Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Sirjan. Unavené město v solné poušti

27. března

Kvůli velké obsazenosti hostelu už na nás nevyšlo dvoulůžko a museli jsme do sdílených pokojů. A jelikož jsme v Íránu, tak samozřejmě já do mužského a Péťa do ženského. Budíček v 6 ráno je nelidský a nechtěl jsem s ním otravovat spolubydlící, takže jsem večer sbalil všechno na hromadu a zvládnul jsem se vykrást z pokoje po prvním pípnutí budíku během pár vteřin. Péťa přichází na temný dvůr úplně ve stejnou chvíli. Jsme tu úplně sami. Až teď koukáme, že Mohsen s Laelou mají ustláno venku mezi hromadou polštářů na takovém podiu v čele dvora. Ale jak začneme šramotit s batohama, jde nám hned Laela ještě se zalepenýma očima vařit kafe a Mohsen volat taxíka.
Jak srkáme kafe, pomalu se rozednívá. Teda jak my se dokážeme obětovat kvůli cestě do takové díry. Všech mých několik íránských známých se mi naprosto vysmálo, když jsem se svěřil, že jedeme do Sirjanu. Podle Wikipedie Sirjan znamená persky unavený životem, takže se nakonec budeme dost možná smát taky. Ale Reza se už od včerejška co hodinu ptá, jestli už jsme na cestě, tak když nic jiného, uděláme mu snad aspoň radost. Péťa navíc přes Couchsurfing sehnala další lidi, co už se nás nemůžou dočkat, ačkoliv je vůbec neznáme.
Z rozjímání nad tím, kolik nás toho za jeden den čeká, nás vytrhne Mohsen, když sprintuje přes dvůr pro naše batohy. Taxík je tady. Mohsen mě na odchodu objímá. Nevím, jak se to tady má s dýšky, ale strkám mu do ruky 200 tisíc, protože takovýhle servis jsme asi ještě nezažili. Tváří se zaraženě, než pochopí, že je to vážně jen "dárek", jak to sám nazval.
Taxikáři je odhadem kolem padesátky a poslouchá nějaké perské techno. Tohle mě fakt zaráží, jak moc tady napříč generacemi letí vyloženě taneční muzika, když tancovat je v Íránu zakázané.
Když vystupujeme před autobusákem, vychází už sluníčko. i přesto není nikde ani noha. Většina přepážek v terminálu je zavřených. Těch několik přítomných prodavačů nabízí všemožné destinace, ale se Sirjanem si nás přehazují jako horký brambor. Končíme na nějaké přepážce v suterénu, 3 minuty před odjezdem. Jízdenka na těch 350 kilometrů stojí v přepočtu necelých 30 Kč. k autobusu běžíme na poslední chvíli. Respektive si to myslíme. V 7:30 jsou všichni nastoupení, bagáž naložená, občerstvení rozdané, čičmundáž která tohle všechno obstarala je pryč, ale chybí nám řidič. Pár minut po osmé se konečně přibatolí, ale místo motoru zapaluje cigaretu. V duchu si opakuju, že přesně s touhle představou jsem do Íránu jel, ale stejně se můžu vzteknout, protože každá minuta zpoždění teďka znamená zbytečně brzké vstávání.
V Sirjanu máme být v 11. To se už při pohledu na mapu jevilo docela optimisticky, a teď je jasné že je to naprostá utopie. Možná v 11 hodin zítra. Vyjeli jsme sice hned po cigaretě, ale místo směrem k dálnici jsme se bůhví proč začali proplétat různými ulicemi Yazdu. Vzali jsme to kolem vlakového nádraží a přes centrum, než jsme konečně najeli na dálnici na opačném konci města. Napadlo mě, že má prostě autobus víc zastávek, ale nikdo nenastoupil a nikde jsme nezastavili. Zastavovat začínáme až teď. Na asi úplně každém dálničním odpočívadle. S pocitem naprostého zoufalství sleduju naši tečku na mapě. Je 9 hodin a před sebou máme pořád přes 300 kilometrů. Autobus je poloprázdný, takže by se dalo dobře vyspat, kdyby autobus normálně jel, ale při tom neustálém zastavování a otevírání dveří se nedá nic.
V 10 hodin zastavujeme na oběd na okraji Anaru na půl cesty. Reza se ptá, jak daleko jsme od Sirjanu. Posílám jen smějící se smajlíky, protože nevím, co mám odpovědět. Tímhle tempem tam fakt nebudeme ani do večera.
Jak opouštíme Anar, končí veškerá zástavba a za okny se začínají střídat písečné a kamenité pustiny.
Po poledni se konečně blížíme k Sirjanu. Jenže po průjezdu pustinami řidič zase zvýšil frekvenci nesmyslných zastávek, až to nakonec zapíchnul u pumpy 50 kilometrů před Sirjanem a soudě podle reakcí ostatních cestujících vyhlásil další delší přestávku.
Konečně najíždíme na obchvat Sirjanu. Hodinky ukazují už půl druhé. Zastavujeme na obřím kruhovém objezdu asi 5 kilometrů od centra a všichni se hrnou ven. Teď má najednou řidič hrozně naspěch. Chceme se optat, jestli tady nemají taky nějaký autobusák, kam by se pokračovalo, ale řidič nám vráží bágly do rukou, zavírá a přes kruháč to rozkulí tak, že se div nepřevrátí. Takovouhle rychlost nevyvinul za celou cestu. Asi se konečně podíval na hodinky.
Jsme teda na úplné periferii a Reza na zprávy neodpovídá. Tak se k centru pomalu vydáváme pěšky podél šestiproudého přivaděče. Od rána jsme neměli kafe, tak koukáme, kam bychom zapadli, ale všude je hrozně ticho a mrtvo. i provoz je nulový. Konečně potkáváme otevřené dveře. Zevnitř se nese nezaměnitelný zvuk vodních dýmek. Vlezeme do hustě zakouřené potemnělé místnosti. Teď už mám vyloženě husinu. Bublání utichne a všechny oči, které jsou výhradně mužské, se stočí na nás. Vybavují se mi filmové scény, kdy nic netušící velkoměšťáci dorazí do vymírajícího prokletého města na americkém středozápadě a už se odtamtud nedostanou. Ale my se celkem rychle dostáváme ven z téhle dýmkárny. Kafe tady nemají a záchody sice mají, ale asi lepší kdyby neměli.
Je ukrutné horko a do centra ještě 4 kiláky, a tak Péťa navrhuje stopovat. Po úplně prázdné dálnici přijíždí první auto až po pár minutách, a zastavuje. Nenapadlo nás si nejdřív promyslet, kam vlastně chceme, tak zkouším slůvko "bazaar" a doufám že tady nějaký mají. Řidič se zubí, takže asi mají. Jenže když koukám na mapu, tak koukám, že jedeme úplně na opačnou stranu k nějakému sídlišti. Tak tahle situace je mi až moc povědomá, ale tentokrát je naštěstí rozuzlení jiné. Chlápek na sedadle spolujezdce dává řidiči peníze a vystupuje. Takže jsme jen chytli neoznačený taxík. No nevadí, to nás nezruinuje. Řidič se zubí a i když nevládneme společnou řečí, tak nějak si povídáme.
Přemýšlím, kolik takovéhle svezení může stát. Nakonec tahám z peněženky stotisícovku. 50 Kč, za to se dá pořídit víc než jedna večeře, tak to musí stačit. Když přijíždíme k bazaaru a řidič vidí, kolik mu chci dát, zubit se přestane. Nejdřív smutně kouká a nakonec dost vztekle trvá na tom, že chce 300 tisíc. To ani omylem. Už u těch 100 tisíc jsem si jistý, že dost přeplácíme. 300 tisíc by mě 3 kilometry taxíkem nestály ani v Praze. Strkám mu bankovku rezolutně do ruky a otevírám dveře. Řidič ji po mně vztekle hází a nepřestává nadávat. Házím mu ji zpátky na přední sedadlo a vystupujeme. Teď jsem fakt rád, že jsme si bágly nedali do kufru, jak nás na začátku pobízel. Jak se vzdalujeme, slyšíme ještě nadávání a troubení. Pro klid duše, že vážně nejsme zloději my, ještě píšu tuhle historku jedné z íránských známých, která se zhrozí, že 100 tisíc stačí na cestu přes půl Teheránu.
Procházíme drobný bazaar a koukáme po nějaké kavárničce. Když se neúspěšně ocitneme na druhé straně, oslovujeme kolemjdoucí. Angličtinu už jsme vzdali, zkoušíme jen prosté kahve? a zmateně se u toho rozhlížíme. V Teheránu i Yazdu už by se kolem nás sesypal tucet nápomocných duší. Tady na nás lidi buď něco persky vrčí, nebo nás úplně ignorují. Jsem z toho dost nesvůj, přijdu si vyloženě jako vetřelec. Navíc je tady zjevně na hraně náš dress code. Ještě jsme nepotkali nikoho s krátkým rukávem. Péťa je na tom ještě hůř. Žen je na ulici minimum a ty, které jsou, jsou zahalené od hlavy k patě v černém. Žádné nenápadné teheránské hidžáby.
Kafe vzdáváme, sedáme do podniku s výlohou plnou ovoce a dáváme si mrkvový fresh se zmrzlinou. Na 3 týdny bez alkoholu jsem byl připravený, ale co to tady mají za problém s kafem?
Reza se konečně ozývá. Že prý z toho čekání usnul. Jen co mu posílám polohu, vyráží na cestu, a než stačíme dopít, přibíhá už udýchaný dovnitř. I on má v tom horku dlouhý rukáv. Ze všeho nejdřív se nadšeně ptá, jestli máme nějaký program, protože by nás hrozně chtěl seznámit se svým šéfem v kavárně, kde pracuje. Že už se nemůže dočkat, až nás pozná. To vypadá, že v tomhle městečku potkáme víc lidí než zatím za celou cestu.
Náš jediný program zatím je zbavit se báglů, a tak nás Reza nejdřív vede ke svojí vysokoškolské koleji. Cestou ale trochu mění názor s tím, že se za tu kolej stydí a nabízí přespání u svých kamarádů. Ze zaprášené ulice odbočujeme na ještě zaprášenější písečnou cestu a za chvíli stojíme před malým písečným domečkem. Reza se s námi hrne dovnitř a představuje nám dva kamarády, jejichž jména jsem okamžitě zapomněl a kteří neumějí ani slovo anglicky. Oči zavrtávají do země, jak se bojí zavadit pohledem o Péťu. Domeček má dvě místnosti. Vzduch je nesnesitelný, horký a to do něj ještě pálí uhlíky z rozkouřené vodní dýmky. "Budete radši tady ne? Nebo fakt chcete jít ke mně? Mam tam hroznej bordel," ptá se Reza. Teď se mi vaří mozek, abych se zachoval nějak taktně. Trávení noci s jazykovou bariérou a dvěma stydlíny je každopádně dost mizerná představa. "No, já myslel, že zůstaneme u tebe...ale nemam problém jít do hotelu, jestli ti tam budeme překážet," odpovídám nakonec, protože cestou jsem si našel, že jeden hotel v tomhle městě mají. "Ne, to ne!", brání se hnedka Reza. "Já budu hrozně rád, ale myslim, že to pro vás nebude pohodlný," odpovídá a seznamuje kamarády s verdiktem. Těm se evidentně ulevilo.
Vracíme se na prašnou ulici a cestou kolem autovrakoviště nás Reza seznamuje s historií svojí koleje. Prý to ještě donedávna byla nemocnice, ale z té už funguje jenom blázinec a z nemocničních budov se staly koleje. Přebývat tam stojí měsíčně 250 Kč, což je i v přepočtu na íránské ceny docela lidovka. Za chvíli vidíme proč. Procházíme honosnou bránou s vrátnicí. A za tou bránou čeká scenérie, kterou znám z obrázků z Pripjati. Z mohutně popraskaného betonu hlavní cesty raší všemožné rostliny. Okolo cesty je to vyloženě džungle a v ní posázené drobné polorozpadlé baráčky. V předposledním baráčku bydlí Reza. "Ten poslední barák je bývalá márnice," ukazuje nadšeně. Míjíme hlavní dveře, obcházíme domeček, okolo vyšlapané cesty leží vyřazená elektronika. Z napůl povalené lednice bere Reza klíč. Odemyká s ním visací zámek, otevírá kovové dveře, které jako by partřily vězeňské cele, a pouští nás do toho, co v Sirjanu znamená vysokoškolská kolej.
Došla mi řeč. V malé místnosti bez oken jsou dvě železné palandy, jeden pracovní stůl a neskutečný bordel. Z podlahy není beze srandy vidět ani ťuk. Odpadky, oblečení, sešity. Všichni spolužáci jsou prý na Nowruz pryč, takže jsme V budově úplně sami. Našlapuju opatrně, ale Reza to v botách bere středem a ukazuje, kam si můžeme hodit věci a kde můžeme spát. "Už nám několikrát řikali, ať se přestěhujem někam jinam, že tahle místnost neni na bydlení, ale nám se tady líbí," říká hrdě. Z těchhle slov se mi ulevilo, že oficiální bydlení teda asi vypadá jinak, ale to trvá jen chvilku. Chci si někam jít natočit vodu, tak mě Reza vede do kuchyně. Z pokoje vycházíme jinými dveřmi, které se kvůli bordelu na zemi nedají moc otevřít. Reza se prosmýkává zkušeně, ale já už mám se svou vyžranější evropskou postavou problémy. Procházíme přes místnost, která už je údajně oficiální pokoj. Je dvakrát větší, ale taky je tu dvakrát tolik postelí a okno není ani tady. Nechápu, v čem je ten neoficiální pokoj horší.
Dostáváme se na hlavní chodbu a já mám slušnou husinu. Neskutečně hororová scenérie. Prostě opuštěná nemocnice. Spoře osvětlené a strašně zaprášené chodbě dominuje půlkruhový pult, asi bývalé informace. Čekám, že právě zpoza něj se vyloupne zakrvácená postava v bílém. Procházíme do kuchyně, která má asi jako jediná místnost okna. Obří friťáky a sporáky jsou zaflákané mastnotou. Čepuju vodu v jediném dřezu, který není po okraj zarovnaný špinavým nádobím.
Vracíme se do pokoje a já mám oči navrch hlavy. Nejradši bych jen popadnul foťák a běžel to všechno nafotit, ale je mi to dost hloupý, když Reza tady bydlí a navíc nám zoufale nabízel lepší nocleh. Stoupám si do kouta k batohu a zatímco si povídáme, nenápadně uklízím, protože jsem našel něco jako odpadkový koš.
Brzo vyrážíme ven, protože máme celkem nabité plány. Reza nám chce ukázat město, než nás jeho šéf zaveze do pouště. Na vězeňské dveře zacvakáváme visací zámek, klíč putuje zase do lednice a jde se. Kolem vrakoviště a skrz bazaar. Cestou nám vypráví, jak se to má v islámské republice doopravdy s náboženstvím. On i všichni jeho kamarádi jsou prý i v téhle konzervativní díře nevěřící. Názor na náboženství i vlastní vládu mají jasný, ale povídat si o tom můžou maximálně mezi sebou, a i to je prý riskantní. "Byli jste už někdy v mešitě? Máme ještě chvíli čas," ptá se, když projdeme skrz bazaar. "Já tam nechodim, ale můžu vám to ukázat," odpovídá, když říkám, že jsem se ještě nikdy neodvážil. "Zujte si boty, oni to tak chtěj," říká, než vcházíme do liduprázdného sálu. Chvíli se rozhlížíme, než se z ochozu nad sálem ozve ženský hlas. Persky nerozumím, ale podle tónu jsem si to přeložil zhruba jako "Co tady děláte hajzlové?!". Ale na Rezovo vysvětlení se ozve smířlivé "aaah, turisti!". Prý šlo o to, že jsme v mužské části a Péťa tady nemá co dělat, ale jako turisti se teda můžem chvíli kochat.
Vycházíme ven a před budovou už na nás od nablýskaného off roadu mává mladý chlapík s ještě mladší slečnou. Když Reza mluvil o svém šéfovi, majiteli kavárny, v hlavě jsem si maloval tak čtyřicetiletého Mohammeda s knírkem. Tohle sice Mohammed je, ale je mu maximálně 25. Nestačím valit oči. Reza nás vzápětí představuje. Slečna už není slečna, je to Mohammedova žena, jmenuje se Mina a uprostřed téhle konzervativní pouštní pustiny mi podává ruku. Z auta duní hudba á la Evropa 2.
Mohammed s Minou nás chtějí vzít do pouště, ale abych parafrázoval Sheldona Coopera, celý Írán je posedlý tím, kolik je stupňů a jestli to lidi vědí. Stejně jako Yazďani nás i oni varují, že v poušti bude touhle dobou horko a jestli nechceme nejdřív do kavárny. Vidina kafe je víc než lákavá, ale máme nabitý program, tak si chceme nejdřív odškrtnout poušť.
Přes město se řítíme stokilometrovou rychlostí. Mohammed ale zjevně ví, co jsou to jízdní pruhy a dopravní značky, takže se cítím bezpečnejc než v tom superpomalém autobusu. Než stačíme vyjet z města, ptá se nás už Mina na emigraci do Čech. Teď mě vyloženě bolí u srdce. Shodou okolností už mám tohle nastudované kvůli jiné íránské známé, takže vím, jak odporně složitý a takřka nemožný proces to je. Než stačím vymyslet odpověď, zastavujeme na pumpě na okraji města a Mohammed nám i přes naše protesty kupuje vychlazené džusy a sušenky. Jak se řítíme vstříc poušti, vymýšlím diplomatickou odpověď. Nechci říct na plnou hubu, že Česko je rasistická země, kde Íránec je takřka pro kohokoliv synonymem slova terorista. A tak se z toho zkouším vykroutit s tím, že v Evropě jsou určitě vstřícnější země, kam je snazší dostat se a uchytit se. To už se za okýnky začíná v písečné krajině objevovat bílý poprašek a za pár minut zastavujeme uprostřed nekonečné bílé pláně.
Lapám po dechu. Tohle je neskutečná nádhera. Sůl pod nohama křupe jako sníh, ale pohled na několik vyschlých pahýlů stromů dává tušit, že voda bude v tomhle místě hodně vzácnou komoditou. Naši noví kamarádi se na nás zubí jako na děti. Pro ně je tohle nejvšednější zážitek, zatímco my pobíháme sem tam a ochutnáváme kamínky. S tím horkem ale měli pravdu, peču se i s krátkým rukávem. Vydržíme slabou čtvrthodinu, než se vracíme do vychlazeného útočiště v autě.
Jak se řítíme zpátky do centra města, chválím už Mohammedovi řízení nahlas. Sice jede jako šílenec, ale už jen to, jak používá blinkr, je v Íránu jako balzám na duši. Zastavujeme před činžákem uprostřed nějaké rezidenční čtvrti. "Překvapení," usmívá se Mina a v tom už se ven hrne celé její příbuzenstvo. Ani nespočítám, kolik je to lidí, ale všichni mi třesou rukou a od někoho mi v náruči přistál pytel pistácií a nějaká bábovka. Je mi neskutečně trapně, protože my nic na rozdávání nemáme. Navíc ani neumíme jazyk. Ale ze všech stran na nás září úsměvy, proběhne několik fotek a ačkoliv nikdo neumí anglicky, skrz Rezu nám nabízejí přespání.
Parkujeme před kavárnou a já si říkám, že jestli všechny íránské kavárny vypadají takhle, tak už chápu, proč jsme žádnou nemohli najít. Spíš to totiž vypadá, že lezeme do drogového doupěte. Za nenápadným vchodem zakrytým plastovými pásy čeká úzké schodiště a teprve pod ním kavárna. Voňavá a vychlazená kavárna. Teď na mě konečně padá těch necelých 5 hodin spánku. "Ahoj, já jsem Ali," podává mi ruku náhodný chlapík, když vcházíme dovnitř. "Ahoj, já jsem Petr," odpovídám a svaluju se na pohodlný gauč s vidinou kafe. Ali stojí nade mnou a tváří se zmateně. Za chvíli se to vysvětluje, tohle je to setkání, které nám na Couchsurfingu domluvila Péťa. Respektive ona ho domluvila s nějakým naším vrstevníkem, jenže ten je teď pryč. A protože už o nás řekl celé rodině, tak se všichni z rodiny nabídli, že nás pohostí. Ali neumí anglicky, ale přes Rezu vysvětluje, že nás doveze domů a jeho žena anglicky umí. Polykám slzy, že kafe nebude ani teď a s vypětím sil se přesouváme do auta. Ta zdejší pohostinnost nás snad zabije.
Přejíždíme zase na opačný konec města. Po návštěvě Teheránu a Yazdu mě fascinuje, jak je celý Sirjan pravoúhlý. Parkujeme ve čtvrti, která nejspíš patří zdejší smetánce. Ulice jsou sice stejně omšelé jako ve zbytku města, zato budovy, které je obklopují, jsou dost honosné vily, které mají k omšelosti daleko.
Našim hostitelům patří jeden z největších paláců. U dveří nás vítá Aliho žena Forough s jednoroční dcerkou, a hned nás vede do obýváku, který se topí ve všemožných pochoutkách. Do zdobených sklenic na nožce dostáváme osvěžující šťávu s nějakými sladkými semínky. Pořád mi to šrotuje. Lidi, kteří o nás absolutně nic nevědí, nám tady dělají hostinu a zoufale se snaží přimět nás strávit u nich noc. Že prý pro sebe můžeme mít celý byt. Četl jsem toho o íránské pohostinnosti hodně, ale tohle překonává nejdivočejší představy. Kdyby byli všichni lidi na světě tak strašně milí jako tenhle národ...
Se setměním vyrážíme do města. Zastavujeme u zářivě nasvíceného parku s tržištěm a lunaparkem. Tak přece jen to město není až tak unavené životem. Tady to dost žije. Mezi stánky se sladkostmi stojí horská dráha i obří kolotoč. Forough se ptá, jestli je mi dobře. Nevěděl jsem, že je to na mně až tak vidět. Vysvětluju, že jsme jen moc nespali. Teď už sotva pletu nohama. V mžiku mi v ruce přistává půllitrovka vychlazené vody a vyrážíme pro večeři. Do domu se vracíme s obří náloží kebabu a ayranu (teda doughu, ale já to mám z domova zafixované jako ayran). Zatímco Forough prostírá podlahu (jíst budeme tradičně na zemi), Ali se v koutě modlí. Připadá mi, že se to snaží sfouknout rychle kvůli nám, protože se po nás ohlíží a mumlá strašně rychle.
Vynikající íránskou verzi kebabu doplňuje kromě spousty zeleniny a placatého chleba taky miska jogurtu. Geniální kombinace. Během jídla znovu několikrát dostáváme nabídku přespání. Jsem tak vyřízený, že představa nechat se opečovávat v peřinách tohohle paláce je lepší než cokoliv jiného. Ale přijeli jsme navštívit Rezu. A ten navíc nadšeně plánuje, že až skončí v práci, pojedeme do pouště pít. Pít alkohol. A pití v íránské poušti, to je asi taky zážitek, který by si člověk neměl nechat utéct. A tak po večeři natisíckrát děkujeme a prosíme o odvoz zpátky do kavárny. Načež dostáváme dárečky - náramky pro štěstí. Vůbec nevím, co říct. V duchu hrozně doufám, že jim to, že nás mohli pohostit, fakt dělá takovou radost, jak se tváří. Snad někdy dostaneme příležitost tohle oplatit.
Když přijíždíme ke kavárně, je už 10 večer. Ali mě na rozloučenou objímá a vyměňujeme si Instagramy. V kavárně je teď nabito. Na rozdíl od lidí na ulici tady nejsou žádná strašidla v černém, ale samé po evropsku oblečené osazenstvo. I hudba je překvapivě taneční. Možná proto je to takové schované. Padáme na gauč, u Rezy si objednáváme co největší kafe a za chvíli už nám na stole přistávají nazdobená capuccina a kávová zrníčka v čokoládě k tomu. Rezovi měla v 10 končit směna, ale vypadá to, že se protáhne. Já doufám, že mě kafe nakopne, protože už vážně padám na hubu. Pro jistotu si objednávám ještě jedno. A docela mi zatrne, když koukám do kapsy V příručním batohu, kam si vždycky dávám pas. Je otevřená a prázdná. No, asi jsem si ho jenom zapomněl přendat z velkého báglu, když jsem dneska tak zmlácený.
Reza konečně končí až v 11. Chce se ještě stavit na koleji, než nabereme jeho kamarády, za což jsem rád, protože se chci ujistit, že jsem neztratil pas. Jak jsme celý den jezdili autem sem a tam, tak jsem myslel, že jsme někde hrozně daleko, ale od koleje jsme sotva 10 minut pěšky. Brána je teď zamčená, dovnitř se prosmýkáváme skrz trochu širší díru v mříži. Vrátnice je obsazená, ale Reza na vrátného jen mává. Lednice, visací zámek, a Reza rozsvěcí jedinou slabou bludičku, která se na stropě temného pokoje nachází. Okamžitě prohrabávám batoh. Obracím věci naruby, ale pas nikde. Tak to je pro dnešek všechno, já končím. Reza s Péťou na mě ztrápeně koukají. "Mně je všechno jedno, teď už nic nevymyslim, chci se jenom vyspat," oznamuju rezolutně. Je skoro půlnoc, zítra se máme dát zase na cestu a jestli mám ještě řešit ztracený pas, tak poslední, co potřebuju, je další skoro probdělá noc. Ti dva se mě snaží přemluvit, že takové noční dobrodružství mi zvedne náladu. "Ale já nejsem smutnej, jsem jenom strašně unavenej," přesvědčuju je, i když je pravda, že nebýt pasu, šel bych s nimi. Ale takhle už toho bylo pro dnešek dost. Obsazuju horní palandu dál od dveří a Reza zhasíná bludičku. Je to zvláštní pocit, usínat v Íránu v liduprázdné nemocnici vedle márnice, ale usínám dřív, než mě začnou napadat hororové scénáře.

Stopem na jih k Perskému zálivu

28. března

Dnešek byl od rána vyloženě na palici. Reza se mě od 8 ráno pokoušel dostat na nohy, protože jakákoliv byrokracie v Íránu prý trvá strašně dlouho a já potřebuju pro českou ambasádu nějaký protokol o tom, že jsem ztratil pas. Nakonec jsem vstal kolem desáté a protože tohle mělo být zjevně další ráno bez kafe, musel jsem se probudit aspoň studenou sprchou. Sprchy byly v Rezově "kampusu" v samostatné budově a podle toho, jak jsem včera popsal zbytek areálu, asi ani nemusím říkat, jak byly špinavé. Teplou sprchu jsem si dát nemohl ani kdybych chtěl, protože voda tekla jenom studená.
Jestli jsem někdy nadával na české úřady, tak po dnešku už nemůžu. Celé dopoledne a kus odpoledne jsme strávili běháním všude možně. Vůbec jsem nevěděl, jak mám Rezovi poděkovat, že to se mnou absolvuje, navíc s kocovinou, a bylo mi strašně trapně. Nikdo totiž neuměl ani slovo anglicky, takže jsem jenom stál jako kůl v plotě a kdykoliv se ozvalo sousloví "džumurie ček" (Česká republika), usmál jsem se a kývnul, jako že to jsem já.
Prošli jsme od cizinecké policie přes normální policii a radnici až po soud. Před každou budovou jsme se museli u hlídkujících vojáků podepisovat a odevzdávat mobily. Nikde nikdo nevěděl, co se mnou. V jednu chvíli mě chtěli poslat k soudu do 200 kilometrů vzdáleného Kermanu. Do téhle chvíle jsem jen pokorně klopil oči, ale tady jsem začal dost důrazně protestovat. Nakonec jsme skončili u sirjanského soudu a tam se jeden starý vousatý pán chytil a dal nám vyplnit několik formulářů. Pak jsme běhali po schodech nahoru a dolů mezi různými vousatými pány, občas nás doprovázel voják, a v mojí náruči se zvětšoval a zmenšoval objem všelijakých formulářů ve fársí. Taky jsme museli dojet přes celé město do banky zaplatit pár poplatků (v součtu asi 10 Kč) a zase zpátky k soudu. Tohle běhání skončilo asi po 4 hodinách, kdy jsem dostal A5kový papír, na kterém prý bylo ve fársí rukou napsáno, že jsem ztratil pas, soudní razítko a můj podpis. Nemám nejmenší tušení, co bylo na všech těch formulářích, které jsem podepsal, když nakonec jsem dostal jeden jediný papír.
Jako jediné možné poděkování Rezovi mě napadlo pozvat ho na oběd. Šli jsme teda zpátky do kampusu vyzvednout Péťu a já jsem cestou potupně volal na ambasádu. Překvapilo mě, jak ochotně se mnou jednali. A že prý do Teheránu pospíchat nemusím, nouzový pas mi vystaví na počkání. Z toho se mi ulevilo asi nejvíc. Kopii pasu i víza jsem si z Čech vzal, tak snad nebudou problémy.
S Péťou jsme byli rozhodnutí, že ze Sirjanu budeme dneska pokračovat až na pobřeží Perského zálivu do města Bandar Abbas, což je asi 300 kilometrů. Chtěli jsme to zvládnout stopem, ale na to už nám nezbývá moc času a já na to teď nemám ani moc náladu. Jenže než jsem s tímhle stačil Péťu konfrontovat, našel jsem na íránském vyhledávači MrBilit, že do Bandaru jede ze Sirjanu jen jeden autobus denně, v půl sedmé ráno. Noční vlak byl vyprodaný, takže stop nakonec vyšel jako jediná možnost.
Byli jsme vyhládlí a já jsem se navíc chtěl vážně nějak odvděčit Rezovi, takže jsme ještě před odjezdem zašli na kebab. Jenže ani tohle mi nevyšlo, protože Reza v nějaké nestřežené chvíli zaplatil za všechny. Snažil jsem se mu nacpat peníze horem dolem, ale marně. Teď už jsem se mohl hanbou vyloženě propadnout. Reza s námi nakonec ještě dojel taxíkem na výpadovku ve směru na Bandar a ani nás nenechal stopovat. Vrhal se pod auta i kamiony a všechny zastavující řidiče zkoušel ukecat, aby nás odvezli. Perštině nerozumíme, ale většinou, když si nás lidi prohlíželi, znělo u toho slovo ingilisi, tak jsme pochopili, že "Zápaďákům" se tady asi šmahem říká Angličani. Odjeli jsme nakonec asi za 20 minut s drobným řidičem kamionu, který slíbil vzít nás až do Bandaru. Loučení s Rezou ani nebylo moc dojemné, protože Reza má v příštích dnech v plánu jet do Shirazu k rodičům a my se v Shirazu určitě otočíme taky.
Do kamionu jsem sedal poprvé v životě. Jak jsme najeli na dálnici, byl to parádní pocit. Když se sedí takhle vysoko, tak výhledu nezaclání auta a krajina vynikne v celé kráse. Podle Google map jsem viděl, že kousek před Bandarem budeme překonávat docela vysoké pohoří, ale nakonec jsme do nějakých hor stoupali už pár kilometrů za Sirjanem. Naložený kamion do prudkého kopce supěl stěží, já jsem se ale pořád s otevřenou pusou rozhlížel po okolních panoramatech. Nadšení mě trochu přešlo, když si řidič začal za jízdy připravovat nádobí na kouření opia. V zemi, kde se za drogy dává oprátka, mi tohle u řidiče kamionu přišlo odvážné až moc. Péti nadšení naopak stouplo.
Řidič uměl anglicky jen asi 5 slov, ale stejně jsme nějak dali dohromady, že je na cestě z Kazachstánu a v Bandaru má konečnou v přístavu, kde bude předávat zboží na loď. Že se blížíme k velkému přístavu bylo s postupným připojováním dalších dálnic znát. Hustota kamionů rostla, až v podstatě komplet obsadily pravý pruh. Zpočátku jsme poslouchali jakési perské EDM, než mě řidič donutil zapojit do rádia můj mobil a pustit něco ingilisi. Takovou ráži jako on v mobilu nemám, ale vylovil jsem z paměťovky nějaký latino pop a ke spokojenosti to stačilo.
Co mě postupem času fascinovalo nejvíc, bylo stejně jako u autobusů množství přestávek. Během nich se k nám do kabiny na čaj a opium stěhoval řidičův bratr, který jel s kamionem za námi. Ale dává mi teď trochu větší smysl, proč jsou tady lidi tak chudí, když veškerá práce trvá xkrát delší dobu než v Evropě. Na nejdelší, víc než hodinové přestávce, už asi opium s čajem řádně zafungovalo, protože náš řidič využíval sebemenší příležitost, aby se mohl se slizkým úsměvem sápat po Pétě. Byla už tma a stáli jsme doslova in the middle of nowhere, tak se mi vyhození z kamionu nechtělo riskovat zbytečně a čekal jsem na nějaký signál od Péti, kdy už ji to přestane bavit a budu mu konečně moct jednu vypálit. Ale signál nepřišel a protože ta nasupenost už na mně byla asi hodně vidět, obořil se nakonec ještě řidič na mě, že jsem no dust. Nojo, přesně proto já stopování na delší vzdálenosti moc nemusím. Protože kdybych si zaplatil autobus, nemusel bych se tvářit, že chci být s tímhle čičmundou dust, což persky znamená kamarád.
Než jsme vyrazili do Íránu, četl jsem, že kolem Perského zálivu se dost hrotí bezpečnost. Bylo to znát i na dálnici. Rozestupy mezi policejními checkpointy se s blížícím se Bandarem zkrátily na nějakých 10 kilometrů. Pro kamiony byly na těchhle checkpointech vyhrazené pruhy, kolem kterých měla policie vysoké "posedy", ze kterých bylo do kabiny vidět i bez zastavování.
Když teďka frčíme po závěrečném klesání do Bandaru, nasazuje řidič vážný tón. Před sebou máme výhled na celé město a on nám ukazuje, která část z osvětleného pobřeží je přístav, a která část město. A vysvětluje, že on jede do přístavu, takže do města se budeme muset nějak dopravit. "No promenáde!", klade nám na srdce. "No promenáde! Port, taxi, Bandar," opakuje pořád dokola s vážným výrazem. Do centra Bandaru je to skoro 10 kilometrů, takže taxíka bychom vzali tak jako tak, ale stejně by mě zajímalo, jestli jsou ty periferie íránských měst vážně tak nebezpečné, nebo o nás mají Íránci strach jenom proto že jsme ingilisi holátka.
Konečně vystupujeme před bránou do přístavu. Řidič mi podává ruku a jako poslední slova znovu opakuje "no promenáde". Stojíme na obřím kruháči, ze kterého se odpojuje hlavní přivaděč do města, a koukáme, kde splašit taxíka, abychom se teda nemuseli promenádovat. Počasí je stejné jako ve vrcholícím létě na italském pobřeží. Horko a hlavně strašné vlhko. Tady mi ten předepsaný dress code poprvé začíná trochu vadit, a to nemusím být zabalený od hlavy k patě jako Péťa.
Je tma a široko daleko nevidíme žádné stojící auto, tak jen stoupáme vedle přivaděče a hned první auto zastavuje. Je bílé a při zastavování dvakrát krátce zatroubí, stejně jako vždycky troubí taxíky. Nasedáme a řidič Hamid nás příjemně překvapuje angličtinou. Radši se hned na začátku jízdy ptám, kolik nás to bude stát. Hamid trvá na tom, že nic. Je mi jasné, že to je zase ten jejich odmítací zvyk, tak otevírám peněženku nabitou hotovostí a ukazuju, ať si vybere. Hamid až teď pochopil, že ho máme za taxikáře a vysvětluje, že nás jen chtěl svézt, když nás viděl vedle silnice. Pracuje jako celník v přístavu a jede z práce domů.
Jak se blížíme k centru, ulice se plní, až se nakonec zasekneme v totální zácpě. Davy lidí proudí sem a tam, a to už je skoro půlnoc. Já jsem nám v kamionu našel hotel, který vypadal docela dobře, a teď už jsme od něj jen kousek, tak prosíme Hamida, aby nás vysadil, že už to dojdeme. Hamid nechává auto na blikačkách uprostřed silnice, protože si s námi chce udělat fotku na Instagram.
Mám teď děsné déjà vu z rodinných dovolených v Itálii. Všude okolo jsou rodinky s dětmi. Pouliční prodavači nabízejí heliové balonky a další ptákoviny, co si kupujou jenom lidi na dovolených. K dokonalé iluzi chybí jen to pivo. A to by teda v tomhle počasí bodlo.
Google mapy nás za hotelem vedou ze zářivé a živé hlavní třídy do takové shady uličky. Hádám, že to jen do map někdo špatně vložil, ale najednou se mezi starými polorozpadlými baráčky vážně vyloupne moderní hotel. Dokonce čtyřhvězda. Jsem zvědavý, jestli na to v takovémhle letovisku budeme mít. A hlavně jestli vůbec mají volno. Recepční nám nabízí dvoulůžko za milion sto tisíc, takže nějakých 5 českých stovek. Takže nakonec docela lidovka. Že nejsme v Itálii ale v islámské republice nám recepční připomíná tím, že se vůbec nebaví s Péťou a i o její pas si říká mně. Pas. Poprvé zkouším, jak mi projde kopie spolu s tím soudním papírem. Překvapivě bez náznaku problému. "Jste sourozenci, takže vám dám oddělené postele," oznamuje, když mi předává klíč. Nevím, jak ho napadlo, že jsme sourozenci (možná že jsme Petr a Petra), ale opravovat ho nebudu, protože proč riskovat problémy.
Jak stoupáme po schodech rozlehlé a tiché budovy, tak si najednou uvědomuju, jak moc je tohle balzám na duši. Že po týdnu neustálého povídání s cizími Íránci trocha klidu a anonymity v tomhle velkém hotelu hrozně bodne.

» Pokračování - Ostrovy Perského zálivu