Zimní Andalusie a Gibraltar

Kam jsme jeli

Leden si tradičně žádá útěk za sluncem. A zároveň je to čas levných letenek u Ryanairu. Já neměl kvůli nadcházejícím státnicím moc času, ale aspoň 4 volné dny jsem nakonec dohromady dal.
Nejlevnější byla v nabídce Málaga, na kterou jsem sice v minulosti zanevřel, ale v lednu byla šance, že to na rozdíl od léta nebude peklo plné koupáků. Navíc se nabízelo spojit tenhle výlet s návštěvou Gibraltaru, kam jsem se už nějakou dobu chystal a zatím nebyla příležitost. A tak jsem se rozhodnul dát Málaze druhou šanci a vyrazili jsme. Z Prahy 12. ledna ráno, zpátky 15. ledna večer.
Nakonec jsme kromě Málagy a Gibraltaru zavítali i do městečka Jerez de la Frontera, a zastavili jsme se i u slavného mostu v Rondě.

Jak jsme jeli

Doprava do Španělska byla na výsost jednoduchá - do Málagy i zpátky jsme doletěli přímým spojem Ryanairu z Prahy.
Veřejná doprava ve Španělsku je katastrofální (jak četností spojů, tak cenou), a tak jsme si radši půjčili auto v půjčovně MalagaCar. Auto bylo super a cena taky, ale po příjezdu domů mě pěkně namíchli. Auto mělo při převzetí asi 3/4 nádrže, tak jsem ho s podobným stavem i vrátil. Ale půjčovna si den po vrácení z karty strhla 18 € za dotankování. Podle toho, jak skvělé mají na internetu recenze, to byl asi omyl, ale stejně bych příště váhal, jestli se k nim vrátit.

Kde jsme spali

Dvě noci jsme strávili v Málaze, kde jsme využili hotel Ibis Centro Ciudad. Poloha hotelu byla bezkonkurenční - na klidném, tichém nábřeží a přitom přímo na okraji historického centra.
Třetí noc jsme přespali ve městě Jerez de la Frontera, taky v hotelu Ibis. Tenhle byl sice na periferii, ale to se nám s půjčeným autem hodilo, protože jsme nemuseli řešit parkování - hotel měl vlastní střežené parkoviště. Do centra jsme dojeli taky autem, pěšky by to bylo na asi 20minutovou procházku.

Kolik nás to stálo

Letenka stála každým směrem 329 Kč. K tomu jsme si na cestu tam koupili "místenky" vedle sebe do druhé řady, z nichž každá stála 160 Kč. Bágly jsme sice měli trochu větší, než ten rozměr, co je v ceně letenky, ale riskli jsme to bez dokoupení priority a prošli jsme. Letenky byly tedy celkem za 818 Kč na osobu.

Půjčení auta na 48 hodin bylo za 54 €. Dotankování drahým španělským benzínem přišlo na 41 € a pak mě ještě o 18 € okradli v půjčovně. K tomu jsme platili ještě 7 € za parkování u Gibraltaru (o tom víc v sekci níže) a 2,80 € za parkování v centru Jerezu. Mýtu jsme se zkušeně vyhýbali. Na osobu tedy auto vyšlo celkem na 1600 Kč.
Ibis v Málaze byl za 49,50 € za noc a ten v Jerezu pak za 47,50 €, takže celkem 1900 Kč na jednoho.
Mimo to jsme každý utratili ještě asi 1500 Kč za jídlo, MHD, vstupy a suvenýry.
Účet na jednoho tedy se vším všudy vychází celkem na 5800 Kč.

Gibraltar

Gibraltar je součástí Spojeného království a to není součástí Schengenu, mezi Španělskem a Gibraltarem se tedy prochází přes hraniční kontrolu. Přechod pro pěší je vyloženě formalita. Prochází tudy souvislý proud lidí, ale jde to svižně, žádná fronta se nečeká. Občanům EU stačí občanka, pas není potřeba.
V případě aut už jsou prohlídky důkladnější. Kontroluje se hlavně "kontraband" při cestě směrem do Španělska, protože na Gibraltaru prakticky neexistují daně a je zde tedy velmi levný alkohol, cigarety a benzín. Limit na vývoz z Gibraltaru je jeden karton cigaret a jedna lahev tvrdého alkoholu. Kvůli celním kontrolám se může cesta autem z Gibraltaru protáhnout i na několik hodin, a to obzvlášť ve večerních hodinách všedních dní.

V případě půjčeného auta pak má cesta přes hranici ještě jeden háček - řidič by měl správně mít od majitele auta povolení k cestě přes hranice, a to s notářsky ověřeným podpisem. V reálu to ale prý nikdo nekontroluje.
Nám se nicméně nechtělo riskovat ani několikahodinovou kolonu, ani nařčení z pašování aut, a tak jsme se rozhodli zaparkovat na španělské straně hranice. Přímo k hranici přiléhá městečko La Línea de la Concepción. Možností parkování je přehršel, my jsme zaparkovali v hlídaných podzemních garážích "Goldcar Parking Focona". Parkování tady stojí 7 € za 24 hodin a hranice je odsud jen 5 minut pěšky. Volně na ulici bych auto radši nenechával, protože pro plaváčky z Afriky je tady vykrádání aut často jediným zdrojem obživy.
Jelikož je Gibraltar součástí Spojeného království, oficiální měnou je libra. Všechny obchody sice přijímají i eura, ale i zde platí pravidlo, že platit místní měnou je výhodnější. Při jednodenním pobytu tedy doporučuju platit pokud možno kartou a obchodníka vždycky požádat o naúčtování částky v librách (mě se vždycky ptali, jestli radši eura nebo libry). Pokud si směníte nějakou hotovost, nebo vyberete z bankomatu, dbejte na to, abyste peníze před odjezdem buď utratili, anebo směnili na eura! Gibraltar má totiž vlastní libry, které jsou mimo Gibraltar nesměnitelné, a k placení je neakceptují dokonce ani v Británii.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

12. ledna - cesta do Málagy

Odletům před devátou ráno jsem se celou cestovatelskou kariéru vyhýbal jako čert kříži. Ale tentokrát prostě nebylo zbytí a cesta do Málagy tuhle hodinu prolomila. A pěkně razantně, odlet byl plánovaný na 6:25. Takže jsme poprvé v životě vstávali ve 4 ráno a poprvé v životě jsme viděli, jak se otevírá stanice metra. Naštěstí šlo všechno jak po drátkách a ve čtvrt na šest už jsme stepovali na vcelku vylidněném letišti.
Jelikož jsme si tentokrát nedokupovali Ryanaiří priority boarding, zvolili jsme osvědčenou taktiku a do fronty jsme si stoupli za člověka s tak velkou bagáží, že bylo jasné, že bez pokuty neprojde. Nás díky němu nikdo neměl čas kontrolovat a prošli jsme bez povšimnutí.
Letadlo bylo natřískané, ale k mému překvapení ne Čechy, ale Španěly. Letět dobrovolně ze slunného pobřeží do tohohle hnusu... Naše letadlo museli před najetím na runway rozmrazovat (zažil jsem to poprvé, ani jsem nevěděl, že se něco takového dělá). Až taková byla zima.
Z Prahy do Málagy to trvá přes 3 hodiny, takže Sara se snažila něco naspat, ale mně bylo jasné, že po usnutí v Ryanairu bych se probudil ještě víc rozlámaný. Takže jsem radši objednal kafe a vychutnával výhled z okýnka. Stál za to. Nejdřív přelet přes zasněžené Alpy, pak podél nádherného italského a francouzského pobřeží s vycházejícím sluncem a ještě přelet přes zasněžené Pyreneje. Uteklo to daleko rychleji, než jsem vůbec doufal.
Výstup z letadla se rovnal záchvatu neuvěřitelné euforie. Slunce! A takové úžasné teplo! Tak tohle za to vstávání stálo milionkrát.
Doprava z letiště v Málaze je extrémně jednoduchá. Příměstský vlak staví přímo pod terminálem a stojí jen 1,80 €. Takže v centru města jsme byli snad půl hodiny po výstupu z letadla. Byla neděle a teprve 10 ráno. Španělé rádi vyspávají, takže město bylo jako po nějaké apokalypse. Nikde ani noha a všechno zavřené. Šli jsme zkusit štěstí do hotelu, protože to bylo pár minut pěšky od nádraží. Ale při neděli to byla dopředu prohraná bitva. Mohli jsme tam akorát nechat bágly a vydat se na rozespalou procházku ospalým městem.
Zamířili jsme do parku na pobřeží, kde jsme chtěli přečkat ty necelé dvě hodinky do poledne, kdy nám slíbili check-in. Hned u vchodu do parku nás zkusila odrbat starší Maročanka takovým tím provařeným trikem - pomozte mi rozepnout náramek. A když už ho držíte v ruce, tak si ho kupte. Zbavit se jí trvalo dlouho, pomohlo až když jsem začal nahlas nadávat v češtině. Nato nás proklela v arabštině a šla to zkoušet na další oběti.
Z parku jsme se už nikam nehnuli. Jen jsme nasávali sluníčko, cestou do hotelu jsme vymetli Carrefour a ve 12 už jsme padli do postele, dospat skoro bezesnou noc.
Znovu ven jsme se vyhrabali až se čtvrtou odpoledne. Kousek od hotelu jsme v Costě koupili kafe s sebou a jen jsme se uličkami starého města courali směrem k pobřeží. Španělé nabalení v kabátech a šálách na nás v tričkách koukali jako na exoty, ale nám bylo nádherně teplo.
Došli jsme do přístaviště jachet, kde jsem Saře na trhu koupil korkovou peněženku, kterou nejdřív z 12 € usmlouvala na 7 €. Mě doteď nenapadlo, že se dá na trhu smlouvat i ve Španělsku.
Do západu slunce v 6 večer už jsme pak chillovali na nedaleké pláži, kde jsme byli k vlastnímu překvapení úplně sami.
Jak zapadlo slunce, udělalo se už trošku frišno, takže jsme to museli vzít do hotelu, přihodit na sebe něco s dlouhým rukávem. A pak už jsme vyrazili hledat nějaké místo na večeři. Město bylo při nedělním večeru vylidněné a ty prázdné historické uličky měly fakt kouzlo. Bohužel pro nás, žádní lidi znamenali taky žádné restaurace. Po skoro hodině marného hledání něčeho otevřeného a přitom šíleně nepředraženého jsme potupně zalezli do Burger Kingu. Ten byl přímo na hlavní pobřežní třídě Alameda Principal a měl sezení v 1. patře, tak jsme to aspoň měli s výhledem.
Vypadalo to, že z tak prázdného města už víc nevytlučeme, tak jsme zpátky do hotelu zapadli už před desátou. Abychom toho další den stihli víc za světla.

13. ledna - Málaga

Z hotelu jsme ráno vyrazili rovnou na nedalekou třídu Alameda Principal, kde je něco jako centrální přestupní stanice MHD. V plánu totiž máme návštěvu zdejší dominanty - hradu Castillo de Gibralfaro, který stojí na útesu vysoko nad městem. Když jsem se tam před pár lety hrabal v létě pěšky, málem jsem u toho vypustil duši, jen abych pak nahoře zjistil, že přímo před vchod jezdí autobus. Tak to tentokrát chceme využít.
Oproti včerejšku je to neskutečný kontrast. Město je pulzující, ulice se hemží lidmi. Jak je to tady vlastně s jízdenkami? Španělsky jsem se nikdy neučil, ale zkouším na zastávce na náhodného dědečka portugalštinu se španělskou výslovností a rozumí mi. Naštěstí se prý dají koupit u řidiče.
Na autobus čekáme jen pár minut, ale po pár minutách jízdy už lituju, že jsme radši nezapřáhli svou fyzičku. Rychle se mi totiž připomíná španělský dopravní mor - semafory. Podél té hlavní šestiproudé silnice jsou rozeseté snad po 50 metrech. A barvy se na nich střídají v úplně náhodných intervalech, takže víc stojíme, než jedeme.
Jak autobus odbočí z hlavní silnice, začne se uzoučkými silničkami v nekonečných serpentinách škrábat vzhůru. Náhodně rozeseté semafory nechybí ani tady, takže k hradu přijíždíme skoro po hodině jízdy.
U brány se už setkáváme s nějakými dalšími turisty, ale vůbec nic strašného. V porovnání s létem pohádka. Vstupné na hrad je 2 € a s ISICem jen 0,50 €, takže pohoda.
Historie hradu, jak už to v Andalusii bývá, sahá až do časů arabské nadvlády nad Španělskem. Vystavěný byl v 10. století a i jeho časem zkomolené jméno pochází z arabštiny - původně se jmenoval Jebel al Faruk, což znamená hora světla. To proto, že tady byl umístěný i maják.
Uvnitř šplháme ze všeho nejdřív na hradby, protože je odsud opravdu nádherný výhled na celé město. S teleobjektivem si můžeme v detailech prohlížet přístav, katedrálu, a vidíme i letadla přistávající na nedalekém letišti.
Areál hradu je pěkně rozlehlý, po hradbách se dá nachodit snad několik kilometrů. Nakonec z nich slézáme přesně na opačném konci, doprostřed krásné zahrady. Je tady plno exotické vegetace, která má u sebe vysvětlující popisky, ale nás nejvíc zaujmou veverky, které po zahradě pobíhají. Jsou děsně krotké, lezou k nám skoro na dosah ruky. Ale zajímáme je jen do chvíle, než zjistí, že pro ně fakt nemáme nic k jídlu.
Zpátky z hradu už to bereme pěšky. Úzká cestička dolů je obklopená piniemi, i tak je z ní ale pořád dost pěkný výhled. Než sejdeme dolů, docela nám vyhládne, tak koukáme po nějakém pěkném podniku. Sluníčko krásně peče, tak bychom nejradši seděli venku. Stačí chvilka hledání a nacházíme krásnou kavárničku se zahrádkou. Sedí na ní jen několik kuřáků nabalených v kabátech a my v tričkách. Dáváme si obří a fakt skvostné palačinky, fresh juice, který stojí tak pětinu toho, co v Čechách, a kafe.
Jsme teď jen pár kroků od moře, a tak se po obědě hrneme zase na pláž. Strašně mě mrzí, že jsem doma zapomněl plavky. A když shodím kalhoty a vletím do vody aspoň po kolena, mrzí mě to ještě víc. Voda je božská! Prázdná pláž, supr počasí a příjemné brouzdání ve vodě jsou jak balzám. Že jsme tady už fakt dlouho nám připomene zapadající slunce. Míříme pomalu zpátky do města, ať si ještě za světla prohlédneme takové ty slavné památky jako radnice a katedrála. Nic jiného tady už vlastně není. Což neznamená, že by se nám tady nelíbilo. Centrum je nádherné a město má děsně příjemnou, poklidnou atmosféru. Ale přece jen jsme rádi, že jsme na zítřek rezervovali auto. Asi bychom se tady začli nudit.
Přímo u katedrály nacházíme supr obchod s fajn vkusnými suvenýry. Žádné kýče. A tak kromě obligátních pohledů děláme i menší nákup.
Stejně jako včera musíme po setmění do hotelu pro víc věcí na sebe. Zrovna taky píšeme pohledy, protože zítra už nejspíš nebude čas, a pak už zas vyrážíme ven. Chceme najít nějaký fajn podnik na tapas. Nakonec ani nehledáme dlouho. Dneska je otevřené skoro všechno a hned pár kroků od hotelu nás zaujme pěkná zahrádka v zastrčené uličce. Číšník se diví, že chceme sedět venku, a zapíná nám aspoň infrazářič.
Lístek je jenom ve španělštině, tak zběžně koukám na Google mapy, jestli nesedíme u nějakých turistických šmelinářů, než si od číšníka necháme poradit. Doporučuje nám dát si napůl největší talíř tapas za 12 €. Zdá se mi to trochu moc, na to, že tapas je většinou pár oliv a trocha sýra a salámu. Ale objednáváme to i se džbánem sangrie. Když nám číšník objednávku přinese, nechce se mi věřit, že i tomuhle se říká tapas. Talíř zabírá skoro celý stůl a kromě těch obvyklých oliv a sýrů je na něm několik plátků grilovaného hovězího, vepřového, bramborová kaše a spousta zeleniny. Tak tohle úplně miluju!
Myslel jsem, že po tapas se budeme muset jít ještě někam dorazit, ale nakonec ani nedokážeme sníst všechno, co na talíři je. Tak teď už zbývá jen odkulit se do hotelu.

14. ledna - Gibraltar

Budíček před osmou byl tak odporný, že jsme ho posunuli tolikrát, až teď musíme z hotelu vyloženě prchat a bez snídaně. V 10 máme totiž vyzvedávat auto v půjčovně u letiště a podle podmínek nesmíme mít víc než 15 minut zpoždění. Půjčovna sice zdarma nabízí transfer z letištního terminálu do pobočky půjčovny, ale chtějí k tomu číslo letu, a mně se skrz typickou španělskou neznalost jakéhokoliv cizího jazyka prostě nepovedlo vysvětlit, že na letiště nepřiletíme, ale přijedeme z města. A tak jsem marnou diskuzi musel uzavřít s tím, že dorazíme přímo do půjčovny. Takže teď klušeme na autobus MHD, který z Alamedy Principal jednou za hodinu jede do té průmyslové zóny, kde půjčovna sídlí.
Autobus stíháme, ale stejně mi tečou nervy. Co 20 metrů totiž zastavujeme na úplně zbytečných semaforech a co 50 metrů zase na zastávkách, takže si zpočátku dáváme závod s důchodkyní s chodítkem. Nějakým zázrakem to ale nakonec stíháme a do půjčovny přibíháme pár minut po desáté. Jelikož jsem si objednal plné pojištění s nulovou spoluúčastí, chlapík si akorát kopíruje můj řidičák a už nás vede k autu.
Docela zíráme. Zdálo se, že celá půjčovna je jen malá kancelář a pár aut zaparkovaných před ní. Ale chlápek nás vede nenápadnými dveřmi dozadu, kde čeká obří garáž. Nebo spíš hangár. Je tady minimálně stovka aut. Objednal jsem jako vždycky nejlevnější kategorii, protože od půjčeného auta nepotřebuju nic víc, než aby se hýbalo. Takže se docela divím, když nás chlápek vede k fungl novému Renaultu Captur. SUV jsem snad ještě nikdy půjčené neměl. Rutinní obhlížení auta díky plnému pojištění taky odpadá, chlápek mi jen předává klíčky a přeje příjemnou zábavu.
No tak na to, jak jsme byli ještě při příchodu do půjčovny nabručení z ranního vstávání, jsme teď pěkně ožili. Takového prostoru v autě! Do přihrádky za řadící pákou by se snad vešel kufr.
Jak vyjíždíme z půjčovny a najíždíme na dálnici, hned si říkám, že už je mi jasné, proč se většina řidičů v SUV chová, jako by na silnici byli jediní. Ono to při tom vysokém posedu svádí, nezajímat se, co se děje "tam dole". Na tempomatu cvakám 150 a svištíme po prázdné dálnici přímo na jihozápad. Ale dálnice nám moc dlouho nevydrží. Na cedulích se brzy začne objevovat výstražné slovo PEAJE, které ve Španělsku značí nekřesťanské peníze, takže hned sjíždíme.
Souběžná neplacená silnička vede skrz pobřežní vesnice. Nikde ani noha, spousta domů je vyloženě zabedněných. Přemýšlíme, že tohle jsou asi ta slavná letní sídla tisíců Britů, pro které je Španělsko extrémně levnou zemí.
Ráno jsme nestihli snídani, takže v jedné z vesniček zastavujeme u Mekáče. Před pár minutami otevřeli a i když je skoro poledne, podávají snídaně. Holt Španělsko, to se nám moc líbí.
Po jídle už více méně svištíme k cíli, střídáme přitom dálnici a souběžnou silnici, protože obchvaty měst jsou neplacené.
Pár kilometrů před cílem se dálnice prudce láme dolů a výhled, který se otevře, nám vyrazí dech. Celý Gibraltar máme pod sebou jako na dlani. A ta slavná gibraltarská skála je fakt obří! Naštěstí je přímo vedle dálnice příhodně umístěná vyhlídka, takže hned zastavujeme na focení.
Z vyhlídky už to trvá sotva 10 minut do hraničního města La Línea de la Concepción. Jsem rád, že jsem tentokrát udělal trochu přípravu a víme, kam přesně jet. Město samotné neoplývá vůbec ničím zajímavým, jsou to skoro samé paneláky. Hádám, že to tady vyrostlo jen proto, aby mohli Španělé jezdit jednoduše vydělávat britské peníze, ale bydlet za španělské ceny.
Podzemní garáže Goldcar, co jsem našel na internetu, nacházíme na první pokus. U obsluhy objednávám "akci Gibraltar" - 24 hodin parkování za 7 €. A pak už asi půl kilometru dlouhým parkem procházíme přímo k hraničnímu přechodu.
Je krátce po poledni všedního dne, takže žádná apokalypsa, o jakých jsem četl, se nekoná. Auta prakticky žádná a chodců je sice docela dlouhá fronta, ale ta se dost rychle a plynule hýbe. Že jsme opustili Španělsko poznáme podle toho, že před námi najednou vlaje britská vlajka. Uvnitř britské celnice už sice stojí jeden policista, ale jen sleduje, jestli každý drží v ruce nějakou kartičku a nechává frontu volně plynout. Mám radost, že je to takhle v chillu, protože Saru by sice se schengenským povolením k pobytu rodinného příslušníka teoreticky měli pustit, ale jeden nikdy neví. Jenže Sara je moc poctivá a i když nás policajt po letmém pohledu na mou občanku odmávne, strká mu pod nos svůj hidžábový pas a povolení k pobytu. "Eh...vy jste manželé?", ptá se policajt rozpačitě po zmateném prohlížení obou dokumentů, zatímco nám za zády bez uzardění dál prochází fronta lidí. Chlapík si volá na pomoc kolegu, když v tom si asi uvědomí, že kolem nás prošlo dobrých pár desítek lidí bez jakékoliv kontroly a vrhá se s rozpaženýma rukama zablokovat frontu. Kolega naštěstí odkýve, že je všechno v pořádku, a jsme s omluvou za zdržení vpuštěni.
Opouštíme celnici a najednou stojíme přímo před runwayí. To je to slavné letiště, které má dráhu v půlce přeťatou silnicí! Koukám hnedka na Flightradar, ale k mému zklamání není letiště moc vytížené. Dneska má jen dva lety a nejbližší je skoro za tři hodiny. A tak runway rovnou přecházíme, což je sám o sobě taky zážitek.
U pumpy hned za letištěm kupujeme pití, protože jsme z toho žhnoucího slunce úplně vyprahlí. Cenovky jsou v librách i v eurech. Dělám si radši rychlý přepočet, abych si ověřil, že platit v librách je výhodnější. Libry v hotovosti tedy zatím nemáme, ale pokladní se i u platby kartou ptá, v jaké měně to chci zaúčtovat. Pro pokladní je mimochodem angličtina zjevně rodným jazykem. Tak tohle definitivně není Španělsko.
U benzínky ještě z bankomatu vybírám aspoň 20 liber, abychom nemuseli spoléhat na kartu, a přemýšlíme, co dál. Jsme uprostřed takové periferní rezidenční čtvrti. Opodál vidíme zastávku, kde co pár minut staví autobusy, tak se asi necháme popovézt. Jenže s desetilibrovou bankovkou mi řidič prvního autobusu nabízí jedině celodenní jízdenku. Umím si představit, jakou raketu bude stát celodenní jízdenka na britském území, takže zas rychle vystupujeme. Ale po rychlém googlení zjišťuju, že zatímco jednorázová jízdenka stojí libru osmdesát, celodenní je jen o 70 pencí dražší. Takže chytáme hned následující autobus a bereme celodenní.
Autobus nejede rovnou do centra po hlavní silnici, ale zajíždí do hlubin rezidenční čtvrti a vymetá všechny postranní uličky. A tak mám aspoň čas googlit, co to v ruce držím za divné peníze. Je na nich sice nápis pound sterling, ale zároveň taky Government of Gibraltar. Rychle zjišťuju, že gibraltarská libra má sice stejnou hodnotu jako ta britská, ale jinak je to samostatná měna, která je mimo Gibraltar prakticky nesměnitelná. Tak teď mám radost, že jsem z bankomatu nevybral víc.
Z autobusu vystupujeme, když už okolní ulice začnou vypadat docela staře. U takzvané Jižní brány si děláme fotky s typickou britskou telefonní budkou a rozhlížíme se, kde to vlastně jsme. Architektura je typicky britská, stejně tak už zmíněné telefonní budky a taky odpadkové koše a poštovní schránky. Všechny nápisy jsou v angličtině, jezdí se tady ale vpravo, peníze tady mají napůl vlastní, napůl britské, a z lidí jsou tu od pohledu Britové, Španělé i Maročani.
Procházíme výstavní hlavní ulicí nazvanou příhodně Main Street a koukáme po něčem k snědku. Nakonec v drobném podniku Adam's Baguettes kupujeme dvě bagety napěchované kuřecím masem, každou v přepočtu za 60 Kč. Tak ono tady nakonec bude levněji než u nás. Částečně je to asi tím, že na Gibraltaru prakticky neexistují daně.
Tak, s obědem spokojenost a teď bychom zamířili na nějakou vyhlídku. Je nám jasné, že úplně na vrchol Rock to nedáme, protože jsou už tři odpoledne, lanovka dneska nejezdí a hnát se do takového šíleného krpálu, abychom to stihli do setmění, se nám ale vůbec nechce. A tak šlapeme aspoň k Maurskému hradu, který se tyčí v dostatečné výšce nad městem. Nakonec nám i tenhle výšlap dává docela zabrat. Uzoučké uličky prudce stoupají a občas se nám do cesty staví i příkrá schodiště. Ta okolní architektura je ovšem neskutečně malebná.
Vstupné na hrad je pěkně ostré. 5 liber na osobu. No ale už jsme se sem vyškrábali, tak cálujeme a zdoláváme ještě pár schodů na věž hradu. A stálo to za to! Gibraltar máme pod sebou, Španělsko před sebou, a za vodou Afriku! Vrcholky marockého pohoří Rif se zdají vyloženě na dosah, i když jsme od nich dobrých 40 kilometrů. Opravdu majestátní výhled. No a co se mi líbí snad nejvíc je to, že odsud máme jako na dlani i letiště. A že k letišti se blíží letadlo Easyjetu. Tak to si zas po pár měsících zahraju na spottera.
Než se letadlo přiblíží, nahrne se se mnou na vyhlídku ještě pár nadšenců. Mezitím vidím, že policie dole uzavírá silnici přetínající silnici, závory jdou dolů a okamžitě se začíná tvořit fronta. Finální přiblížení je bohužel od východu, takže máme letadlo do poslední chvíle schované za skálou, ale naštěstí se vynoří ještě předtím, než se mu kola dotknou runwaye. Otočka o 180° na konci dráhy a silnici kříží ještě jednou při rollování k terminálu. wow, tak tohle byl taky zážitek!
Cestou ven z hradu spatříme konečně na hradbách kousek od nás makaka! Úplně jsem na ně zapomněl. A to jsem před cestou četl, že se poflakují ve velkých počtech přímo po městě a že jsou to pěkní zmetci. Tak tady vidíme prvního a má nás úplně na salámu.
Sbíháme úzkými uličkami zpátky na Main Street a říkáme si, že když už máme tu celodenní jízdenku, mohli bychom se svézt ještě na Europa Point. To je nejjižnější bod Gibraltaru a skoro nejjižnější bod Evropy (ten úplně nejjižnější je hned vedle ve španělské Tarifě o pár minut zeměpisné šířky na jih). Autobusy tady jezdí v děsně krátkých intervalech, takže čekáme jen pár minut a už svištíme na jih. No, svištíme. Ona i ta nejhlavnější ulice tady má šířku asi na jeden a půl auta, takže se spíš pomalu probíjíme. Ale nám to tolik nevadí, protože i z autobusu jsou parádní výhledy na Afriku.
Nejjižnější bod, kde jinak prakticky nic není, má nečekanou dominantu - mešitu. Podle internetu ji Gibraltaru před 20 lety daroval saúdskoarabský král. Trochu danajský dar. Ale tak ono tady je už z historických důvodů obyvatelstvo po všech stránkách dost pestré, tak se asi užije.
Vyhlídka nás hned uchvátí silnou atmosférou. Jsme tady sami a kromě šumění moře je tu úplné ticho, takže si připadáme trochu jako na konci světa, kdybychom za vodou neviděli Afriku.
Vedle mešity stojí ještě kavárna, tak se před zpáteční cestou, jejíž cíl vlastně ani neznáme, jdeme občerstvit. I tady je to překvapivě levné i na české poměry. Kafe za 2 libry, tiramisu za 2,50. Domluvit se je trochu problém - číšník je na první pohled Maročan, anglicky neumí a nevypadá, že by rozuměl ani mojí pochroumané španělštině. Ale nakonec to nějak dáme dohromady.
Když nasedáme na autobus zpátky ke španělské hranici, zapadá už sluníčko. Autobus se městem probíjí dost pomalu, tak máme aspoň čas studovat mapu a přemýšlet, kam teď vlastně vyrazíme. Ceny ubytování na Gibraltaru jsou astronomické, takže možnost nocování tady jsme vyloučili už dopředu. Na Google mapách náhodně proklikáváme města v dojezdové vzdálenosti a zaujme nás Jerez de la Frontera. Vypadá to, že je tam pár zajímavých památek, ubytování za rozumnou cenu, a zítra to odtamtud zpátky do Málagy půjde vzít přes Rondu, kde stojí jeden ze symbolů Andalusie.
Autobus nás vyklepává ještě před letištěm na malém autobusáku uprostřed náměstíčka zvaného Market Place. Zkoušíme přestoupit na autobus, co jede až na hraniční přechod, ale na ten je potřeba nějaká prémiová jízdenka. Naše celodenní tady prý neplatí. A jelikož hotovost jsme rozfofrovali v kavárně, šlapeme pěšky.
Teďka jsme fakt rádi, že jsme auto nechali na španělské straně. Špička je v plném proudu a policie hlavní ulici nějak provizorně dělí na dva pruhy - pro místní dopravu a pro frontu na hranici. Fronta pěších se naštěstí nekoná. Přecházíme runway, za tmy je to s tím množstvím světel taky dost zajímavá podívaná.
Britové nemají cestou z Gibraltaru žádnou kontrolu, jde se rovnou ke Španělům. Celníci jsou tady pěkně poctiví, jakákoliv trochu rozměrnější bagáž jde do rentgenu. Nejvíc ale frontu zasekneme zase my, když se anglicky nemluvící celník snaží v Sary pasu dobrat schengenského víza a nedokáže pochopit, co je to residence permit. Čekal bych, že při tom šíleném provozu tady budou mít trochu zkušenosti, ale nakonec musí zase přijít na pomoc kolega.
Na parkovištích kolem hranice je to neskutečná skrumáž. Naše garáže naštěstí z větší části zejí prázdnotou, takže vyjíždíme bez problému a podél zhusta osídleného pobřeží se v koloně pomalu suneme k dálnici. Ta je naštěstí až do 100 km vzdáleného Jerezu zadarmo, takže nemusíme řešit dilema, jestli se podvolit únavě a zaplatit raketu za rychlejší cestu, nebo se ve tmě motat španělskými vesnicemi.
Cesta ubíhá docela rychle. Provoz opadá s prvními pár městečky a pak už to sviští. Za necelou hodinku jsme na okraji Jerezu. Sjíždíme z dálnice a u pumpy koukáme po ubytování. Půjčené auto nerad parkuju někde bezprizorně na ulici, což na jihu Španělska platí dvojnásob, takže volba nakonec padá zase na Ibis, který má hlídané parkoviště zadarmo.
Jak zajíždíme na parkoviště, koukáme, že tady dost možná budeme nocovat jediní. Všechna okna jsou temná a parkoviště zeje prázdnotou. Ale uvnitř je to klasický Ibis, co sice vyloženě nenadchne, ale ani nikdy nezklame.
Je 9 večer a jsme po celém dni na nohou dost utahaní. Sara padá rovnou do postele, já jsem přece jen o trochu čerstvější, tak jedu ještě do sousedního Carrefouru pro Mekáč a nějaké zásoby na zítřek. No a po večeři už nevíme o světě.

15. ledna - Španělské vesnice a slavný most v Rondě

Po snídani sedáme do auta a vyrážíme do centra. Z Málagy nám to letí až v půl osmé večer, tak máme ještě čas na nějaké památky. O Jerezu nic nevím, ale i tak si do centra troufáme autem. Na Pyrenejském poloostrově jsem totiž zvyklý na to, že v libovolném městě jsou přímo v centru za rozumné peníze velké podzemní garáže. A taky jo. Parkujeme přímo pod zdejší dominantou, takzvaným Alcázarem, za 2 centy za minutu, takže nějakých 30 Kč za hodinu.
Lezeme z garáží a nevěříme vlastním očím. Ulice jsou obklopené pomerančovníky, které jsou obsypané zralým ovocem. V lednu. A nějací pracovníci je právě očesávají. Spousta pomerančů padá z výšky na zem a rozbíjí se, takže vzduch je prodchnutý úžasnou citrusovou vůní. Pobíháme okolo fascinovaně s foťákem, zatímco kolemjdoucí místní jsou fascinovaní spíš námi.
Město je vcelku ospalé, takže po krátkém kolečku starým městem si jdeme prohlédnout Alcázar. Alcázar je ve Španělsku terminus technicus pro hrad vystavěný Maury během jejich nadvlády nad Pyrenejským poloostrovem. Počáteční písmena "al" napovídají, že i tohle slovo pochází z arabštiny, konkrétně z al qasr, což znamená pevnost. Vnitřek alcázaru je dost překvapivý - za mohutnými zdmi se kromě rezidence skrývá rozlehlá zahrada s jezírky, mešita z 12. století a taky pozůstatky hammam, což jsou tradiční arabské lázně. Takzvaná almohadská architektura v sobě obzvlášť díky zdobeným obloukům nad dveřmi a okny nezapře arabský původ. Jelikož jsme tady úplně sami, je díky naprostému tichu docela snadné nechat se unášet představivostí staletí do minulosti a představovat si, jak to tu asi tehdy vypadalo.
Z informačních materiálů se taky dozvídáme, proč má Jerez a spousta dalších měst v regionu přívlastek "de la Frontera". Při rekonkvistě se totiž postup španělských vojsk "zasekl" právě v této oblasti. A to rovnou na dvě století. Jerez a další města v okolí tak po dlouhou dobu stála na hranici mezi španělským a muslimským světem. No a hranice se španělsky řekne frontera.
Když opouštíme alcázar, je už po jedné hodině, takže by to chtělo pomalu vyrazit směrem na Málagu. Vyzvedáváme auto a na okraji Jerezu dotankovávám nádrž do plna, protože počítám, že do Málagy by měla ručička spadnout zhruba na tři čtvrtiny, s nimiž jsme auto dostali. Na benzínce taky ještě nastavuju zabudovanou navigaci v autě, protože na cestu španělskými horskými vesničkami už si netroufnu jen tak podle cedulí. Francouzské auto, navigace mluví francouzsky a přepnout nejde. Ale tak ona snad navigace nebude tak moc výřečná, abych tomu nerozuměl.
Cesta začíná suprově čtyřpruhovou silnicí, ale ta brzo skončí a po hodině jízdy už si říkám, že brát to přes Rondu byl pěkně pitomý nápad. Neustále se motáme neuvěřitelně uzoučkými uličkami v malebných bíle zářících vesničkách, což je sice pěkná podívaná, ale strašně nás to zpomaluje. Když nás pak navigace v jedné z vesniček zavede k vrcholu schodiště a chce, abychom po něm sjeli, říkám si už, že je asi něco špatně. Nejdřív se sbíhají všichni důchodci z vesnice a snaží se mi španělsky poradit, jak se dostat zpátky na hlavní silnici. To se nám nakonec povede a já hned zastavuju ve škarpě, abych cestu zkonzultoval s Google mapami. Koukám, že francouzská navigace ve francouzském autě má francouzskou kvalitu - absolutně ignoruje obchvaty, které úplně všechny vesnice mají, a místo toho nás žene nejkratší cestou středem. Říkám si, že to snad musel někdo na tenhle režim přepnout, ale ne. Žádné režimy na výběr nejsou. Takže renaultí navigaci dávám adieu a dál už jedeme podle mobilu.
Po víc než 2 hodinách trápení konečně přijíždíme do Rondy. Jsou tady šílené davy turistů, ale jinak tady na první pohled chcípl pes. Saře se mezitím z těch horských serpentin stihlo udělat špatně, takže jenom zajíždíme k vyhlídce na ten slavný most (pohled je to malebný) a pak už svištíme na Málagu, aby nám neuletělo letadlo.
Nechce se mi už riskovat cesta v podobném duchu, jako doteď, takže to beru nejkratší možnou cestou k pobřežní dálnici. I to ale znamená 50 kilometrů nepřetržitých serpentin. Brzy už se proklínám. Mám takovéhle silničky rád, ale po několika hodinách a kor s docela silným provozem už je to fakt otrava. No a když k tomu ještě musíme stihnout letadlo a na sedadle spolujezdce se mi žena snaží nenahodit auto zevnitř, tak už to má k idylce fakt daleko.
Naštěstí do k dálnici zvládneme ve zdraví a pak už to sviští jedna báseň. Chvilku před šestou jsme s jazykem na vestě v půjčovně. Nakládají nás do minibusu a vezou k terminálu. Procházíme bezpečnostní kontrolou a sedáme do kavárny s výhledem na runway, za níž akorát zapadá sluníčko. Sluníčko. To nám bude chybět. Tu dnešní odyseu jsme v mžiku zapomněli a přemýšlíme nad tím, jak moc nás tenhle výlet zase nabil. Bylo to dost svižné, ale v březnu už nás čeká měsíc na Středním východě a do té doby už to vydržíme.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Útěk před zimou do Portugalska