Íránem odshora dolů na vlastní pěst

Na Írán jsem si zuby brousil už delší dobu. Jenže v létě je na jihu země nelidské horko, v zimě zas na severu moc zima, a na jaře a na podzim studuju. Ale nakonec jsem to vychytal přes státní svátky a rektorská volna kolem Velikonoc a v březnu jsem konečně vyrazil, i s Péťou. Tímhle načasováním jsme se sice neplánovaně trefili do íránského Nového roku, ale o tom níž
Cestu jsme pojali okružně - začali jsme v Teheránu a přes Yazd a Sirjan jsme dojeli až k Perskému zálivu, kde jsme se rozdělili. Po návštěvě pár ostrovů v zálivu jsem to už sám vzal přes Shiraz zpátky do Teheránu

Víza do Íránu

Při cestě do Íránu je teoreticky možné požádat o vízum na teheránském letišti. Sám s tím však zkušenost nemám, protože se mi nechtělo riskovat. Pokud bych vízum nedostal, tak bych si z Íránu prohlédl akorát letiště a peníze za letenky by vyletěly oknem. A trochu peněz člověk vyhodí i při úspěšné žádosti (kterých je předpokládám drtivá většina) - vyřízení na letišti stojí 70 €, zatímco na velvyslanectví chtějí jen 50 €
Proces na ambasádě byl velmi rychlý - pas jsem zpátky i s vízem dostal po týdnu. K vyřízení jsem kromě samotného pasu musel dodat ještě dvě fotky pasového formátu, potvrzení v angličtině o cestovním pojištění pro Írán, kopii průkazky pojištěnce, potvrzení o zůstatku na účtu a 50 € v hotovosti
Po internetu hojně kolují informace, že člověk musí doložit i letenky, potvrzení o rezervaci ubytování a jakési referenční číslo. Nic z toho potřeba nebylo. Letenky jsem objednával až s vízem v ruce, doteď netuším, co je to to referenční číslo, a ubytování jsem si zajišťoval až na místě
Pasová kontrola na teheránském letišti pak proběhla vyloženě hladce. Policista jen bleskově zkouknul můj pas a popřál mi hezký pobyt v Íránu
Pozn.: Od prosince 2018 už Írán nedává víza Evropanům přímo do pasů. Místo toho je vízum na speciálním papíře, na který se taky dává vstupní a výstupní razítko. Údajně je to proto, aby občané EU neměli problémy při případných cestách do Izraele nebo USA. Od stejného termínu už taky velvyslanectví v Praze nevybírá poplatek 50€ v hotovosti, ale bankovním převodem.

Doprava

Na cestu z Česka jsme využili Ukraine International Airlines s přestupem v Kyjevě. Navzdory všem hrůzným recenzím, které jsem před cestou sečetl na internetu, a navzdory hrůzně znějícímu názvu aerolinek, proběhly všechny lety na jedničku - přesně na čas, a v ceně byla dokonce bageta, pití a káva. Na zpáteční cestu jsme si přikoupili odbavené zavazadlo a k mému vlastnímu překvapení nám ho v Kyjevě stihli přeložit i přesto, že na přestup byla jen hodina
Po Íránu jsme se dopravovali převážně takzvanými VIP autobusy. Jízdenky jsme sháněli na webu Mr. Bilit (který jsme vždycky prohnali Google Translatorem, protože verzi v angličtině nemá), ale kupovali jsme je až před odjezdem na autobusových stanovištích. Komfort dopravy byl neuvěřitelný - rozestupy mezi sedačkami byly takové, že sedadlo se prakticky dalo proměnit v postel. Leckdy jsme i zdarma dostali občerstvení. Horší už to ale bylo s dodržováním jízdního řádu, který spíš fungoval jako takové orientační doporučení. Zažili jsme odjezd z počáteční stanice i s několikahodinovým zpožděním, přestože autobus i řidič byli nachystaní. O časech dojezdu nemluvě. Naprosto nahodilé zastávky uprostřed pustiny, bez výstupu či nástupu jakýchkoliv cestujících a bez jakékoliv zjevné příčiny, mi pak hodně připomínaly České dráhy
Na poslední úsek cesty mezi Shirazem a Teheránem jsem se pak po všech zkušenostech s autobusy rozhodl použít letadlo. Na dopravu po zemi už jsem zkrátka neměl nervy. Letěl jsem s Iran Aseman Airlines, ale letenku mi musela koupit recepční v hostelu, protože se svojí evropskou platební kartou jsem nepochodil ani při nákupu přes internet. Letadlo letělo přesně na čas a komfort byl stejně jako u autobusu neuvěřitelný. Sedadla v uspořádání 2+2, takže spousta místa, a v ceně byl regulérní oběd, zákusek a káva

Noclehy

Na cestách už pro mě bývá synonymem pro ubytování server Booking.com, ale s tím jsem v Íránu docela narazil. V celé zemi na něm bylo dostupných jen pár příšerně drahých luxusních hotelů
Bydlení jsme tak nakonec sháněli vcelku na blind, vždycky až po příjezdu nebo při cestě do každého z měst. Něco vylezlo na Google mapách, něco vylezlo na Google vyhledávači, a tak jsme si nakonec vždycky vybrali a pořídili jsme na první pokus
Odkazy na konkrétní využité hotely a hostely uvádím v itineráři
Párkrát jsme se spolehli i na nocleh přes Couchsurfing a jednou jsme přespali na pláži - bez nejmenších problémů

Peníze

Asi nejdůležitější informací je, že v Íránu nefungují evropské platební karty. Všechny peníze si tak člověk musí přivézt v hotovosti (ideálně v eurech)
Veškeré ubytování vyšlo na 175 € na osobu, čili asi 4500 Kč. Zásadní částku tvořily první dvě noci v Teheránu, kdy jsme vysolili 100 € za dvě noci ve dvoulůžkovém pokoji. Tohle ubytování jsme objednávali z domova, kdy jsme ještě netušili, jak to v Íránu chodí, a tak jsme chtěli mít jistotu nonstop recepce a anglicky hovořícího personálu
Doprava s ukrajinskými aerolinkami stála 6 tisíc, v nichž je zahrnutý i příplatek za odbavené zavazadlo cestou zpátky. Za veškerou dopravu po Íránu jsme pak v součtu zaplatili něco přes 2000 Kč - dvě stovky stál autobus z Teheránu do Yazdu a 80 Kč autobus z Yazdu do Sirjanu. Ze Sirjanu jsme pokračovali stopem, takže zadarmo. Trajekty na ostrovy v zálivu stály každý asi stovku, takže celkem 400 Kč. Pak jsem platil ještě dvě stovky za autobus z pobřeží do Shirazu a suverénně největší částku samozřejmě za letenku ze Shirazu do Teheránu - ta vyšla při nákupu den předem na 1250 Kč. Pod položku doprava pak připočítávám ještě výlet do Persepolis, za který jsem dal 5 stovek - 150 Kč stálo vstupné, za dopravu taxíkem a taxikářovo dvouhodinové čekání v Persepolis jsem pak dal 350 Kč
Na všechny další výdaje padlo jen něco přes 4 tisíce - do těch kromě jídla, taxíků a MHD schovávám i požitky jako třeba vodní dýmky nebo bobovou dráhu v horách nad Teheránem
Celkový účet za cestu tedy včetně poplatku za vízum vychází na 19 tisíc Kč

Íránský Nový rok - Nowruz

Datum íránského Nového roku připadá každoročně na jarní rovnodennost (21.3.) a po něm následuje pro Íránce dlouhé volno. Podle místních jsou nejhorší první 3 dny, kdy nepracuje prakticky nikdo. Pak následuje ještě asi dvoutýdenní období, kdy spousta Íránců cestuje po Íránu a různé služby fungují omezeně
Proč to zmiňuju - podle toho, co jsem před naším odjezdem sečetl na internetu, jsme měli umřít hlady a na ulici nás měli sežrat vlci, protože jsme neměli najít místo na spaní. Taky jsme měli zůstat viset v Teheránu, protože jsme neměli sehnat dopravu. Všechno jsou to kecy
První 3 dny skutečně bylo znát, že je nějaký svátek. Většina obchodů byla pozavíraná a ulice byly znatelně vyprázdněné, kor na teheránské poměry. Hlady jsme ale rozhodně netrpěli, v každé ulici byla pořád aspoň jedna večerka otevřená a MHD normálně fungovala
Zbytek cesty už jsme pak o nějakých svátcích nevěděli vůbec. Bydlení jsme sháněli pár hodin předtím, než jsme ho potřebovali, stejně tak dopravu, a vždycky bez problémů
Shrnul bych to asi tak, že fungovat v Íránu v nejtvrdších podmínkách Nového roku bylo pořád o řád snazší, než fungovat o libovolném nedělním odpoledni ve Francii

» Kam dál: Jak jsem trávil tři týdny v íránském Teheránu
» Tematický článek: Bezpečnost, dress code a další pravidla v Íránu
» Další tematický článek: 15 věcí, které mě překvapily v Íránu