Z Teheránu do Prahy na blind - cestopis

Přechod hranic z Íránu do Turecka

12. srpna

Jelikož jsem kvůli plánování další cesty zalehnul až po půlnoci, budí mě v 6:30 budík z hlubokého spánku a přemýšlím, kolik tak může být pokuta za "visa overstay", kdybych si dopřál ještě pár hodin spánku. Nakonec se ale donutím vstát, dávám studenou sprchu a v 7 už stepuju na snídani v útulné restauraci v suterénu hotelu. Jsem tu úplně sám. Synonymem pro hotelové snídaně je pro mě opečená slanina, ale ta tady samozřejmě chybí. Taky po životadárném kafi koukám marně. "Kahve?", ptám se, když konečně spatřím někoho z obsluhy. Odpovědí je mi zavrtění hlavou. V Íránu stojí kafe skoro jako v Čechách, což je vzhledem ke zdejší cenové hladině pěkná pálka. Takže čekat takový luxusní artikl u švédského stolu bylo celkem bláhové. Jinak je ale výběr víc než štědrý. Akorát mně takhle časně ráno chybí apetit, takže se hlavně prolévám výborným silným černým čajem, kterého je v téhle zemi vždycky všude dostatek
V půl osmé už se na recepci sháním po objednaném taxíku. Ukazuje se, že žádný taxík nebude, místo toho mě jeden pikolík z personálu strká do svého auta. Město je dost ospalé a není žádný provoz, takže u terminálu jsme za slabých 10 minut. Můj autobus jede až v 8:45, takže mám hodinu čas se tady plátěnkovat. Proč vlastně jedu takhle brzo? Protože až na turecké hranice žádná hromadná doprava nejede. Autobus mě doveze do 2 hodiny vzdáleného města Khoy, odkud je to na hranice ještě asi 70 kilometrů. A na těch 70 kilometrů si budu muset sehnat taxík nebo stopovat. A protože hraniční přechod je prý otevřený jen od 9:30 do 17:30 íránského času, pokouším se maximalizovat šanci stihnout to a nemuset nocovat uprostřed pohraniční pustiny.
V obří budově terminálu je jen pár lidí, tak se poflakuju mezi obchody a napadá mě, že bych měl vzít něco od cesty pro Emine. Kupuju pár balíčků pistácií a když vidím octové arašídy, musím vzít i ty. V peněžence mám ještě skoro 2 miliony riálů a taxík na hranice by prý měl stát maximálně milion, tak si můžu dovolit trochu hýřit. Nakonec mám ještě jeden last minute nápad na suvenýry - hrozně se mi líbí zdobené a přitom takřka bezcenné íránské mince, a tak prodavače oříšků přemlouvám, aby mi vyměnil dvacetitisícovku na dvoutisícové mince.
Po nákupech jdu sehnat přepážku, kde mi na základě on-line rezervace vytisknou jízdenku. Stačí se pár vteřin rozhlížet a hned se mě ujímá zřízenec, jízdenku mi tiskne a vede mě až k autobusu. Řidič si jízdenku prohlíží, ale něco mu zjevně neštymuje, protože mě bere za paži a táhne mě zpátky do terminálu. Na jedné z přepážek ukazuje moji jízdenku a rozčiluje se. Nikdo neumí anglicky, ale brzo pochopím, o co jim jde. Chtějí, abych zaplatil víc peněz, protože jsem cizinec. Tohle je po zkušenostech v celé zemi, kde se mi pořád snažili všechno nacpat zadarmo, docela šok. On teda Tabriz není "pravý Írán", tahle provincie se jmenuje Ázerbajdžán a místní se identifikují jako Azerové. Čímž nechci šmahem hodnotit celé etnikum, ale strávil jsem tady 12 hodin a už podruhé se mě někdo pokouší odrbat. Přitom tady je turista ještě daleko větší vzácnost než v Teheránu nebo jiných městech v centrálnější části. Já jsem každopádně rozhodnutý, že jim na takovýhle manýry nepřistoupím a celkem nahlas se s nimi hádám. Tak dlouho, že to přivábí chlapíka z ostrahy a ten je zjevně na mojí straně, protože ty podvodníky ostře zpraží, načež si mě řidič odvede zpátky k autobusu. Potom mi ještě dává svačinový balíček, startuje autobus a odchází. Zjevně to nebyl řidič, ale spíš něco jako revizor, protože vzápětí přichází starší bodrý chlapík a sedá za volant. Přesně v 8:45 zavírá dveře a vyjíždíme. Teď se mi nechce věřit vlastním očím. Vážně odjíždíme na minutu přesně. Možná mají Azerové větší smysl pro vnímání času.
Nechci se radovat předčasně, ale najíždíme na dálnici a už to sviští. Jenže ještě na obchvatu Tabrizu nám to docela nové auto s mladým řidičem posílá přímo pod kola. Tak to jsme dojeli dost brzo. V duchu děkuju bohu, že jsem si nechal ten rezervní den. Jenže teď přijde ukázka, jak Íránci řeší bouračky v praxi. Zastavujeme, náš řidič se hrne ven a na chudáka v autě s promáčklými dveřmi něco huláká. Auto odjíždí, řidič se vrací, s úsměvem něco ve fársí oznamuje a zase se rozjíždíme. Marně koukám po někom, kdo by mi překládal, autobus je skoro prázdný. Na prvním sjezdu od bouračky sjíždíme zpátky do města. Takže fakt hotovo, s nabouraným autobusem zjevně dál nepojede ani Íránec.
A ono ne. Zajíždíme k vlakovému nádraží, které je na opačné straně města než autobusový terminál, nabíráme pár cestujících a vracíme se na dálnici. A teď už to odsýpá. Poprvé v íránském autobuse srším dobrou náladou. Slabou hodinku svištíme po dálnici na severozápad, sjíždíme až u města Marand. Najíždíme na okresku, která už vede přímo na západ k tureckým hranicím, i když od nich jsme vzdušnou čarou pořád ještě asi 100 kilometrů.
Hned za sjezdem nás zastavuje policejní checkpoint. Ten vlastně vidím od Teheránu poprvé, přitom na jih od něj jich bylo docela dost. Ale už se ostatně blížíme do choulostivé pohraniční oblasti íránského Kurdistánu, kam evropská ministerstva zahraničí doporučují nejezdit. Řidič vystupuje, dává jednomu z policistů nějaké desky a jdou spolu do drobného baráčku vedle silnice. Vrací se za pár minut i s deskami. Přemýšlím, jestli ukazoval seznam cestujících, nebo o co šlo.
Teď už frčíme po úzké okresce a já pozoruju měnící se krajinu za okny. Místo nekonečných písčitých a kamenitých dun se země začíná zelenat. Místy projíždíme i menšími lesíky. A mě začíná tlačit ten litr čaje, co jsem do sebe ráno nalil. Íránské autobusy mají spoustu místa, klimatizaci a občerstvení, ale záchod v nich nikdy není. Odpočítávám čas příjezdu do Khoy, ale to prostě nedám. "Bebachšid, dabljů sí?", zkouším oslovit řidiče a doufám, že mojí tatarské perštině porozumí. Díky bohu jo, a hned za první zatáčkou stojí benzínka. "Befarma, dabljů sí," směje se a otevírá dveře.
Za ty 3 týdny pobytu Íránu jsem si už na turecké záchody zvyknul, ale až na téhle ušmudlané benzínce si uvědomuju, jak jsou na veřejných místech praktické, jelikož jsou "bezkontaktní". Takže když se jejich úklid provádí jednou za týden, tak to při zacpaném nosu ani nevadí.
Zdržel jsem autobus o nějaké 3 minuty a úplně se stydím, vzhledem k tomu, jak ta cesta doteď odsýpala. Ale řidič má na tváři široký úsměv, a než mě pustí zpátky na sedadlo, ptá se mě ještě na jméno, odkud jsem a obligátní "Iran good?".
Po nějakých 30 kilometrech nás čeká další policejní checkpoint, tentokrát takový provizorní, jsou tu jen dva policisti s autem. Policista nastupuje a zběžně zkoukne desky, které mu řidič podává, než nás zase pustí na cestu.
Sleduju, jak se blížíme ke Khoy a mám fakt radost, protože si říkám, že teď už bych to s trochou nadsázky na hranice došel i pěšky. 30 kilometrů před Khoy končí okreska a napojujeme se na další dálnici, ještě předtím nás ale zastavuje další checkpoint. Tenhle je zase větší, takže parkujeme a řidič jde s policistou do jednoho z domečků. Vrací se opět za pár minut a pak už svištíme po závěrečné rovince do Khoy.
Khoy je dvousettisícové město na pomyslném pomezí íránského Ázerbajdžánu a Kurdistánu. Pomyslném proto, že podle oficiálního administrativního dělení sahá íránský Ázerbajdžán až na hranice s Tureckem, ale z etnického pohledu už odsud na západ žijí Kurdové. Říkal jsem si, že když přijedeme včas, docela rád bych se tu porozhlédnul. Přijíždíme dokonce trochu s předstihem už ve čtvrt na 12, jenže v Íránu mají i taková maloměsta jako Khoy dálniční obchvaty a autobusový terminál stojí hned vedle něj. Takže bych se musel zase nějak dopravovat do centra, a tolik času už radši ztrácet nechci...
Jak zajíždíme na úplně vylidněný autobusák, koukám, kolik u brány čeká taxikářů. Takže sehnat odvoz na hranice nebude problém. Až se na slunci zaleskne moje bílá kůže, nabídky se jen pohrnou. Ale chyba lávky. Vystupuju z autobusu...no a tohle jsem fakt nečekal. Všichni taxikáři mě mají totálně na salámu. Nikdo se ke mně nehrne, neslyším žádné "hello my friend". Všichni se na mě jenom znuděně koukají. Ještě se po nich chvíli vyzývavě dívám, než se zkroušeně odšourám do budovy terminálu. Když už o mě není zájem, tak se aspoň zkusím v terminálu poptat, jestli na hranice přece jen nejede nějaký autobus.
Uvnitř docela velké budovy není ani noha. Jen u jedné z přepážek se mrcasí několik pikolíků. No doprčic a já vlastně ani nevím, jak se persky řekne Turecko, Travelmaster jak víno... A tak zkouším "Turkyje", protože tak nějak se to řekne turecky. "Turkyje!", vykřikne jeden z pikolíků a běží sprintem k východu. Vybíhám za ním a koukám, že má namířeno k právě odjíždějícímu minibusu s tureckou SPZkou. Když ho konečně doběhnu, ukazuje se, že umí anglicky. Minibus mě prý doveze za 400 tisíc až do Vanu! Tak teď jsem za netečné taxikáře vděčný, protože s nimi to měl být milion jenom na hranice. S radostí nastupuju, ale hned mi to přijde nějaké podivné. Na sedačce spolujezdce sedí nějaký maník se sportovní taškou a jinak je minibus úplně prázdný.
Z dálničního obchvatu sjíždíme na uzoučkou silničku. Teď už je to na hranice jen nějakých 60 kilometrů. Jak se rozhlížím po prázdném minibusu, koukám, že hlavním zdrojem příjmů pro řidiče asi není přeprava lidí. Minibus je totiž prošpikovaný cigaretami. Kartony jsou napěchované pod sedačkami i v přihrádkách nad nimi. No dává to smysl. Krabička v Íránu vyjde pod 10 korun, zatímco v Turecku asi čtyřikrát dráž. Spolujezdec se zatím chce seznamovat. Anglicky umí jenom pár slov, ale pochopím, že se jmenuje Mohammed a že je taky jenom pasažér. Je to Íránec, zatímco řidič je Turek a jmenuje se Burak.
Řítíme se prostředkem prázdné silničky a Mohammed mi rukama nohama vypráví, že je z Teheránu, ale jede do Istanbulu pracovat na stavbě, protože v Íránu není práce. Každých pár minut opakuje "Trump bad". Na závěr mi ukazuje ruce plné mozolů a znovu dodává "Trump bad". Rád bych se zeptal, jestli není Trump bad i proto, že je horko, ale s tím, jak se dorozumíváme, by sarkasmus asi vyšel naprázdno.
S blížícími se hranicemi se téma hovoru přesouvá jinam. Burak se rozhodnul Mohammeda využít jako tlumočníka, protože asi nabyl dojmu, že si rozumíme. A chce, abych mu přes hranice přenesl nějaké cigarety. Tak to ani omylem. Jednak si nemůžu být jistý, že jsou v kartonech vážně jenom cigarety, a taky si říkám, že jako jediný ingilisi už budu na hranicích vyčnívat až až. Mohammed se nevzdává a ukazuje, že má v tašce taky nastrkaných pár kartonů. "Iran, mistr Burak cigár to mistr Petr. Turkey, mistr Petr cigár to mistr Burak." Nevím, jak mám dát víc najevo, že princip je mi jasný, ale stejně ne. S dalším lámaným vysvětlováním chápu, že mám vzít jen 3 kartony, protože tolik prý člověk přenést může. Vůbec mi není jasné, jak to řidiči pomůže. V minibusu je cigaret tolik, že by z nich dostalo rakovinu plic menší město. Jaký rozdíl udělají 3 kartony?
Burak už zjevně rezignoval, ale Mohammed se pořád snaží přemlouvat. Mně je teď akorát hloupý, že jsem dal řidiči jen 400 tisíc, když on zjevně počítal s tím, že mu s takhle nízkou cenou "jízdenky" udělám pašeráka. Tak otevírám peněženku a strkám mu zbylých milion riálů, abych to nějak kompenzoval. Stejně už nemám, co bych s nimi dělal a navíc jsem mu docela vděčný, že mě v první vesnici nevysadil. Smutně se po mně kouká, ale peníze si vzít nechce.
Zatímco jsme řešili business, krajina za okny doznala brutálních změn. Teď si připadám jako někde v Alpách. Svištíme po úzké silničce v hlubokém zeleném kaňonu, vedle nás se úzkým korytem valí průzračná říčka. Okolo se tyčí ostré horské vrcholky. Ani ty drobné obce, kterými projíždíme, nevypadají jako cokoliv íránského, je v nich spousta dřevěných stavení. Spíš to vypadá jako evropské horské vesničky.
V předposlední vesnici před hranicemi zastavujeme u pumpy. Nojo, benzín je v Íránu taky skoro zadarmo. Bereme plnou nádrž a Burak pak dovnitř strká ještě několik kanystrů. Potom už projíždíme vesničkou Razi a dlouhou alejí vzrostlých topolů. Je to pro mě neuvěřitelné, že jsem pořád ve stejné zemi, ve které jsem viděl solnou poušť a věčné kamenité roviny. Když se rozhlížím po těch horách okolo, říkám si, že by tenhle region taky stál za prozkoumání.
Najednou se kaňon prudce rozšiřuje, končí alej topolů a končí i silnice. Vjíždíme na obří štěrkovou plochu se spoustou aut a lidí. Na to, že silnice byla celou cestu v podstatě prázdná, jsem tady takový provoz nečekal. Každopádně jsem docela zaražený. Co ještě pamatuju pozemní hranice z Evropy, tak to bývala nejpřehlednější místa na světě. Už x kilometrů dopředu plno dopravních značek. Tady je jenom šílený bordel a ani nevidím, kde vlastně hranice je. Krokem projíždíme po "parkovišti" a najednou nás zastavuje několik celníků. Minibus prošpikovaný cigaretami mají totálně na salámu, zajímám je jenom já. Jeden z nich listuje mým pasem, zbylí dva se mi prohrabávají v batohu. "Co to je?", koukají na mě přísně, když najdou krabičku šafránu. "Šafrán," odpovídám opatrně a naštěstí jim to stačí.
Konečně přijíždíme k něčemu, co vypadá jako hranice. Když dojíždíme pekelně dlouhou kolonu aut, řidič nás pouští ven, protože prý musíme přejít pěšky. Hned se nás chytá smečka asi 10letých kluků. Anglicky neumí, ale chápu, že mi chtějí vyměnit peníze, prodat vodu anebo za pár drobáků odnést batoh. Překvapivě stačí zdvořile odmítnout jednou a hned se chytají jiných lidí.
S Mohammedem nejdřív vcházíme do drobného domečku s několika přísnými celníky a spoustou bankomatů. Mohammed do jednoho z nich hned strká kartu a za chvíli mu vyjíždí stvrzenka. Žádné peníze. "Mistr Petr," pobízí mě, abych šel taky k bankomatu. "No! No, mistr no," volá celník. Mohammedovi dává na stvrzenku razítko a jdeme dál. Už asi chápu. Četl jsem o tom, že Íránci musí na hranicích platit exit toll, poplatek za to, že můžou opustit zemi. Tak to bylo asi ono.
Vcházíme do další budovy s nápisem PASSENGER HALL. Už jsem zase v šoku. Obří hala, která vypadá jako letištní terminál. Spousta přepážek s celníky a k tomu dlouhé fronty. Spousta čekajících jsou umaštění čtyřicátníci, kteří nemají nic jiného, než černé odpadkové pytle - očividně pašeráci cigaret. Ti jsou ale všem ukradení, zase jdu stranou já a zase musím vybalovat batoh. Opět otázka na šafrán. Opět jednoduchá odpověď.
Stavím se do fronty na pasovou kontrolu a koukám, co se to kolem mě děje. Půlka lidí jsou pašeráci s nějakou celní imunitou. Kolem front jsou rozestavění celníci, kteří dohlížejí na to, aby všichni stáli vzorně v řadě. A do toho se všem pod nohama pletou ty 10leté děti, které jako by byly pro celníky neviditelné, protože pobíhají okolo přepážek skrz neprůhledné posuvné dveře "přes hranici" a zase zpátky.
Když se konečně dostává řada na mě, celník za přepážkou zkamení. Předávám mu pas. "Where are you from?" "Džumurie Ček," odpovídám persky, protože už jsem dávno zjistil, že ani plynně anglicky mluvící Íránci netuší, co to je Czech Republic. Celník listuje mým pasem, když do jeho kóje přichází jiný, který se patrně přišel na něco zeptat, ale když mě spatří, taky zkamení. "MAHMOOD!", volá po chvilce zírání někam dozadu, když přichází třetí celník. Teď na mě přes sklo vejrají tři muži v uniformách. Teda, věděl jsem, že Evropanů tady moc nevídají, ale nečekal jsem, že budu až takový mimozemšťan.
Můj původní celník má asi podezření, že je můj pas falešný, protože se začíná ptát na všechny údaje z něj. Od jména a data narození až po místo vydání a nakonec ještě jak jsem se dostal do Íránu. Nakonec ale dostávám vytoužené výstupní razítko a všichni tři mi děkují, že jsem přijel do Íránu. Procházím posuvnými dveřmi, krátkou chodbou a ven z budovy, kde už na mě na konci fronty čeká Mohammed. Fronta má odhadem 100 metrů a končí u mříže oddělující Írán od Turecka. Mohammed říká, že to bude asi na 2 hodiny.
Opírám se o zábradlí ohraničující frontu a listuju stránkami s razítky ve svém pasu. Cítím, že mi někdo kouká přes rameno. Když už mám jeho hlavu skoro pod nosem, vidím, že se snaží zahlédnout titulní stránku, tak pas trochu přivírám, ať se pokochá. Chlapík se po pár vteřinách prudce napřímí. "INGILISI!", křičí na celou frontu. Všichni se otáčejí. Doprčic co se děje?! "INGILISI!", křičí chlápek znovu. Fronta se rozestupuje a lidi mě zezadu tlačí dopředu. Slovo ingilisi už se nese odevšad. Najednou přibíhá íránský voják, bleskově zkoukne můj pas a táhne mě za paži dopředu. U toho opakuje ingilisi, ťuká si na čelo a ukazuje u toho na frontu. Mohammed se prodírá za námi a u toho brebentí něco směrem k lidem okolo. Asi se vymlouvá, že je se mnou. Voják otevírá mříž, strká mě skrz a zase ji zabouchává.
Teďka koukám, že jsem v kleci. Pár metrů za mříží je totiž ještě jedna mříž, kterou střeží už turecký policista a "provokuje" íránské kolegy tričkem a kraťasy. Mezi mřížemi se tísní asi 20 lidí a teď i já. Moji "spoluvězni" na tureckého policistu volají, že je tady ingilisi. Policajt se nejdřív směje, ale když na něj zamávám, zkoprní, v mžiku otevírá mříž a pouští mě dál. Tak, a jsem v Turecku. Ušetřil jsem 2 hodiny jenom díky evropskému pasu. Na jednu stranu je mi za využití takového rasového privilegia úplně stydno, ale zároveň mi to dělá dobře.
Turecká část je o dost skromější. Je tu v podstatě jen takový přístřešek a pod ním rentgen na zavazadla. Před rentgenem mě několik těch chlápků s odpadkovými pytli prosí, abych jim na druhou stranu pronesl 3 kartony cigaret. Vymlouvám se, že tři už mám. Procházím přes rentgen ke třem pasovým přepážkám. Podávám pas staršímu celníkovi. "Ček džumurieti!", hlásí hrdě kolegům okolo, jako by se chlubil. Dostávám razítko a hotovo. Teda ta turecká část byla o dost jednodušší a přívětivější. Čekal bych to obráceně, když Íráncům už jsem ze země odcházel a k Turkům naopak přicházím.
U brány z hraničního areálu se znuděně poflakuje několik policajtů v tričkách a kraťasech. Osvěžující změna proti íránskému dress codu. Ještě víc osvěžující bude na ženských. Jeden z policajtů mě hned oslovuje. Plynulou angličtinou. Tak tohle je teprve osvěžující! Nabízí mi kafe (kafe! ne čaj, kafe!) a ptá se, jestli potřebuju odvoz. Tak říkám, že odvoz mám ještě někde mezi Íránem a Tureckem. "Takže máš čas si povídat!", raduje se. Vyptává se, jak dlouho jsem byl v Íránu a kam plánuju jet dál. Já se nahlas divím jeho perfektní angličtině. "Nojo, snažím se učit, abych moh z týhle díry vypadnout. Turecko nečeká nic dobrýho, s Erdoganem v čele. Tady mu nikdo neřekne jinak než diktátor," říká se zasmušilým výrazem. Koukám, že zemi jsem změnil, ale nálada tu panuje stejná.
Nakonec se mě můj nový kamarád v uniformě ptá, jestli vážně chci čekat na svůj odvoz. A nabízí se, že mi usmlouvá cenu odvozu do Vanu. Nojo, čekat se mi nechce, navíc bůhví, jestli Burak s tou objemnou zásilkou vůbec projede. Tak souhlasím s nabídkou a policajt mě vede k nejbližší maršutce. Za 20 lir mě prý odvezou. No tak to beru hnedka. Akorát nemám ty liry. Policajt řidiči vysvětluje, že si peníze vyberu v cíli, řidič naštěstí souhlasí.
Čekám na sedadle, až se maršutka naplní, abychom mohli vyjet, když vidím, že už se přes hranici dostal i Mohammed. Tak mu jdu říct, že ho opouštím, ze slušnosti a taky proto aby to řekl Burakovi. "But mistr Petr...money," dívá se na mě zmateně a ukazuje směrem k bráně, odkud má vyjet Burak. Tak s pomocí hodinek vysvětluju, že nechci čekat, ale pořád to asi nechápe. Tak už jen podávám ruku a loučím se slůvkem khodafez, posledním perským slovem tohohle výletu.
Maršutka se plní po slabé čtvrthodince a už vyjíždíme. Hodinky jsem s přechodem hranice přetočil o hodinu a půl zpátky, takže je teprve půl jedné. Z hranice do Vanu je to rovných 100 kilometrů, takže bychom tam mohli být tak za hoďku a půl. No, když vidím, jak to řidič kulí, tak spíš za hoďku. Od hranice jsme zdolali jen pár serpentin a teď už svištíme po naprosto rovné silnici. Krajina za okny je dechberoucí. Nekonečná travnatá pláň a v dálce hory. Nikde ani jeden strom nebo keř.
Starší pán vedle mě umí trochu anglicky. Ještě se ani nezeptal na jméno a už mi nabízí nocleh. Já tenhle konec světa prostě miluju. Jé a vlastně nocleh, Emine! S díky odmítám nabídku přespání a píšu svojí hostitelce, že už jsem přešel hranice. A píšu jí radši o 2 hodiny pozdější čas příjezdu. Chci se totiž dát trochu dohromady, tím myslím převlíknout se někde do neíránského oblečení, zařídit internet a dát si kafe. Obratem odpovídá, že mě bude čekat.
S tím, že tu cestu zvládneme za hoďku, jsem se moc neplet. Hodinu jsme frčeli v podstatě rovně, až teď, pár kilometrů před cílem, nám to zpomaluje, protože silnice se dost klikatí, jak klesáme k obřímu jezeru Van, na jehož břehu leží stejnojmenné město. Jak jsem tu před 2 měsíci strávil 10 dní, připadá mi teď, jako bych se vracel domů. Mezitím googlím kurz liry a koukám, že Erdogan tu zemi vážně vede skvostně, protože zatímco před těmi 2 měsíci mě jedna lira stála skoro 6 Kč, tak teď už jen nějakých 3,50 Kč.
Po Vanu už poskakujeme pomalu, jak lidi postupně chtějí vystupovat a procpávají se ven s obří bagáží. Do cíle na hlavní křižovatce bulvárů Cumhuriyet a Kazim Karabekir přijíždíme chvilku po druhé hodině. Řidič mi ukazuje, kudy k bankomatu. Překvapuje mě ta důvěra, že mě jen tak spustí z očí. Vybírám 100 lir a modlím se, aby mi banka zase nezablokovala kartu, protože cokoliv mimo Jadran jim připadá jako podezřelá destinace. Vracím se k maršutce, řidiči dávám dvacku a přidávám 5 lir za vstřícnost, načež hnedka mířím do nedalekého obchoďáku AVM. Policejní "tanky" v ulicích pořád stojí, stejně tak bezpečnostní kontrola u vchodu do obchoďáku. Strkám do rentgenu svůj přecpaný bágl, ve kterém je teď mimo jiné notebook, tablet a íránská vodnice, a běžím k záchodům, abych ze sebe po 3 týdnech konečně shodil propocené džíny.
Obchoďák je naštěstí vylidněný, takže si z luxusně čistých záchodů dělám soukromé lázně a ven lezu už voňavý v tričku s potiskem, sandálech a kraťasech. V tomhle konzervativním regionu je to sice pořád nezvyklé, ale už ne nelegální. V pobočce Turkcellu kupuju na svou pořád ještě funkční SIMku za 30 lir (takže asi za stovku) balíček 5 GB dat, 1000 SMSek a 500 minut. Nic menšího prý nemají. A u nás se operátoři pořád budou tvářit, že 1 GB dat už je luxus pro internetové závisláky.
Sedám na zahrádku kavárny v přízemí (teďka mimochodem koukám, že se tudy dají krásně obejít ty bezpečnostní rámy), dávám ledovou kávu a prstem šmejdím po Google mapách a koukám, kudy se za pár dní vydám z Istanbulu. Rád bych se konečně vykoupal, takže nejschůdnější vypadá asi cesta po pobřeží do řecké Soluně.
Jak se rozhlížím okolo po ostatních hostech, je to zvláštní srovnání. Když jsem tu byl v červnu, byl zrovna Ramadán, takže nikdo nic nejedl a nepil a všechny podniky byly pořád vylidněné. Takže takhle jsem si to město zapamatoval. A teď tu se mnou sedí plno dalších lidí, a i ostatní kavárny, na které v ulici dohlédnu, zjevně nemají o zákazníky nouzi.
Mezitím už se blíží čas srazu s Emine. Navrhuje schůzku před Burger Kingem. To je tady prý populární meeting point. Je v centru, je tu jen jeden a kdo chce být in, musí do něj prý chodit. A tak se pomalu s předstihem přesouvám tam. Cestou chci totiž omrknout směnárny. Jenže žádná z nich výměnu riálů nenabízí a všude, kde se ptám, na mě koukají jako na blázna. Sakra to mě štve. V peněžence mám ještě milion, to jsem ho mohl radši věnovat někomu na hranicích, než po světě tahat nepoužitelné 3 stovky. Ale nakonec mě zaujme ještě prodejna cestovky, která má ve výloze vystavené zájezdy do Íránu. Chlapík v kanceláři se na mě tváří všelijak, pak ještě někam volá, ale nakonec mi riály mění. Za milion dostávám 68 tureckých lir. Moc výhodné to není, ale můžu být rád, že jsem dostal vůbec něco, vzhledem k tomu, že oficiálně má riál mimo Írán jenom hodnotu toho papíru, na kterém je vytištěný.
"Jsem jedinej člověk ve městě, co má na sobě kraťasy a obří batoh," píšu poznávací znamení Emine, když už postávám před Burger Kingem. A chvilku na to už koukám, že budu spát u druhého jediného člověka, co má kraťasy. "Piješ pivo?", ptá se jen co se představíme. "A jak!", rozzářím se, protože po nucené íránské abstinenci jsem v nic jiného nedoufal. A tak hned míříme do baru. "Je tady ještě jinej bar než Leylek?", ptám se, protože tenhle podnik schovaný v posledním patře činžáku bylo jediné alkoholické útočiště, které jsme tu před 2 měsíci objevili. "Moc jich tu neni. A všechny jsou dost schovaný, protože lidi tady jsou hrozně konzervativní," říká Emine. A vskutku, po pár minutách chůze zapadáváme do vchodu náhodného činžáku. Žádná reklama nebo štít. Až u normálních bytových dveří ve 2. patře je nenápadná cedulka "Neruda Bar". Panečku, takový underground.
Útulný a skoro prázdný bar s latino muzikou nezapře, že to zjevně bývala normální garzonka. Ale jednoho velkého upgradu se ten byt dočkal, celá vnější stěna je prosklená a teď je komplet vyklopená nahoru. Takže je to skoro jako bychom seděli na ulici. Takhle se na ty parchanty musí, když pivní zahrádka by tu zjevně neprošla.
Objednáváme dva půllitry tureckého piva Efes a Emine se hned vyptává na Írán. Nikdy tam nebyla, což je pro mě dost překvapivé, když to má "přes kopec" a Turci tam navíc můžou bezvízově. "Já totiž nejsem odsud, pocházim z Izmiru a tady žiju teprve půl roku," vysvětluje. Pracuje jako psycholožka a v Turecku to prý funguje tak, že když chce někdo dělat státem placenou práci, musí ji 3 roky dělat kdekoliv, kam ho pošle vláda.
Izmir je prý po všech stránkách evropské město. "Zato tady je to jako ve středověku. Jsem asi jediná ženská, co si dovolí nosit kraťasy. Lidi tady maj místo mozku Korán," rozčiluje se. A nakonec dodává, že s Erdoganem to stejně půjde do kytek všude. "Já mam doktorát, ale asi se odstěhuju za sestřenicí do Austrálie a budu dělat v jejím stánku s kebabem. Protože tady už z toho brzo bude totalita."
Piva padají a dostáváme se k čím dál globálnějším tématům. Progresivní myšlení a dokonalá angličtina Emine jsou v téhle části světa jako oáza. A zatím jsem se naučil, jak se turecky řekne ano, protože kdykoliv se mnou Emine souhlasí, vykřikuje nadšeně "Evet!". Každopádně nechápu, jak tady může vydržet 3 roky žít a říkám si, že tohle samo o sobě už je dost totalitní znak, "trestat" vzdělané lidi za to, že jsou vzdělaní. Ona ale všechno bere s úsměvem a tak nějak flegmaticky. "Aspoň už znám po městě skoro všechny barmany, protože jinak tu neni moc s kym si povídat," směje se.
Po 4 pivech opouštíme bar a jdeme si dát kokoreç z pouličního stánku, protože je to prý zdejší specialita. Ovčí vnitřnosti v housce. No moc mě to neláká, ale Emine nadšeně říká, že je to to jediné, co v tomhle regionu za něco stojí, tak nechci urazit.
Tak když nemyslím na to, co že to jím, chutná to moc dobře. Ale když si představuju, jak se mi v žaludku válí ovčí žaludek, zalévám to ještě dvěma ayrany.
"Půjdem domů?", ptá se Emine když táhne na půlnoc, protože zítra jde do práce a potřebuje prý aspoň 9 hodin spánku. Ha! Můj člověk. Nadšeně souhlasím, protože už jsem se pár dní pořádně nevyspal. "Je to daleko?", ptám se. "Né, asi 10 minut autem." "Takže musíme taxíkem?" "Né, já mam támhle zaparkovaný auto," směje se Emine a nechápe, čemu se divím. "Tady se smí řídit pod vlivem?", ptám se pobaveně. "No, nesmí. Ale to nikdo nekontroluje," směje se a už nasedáme. Páni, tak po 4 pivech bych si já teda netrouf, ale Emine vypadá, že to nedělá poprvé.
Vyjíždíme do kopců nad městem a parkujeme u menšího činžáku uprostřed ničeho. Zabezpečení se tady koukám hrotí stejně jako v Íránu. Činžák má dvoje zamčené dveře a byty mají bezpečnostní dveře s mřížemi. Emine mi rozkládá gauč v prostorném obýváku. Z okna je nádherný výhled na osvětlené město. Chvíli se kochám, ale padající oči mě nakonec přemůžou.

» Pokračování - Let přes Turecko do Istanbulu