Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Španělsko

Španělsko

13. července
Z Portugalska jsme vypluli ve 13:30, načež nás časový posun připravil o hodinu, a tak když teď připlouváme ke španělskému břehu, je už 14:40. Úzkými uličkami historického centra procházíme k autobusovému nádraží, trefili jsme se do siesty a zároveň do neděle, městečko je úplně vylidněné. K autobusáku přicházíme po 20 minutách svižné chůze, je na něm stejně mrtvo, jako ve zbytku města. Odbavovací hala je zavřená, v jednom okně je ale aspoň vylepený jízdní řád, a tak vidíme, že do odjezdu autobusu do Sevilly máme ještě 45 minut.
Čekání si opět krátíme prohlížením fotek, už je umíme skoro z paměti. Pět minut před odjezdem spatřujeme blížit se prvního člověka, řidiče. Do odjezdu nakonec ještě pár lidí dorazí, i tak ale máme autobus skoro pro sebe. Cesta do Sevilly bude trvat hodinu a půl, takže to zařezáváme ještě před výjezdem z Ayamonte.

Sevilla

Vystoupení z autobusu je jako všechny rány pěstí, které jsme už za tenhle trip dostali, dohromady. Tak šílené horko jsme asi nikdy v životě nezažili, je 5 hodin odpoledne a teploměr před nádražím ukazuje 44°C ve stínu.
Jak může být na dvou místech, vzdálených od sebe nějakých 100 kilometrů, teplota rozdílná o 20 stupňů, nám rozum nebere. Ale po chvíli už o tom ani nepřemýšlíme, veškerou energii musíme investovat do snahy o přežití. Z pána v informačním kiosku lámanou španělštinou loudíme informaci, jak se dostat na nádraží Santa Justa, kde potřebujeme vyřídit rezervaci vlaku na zítřek. Posílá nás přes řeku na autobus městské dopravy.
Autobus je díky bohu klimatizovaný, téměř nad každou sedačkou je ventilace a klimatizace jede na plné kule, že téměř není slyšet vlastního slova. V Seville evidentně nejsou v boji s horkem žádní nováčci, klimatizovaná je totiž i obrovská odbavovací hala nádraží Santa Justa, kam po půl hodině cesty přijíždíme.
Pokladní na nádraží nemluví anglicky, ostatně jako nikdo v tomhle pekle na zemi. Babet naštěstí ovládá základy španělštiny, a tak nám rezervaci v rychlovlaku zařizuje. Chtějí za ni dvojnásobek toho, co v Portugalsku, ale nedá se nic dělat, ze Sevilly do Valencie se během jednoho dne jinak než rychlovlakem dostat nedá.
Z nádraží se vydáváme na tříkilometrový pochod smrti do hotelu Ibis budget, který jsme si vygooglili. Dorážíme po sedmé hodině, recepce je vychlazená na příjemných 30 stupňů, my ale nejsme troškaři a v pokoji nekompromisně nastavujeme 19°C. Tak, a do zítřejšího poledne nás odsud nikdo nedostane.

14. července
Pokoj opouštíme v nejpozdější možnou chvíli, tedy ve 12:00, a po pár minutách hned zalejzáme do blízkého klimatizovaného Lidlu. Svoji klasiku (bagety, trochu zeleniny a nějakou rybu v konzervě) máme nakoupenou až příliš rychle, a tak se pak nějakou půl hodinku poflakujeme kolem otevřeného chlaďáku s mléčnými výrobky, předstírajíce zájem o koupi jogurtu. Když už i sami sobě připadáme podezřelí, opouštíme azyl obchodu a míříme k nádraží.
Ze začátku nás napadá bláznivá myšlenka, když už jsme tady, přece jen k těm památkám aspoň přičuchnout. Po chvíli chůze ale už na nic takového nemáme ani pomyšlení a kempíme v blízkém no name parčíku mezi činžáky. Terminátor existuje. A ne jeden, jsou to všichni obyvatelé Sevilly.
Náš vlak odjíždí v 18:25, a tak kolem půl páté opouštíme stín parčíku a zbytek čekání jdeme strávit do klimatizované nádražní haly. Tak, to bychom měli první ze čtyř plánovaných dní ve Španělsku.
Ve vlaku je příjemných 22°C, průvodčí nám věnuje sluchátka na poslech hudby a strojvedoucí to kousek za Sevillou nakopává na 305 km/h. Za takových okolností vypadá i ta posraná skoro poušť za oknem hezky.

Valencie

Na nádraží Valencia Joaquin Sorolla přijíždíme ve 22:25 a míříme rovnou na pláž, kde chceme přespat. Jdeme napůl po čuchu, napůl podle map na autobusových zastávkách. Po půl dvanácté už si děláme skrýš za skladem lehátek, cennosti jako obvykle zahrabávám do písku a než ulehneme, musíme si dát tradiční půlnoční koupání.
Pár hodin po usnutí nás budí otravní komáři a v tu chvíli vidíme, že to nejsou jen oni, kdo nám dělá společnost. Po pláži korzují podezřele vypadající černoši. Chvíli na to vidíme blížící se policejní Jeap s velmi silnými světlomety na střeše a máme obavy, že nás policisté vyženou, ve Španělsku se totiž údajně na pláži spát nesmí. Podle reakcí našich "společníků" okolo to ale nevypadá, že by tu policie byla kvůli spícím lidem - jak se totiž auto blíží, černoši se bleskurychle schovávají za složená lehátka, slunečníky a přístřešky se sprchami.
Auto projíždí těsně kolem nás, policisté si nás z okýnek prohlížejí, ale nezastavují a pokračují dál. Jak se světla vzdalují, černoši vylézají ze skrýší a začínají znovu korzovat. Nevíme, jestli to jsou dealeři, zloději, nebo něco horšího a možná to ani vědět nechceme. V každém případě je jasné, že s policií si zrovna netykají, situace s autem se totiž opakuje přibližně každou hodinu. Za těchto okolností už se nám znovu usínat nechce a rozhodně se nám tu nechce přebývat i další noc. Než se rozední, bookujeme si přes internet pokoj v hostelu On Dormire Valencia na další noc.

15. července
Čekáme na rozbřesk, poleháváme a po očku sledujeme svou podezřelou společnost. Rozhodně nevypadají, že bychom je byť v nejmenším zajímali, i tak jsme ale nesví. Když už se nad obzorem objevuje první světlo a naši kamarádi pláž opouštějí, čeká nás další adrenalinový zážitek - kousek od nás se rozburácí motor traktoru, který se začne pohybovat směrem k nám. Za sebou má připojený jakýsi vysavač bordelu, uklízí pláž. Jistě chvályhodná činnost, nám se teď ale ani trochu nehodí, protože musíme pobalit věci a čekat, než s tím rituálem skončí.
Když už pláž opouští i tenhle poslední nezvaný návštěvník a začínají se objevovat první normální lidi - běžci, na chvíli si dovolujeme usnout. Do poledne přečkáváme napůl spící, napůl bdící na pláži, pak se pomalu balíme a směřujeme k hostelu. Ten má ale check-in až od 4 hodin, a tak se ještě na pár hodin zašíváme do Starbucks a načerpáváme síly z ledového latté, když už jsme je nenačerpali spánkem.
Do hostelu dorážíme přesně ve 4 a po rychlé sprše se hned vydáváme zpátky do města. Poloha hostelu nám hraje do karet, nachází se 10 minut od nádraží Estacio del Nord, ze kterého zítra pojedeme. A naše kroky k němu směřují i teď, hned vedle totiž stojí býčí aréna - Placa de Bous (takto se označuje v katalánštině, španělské označení je Plaza de Toros). Od arény postupujeme do historického centra, chceme navštívit jeden z nejstarších trhů v Evropě (Mercat Central), ale areál je bohužel v rekonstrukci. Prohlédneme si alespoň katedrálu a krásnou budovu radnice.
Skrz centrum se dostaneme až k naprosto unikátnímu, 9 kilometrů dlouhému parku - Jardí del Túria. Ten vznikl v roce 1957 v korytě řeky Túria, když se ji město po katastrofálních povodních rozhodlo odklonit a vytvořilo koryto okolo města. Přes park tedy vedou klasické říční mosty a souběžné ulice vypadají jako typická nábřeží. Místo je naprosto okouzlující, po celé délce vedou četné promenády, některé z nich s povrchem na in-line brusle. Bruslařů tu potkáváme mnoho, zrovna tak běžců. Narážíme taky na skupinku lidí s bubny, na četná jezírka, tenisové kurty, dětská hřiště, nebo třeba koncertní arénu. Žít ve Valencii, asi bychom většinu času trávili tady.
Úplně na konci parku narážíme na "Město umění a vědy". Stojí tu například mořský svět, muzeum vědy, ale hlavně několik abstraktních budov bez účelu postavených v mělkých bazéncích s vodou. V okolí se nachází mnoho jednoduchých přístrojů pracujících se slunečním světlem, například sluneční hodiny, přístroj určující čas východu a západu slunce a mnoho dalších "udělátek", účel některých z nich nedokážeme určit. Popisky jsou bohužel jen ve španělštině.
Od areálu pokračujeme po zajímavém, zatím uzavřeném, tramvajovém mostě, který překonává železniční trať. Na druhé straně hned vidíme, proč je uzavřený. Koleje tu končí v hlíně a okolo je jen pustina, na které už ale zjevně panuje stavební ruch. Tedy, teď je noc, takže stavební klid. Chceme se dostat k fontáně na pláži, která údajně tryská vodu do tvaru lodě, takže pokračujeme směrem k vodě. Přecházíme pustinu, dostáváme se mezi činžáky a už zase máme pocit, že jsme se dostali na místo, kde ještě nikdy žádný turista nebyl. A soudě podle pohledů mnoha obyvatel vyvalených na ulici to asi není jen pocit. Vzdáleně to tu připomíná český Chánov.
Z čtvrti se vymotáváme rychle, konečně jsme u vody, ale trochu jinde, než jsme si představovali. V nákladním přístavu. Ne, tady nikdy žádný turista nebyl. A nejspíš ani žádný obyvatel Valencie. Opatrně jdeme podél vody, tu a tam vidíme typického přístavního dělníka, všude v okolí hučí těžké stroje.
Konečně se dostáváme na jakž takž normální ulici a při pohledu vlevo vidíme, že celou anabázi s Chánovem a přístavem jsme si mohli ušetřit, kdybychom hned za tramvajovým mostem odbočili vlevo na další most. Přístavní silnice se totiž celou dobu nenápadně stáčela vlevo. Nevadí, alespoň máme další netradiční zážitek.
Přicházíme k pláži, vidíme místo, kde jsme poslední noc přebývali, a postupujeme dále, o fontánu bychom měli zakopnout každou chvíli. Ještě předtím ale narážíme na neuvěřitelné sochy z písku. Kromě té na obrázku je tu například socha sfingy nebo obří zámek. Nechápeme. Fontánu nacházíme v zápětí a přichází zatím asi největší zklamání - je vypnutá!
Na truchlení ale nemáme moc čas, je už po jedenácté hodině, čeká nás ještě dobrých 10 kilometrů cesty do hostelu a ráno vstávačka v 7. Chceme totiž do Barcelony dojet přes Zaragozu a odpoledne strávit tam.
Když opouštíme pláž, stane se to, na co se svými rozpadajícími se sandály čekáme už pár dní - první podrážka se vzdává a pouští se zbytku boty.
Ještě než se ze solidarity zuju taky, kontroluju pro jistotu jízdní řád, abychom věděli, v kolik přesně že budeme vstávat a jak moc teď musíme spěchat. A nevěřím svým očím.
Vlak, který jsme si v neděli našli, jezdí právě jen v neděli. Cítili jsme jako povinnost navštívit toho co nejvíc, teď ale do Zaragozy nemusíme! Nemusíme vstávat! Po skoro probdělé noci dostáváme darem pět hodin spánku navíc a přichází pocit naprosto neuvěřitelné, zpětně nepochopitelné euforie. Na boso, jako smyslů zbavení a za zvuku nejoptimističtější písničky běžíme prostředkem ulice.
Ani nevíme jak, najednou jsme u povědomého tramvajového mostu. Po umělém trávníku mezi kolejemi se ale na boso běží nádherně. Do Města umění vpadáváme už celí zadýchaní, i tak se ale klidníme až u mělkých bazénků, když si zchladíme nohy vodou.
Foťák hlásí skoro vybité baterie, a tak je teď potřeba vzít to trochu seriózně a mezi nasvícenými budovami se zvěčnit, dokud to jde. Domů se vydáváme až po půlnoci a protože prázdná noční Valencie má úžasné kouzlo, vůbec nespěcháme. Do hostelu přicházíme až kolem druhé ranní, protože to my teď můžeme. Před dvanáctou nás odsud nikdo nedostane.

16. července
Do Barcelony se dá z Valencie dostat za pár hodin rychlovlakem, nám už se ale nechce platit tolik peněz za rezervaci, a tak se rozhodujeme pro cestu regionálními vlaky s přestupem v Tortose. Hostel opouštíme po poledni, Babet si ještě stihla provizorně slepit sandály náplastmi. Pak mě odkládá na nádraží a jde si sehnat nové boty. Na sedačku vedle mě odkládá tatínek asi 8letého chlapečka s nákupem a na chvíli odchází.
Chlapeček si mě zvědavě prohlíží, pak z jedné nákupní tašky vytahuje časopis, s jiskřičkami v očích ho otvírá na stránce s nahou slečnou a nadšeně mi ji ukazuje. Tomu se říká prolomit ledy. S gustem pokývnu a zdvihnu palec, chlapeček má evidentně radost, že navázal konverzaci a začíná brebentit španělsky.
Mně naneštěstí z hlavy vypadla i základní fráze, že španělsky neumím, a tak začínám mluvit anglicky, aby ho trklo, že si spolu moc nepopovídáme. Chvíli mlčí a tváří se na mě jako na mimozemšťana, pak ale pokračuje ve vyprávění. Chvíli na to už se vrací tatínek, vidí otevřený časopis, rychle ho balí, chlapečkovi vynadá a táhne ho pryč. Ten se na mě ještě otáčí a volá "Adios", opáčím to samé a má zjevně radost, že ze mě nakonec přece jen něco dostal.
Vlak odjíždí ve 14:50, Babet usíná ještě než opustíme Valencii, a tak mám aspoň čas vyřídit Facebookovou korespondenci a poprvé se za tenhle trip nasrat u čtení iDnes. Cesta je dlouhá, a tak i já upadám do polospánku, z nějž mě vytrhne až chvíle, kdy vlak začne couvat.
Pohled na Google Maps mě naštěstí uklidňuje - nezaspali jsme a vlak se nevrací zpátky, Tortosa jen leží mimo hlavní trať do Barcelony a zároveň z ní železnice nikam nepokračuje, vlak tam tedy musí "nacouvat".
V Tortose zastavujeme v 17:36, vlak do Barcelony odjíždí až v 18:50, a tak se nejdřív chceme vydat na rychloexkurzi. Pohled na ospalou, nehezkou ulici před nádražím nás ale odradí. Vzhledem ke stavu nádraží v naší Mladé Boleslavi, které leží 3 km za městem a jehož fasáda pamatuje Františka Josefa, bychom asi měli být naučení nesoudit město podle okolí nádraží, poflakování v čekárně je ale tak jako tak lákavější možnost.
Zajímavý je pohled na informační cedulky v čekárně - jsou v katalánštině, španělštině, francouzštině a angličtině. Škoda, že takovou jazykovou výbavou nedisponují i lidé. Jak se bavíme, lidé sedící v čekárně vedle nás po nás udiveně pokukují. Nejspíš přemýšlí, odkud jsme, že mluvíme tak divnou řečí. Chceme jim zamotat hlavy ještě víc a začínáme vyjmenovávat co nejvíc slov obsahujících Ř. Pár se přestává bavit úplně a už nás jenom sleduje. Pak ale přijíždí vlak a zábavu musíme utnout.
Dvou a půlhodinová cesta do Barcelony utíká rychle, vlak jede většinu času úplně po pobřeží, a tak se kocháme nabitými plážemi v letoviscích i opuštěnými plážemi v divočině. Na konečnou Barcelona - Estacio de Franca přijíždíme krátce před půl desátou a než půjdeme spát na pláž, vyrážíme omrknout nějaké památky.

Barcelona

Po široké třídě Via Laietana jdeme okolo barcelonské katedrály, přes Katalánské náměstí, pak křivolakými uličkami starého města k Vítěznému oblouku a parku Parc de la Ciutadella. Ten už je zavřený, a tak ho obcházíme. V Barceloně bují noční život zatím nejvíc ze všech měst, která jsme navštívili.
Okolo parku procházíme po pěší zóně, která vede až k pláži. Je kolem půlnoci, pláž je obsypaná bary, které jsou obsypané lidmi a zuří tu hned několik beach party. Pokračujeme podél pláže směrem od centra, tady je to na spaní trochu moc divočina. O pár set metrů dál už je větší klid, nacházíme si útočiště za skladem lehátek a jdeme se koupat. I o pár hodin později je tu pořád spousta lidí, ale připadáme si bezpečně, vesměs jsou to páry, několik bezdomovců a neúnavný prodavač piva. Po druhé hodině zahrabáváme cennosti a jdeme spát.
Sotva zamhouříme oči, budí nás burácení ne jednoho, ale hned tří traktorů. Tady to berou z gruntu. Tísníme se s bezdomovcem u skladu lehátek, aby nás traktory nepřeválcovaly. Pán nás informuje, že je to na 10 minut (anglicky, první anglicky mluvící Španěl je bezdomovec) a zapaluje si cigaretu. S 10 minutami měl pravdu, ani se nenadějeme a už můžeme znova ulehnout.
Ze spánku mě vyruší šustění a tiché hlasy. Stále se zavřenýma očima se probírám a uvědomuju si, že mi někdo prochází přímo kolem hlavy. Ještě chvíli čekám, načež vystřelím nahoru a vidím nad sebou tři vykulené černochy, z nichž jeden drží v ruce moje kraťasy. Všichni tři strnuli v pozici, v jaké jsem je vyrušil, evidentně vůbec nepočítali s tím, že bychom se mohli probudit.
Po chvíli ze sebe jeden anglicky (jo, druhý Španěl mluvící anglicky je zloděj) vykoktá "My...my..my se jdem jenom zeptat, jestli nemáte cigarety", načež se za mnou ozve "Cold beer?". Teď už si připadám, jako v nějakém absurdním dramatu. Vypadám snad, že mám uprostřed noci, zatímco mě okrádají, chuť na pivo? Zároveň se probouzí Babet. Cernoši se tváří pořád zmateněji. Vidí, že trošku ztratili kontrolu nad situací a odcházejí.
Teď už se nám ani trochu usínat nechce a už vůbec ne spát tu i další noc. Naši známí korzují po pláži sem a tam celou noc, sledujeme je s úsměvem. Se svítáním se ztrácí pryč a my si dovolujeme znovu usnout.

17. července
Budí mě šťouchnutí do zad, nad námi stojí dva policisté. Hrdinové, je světlo, nebezpečí pryč, tak jdou zkásnout lidi spící na pláži. Dožadují se pasů, v tu chvíli vidím, že batohy máme rozhrabané. Odhrnuji deku a vyhrabávám igelitku s cennostmi. Policista to ocení obdivným "muy bien!".
Pokutu nám nedávají, ale opisují si údaje z pasů a upozorňují nás, že na pláži se spát nesmí a navíc je to nebezpečné. Všimli jsme si. Než se vydají vzbudit pár spící opodál, upozorňují nás, že po sobě musíme uklidit. Teď si teprve všímám, že kraťasy mám pohozené o kus dál (černouškovi, který je předtím držel, zjevně nedaly spát) a všude kolem jsou rozházené účtenky, které jsem měl nastrkané po kapsách. Asi hodně věřil tomu, že mezi nimi budou peníze.
Balíme nepořádek a stěhujeme se blíž k vodě. Tak, už nespíme, regulérně se opalujeme. Na střídačku pospáváme a vymýšlíme, co teď. Veškeré dostupné ubytování v Barceloně je podle booking.com nekřesťansky drahé, a tak přicházíme s nouzovým plánem. Další noc si střihneme nonstop a vyspíme se ráno ve vlaku.
Na pláži pospáváme celé dopoledne, odpoledne se vydáme načerpat energii ledovým latté do Starbucks. Na památky budeme mít celou noc, tak si můžeme dovolit trochu se teď poflakovat.
Po pár hodinách nakonec vyrážíme, ale nohy se nám motají tak, že to stejně zakempíme hned vedle v Parc de la Ciutadella. V příjemném stínu se povalujeme až do podvečera, za tu dobu nám podivní prodejci stihnou několikrát nabídnout pivo (ne vychlazené, tenhle amatér ho má jen v igelitce), růži, koberec a kebab. Nechceme, děkujeme, odejděte. Slunce slábne a my vyrážíme. Vítězný oblouk, Placa de la Sagrada Família a neomylně postupujeme na nejvyšší viditelný kopec, konkrétně Parc del Guinardó, kde se nachází vyhlídka Bunkers del Carmel.
Kopec je čím dál prudší, teplota neklesá, když ulice vyústí do parku a mění se ve schodiště, sundávám a ždímám tričko. Mám pocit, že nemá cenu pít, když se voda v těle ani neohřeje. Úplně nahoře se před námi objeví betonový plac a pozůstatky malých budov (bunkrů, soudě podle názvu). Výhled nic moc, jen placka s pravoúhlými ulicemi a vzadu moře. Čekáme na setmění, třeba se objeví něco zajímavého.
Hm, ne. Zajímavější je paradoxně pohled na druhou stranu, kde se nacházejí jen obytné budovy. Ulice se tu alespoň různě vinou a proplétají. No nic, trošku si zapodvádíme. Foťák na dvacetisekundovou expozici a to by bylo, aby aspoň nějaké z výškových budov trochu nevynikly. A za pár let už si třeba nevzpomeneme, že to takhle ale vůbec nevypadalo.
Po desáté hodině už uháníme dolů s kopce, chceme stihnout zpívající fontánu. Show má začínat ve 23 hodin a trvat půl hodiny, úplně na druhém konci města v areálu EXPO 1929. Google Maps trvají na tom, že nám cesta zabere hodinu a 42 minut, tak jim chceme ukázat, co v nás vězí. Ženeme se jako splašení, hodinky ale vítězí. Když ukazují 23:00 a jsme sotva ve dvou třetinách cesty, vzdáváme se. A spokojíme se s malou fontánou, u které zrovna stojíme. Náhodou, hezky svítí.
Síly na zbytek noci chceme načerpat v Burger Kingu na Via Laietana, který jsme si vyhlédli už odpoledne. Cestu si chceme zkrátit přes staré město, ve spletitých uličkách se ale zamotáváme, ztrácíme směr a nakonec nám připadá, že chodíme v kruhu. Nakonec se jaksi vyloupneme vedle barcelonské katedrály, proti veškeré logice úplně z jiné strany, než bychom čekali. Nevadí, jídlo už je na dohled.
Je půlnoc, dopřáváme si po dvou týdnech první teplé jídlo v podobě dvou sendvičů. A bezedného kelímku samozřejmě. Díky němu nás tu budou mít až do zavíračky ve tři. Zabrali jsme jediné místo u zásuvek a ještě před jídlem oživili elektroniku.
Přebytek času využíváme k nalezení a zarezervování hotelu v andorrském Pas de la Casa, jenž je naším příštím cílem. Než se nadějeme, jsou dvě, v lokále už jsme poslední a začíná kolem nás nervózně přešlapovat člen ostrahy.
Ve čtvrt nám poprvé připomíná, že ve 3 se zavírá a opakuje to každých 10 minut. Asi je na nás vidět, že jsme se uvelebili luxusně a vůbec se nám odsud nechce. Dveře nakonec otvíráme ve 2:54, chceme si ušetřit vynesení za flígr.
Tak a co teď? Jdeme směrem k vodě, tam už něco vymyslíme. Přicházíme do malého přístavu a najednou máme pocit, že už blouzníme z únavy. Přímo před námi se hýbe most. Při bližším prozkoumání se uklidňujeme, halucinace nemáme, most se vážně hýbe. Respektive skládá se, jednotlivé části se zasouvají do sebe. Nevíme, co je na ostrově na druhé straně, ale jsme docela rádi, že tam nejsme. Chvíli jdeme podél břehu, pak odbočujeme zase zpátky do města, bloumáme bezcílně. Po straně širokého bulváru, po němž naslepo jdeme, narážíme tu na židli á la XXX Lutz, o kus dál zas na obří špulku, jen tak "pohozenou".
Nemáme ponětí jak, ale najednou stojíme před areálem EXPO 1929, ke kterému jsme se o pár hodin dříve hnali. Velkorysý prostor mezi ohromnými budovami je úplně pustý a je tu naprosté ticho, až jsme z toho nesví, jdeme prostředkem prázdné čtyřproudé silnice a připadáme si trochu jako v postapokalyptickém světě. Na konci ulice nacházíme onu fontánu, která teď už ale nic nepředvádí. Šplháme po schodech nahoru k fontáně a oddáváme se tajuplné atmosféře liduprázdného areálu.
Když hodinky ukazují krásný čas 4:44, rozhodujeme se už pomalu směřovat k železniční stanici pod Vítězným obloukem. Cestu pro jistotu konzultují s Google mapami a ty přicházejí s celkem jednoduchým návrhem - půjdeme 5 kilometrů rovně. Po širokém bulváru Gran Via de les Corts Catalanes. To je ten typ ulice, kde z jednoho konce vidíte na několik hodin chůze vzdálený druhý konec. No nic, tak vyrazíme.
Na náměstí přicházíme za rozbřesku před šestou hodinou, děláme obligátní fotky oblouku, tentokrát kvůli neskutečné únavě jen nás s obloukem, a hledáme vstup do podzemní stanice. Překvapivě to není taková sranda, přímo na náměstí žádný vstup není, nacházíme ho až v jedné z postranních uliček. Podzemní nádraží vypadá přesně jako stanice metra a i frekvence vlaků (zhruba každých 3-5 minut) odpovídá metru. Odjíždějí odsud pouze příměstské linky, které obsluhují více či méně vzdálená předměstí Barcelony. Jen jeden jediný příměstský spoj pokračuje z nějakého důvodu až do 150 km vzdálené Latour de Carol na španělsko-francouzsko-andorrských hranicích, kam míříme i my. Takže přestože se nám chce strašně spát, musíme ostražitě sledovat přijíždějící vlaky. Kdybychom ten svůj prošvihli, znamenalo by to čekání dalších několik hodin.
Vlak přijíždí v 6:29, přesný jako hodinky. Dopotácíme se dovnitř a okamžitě usínáme, čeká nás více než tříhodinová cesta k vrcholkům Pyrenejí.

» Pokračování - Andorra