Stopem k Jadranu

Řekli jsme si takhle s Péťou, že bychom si někam zajeli stopem. Že na to máme týden a že bychom rádi k moři. Ale protože k Chorvatsku, respektive hlavně k jeho letním osidlovatelům, máme vrozené nesympatie, zkusili jsme Slovinsko a taky špetku Itálie. A byla to pecka

Doprava - stopování

Prakticky celou cestu (přibližně 1600 kilometrů) jsme zajeli stopem. Jen při opouštění velkých měst (Linz, Graz, Trieste) jsme si pomohli vlakem ven na předměstí, protože cesta z centra k dálnici sežere zbytečně moc času. V Rakousku i Itálii stály příměstské vlaky plus mínus 2 €
Ani v jedné ze čtyř zemí jsme se stopováním neměli problém. Pokud jsme stáli na vhodném místě, kde mohla auta bezpečně zastavit, nečekali jsme zpravidla víc než čtvrt hodiny. Podrobný průběh stopování si můžete přečíst v cestopisu

Tři z pěti nocí jsme strávili pod širákem. V Rakousku jsme přespali u potoka na předměstí Linzu, ve slovinském Piranu a Izole jsme se zase uložili na plážích. Ve všech třech případech to bylo velmi pohodlné spaní
Ve velkých městech už se mi po dřívějších zkušenostech (např. zde) nocování venku nechce riskovat, a tak jsme se v Lublani a v Trieste uchýlili do hotelů. Rezervovali jsme je přes Booking.com vždy jen chvíli před příjezdem

Celkový rozpočet na jednoho jsme dostali na něco přes 2 tisíce
Pod střechou jsme sice spali jen dvě noci, ale i tak nás ubytování vyšlo docela draho - zhruba na 1400 Kč na jednoho. Ale jeli jsme v sezóně na jih a bydlení jsme sháněli na místě, takže to není zas tak překvapivé
Všechno ostatní (jídlo, dobroty a pár suvenýrů) vyšlo přibližně na 8 stovek. Nutno podotknout, že jsme se nežinýrovali, například jsme každý den poctili návštěvou kavárnu a cenovky v obchodech jsme moc nevnímali. Zejména slovinské ceny ale byly velmi příznivé