Tři dny ve Varšavě

Kam jsme jeli

S první dávkou očkování a jakýms takýms uvolňováním cestovních restrikcí jsme se v červenci rozhodli testnout první letecký výlet roku 2021.
Jako testovací destinaci jsme si vybrali Varšavu, a to jednak proto, že už jsme se tam fakt dlouho chtěli podívat, a taky proto, že je to kousek, takže i kdyby nás nepustili do letadla, dojedeme to nějak po zemi.
Se začínajícím létem se rojila spousta historek o lidech, kteří v Praze uvízli na letišti i přesto, že měli v pořádku všechny dokumenty. Takže jsme byli docela rádi, že jsme si na první let 2021 nevybrali nějakou exotiku. Nám nakonec prošlo všechno úplně v pohodě, o tom ale víc níže.

Jak jsme jeli

S asi čtyřtýdenním předstihem jsme si koupili letenky od Ryanairu. Ten začal do Varšavy po několikerém odkladu létat v půlce července, takže náš let byl shodou okolností inaugurační.
Nevýhoda Ryanairu je, že ve Varšavě přistává na vedlejším letišti Modlin, které je od centra města vzdálené 40 kilometrů a doprava obnáší přestup: od letiště odjíždí každou půlhodinu autobus k nedalekému železničnímu nádraží Modlin, kde mají cestující cca 10 minut na přestup na vlak směr Varšava. Naštěstí na to stačí jedna jízdenka, která se dá jednoduše koupit v automatu na letišti i na libovolném nádraží ve městě a stojí 19 zlotých na osobu.

Kde jsme spali

Turismus byl v červenci 2021 pořád na minimu, takže hotely byly ve výprodeji. Dopřáli jsme si proto čtyřhvězdičkový Mercure Warszawa Centrum v moderním srdci města.

Kolik nás to stálo

Letenka stála každým směrem 259 Kč na osobu. K tomu jsme dokoupili jeden "priority boarding&2 cabin bags", abychom mohli vzít brašnu s foťákem, což stálo každým směrem 299 Kč. Vlak z a na letiště stál 220 Kč, dohromady tedy doprava celkem vyšla na 1037 Kč na osobu.

Hotel stál 1250 Kč za noc včetně snídaně. Ubytování na osobu tedy vyšlo na 1875 Kč.
K tomu jsme každý utratili ještě asi tisícovku za jídlo, MHD a suvenýry (Varšava byla proti Praze neuvěřitelně levná).
Účet na jednoho tedy se vším všudy vychází celkem na 3900 Kč.

Covid restrikce

Asi nemá cenu to moc detailně rozepisovat, jelikož restrikce se mění pomalu každý druhý den. Ale pro představu.

Jelikož Polsko uznává pro vstup jenom plné očkování, udělali jsme si večer před odletem antigenní test. Ve Varšavě na letišti jsme pak ukázali evropský certifikát stažený z ocko.uzis.cz. K tomu byl potřeba ještě ručně vyplněný příletový formulář, teď už se ale před cestou vyplňuje elektronický tady.
Před cestou domů jsme vyplnili český příletový formulář tady a cestou z letiště jsme zaskočili na test (tentokrát PCR, protože antigenní bychom museli platit, na další bezplatný je potřeba týdenní odstup).
Na testování v Praze doporučuju Covidpoint na Florenci, protože peníze z testů tam nejdou Prymulovi či jinému šmejdovi, ale společnosti AIDS pomoc. Navíc je tam testování rychlé a bez problémů. Osobně jsem si tam test dělal už xkrát, výsledek byl u antigenního vždycky do 15 minut a u PCR do 24 hodin.
Kromě polské cizinecké policie po nás nikdo žádný z dokumentů vidět nechtěl, při příletu zpátky do Prahy nás čeští policisté jenom odmávli. Personál u gatu na letištích chtěl vidět jenom doklad totožnosti jako v dobách před koronou.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

16. července - Inaugurační let do Varšavy

"Dámy a pánové, Letiště Praha s radostí oznamuje, že společnost Ryanair dnes otevírá novou linku do Varšavy. Přejeme Vám příjemný let," ozývá se z letištního rozhlasu, jen co se probojujeme první bezpečnostní linií. No vida, tak to máme první letošní let s opravdovou pompou. Dorazili jsme na letiště s doporučeným tříhodinovým předstihem, ale spíš než kvůli korona restrikcím proto, abychom řádně otestovali nové platební karty od Crypto.com, se kterými bychom se měli dostat to letištního salonku. Jinak by bohatě stačil příjezd hodinu před odletem, na letišti totiž není prakticky ani noha.
Karty fungují, do salonku Erste nás pouští bez problému. Jsme v něm úplně sami, tak ho musíme pořádně vyjíst, ať ta cesta na letiště stojí za to i v případě, že nás nepustí do letadla. Covidové dokumenty máme sice v pořádku, ale podle zpráv z posledních dnů ani to není zárukou toho, že člověk odletí. Kromě sendvičů a salátů jsou v salonku i řízečky, špagety a gulášovka, tak si dopřáváme.
Ke gatu přicházíme asi třičtvrtě hoďky před odletem. Naše letadlo akorát přilétá z Varšavy a letištní hasiči mu chystají inaugurační vodní slavobránu.
Pro cestu do Polska je sice povinný antigenní test, ale u gatu se kontrolují jenom občanky, jako v dobách před koronou. Asi se to liší úplně náhodně let od letu, protože zrovna před pár dny neodletělo 40 lidí do Stockholmu, taky u Ryanairu.
Strategií, jak si v Ryanairu zajistit bez příplatku dobrá sedadla, jsem za svá cestovatelská léta vymyslel už docela dost. Tentokrát chci zkusit novou - pár minut před uzavřením check-inu jsem si zobrazil plánek sedadel a viděl jsem, že celá 2. řada je volná. Tak půjdeme skoro na jistotu.
K letadlu nás vezou celkem tři autobusy. Nastupujeme mezi prvními a jdeme drze rovnou do 2. řady. Letadlo se plní, ale 2. řada fakt zůstává prázdná. Tak to jsme vyhráli!
Vzlétáme na čas a za necelou hodinku přistáváme ve Varšavě. Nebo teda...40 kilometrů od Varšavy. Na nízkonákladovém letišti Modlin, které využívá jenom Ryanair. Je to při vší úctě taková kůlna uprostřed polí. Do terminálu se jde pěšky a doprovází nás steward z letadla, který musí dveře terminálu odemknout. Za dveřmi nám cestu zatarasuje Straż Graniczna, která chce vidět covidové dokumenty. Po chvilce zírání se příslušníci polsky zmateně ptají, jestli jsme očkovaní. Vypadají, jako by ten jednotný evropský certifikát viděli poprvé v životě.
Z letiště do města se jede kombinací autobusu a vlaku. Mně se ještě před opuštěním tranzitního prostoru povede v koutě zahlédnout automat na jízdenky, tak je hned kupujeme, protože venku bude stát frontu 100 lidí, kteří si tohohle automatu nevšimli.
Autobus odsud jede jeden jediný za hodinu. Jak jsem říkal, před terminálem stojí 100 lidí frontu na jízdenky, takže se do autobusu dostáváme mezi prvními a patříme mezi těch pár šťastných, kteří si sednou. Při odjezdu je v autobuse zaplněný i ten nejposlednější milimetr čtvereční. Nějací lidi se ještě snaží naštosovat dovnitř, ale "uniformované nacpávače" jako v tokijském metru tady nemají, takže je necháváme před terminálem. Poláci nenosí roušky a autobus nemá klimatizaci, takže při té obsazenosti je to slušný korona epxres.
Po čtvrthodince zběsilé jízdy mezi venkovskými chaloupkami přijíždíme k železničnímu nádraží Modlin. Tady už je cítit civilizace, čekající vlak je moderní a klimatizovaný. Vyjíždíme na čas a už svištíme vstříc Varšavě. Absolutně nikdo včetně průvodčích nemá roušky. Ne že bychom my patřili mezi rouškové maniaky, ale na polském covidovém webu píšou, že roušky jsou povinné, tak jsme z toho trochu rozpačití. I když oni Poláci měli ty korona restrikce už od začátku vcelku na háku.
Jak se blížíme k centru, začíná vlak čím dál častěji zastavovat uprostřed ničeho. Když přijíždíme na podzemní stanici Warszawa Śródmieście, je už půl deváté. Od letadla do centra dvě hodiny. Uf. Normálně na Ryanair nedám dopustit, ale do Varšavy si asi příště radši připlatíme za LOT, který létá na hlavní letiště Chopin.
Stoupáme po schodech na povrch a...wow! Ocitáme se uprostřed ohromného náměstí před Palácem kultury a vědy. No tak tohle je něco! Toho prostoru! A všude okolo mrakodrapy! Středoevropské hlavní město, tak jsme čekali tak trochu Prahu v bledě modrém. Ale tohle je teda úplně jiná liga!
Po pár minutách zbožného zírání přemýšlíme, co teď. Ta cesta z letiště nás docela vyšťavila, takže na nějaké trajdání už to dneska nevidíme. Nakonec nám padne do oka Mekáč, tak si zamíříme pro take away večeři a šup do hotelu Mercure, který stojí hned vedle Paláce kultury a vědy. Cestou ještě potkáváme skandující skupinu s vlajkami EU - nějaký protivládní protest, to teď patří k polskému koloritu.
V hotelu stojíme na check-in frontu! To teda zírám. Čekal jsem, že tady nebude ani noha, stejně jako v Praze. Tak to jenom naše vláda tím nebetyčným chaosem zvládla všechny cizince odpudit. Tady je pěkný šrumec, vypadá to, že hotel bude skoro plný.
Po večeři ještě chytnu slinu na pivo, ale Saře už se ven nechce, tak si jdu jen za roh do nonstop Carrefouru. Je skoro 11 večer a v ulicích to žije víc, než v Praze v odpolední špičce. Tohle je tak neskutečně nabíjející! Takovýhle cvrkot jsem neviděl už rok a půl. A hotel máme fakt luxusní. No cítím v kostech parádní výlet!

17. července - Mezi mrakodrapy

Ve Varšavě to fakt vypadá, jako by korona nikdy nebyla. V 9 ráno není u vstupu na snídani k hnutí. Restaurace je obří, takže tam už se lidi rozprostřou, ale obsazené jsou více méně všechny stoly. Místnost je kolem dokola prosklená, takže máme parádní výhled na všechny ty mrakodrapy okolo.
Po pětihvězdičkové snídani míříme s jedenáctou hodinou do města. Nebo spíš z města. Před cestou jsem totiž našel pár zajímavých věcí mimo centrum a umanul jsem si, že je chci vidět. U Paláce kultury a vědy děláme v jízdenkovém automatu parádní kauf - skupinovou jízdenku, která je platná od pátečního večera až do pondělního rána a stojí jenom 40 zlotých (asi 230 Kč). Kdyby nás bylo víc, byl by to ještě lepší kauf, protože na tuhle jízdenku může jet naráz až 5 lidí.
Popojíždíme nejdřív jen pár stanic tramvají k jednomu z moderních symbolů Varšavy - k palmě stojící uprostřed náměstí Charlese de Gaulla. Strom sice na první pohled vypadá živě, ale skutečná palma by samozřejmě nepřežila jedinou typickou středoevropskou zimu. Jedná se o umělecké dílo, které má připomínat klima Izraele, židovské země, protože v této části Varšavy žila kdysi rozsáhlá židovská komunita. Třída procházející náměstím se navíc jmenuje Jeruzalémská.
Sedáme na autobus a po širokánské třídě Ujazdowskie, kterou lemují ministerstva a ambasády, míříme pryč od centra do Lázeňského parku. U vchodu do parku stojí obří socha skladatele Chopina, kterého sice většina světa zná jako Francouze, ale Poláci jsou na jeho polský původ náležitě hrdí.
Park má členitý terén a chvílemi připomíná spíš les. Narážíme na palouk, kde pod otevřeným nebem skromnému publiku hraje nějaká polská lidová kapela. O kus dál zase přicházíme do zámecké zahrady, kde volně pobíhají pávi. A pak se konečně dostáváme ke zlatému hřebu tohohle parku - malebnému paláci ze 17. století, který stojí uprostřed vodního kanálu.
Park jsme přešli napříč a u východu si z pojízdného stánku kupujeme ledové kafe, protože je horko na padnutí. Další na programu máme dálniční most Siekierkowski, který už je vyloženě na periferii. Má odsud totiž být nádherný výhled na celou mrakodrapovou čtvrť přes řeku Vislu. A výhledy my rádi. Dálniční most je ale logicky uprostřed ničeho a dostat se doprostřed ničeho hromadnou dopravou by při víkendových intervalech trvalo přes hodinu. Tak objednávám Bolt, který to má zvládnout za 7 minut a stát to má jen 12 zlatek.
Řidič je Gruzínec a neumí anglicky ani polsky, takže si moc nepokecáme. Jak se ale blížíme k cíli, tak prolamuje jazykovou bariéru a několikrát se rukama nohama ujišťuje, že jedeme správně. Silnice se totiž z asfaltky mění na betonovou cestu a potom už jen takový rozbahněný koridor. Nojo, ono nechat se vysadit přímo uprostřed dálnice by asi nešlo, tak jsem jako cíl vybral nejbližší nedálniční silnici a nevěděl jsem, že vypadá takhle. Řidič nás ale statečně doveze přímo pod most a jelikož mým omluvám nerozumí, klikám mu aspoň v aplikaci na 50% dýško, protože si ho fakt zaslouží.
Mohutný lanový most má na sobě kromě šestiproudé dálnice na každé straně ještě prostorný chodník, takže nám to ani nepřijde, že kolem nás auta sviští víc než stokilometrovou rychlostí. Než se dostaneme k hlavnímu poli překonávajícímu řeku, obloha se najednou zatáhne a začne poprchávat. Ideální světelné podmínky na fotky. No a výhled je z mostu fakt parádní! Mrakodrapů na obzoru napočítáme nejmíň dvacet. Docela nám to připomíná Frankfurt, i když tady je těch mrakodrapů asi ještě víc.
Posouváme se na konec mostu, komplikovaným systémem ramp se dostáváme dolů a sedáme na autobus, abychom už zamířili k těm konvenčnějším památkám. Jenže třičtvrtěhodinová jízda neklimatizovaným autobusem nás docela udolá, takže ve městě nejdřív zaplouváme do Mekáče. A nakonec do hotelu, protože nás nenakopne ani oběd a ledové kafe a venku navíc mezitím vyleze spalující slunce.
Sara stíhá v hotelu usnout, tak se jdu proběhnout s foťákem mezi ty okolní mrakodrapy, protože mě nepřestávají fascinovat. Navíc se mi povede najít bývalé židovské ghetto, z něhož zbývá několik rozpadajících se cihlových činžáků, sevřených štíhlými mrakodrapy.

Se zapadajícím sluncem vyrážíme konečně na staré město, které vlastně až tak staré není. Za 2. světové války bylo totiž Němci systematicky zničeno. Po válce ho ale Poláci na základě historických obrázků a modelů obnovili a využili přitom maximum suti a dochovaných artefaktů. Obnova je natolik věrná, že se varšavské staré město dokonce dostalo na seznam UNESCO.
My začínáme prohlídku přímo na Zámeckém náměstí, kde nás vyklepne tramvaj. Je tady neuvěřitelně živo a v každém rohu náměstí vyhrává nějaký busker. Ty už jsme vlastně z Prahy taky vyštípali... Atmosféra je děsně příjemná a jelikož už jsme po dnešku docela ušlapaní, plátěnkujeme se dlouho jen kolem rozlehlého náměstí.
Nakonec ale přece jen popojdeme ještě na varšavský Staromák - Rynek Starego Miasta, kde uprostřed dokonce stojí pódium a právě tady dohrává nějaká polská folková kapela. Kolem dokola stojí našlapané zahrádky restaurací. Prostě klasický předcovidový sobotní večer. Ty zahrádky vypadají skoro až moc hekticky, tak si říkáme, že na večeři zajdeme spíš asi někde kolem hotelu.
Popocházíme ještě k mohutnému barbakanu - pozůstatku varšavského opevnění, a tím jsme vlastně přešli skromné staré město napříč. Procházka nám vyjde tak akorát do tmy, jak se z rychle ubývajícího světla snažíme ještě něco zachytit na fotkách.
Z tramvaje vystupujeme za Palácem kultury a vědy a zaplouváme do zářivých pěších zón mezi impozantními věžáky. Jdeme celkem na jistotu - už dopředu jsme si v téhle čtvrti vygooglili restauraci Sloik, což má být moderní restaurace inspirovaná tradiční polskou kuchyní. Čtyři tisíce pozitivních recenzí na Google mapách nás přesvědčily, že ji vyzkoušíme.
Interiér je na první pohled moderní, ale stěny jsou přitom vyzdobené desítkami zavařovaček s různou zeleninou. Dávám si vepřovou panenku s bramborákem a Sara salát. Já se pak dorážím ještě pierogi, protože panenka by mi sice stačila, ale pierogi jsem fakt chtěl vyzkoušet. No a od nás téhle restauraci přibyde dalších pět hvězdiček. Božské jídlo, příjemné prostředí, milá obsluha a za veškeré jídlo s pár pivy tady i s dýškem necháváme necelou stovku zlotých, takže asi pětistovku korun.

18. července - Břehy Visly a Královská cesta

Večer jsme dorazili až po půlnoci a snídaně v tomhle hotelu se podává do 11 hodin, takže dopoledne jsme více méně prospali. Dneska je přes 30 stupňů, takže když se po poledni hrabeme ven, říkáme si, že den začneme na nábřeží Visly, protože podle Google map má být obsypané bary a kavárnami a u řeky by navíc mohlo být příjemněji.
Říkali jsme si, že bychom mohli vylézt na vrchol Paláce kultury a vědy, když už ho máme přímo před hotelem, ale ke vstupu na vyhlídku se táhne ohromná fronta až ven z budovy. Chvíli okouníme, jestli se to třeba nebude hýbat rychle, ale když se po čtvrt hodině fronta nepohne ani o centimetr, mizíme radši pryč.
Tramvají se popovezeme na Zámecké náměstí a odsud už parkem proběhneme přímo k řece. Hezky tady zafukuje, takže příjemněji fakt je. Jen ty sympatické bary a kavárny jsou úplně všechny zavřené. Nábřeží je přitom plné lidí, takže to úplně nechápeme. Možná nějaké covid opatření? Každopádně když nikde po celé délce nábřeží nepochodíme, zamíříme od řeky pryč. A tady to není o moc lepší. Všechno zavřené a ulice navíc liduprázdné. Pobožní Poláci asi berou nedělní odpočinek vážně. Něco ledového k pití nakonec seženeme až uvnitř varšavské univerzitní knihovny, kde se skrývá úplně prázdná Costa Coffee.
Od kavárny to bereme vzhůru do prudkého kopce, až se vyloupneme na Královské cestě, kde už to zase pulzuje životem. Celá Královská cesta měří asi 10 kilometrů a táhne se od Zámeckého náměstí až ke Královskému paláci ve čtvrti Wilanów na jižním okraji Varšavy. Nemáme ambice projít ji zrovna celou, ale vydáváme se na jih a uvidíme, kam až dojdeme.

Královská cesta je obsypaná významnými památkami. Jen co dojdeme k první z nich, k Prezidentskému paláci, potkáváme už zase demonstraci. Protestující mají vlajky EU a transparenty jako "NIE POLEXIT" nebo "WOLNE MEDIA". Je tady ale asi víc policistů než demonstrujících.
Celá ulice je každopádně dost fotogenické místo, takže než popojdeme 200 metrů k dalšímu protestu, plátěnkujeme se kolem s foťákem přes půl hodiny.
Demonstrace před Akademií věd je asi protidemonstrací té první, protože tady jsou všichni zabalení v polských vlajkách. Baví mě turistický průvodce, který mezi polskými nacionalisty stojí se španělskou vlajkou na deštníku.
Královskou cestu opouštíme v místě, kterému se říká Nowy Swiat. Horko už nás zase udolalo, bereme to metrem přímo do hotelu.
Saře už se nechce ven, dokud nezapadne slunce. Já naberu síly docela rychle, tak se jdu i dneska proběhnout mezi mrakodrapy, tentokrát na opačnou stranu, k náměstí OSN. Moderní mrakodrapy se tady kolem rozlehlých bulvárů mísí s komunistickými paneláky a při zapadajícím slunci to má celé zase dost působivou atmosféru.

Se západem slunce vyrážíme znovu zkusit štěstí na nábřeží Visly. Z metra vystupujeme už u mostu Swietokrzyski a hned vidíme, že teď už jsou opravdu všechny bary podél řeky otevřené. Jenže jak se vydáme po nábřeží, začnou nás žrát komáři. A to pěkně zhusta. Repelent nás vůbec nenapadlo vzít, no tak z posezení u Visly holt nebude nic ani teď. Tohle bychom si fakt neužili. Zjevně nejsme jediní, koho hmyzáci vyhnali, protože jakkoliv jsou zahrádky na první pohled příjemné, tak jsou z většiny prázdné.
Zaplouváme teda do uliček starého města a doufáme, že v neděli večer tady bude klidněji a mohli bychom se třeba i někde najíst. Ale hospody kolem hlavního rynku jsou stejně našlapané jako včera. Procházíme nakonec skrz Barbakan a až tady, za hradbami, narážíme na sympatický podnik Podwale 25. Na Google mapách má přes 10 tisíc převážně pětihvězdičkových recenzí, tak to zkusíme.

Zahrádka je v příjemném vnitrobloku a na lístku jsou typické starostředoevropské laskominy. Objednáváme vepřové koleno a půlku pečeného kuřete. Ceny jsou na centrum města úplně neuvěřitelné - kuře i koleno po 30 zlotých. Chuťově je jídlo fakt vynikající. No a porce obrovská. Po hodince a půl v restauraci se sotva odvalíme.
Bereme to pomalou procházkou a děláme ještě noční fotky starého města, které se teď už úplně vylidnilo. Nojo, taky už táhne na půlnoc. Zítra odlétáme, nemůžeme zas tak moc vyspávat, tak už to ze Zámeckého náměstí bereme radši tramvají rovnou do hotelu.

19. července - Zase letiště Modlin a odlet domů

Po desáté hodině dáváme sbohem hotelu a jdeme znovu zkusit štěstí na vyhlídku Paláce kultury a vědy. Ale fronta je tady úplně stejně šílená, jako včera. Nechceme tu budovu nechat úplně nepolíbenou, a tak aspoň na poště v suterénu kupujeme známky na pohledy. A když pak z boku objevíme sympatickou kavárnu, dáváme si tady ještě předodletové kafe.
Na letiště nám to jede zase z nádraží Śródmieście. Takže jak nás Varšava pohledem na tenhle majestátní palác přivítala, stejně se s námi i loučí.
Vlak tentokrát nedělá žádné podivné zastávky a do vesničky Modlin přijíždíme po 40 minutách jízdy. Přestup na autobus a ve 13 hodin už jsme na letišti. Plácek před terminálem připomíná nějakou vesnickou zábavu - na trávníku jsou rozházené slunečníky pivovaru Tyskie a pod nimi plastové židličky. Salonek na tomhle nízkonákladovém letišti samozřejmě nemají, takže nám to bodne, protože jsme tady s dvouhodinovým předstihem. A tak zakončíme tenhle chillovací trip chillem na trávníku před letištěm.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Útěk před zimou do Portugalska
» Co ještě číst: Eurovíkend v Amsterdamu