Čtyři dny v Londýně
Kam jsme jeli
- Babetka pobývala půl roku v Anglii a jednoho večera na Skypu nás napadlo, že si dáme poetické setkání pod Big Benem a pobydeme spolu pár dní v Londýně. Přílet jsem si zařídil na 17. května, odlet na 20. května
- Než ale došlo na mou cestu, vrátila se Babet předčasně do Čech. A tak jsme nakonec místo srazu v Anglii vyráželi z Prahy na společný výlet. Nicméně o poetické setkání jsme se nepřipravili
Jak jsme jeli
- Když jsem s měsíčním předstihem v dubnu 2014 pořizoval letenky, měly zrovna British Airways akci, takže jsem letěl jako největší buržous na letiště Heathrow za zhruba 1500 Kč s odletem ve 20:15. Když pak došlo na to, že si Babet musela pořídit letenku taky, bylo už po akci, a tak letěla s aerolinkami WizzAir na letiště Luton o půl hodiny dřív
- Zpátky už jsme letěli společně s WizzAirem ve 21:05
Kde jsme spali
- Londýn je velmi drahé město, a bydlení jsme tak sháněli daleko od centra. Nakonec jsme se ubytovali v moc pěkném hotýlku Ibis London Barking na předměstí Barking pár minut od metra, kde chtěli za noc 44 liber
Kolik nás to stálo
- Celkem zhruba 7 tisíc na jednoho
- Letenky přišly na 3 tisíce (každý směr zhruba za 1500 Kč). K tomu jsme si za 3 libry pořídili OysterCard na londýnskou MHD (jízdné se pak strhává z kreditu nabitého na kartě) a samotné jízdné nás vyšlo přibližně na 6 stovek. 10 liber pak stála jízdenka na autobus na letiště Luton. Celkové náklady na dopravu tedy daly zhruba 4 tisíce
- Za tři noci v hotelu Ibis jsme každý dali 2200 Kč
- Jídlo nás nestálo skoro nic, protože jsme skoro nejedli. Něco málo jsme utratili za suvenýry
Co jsme viděli
- To si můžete prohlédnout ve fotogalerii
Co jsme dělali
Já i Babet k smrti nenávidíme rutinu. Takže i v případě válecí cesty do Londýna se nám z toho stala trochu bojovka a dobrodružství jsme 17. května začali už v Praze. I když to tedy původně nebylo v plánu. Záměr byl, že ji "překvapím" v Anglii, jelikož tam měla pobývat. British Airways zrovna měly akci, a tak jsem si řekl, že si dopřeju. Okolnosti se ale změnily a nakonec jsme oba vyráželi z Prahy. Jenže v době této změny už letenky od BA stály ne 1500, ale 5 tisíc, a tak jsme každý odlétali jindy a jinak.
A nejen odlétali. Britské aerolinky přistávají na letišti Heathrow, třičtvrtě hodinky metrem od centra, zatímco WizzAir cestující vyklepává v Lutonu, který má k Londýnu daleko jako Kolín k Praze.
Sraz v cizím městě jsme si naplánovali pod Big Benem. Neohroženě, ale trochu nešikovně. K Velkému Benovi jsme sice oba dorazili ve 22:00, ale každý z jiné strany. A než nás napadlo věž obejít, uběhla úctyhodná třičtvrtěhodina plná vymýšlení více či méně pravděpodobných scénářů, co se druhému z nás mohlo stát. V takových chvílích "volaný účastník není dostupný" člověku na náladě nepřidá.
Šťastného shledání jsme se nakonec dočkali a pulzující velkoměsto nás okamžitě napumpovalo energií. Takže šup po nábřeží Temže, Golden Jubilee Bridges, a přímo pod London Eye jsme vytipovali, a hned řádně vyzkoušeli, parádní chillovací plácek na nadcházející 4 dny.
Testovat noční MHD hned první den se nám nechtělo, takže po půlnoci jsme chtě nechtě museli vyrazit posledním metrem na předměstí Barking. V okolí stanice metra jsme si připadali
mírně řečeno nepatřičně. Slušně řečeno - evropsky to tam nevypadalo.
Nechtělo se nám tedy ani trochu dělat zmatené turisty a rychle jsme naslepo vyrazili k hotelu. Špatným směrem. Po chvilce bloudění jsme se nakonec poradili s Google maps a ty nás přivedly "zpátky do Anglie". Přes malebnou pěší zónu, krásný park se sympatickým kostelíkem, a v závěru po mostě přes no name říčku, jsme to dobojovali do svého hotelu Ibis. V 1 ráno. Na nás moc brzy. Hned jsme se usnesli, že další den už se nočních autobusů nezaleknem.
Budíček nám 18. května nachystala pokojská. Z postele mě dostal neskutečný rachot u dveří do pokoje, načež jsem spatřil pokojskou, jak se dovnitř probojovává s vozíkem s úklidovým náčiním. Asi by ty cedulky Do not disturb měli dělat větší. Když mě spatřila takříkaje v negližé, klidila se po krátkém vyjeknutí s nekonečnými omluvami zase hned ven.
Venku panovalo neskutečně krásné počasí a protože už navíc bylo poledne, začali jsme se pomalu vykopávat z hotelu. Akorát že hned před budovou nás zlákal poutač Costa Coffee a na další hodinu jsme skončili v nedalekém Tescu u vynikajícího kafe.
Metrem z Barkingu jsme nakonec vyrazili až chvilku před druhou a zamířili jsme na stanici North Greenwich, která leží přímo pod londýnskou O2 arénou. My jsme tam ale vystoupili, protože jsme se chtěli podívat na Královskou observatoř. A jelikož naše příprava byla jako vždy nulová, nevěděli jsme, že stanice metra má s greenwichskou observatoří společné jen to jméno. Nicméně vyznačený nultý poledník jsme našli hned u metra, takže nás to nijak nerozházelo.
Vyrazili jsme spíš naslepo hezkým parčíkem a po pár minutách jsme narazili na ekologický park, což je patrně nóbl označení pro neudržovaný kus zeleně. Ale jelikož tam měli děsně pohodlná dřevěná křesílka, dali jsme mu deset z deseti.
Pak už přišel čas vytáhnout mapy a zjistit, že od Greenwichského parku jsme skoro tři kilometry daleko. A tak jsme chtě nechtě vyrazili po ne moc hezké periferii vstříc cíli. Cestou jsme si aspoň udělali stopadesátdva fotek ve vyřazené v naprosto rozsekané telefonní budce.
Odspoda greenwichského parku se to k observatoři zdálo po slavné Lovers Walk ještě docela daleko a do kopce, takže jsme si v tom ukázkovém počasí samozřejmě nejdřív udělali pohodu v trávě.
Když jsme se nakonec nahoru vyhrabali, pěkně nás naštvali. Vstup byl zpoplatněný a jelikož nás zajímal jen ten slavný monument označující nultý poledník, 10 liber se nám ani trochu platit nechtělo. Ale pobavila nás
varianta pro socky - poledník byl křídou vyznačený i z druhé strany zdi za monumentem.
A dál už jsme mohli vyrazit směr centrum. Ale chtěli jsme si projít čtvrť Docklands, kde už pár let moderní věžáky postupně válcují původní zástavbu a nás lákalo to vidět. Procházka podél řeky je navíc vždycky fajn.
Jen co jsme zapluli mezi téměř dokončené věžáky a z očí se nám ztratili poslední turisti, připadali jsme si jako v postapokalyptickém světě. Neděle, po dělnících ani památky a ulice byly naprosto prázdné. Ohromující ticho rušil jen šelest okrasných keříků, které už se mezi nedokončenými rezidencemi stačily uchytit. Tu a tam se na předzahradách mohutných domů krčil nějaký
pozůstatek původních domů, který ještě nestačili srovnat se zemí.
Procházeli jsme dál podél Temže a u jejího přítoku Deptford Creek se nám poprvé stalo, že mapa předběhla skutečnost. Google Maps totiž ukazovaly most, který tu ve skutečnosti ještě není. Neplánovaně jsme tedy uhnuli z kurzu a vrátili se k mostu, který patrně kdysi sloužil jako padací. Hned za ním jsme se chtěli vrátit k Temži, jenže různé uzavírky a stavební zátarasy nás zamotaly do kruhu a když už jsme potřetí míjeli kovošrot s úchylným názvem Ahoy Centre, začínal jsem soptit a zavelel jsme k návratu na hlavní silnici. Nesouhlasné kňučení jsem ignoroval, protože jsem se jednak zrovna vytočil a druhak jsem začal slušně cítit puchýře a nechtěl jsem se snižovat k bolestnému naříkání.
Mapy ukazovaly 3 kilometry k nejbližší stanici metra Canada Water. To se nezdálo jako moc, jenže po půl hodině pochodu už jsem měl patu v jednom ohni a zul jsem boty. Gumová výplň boty byla na padrť. Náplasti nemaje jsem z kapes vylovil účtenky a provedl jsem opravu boty typu houmles.
Závěrečná rovinka k metru byla nekonečná. Nicméně moderní vestibul se před námi zjevil už po čtvrt hodince. Ceduli Canada Water jsem v euforii objal, následovalo nevynechatelné selfíčko a už jsme zamířili do centra.
Prohlídkový okruh jsme zahájili na Victoria Station. Skrz pár klidných uliček s honosnými rezidencemi jsme došli do nedalekého nejslavnějšího londýnského parku - Hyde Parku. A jelikož chození už bylo dost, museli jsme hned vyzkoušet, jak pohodlné je ležení na dalším anglickém trávníčku. Velmi. Ale Babet má zpravidla desetkrát víc energie než já, takže už po chvilce začla metat hvězdy a přemety a já usoudil, že je čas pokračovat.
Hned před Hyde Parkem jsme prošli obloukem Wellington Arch a vydali jsme se po Constitution Hill k Buckinghamskému paláci. Constitution Hill je ulice zajímavá ze dvou důvodů. Jednak má v názvu slovo kopec
(hill) a přitom je naprosto rovná, druhak je v téhle prostorově velkorysé ulici obvykle silný provoz, ovšem o nedělích je silnice uzavřená. A tak jsme se přidali k dalším chodcům a bruslařům a pustili jsme se přímo prostředkem široké silnice. Vyrušilo nás až houkající policejní auto, z něhož policisté zdvořilými prosbami vyháněli lidi jednoho po druhém ze silnice. Pro motoristy se totiž ulice znovu otvírá ve 21:00, což bylo zrovna v tu chvíli. Klidný hlas policistů posílilo burácení aut, která už se ve čtyřech pruzích řítila od Buckinghamského paláce.
Po pár minutách jsme potupně po chodníku dorazili před palác a fontána Victoria Memorial si přímo říkala, abychom se u ní chvilku vychillnuli. Bylo už příjemné šero a na náměstí před palácem naprosté minimum turistů.
Přes St. James's Park s mraky kachen a labutí jsme pokračovali už skoro za tmy. Čím víc jsme toho měli nachozeno, tím nám to centrum začalo připadat menší a menší. Na náměstí Piccadilly Circus proslavené množstvím svítících billboardů to trvalo vyloženě pár minut a to jsme se ještě nadšeně fotili s vycpaným medvědem ve výloze obchodu. Zároveň nám ale Londýn čím dál tím víc učarovával. Neděle, deset večer a na ulici nebylo k hnutí, všude lidi, světla, hudba, nádhera!
Udělali jsme povinnou zastávku v asi největších londýnských suvenýrech s názvem Cool Britannia, i když pro tentokrát jsme ještě nic nekoupili, a o kousek dál jsme se chtěli zase na chvíli vychillnout na Leicester
Square. Ale pěkně nás naštvali, protože parčík uprostřed náměstí byl oplocený a zamčený. A tak jsme místo toho vyrazili chillovat na vedlejší Trafalgar Square, kde na honosném schodišti před Národní galerií chillují davy lidí nonstop. A ještě jsme si se skupinkou Argentinců zatancovali na hudbu jednoho z nadaných buskerů.
V nonstop Tescu přímo na náměstí jsme pořídili za libru padesát pár plechovek Stelly. Nečekali jsme, že seženeme pivo v půllitrové velikosti, protože na západě většinou frčí třetinky, ale tady tu Stellu měli dokonce v 0,66l plechovkách. A k tomu nějakou tu předpřipravenou vodku s Tonicem, zkrátka všechno potřebné na večerní chill, který jsme si
naplánovali pod London Eye. K němu jsme sebejistě vyrazili naprosto jasným směrem, než se nám najednou Oko vynořilo zpoza budovy ministerstva obrany a zjistili jsme, že jdeme úplně na druhou stranu. A všimli jsme si ho jenom díky probíhajícímu protestu na podporu Ukrajiny, po kterém jsme se ohlíželi.
Popíjení v Jubilee Gardens pod London Eye navodilo vyloženě časové vakuum. Jen jsme si tak leželi a sledovali pomalu se pootáčející modře zářící kolo.
Zpátky na hotel jsme vyrazili až dlouho v noci. Metro skončilo v jednu, museli jsme na noční autobus na Trafalgar Square. Které nám s naší lehkou hladinkou, britským
levostranným provozem a množstvím zastávek pěkně zamotalo hlavu. Noční doprava jezdí v Londýně jednou za půl hodiny, takže když jsme konečně zahlédli naši linku N15, sprintovali jsme tak odhodlaně, že trvalo dobrou třetinu cesty, než jsme rozvalení v horním patře double deckeru konečně popadli dech. Zhruba v té třetině jsme si taky začli všímat, že jak opouštíme centrum, jsme už v autobuse asi poslední netmaví cestující. Jak jsme se blížili k Barkingu, změnilo se už osazenstvo v takovou přehlídku deklasovaných společenských vrstev, že i když se nezdálo, že bychom někoho byť v nejmenším zajímali, pěkně jsme si oddechli, když jsme konečně vystoupili na liduprázdném náměstí Barking Abbey Grounds.
Sice nám ta noční doprava staví mnohem blíž k hotelu než metro, ale když jsme po dlouhém dni padli do postele, shodli jsme se, že další den už tuhle jízdu absolvovat nebudeme. Nač si po krásném dni znepříjemňovat večer.
19. května už nás pokojská nedostala. Teda ne že bychom vstali tak brzo. Z postelí jsme se vyhrabali klasicky po poledni. Ale zjistili jsme, že se dveře dají zamknout tak, že je neodemkne ani vstupní karta.
Den jsme samozřejmě museli zahájit ve včera objevené Costě. A protože v Costě znamená "malé cappuccino" půllitrový kotel blaha, mazlili jsme se s tamními hrnky zase skoro hodinu.
Vstříc centru jsme konečně vyrazili až před druhou hodinou, s pocitem, že většinu "povinných" věcí už máme za sebou a dneska ten Londýn vyloženě prochillujem. Zbývalo nám poslední místo, které jsme si chtěli
odškrtnout - Tower a Tower Bridge. Ale předtím jsme mi museli sehnat boty, protože v těch současných už jsem vážně nemohl existovat.
Vystoupili jsme na stanici Tower Hill a snažili se na mapách najít nejbližší Marks & Spencer. Zlatá napůl londýnská tetička mi do něj totiž před odjezdem věnovala dárkovou poukázku.
Vyrazili jsme tedy na opačnou stranu od Toweru a když jsme v Lloyd's Avenue spatřili průzorem mezi historickými budovami dominantu St. Mary Axe, jejíž nejlichotivější neformální jméno zní Okurka (The Gherkin), zamířili jsme do Markse oklikou.
Ale byla to spíš zbytečná cesta, přímo zespoda ten divný
tvar budovy moc nevynikne. Spíš nás tak zaujalo vidět Okurku v kontrastu s o pár metrů dál stojícími historickými kostelíky St. Helen's a St. Andrew's. Ale nejzajímavější pocit jsme zažili v malinkém parčíku za kostelem - byli jsme najednou neuvěřitelně stísnění mezi ohromnými mrakodrapy tyčícími se okolo kostelíku a ten hluk rušných londýnských bulvárů jako by se ozýval z velké dálky.
Dál už jsme se vydali do vyhlédnutého M&S na Fenchurch Street, přičemž cestou jsme potkávali vyloženě futuristické mrakodrapy. A mezi nimi zase vtěsnané tržiště z 19. století. Londýn jsme začínali vážně milovat.
U Markse jsem sehnal neskutečně pohodlné, hezké kecky ve slevě za 25 liber. A hned před obchodem jsem se jal přezouvat, protože v těch podělaných mučících botách už se nedalo vydržet ani minutu. Neskutečná úleva!
Hned na to jsme zapluli do bočních uliček a místo Okurky nám teď mezi starou zástavbou prosvítal nejvyšší londýnský mrakodrap The Shard. K Toweru jsme dorazili za pár minut a přivítal nás tak děsně chillovací plácek, že jsme se na příjemném jarním sluníčku prostě museli rozvalit. A ve stánku opodál jsme si k tomu koupili Fish & Chips, což je prostě londýnská must eat záležitost, i když se z toho člověk vždycky promastí na měsíc dopředu.
Po jídle jsem se slavnostně zbavil českých bot a pak už jsme se přes Tower Bridge vydali do moderní čtvrti pod Shardem. Možná to bylo počasím, ale přišlo nám, že má tohle město děsně chillovací potenciál. Takže hned pár kroků od mostu jsme zas nějakou dobu strávili u fontány v Potters Fileds Parku.
Prošli jsme kolem zakotvené HMS Belfast a jelikož jsme neměli tušení, čím je tahle loď významná, usnesli jsme se, že se na ní určitě doplavil Ludvík dvacátý první po slavné bitvě s Vilémem Tellem.
Přes London Bridge jsme přešli zase na druhý břeh a vydali se po nábřeží. Tahle cestička nám učarovala. Uzoučký chodníček nalepený z jedné strany na fasády domů a z druhé strany na koryto Temže. Každou chvíli jsme klesali a zase stoupali, proplouvali skrz suterény budov, stezka se větvila a zase spojovala. Bohužel byla kratší než jsme doufali, najednou jsme se ocitli na rušné nábřežní silnici Victoria Embankment. A tak jsme zamířili do Green Parku, protože ten jsme zatím jen míjeli.
V nádherném počasí byl trávník v parku vyloženě okupovaný stovkami, možná tisíci odpočívajících lidí. Ale místečko jsme si našli a s puštěnou muzikou z telefonu už jsme zas nevěděli o čase.
Večer se nachýlil docela rychle, a tak nastal čas přesunout se pod London Eye. Přes Piccadilly a Leicester Square jsme vyrazili na nádraží Charing Cross. Tam má totiž Marks & Spencer otevřeno do půlnoci. A mají tam i jídlo. A my jsme měli tu dárkovou kartičku. Takže většinu dobrot jsme pořídili tam, pivo klasicky ve vedlejším nonstop Tescu na Trafalgar Square a tentokrát už správným směrem jsme zamířili k Temži.
Na mostě Golden Jubilee Bridge nás pěkně dlouho zdržel busker, který hrál k rozsvícenému panoramatu Londýna romantické šlágry od Jasona Mraze a podobných.
A pak už jsme zase úřadovali v Jubilee Gardens. Jen tentokrát jsme si nemohli dovolit takové bezčasí, protože jsme chtěli stihnout metro.
Před půl jednou už jsme tedy radši vyráželi přes Westminster Bridge k Big Benovi, odkud do Barkingu jezdí přímá linka. A s sebou jsme museli pobalit půlku dobrot, protože jsme na nákupu zjevně měli moc velké oči.
V metru nás pěkně naštvali, protože jsme si všimli reklam na nový vyhledávač ubytování Trivago, na kterých tvrdili, že tohle postižené slovo pochází z češtiny.
Když jsme chvilku po půl druhé dorazili do Barkingu, spát se nám nechtělo ani náhodou. Takže se nakonec hodilo, že jsme toho nakoupili hodně. Pivo jsme dali chladit do sprchy a udělali jsme si poslední chill dne hezky po staromanželsku u televize.
Den odjezdu 20. května jsme chtě nechtě museli zahájit před polednem. Check-out ve 12 jsme stihli na minutu přesně. A na snídani jsme samozřejmě museli do Costy. Říkali jsme si, že po té se nám bude hodně stýskat.
A pak už z nás byli až do večera bezdomovci. Odlet z Lutonu se měl konat až v 9 večer, jenže s batohy se nám nechtělo nikde pochodovat. A tak jsme se rozhodli v první řadě vyřídit pohledy a nějaké suvenýry. Dál se uvidí.
Cool Britannii na Piccadilly jsme tentokrát udělali už docela tržbu. Ten super hrníček na kafe popsaný kolem dokola nápisy London jsem tam nemohl nechat. Na sousedním Leicester Square jsme se rozvalili na trávníku a jelikož v půlce května půlka kamarádů zrovna maturovala a druhá se potila při zkouškách na vejšce, jal jsem se psát nejškodolibější pohledy v životě.
A na Leicester Square jsme museli vyřídit ještě poslední povinnost - M&M's World. Několikapatrová prodejna nabitá odshora dolů těmihle nejlepšími bonbony ve všech možných podobách mi nedala spát od školního zájezdu před pár lety, kdy nás tam otravná průvodkyně nechala blbnout jenom pár minut. Zákaz focení jsme okázale ignorovali a párkrát jsme se drze nechali zvěčnit od některého z prodavačů.
S pátou hodinou už jsme pak přece jen radši vyrazili na Victoria Station. Do Lutonu se totiž dá dostat jedině autobusem a říkali jsme si, že ve vrcholící odpolední špičce asi nebude provoz kolem Londýna úplně hladký. Místo nejkratší cestou jsme to vzali ještě naposled přes Trafalgar a okolo Big Bena, rozloučit se.
Nejluxusnější autobus, v jakém jsme kdy seděli, nás stál každého 10 liber a byli jsme v něm úplně sami. Lepší než taxík. A řidič byl pěkně veselá kopa. S mikrofonem v ruce dával před jízdou bezpečnostní instrukce jako v letadle. Zdůrazňoval, že když se nepřipoutáme a on dupne na brzdu, skončíme mu na klíně, což by mu ale u jednoho z nás vlastně nevadilo.
Cesta trvala slabou hodinku a po příjezdu do Lutonu jsem se neubránil smíchu. Po zkušenosti z Heathrow mi velikost zdejšího terminálu připomínala spíš hangár na mladoboleslavském letišti. Smích mě ale přešel, když jsme u našeho letu na odletové tabuli spatřili dvouhodinové zpoždění.
Bezpečnostní kontrolu jsme si odbyli hned a dál jsme čas zabíjeli v duty free obchodech, kde jsme si stejně nemohli dovolit vůbec nic, ani kdyby ty šílené cenovky nebyly v librách ale v korunách. Letadlo nám nakonec přistavili už v deset, k pultíku u brány přišel personál, všichni se nahrnuli do fronty, ale nic se nedělo. Po 5 minutách, po 10 minutách, dveře pořád zavřené. Začali jsme vykřikovat, že to letadlo určitě nemá filánž. Smálo se víc lidí, než jsme čekali.
V jedenáct se konečně začala fronta hýbat. Jako u každé nízkonákladovky jsme se museli od brány k letadlu projít po letištní ploše. My jsme se proběhli, protože Babet chtěla předběhnout co nejvíc lidí. Ve WizzAiru totiž nepřidělovali sedadla, takže bychom mohli skončit každý jinde a ještě třeba na prostředních sedadlech. Ale vychytali jsme v poslední řadě místo u okýnka. Do sluchátek jsme si dali Something I Need od oblíbených OneRepublic, protože ty miliony vzdalujících se světýlek takhle mají úplně jiný rozměr. Letadlo mělo víc než dvě hodiny zpoždění, ale my měli nejlepší náladu. Měli jsme za sebou parádní zahřívací kolo. Věděli jsme, že za pár týdnů nás čeká cesta okolo Evropy.