Ledové peklo za všechny peníze

Kam jsme jeli

Po pár měsících doma už jsem měl cestovní absťák, jenže v průběhu nejnabitějšího semestru nebyl čas a ani moc peníze. A tak jsme s Martym vyrazili takříkaje na otočku do Irska. Růžovo vyprávění z erasmáckýho pobytu nás nalákalo, navíc Dublin je s Londýnem jediná destinace, kam z Prahy lítá RyanAir. Takže pro nás ideální - sfoukneme to rychle a za pár peněz. Aspoň jsme si to mysleli. Nutno dodat, že s tim, co už mam nacestováno a jaký už jsem s klidem přežil podmínky, jsme Irsku nevěnovali prakticky žádnou přípravu. Nenapadlo nás, že by nás tři dny v jednom městě mohly něčím zaskočit.

Jak jsme jeli

Tahle cesta je asi první a poslední, kde mi bude stačit jedna odrážka. Šlo to na výsost jednoduše - 6. dubna 2016 jsme v Praze sedli v 18:40 na letadlo RyanAiru a za dvě hodiny jsme byli v Dublinu. Zpátky z Irska jsme letěli po třech nocích 9. dubna ve 13:05.

Kde jsme spali

Na všechny tři noci jsme se ubytovali v hotelu Abberley Court. Byl to sice asi nejdražší hotel, kde jsem kdy bydlel, a vlastně ani nebyl v Dublinu, ale v sousedním městečku Tallaght, jenže v celym Dublinu jsme prostě nic levnějšího nenašli. Noc stála 52 €, takže 26 € na jednoho, čili za tři noci v Dublinu jsme každej dali 2100 Kč, ještě než jsme vůbec vyrazili z domova.
Každá cesta do centra Dublinu trvala tramvají asi 40 minut a lístek stál 2,90 €, což je částka, kterou normálně platim spíš za letenku než za městskou dopravu. Ale i tak vycházel hotel v Tallaghtu bezkonkurenčně nejlevnějc, a to jsme koukali i na hromadné ubytovny.

Kolik nás to stálo

Strašně moc
Na letenky padlo 2200 Kč a na bydlení, jak už jsem zmínil výše, 2100 Kč. S tim jsme se smířili.
S cenama na místě už se smiřovalo hůř. Na cestách se běžně uskromňuju a vystačim s vínem a olivama, ale stejně jsme nakonec na místě vyplázli každej přes 3 tisíce. V obchodech (Tesco, Super Valu) na nás šly mrákoty, vybírali jsme vyloženě podle nejnižší ceny a i tak jsme platili kolem 20 Kč za bagetu, 25 Kč za 100 gramů sýra (nejlevnějšího) nebo třeba 25 Kč za jeden pomeranč. Nejvíc jsme ale narazili u alkoholu - nejdřív nám ho vůbec nechtěli prodat, protože bylo moc pozdě, moc brzo, nebo se pokladní prostě znelíbily naše české doklady a odmítla je uznat jako doložení věku. A když už nám konečně pivo a víno prodali, platili jsme za tu absolutně nejlevnější břečku 6 € v případě vína a 3 € v případě třetinky piva.

Co jsme viděli

Nic moc. Můžete si to prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

6. dubna

Hele v pohodě, Růža píše, že je tam nádherně a teplo. Vzal jsem pro sychr mikinu a deštník, píšu Martymu poslední instrukce, zatimco se na přednášce z etiky dvě hodiny před odletem ani nesnažim předstírat pozornost a googlim, co je vlastně v Dublinu zajímavýho. Nic moc. Ale Růža už je prakticky místní, nás provede.
Si dám v RyanAiru hezky zase pořádný kafe, ať vydržim dlouho. Irsko kámo, nebudu vědět jestli dřív Guinesse nebo whisky, sršim dobrou náladou, když nás autobus na poslední chvíli veze po zasekaný Evropský na letiště.
Z těch letištních procedur už se za ten poslední procestovanej rok stala úplná rutina, řikám si, zatimco z pohodlí letištních sedátek před gatem sledujem tu frontu hladovců, co musí bejt v letadle první, i když nám ho ještě ani nepřistavili. Ale stejně mě pak zase tak příjemně mrazí, když s prakticky zapadajícím sluníčkem lezem po schůdcích do svýho RyanAiru. Tři dny v nový zemi, to bude zase neskutečnej hukot!
Letíme přímo za sluncem, takže západ je nekonečnej a přelet přes La Manche s Anglií na obzoru má ty správný grády. Irský moře se ještě zlatě leskne, ale nad irskou pevninou na obzoru se vznáší mohutnej sytě černej mrak. Přistáváme a z okýnka není vidět vůbec nic. Enjoy the beautiful capital of Ireland, and Dubliners welcome home, hlásí letuška, když rolujeme po ranveji a okénka bičují kapky deště.
Marty doprdele tyvole! Vzdorujem poryvům větru a sprintujem do terminálu jak nejrychlejc to jde. Nejsme nijak zimomřivý. Vlastně jsme spíš strašně horkokrevný. Ale tohle jsme nezažili. Pítře co budem dělat?! Já ven nejdu. Prostě ne. Kup nám nějakou letenku. Procházíme letištěm s kamennejma výrazama. Tohle přece neni možný. Takovýhle počasí v dubnu prostě nemůže bejt. Nojo, tak to holt dneska jen tak prolítnem a pořádně se rozjedem zejtra, až se vyčasí. Stejně jsme docela utahaný.
Máš nás plně v moci, nevíme tady o tom městě lautr nic, smějem se při setkání s Růžou u vchodu letiště, kam pro nás ochotně vyrazil. Ale to počasí jsi moc nevychytal.
Z tohohle jsem stejně vždycky vyplácanej, je to jak když tou ulicí letíš. Sedíme na prvních sedačkách v horním patře double deckeru a frčíme vstříc centru Dublinu. Vystupujeme na vrcholu bulváru O'Connell a dáváme se směrem k řece. Míjíme Dublinskou jehlu, asi sto metrů vysokej sloup stojící uprostřed ulice. Fotku si necháme na jindy. Jednak v tomhle nečasu nemůžu otočit objektiv k nebi a pak je tu taky taková divná tma. Pouliční osvětlení nic moc a nasvícení baráků, na který jsme zvyklý z center jinejch měst, veškerý žádný. Teda je to tady pěkně mrtvý. To je vždycky? Nebo jenom že je takhle hnusně? divíme se cestou po prázdném chodníku s potemnělými výlohami obchodů okolo.
Přecházíme řeku Liffey, kde se brutální sibiřskej vichr rozjíždí naplno. Snažim se udělat hezkou noční fotku The Custom House se sousedním mostem v popředí, ale ruce se mi klepou zimou a při zapření o zábradlí mostu stejně foťákem cloumá vítr. Tak jdem dál. Růža nám chce ukázat svou dočasnou školu Trinity College, kam se dá na rozdíl od všeho ostatního v Dublinu jít i v noci.
Tak tohle jo. Jasný Bradavice. Luxus. Postáváme ve vstupní hale a když z vyššího patra zaslechnem klapání bot, čekáme, odkud se vynoří McGonagallová. Posluchárny jsou ale proti impozantním chodbám jako pěst na oko. Jako by tady v 80. letech řádil dvorní architekt socialistickýho Československa.
Růža je zatim jediná věc, se kterou jsme v tomhle ledovym království spokojený. Od univerzity totiž hnedka pokračujem v prohlídkovym okruhu. Míjíme hrad a docházíme ke katedrále Svatého Patricka. Možná to jsou hezký stavby a možná ne. Těžko říct. Nasvícení slabý, takže nic moc nevidíme a kvůli neústupně odpornýmu počasí se nedokážem soustředit na nic jinýho, než jaká je nám kosa. U katedrály rezolutně velíme k odchodu na hotel, protože už to fakt nedáváme. Jen si chcem cestou něco nakoupit.
Procházíme tu kolem Tesca, tu kolem Sparu, o kousek dál okolo SuperValu. Všechno zavřený. Nojo, tak ono v půl jedenáctý už je v Praze taky spousta obchodů zavřená. Jaký je ale naše překvapení, když Google mapy sebevědomě tvrdí, že v celym Dublinu, hlavním městě, je otevřenej jeden jedinej krámek, co zavírá za půl hodiny. Kilák a půl daleko. To doběhnem. A nakoupíme pár lahví na zahřátí.
Tos nám taky moh říct, že jsme měli nakoupit hned na začátku, koukáme uraženě na Růžu, když klušem naprosto prázdnejma ulicema. Když já tady asi takhle pozdě venku ještě nebyl. Pozdě...vždyť je půl jedenáctý?! Pořád se zaujatě rozhlížim po všech výlohách okolo. To přece neni možný, aby v centru hlavního města nebyli nějaký Vietnamci nebo Pákistánci. Ty jsou přece uplně všude.
Otevřenou SuperValu stíháme na poslední chvíli. Pečivo samozřejmě žádný. Tak holt berem sušenky a samotný sýry a olivy. Něčim se zaplácnout musíme a tohle se bude hodit i k tomu vínu. Ceny radši nepřepočítáváme. Popocházim k regálu s alkoholem, když mě vyhání prodavač. Večer se alkohol prodávat nesmí, sorry, mate, zpražuje mě ostře. Aha? To...to jsem nevěděl, koktám omluvně. Už je hodně pozdě, valí na mě prodavač oči, jako by večerní prohibice byla celosvětový dogma a já právě svojí chutí na víno spáchal obrovskej zločin proti lidskosti.
S nahouby nákupem popocházíme na Conolly Station, odkud nám má jet tramvaj na hotel. Interval skoro 20 minut. Tak to jo. Nojo, ono když je všechno zavřený a nikde nikdo neni, tak můžem bejt rádi aspoň za to. Platíme neskutečný 2,90 € za lístek a v největší nasranosti vyhlížíme vyhřátou spásu na kolejích. Cože? Zákaz chillování?, ukazuje Marty se smíchem na cedulku "No loitering", která jako dalších 5 zákazů čehokoliv zábavného zdobí stěny zastávky. Tohle je fakt ledový bručounský spící peklo.
Jen co se tramvaj rozjede, padá moje dvoulitrovka Coca-Coly, kterou jsem si koupil na utěšení místo vína, na bok a okamžitě praská. Co to tady maj dopíči za posraně tenký lahve?! vztekám se a snažim se prstama zacpat crčící proud napěněný limonády. Před sebou máme 40 minut jízdy. Flašku musim držet v naprosto přesnym úhlu 27 stupňů 14 minut, v jakymkoliv jinym z ní crčí Cola. Vystupovat nehodlám, za dalších 20 minut čekání už bysme zmrzli.
Mekáč! Kámo, nonstop Mekáč!, ukazuju v euforii na svítící logo McDonaldu na konečný tramvaje v Tallaghtu. Neumřem hlady. Jdem se nadlábnout.
Narážíme na zavřený dveře. Aha, on je nonstop jenom Drive, klasika. Tak jdem tam no. Koneckonců na Drivu už jsem byl pěšky v každym druhym městě. Sorry, mate. Sem se smí jedině s autem, zaklapává před náma odhodlaný brigádník nekompromisně výdejní okénko.
Zasraná zpíčená země, mlátí Marty věcma o zem, když vcházíme do krásně vyhřátýho hotelovýho pokoje. A záhy jsme ještě nasranější, když koukáme, že tady nemaj evropský zásuvky. Že nemáme adaptér je teda naše chyba, ale to je teď jedno. Od recepčního schytávám zřejmě klasickou irskou reakci Sorry, mate. Adaptér mi nepůjčí. Co teď. Máme tady televizi, kde běží buď monoskopy nebo náboženský popěvky. Naštěstí aspoň jeden kanál je normální hudební televize. Leháme do postelí se zakoupenym chatrnym občerstvením a po jednom večeru pobytu v Irsku počítáme, kolik hodin zbývá do odletu domů.

7. dubna

Jedna hodina odpoledne. Asi vstáváme. Žaluzie jsme roztáhli už v 10, ale za oknem je to nepřetržitě takovej hnus, že válení v postelích v tomhle krásnym hotýlku zvítězilo. Teď se konečně aspoň maličko zvedla ta hustá mlha, takže i trochu vidíme tu deštěm nasáklou sytě zelenou krajinu za hranicemi Tallaghtu.
Snídáme sýr a hotelový kafe, protože pořád nemáme nic k jídlu, ale na cestu do 5 minut vzdálenýho Tesca se musíme posilnit.
Počasí se ani trochu nezměnilo, jen ten vítr s náma cloumá možná ještě víc než včera. Vcházíme do obchoďáku The Square a u vchodu koukáme na plánek, kde vlastně najdem to Tesco. Během několika vteřin přichází securiťák a zahlaholí cosi jako Vača lukinfér mejts?. Tušim průser. Asi to vypadalo, že chillujem, nebo děláme něco jinýho, za co tady dávaj pokuty. Sorry?, koukám zmateně na Ira, který je jako vystřižený z obrázku. Vača lukinfér mejts?, opakuje. Absolutně se nechytám. Ani nepoznám, jestli je to brutální irskej přízvuk, anebo přímo irština. Marty v tom podivnym skřeku naštěstí identifikoval větu "What are you looking for, mates?" a securiťák nám za chvilku ukazuje cestu k Tescu.
Ceny bolí stejně jako včera, ale nejzákladnější zásoby holt koupit musíme. Nejlevnější víno za 5 éček. Hm, co se dá dělat. Jinak než pod parou to tady nepřežijem. Už nikdy nebudu nadávat na Španělsko a Itálii. Nikdy. S alkoholem se bez potíží dostáváme k pokladně. Kámo já bych se neradoval, dokud s tim nebudem na hotelu. Oni si ještě najdou důvod, proč nám to nedat, zpražuju s vážnou tváří Martyho širokej úsměv.
Sorry, mate. Tohle není irský doklad, posílá mě k šípku nekompromisní pokladní, když jí ukazuju svou českou občanku. Tohle je oficiální česká ID. Projel jsem s ní celou Evropu, celníci a policie ji akceptujou. Co máte kurva za problém?. Svou pořád vzrůstající nasranost si ventiluju na pokladní, která chudák vůbec nemůže za to, že se narodila v týhle posraný zemi. Ale my můžeme uznat jenom irské doklady. Sorry, mate.
Krev se ve mně vaří. Ostrym krokem míříme zpátky do hotelu. Je tady nějakej jinej krám, než to zkurvený Tesco vedle?. Mladá recepční je další chudák, kdo schytává můj irskej hněv. No...ještě Dunnes store, to je taky v The Square, odpovídá ochotně.
Klepu se vzteky a zimou, když pochodujem zpátky do obchoďáku. V Dunnes store maj nejlevnější víno za 6,50 €. Asi přirážka za to, že nekladou všetečný otázky. Věk po mně pokladní prokázat nechce.
Když se konečně vracíme na pokoj, je už po půl třetí. Teď ještě vyřešit elektřinu. Vydávám se znovu dolů a se stydlivym úsměvem loudim od recepční adaptér. Hotel prý adaptéry nemá, ale dává mi svůj vlastní, přes kterej si nabíjí mobil. Cestou po schodech přemejšlim, že určitě neni Irka, ale nějakym strašnym omylem sem odněkud emigrovala. Když má telefon s evropskou nabíječkou, ale hlavně je to první ochotnej člověk v Irsku.
Chvilku před čtvrtou poprvý ustává ten nekonečnej déšť a dokonce trochu leze sluníčko. A tak se odvažujem vyrazit do centra. Pořád sice fouká brutálně ledovej vítr, ale lepší to tady nebude. Kupujem o něco levnější lístek na tramvaj za 2,45 € s tim, že holt vystoupíme kus od centra. Tramvaje tady maj pěkný, abysme zas nekritizovali uplně všechno.
S Růžou máme sraz na Trinity, což je tak půl hoďky od nádraží Heuston, kde vystupujem. Procházíme po nábřeží a v půlce už jsme zase durch. To chvilkový sluníčko byl jen takovej omyl. Pokukujem po těch slavnejch irskejch barech s Guinessem. Nechápem teda, kdo do nich chodí, když zavíraj v 10 a pivo v nich stojí kolem 8 €, ale vypadaj hezky. Celkově se zatim shodujem, že to tady má fakt potenciál, ale Irové to kazej. Počasí by se překouslo, kdyby za každym rohem nečíhaly restrikce vůči čemukoliv, co zavání zábavou.
Tyjo...nad těma holkama tady bych fakt slintal. Akorát když vidim, jak jsou furt zachumlaný jak medvědi a prochcaný...a řikám si, jak příšerně asi vypadám já... Zatim jsem si vyměnil úsměv akorát s tou recepční, co beztak neni z Irska, rozčiluju se, když už i s Růžou směřujem k Samuel Beckett bridge, protože jsme si umanuli, že dojdem na pláž. V Dublinu totiž na pohled památky nic moc. Na druhou stranu moře udělá suchozemcovi radost vždycky.
Říční přístavy tady jako ve spoustě měst před pár lety zgruntu předělali na moderní čtvrti, s tim, že sem tam nechali v zástavbě starej domeček. To se mi vždycky hrozně líbí. Takže nábřeží North Wall Quay palec nahoru. Řeka Liffey ale končí ve fungujícím námořním přístavu, a k moři tak musíme mnohem dál.
Přecházíme Tom Clarke Bridge do čtvrti Stella Gardens a mrtvou rezidenční částí štrádujem k no name kousku pláže, co tady maj mít.
To už si kurva dělaj prdel?! Pláž tady je. Dokonce nekonečná. Moře totiž neni nikde. Do hajzlu to by mě ve snu nenapadlo, když je pár metrů vedle přístav, že tady budou mít ty posraný odlivy jak v Bibione... Na druhou stranu ta nekonečná pláň možná má něco do sebe.
Koukám na mapu, jestli aspoň v okolí neni něco zajímavýho. Maják. Ale skoro 4 kilometry daleko. Tak na to kašlem. S Růžou se pouštíme do sbírání mušlí. Po pár minutách začíná Marty občasně hejtovat.
Když už máme mušle jaký jsme chtěli, otáčíme se a Marty nikde. Se šel třeba vychcat, spekuluje Růža. Ani hovno, zas někam zdrhnul. To je klasika. Já ho zabiju. Rozhlížíme se na všechny strany, ale ani v dálce nikoho nevidíme. Ti řikám že šel na ten maják, pěnim a vyrážíme ostře po pobřeží. Dovolat se nemůžem, Martyho mobil je po dvou dnech bez proudu mrtvej.
Tak vylezem támhle nahoru, to uvidíme až skoro k tomu majáku. Takže jestli šel tam, tak ho prostě uvidíme, ukazuje Růža na kopeček, kterej máme nad sebou. Prolejzáme hnusnym houštím na provizorní rozhledu, odkud stejně nikoho nevidíme. Vracíme se na pláž a mrznem. To je kokot doprdele. Tohle neni normální prostě. Já bych na něj nečekal, ale víš jakej on má orientační smysl.
Na benzínce opodál dáváme kafe. Pomalu se stmívá. Dávám mu do půl osmý a pak to serem. Já tady budu mrznout jak čůrák a on se pak přivalí o půlnoci vysmátej jak měsíček a bude mu to úplně futrál.
Nejvíc nasranej budu, jestli tam někudy proklouz skrz ten přístav a teď už se vyhřejvá na hotelu, vztekám se, když kráčíme zpátky do centra. Hele vezmem to támhle doleva, přerušuje Růža můj nadávací monolog na sympatickym náměstíčku před St Patrick's Church a po pár krocích už jsme zase v části Docklands. Tohle fakt můžu. Sice zas prší, takže objektivu toho moc neukážu, ale zástavba je tak vysoká a roztahaná, že aspoň výrazně tlumí ten šílenej vítr. Takže nakonec na chvíli sedáme na mokrou hranu vodního kanálu a s nadsázkou by se dalo říct, že chillujem.
Půl devátá na krku. Zašli bysme někam na pivo, ale s těma cenama tady to moc nevidim. A tak míříme k nádraží Conolly a v SuperValu na poslední chvíli kupujem dvě piva. Portugalský Super Bocky, který jsou z celýho sortimentu nejlevnější - jeden za 3 €. Pláču při vzpomínce, jak jsem ho v Portugalsku kupoval za půl eura. A jedem si je vypít do Tallaghtu. Poslední tramvaj do Dublinu má jet okolo jedný a za těch pár hodin se spolu s těma vínama třeba trochu sestřelíme. Marty už tam snad bude.
Nejdřív ale pochodujem k Růžovu bytu u Mountjoy Square Parku. Nabídnul nám půjčení svýho adaptéru a jelikož já nechci riskovat, že neirská recepční má zejtra volno, toužim po něm víc než po čemkoliv jinym.
Před devátou už pak vyrážíme směr Tallaght. Fascinuje mě, jakou rychlostí to ta tramvaj řeže a že i přesto trvá cesta skoro 40 minut. Když si představim pražský měřítko, je to jak bydlet na Zbraslavi. A stejně za to platíme takovou raketu...
Když přicházíme do temnýho hotelovýho pokoje, začínám se zas trochu bát. Fakt jsem čekal, že už tady Marty bude. To je fakt jenom a jenom jeho problém, jestli bude spát někde pod mostem. Růžu už moje povzdychávání zjevně přestalo bavit. A tak načínáme piva a Marty v zápětí leze do dveří. Je tak vysmátej, že bych mu dal dělo. Došel fakt až k majáku. Jsem pořád nasranej, ale dnešek asi nebyl vyloženě na hovno, hodnotí druhej den v ledovym pekle, když si otevírá víno.
Chvíli spekulujem, že by tady moh Růža přespat. Ale pak si uvědomuju, že za třetí osobu chtěli příplatek 70 %. A že jsme v Irsku, kde se dávaj pokuty na všechno. A že s všudypřítomnejma kamerama si určitě přísnej noční recepční ze včerejška dává hezky bacha. A tak musim chvilku před půl jednou možná trochu paranoidně Růžu vyštípat. Načež načínáme i druhý a třetí víno. Jsme v půlce a pořád žijem. To se musí zapít.

8. dubna

Já si loupnu Paralen a za chvíli uvidíme, jestli to je kocovina, nebo angína. Chvíli po poledni, když ani jeden z nás neni schopnej vstát z postele, přichází na řadu chemie. Venku je snad nejhnusnějc za celý tři dny.
Pítře...nedal bys mi teda taky Paralen? Marty chtěl hrát tvrďáka, ale už to nedává. Bolest v krku, ucpanej nos...tohle fakt neni kocovina. Že nám to bylo jasný hned po výstupu z letadla...
Vaříme hotelový kafe a čaj, cokoliv horkýho na prolití dobrý. Už ani ne 24 hodin a letíme pryč, snažim se pozvednout sdílenou náladu. To je stejně v prdeli. Ty se takhle můžeš vyléčit, ale nakonec stejně musíš vylízt ven a máš to znovu. Zpíčená země. Marty má naprostou pravdu a průser je, že my musíme ven vylézt ještě dneska. Aspoň do toho Tesca.
Před čtvrtou hodinou se zvedá mlha a dokonce ani neprší. Jenom poprchává. Vyrážíme a zatimco včera jsme v krámě sháněli co nejlevnější kalivo, teď zkusíme sehnat co nejlevnější instantní polívky a ovoce. Nakonec ale ještě rozhazujem zbytek úspor za dvě český Plzně, který chcem dát Růžovi za to, že zabil tři dny s náma bez nás.
Já bych už nikam nejezdil. Jenom zejtra na letiště, vzdychá s nachylujícím se večerem Marty, když v posteli usrkává vynikající polívku. Tak minimálně musíme vrátit Růžovi ten adaptér, vzdychám na oplátku já. Žádná reakce. Marty vypadá desetkrát hůř než já, takže je celkem jasný, kdo se na poslední odyseu peklem vydá.
Na dublinskym IDOSu si hledám odjezdy tramvají z Tallaghtu, ať si ušetřim postávání v mrazivym větru na zastávce. Se sedmou večerní přicházim s minutovym předstihem na zastávku, kde na infopanelu svítí nejbližší odjezd za 8 minut. Zpíčená země, zasraný Irové. Jediný myšlenky, co se mi honěj hlavou.
Než tramvaj dosviští do centra, padá znovu mlha, spolu s ní tma, a sentimentální pohled z okénka na to mrtvý město mě znovu nutí litovat nás a naše peněženky.
Slavnostně předávám Růžovi piva v Tesco igelitce, který bych kdekoliv jinde na planetě navrhnul rovnou vypít. Ale tady místo toho navrhuju návštěvu hospody. Je 8 večer a centrum je liduprázdný. A stejně máme problém sehnat pivo pod 8 €. Procházíme oba břehy a nakonec zapadáváme do vyprazdňující se hospůdky The Boar's Head. Tady chtějí za irskej Smithwick's 5 €. Když se člověk oprostí od toho, že ho každej doušek stojí asi dvacku, musim jim ho pochválit. Tak moc, že dáváme hned dvě. Na víc už mi nestačí kapesný.
Nakonec se stavujem ve vedlejším supermarketu Aldi, kde beru třetinkovou lahev vína. Řikám si, že snad aspoň pobavim stonajícího Martyho. A v 10 už mě Růža vede k obchoďáku Jervis zpátky na tramvaj, protože co tady. Za dvě hoďky vyfičelo komínem další pětikilo a největší efekt je, že jsem zas o něco víc nastydnul.
Když chvilku po půl jedenáctý přicházim na pokoj, leží Marty v polospánku u puštěný televize. Takhle se trávěj večery po irsku. Než se stíhám pochlubit vinnou kořistí, zhasnou v pokoji světla a všechno se vypne. Chvilku napnutýho ticha prolamuje Martyho smích se slovy Sorry, mate. Chvíli střílíme vtípky na téma celostátní večerka, než se jdu na recepci zeptat what the hell.
Recepční jde na inspekci, ale očividně nemá nejmenší tušení, co si počít. Po několika minutách hledání hlavních pojistek na chodbě nám nabízí náhradní pokoj. S manželskou postelí. To si dělá prdel. Poslední pokoj, co maj. Co se dá dělat no. Třeba z toho ráno vytlučem nějakou slevu.
Kalíme light, ale kalíme!, raduje se Marty z pár doušků vína. Dneska usnem jak zabitý. A já vlastně můžu jít spát do temnýho pokoje! Klíč nám zůstal.
Hlavně musíme dát hodně budíků. Prošvihnout letadlo, to by byla smrt...

9. dubna

Moc jsem toho nenaspal. Jednak se během noci z nějakýho důvodu dvakrát rozeřval požární poplach, ale hlavně jsem se každou chvíli budil sám od sebe. V očekávání ranního příchodu technika, kterej půjde spravit elektřinu na prázdnej pokoj a v posteli narazí na frajera s opuchlym nosem a rudejma očima. Takže když v 8:45 konečně zvoní budík, bleskově se převlíkám a letim do pokoje za Martym. Než si odemknu, pro jistotu ťukám, načež mi Marty během půl vteřiny otevírá. Taky nemoh dospat. Už je v plný polní s kartáčkem v puse, nadšenej do odjezdu.
Žádný blbosti. Sbalit a jedem. Radši budu 3 hodiny čekat na letišti, než riskovat, že se cestou někde zaseknem, popohání mě Marty, když se při pohledu na hodinky rozvaluju na posteli. Jsem zvyklej na letiště přijíždět s menším než hodinovym předstihem a vychovávám v tomhle stylu i svoje spolucestovatele, ale v týhle zemi musim dát Martymu za pravdu.
V 10 už štrádujem z hotelu a za lístek na tramvaj dáváme tentokrát jen 1,90 €. Expresní autobus na letiště si totiž chytnem už na periferii a do prokletýho Dublinu už nebudem muset ani šlápnout.
Terminál Red Cow připomíná Letňany. Placka uprostřed pustiny. Takže poryvy větru dosahujou takový intenzity, že se při čekání na autobus spolu s davem dalších cestujících na letiště tísníme v malym budníčku. Náš spoj naštěstí přijíždí ani ne po 5 minutách. Během půlhodinový cesty nás uchvacuje šílená euforie, že už to máme za sebou. A já píšu rodičům, jestli by pro nás nepřijeli na letiště. Je mi to děsně trapný, protože i z těch nejdobrodružnějších a nejnáročnějších cest jsem se vždycky dopravil sám. Ale po třech dnech v Irsku jsme tak zrychtovaný, že už myslíme jenom na maminčinu léčivou náruč.
Ach Bože. Je to za náma. Pyreneje hadr. Tohle byl survival trip...

» Zpátky na začátek