Lockdownová Neapol a pobřeží Amalfi

Kam jsme jeli

Za sluncem. Loni nám to neprůstřelné covidové restrikce znemožnily, ale letos už jsme si tradiční zimní útěk do tepla mohli opět dopřát. Tentokrát do italské Neapole. Jen to bylo do poslední chvíle docela napínavé, protože Italové neustále zpřísňovali opatření a statisíce Italů byly současně v karanténě.
Itálie v lednu 2022 zakázala vstup neočkovaným a od očkovaných začala vyžadovat PCR test se šibeniční lhůtou 48 hodin. I přesto jsme ale nakonec zdárně odletěli.
Na místě už pak naštěstí ke vstupu do veškeré dopravy i do podniků stačilo očkování - italské scannery si umějí poradit s QR kódem z české Tečky, takže nebylo potřeba tahat žádné papíry.

Jak jsme jeli

Do Neapole začal se zimním letovým řádem 2021/2022 z Prahy létat Ryanair, takže jsme letěli přímo a za pěkné zaváděcí ceny.
Odletěli jsme v pátek 14. ledna v 8:50 ráno, do Neapole to bylo jen jeden a půl hodinky letu. Zpátky jsme odlétali v pondělí 17.1. v 11:50.

Kde jsme spali

Sehnali jsme za super cenu parádní čtyřhvězdičkový hotel Exe Majestic v trendy čtvrti Chiaia. Lokalita byla úžasná, hotel luxusně zařízený a snídaně vynikající. I přes předchozí zkušenosti z Itálie nás ale v hotelu téhle úrovně docela zarazila takřka nulová znalost angličtiny u veškerého personálu. Kvůli tomu se nám navíc nepodařilo vykomunikovat, že v našem pokoji během celého pobytu nefungoval minibar. Drobnosti, které jsme přešli mávnutím ruky. Ale kdybychom tam bydleli za plnou palbu, která je v tomhle hotelu obvykle nějakých 200 € za noc, asi by nás to štvalo víc.

Kolik nás to stálo

Letenka stála každým směrem 329 Kč na osobu. Tentokrát jsme nedokupovali ani priority, ani rezervaci sedadel. Spoléhali jsme, že letadlo bude poloprázdné, takže to nějak vyjde. A vyšlo.
Hotel stál 1800 Kč za noc včetně snídaně. Ubytování na osobu tedy vyšlo na 2700 Kč.
K tomu jsme každý utratili ještě asi 2 tisíce za jídlo, MHD a vstupy.
Celkově nás ceny na místě pozitivně překvapily. V supermarketech jako u nás, MHD 1,10 € za jednotlivou jízdenku, restaurace o dost levnější než v Praze. Největší účet za večeři jsme měli v poměrně luxusní restauraci La Lazzara, kde jsme za hlavní chod, tiramisu, Prosecco a pití dali za oba v přepočtu 7 stovek.
Útrata na jednoho tedy se vším všudy vychází celkem na 5000 Kč.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

14. ledna - Letíme za sluncem. Ale dá to zabrat

Tenhle zatím poslední lockdown je sice prakticky jenom pro neočkované, ale počty leteckých cestujících na to nevypadají. V salonku jsme byli sami a když teď procházíme terminálem 2 do suterénu, kde se tradičně nastupuje na lety Ryanairu, potkáme jen pár zbloudilých duší. Až když se blížíme ke gatu, začíná stoupat počet lidí, kteří se vrací zpátky do terminálu. Že by nám na poslední chvíli změnili gate?
Nezměnili. Ale Itálie na poslední chvíli zavedla zákaz vstupu pro neočkované a povinný PCR test se šibeniční lhůtou 48 hodin pro očkované. A to i pro ty se třemi dávkami. Zaměstnanci handlingu toto opravdu důsledně kontrolují a vypadá to, že naše letadlo bude díky tomu poloprázdné. Cestující nemají po dvou letech chaotických cestovních restrikcí sílu nějak vzdorovat a prostě rezignovaně odcházejí. Kontrola papírování je tak časově náročná, že ani nikdo nezkoumá naše od pohledu nadměrné příruční bágly.
Od gatu se odjíždí jenom jedním autobusem, tak to bude v celém letadle opravdu tak maximálně 70 lidí. Nastupujeme se Sarou jako poslední zadními dveřmi a poslední tři řady jsou úplně volné. Miluju létání v covidové době. Člověk má v Ryanairu místa jako v business class u Katarců. Letadlo je navíc teprve 5 měsíců starý MAX.
Ty volné řady se nám už půl hodinky po vzletu moc hodí, protože můžeme oba koukat z okének na obou stranách letadla a ty výhledy stojí setsakra za to - přelétáme nádherné zasněžené Alpy, hory potom střídá členité chorvatské pobřeží s ostrovy, a nakonec dechberoucí výhled na celou italskou botu. Neapolské letiště se nachází ve městě, prakticky uprostřed zástavby, takže i přistání samotné je dost zážitek.
Zevrubné kontroly očkování v Praze byly vcelku zbytečné, po italské policii není v terminálu vidu ani slechu. Čtvrt hoďky po přistání už jsme venku před terminálem. Je teprve půl jedenácté, takže nejpozději v poledne bychom teoreticky mohli být na hotelu. Ale tak rychle to asi nepůjde. V Itálii je momentálně několik milionů lidí v karanténě a služby včetně dopravy kvůli tomu nefungují zrovna nejspolehlivěji.
Hromadná doprava z neapolského letiště prakticky neexistuje. Jezdí odsud tzv. Alibus, letištní expres, ale ten má teď seříznuté intervaly na jeden autobus za půl hodiny. Jízdenka stojí 5 € za osobu, navíc autobus jede jenom k hlavnímu nádraží, což znamená, že skoro půlku cesty bychom šli stejně pěšky.
Stáhnul jsem si před odletem aplikaci Unico Campania, což má být něco jako pražská PID Lítačka, akorát stejně jako cokoliv italského nefunguje úplně nejefektivněji a nemluví to jinak než italsky. Ale povede se mi přes ni najít autobusovou zastávku asi půl kilometru od terminálu, odkud už má jezdit normální městská doprava. Pochodujeme v docela početném zástupu Čechů. Krajané nikdy nezklamou, v hledání úsporných řešení nemáme konkurenci.
Čekáme na zastávce, která podle mě vidí cestující jen dvakrát týdně, když přistane letadlo z Prahy. Bohužel podobně často asi vidí i autobusy. Po půl hodině vzdáváme čekání, protože ze tří autobusů, které tady podle aplikace měly zastavit, jsme neviděli ani jeden.
Někteří Češi to vzdali už dřív, někteří zůstávají a část se s námi přesouvá ještě kousek na hlavní silnici směrem do centra, kde se taky nachází zastávka. Tady už ale necháváme odjet jenom jeden fiktivní autobus, protože nás to bezcílné čekání přestává bavit. Nechceme se ale poraženecky vracet na letiště, kde bychom stejně bůhví jak dlouho čekali, než by se nám podařilo nacpat do Alibusu. Místo toho se skrze největší neapolský hřbitov Poggioreale vydáváme k nejbližší zastávce tramvaje, kde doufáme v trochu pravidelnější provoz.
Hřbitov je skutečně monumentální. Není tady snad jediný normální hrob, jen samé bohaté hrobky. Je to docela příjemná procházka, než v půlce narazíme na zavřená vrata. Spodní půlka hřbitova je zavřená, musíme ven a přidat si k procházce další kilometr, abychom ulicí plnou odpadků areál obešli.
Neapol je notoricky známá setsakra vysokou kriminalitou a my si s každým krokem říkáme, že jí jdeme docela naproti. Jsme na totální periferii města, v uličce s rozmláceným chodníkem, obklopené z jedné strany hřbitovní zdí a z druhé strany rozmlácenými domky. Aspoň že jsme zatím nepotkali jediného člověka v roušce, které měly být v Itálii povinné i venku.
Konečně přicházíme na normální ulici Via Nuova Poggioreale, centrální třídu stejnojmenné neapolské čtvrti. Tramvajovou zastávku nacházíme v dezolátním stavu, koleje jsou zasypané odpadky a ve směru z centra se ztrácejí v asfaltu. Sara tvrdí, že tudy tramvaj nemůže v životě projet a hlasuje pro Uber. Já se ale ještě nevzdávám a jdu se do sousedního krámku zeptat francouzštinou zkomolenou do italského přízvuku, jestli odsud tramvaj fakt jezdí. Prodavač se tváří, že chápe, o co mi jde, a kýve, že sí, sí. A tak se usneseme, že počkáme čtvrt hoďky, a kdyžtak holt obětujeme 25 € za Uber.
Po 5 minutách se skrz odpadky přibrodí tramvaj z centra. Koleje přelité asfaltem už jsou ale zjevně přílišné sousto, tahle zastávka je konečná. Takže dopravní prostředek máme, řidič ale zamyká kabinu a jde si do bistra naproti na kafe. Dveře pro cestující nechává otevřené, line se z nich ale nepřetržitě zvuk alarmu, který obvykle zvoní jen při zavírání dveří. Je půl jedné, přistáli jsme před dvěma hodinami a stále nemáme vyhráno. Aspoň že se mi podařilo přes mobilní aplikaci koupit jízdenky, které si jinak vůbec neumím představit, kde bychom sháněli.
Čas plyne a do tramvaje postupně přicházejí Italové. Tváří se, jako by alarm, který nás už po pár minutách dohání k šílenství, vůbec neslyšeli. Řidič přichází ve 12:45. Zavírá dveře a konečně tak utíná ten nervy drásající zvuk. Tramvaj se se skřípěním dává do pohybu.
Fascinuje mě, že jak projíždíme městem, čekají na zastávkách docela velké počty lidí. Zajímalo by mě, jestli k té zdejší MHD existuje nějaký reálný jízdní řád, který znají jenom Italové, anebo jestli fakt místní plýtvají životem na zastávkách v naději, že jednou něco přijede, stejně jako my.
Přijíždíme do neapolského přístavu. Konečná zastávka. K našemu hotelu ve čtvrti Chiaia jsou to ještě 2 kilometry. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdybychom bývali z letiště vyrazili rovnou pěšky, byl by to dalece nejrychlejší a nejspolehlivější způsob dopravy. No, aspoň ten zbytek už pěšky dojdeme. Hned před zastávkou nám cestu zastupuje nějaký bláznivý Arab, který má respirátor nasazený na temeni hlavy, nekontrolovatelně se směje a něco arabsky brebentí. Welcome to Italy. Jsme už teď v takovém mentálním rozpoložení, že ho odstrkáváme stranou a propukáme taky v nekontrolovatelný smích.
Snažíme se nekazit si první dojmy z města svou únavou a psychickým vyčerpáním a pochodujeme nekompromisně nejkratší cestou do hotelu. Exe Majestic, docela luxusní čtyřhvězdičkový hotel, kde za normálních okolností stojí noc přes 5 tisíc. My jsme tady za 1800 a vypadá to, že jsme jediní hosti. Lobby je zhasnutá a velká recepce prázdná. Když se za námi zaklapnou dveře, vynoří se ze tmy jedna recepční. První, co chce vidět, je super green pass, tedy potvrzení o očkování. Místo formální kontroly pohledem, jak jsme zvyklí z Česka, si QR kód doopravdy skenuje.
Dáváme se do kupy, češeme nervy pocuchané tříhodinovou cestou z letiště, a hned vyrážíme ven. Italské zimní dny jsou sice o hodinu delší než ty naše, což ale stejně znamená západ slunce o páté odpoledne. Míříme samozřejmě nejkratší cestou k moři. Vzdušnou čarou to mělo být sotva půl kilometru, jenže v cestě nám stojí dlouhý oplocený park a protože jsme v Itálii, jeho brány jsou nelogicky pozamykané tak, aby nešlo projít jednoduše napříč.
wow! Tak tenhle výhled! I kdyby to bylo to jediné, co za celý výlet uvidíme, tak to za tu vyčerpávající cestu stálo. Pobřeží je zahalené do zlatého hávu, jak se slunce kloní k obzoru. Hnedka lezeme na vlnolamy, které trčí do moře, a až do západu slunce vychutnáváme nádherné panorama Neapole a celého pobřeží.
Nemáme po vstávání o půl šesté ráno úplně energii na nějaké delší chození a takhle večer v tom ani nevidíme moc smysl. Se setměním naplno vyniká současná italská covidová situace, protože cestou do hotelu vidíme to množství setmělých podniků a skoro liduprázdné ulice. A to je pátek večer. Vidíme to na brzkou večeři a postel.
Restaurace kolem hotelu jsou zavřené, tak vezmeme zavděk focacciou v malém bistru v zastrčené uličce. I na tomhle místě nám před objednávkou kontrolují vakcinaci. Focaccia je prostě čtvercová pizza a kromě toho, že výborně chutná, nás mile překvapí její cena. Za 6 kousků a dvě piva tady necháváme 12 € i s dýškem. Celou dobu jsme v podniku jediní hosti.
Cestou zpátky to bereme přes Carrefour pro pár piv na dobrou noc a pak už hurá do pelechu. Zítra tomu dáme na frak!

15. ledna - Šplhání po neapolských kopcích

Teda doba covidová je znát na každém rohu. Hrabeme se na snídani krátce po deváté, větší část snídaňové restaurace je zhasnutá. Rozsvíceno je jen nad pár stoly přímo vedle bufetu. Je nás tady celkem 7 hostů. Bufet už nikdo nedoplňuje, asi jsme přišli poslední. Takže jsme bez vajíček. Jinak je tady ale výběr vzhledem k situaci solidní.
Cestou ze snídaně se recepční snažím vysvětlit, že minibar v našem pokoji je nefunkční. Italsky bohužel neumím a ona evidentně netuší, co se jí snažím říct. "Není problém, pošlu vám víc vody," uzavírá s úsměvem. Uf, beru to s humorem. Ale jsem rád, že platíme 200 € za tři noci a ne za jednu noc, jak je tady obvyklé v sezóně.
S jedenáctou hodinou opouštíme hotel a víme přesně kam. Když jsme včera z pobřeží obdivovali panorama města, okamžitě nás zaujal kopec s hradem přímo nad naší čtvrtí Chiaia. A tak děláme čelem vzad a šplháme.
Uličky vedoucí vzhůru jsou neuvěřitelně malebné. A jsou tak příkré, že většinu času je tvoří schodiště, které v nejprudších místech uličku cik cak křižuje. Jsme pěkně zadýchaní a jak do nás pere zimní italské sluníčko, jsem rád, že jsem si neoblékl nic přes košili, a spíš lituju, že jsem si nevzal kraťasy.
Než se doplazíme nahoru, uplyne skoro hodina a za celou dobu nepotkáme prakticky ani nohu. Na kopci nás pak vítá vyloženě dechberoucí výhled. Město máme jako na dlani a v pozadí majestátní Vesuv, nalevo pak zasněžené Apeniny. A to nad sebou pořád ještě máme ten hrad, na který se po téhle výhledové ochutnávce rozhodně chceme podívat.
Hrad se jmenuje Castel Sant'Elmo a vystavěný byl už ve 14. století. "Studenti, že?", ptá se chlapík na pokladně, když prosím o dva lístky. "Určitě ne?", snaží se nám vehementně nabídnout studentskou slevu, ale já jsem na to moc poctivý. Takže platíme každý 5 €, ukazujeme covid očkování a stoupáme ještě o něco výš.
No a tohle už je fakt neskutečná nádhera! Hradby se dají obejít kolem dokola, takže vychutnáváme výhledy na všechny světové strany. Navíc máme jako na dosah letadla přistávající na neapolském letišti. A do toho se sluníme v tomhle úžasném počasí. Dokonalost.
Od hradu to dál chceme vzít metrem. Ne že by nás to šplhání do kopce až tak zmohlo, ale Neapol má mít podle všeho jedny z nejhezčích stanic metra na světě. Tak to chceme očíhnout.
Místo zpátky dolů to tedy bereme po rovince do přilehlé čtvrti Vomero, což má být trendy bohatá rezidenční část města. Teď tady ale lockdown většině obchodů i restaurací zatáhl rolety. Podle pravidel sice můžou mít otevřeno, ale bez turistů a bez neočkovaných, kteří nikam nesmějí, se jim to nejspíš nevyplatí. Drtivá většina lidí tady taky najednou má nasazené roušky, tak si je bereme taky.
Jízdenky na metro za 1,10 € opět kupujeme přes aplikaci Unico. U vchodu do stanice Vanvitelli je chceme ukázat revizorům, ti chtějí ale místo jízdenek vidět covid pass, protože očkování je tady potřeba i pro cesty hromadnou dopravou. S českou Tečkou opět není problém, po načtení QR kódu se italská čtečka rozsvěcí zeleně.
Tahle stanice je teda dost obyčejná. Snad budou ty v centru zajímavější. Podle infopanelu má nejbližší souprava přijet za 6 minut. Jenže nepřijede a nedočkáme se ani té další. První spoj přijíždí až po 15 minutách. Ne že by to byl kapacitní problém, jsme tady prakticky sami.
Metro je tady kvůli brutálně příkrému kopci trasované zajímavě - směrem na pobřeží dělá tunel pod čtvrtí Vomero otočku o 360°, protože přímé klesání by bylo moc prudké.
Vystupujeme na stanici Toledo pod stejnojmennou nákupní třídou. Tady už je design o dost originálnější. Nejzajímavější je 50 metrů hluboký průzor vedoucí na povrch, kterým do stanice vniká denní světlo.
Je už půl čtvrté odpoledne, tak bychom docela něco snědli. Bohužel kombinace lockdownu a siesty znamená, že naší jedinou možností je nedaleký Mekáč. V něm je překvapivě dost narváno. Obsluha nám u vstupu kontroluje covid pass, i když nakonec jediné místo k sezení najdeme na venkovní terásce. Ne že by nám to v tom slunečném počasí vadilo. Co nás ale zarazí je, že Big Mac menu je tady levnější než v Praze.
Když jsme po jídle, nastává už zlatá hodinka, tak se vydáváme obejít ještě největší highlighty téhle části města. Zastavujeme se v nákupní galerii Umberta I., což je tak trochu kopie milánské galerie Vittoria Emanuela II. Symetrický komplex několika budov z 19. století zastřešený prosklenými kopulemi.
Než dojdeme ke středobodu celé Neapole, na náměstí Piazza del Plebiscito s majestátní bazilikou, stihne už zapadnout slunce. Sedáme na okraj náměstí, nasáváme atmosféru místa a přemýšlíme, co dál. Sara touží navštívit muzeum Cappella Sansevero, což se teď zdá jako ideální plán, když už je skoro tma. Nedaleko máme stanici metra Toledo, tak si ji aspoň ještě jednou prohlédneme a zkrátíme si pěší cestu o jednu stanici.
Vystupujeme na náměstí Piazza Dante, odkud je to k muzeu jen pár kroků. "Nejbližší volný vstup bude v 18:30," překvapuje nás pokladní, když si chceme koupit lístky. Asi vidí, že jsme trochu zaskočení, že budeme muset čekat, protože dodává: "A to máte štěstí, že tady teď nejsou žádní turisti. Normálně se lístky musí kupovat aspoň několik dní dopředu." A tak ukazujeme covid passy, platíme každý 8 € a jdeme se na hoďku někam plátěnkovat.
Docela bychom si dali pořádné italské espresso, tak se vracíme zpátky na Piazza Dante a sedáme na jednu ze zahrádek, kterými je náměstí obklopené. Servírka je v mžiku u nás kvůli kontrole covid passu. Pak ale odejde a čekáme 5 minut, 10 minut, a servírka nikde. A tak si radši v drobné boční uličce nacházíme ještě drobnější kavárničku Delle Muse, která má venku jen jeden stoleček a vynikající espresso tady stojí 80 centů. První místo, kde po nás nechtějí covid pass, zato se majitel s úsměvem ptá, odkud jsme a jak se nám v Neapoli líbí.
Když se před půl sedmou přesouváme před muzeum, tak už chápeme, proč se musí čekat na vstup. Uvnitř je totiž nejen přísný zákaz dotýkání se čehokoliv, ale hlavně i přísný zákaz focení. Takže se dovnitř pouští po drobných skupinkách maximálně 15 lidí a na ty dohlíží několik průvodců. U vchodu probíhá ještě jedna kontrola covid passů a můžeme dál.
Tohle muzeum není muzeum v pravém slova smyslu. Je to původně kostel, který má ale tak neuvěřitelnou sochařskou výzdobu, že z něj muzeum udělali. Mramorové sochy jsou z 18. století a jejich detaily jsou neskutečné. Třeba rybářská síť kompletně vytesaná z kamene, nebo Ježíš pod závojem, který vypadá jako zahalený v hedvábí, přitom je to ale všechno kámen. Dechberoucí umění.
Oči jsme nasytili a jelikož je už po sedmé hodině, nasytili bychom docela i žaludek. Sara už před cestou našla slavnou pizzerii L'Antica Pizzeria Da Michele, která funguje už od roku 1870 a má péct tu nejlepší tradiční neapolskou pizzu. Na Google mapách má úctyhodných 30 tisíc recenzí, tak to chceme vyzkoušet.
Město je až strašidelně prázdné. Ulice jsou tiché, většina obchodů i podniků zavřených. Pak ale zabočíme do uličky s pizzerií a najednou všude kolem posedává plno lidí na obrubnících nebo jen tak postává. Brzy zjistíme proč. Slávu téhle pizzerie nezastínil ani covid. Všichni čekají na vstup dovnitř. Čekajících je tolik, že obsluha u vchodu vydává po předložení covid passu pořadové lístky jako někde na úřadě. Před naším číslem je 20 lidí, ale naštěstí to docela odsýpá. Po 20 minutách už jsme uvnitř.
Na výběr jsou jen 4 druhy - Margherita, Marinara, Cosacca a Marita. Každá stojí 5 euro. Pizza se peče v peci prakticky uprostřed restaurace. Covid necovid, stoly jsou natřískané vedle sebe a prostředí je spíš jako někde ve fabrice. Neskutečný šrumec a hluk. Za chvíli nám na stole přistanou pizzy velké jako kola od vozu. Na pohled jsou takové holé bosé, o to víc překvapí, jak jsou vynikající. Hážeme to ale do sebe hlava nehlava, protože zvenku už na nás kouká dalších 20 hladových krků čekajících na náš stůl. Uf! Zážitek rozhodně zajímavý. A pizza výborná. Ale zítra zajdeme do nějaké civilizovanější hospůdky.
Jsme teď skoro u hlavního nádraží a nechce se nám šlapat přes 3 kilometry na hotel tím smutným potemnělým městem, tak lezeme do metra. Čekáme zase skoro 15 minut a i tak budeme muset jít půlku cesty pěšky. Dokonce i Google mapy nám jako nejrychlejší cestu radí chůzi. Ale chceme dát nohám trochu odpočinout, protože zítra plánujeme vyrazit vstříc slavnému pobřeží Amalfi!

16. ledna - Pokus navštívit pobřeží Amalfi

Dneska máme vzhledem k situaci docela ambiciózní plán navštívit pobřeží Amalfi. A tak jsme si trochu přivstali a z hotelu vyrážíme už po desáté hodině. Je zase nádherný, slunečný den, počasí vyloženě na kraťasy. Ulicemi naší čtvrti Chiaia se potuluje jen pár lidí, jinak je tu božské ticho.
Popocházíme jen kousek ke stanici Piazza Amedeo, odkud by nás metro mělo svézt na hlavní nádraží. Původně jsme plánovali půjčení auta, jenže to bylo buď extrémně drahé, anebo obnášelo naprosto brutální kauce kolem 50 tisíc Kč. V Neapoli a okolí se totiž hodně bourá a krade. Hromadnou dopravou to snad nějak dáme. Jenže to začíná drhnout už teď. Metro mělo jezdit po 15 minutách, ale první souprava přijede po neuvěřitelných 40 minutách čekání. Zrovna, když jsme si říkali, že to vzdáme a zůstaneme v Neapoli.
Na hlavním nádraží je to slušné bludiště tunelů a chodeb. Setkávají se tady dvě linky metra, dálkové vlaky, příměstské vlaky a takzvaná Circumvesuviana, což jsou, jak název napovídá, vlaky objíždějící z různých stran Vesuv. U vstupu na nástupiště stojí hejno revizorů, kteří kontrolují covid očkování.
Je čtvrt na dvanáct, vyráželi jsme víc než před hodinou a pořád jsme v Neapoli. Potřebujeme se dostat do Sorrenta, což je největší městečko na stejnojmenném poloostrově a je to takový výchozí bod pro pobřeží Amalfi. Poloostrov má na šířku jen okolo 5 kilometrů a je v podstatě celý tvořený pohořím Lattari, jehož nejvyšší hora je skoro stejně vysoká jako Sněžka. Díky tomu je poloostrov proslavený pitoreskními městečky a vesničkami vystavěných ve skoro kolmých svazích. A my je přirozeně chceme vidět.
Teď ale sledujeme, jak u všech vlaků do Sorrenta postupně skáčou nápisy zrušeno. Asi po půl hodině čekání přijíždí strašně fancy vlak s názvem Campania Express, který do Sorrenta taky míří a stojí 15 €. Což je čtyřikrát víc než normální vlak. Personál otevírá jen jedny dveře a všech nás pár turistů s obyčejnými jízdenkami posílá pryč. Vlak potom odjíždí úplně prázdný.
Už jsme zase málem hodili jízdenky do kanálu a zůstali v Neapoli, ale pár minut před dvanáctou konečně přijíždí normální vlak do Sorrenta. Úplně mimo jízdní řád. Nastupujeme a skoro prázdná dlouhatánská souprava se dává do pohybu. Aleluja!
Cesta je dost únavná. Doufali jsme v nějaké výhledy na moře, ale pobřeží je souvisle zastavěné, takže celou cestu koukáme buď do baráků, do zdí nebo do tunelů. Vlak zastavuje snad každé 2 minuty.
Ve 13:15 přijíždíme do Sorrenta. Mentálně jsme úplně vyřízení. Že bude 40kilometrová cesta trvat přes 3 hodiny, to bych nečekal ani v lockdownové Itálii. Vylézáme z nádraží a přemýšlíme, co se životem. Ze všeho nejdřív potřebujeme kafe a trochu se vzpamatovat.
Procházíme hlavní pěší zónou, která se jmenuje Corso Italia, a sedáme do jediné otevřené a úplně liduprázdné kavárny Insolito. Podle recenzí i podle ceníku je jasné, že je to turistická past, ale to je nám teď úplně jedno. Překvapivě i tady kontrolují covid pass, než nám donesou dvě lunga, každé za 3,50 €.
Říkáme si, že další cesta hromadnou dopravou absolutně nepřipadá v úvahu. Nejenom kvůli našim nervům, ale taky proto, že už je půl druhé odpoledne. Jenže zůstávat v tomhle chcíplém městečku, byť je malebné, se nám taky nechce. Podle Google map jsou necelé 3 kilometry odsud pěkné útesy s kamenitými plážemi, tak tam bychom mohli dojít pěšky. Ať z té strastiplné cesty aspoň něco vytlučeme.
Na centrálním náměstíčku Piazza Tasso se promenáduje něco málo lidí, protože je tu pár otevřených obchodů, ale jak odbočíme do bočních uliček, není nikde ani noha a všechny obchody mají stažené rolety. Je tady neskutečné ticho.
Prohlídku městečka máme sfouknutou za půl hodiny a můžeme vyrazit k moři. Rádi bychom to vzali podél vody, ale ubytovatelé to tady mají nekompromisně obšancované. Všechny uličky vedoucí dolů k moři jsou slepé, jediná šance dostat se za město je po hlavní silnici, která vede po útesu. A ono se to i tudy docela dá. Provoz moc není a po straně vede chodníček s parádními výhledy.
No ale to jsem zakřiknul. Chodníček končí a silničku z obou stran obklopí nejdřív zíďka a potom už pěkně vysoká zeď. Není tady ani milimetr místa. Absolutně nikam se před auty nedá uskočit, přitom silnička se kroutí a řidiči to tady řežou jako magoři. Jsme doslova čtvrt kilometru od odbočky k útesům, ale i na tom čtvrt kilometru by nás s největší pravděpodobností někdo srazil. Tak tohle fakt nedáme. Otáčíme to a vracíme se do Sorrenta. Od konce chodníčku jsme ušli sotva půl kilometru, ale připadá nám, jako by to trvalo celou věčnost.
Jsou teprve tři odpoledne. Nechce se nám věřit, že jsme se sem táhli skoro tři hodiny a už bychom měli jet zpátky. Na Google mapách koukáme, že je tady přístav a že z něj odplouvají i lodě do Neapole. Tak že bychom si tu zpáteční cestu aspoň ozvláštnili? Sestupujeme klikatým schodištěm a uzoučkou skalní průrvou, ve které se vedle sebe vejde přesně jedno auto a jeden člověk, pokračujeme až do přístavu.
Tak tohle je ale nádhera! V přístavu, stejně jako všude jinde, není ani noha. Koukáme na působivé paláce vystavěné na útesu nad mořem. A za vodou vidíme Vesuv a Neapol.
Pokladna v přístavu je otevřená, tak se jdu optat na lodě do Neapole. 20 € na osobu. To je zhruba částka, v kterou jsem doufal, ale reálně jsem čekal tak dvojnásobnou. Takže si nadšeně říkám o dvě jízdenky. "Nejbližší loď odplouvá ve čtvrtek," opáčí pokladní. Uf. Podle jízdního řádu, co visí nad pokladní, to má odplouvat čtyřikrát denně, ale holt lockdown. Škoda. Přístav je ale fakt pěkný, tak se tady aspoň trochu plátěnkujeme, kocháme se výhledy a zboucháme svačiny, co jsme si dovezli z Neapole, když už je tady všechno zavřené.
Šlapat zpátky do toho šíleného krpálu se nám moc nechce, proto nás u východu z přístavu docela zaujme směrovka ASCENSORE PER IL CENTRO. To zní jako výtah do centra. Vydáváme se po úzkém chodníčku. Nalevo máme stěnu útesu, napravo vysoké ploty placených pláží. Tohle je zatím asi nejnechutnější část téhle zkomercionalizované lokality. V létě to tady musí být přímo peklo.
Po pár minutách přicházíme k tunelu. Sedí tady pikolík, který kasíruje 1 € a kontroluje nám covid pass. wow, očkování na jízdu výtahem, to je docela originální.
Výtah je úplně obyčejný, jako v jakémkoliv baráku. Akorát že tady frčíme nitrem útesu. Nahoře vystupujeme v parku Villa Comunale, odkud je zase parádní výhled na Vesuv a celé pobřeží.
Nejbližší vlak má podle jízdního řádu jet v 16:45. Neděláme si moc iluze, že by fakt jel, ale asi je lepší být na nádraží připravený. U vstupu na nástupiště nesmí chybět kontrola covid passu. U nástupiště stojí vlak, což nám dodá trochu optimismu, ale jelikož tohle je konečná stanice, nemusí to nic znamenat. V 16:45 samozřejmě neodjíždíme. Jsme jediní, kdo si sedá dovnitř, všichni ostatní se poflakují před otevřenými dveřmi. Po 10 minutách přichází nějaký chlapík v uniformě, patrně strojvedoucí. Vidíme, jak se jeden z cestujících chystá típnout cigáro, načež mu strojvedoucí povídá něco italsky a chlapík kouří dál. Italsky nerozumíme, ale evidentně to bylo něco jako "vůbec se nestresujte, hned tak nikam nepojedeme". No, odjíždíme nakonec s 15minutovým zpožděním, což je při aktuálních podmínkách skoro zázrak.
Cestou do Neapole zapadá slunce. Mohl by to být poetický výhled, protože moře máme na západ, ale přes zdi a baráky není nic vidět. Do města přijíždíme už za tmy. Vystupujeme na nádraží Porta Nolana, což je úplná konečná Circumvesuviany, ještě asi půl kilometru za hlavním nádražím. Metro už teď totiž rozhodně zkoušet nechceme, radši půjdeme celou cestu pěšky.
Přímo před nádražím je autobusová zastávka, tak si hrajeme s myšlenkou, že bychom ještě zkusili autobus. Baví mě, že na zastávce jsou vyvěšené autobusové linky, ale není tady žádný jízdní řád, jenom seznam zastávek. Podle Google map má nejbližší autobus směrem k nám na hotel přijet za 10 minut. A je to neskutečné překvapení, když fakt přijede! Akorát že to ještě nic neznamená. Je brutální provoz, a tak spíš ulicemi jen tak poskakujeme. Najednou to řidič zapíchne k obrubníku, otevře dveře a začne něco italsky hulákat. Všichni vystupují. Dostáváme záchvat smíchu. Řidiči už se asi nechce dál jet. Vystupujeme jako poslední, řidič nás málem přivře ve dveřích, vypíná panel s číslem linky a odbočuje z kolony do boční uličky. Neumíme si představit jiné vysvětlení, než že už se mu nechtělo dál jet. Ale asi mu to nemáme za zlé. Po 10 minutách jsme ujeli necelý kilometr, takže chůze bude rychlejší.
Je už skoro sedm hodin, tak si říkáme, že už ani nemá cenu vracet se na hotel a spíš bychom šli rovnou někam na jídlo. Zahýbáme do boční uličky a na malebném liduprázdném náměstíčku nás okouzlí zahrádka restaurace La Lazzara. "Pojďte dál, pojďte dál," směje se na nás číšník. "Otevíráme až v 7, ale můžu vám zatím nabídnout dvě sklenky Prosecca." Páni, to je servis. No Prosecco si rozhodně dáme. Ukazujeme covid pass, na oplátku dostáváme jídelní lístek. Docela zíráme, jaké jsou v téhle fajnově vypadající restauraci ceny. Nižší než v Praze. Pizza za 5 až 7 € a moje oblíbené špagety carbonara za 7 €.
Jídlo nám donesou obratem, jsme tady zatím sami. A je to vynikající! Italské těstoviny mi chyběly... Po jídle dáváme ještě tiramisu. Itálie jak má být. Říkali jsme si, že poslední večer se rozšoupneme a zkrátka objednáme, na co bude chuť. Takže výsledná částka 27 € mě dost příjemně zaskočí. Dáváme 35 , protože si to zaslouží.
Google mapy nám opět jako nejrychlejší cestu na hotel doporučují chůzi. Tentokrát je posloucháme. Město je teď úplně mrtvé. Památky jsou ale pěkně nasvícené a v tom tichu a liduprázdnu mají děsně tajemnou atmosféru. Je teprve 9 večer, ale míříme rovnou do postele. Zítra nám to letí o půl dvanácté a jestli cesta na letiště bude zase trvat 3 hodiny, čeká nás pěkně brzký budíček.

17. ledna - Letíme domů

Vstávačka o půl osmé ráno má světlou stránku - konečně vidíme hotelovou snídani v plné parádě a ne napůl snědenou. Boarding pass a příletový formulář jsme vyřídili už včera, PCR test na cestu zpátky s očkováním nepotřebujeme, tak si můžeme v klidu debužírovat, než po půl deváté vyrazíme z hotelu.
Nepoučitelní, dáme i poslední den ještě jednu šanci zdejší MHD. Včera se mi přes aplikaci Unico povedlo najít autobus, který by měl odjíždět z Piazza Dante a stavět kousek od letiště. Jede až o půl desáté, ale radši vyrážíme s pořádným předstihem, protože dva a půl kiláku na náměstí musíme pěšky. Sranda je, že až na letiště by to bylo už jen 4 kiláky k tomu.
Město je překvapivě i při pondělním ránu dost vylidněné. Vybavuje se mi vtipná průpovídka, že správný Ital v zimě spí a v létě tančí. O to víc si ale užíváme poslední pohledy na kouzelné uzoučké uličky. Na ikonickém Piazza del Plebiscito není doslova ani noha.
Zastavili jsme se několikrát kvůli fotkám a taky jsme ještě sháněli známky na pohledy, takže na Piazza Dante přicházíme akorát včas. Jaké překvapení, když pár minut po půl desáté opravdu vidíme přijíždět bájný autobus 182, který nás má podle italské appky svézt na letiště! Nechceme se radovat předčasně, protože řidič by nás pořád mohl třeba vykopnout v půlce cesty, protože už se mu nebude chtít dál jet. Jako včera večer. Ale vypadá to nadějně. Autobus najíždí na hlavní výpadovku z Neapole. A po čtvrt hodince jízdy fakt vystupujeme na zastávce Aeroporto Civile, půl kilometru od letištního terminálu. S námi vystupují z prakticky prázdného autobusu jenom dva Češi. Takže máme aspoň jistotu, že jsme fakt i tentokrát našli nejlevnější dopravu.
Jsme tady s fakt nečekaným předstihem, takže se nám dost hodí, že i tady akceptují v salonku Loungekey od Crypto.com a můžeme se ještě před odletem nadlábnout. Akorát že tady nás strašně aktivní a nevrlý pikolík v respirátoru a se štítem hnedka žene pryč od švédského stolu s tím, že nesmíme na nic sahat a že co chceme, nám donese. Nejdřív musíme ukázat očkování a potom samozřejmě stejně od všeho dostáváme jen "vzorečkovou" porci. No, cestování liduprázdnými městy v covidové době je fajn, ale přece jen už se docela těšíme k nám domů, kde se ty restrikce tolik nehrotí.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Útěk před zimou do Portugalska
» Co ještě číst: Zimní Andalusie a Gibraltar