Z Teheránu do Prahy na blind - cestopis

Pěšky přes kyperskou hranici

15. srpna

Hotel opouštím před půl desátou a bez nějakého zdržování pochoduju rovnou do přístaviště Kadiköy, chytit autobus E11 na letiště Sabiha Gokcen. Už takhle vyrážím později, než jsem chtěl. Nemám šajna o jízdním řádu, ale autobus naštěstí přijíždí po pár minutách čekání.
V provozu se zasekáváme prakticky hned po vyjetí z autobusáku, tak se snažím nedívat se nervózně na hodinky a radši přemýšlím, kam to vlastně letím. Z toho, co jsem o Severním Kypru sečetl, jsem pochopil, že je to v podstatě Turecko, jen se to tváří jako samostatný stát. Ten ale uznalo jenom Turecko, zároveň se tam platí tureckou lirou, mluví se turecky a obyvatelé se považují za Turky. Tak si říkám, odkud vlastně poletím, jestli z international nebo z domestic terminálu.
Na letiště přijíždíme až po půl jedenácté, takže do odletu zbývají 2 hodiny, což by normálně byla fůra času, ale na tomhle zpropadeném letišti už to je na hraně. Obří fronta je už u kontroly ve vchodu do terminálu. Koukám na check-in obrazovky, a můj let přeci jen letí z mezinárodního terminálu. Check-in jsem si udělal on-line, ale protože mám zase economy+ a batoh mám dost našlápnutý, chci ho radši zahodit do podpalubí. Což znamená vystát další šílenou frontu, protože Pegasus nemá na tomhle letišti zvláštní přepážku ani pro buržouse, co dali 2 € navíc za economy+. A lidi z Blízkého východu mají jednu vlastnost společnou s Číňany - na cesty si balí celou domácnost do několika obřích kufrů. Takže fronta se nehýbe, protože pracovníci poctivě vybírají příplatky za kila nadváhy a lidi se vztekají.
"Kam letíte?", ptá se chlapík u přepážky, když konečně vystojím frontu a mám nervy na pochodu. No doprčic tak teď jsem za blbečka já. Já vlastně nevím, na jaké letiště letím. "Severní Kypr...?", zkouším a doufám, že tam letišť není víc, abych se vyhnul trapasu. "Pěkný! Tam se vám bude líbit," odpovídá chlapík, spouští batoh na pás a já běžím k pasové kontrole. Fronta je brutální. Po chvilce čekání mě britský páreček prosí, abych je pustil před sebe, protože jim to letí už za hodinu. "Mně už za 45 minut," odpovídám a nechávám je zkoprnělé stát za sebou. Pošilhávám po nedaleké fast track. Chtějí za ni 40 lir, což by mě nezruinovalo, ale na druhou stranu se mi hrozně příčí něco tomuhle letišti platit jen proto, že stojí za houby. Nakonec to vystojím a ke gatu se dostávám s 20minutovým předstihem. Akorát začíná boarding.
Čekání ve frontě boardingem nekončí. Letadlo stojí ve frontě před runwayií. Ale já vím, stojí mě to tak čtvrtinu toho, co bych platil za Turkish Airlines, takže už přestanu nadávat. Na Pegasusu se mi líbí, že na vnitrostátních letech mají strašně levné občerstvení. Zato tady je to pěkně osolené. Ale jen co si to stihnu pomyslet, hlásí letuška, že na letech na Severní Kypr platí 70 % sleva na všechno. Tak on je to nakonec tak napůl vnitrostátní let. Takže když se zatáhne záclonka a na stolku mi zase přistane panini s vytištěným jménem a kafe, přiobjednávám ještě pivo a oříšky. V oddílu před záclonkou tentokrát nejsem úplně sám, ale řadu pro sebe mám.
Třičtvrtě hoďky přes Turecko, necelých 10 minut nad vodou a už přistáváme. To bylo o dost rychlejší, než jsem čekal. Z okýnka vidím v podstatě celý ostrov. Je dost vyprahlý a hornatý. Koneckonců vrchol nejvyšší hory Olympos je skoro ve 2 tisících metrech. Nejdřív přelétáme ostrov napříč, než přejdeme na finální přiblížení od jihu. Na úbočí jedné z hor je namalovaná obří vlajka Severního Kypru a Atatürkův citát "Je šťastný ten, kdo je Turkem".
Na střeše terminálu vlaje severokyperská vlajka a taky vlajka Turecka. Welcome to Turkish Republic of Northern Cyprus, hlásí letuška a taky nápis na budově terminálu.
Kromě Istanbulu, Ankary a pár dalších tureckých měst sem nic nelétá, takže terminál je malý a liduprázdný. "Airside" je jen jedna místnost s pár pásy s bagáží a třemi přepážkami na pasovou kontrolu. Beru bágl, načež mě přítomný personál jako jediného cizince směřuje k okénku "visa". Doprčic tak to jsem se nikde nedočetl, že bych měl mít vízum. Merhaba, povídám úředníkovi a podávám pas. Merhaba, odpovídá, načež si mě chvíli beze slova měří pohledem. Pak bouchne do pasu razítko a propiskou vepíše povolenou délku pobytu 90 dní. Thank you, enjoy, říká a vrací mi pas. Tak tohle muselo být nejjednodušší vízum na světě. Škoda, že jsem tu jen na odpoledne.
Turecká SIMka Turkcellu se mi připojuje na síť Turkcellu. Takže jediné, co to tady odlišuje od Turecka, jsou asi ta razítka v pase. Opouštím terminál a říkám si, jak se odsud asi dostanu. Letiště Ercan je uprostřed ničeho. Opodál stojí domeček se severokyperskou a tureckou vlajku a má na sobě napsané názvy měst. Jedno z nich je i Lefkoşa, jak Turci říkají Nicosii, a tam já potřebuju. Chlápek u přepážky nemluví anglicky, ale nějak se domluvíme, že lístek stojí 10 lir a odjezd bude ve 3, což je skoro za hodinu. V čekárně je úděsné vedro a venku taky, tak se vracím do terminálu a zkusím najít nějaké suvenýry. Pohledy jsem nenašel ani v Íránu, ani ve Vanu, a tohle je pořád dost exotické místo, tak že bych poslal aspoň odsud. Ale bohužel. Suvenýry neexistují.
Ve 3 se naloďuju do autobusu. Uvnitř je asi 60 stupňů, ze stropu fičí jenom ventilace, klimatizace žádná. A já po Íránu a Turecku myslel, že dopravní prostředky bez klimatizace už máme jenom v Čechách. Tak aspoň okupované území je na tom stejně. Opouštíme letiště a najíždíme na dlouhatánskou úzkou rovinku. Autobus to valí suverénně prostředkem, než se naproti zjeví auto. Autobus uhýbá k levé straně. Doháje, tak ten řidič to má slušně na háku. Jenže auto s klidem uhýbá taky k levé straně. Aha? Aha. Ono se tady jezdí vlevo. Tak to je novinka. Jsem netušil, že kromě Británie a Irska to máme v Evropě ještě někde.
Na autobusák v Lefkoşe to trvalo slabou půlhodinku. Teď se vydávám k historickému centru, které je rozseknuté na dvě části nárazníkovou zónou zvanou také jako Zelená linie mezi "tureckým" a "řeckým" Kyprem. Ke Kyrenejské bráně na severním okraji starého města je to asi kilometr, cestou potkávám nepočítaně vlajek. Vždy vzorně nakombinovaných severokyperských a tureckých.
Procházím kolem Kyrenejské brány a dělám poslední nákup v sámošce za turecké liry, protože tuším, že na jihu bude dráž. Teda musím říct, že jsem dost překvapený. Cestou od letiště vypadal tenhle kousek planety docela zbídačeně, ale hlavní město mají výstavní. Ulice jsou čisté, domy opravené. Nejzajímavější jsou tady asi historické kostely přestavěné na mešity. Tomuhle osudu se nevyhnul asi ani jeden. Proti Hagii Sophii v Istanbulu jsou ty přestavby takové neumělé. Zvenku spočívají v podstatě akorát ve vymlácených vitrážích a přilepených minaretech. Na každém podobně znásilněném kostelu visí, jak jinak, severokyperská a turecká vlajka.
Jak se blížím k hranici, zaplouvám do menšího bazaaru. Poslední naděje na suvenýry, ale ne, žádné nenajdu. Jak opustím bazaar, stojím najednou přímo před hraničním přechodem. Tak to ne, tohle vypadá hrozně mírumilovně, já chci vidět surovou nárazníkovou zónu. Všechny okolní ulice jsou zaslepené. Tak se vracím kus zpátky po hlavní třídě a nakonec se mi povede skrz bazaar proběhnout do takových bočních uliček. Tak tady už to vypadá o dost víc podle představ. Domy jsou více méně opuštěné a dost zubožené. Je tady hrozné ticho a nikde ani noha. Tu a tam potkám obydlený dům, který má dvorek přetnutý zdí s nápisem FORBIDDEN ZONE. Zdi jsou posprejované mírumilovnými nápisy, jako třeba Make love, not war.
Bloudím labyrintem uliček, až se najednou vyloupnu zpátky v bazaaru. Už je po páté hodině, takže asi čas přejít hranici, ať to dneska ještě stihnu do Larnacy. V jediné směnárně, co jsem potkal, měním zbylé liry na eura za prakticky středový kurz, a přicházím k přechodu. Severští celníci si načítají můj pas a zmateně se ptají, kde jsem přešel hranici. "Přiletěl jsem do Ercanu z Turecka," odpovídám. "Ah, velmi dobře!", odpovídá celník a vrací mi pas. "Nedostanu razítko?", ptám se zase zmateně já. Celník odpovídá, že tady razítka nemají. "A nebude to problém, když vstupní razítko mam?", divím se. "Nebude, to je úplně jedno," směje se celník.
Před sebou mám asi 100 metrů k jižanské celnici. Zašívám pas hluboko do batohu a koukám na cedule vedle cesty. "Nenoste do EU padělky," vyzývá jedna z nich. Musím se smát, protože po měsíci v Íránu jsem padělky doslova ověšený, tak uvidíme. Po informacích z internetu jsem připravený na záludné otázky, ale celník jen zkoukne občanku a poděkuje. Tak to šlo víc než hladce. Pádím z dohledu. Mám dost hlad a v cestě mi stojí KFC, tak to beru, v "zápaďáckém" fast foodu jsem za celou cestu nebyl. Jak si sundávám batoh ze zad, tak koukám, že na malér jsem měl pěkně zaděláno, protože jsem z poutka zapomněl sundat letištní cedulku, na které se skví název letiště Ercan.
"Mluvíte anglicky?", ptám se obsluhy, než si objednám. "Všichni mluví anglicky, my jsme bilingvní země," odpovídá chlapík trochu dotčeně. Jak čekám na objednávku, tak koukám, že kolem mě je vlastně všechno napsané výhradně v angličtně, včetně účtenky. Tohle mě zaujme natolik, že to googlím ještě dřív, než to, jak se odsud dostanu. A vskutku. 80 % obyvatel umí anglicky na úrovni rodilého mluvčího, dědictví britské nadvlády. Hm, a nás museli kolonizovat zrovna Rusáci.
Podle jízdního řádu, co se mi povedlo vygooglit, jede nejbližší autobus do Larnacy v 6. To už si tady sice nic neprohlédnu, ale já tady mám první a poslední šanci na koupání na celém tomhle výletu, tak vyrazím.
Cestou k autobusáku si všímám dvou věcí. Vlajky jsou tady taky v párech. Ty jihokyperské doplňují vlajky Řecka. A druhá věc je, že je tady zase řádně přeturistováno, ale to jsem čekal. A jsou to hlavně uřvaní britští a němečtí koupáci. Spíš mě mile překvapilo, že zůstávají tady a nepřetékají do té severní části, když je přechod hranice tak jednoduchý.
Autobusák stojí přímo na okraji starého města, u náměstí Eleftherias. Přicházím tři minuty před šestou, takže se zběsile rozhlížím po autobusu, co by měl na sobě napsáno Larnaca. Je tady strašný bordel, hrozně moc lidí, kteří jsou zjevně stejně zmatení, jako já. Všude vidím jenom městské autobusy, nic meziměstského. Přitom cedule s meziměstskými odjezdy ukazuje autobus do Larnacy v 6. V 6:15 přijíždí autobus do Paphosu, který měl jet až v 7. V jediném informačním okénku říkají, že oni patří k městské dopravě a o meziměstě nic nevědí.
Až po půlhodině marného čekání mě tak trkne, že cestou sem byla zavřená většina obchodů. Myslel jsem, že tady jen drží něco jako siestu, ale teď mě napadá, jestli on není nějaký státní svátek. No a samozřejmě, že je. Assumption Day, ať už to znamená cokoliv. A ve státní svátek to jede až v 7. Mám čas akorát popoběhnout do sámošky o ulici vedle pro vodu, protože tu z turecké strany už jsem v tom parnu zdělal, a když se vracím zpátky, je už autobus naštěstí přistavený.
Jízdenka je za 8 €, ale řidič se ptá, jestli náhodou nejsem student. Ukazuju ISIC a z osmi eur jsou rázem dvě. wow! Tak takhle razantní slevu jsem zažil naposled v Belgii. Většina spolucestujících jsou turisti a přímo přede mě si sedá český pár. Svorně nadávají, že je tady všechno drahé a že je horko, takže si beru sluchátka, abych jim za chvíli nebřinknul hlavama o sebe.
Odjíždíme přesně na čas a do cíle to má být necelou hodinku, tak abych si už našel nějaký nocleh. Na tu jednu noc ve Středomoří při vrcholící sezoně jsem byl smířený s pořádnou pálkou, ale překvapivě to není tak zlé. Nakonec beru hotel Elysso, který je sice trochu z ruky, ale za 40 € je to fajn.
Do Larnacy přijíždíme už za tmy, s osmou hodinou. Autobus staví přímo u pláže. Je pořád pěkné horko, takže bych nejradši vletěl rovnou do vody, ale s tím, co mám všechno v batohu, se mi nechce riskovat nechávat věci bez dozoru. Takže mažu do hotelu, který je odsud necelé 2 kilometry. Podle mapy je hotel přímo na pobřeží, jenže v části, kde ho zrovna okupuje přístav. Takže si tohle asi zaběhnu ještě jednou.
Hotel je hned vedle velkého kruhového objezdu, který má uprostřed obří nasvícenou fontánu ve tvaru lodi. Přibíhám na recepci a zatímco si recepční opisuje občanku, přemýšlím nad tím, jak jsem cestou sem skočil pod auto, protože mě mate ten levostranný provoz. A říkám si, že s britským dědictvím se na tuty pojí ještě jedna věc. "Vy tady asi nemáte normální zásuvky, co?", ptám se ostýchavě. "Ne," směje se recepční, tahá zpod pultu obří krabici s adaptéry a za 50 centů mi jeden prodává.
Na pokoji zahazuju batoh, když letmo koukám na svůj účet a musím se smát. Recepční udělala stejnou chybu, jako už milion recepčních před ní. Z občanky opsala jako moje jméno Mladou Boleslav, což je moje místo narození. No nic, místo kraťasů oblíkám plavky (v koupácký destinaci si to můžu dovolit), beru akorát osušku a pár drobných euráků a vybíhám. Teď už beru celou cestu klusem, když vím, že na konci se smočím.
Promenáda podél pláže je našláplá lidmi, zato pláž je úplně vylidněná. Sakra tohle vědět, tak jsem sem vlezl i s tím batohem. Mohl jsem ho krásně zašít pod lehátko uprostřed prázdné lehátkové "osady". Takhle tam zašívám jen těch svých pár švestek a šup do vody. Vždycky jsem trochu nervózní, když lezu do vody za tmy a na neznámym místě, ale...Ježiš, to je nebe! Voda je úžasná. Lehám na hladinu a koukám na hvězdy. Je jich vidět hrozně moc, a do toho přistávající letadla, jedno za druhým. Nojo, letiště je na pobřeží jen pár kilometrů odsud.
Balím se až když mi začne být kosa. V sámošce cestou do hotelu spotřebovávám těch pár drobných euráků na pivo. Nejdřív mi bylo trapně lézt dovnitř jen v tričku a plavkách, ale ostatní zákazníci neměli ani ta trička.
Ráno mě čeká docela brzké vstávání, tak se jdu na recepci zeptat, jak je to tady s dopravou na letiště. Ale recepční si mě měří přísným pohledem a volá patrně svoji šéfovou. "Who are you?? What's your name?!", spustí na mě šéfová přísně. Já vyprsknu smíchy, protože je mi jasné, že jde o Mladou Boleslav, ale ženské na mě koukají jako na obřího podvodníka. "Dojdu si pro občanku," říkám se smíchem a nechávám je zkoprnělé stát na recepci. Když se vracím, mává už šéfová mojí vytištěnou rezervací, ale než stačí spustit, ukazuju, kde je na občance moje jméno. Recepční by se teď zjevně nejradši propadla a šéfová se dokolečka omlouvá, ale když vidí, že se pořád směju a říkám, že se mi to stává každou chvíli, tak zase pookřejou a zvědavě se ptají, kde je Česká republika, protože z té tady ještě nikdy nikoho neměly. Nakonec si u nich na ráno objednávám taxíka na letiště za 12 €, což je sice pomalu stejně jako moje letenka, ale s MHD mi pořádně poradit nedokázaly a mně se nechce vstávat za tmy, abych někde naháněl autobus. I s tím taxíkem to bude vstávačka nejpodězjc v 7.
Teď už je skoro jedenáct, tak jdu ještě splašit nějakou večeři. Až zpátky do centra se mi táhnout nechce, ale viděl jsem i nějaké hospody podél pobřeží, tak jdu zkusit štěstí tam. Minu několik fast foodů a čínských bister, když mě zaujme restaurace, co má jméno napsané v řečtině. Sedám na zahrádku, a koukám v jídeláku po nějakých kyperských specialitách. Objednávám něco s exotickým názvem a dostávám nějakou masovou směs s rýží. Spíš to vypadá jako něco, co bych čekal v tom čínském bistru vedle, každopádně je to ale vynikající, tak to víc zkoumat nebudu. A kyperské pivo k tomu, což bude nejspíš moje nové oblíbené pivo. Akorát shánět se asi bude ještě hůř než Leffe.
Při jídle přemýšlím, kam bych ještě dojel z Vídně. No jasně, do Budapešti! Ta je co by kamenem, a já bych po té íránské abstinenci dost užil nějakou párty. Píšu Betti, že se stavím, a rovnou kupuju lístek na RegioJet, protože už naštěstí jezdí i na téhle trase, takže nemusím platit pálku za rakouský vlak. Tak teď abych se na to už radši šel prospat.

Zpátky do Evropy

16. srpna

Po osmé ráno se horko těžko hrabu z pokoje, dole už čeká objednaný taxík. Řidič to bere po promenádě a jak se ospalýma očima dívám ven, říkám si, že na tomhle ostrově rozhodně nejsem naposled. Má to tady děsně vychillnutou atmosféru, parádní moře, a přitom o historické památky tu není nouze. Akorát bych přijel někdy mimo sezónu, až tu bude míň koupáků. Anebo jen na tu severní půlku.
Jak přijíždíme k terminálu, svítí na taxametru necelých 8 €, tak to je docela příjemná cena. Ale jak řidič zatáhne brzdu, přeskočí cifra na 12 €. No, vztekat se nebudu, řekli mi tuhle částku dopředu.
Letím s aerolinkami Level a začínám z toho být docela nervózní. Že mají nefunkční stránky a letenku jsem musel koupit přes Vueling, to mi ještě přišlo v pohodě. Že nemají online check-in, dejme tomu. Ale můj let VK3031 do Vídně neexistuje na Flightradaru, a jak teď koukám, tak ani na letištních obrazovkách. To už je docela divný. Ale mezi check-in přepážkami vidím jednu s nápisem Level, tak snad. Tohle je jediný let, kde nemám odbavené zavazadlo, protože za něj chtěli skoro víc než za letenku. Můj našlápnutý batoh výrazně přesahuje tolerovatelné rozměry příručního zavazadla, a jelikož na check-in musím k přepážce, potřebuju si trochu zapodvádět. Elektroniku a íránskou vodnici přendávám do malého skládacího batůžku. A svůj obří batoh schovávám do mezery mezi odpadkovým košem a sloupem. A budu doufat, že check-in zvládnu dřív, než se bude evakuovat letiště.
U přepážky není vůbec žádná fronta, což je další podezřelá věc. "Tohle je všechno, co máte?", ptá se pracovnice za přepážkou, když na váhu položím svůj batůžek. S úsměvem přikývnu, dostávám letenku a jdu si nenápadně vyzvednout svůj obří batoh. Na letence není ani Level, ani Vueling, ale Anisec Luftfahrt. Dobrý, poletím s neexistující aerolinkou.
Kypr není v Schengenu, takže mířím k pasové kontrole. Jak se rozhlížím, říkám si, že tohle je asi takové Chorvatsko pro západní Evropany. Cestuju měsíc s báglem na zádech, ale oblečený jsem tady s přehledem nejdůstojnějc.
U pasové kontroly je fronta snad ještě větší, než na istanbulské Sabize Gokcen. A vůbec se nehýbe. Ale než stačím být nervózní, že nestihnu letadlo, vyhmátne mě policistka a táhne mě k samoobslužným kioskům. "Ale já mám jenom občanku," ukazuju, protože se pořád trochu bojím tady mávat pasem se severokyperským razítkem. "To vůbec nevadí, ty kiosky jsou pro Evropany a projít můžete s čímkoliv," odpovídá a strká občanku do scanneru. Ze scanneru vyjíždí nějaká stvrzenka, kterou dávám policistovi za turniketem, a jsem skrz. Páni, tohle vidím prvně. A nevím, čím jsem si zasloužil, že z té fronty zachránili zrovna mě.
Když přicházím ke gatu, stojí už na stojánce A321 s polepem Level. Tak ona ta aerolinka přece jen existuje. A321 je dost velkorysé letadlo na to, že se mnou nastupuje asi 30, možná 40 lidí. Ale aspoň budu mít dost místa pro bágl.
Vzlétáme na čas, letadlo je vážně skoro prázdné. Krátce po vzletu dostávám kafe zdarma. To už je na letenku koupenou last minute za 31 € dost luxusní servis.
Ve Vídni přistáváme o půl jedné místního času. Rychle stornuju jízdenku do Budapešti, co jsem měl koupenou na podvečer s odjezdem z centra, protože v půl druhé jede RegioJet přímo z letiště. Ušetřím čas a ještě předražené vídeňské jízdné za vlak do centra. Vídeňské letiště se mi tohle sice snaží znemožnit, protože pro několik přiletivších letů mají jen dvě pasové přepážky a žádnou přednostní pro občany EU, ale s odřenýma ušima se dostávám ven včas. Na nástupišti RegioJetu čekám sám, tak doufám, že sem vůbec zajedou, když jsem jízdenku koupil takhle na poslední chvíli. Ležím vyvalený na lavičce a přemýšlím, co jsem to za ten měsíc zažil. Žlutý autobus už je na obzoru. Jsem fakt rád, že mě nepoveze domů. To by byl až moc velký šok. Aklimatizace v Budapešti bude nejlepší.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Íránem odshora dolů na vlastní pěst
» Další podobná cesta: Na východ Turecka ke kurdskému moři