Tříkrálová koupačka na Sicílii

Kam jsme jeli

Koupačka je trochu přehnané slovo. Vyrazili jsme na Tři krále na Sicílii hlavně proto, abychom tradičně unikli středoevropskému mrazu, šedi a tmě a nachytali nějaký vitamín D. Teplo tam ale nečekaně bylo až takové, že i na tu koupačku došlo.
Po strašně hektickém podzimu a předvánočním období jsme si fakt chtěli vydechnout, takže jsme tentokrát nechtěli dělat žádnou intenzivní poznávačku a spokojili jsme se s pobytem v Catanii a jednodenním výletem do Taorminy. Celkem jsme na ostrově strávili 4 noci.

Jak jsme jeli

Využili jsme intenzivního konkurenčního boje nízkonákladovek na italském trhu a letěli jsme levně a bez přestupu přímo do Catanie s aerolinkami Wizzair.
Prahu jsme opustili v pátek 6. ledna v 15:15 a v Catanii jsme přistáli po dvou hodinách letu. Zpátky jsme odlétali v úterý 10. ledna v 17:40.

Kde jsme spali

Po dlouhé době jsem zapřel svoje přesvědčení, upustil jsem pro jednou od bojkotu AirBnB a ubytovali jsme se v pronajatém bytě (i když jsme to neobjednali přes AirBnB ale přes Booking.com). Důvod byl jediný - vždycky jsem toužil po tom koupit si na rybím trhu čerstvou mořskou rybu a uvařit si ji. A to by v hotelu jaksi nešlo.
No a apartmán jsme našli přímo úžasný. Jmenoval se Lighthouse Al Centro a nacházel se v malebné uličce souběžné se slavnou třídou Via Etnea. Nejvíc nás na něm uhranul malý balkonek, kde jsme trávili obědy, večeře, kafíčka i drinky a sledovali ten šrumec pod sebou.

Kolik nás to stálo

Letenka stála 359 Kč za osobu a směr, což bylo ale díky našemu členství ve Wizz Discount Club. Bez něj by to bylo 609 Kč. Takže celkem za oba byly letenky za 1436 Kč, bez discount clubu by byly za 2436 Kč.
Apartmán stál 1450 Kč za noc, takže 5800 Kč za celý pobyt.
K tomu jsme každý utratili ještě asi 3500 Kč za jídlo, dopravu a vstupy. Tentokrát jsme se totiž nežinýrovali a brali jsme to od kavárny ke kavárně.
Celkově byly ale ceny na místě docela příjemné překvapení. V obchodech bylo o něco levněji a v restauracích dokonce výrazně levněji než u nás.
Útrata na jednoho tedy se vším všudy vyšla celkem na 7000 Kč.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

6. ledna - odlet na Sicílii

Okolo třetí odpoledne jsme v mrazivém tříkrálovém počasí nastoupili na pražském letišti do letadla Wizzairu. Sedačková loterie nás posadila vedle sebe a dokonce do prostorné řady u únikového východu, což jsme vůbec nechápali. Nakonec jsme se ale krátce po vzletu stejně stěhovali, protože jsme spatřili úplně volnou 1. řadu. Takže jsme si celou cestu užívali výhled na západ slunce za peřinu z mraků. Mraky se rozestoupily až po dvou hodinách, kousíček před Sicílií, když slunce definitivně zapadlo.
Tentokrát jsme byli snad poprvé nervózní z cesty po Evropě. Na Sicílii jsme totiž letěli poprvé a všichni kamarádi, kteří tam byli, nás před cestou varovali. Protože všechny do jednoho tam buď okradli kapsáři, nebo je rovnou přepadli. Takže jsme hned od příletu byli vyloženě paranoidní, kapsy jsme nechali prázdné a všechny cennosti jsme zahrabali dovnitř batohů. Když jsem si v letištním Mekáči kupoval hamburger, Sara mi při vytahování peněženky kryla záda. Až takhle mě známí vyschýzovali.

Všechna italská letiště, na kterých jsem byl, mají jedno společné - nepřehlednou a ne moc spolehlivou dopravu do centra. Extrém byla loňská Neapol. Tady jsme ale na mapě zahlédli přesně kilometr vzdálené nádraží Catania Aeroporto Fontanarossa, a tak jsme se rozhodli pěšky vyrazit tam. Asi abychom tomu přepadení šli vyloženě naproti. Silnice byla dost blbě osvětlená a obklopená byla nějakými vybydlenými činžáky. Po 10 minutách svižné chůze se před námi ale skutečně vynořila záře vlakové stanice. Zbrusu nové a úplně liduprázdné. Jízdenky za 2 € jsme si koupili v automatu a doufali jsme, že vlak, co má jet za 15 minut, fakt přijede. Čas jsme si krátili smíchem nad staničním rozhlasem, protože ten mluvil asi nejvíc do extrému vyhnaným italským přízvukem, při kterém si člověk okamžitě vybaví takové to typické italské "vysvětlovací" gesto.
Vlak přijel skutečně na čas a dokonce se k nám přidali ještě dva cestující. Na Catania Centrale jsme dorazili už po 10 minutách jízdy. Cestu k našemu AirBnB jsme si ještě zkrátili jednu stanici metrem, které má v Catanii zatím spíš jen takovou symbolickou podobu krátkého oblouku vedoucího odnikud nikam. Ale nám to zrovna cestu zkrátilo. Jízdenka stála jedno euro a v celé soupravě jsme byli skoro sami.
Jak jsme vylezli z metra, přepadla nás zase trochu paranoia. Na první pohled jsem si vzpomněl na Maroko. Odpadky, černošští pouliční prodavači všelijakých cetek a taky očividně ukradeného zboží, halal řeznictví, no ale taky úžasné teplo, které jsme si uvědomili až teď. Protloukli jsme se tím arabským pouličním tržištěm a krátkou temnou uličkou jsme prošli do úplně jiného světa - najednou jsme byli v neskutečně živé ulici plné hospůdek a barů. A přesně tady byl náš přechodný byteček. Hostitel dorazil přesně na domluvený čas. Catania teda zatím vůbec neodpovídala našim zkušenostem s italskou nespolehlivostí. A to jsme to tady čekali nejhorší.

Byt nás nadchnul. Perfektně čistý, nádherná koupelna a hlavně balkon s výhledem na celou tu tepající ulici pod námi. Jenom jsme se ubytovali a rovnou jsme vyrazili na večeři. Za rohem jsme se dostali na hlavní třídu Via Etnea, ze které se během covidu stala pěší zóna, a tady z nás opadly zbytky paranoie. Všude okolo proudící davy lidí a zářivé vánoční dekorace. Chvíli jsme se nechali unášet davem, než jsme zapadli na terásku sympatické Pizzerie del Centro. Z toho počasí jsme byli unešení. Na začátku ledna sedět v 8 večer na terásce jenom ve svetru. Neuvěřitelné v porovnání s tím hnusem, ze kterého jsme odpoledne odlétali.
No a první pohled na ceny nás taky nadchnul. Vynikající pizza s křupavým těstem stála 5 €. Po pizze jsme se na náměstí Stesicoro u jednoho stánku dorazili božskými palačinkami s pistáciovým krémem za 3 €. Sedli jsme si s nimi na lavičku uprostřed náměstí a jenom sledovali ten parádní cvrkot okolo. Večer jsme zakončili u sklenky frappata, sicilského červeného vína, na terásce baru přímo pod naším bytem. A už jsme se nemohli dočkat, až uvidíme ráno Catanii za světla. Už jsme věděli, že tady se nám bude fakt líbit.

7. ledna - Křížem krážem Catanií

Sluníčko nás vzbudilo už krátce po osmé ráno. Sluníčko! Klidně bychom si ještě přispali, ale touha po vitaminu D je silnější. Hrabeme se z postele, vaříme kafe a v kraťasech a krátkém rukávu sedáme na balkon a necháváme se opékat zimními paprsky.
S desátou hodinou konečně opouštíme byt. Ale nemíříme nikam daleko. Chceme si dát někde snídani a hostitel nám doporučil Pasticcerii Spinella na třídě Via Etnea. Je to vyloženě za rohem. Sedáme na předzahrádku a Italové nabalení v kabátech valí oči na naše holé ruce a nohy. Nám je v tomhle oblečení naprosto skvostně. Objednáváme rollini, což jsou takové italské minirolády s ricottou a tady na Sicílii do nich přidávají pistácie. Blaho! Dneska chceme projít Catanii křížem krážem, ale s tím co jsme na internetu viděli o zdejší gastronomii, si spíš říkáme, že se budeme kutálet od jednoho podniku ke druhému. Než dojde na další podnik, musíme ale splnit jednu povinnost.

Jeden z důvodů, proč jsme se tentokrát ubytovali v AirBnB, byl ten, že jsem vždycky toužil uvařit si čerstvou mořskou rybu. A tak teď míříme na známý catanský rybí trh. Ten logicky přiléhá k přístavu a abychom se tam dostali, stačí následovat třídu Via Etnea až na její konec. Cestou míjíme asi největší zdejší turistické hotspoty jako náměstí Piazza Università a baziliku Cattedrale di Santa Agata. Nás ale víc než památky okouzlí tržiště. Kromě spousty mořských plodů tady mají čerstvé mečouny, tresky nebo sardinky. Ryby se porcují přesně na přání zákazníka. My nakonec kupujeme asi 40 deka steaku z tuňáka za 10 €. Úplně se nám sbíhají sliny. No a pak pořizujeme taky nakládané olivy a spoustu ovoce a zeleniny. Většina ovoce stojí okolo eura za kilo, a to dokonce i kaki, které se u nás prodává na kusy.
Z tržiště se naprosto spokojení vracíme rovnou zpátky do bytu, uložit rybu do ledničky. Cestou se ještě stavujeme v maličké prodejně potravin pro rýži. "Basmati," ukazuju prodavači na polici za pultem. Tváří se nechápavě. "Ah basmÁTÍ!", rozzáří se, když po mně zopakuje basmati s italským přízvukem, a podává mi půlkilový balíček.
Na pokoji jsme chtěli jen zahodit tuňáka a zase vyrazit, ale místo toho se pouštíme do koštování toho sluncem dozrálého ovoce. Ach nebe! Kdyby se tady dala sehnat práce, tak už jen to počasí a ovoce jsou dostatečný důvod k přestěhování.

Když po poledni znovu vydáváme ven, vyrážíme na opačnou stranu, směrem z centra. Zlákala nás totiž taková zaplivaná ulička obklopená různými pochybnými halekajícími pouličními prodejci, kde mi to zase od pohledu připomíná Střední východ. Zlákala teda hlavně mě. "Já jsem v tomhle žila celej život, pro mě je to spíš trauma než exotika," směje se Sara.
Na konci uličky už čeká "obyčejné" neturistické město. A hned za rohem nás zláká arancineria, což je speciální podnik, který prodává jenom arancini. Arancini jsou další místní specialita - velké smažené rýžové koule plněné vším možným. My si je dáváme plněné rybou. Stojí jen 2 €, jsou výborné a fakt syté. Takovýhle jednoduchý street food nám v Česku popravdě dost chybí.
O pár kroků dál dáváme ještě espresso a míříme zpátky do historického centra. Procházíme přitom úzkými malebnými uličkami, které mají ve fasádách zavrtané konzervy proměněné v květináče. Jak pokračujeme dál, stoupá postupně počet vybydlených domů a květináče střídá grafitti. Nakonec už jsou kolem nás prakticky jenom ruiny se zazděnými okny. Děláme nějaké fotky, když v tom k nám přiběhne asi 50letý chlápek ve fialovém saku s velkou zlatou náušnicí a italsky nám vysvětluje něco v tom smyslu, že když tady budeme fotit, tak nám někdo dá na budku a ty mobily nám sebere. Neznáme zdejší poměry a historek o loupežích jsme slyšeli dost, tak radši mobily strkáme do kapes a mizíme nejkratší cestou pryč. Přitom před jednou ruinou vidíme na židli posedávat na první pohled prostitutku.

Teď už jsme zpátky v civilizaci a kousek od dva tisíce let starého římského amfiteátru, kam se rozhodně chceme podívat. U vchodu se zrovna nějaká britská rodinka rozčiluje, že tolik peněz za vstup platit nebude. Tak se trochu bojíme, kolik to bude stát, ale je to 6 € na osobu. To nám přijde docela v pohodě.
Pokladna je v přízemí obyčejného činžáku a se vstupenkou pokračujeme jakoby do dvora domu. A tady nám spadne čelist! Nádherně zachovalý římský amfiteátr, obklopený typicky barevnými italskými fasádami domů, které v podstatě stojí na zdech amfiteátru. A není tady ani noha! Sedáme na jeden z nejvyších stupňů, necháváme se opékat zimním sluníčkem a jenom dýcháme tu neuvěřitelně působivou atmosféru.
Místa se silným geniem loci my máme fakt rádi, takže z amfiteátru se posouváme až po hodině a půl. Malebnými uličkami se necháváme cik cak unášet směrem k apartmánu. Teď už jsme Catanii úplně propadli, tohle město hodně předčilo očekávání.

Zimní dny jsou tady sice teplé, ale krátké jsou podobně jako u nás, takže když se dostáváme do bytu, je už skoro tma. S kafem a dalšími arancini, které jsme koupili cestou, sedáme na balkon a sledujeme cvrkot pod sebou, jak už se všechny podniky chystají na večerní párty.
Po setmění se přece jen vydáváme ven ještě jednou. Hlavně teda proto, že potřebujeme nakoupit nějaké věci, co jsme nesplašili na trhu. Ale bereme to velkou oklikou přes třídu Via Etnea a kolem všech těch životem pulzujících náměstí.
Nejbližší supermarket od našeho bytu je Penny. Tady nás stejně jako v loňské Neapoli překvapí, že Itálie už je s konečnou platností levnější než ČR. Kupujeme všechno potřebné a už se vracíme vařit. K tuňákovi dělám klasické krémové italské rizoto a večeři si dáváme na balkoně se sklenkou lávového frappata. Jo. Takhle by to šlo.

Na pokračování se pracuje...

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Lockdownová Neapol a pobřeží Amalfi
» Co ještě číst: Útěk před zimou do Portugalska