Tříkrálová koupačka na Sicílii

Kam jsme jeli

Koupačka je trochu přehnané slovo. Vyrazili jsme na Tři krále na Sicílii hlavně proto, abychom tradičně unikli středoevropskému mrazu, šedi a tmě a nachytali nějaký vitamín D. Teplo tam ale nečekaně bylo až takové, že i na tu koupačku došlo.
Po strašně hektickém podzimu a předvánočním období jsme si fakt chtěli vydechnout, takže jsme tentokrát nechtěli dělat žádnou intenzivní poznávačku a spokojili jsme se s pobytem v Catanii a jednodenním výletem do Taorminy. Celkem jsme na ostrově strávili 4 noci.

Jak jsme jeli

Využili jsme intenzivního konkurenčního boje nízkonákladovek na italském trhu a letěli jsme levně a bez přestupu přímo do Catanie s aerolinkami Wizzair.
Prahu jsme opustili v pátek 6. ledna v 15:15 a v Catanii jsme přistáli po dvou hodinách letu. Zpátky jsme odlétali v úterý 10. ledna v 17:40.

Kde jsme spali

Po dlouhé době jsem zapřel svoje přesvědčení, upustil jsem pro jednou od bojkotu AirBnB a ubytovali jsme se v pronajatém bytě (i když jsme to neobjednali přes AirBnB ale přes Booking.com). Důvod byl jediný - vždycky jsem toužil po tom koupit si na rybím trhu čerstvou mořskou rybu a uvařit si ji. A to by v hotelu jaksi nešlo.
No a apartmán jsme našli přímo úžasný. Jmenoval se Lighthouse Al Centro a nacházel se v malebné uličce souběžné se slavnou třídou Via Etnea. Nejvíc nás na něm uhranul malý balkonek, kde jsme trávili obědy, večeře, kafíčka i drinky a sledovali ten šrumec pod sebou.

Kolik nás to stálo

Letenka stála 359 Kč za osobu a směr, což bylo ale díky našemu členství ve Wizz Discount Club. Bez něj by to bylo 609 Kč. Takže celkem za oba byly letenky za 1436 Kč, bez discount clubu by byly za 2436 Kč.
Apartmán stál 1450 Kč za noc, takže 5800 Kč za celý pobyt.
K tomu jsme každý utratili ještě asi 3500 Kč za jídlo, dopravu a vstupy. Tentokrát jsme se totiž nežinýrovali a brali jsme to od kavárny ke kavárně.
Celkově byly ale ceny na místě docela příjemné překvapení. V obchodech bylo o něco levněji a v restauracích dokonce výrazně levněji než u nás.
Útrata na jednoho tedy se vším všudy vyšla celkem na 7000 Kč.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

6. ledna - odlet na Sicílii

Okolo třetí odpoledne jsme v mrazivém tříkrálovém počasí nastoupili na pražském letišti do letadla Wizzairu. Sedačková loterie nás posadila vedle sebe a dokonce do prostorné řady u únikového východu, což jsme vůbec nechápali. Nakonec jsme se ale krátce po vzletu stejně stěhovali, protože jsme spatřili úplně volnou 1. řadu. Takže jsme si celou cestu užívali výhled na západ slunce za peřinu z mraků. Mraky se rozestoupily až po dvou hodinách, kousíček před Sicílií, když slunce definitivně zapadlo.
Tentokrát jsme byli snad poprvé nervózní z cesty po Evropě. Na Sicílii jsme totiž letěli poprvé a všichni kamarádi, kteří tam byli, nás před cestou varovali. Protože všechny do jednoho tam buď okradli kapsáři, nebo je rovnou přepadli. Takže jsme hned od příletu byli vyloženě paranoidní, kapsy jsme nechali prázdné a všechny cennosti jsme zahrabali dovnitř batohů. Když jsem si v letištním Mekáči kupoval hamburger, Sara mi při vytahování peněženky kryla záda. Až takhle mě známí vyschýzovali.

Všechna italská letiště, na kterých jsem byl, mají jedno společné - nepřehlednou a ne moc spolehlivou dopravu do centra. Extrém byla loňská Neapol. Tady jsme ale na mapě zahlédli přesně kilometr vzdálené nádraží Catania Aeroporto Fontanarossa, a tak jsme se rozhodli pěšky vyrazit tam. Asi abychom tomu přepadení šli vyloženě naproti. Silnice byla dost blbě osvětlená a obklopená byla nějakými vybydlenými činžáky. Po 10 minutách svižné chůze se před námi ale skutečně vynořila záře vlakové stanice. Zbrusu nové a úplně liduprázdné. Jízdenky za 2 € jsme si koupili v automatu a doufali jsme, že vlak, co má jet za 15 minut, fakt přijede. Čas jsme si krátili smíchem nad staničním rozhlasem, protože ten mluvil asi nejvíc do extrému vyhnaným italským přízvukem, při kterém si člověk okamžitě vybaví takové to typické italské "vysvětlovací" gesto.
Vlak přijel skutečně na čas a dokonce se k nám přidali ještě dva cestující. Na Catania Centrale jsme dorazili už po 10 minutách jízdy. Cestu k našemu AirBnB jsme si ještě zkrátili jednu stanici metrem, které má v Catanii zatím spíš jen takovou symbolickou podobu krátkého oblouku vedoucího odnikud nikam. Ale nám to zrovna cestu zkrátilo. Jízdenka stála jedno euro a v celé soupravě jsme byli skoro sami.
Jak jsme vylezli z metra, přepadla nás zase trochu paranoia. Na první pohled jsem si vzpomněl na Maroko. Odpadky, černošští pouliční prodavači všelijakých cetek a taky očividně ukradeného zboží, halal řeznictví, no ale taky úžasné teplo, které jsme si uvědomili až teď. Protloukli jsme se tím arabským pouličním tržištěm a krátkou temnou uličkou jsme prošli do úplně jiného světa - najednou jsme byli v neskutečně živé ulici plné hospůdek a barů. A přesně tady byl náš přechodný byteček. Hostitel dorazil přesně na domluvený čas. Catania teda zatím vůbec neodpovídala našim zkušenostem s italskou nespolehlivostí. A to jsme to tady čekali nejhorší.

Byt nás nadchnul. Perfektně čistý, nádherná koupelna a hlavně balkon s výhledem na celou tu tepající ulici pod námi. Jenom jsme se ubytovali a rovnou jsme vyrazili na večeři. Za rohem jsme se dostali na hlavní třídu Via Etnea, ze které se během covidu stala pěší zóna, a tady z nás opadly zbytky paranoie. Všude okolo proudící davy lidí a zářivé vánoční dekorace. Chvíli jsme se nechali unášet davem, než jsme zapadli na terásku sympatické Pizzerie del Centro. Z toho počasí jsme byli unešení. Na začátku ledna sedět v 8 večer na terásce jenom ve svetru. Neuvěřitelné v porovnání s tím hnusem, ze kterého jsme odpoledne odlétali.
No a první pohled na ceny nás taky nadchnul. Vynikající pizza s křupavým těstem stála 5 €. Po pizze jsme se na náměstí Stesicoro u jednoho stánku dorazili božskými palačinkami s pistáciovým krémem za 3 €. Sedli jsme si s nimi na lavičku uprostřed náměstí a jenom sledovali ten parádní cvrkot okolo. Večer jsme zakončili u sklenky frappata, sicilského červeného vína, na terásce baru přímo pod naším bytem. A už jsme se nemohli dočkat, až uvidíme ráno Catanii za světla. Už jsme věděli, že tady se nám bude fakt líbit.

7. ledna - Křížem krážem Catanií

Sluníčko nás vzbudilo už krátce po osmé ráno. Sluníčko! Klidně bychom si ještě přispali, ale touha po vitaminu D je silnější. Hrabeme se z postele, vaříme kafe a v kraťasech a krátkém rukávu sedáme na balkon a necháváme se opékat zimními paprsky.
S desátou hodinou konečně opouštíme byt. Ale nemíříme nikam daleko. Chceme si dát někde snídani a hostitel nám doporučil Pasticcerii Spinella na třídě Via Etnea. Je to vyloženě za rohem. Sedáme na předzahrádku a Italové nabalení v kabátech valí oči na naše holé ruce a nohy. Nám je v tomhle oblečení naprosto skvostně. Objednáváme rollini, což jsou takové italské minirolády s ricottou a tady na Sicílii do nich přidávají pistácie. Blaho! Dneska chceme projít Catanii křížem krážem, ale s tím co jsme na internetu viděli o zdejší gastronomii, si spíš říkáme, že se budeme kutálet od jednoho podniku ke druhému. Než dojde na další podnik, musíme ale splnit jednu povinnost.

Jeden z důvodů, proč jsme se tentokrát ubytovali v AirBnB, byl ten, že jsem vždycky toužil uvařit si čerstvou mořskou rybu. A tak teď míříme na známý catanský rybí trh. Ten logicky přiléhá k přístavu a abychom se tam dostali, stačí následovat třídu Via Etnea až na její konec. Cestou míjíme asi největší zdejší turistické hotspoty jako náměstí Piazza Università a baziliku Cattedrale di Santa Agata. Nás ale víc než památky okouzlí tržiště. Kromě spousty mořských plodů tady mají čerstvé mečouny, tresky nebo sardinky. Ryby se porcují přesně na přání zákazníka. My nakonec kupujeme asi 40 deka steaku z tuňáka za 10 €. Úplně se nám sbíhají sliny. No a pak pořizujeme taky nakládané olivy a spoustu ovoce a zeleniny. Většina ovoce stojí okolo eura za kilo, a to dokonce i kaki, které se u nás prodává na kusy.
Z tržiště se naprosto spokojení vracíme rovnou zpátky do bytu, uložit rybu do ledničky. Cestou se ještě stavujeme v maličké prodejně potravin pro rýži. "Basmati," ukazuju prodavači na polici za pultem. Tváří se nechápavě. "Ah basmÁTÍ!", rozzáří se, když po mně zopakuje basmati s italským přízvukem, a podává mi půlkilový balíček.
Na pokoji jsme chtěli jen zahodit tuňáka a zase vyrazit, ale místo toho se pouštíme do koštování toho sluncem dozrálého ovoce. Ach nebe! Kdyby se tady dala sehnat práce, tak už jen to počasí a ovoce jsou dostatečný důvod k přestěhování.

Když po poledni znovu vydáváme ven, vyrážíme na opačnou stranu, směrem z centra. Zlákala nás totiž taková zaplivaná ulička obklopená různými pochybnými halekajícími pouličními prodejci, kde mi to zase od pohledu připomíná Střední východ. Zlákala teda hlavně mě. "Já jsem v tomhle žila celej život, pro mě je to spíš trauma než exotika," směje se Sara.
Na konci uličky už čeká "obyčejné" neturistické město. A hned za rohem nás zláká arancineria, což je speciální podnik, který prodává jenom arancini. Arancini jsou další místní specialita - velké smažené rýžové koule plněné vším možným. My si je dáváme plněné rybou. Stojí jen 2 €, jsou výborné a fakt syté. Takovýhle jednoduchý street food nám v Česku popravdě dost chybí.
O pár kroků dál dáváme ještě espresso a míříme zpátky do historického centra. Procházíme přitom úzkými malebnými uličkami, které mají ve fasádách zavrtané konzervy proměněné v květináče. Jak pokračujeme dál, stoupá postupně počet vybydlených domů a květináče střídá grafitti. Nakonec už jsou kolem nás prakticky jenom ruiny se zazděnými okny. Děláme nějaké fotky, když v tom k nám přiběhne asi 50letý chlápek ve fialovém saku s velkou zlatou náušnicí a italsky nám vysvětluje něco v tom smyslu, že když tady budeme fotit, tak nám někdo dá na budku a ty mobily nám sebere. Neznáme zdejší poměry a historek o loupežích jsme slyšeli dost, tak radši mobily strkáme do kapes a mizíme nejkratší cestou pryč. Přitom před jednou ruinou vidíme na židli posedávat na první pohled prostitutku.

Teď už jsme zpátky v civilizaci a kousek od dva tisíce let starého římského amfiteátru, kam se rozhodně chceme podívat. U vchodu se zrovna nějaká britská rodinka rozčiluje, že tolik peněz za vstup platit nebude. Tak se trochu bojíme, kolik to bude stát, ale je to 6 € na osobu. To nám přijde docela v pohodě.
Pokladna je v přízemí obyčejného činžáku a se vstupenkou pokračujeme jakoby do dvora domu. A tady nám spadne čelist! Nádherně zachovalý římský amfiteátr, obklopený typicky barevnými italskými fasádami domů, které v podstatě stojí na zdech amfiteátru. A není tady ani noha! Sedáme na jeden z nejvyších stupňů, necháváme se opékat zimním sluníčkem a jenom dýcháme tu neuvěřitelně působivou atmosféru.
Místa se silným geniem loci my máme fakt rádi, takže z amfiteátru se posouváme až po hodině a půl. Malebnými uličkami se necháváme cik cak unášet směrem k apartmánu. Teď už jsme Catanii úplně propadli, tohle město hodně předčilo očekávání.

Zimní dny jsou tady sice teplé, ale krátké jsou podobně jako u nás, takže když se dostáváme do bytu, je už skoro tma. S kafem a dalšími arancini, které jsme koupili cestou, sedáme na balkon a sledujeme cvrkot pod sebou, jak už se všechny podniky chystají na večerní párty.
Po setmění se přece jen vydáváme ven ještě jednou. Hlavně teda proto, že potřebujeme nakoupit nějaké věci, co jsme nesplašili na trhu. Ale bereme to velkou oklikou přes třídu Via Etnea a kolem všech těch životem pulzujících náměstí.
Nejbližší supermarket od našeho bytu je Penny. Tady nás stejně jako v loňské Neapoli překvapí, že Itálie už je s konečnou platností levnější než ČR. Kupujeme všechno potřebné a už se vracíme vařit. K tuňákovi dělám klasické krémové italské rizoto a večeři si dáváme na balkoně se sklenkou lávového frappata. Jo. Takhle by to šlo.

8. ledna - Okolo Etny do Taorminy

Dneska jedeme podle stejného scénáře jako včera. Měli jsme sice budíka, ale úžasné sluníčko nás vzbudilo ještě chvíli před ním. Dáváme si kafe na vyhřátém balkoně a tentokrát taky chystáme svačiny, protože plánujeme vyrazit ven z Catanie.
S půl desátou zaklapáváme dveře bytu a vydáváme se směrem k nádraží. Město je úplně mrtvé, nikde ani noha. Nojo, taky je neděle ráno. Na metro bychom čekali kdovíjak dlouho a k nádraží je to navíc jenom kilák a půl, a tak pochodujeme pěšky. Jak jsou ulice úplně vylidněné a poslední úsek před nádražím je obklopený různými ruinami a rozpadajícími se zdmi a ploty, chytá se nás zase trošku paranoia. Ale nakonec dojdeme na nádraží bez úhony. Míříme rovnou na nástupiště a jízdenky kupujeme online přes aplikaci Trenitalia. Do Taorminy stojí lístek 5 € za osobu. Jen co koupíme jízdenky, přijíždí už náš moderní vlak a Catanii opouštíme přesně na čas podle jízdního řádu ve čtvrt na 11.
A proč že jsme si z celé Sicílie vybrali zrovna Taorminu? Možností bylo nepřeberně, ale chtěli jsme vidět nějaké menší malebné městečko, nechtělo se nám od pobřeží, nechtěli jsme strávit na cestě věčnost a taky jsme si chtěli trochu víc zblízka prohlédnout Etnu. No a za těchhle podmínek už byla Taormina jasná.

Jízda vlakem je celou dobu parádní. Z jedné strany objíždíme Etnu, z druhé strany se pořád vlníme podél pobřeží, držíme jízdní řád a podle monitorů ve vlaku jedeme skoro celou dobu přes 100 km/h, občas i 160. Na zastávce Taormina-Giardini, 50 kilometrů od Catanie, vystupujeme už po 40 minutách jízdy.
Většina cestujících míří na zastávku turistického minibusu, který překonává 200metrové převýšení na útes, kde se město nachází. My ale nejsme líní a vyrážíme pěšky, po takzvané Goetheho stezce. Kousek za námi se na cestu pouští i postarší pár ve sportovním oblečení. Vzhledem k tomu oblečení jsem si vcelku jistý, že jsou to Češi. Ale jak začne cesta stoupat, vzdávají to a otáčejí se. Tak to určitě Češi nebyli.
Cesta stoupá cik cak vzhůru, útes je pekelně prudký a je nám takhle zkraje ledna pěkné horko. Výhledy jsou ale bombastické. Stoupání se zdá nekonečné, ale po půl hodince se najednou vyloupneme přímo v centru malebné Taorminy. Ten výšlap nás tak pěkně sportovně nabudil, že se rozhlížíme po okolních kopcích a přemýšlíme, jestli nevyšplháme ještě o kus výš. Nejdřív ale chceme sfouknout highlight tohohle městečka - víc než 2 tisíce let starý amfiteátr.

Amfiteátr leží na okraji historického centra a jak se k němu blížíme, tak jsme fakt rádi, že jsme tady mimo sezónu. Ulice je obklopená stánky s různými cetkami a "zaručeně pravou sicilskou zmrzlinou", ale všechny jsou teď zavřené. I tak je tady turistů dost.
Při příchodu k bráně pochopíme, proč se u ní spousta lidí otáčí zpátky. Vstupné je 10 € na osobu. To je teda pěkná raketa. No ale co už, tohle je asi památka, kterou by člověk fakt měl vidět. Vysoké vstupné má navíc výhodu, že uvnitř je fakt liduprázdno. Vcházíme přímo do arény. Stoupající hlediště se nad námi tyčí v půlkruhu a ten pohled je neuvěřitelně impozantní. Stoupáme do hlediště a dírou ve zborcené zdi za jevištěm vidíme Etnu zahalenou v mracích. Tak tohle je žrádlo! Nejdřív samozřejmě fotíme ze všech stran a pak už jen s otevřenou pusou sedáme doprostřed hlediště a další hodinu nasáváme neskutečnou atmosféru tohohle místa.
Jsme vcelku rozhodnutí, že vyrazíme výš do kopců, a tak z amfiteátru míříme rovnou ven z města. Akorát je dost horko, takže nejdřív hned za bránou Porta Messina, která ohraničuje historické centrum ze severu, sedáme do sympatické gelaterie na pořádnou porci zmrzliny. Pak ještě ve vedlejším obchůdku kupujeme další čerstvé ovoce, protože ze středoevropské zimy jsme vyhladovělí po všech vitamínech. A už se vydáváme vzhůru po půl kilometru dlouhém schodišti. Schodiště nám poradily Mapy.cz a znají ho asi jenom ony. Vypadá totiž, že po něm už fakt dlouho nikdo nešel. Je zarostlé a místy je na něm popadané kamení.

Schody nás vynesou až na okraj městečka Castelmola. A tady nám to asi stačí. Vidíme odsud totiž hrad Saraceno na jedné straně, hrad Castelmola na druhé straně, překrásnou sicilskou krajinu s Etnou mezi tím, a celou Taorminu máme pod sebou jako na dlani. Popocházíme ještě pár kroků na okraj skály ke kostelíku Chiesa Madonna della Rocca a tady zase na nějakou chvíli spočineme, než nasajeme všechny výhledy.
Zpátky nás ze skály kolmo dolů vede jiné schodiště, zcela obklopené bujícími opunciemi. Na něj v podstatě plynule navazuje Goetheho stezka k nádraží, a tak zamíříme tam, protože už jsou koneckonců skoro 4 odpoledne a brzy bude zapadat slunce. Ač se nám tomu v tom horku skoro nechce věřit. Dolů to odsýpá mnohem rychleji a na konci to musíme vzít i poklusem, protože akorát v dálce vidíme blížící se vlak. Stíháme ho tak tak a za třičtvrtě hodinky vystupujeme v Catanii, už po západu slunce.

Od nádraží to bereme bočními uličkami, kde to vypadá civilizovaněji než na hlavní třídě, kudy jsme šli ráno. I tak jsme ale rádi, že je po západu slunce ještě trochu světlo.
Rybí trh i všechny další trhy už jsou touhle dobou beznadějně zavřené. Na náměstí Piazza Carlo Alberto kousek za naším barákem je přes den obří tržiště, ale teď jsou stánky pryč a parkují tady auta. A tak se musíme k večeři spokojit s balenou vepřovou kotletou ze supermarketu. Aspoň že čerstvé zeleniny máme pořád dost.
Jsme po dnešku docela uondaní. Po večeři, kterou si zase dáváme na balkoně, se sice vykopeme ven, ale končíme hned u již vyzkoušeného stánku s pistáciovými palačinkami. Nebudeme to lámat přes koleno a radši dáme dnešku vynikající sladkou tečku.

9. ledna - Sicilská koupačka

Když pomineme nádherné sluníčko, které nás každé ráno budí, tak i první pohled na ulici před naším domem nám vždycky připomene, že jsme na jihu Evropy. Zatímco v 1 ráno jsou tam davy lidí a všude duní hudba, tak v 9 ráno se tam ometá akorát pár chlapíků v reflexních vestách a zametají pozůstatky divoké noci. A to i v pondělí.
Dneska budeme zůstávat v Catanii, a tak můžeme dopoledne opět strávit na trhu. Z ryb tentokrát vybíráme mečouna, což je pro nás děsně exotická ryba. Tady je přitom levnější než tuňák. Bereme zase samozřejmě i čerstvou zeleninu i ovoce, ať se jich ještě nabažíme.

Jídlo odkládáme v bytě a míříme k pobřeží, protože toužíme po koupání. V Catanii je to bohužel trochu komplikované, protože větší část pobřeží zabírá přístav, nádraží a přilehlé průmyslové areály. My se ale nenecháme odradit a šlapeme po celé délce třídy Umberto I. až k přístavu. Tady lupneme na zahrádce kavárny jedno espresso na posilněnou a snažíme se dostat k vodě. Na Google mapách sice svítí údajná pláž, ale na přístav plynule navazuje jakýsi oplocený brownfield.
Povede se nám přeskočit zábradlí a za brownfieldem už vidíme vulkanickou pláž. Černý písek, ztuhlá láva a šedivé balvany. Pobíhá tady pár toulavých psů, ale nevypadá to, že by o nás měli nejmenší zájem. Sara strká do vody palec a hned usoudí, že si lednové koupání odpustí. Mně to přijde teplejší než Baltské moře v létě, tak jdu hnedka do plavek. Chvíli se teda osmělovat musím, ale nakonec se ponořím a je to fakt paráda!
Plavu o kus dál, pokládám se na hladinu a nechávám se opékat sluníčkem. Koukám přitom, že si mě všimli nějací dělníci v bundách, kteří na něčem pracují v tom pobřežním brownfieldu a fascinovaně si teď na mě ukazují. Nějaký místní chlapík mě naštěstí po pár minutách přijde podpořit. Zkušeně si s sebou nese jenom ručník, který odkládá na kameny, zahazuje tričko a vrhá se rovnou do vody. Tak už si nepřijdu jako zas takový magor.
Vydržel bych tady snad celé odpoledne, ale Sara se do vody neodváží ani když vidí, jak si to užívám, a tak se po hodině sbíráme. Dali bychom si teď kafe a vyzkoušeli nějaký další sicilský dezert. Vydáváme se podél pobřeží dál směrem z centra a procházíme pitoreskní uličkou v přístavu San Giovanni li Cuti. Je tady spousta malých baráčků s cedulemi "na prodej", tak si říkáme, jaký by asi v takovém domečku s celoročním sluncem byl život. Třeba někdy.
Na konci uličky nacházíme totální kontrast - čtvrť Picanello s moderními apartmánovými věžáky. A v parteru jednoho z nich taky pěknou kavárničku Calogero. Mají tady všechny možné zákusky z pistácií. Objednáváme pistáciový závin a pistáciový košíček. Opět naprosto geniální!

Docela se nám v téhle pobřežní čtvrti líbí, a tak se místo návratu do centra vydáváme dál. Okolní scenérie je zajímavá. Moderní apartmánové bloky končí, kousek procházíme po široké a liduprázdné čtyřproudé ulici skrz jakési rumiště a končíme v pitoreskní rybářské vesničce Ognina s jedno či dvoupodlažními domečky. Sedáme si v malém přístavu, akorát na začátek zlaté hodinky. Je tady krásný klídek, drobné vlnky šumí a racci štěbetají.
Když už slunce zapadne, zastavuje kousek od nás chlápek na Lime koloběžce a parkuje ji. To je nám ale šikovná náhoda! Všimli jsme si, že směrem zpátky do Catanie vede podél pobřeží stavebně oddělená cyklostezka. Takže neváháme ani vteřinu a koloběžku sedláme.
V takovýchhle podmínkách jsou elektrokoloběžky vyloženě slast! Svištíme, aniž by se nám někdo motal pod kola, a užíváme si nádherný výhled na moře. Cyklostezka nás překvapivě dovede skoro až ke catanskému hlavnímu nádraží a ty 3 kilometry nám zaberou sotva čtvrt hodinky. Nejradši bych pokračoval dál do města, ale Sara přesvědčivě namítá, že ve dvou na jedné koloběžce se v catanském provozu akorát zabijeme. A tak radši dál pokračujeme pěšky. Stmívá se, takže zamíříme do bytu, trochu si orazit a navařit večeři.

Prostíráme si ještě naposledy na balkoně nad naší živou ulicí. Tohle nám bude setsakra chybět. To teplo, i noční ruch. Mečoun je rozhodně chuťově docela zajímavý, z ryb co známe se asi nejvíc blíží tuňákovi. Klidně bychom ho zařadili do jídelníčku, akorát jsme ho v Česku snad nikdy neviděli. Popravdě jsme do tohohle tripu ani nevěděli, že se někde v Evropě běžně jí.
Po večeři ještě vyrážíme do nočního města. Musíme říct, že ačkoliv naše ulice žije, tak ve zbytku města je přece jen znát, že je všední den. Lidí je o poznání míň. Ráno cestou na trh jsme navíc viděli, jak se sundávají vánoční světýlka a ozdoby. Teď už jsou všechny pryč a město už tolik nezáří. Dali bychom si takhle po večeři ještě čerstvé tiramisu, ale kam na něj zajít si musíme najít na Google mapách, protože většina podniků je zavřená. Trattoria U Fucularu je v pondělí po deváté večer snad jediná otevřená restaurace v centru.
Vcházíme dovnitř a jsme tady úplně sami. Obsluha nás navíc zklame, že tiramisu už jim došlo. Nabízí nám domácí čokoládový fondant, což sice není zrovna italská specialita a navíc stojí na Catanii nekřesťanských 8 €, ale když už jsme tady... Další zklamání přichází při placení, protože na účtu se objeví i čtyřeurový couvert, což je sice v Itálii zcela legální, ale teď už nás ty dva zákusky vyšly na pětikilo. No co už, občas se holt člověk nechat napálit musí. Ale asi už to radši zatáhneme, dneska už jsme asi z Catanie všechno dobré vytěžili.

10. ledna - Pěšky na letiště

Letadlo nám letí až o půl šesté odpoledne, ale AirBnB potřebujeme vyklidit už teď. A jelikož jsme památky v Catanii už tak nějak viděli, tak jsme si vymysleli originální plán, jak zabít čas - dojdeme na letiště pěšky. Není to totiž daleko a je to kousek od pláže. Takže prostě půjdeme podél pobřeží, třeba se i vykoupeme, a dorazíme tam tak akorát včas.
Z bytu vyrážíme před jedenáctou, po poslední dlouhé snídani na sluncem zalitém balkoně. Do koupacího plánu nám hážou vidle mraky, které se zčista jasna přiženou a ze kterých začíná pršet. Procházíme po Via Etnea a máme sice deštníky, než ale dorazíme k rybímu trhu, rozprší se tak brutálně, že musíme zapadnout do Mekáče, který se zjeví před námi. Teda strčit v Itálii nohu do Mekáče a ještě si v něm objednat gelato, to je dost troufalé, ale počasí nám nedává na výběr.

Trochu se to umoudří po půl hodině, i když prší stále. Děláme si menší zacházku okolo Castello Ursino, což je hrad vystavěný už ve 13. století, který jeden čas dokonce sloužil jako sicilský parlament. Snažíme se tady sehnat známky na pohledy, ale trafikanti si nás přehazují jako horký brambor a u obou nedalekých pošt stojí naprosto brutální fronta. Desátý den v měsíci, že by se vyplácely důchody? Spíš to bude nějaká úředničina, protože všichni čekající drží v ruce štos papírů nebo rovnou pořadač. Ještě že u nás existují datové schránky.
Se známkami to vzdáváme, snad je seženeme na letišti. A teď už konečně míříme k pobřeží. Uličky se zužují a okolní zástavba vypadá stále chudší, až nakonec procházíme mezi úplně opuštenými baráky. Ani tady nás naštěstí nikdo nepřepadne a dostáváme se k hlavní pobřežní silnici. Vypadá to tady dost neutěšeně. Bary, restaurace, plážové zázemí, všechno je zavřené. Což by bylo v lednu pochopitelné, ale ono to spíš vypadá, že už je to opuštěné pěkných pár let. Zmaru vévodí totálně zrezlá sportovní hala, která by z fleku zapadla mezi fotky z Černobylu. Podle recenzí na Google mapách ale normálně funguje. Takže je to tady spíš prostě zanedbané.

Mezi zavřenými objekty se nám nakonec povede najít průchod na pláž. Od letiště jsme kousek, letadla vidíme dosedat asi kilometr od nás. A je teprve půl jedné. Pršet přestalo a místy i vykukuje slunce, takže se hned uvelebujeme, já shazuju kalhoty a jdu otestovat vodu. Naprostá pohoda. Chci nahodit plavky, ale z vody vidím, že se k nám z dálky blíží pěkně velký toulavý pes. On asi bude neškodný, ale takhle uprostřed pustiny se mi to moc riskovat nechce. Navíc kdoví, jestli je tady jediný. Sbíráme věci a bereme kramle. Jelikož jsme ušli kus cesty podél pláže, tak teď nemáme poblíž žádný průchod a přelézáme nízký plot na zahrádku nějakého opuštěného plážového baru. Je to tady pěkně creepy. Jenom ze sebe rychle dostávám písek, oblíkám se a mezi opuštěnými baráky hledáme výlez zpátky na hlavní silnici.
Dali bychom si ještě nějaké poslední italské jídlo k obědu, ale asi budeme muset vydržet na letiště. Na Google mapách sice jedna jediná restaurace poblíž nemá příznak temporarily closed, ale když se tam dovlečeme, narazíme na zavřené dveře i tam.
Teď už musíme uhnout od pobřeží. K letištní čtvrti procházíme skrz liduprázdný lesopark. Uprostřed je jezírko s želvami! To je panečku stylová letištní čekárna.

Od lesoparku už je to k terminálu jenom kilometr. Ten nám ale připadá nekonečný, protože jdeme podél rušné silnice obklopené autopůjčovnami a různými skladišti. Závěrečná rovinka už nemá ani chodník a jednotlivé pruhy jsou oddělené betonovými bloky. Tady se zjevně ani omylem nepočítalo s tím, že by šel někdo na letiště pěšky. Přitom je to z města takový kousek. I se všemi přestávkami a zacházkami jsme to dali za necelé tři hodiny. Známky seženeme hned u vchodu, takže teď jdeme ještě pár hodin zabít do salonku. Ten je sice dost skromný, ale zase je z oken výhled přímo na runway. Takže můžeme v klidu nasávat poslední zimní sluneční paprsky, než uvidíme přistávat naše letadlo.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Lockdownová Neapol a pobřeží Amalfi
» Co ještě číst: Útěk před zimou do Portugalska