Z Teheránu do Prahy na blind

V létě jsem strávil 3 týdny v íránském Teheránu (čtěte tady) a něměl jsem zpáteční letenku. Protože jsem se rozhodnul pojmout cestu zpátky trochu dobrodružně.
Původní plán byl vzít to prostě až do Prahy po zemi a cestou vymést ty země Balkánu, které mám ještě na seznamu. Tohle jsem si ale rychle rozmyslel hned po prvním dni cesty. Řidiči autobusu z Teheránu do Tabrizu mi totiž rychle připomněli fakt, že v tomhle kousku světa je na všechno dost času. A já jsem právě až tolik času neměl a nechtěl jsem ho všechen trávit na dálnicích.
Nicméně plánu vzít do domů přískoky jsem se nechtěl vzdát úplně, takže nakonec jsem navštívil íránský Tabriz, turecký Van a Istanbul, severokyperskou Lefkosu, kyperskou Nicosii a Larnacu, a na závěr Budapešť.

Doprava

Z Teheránu jsem vyrazil tzv. VIP autobusem. Bylo to stejné jako při minulé cestě. Komfort neskutečný, ale čas cesty otřesný. Podle jízdního řádu to mělo do města Tabriz trvat 7 hodin, jenže řidiči si dělali tolik přestávek na čaj, že to ve výsledku bylo skoro 10 hodin.
Z Tabrizu jsem další den pokračoval znovu VIP autobusem do města Khoy. Blíž k tureckým hranicím už žádná hromadná doprava nejede, ale na autobusáku v Khoy mě hned naložil turecký minibus, jehož řidič pašoval do Turecka íránské cigarety. A hned mě zkoušel zlanařit, abych mu nějaké přenesl já, s čímž jsem ho poslal do háje. Hranici jsem přešel pěšky, což byl sám o sobě zážitek, ale o tom víc v cestopisu. Na turecké straně jsem pak nasednul do maršutky, která mě dovezla do Vanu.

Na přesuny po Turecku a na Severní Kypr jsem použil turecké aerolinky Pegasus, které mají vnitrostátní lety hrozně levné. Letenky jsem kupoval den před odletem a stejně mě to vždycky vyšlo v podstatě na pár eur. A to jsem si ještě poprvé v životě dopřával economy+, protože byla jen za dvoueurový příplatek.
Hranici mezi Kypry jsem přešel pěšky (info k formalitám níže) a z Kypru do Evropy jsem odletěl s aerolinkami Level.
Zbytek cesty už jsem pak vyřešil vlaky a autobusy českého RegioJetu.

Mezinárodní sankce komplikují v Íránu i shánění ubytování. Booking, Expedia a další portály íránské hotely neregistrují, takže hotel v Tabrizu jsem sehnal na Google mapách a objednal jsem si ho emailem. Hotely v Íránu jsou vstřícné a Evropanům drží rezervace i bez garance, protože západní platební karty tady nefungují. Jinak je v Íránu strašně jednoduché sehnat hostitele na Couchsurfingu, ale já byl po 3 týdnech s Íránci natolik přesocializovaný, že jsem se vážně těšil na noc o samotě.
Couchsurfing jsem ale použil hned další noc, v tureckém Vanu. V těchhle končinách Turecka je Evropan pořád dost zjevení, takže ohledně pohostinnosti tu platí to samé co v Íránu.
V Istanbulu a na Kypru jsem navzdory vrcholící sezóně bez problémů sehnal rozumné ubytování na Bookingu, vždycky pár hodin před příjezdem, a v Budapešti jsem už tradičně složil hlavu u kamarádky.
Odkazy na konkrétní využité hotely a hostely uvádím v itineráři.

Na to, že jsem jel vyloženě na blind, jsem ani tolik neutratil, a to ani za dopravu. Autobus z Teheránu do Tabrizu stál 500 tisíc riálů (podle kurzu ze srpna 2018 asi 180 Kč). Za trojkombinaci cestou z Tabrizu do Vanu jsem dal zhruba 250 Kč. Letenka z Vanu do Istanbulu byla za 960 Kč, z Istanbulu na Kypr za 1020 Kč a z Kypru do Vídně za 800 Kč. Autobus z Vídně do Budapešti byl za 3 stovky, to samé pak autobus zpátky do Vídně a za poslední úsek cesty z Vídně do Prahy jsem dal 550 Kč. Celkem tedy 4360 Kč a vyšlo to levněji, než kdybych si koupil letenku z Teheránu do Prahy.
Ani s ubytováním jsem se moc neprohnul. Hotel v Tabrizu stál i se snídaní 3 stovky, hotel v Istanbulu 550 Kč za noc a v kyperské Larnace rovnou tisícovku. Jinde jsem za noclehy neplatil, takže celkem 2400 Kč.
Na jídlo, MHD a nějakou tu budapešťskou párty mi stačily asi 3 tisíce.
Celá cesta tedy vychází celkem na 9800 Kč.

Navštívit Kypr, včetně jeho okupované části, jsem se rozhodnul 2 dny předem kvůli levným letenkám. Neměl jsem teda moc čas zjišťovat, jak se dá v praxi přecházet hranice mezi severní a jižní částí.
Ministerstvo zahraničí uvádí, že přicestovat na Kypr skrz severokyprské letiště je nelegální a toho, kdo na letiště přiletí, potom celníci v lepším případě nepustí do jižní části, v horším ho zatknou. Stejně jsem se to ale rozhodnul risknout s neochvějným pocitem, že jako občanovi EU mi stát EU těžko zakáže vstup na území.
Na severokyperském letišti Ercan mě personál po příletu jako jediného cizince nasměroval k okénku visa. To mi trochu zatrnulo, protože jsem nevěděl, že potřebuju vízum. Ale jeho získání proběhlo tak, že jsem řekl merhaba, celník řekl merhaba, změřil si mě pohledem a bouchnul do pasu razítko, do kterého ručně vepsal lhůtu 90 dní.
Do jižní části jsem přešel v Nicosii a vymyslel jsem to lišácky. Jižním celníkům jsem dal místo pasu občanku, aby je náhodou nenapadlo listovat pasem pro severské razítko. Prošel jsem bez zaváhání, a to jsem si z batohu zapomněl sundat letištní samolepku, na které se skvěl kód letiště Ercan.