Z Teheránu do Prahy na blind - cestopis

Den na cestě do Tabrizu

11. srpna

Protloukám se proti davu lidí valících se do metra a marně se snažím dostat ke správnému východu. Je 9 hodin ráno. Takhle brzo ráno jsem se v Teheránu ještě ven nevykopal, takže poprvé zažívám nefalšovanou ranní špičku a nepomáhá mi ani to, že jsem ingilisi, jak Íránci říkají bělošským Zápaďákům. V metru se mě sice pár lidí pokoušelo pustit sednout, ale souprava byla tak přecpaná, že se jim ani nepovedlo vstát. Ne že bych toužil po místu k sezení, ale v Teheránu už jsem se naučil, že to není v mojí moci a že Íránci mě budou tak dlouho dobrosrdečně tlačit do uvolněné sedačky, dokud se nepodvolím.
Konečně se dostávám ven, hned vedle kruhového náměstí Azadi, které má průměr půl kilometru a ve středu mu vévodí ikonická věž. Já jsem tu ale kvůli Západnímu autobusovému terminálu, protože se po nějakých třech týdnech chystám opustit Teherán směrem na severozápad, do města Tabriz. Zdálo se, že terminál stojí hned vedle stanice metra, ale jeho budova se nachází až za obřím odstavným parkovištěm autobusů. Podle map je to asi půl kilometru, ale já na něj sotva dohlédnu. Je 46 stupňů ve stínu, takže zvlněný vzduch nad rozpálenou asfaltovou plochou prodchnutý silným smogem vytváří dojem, že terminál je spíš nějaká fata morgana. Vydávám se na pochod a za každou zdolanou řadou autobusů mě oslovuje řidič nebo nějaký zřízenec a nabízí pomoc.
Konečně se dostávám k terminálu a prvnímu zřízenci ukazuju online rezervaci jízdenky, kterou mi zařídila moje íránská známost. Zřízencovi září oči a táhne mě do budovy. Najednou koukám, že mě dovedl k přepážkám ze špatné strany. Přede mnou totiž sedí prodavači jízdenek a přes sklo na mě koukají zákazníci. Zřízenec, který mě přivedl, mě usazuje do křesla a komanduje ostatní, aby mi přinesli čaj a sušenky. Mezitím mi jeden z prodavačů tiskne jízdenku a všichni na mě zbožně koukají. Angličtinou bohužel nevládne nikdo a já jsem se zatím z perštiny naučil hlavně sprostá slova, takže konverzace se nese v otázkách "Iran good?" a v mých odpovědích "Iran very good". Zdvořile odmítám nabízené občerstvení, ale můj zřízenec to asi pochopil tak, že jen nemám hlad, a nutí mě vzít si sušenku aspoň na cestu. Když už trochu urputně ukazuju na hodinky, protože můj spoj má odjíždět za 5 minut (já vím, že neodjede, ale stejně), bere mě za paži a odvádí mě k autobusu. Je to tzv. VIP autobus, což znamená neuvěřitelný komfort v uspořádání sedaček 2+1 s obřími rozestupy a s parádní klimatizací. Ale já mám na VIP autobusy traumatizující vzpomínky v podobě několikahodinových zpoždění a nesmyslných zastávek. A je mi jasné, že tentokrát to nebude jiné.
V 10:00 se naivně rozhlížím kolem autobusu, ale řidič nikde. Čtvrt hodinky po plánovaném odjezdu nám nějaký zřízenec rozdává občerstvení zdarma, další čtvrt hodinku na to někdo nastartuje a zase vystoupí. Mezitím se se mnou dal do řeči plynulou angličtinou čtyřicátník Shahram, povoláním fyzik. Když se ho v 10:45 ptám, jak to nedodržování jízdních řádů snášejí místní, ptá se mě, jestli vím, co to je Brownův pohyb. Tohle jsem po letech fyziky na gymplu ještě z hlavy nedostal a hned z rukávu sypu definici "neustálý neuspořádaný pohyb částic". "No, a přesně na tomhle principu fungujou íránský autobusy," směje se.
S jedenáctou hodinou se dovnitř nasoukají tři řidiči v uniformách a nějaký umaštěný pomocník. Hned si říkám, proč je asi těch řidičů tolik. Protože ani oni netuší, jak dlouho budeme na cestě.
Opouštíme terminál, ale místo směrem na Tabriz najíždíme na náměstí Azadi a zatímco ho objíždíme dokola, jeden z řidičů z otevřených dveří huláká "Tabriz, Tabriz!". Po 10 minutách kroužení asi usoudí, že už se kolemjdoucím pochlubil dost a vyjíždíme z náměstí. Moc daleko ale nedojedeme. Co pár kilometrů děláme zastávky a řidič ze dveří křičí "Tabriz, Tabriz!". Kdyby jim tenhle způsob nabírání cestujících aspoň fungoval, tak neřeknu, ale vůbec nikdo nenastupuje. Ostatně mi nějak nejde do hlavy, že by se někdo na ulici při zaslechnutí volání "Tabriz, Tabriz" z ničeho nic rozhodl, že si udělá výlet do 600 kilometrů vzdáleného města.
Je poledne. Konečně jsme strávili chvíli na dálnici, ale teď zastavujeme ve městě Karaj, jen pár desítek kilometrů od Teheránu. Shahram ztrápeně kouká na můj navztekaný obličej a nalévá mi ananasový džus. Na mapách koukám, že teheránské metro sahá až sem, a že teďka stojíme asi kilometr od jeho konečné. "Čtvrt hodiny počkám a pak jdu na metro. A do Tabrizu to vezmu letadlem," vztekám se, protože už jsem si našel, že letenky na dnešek stojí jen kolem 3 milionů. Shahram říká, že se hrozně stydí a ptá se, jestli pospíchám. "No jakoby nepospíchám, ale doufal jsem, že si toho v Tabrizu prohlídnu víc než jen autobusák a hotel," vysvětluju svoji netrpělivost a snažím se mluvit co nejklidnějc, protože Shahram se tváří, jako by mě zklamal on osobně. "Já ty autobusy taky nesnášim, ale cestuju s mámou a ona všude tahá aspoň 5 kufrů," směje se a ukazuje na starší paní, která doteď seděla nezúčastněně vedle něj.
Zastávka v Karaj byla bohužel docela krátká, takže jsem nemohl teatrálně vystoupit a teď už mám osud zpečetěný. Zastavujeme co půl hodiny, tak jsem se tak nějak vnitřně smířil s tím, že strávím 2 dny v autobuse a radši si povídám s Shahramem. Toho nejvíc zajímá moje cestování po Íránu a po světě. Sám nikde za hranicemi nebyl. Důvod má stejný, jako jsem slyšel už od spousty mužů. Cestovní pas nedostane, dokud neodslouží 2 roky v armádě. A to nemá v plánu, dokud zemi povedou náboženští fanatici. "Bráchovi se povedlo utéct do Ameriky. Takže jestli se nezmění režim, už ho nikdy neuvidim. Já nesmim ven a on nesmí dovnitř," vypráví mi srdcervoucí osud a chvilku na to hledá v mobilu video od CNN, která o jeho bratrovi točila reportáž. Je to totiž špičkový neurolog.
Asi v půlce cesty děláme přestávku na oběd. Nechávám si ho radši ujít, protože do konce cesty už chci vyjít s riály, které mám. Směnárny jsou kvůli brutální devalvaci riálu zavřené a jednu z mých stoeurovek by mi sice kdokoliv na ulici rád vyměnil, ale za zbylé riály už by mi pak nikdo eura nedal. Je mi jasné, že kdybych tenhle důvod řekl Shahramovi, nakrmil by mě nějakým kebabem i násilím, tak radši říkám, že nemám hlad. I tak se starostlivě ptá, jestli mi nemá koupit nějaký oběd na cestu. Hrozně doufám, že někdy narazím na nějaké Íránce v Praze, ať mám šanci splácet pohostinnost.
Jak se pomalu blížíme k Tabrizu, jsem už zase docela rád, že jsem zvolil cestu po zemi, protože ta krajina je prostě neskutečně malebná. Teda on je to jenom písek a kamení, ale pro Středoevropana je tohle hrozná exotika. Hory a duny navíc střídají barvy, takže je to prostě podívaná. Nadšení mě znovu přechází asi 100 kilometrů před cílem. Zrovna, když jsem si říkal, že 2hodinové zpoždění není až tak zlé. Autobus zastavuje v odstavném pruhu před mýtnou bránou. Řidiči se ve stínu vozu opírají o svodidla a umaštěný pomocník skáče pod auta a snaží se je zastavit. Marně se snažím přijít na to, o co jde. Po chvíli mě napadá, že snad žebráme na mýto. Zpoždění zjevně dosáhlo míry, která už je moc i na Íránce. Sice jim nerozumím, ale je evidentní, že se pěkně rozčilují. Postarší pán sedící za mnou bouchá vztekle do okna a přes sklo řidičům spílá. V naštvané spršce zaslechnu dvakrát slovo ingilisi. Možná jim naznačuje, že jsou za blbce před Evropanem, nebo nevím.
Mýtnou bránu nakonec nějakým způsobem překonáme a já pomalu koukám, kde je vlastně autobusák v Tabrizu a jak se dostanu do hotelu Morvarid, který jsem si ještě v Teheránu booknul. No vida, v Tabrizu je dokonce metro. Ale autobusový terminál je na úplném okraji města a nejbližší stanice metra je 3 kilometry daleko. Tak si zkusím objednat Snapp, tedy íránský UBER. Shahram mi sice celkem urputně nabízí odvoz, protože pro něj a jeho matku přijede rodina, jenže mi jedním dechem nabízí přespání a mně je jasné, že bych se z toho nevykroutil. A já mám po třech týdnech socializování se v Teheránu neskutečnou potřebu se jenom o samotě zalígrovat v hotelovém pokoji. Takže s tisícerými díky odmítám, i když mi Shahramův smutný výraz láme srdce.
Na autobusák v Tabrizu přijíždíme krátce před osmou večerní. Podle jízdního řádu to mělo být o 3 hodiny dřív. Teď už se stmívá, takže to už toho moc neuvidím. Shahram mi na sebe na rozloučenou dává telefon a trvá na tom, abych mu dal vědět, až dorazím do hotelu. "Tak si taky ulož můj telefon. A kdyby ses někdy náhodou ocitnul v Čechách, tak máš u mě all inclusive," diktuju mu svoje číslo a doufám, že se s tímhle milým chlapíkem fakt ještě setkám.
Sedám si na obrubník před budovou autobusáku a objednávám Snapp. Mám prvního řidiče, ale ten mi vzápětí volá a když zjistí, že mluvím anglicky, hned jízdu ruší. Druhý řidič taky volá, taky mluví jen persky, ale nakonec ze sebe dostane "five minutes". Chvíli čekám, když kousek ode mě zastavuje auto. "Mistér! City centér?", volá řidič z okýnka. "Snapp?", ptám se, protože mě nějak nenapadlo zkontrolovat si SPZku. "Yes," kýve řidič. Nastupuju, řidič kýve že zná můj hotel, a vyrážíme. Jen co vyjedeme, koukám, že jsem to podělal, protože řidič, který mi potvrdil jízdu na Snappu, mi teďka volá. Takže jsem sednul k nějakému náhodnému čičmundovi, no paráda. Na Snappu mi za tuhle jízdu svítila cena 60 tisíc, tak vytahuju stotisícovku. "Good?", ptám se. "Trý hundrt," oznamuje řidič rezolutně. Tak to ani omylem. Chlápek anglicky nerozumí, tak naznačuju, že buď 100 tisíc, nebo vystupuju. "Trý hundrt," opakuje. Suneme se v krokem jedoucí koloně, takže otevírám za jízdy dveře a hodlám vystoupit. "oukej oukej van hundrt," vytrhává mi řidič stotisícovku z ruky a ujišťuje mě tak v přesvědčení, že ho i takhle dost přeplácím. Teda ono je to jen asi 30 Kč, a do hotelu je to přes 5 kilometrů, ale v Teheránu jsem platil kolem 100 tisíc za jízdu přes celé město.
Jízda se vleče, protože kolona aut se sotva hýbe. Řidič na mě chvílemi kouká a předvádí smutný výraz. Já jsem zvyklý, že taxikáři jsou všude na světě spodina, ale v téhle nadpozemsky přívětivé zemi plné úžasných lidí mě to štve o dost víc než kdekoliv jinde. "Van hundrt fifty," zkouší to po chvíli. Jeho anglická zásoba zjevně čítá asi 15 slov a z toho 14 jsou číslovky. "No," odsekávám naštvaně. "But...trafík," ukazuje na kolonu před námi. Teď už jsme asi půl kilometru od hotelu, takže znovu ukazuju, že klidně vystoupím.
"Morvarid," oznamuje řidič nasupeně, když mi zastavuje před hotelem. Skrz ten šílený provoz to trvalo skoro půl hodiny. "Van hundrt fifty," zkouší to ještě naposled, než stihnu vystoupit. "Merci," odpovídám s úsměvem a zabouchávám dveře. "Nou, nou merci! Jú nou gút!", křičí za mnou z okýnka a do toho troubí. Sebevědomě si vykračuju ke vchodu hotelu. Zlodějskej taxikář mě dovez, neodrbal mě a ještě jsem ho nasral. To je na seznamu životních achievementů docela vysoko.
Jen strčím nohu na recepci, vymrští se recepční ze židle. "Amir!", volá někam dozadu, načež přibíhá chlápek v obleku. Představuje se jako manažer a vede mě do zadní místnosti. Usazuje mě na gauč, nabízí čaj a ptá se, jaká byla cesta. Tak se chlubím, že jsem cestou z Teheránu zabil úplně celý den a že zítra zase pokračuju, tak se chci pořádně vyspat. Manažer nabízí, že mi na ráno objedná taxíka, na autobusák prý za 100 tisíc. Ha! Já to věděl, že nijak neškudlím. Beru a vzápětí platím necelý milion (asi 300 Kč) za pokoj s manželskou postelí a se snídaní. Amir vypéruje recepčního Hasana, aby mi odnesl batoh na pokoj a zatím si zpracovává můj pas. Když listuje stránkami s vízy, diví se, že jsem tu už podruhé. "Já kdybych moh, tak se sbalim hned teď a už mě v týhle zemi nikdy nikdo neuvidí," dodává. Nepřestává mě překvapovat, jak otevřeně lidi dávají najevo svou nenávist k režimu, který i za banální projevy neloajality islámské republice posílá do vězení a na bičování.
Na pokoji se mi na první pohled něco nezdá, ale nemůžu přijít na to co. Jo jasně! Není tady okno. Respektive vypadá to, že kdysi bylo, ale v jeho rámu je teď zasazená klimatizace. No kdybych si měl vybrat, tak vzhledem k tomu, že i noční teploty se blíží ke 40 stupňům, nějaký výhled milerád oželím. Rychle se oplachuju studenou vodou a vyrážím ven. Obří bazaar, díky kterému je Tabriz slavný, je už teďka zavřený (děkuju vám, řidiči autobusu), ale chci dojít aspoň k Modré mešitě, která pochází už z 15. století. Od mého hotelu jsou to jen 2 kilometry, tak nemusím shánět žádný odvoz.
Vykračuju si po širokém živém bulváru a nedokážu se ubránit tendenci zhluboka dýchat. Po 3 týdnech v Teheránu, kde jsem cítil, jak mi na plicích roste rakovina, mi připadá, že je tady strašně čerstvý vzduch. A ani to horko teďka nepůsobí tak hrozně. Koneckonců Tabriz je ve víc než 1400 metrech nad mořem a všude okolo jsou hory, tak to má možná taky efekt.
Jak koukám do výloh obchodů, všímám si, že je tu taky ještě levněji než v Teheránu. Takže kupuju po osmi korunách pár krabiček cigaret Bahman jako suvenýry pro kamarády a taky za dvacku nabíječku, protože ta moje už je polámaná a já mám před sebou ještě dlouhou cestu.
K Modré mešitě dojdu po nějaké půlhodince, ale hned koukám, že to byl zbytečný pochod. Kolem dokola stojí vysoká zeď nebo plechový plot. Úzkými průhledy je sice vidět skrz, ale kolem budovy nejsou žádné lampy, takže vidím akorát nějaký obrys. Ale tak aspoň jsem se prošel. To město působí hrozně příjemně a proti Teheránu i nějak klidněji.
Cestou zpátky vybírám náhodnou restauraci a sedám na kebab. Drobný, jednoduchý podnik, nálož masa s rýží, chlebem a ayranem (teda persky doughem) mě stojí necelých 30 Kč. Jen co se pustím do jídla, vidím, že servírka a zároveň majitelka brebentí zběsile do telefonu a u toho na mě bez přestání kouká. Během pár minut přibíhají dovnitř dva asi desetiletí kluci, zjevně synové majitelky. Všichni si mě nenápadně prohlížejí a když dojím, přichází majitelka ke mně, podává mi obřadně svůj telefon a ostýchavě se ptá "selfie?". Jé, po chvilkách slávy se mi stýskalo, v Teheránu se mi to až tak často nestávalo. Nejdřív fotka se syny, pak fotka s majiteli, s celou rodinkou a na závěr si mě ještě majitel fotí samotného. Všichni mi na odchodu podávají ruce a majitel mě objímá.
Vracím se na hotel a před spaním mám ještě dost práce, protože ta dnešní cesta mě celkem vyléčila z plánu dojet až do Prahy po zemi. Zítřek je více méně daný - potřebuju se dostat do Turecka, protože vízum mi končí pozítří a chci si radši nechat jeden rezervní den, protože hraniční přechody fungují omezeně. Zítra tedy nejspíš skončím v tureckém Vanu a jelikož tam už jsem byl před 2 měsíci a sám bych se tam unudil, koukám po nějakém hostiteli na Couchsurfingu. Je jich tam jen pár a jediný, kdo má nějaké normální reference, je 29letá Emine, tak zkouším ji. A koukám po letenkách z Vanu. Nejradši bych přeskočil jen tu východní část Turecka a doletěl do Ankary, odkud už se dá po zemi pokračovat nějak normálně. Ale do Ankary jsou letenky za několik tisíc, zatímco Istanbul stojí s Pegasus jen necelou tisícovku. A za economy+ chtějí jen dvoueurový příplatek. Tak to poprvé v životě poletím jinou než nejlevnější třídou. Než stačím koupit letenku, už mi píše Emine, že mě bere. To se teda všechno vyřešilo pěkně rychle a můžu jít s klidem spát.

» Pokračování - Přechod hranic z Íránu do Turecka