Stopem k Atlantiku

Travelmaster Péťa se vydal za zkušenou stopařkou Péťou do Madridu a spolu se jali stopovat k Atlantiku
Celý týden jsme z větší části trávili v naprostém bezčasí. Mobil po odjezdu z Madridu přestal fungovat, takže se světem jsme se spojili většinou jen, když jsme našli wi-fi pro tablet. Po návratu se ale ukázalo, že mobil i přes naprostou neovladatelnost ukládal historii polohy, takže zpětně jsme i zjistili, kdy a kde jsme to vlastně byli

Doprava

K dopravě do Madridu jsem použil svůj oblíbený RyanAir a svoje oblíbené letiště Berlin - Schönefeld. Letenky na oba tříhodinové lety stály dohromady neuvěřitelných 28 €, takže jsem ve výsledku zaplatil víc za dopravu na letiště, než za lety samotné
Na berlínské letiště mě dovezly České dráhy. Takzvaná včasná jízdenka (nakupoval jsem dva týdny dopředu) stála až na letiště 336 Kč, v Berlíně je ale nutné přestoupit na nádraží Südkreuz na regionální vlak. Zpátky z Berlína jsem se pak dostal autobusem Flixbus za 500 Kč (nejdražší a nejnepohodlnější část cesty, ale o půlnoci do Prahy bohužel nic jiného nejelo)
Z prostředků hromadné dopravy jsme pak společně použili ještě portugalské vlaky a autobus. Neplánovaně. Z Porta na hranice nás se dvěma přestupy za 18 € dovezly Comboios Portugal. Taky jsme si vypomohli autobusem z města Viseu do Porta za 9 €

Stopování

O stopování ve Španělsku jsem od Péti dostával dva měsíce nonstop pozitivní reference. Nabudilo mě to takovým způsobem, že jsem s šestisetkilometrovou cestou do portugalského Porta nadšeně souhlasil, i když jsem si stopem za celý život jenom párkrát vypomohl v nouzi při cestě pěšky přes Pyreneje
A stopování ve Španělsku skutečně perfektní bylo. 200 kilometrů z Madridu do Salamancy jsme ujeli zhruba za tři hodiny. Zbylých 100 kilometrů na portugalské hranice zabralo další tři hodiny, ovšem to přičítáme na vrub tomu, že provoz směrem k hranicím byl o poznání slabší. Cestou zpátky jsme pak na hranicích během chvilky chytili auto až do Madridu
Stopování v Portugalsku bylo naproti tomu něco šíleného. Přímo na hranicích (hraniční přechod Fuentes de Onoro / Vilar Formoso) jsme viseli skoro tři hodiny, přes hranice vůbec nikdo nejezdil. Po přenocování v&nsbpGuardě jsme hodinu strávili na výpadovce, po které nikdo nejezdil. Když nás konečně nabralo auto, zjistili jsme, že řidič je povoláním kamioňák. Řekl nám, že stopaře zná jen proto, že jezdí po Evropě a že v Portugalsku nikdo nestopuje, protože hromadná doprava je velmi levná. Takže když někdo stojí u silnice, je to velmi podezřelé a nikdo nezastavuje. Měl pravdu. Dálnice byly navíc naprosto prázdné, něco takového jsme v Česku nikdy nezažili. Za celý den jsme ujeli jenom 70 kilometrů do města Viseu, kde nám další řidič řekl, že do Porta v životě nedojedeme. A tak jsme si ze zoufalství pomohli autobusem. Zpátky jsme nechtěli ponechat nic náhodě. V Portu jsme si vlakem dojeli na periferii a stopovali jsme na dálniční benzínce. Po hodině nás nabrali dva Bulhaři, kteří nás okradli o peníze a vysadili u portského metra. Další den jsme tak už radši na hranice dojeli vlakem, protože jsme dospěli k názoru, že stopovat v Portugalsku nemá smysl.
Podrobný průběh stopování po Španělsku a Portugalsku si můžete přečíst v cestopisu, snad vás pobaví

Noclehy

Stopovali jsme, a tak jsme samo sebou nevěděli dopředu, kdy a kde budeme spát. Noclehy jsme si tedy zařizovali přímo na místě přes Booking.com

Peníze

Doprava mě vyšla zhruba na 2400 Kč, jak už jsem vypočítal v oddílu výše
V Madridu jsem měl zajištěný nocleh u Péti, což výsledné náklady zkrouhlo velmi výrazně. V Portugalsku se totiž sice děsně blbě stopuje, zato je tam ale velmi levno, takže tři noci tam vyšly na 8 stovek na jednoho
S jídlem, vinnými večery a 7 stovkami, které mi ukradli Bulhaři, se můj týden na Pyrenejském poloostrově vešel do 5500 Kč