Lockdownová Neapol a pobřeží Amalfi



Kam jsme jeli

  • Za sluncem. Loni nám to neprůstřelné covidové restrikce znemožnily, ale letos už jsme si tradiční zimní útěk do tepla mohli opět dopřát. Tentokrát do italské Neapole. Jen to bylo do poslední chvíle docela napínavé, protože Italové neustále zpřísňovali opatření a statisíce Italů byly současně v karanténě.
  • Itálie v lednu 2022 zakázala vstup neočkovaným a od očkovaných začala vyžadovat PCR test se šibeniční lhůtou 48 hodin. I přesto jsme ale nakonec zdárně odletěli.
  • Na místě už pak naštěstí ke vstupu do veškeré dopravy i do podniků stačilo očkování - italské scannery si umějí poradit s QR kódem z české Tečky, takže nebylo potřeba tahat žádné papíry.

Jak jsme jeli

  • Do Neapole začal se zimním letovým řádem 2021/2022 z Prahy létat Ryanair, takže jsme letěli přímo a za pěkné zaváděcí ceny.
  • Odletěli jsme v pátek 14. ledna v 8:50 ráno, do Neapole to bylo jen jeden a půl hodinky letu. Zpátky jsme odlétali v pondělí 17.1. v 11:50.

Kde jsme spali

  • Sehnali jsme za super cenu parádní čtyřhvězdičkový hotel Exe Majestic v trendy čtvrti Chiaia. Lokalita byla úžasná, hotel luxusně zařízený a snídaně vynikající. I přes předchozí zkušenosti z Itálie nás ale v hotelu téhle úrovně docela zarazila takřka nulová znalost angličtiny u veškerého personálu. Kvůli tomu se nám navíc nepodařilo vykomunikovat, že v našem pokoji během celého pobytu nefungoval minibar. Drobnosti, které jsme přešli mávnutím ruky. Ale kdybychom tam bydleli za plnou palbu, která je v tomhle hotelu obvykle nějakých 200 € za noc, asi by nás to štvalo víc.

Kolik nás to stálo

  • Letenka stála každým směrem 329 Kč na osobu. Tentokrát jsme nedokupovali ani priority, ani rezervaci sedadel. Spoléhali jsme, že letadlo bude poloprázdné, takže to nějak vyjde. A vyšlo.
  • Hotel stál 1800 Kč za noc včetně snídaně. Ubytování na osobu tedy vyšlo na 2700 Kč.
  • K tomu jsme každý utratili ještě asi 2 tisíce za jídlo, MHD a vstupy.
  • Celkově nás ceny na místě pozitivně překvapily. V supermarketech jako u nás, MHD 1,10 € za jednotlivou jízdenku, restaurace o dost levnější než v Praze. Největší účet za večeři jsme měli v poměrně luxusní restauraci La Lazzara, kde jsme za hlavní chod, tiramisu, Prosecco a pití dali za oba v přepočtu 7 stovek.
  • Útrata na jednoho tedy se vším všudy vychází celkem na 5000 Kč.

Co jsme viděli


Co jsme dělali

14. ledna - Letíme za sluncem. Ale dá to zabrat

Tenhle zatím poslední lockdown je sice prakticky jenom pro neočkované, ale počty leteckých cestujících na to nevypadají. V salonku jsme byli sami a když teď procházíme terminálem 2 do suterénu, kde se tradičně nastupuje na lety Ryanairu, potkáme jen pár zbloudilých duší. Až když se blížíme ke gatu, začíná stoupat počet lidí, kteří se vrací zpátky do terminálu. Že by nám na poslední chvíli změnili gate?
Nezměnili. Ale Itálie na poslední chvíli zavedla zákaz vstupu pro neočkované a povinný PCR test se šibeniční lhůtou 48 hodin pro očkované. A to i pro ty se třemi dávkami. Zaměstnanci handlingu toto opravdu důsledně kontrolují a vypadá to, že naše letadlo bude díky tomu poloprázdné. Cestující nemají po dvou letech chaotických cestovních restrikcí sílu nějak vzdorovat a prostě rezignovaně odcházejí. Kontrola papírování je tak časově náročná, že ani nikdo nezkoumá naše od pohledu nadměrné příruční bágly.
Od gatu se odjíždí jenom jedním autobusem, tak to bude v celém letadle opravdu tak maximálně 70 lidí. Nastupujeme se Sarou jako poslední zadními dveřmi a poslední tři řady jsou úplně volné. Miluju létání v covidové době. Člověk má v Ryanairu místa jako v business class u Katarců. Letadlo je navíc teprve 5 měsíců starý MAX.
Ty volné řady se nám už půl hodinky po vzletu moc hodí, protože můžeme oba koukat z okének na obou stranách letadla a ty výhledy stojí setsakra za to - přelétáme nádherné zasněžené Alpy, hory potom střídá členité chorvatské pobřeží s ostrovy, a nakonec dechberoucí výhled na celou italskou botu. Neapolské letiště se nachází ve městě, prakticky uprostřed zástavby, takže i přistání samotné je dost zážitek.
Zevrubné kontroly očkování v Praze byly vcelku zbytečné, po italské policii není v terminálu vidu ani slechu. Čtvrt hoďky po přistání už jsme venku před terminálem. Je teprve půl jedenácté, takže nejpozději v poledne bychom teoreticky mohli být na hotelu. Ale tak rychle to asi nepůjde. V Itálii je momentálně několik milionů lidí v karanténě a služby včetně dopravy kvůli tomu nefungují zrovna nejspolehlivěji.
Hromadná doprava z neapolského letiště prakticky neexistuje. Jezdí odsud tzv. Alibus, letištní expres, ale ten má teď seříznuté intervaly na jeden autobus za půl hodiny. Jízdenka stojí 5 € za osobu, navíc autobus jede jenom k hlavnímu nádraží, což znamená, že skoro půlku cesty bychom šli stejně pěšky.
Stáhnul jsem si před odletem aplikaci Unico Campania, což má být něco jako pražská PID Lítačka, akorát stejně jako cokoliv italského nefunguje úplně nejefektivněji a nemluví to jinak než italsky. Ale povede se mi přes ni najít autobusovou zastávku asi půl kilometru od terminálu, odkud už má jezdit normální městská doprava. Pochodujeme v docela početném zástupu Čechů. Krajané nikdy nezklamou, v hledání úsporných řešení nemáme konkurenci.
Čekáme na zastávce, která podle mě vidí cestující jen dvakrát týdně, když přistane letadlo z Prahy. Bohužel podobně často asi vidí i autobusy. Po půl hodině vzdáváme čekání, protože ze tří autobusů, které tady podle aplikace měly zastavit, jsme neviděli ani jeden.
Někteří Češi to vzdali už dřív, někteří zůstávají a část se s námi přesouvá ještě kousek na hlavní silnici směrem do centra, kde se taky nachází zastávka. Tady už ale necháváme odjet jenom jeden fiktivní autobus, protože nás to bezcílné čekání přestává bavit. Nechceme se ale poraženecky vracet na letiště, kde bychom stejně bůhví jak dlouho čekali, než by se nám podařilo nacpat do Alibusu. Místo toho se skrze největší neapolský hřbitov Poggioreale vydáváme k nejbližší zastávce tramvaje, kde doufáme v trochu pravidelnější provoz.
Hřbitov je skutečně monumentální. Není tady snad jediný normální hrob, jen samé bohaté hrobky. Je to docela příjemná procházka, než v půlce narazíme na zavřená vrata. Spodní půlka hřbitova je zavřená, musíme ven a přidat si k procházce další kilometr, abychom ulicí plnou odpadků areál obešli.
Neapol je notoricky známá setsakra vysokou kriminalitou a my si s každým krokem říkáme, že jí jdeme docela naproti. Jsme na totální periferii města, v uličce s rozmláceným chodníkem, obklopené z jedné strany hřbitovní zdí a z druhé strany rozmlácenými domky. Aspoň že jsme zatím nepotkali jediného člověka v roušce, které měly být v Itálii povinné i venku.
Konečně přicházíme na normální ulici Via Nuova Poggioreale, centrální třídu stejnojmenné neapolské čtvrti. Tramvajovou zastávku nacházíme v dezolátním stavu, koleje jsou zasypané odpadky a ve směru z centra se ztrácejí v asfaltu. Sara tvrdí, že tudy tramvaj nemůže v životě projet a hlasuje pro Uber. Já se ale ještě nevzdávám a jdu se do sousedního krámku zeptat francouzštinou zkomolenou do italského přízvuku, jestli odsud tramvaj fakt jezdí. Prodavač se tváří, že chápe, o co mi jde, a kýve, že sí, sí. A tak se usneseme, že počkáme čtvrt hoďky, a kdyžtak holt obětujeme 25 € za Uber.
Po 5 minutách se skrz odpadky přibrodí tramvaj z centra. Koleje přelité asfaltem už jsou ale zjevně přílišné sousto, tahle zastávka je konečná. Takže dopravní prostředek máme, řidič ale zamyká kabinu a jde si do bistra naproti na kafe. Dveře pro cestující nechává otevřené, line se z nich ale nepřetržitě zvuk alarmu, který obvykle zvoní jen při zavírání dveří. Je půl jedné, přistáli jsme před dvěma hodinami a stále nemáme vyhráno. Aspoň že se mi podařilo přes mobilní aplikaci koupit jízdenky, které si jinak vůbec neumím představit, kde bychom sháněli.
Čas plyne a do tramvaje postupně přicházejí Italové. Tváří se, jako by alarm, který nás už po pár minutách dohání k šílenství, vůbec neslyšeli. Řidič přichází ve 12:45. Zavírá dveře a konečně tak utíná ten nervy drásající zvuk. Tramvaj se se skřípěním dává do pohybu.
Fascinuje mě, že jak projíždíme městem, čekají na zastávkách docela velké počty lidí. Zajímalo by mě, jestli k té zdejší MHD existuje nějaký reálný jízdní řád, který znají jenom Italové, anebo jestli fakt místní plýtvají životem na zastávkách v naději, že jednou něco přijede, stejně jako my.
Přijíždíme do neapolského přístavu. Konečná zastávka. K našemu hotelu ve čtvrti Chiaia jsou to ještě 2 kilometry. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdybychom bývali z letiště vyrazili rovnou pěšky, byl by to dalece nejrychlejší a nejspolehlivější způsob dopravy. No, aspoň ten zbytek už pěšky dojdeme. Hned před zastávkou nám cestu zastupuje nějaký bláznivý Arab, který má respirátor nasazený na temeni hlavy, nekontrolovatelně se směje a něco arabsky brebentí. Welcome to Italy. Jsme už teď v takovém mentálním rozpoložení, že ho odstrkáváme stranou a propukáme taky v nekontrolovatelný smích.
Snažíme se nekazit si první dojmy z města svou únavou a psychickým vyčerpáním a pochodujeme nekompromisně nejkratší cestou do hotelu. Exe Majestic, docela luxusní čtyřhvězdičkový hotel, kde za normálních okolností stojí noc přes 5 tisíc. My jsme tady za 1800 a vypadá to, že jsme jediní hosti. Lobby je zhasnutá a velká recepce prázdná. Když se za námi zaklapnou dveře, vynoří se ze tmy jedna recepční. První, co chce vidět, je super green pass, tedy potvrzení o očkování. Místo formální kontroly pohledem, jak jsme zvyklí z Česka, si QR kód doopravdy skenuje.
Dáváme se do kupy, češeme nervy pocuchané tříhodinovou cestou z letiště, a hned vyrážíme ven. Italské zimní dny jsou sice o hodinu delší než ty naše, což ale stejně znamená západ slunce o páté odpoledne. Míříme samozřejmě nejkratší cestou k moři. Vzdušnou čarou to mělo být sotva půl kilometru, jenže v cestě nám stojí dlouhý oplocený park a protože jsme v Itálii, jeho brány jsou nelogicky pozamykané tak, aby nešlo projít jednoduše napříč.
wow! Tak tenhle výhled! I kdyby to bylo to jediné, co za celý výlet uvidíme, tak to za tu vyčerpávající cestu stálo. Pobřeží je zahalené do zlatého hávu, jak se slunce kloní k obzoru. Hnedka lezeme na vlnolamy, které trčí do moře, a až do západu slunce vychutnáváme nádherné panorama Neapole a celého pobřeží.
Nemáme po vstávání o půl šesté ráno úplně energii na nějaké delší chození a takhle večer v tom ani nevidíme moc smysl. Se setměním naplno vyniká současná italská covidová situace, protože cestou do hotelu vidíme to množství setmělých podniků a skoro liduprázdné ulice. A to je pátek večer. Vidíme to na brzkou večeři a postel.
Restaurace kolem hotelu jsou zavřené, tak vezmeme zavděk focacciou v malém bistru v zastrčené uličce. I na tomhle místě nám před objednávkou kontrolují vakcinaci. Focaccia je prostě čtvercová pizza a kromě toho, že výborně chutná, nás mile překvapí její cena. Za 6 kousků a dvě piva tady necháváme 12 € i s dýškem. Celou dobu jsme v podniku jediní hosti.
Cestou zpátky to bereme přes Carrefour pro pár piv na dobrou noc a pak už hurá do pelechu. Zítra tomu dáme na frak!

Na pokračování se pracuje...

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Útěk před zimou do Portugalska
» Co ještě číst: Zimní Andalusie a Gibraltar