Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Portugalsko

Portugalsko

Po důkladném propečení v italských pětatřiceti a více stupňových vedrech přistáváme zpožděným RyanAirem krátce po půlnoci (v Portugalsku je o hodinu méně než ve zbytku kontinentální západní Evropy) na letišti Porto - Francisco Sá Carneiro. Šok přichází hned po výstupu z letadla - letiště je prostorné, dokonale čisté a orientovat se dá natolik intuitivně, že téměř nemusíme sledovat všudypřítomné navigační piktogramy.
Se vstupem do terminálu přichází další šok - ačkoliv je neděle po půlnoci, náš let je poslední a téměř hodinu zpožděný, hemží se to tu lidmi poskytujícími rady a turistické mapy Porta. Po zkušenostech z Itálie, kde si účtovali jak se říká i za Dobrý den, jsem z počátku poněkud nedůvěřivý. Když nás ale další "asistent" v reflexní vestě u vstupu do metra upozorňuje, že poslední souprava jede za několik minut, bleskově mi z hrsti vyzobává drobné, které hází do automatu, aby nám v zápětí podal potřebné lístky, poprvé si říkám, že tahle země bude opravdu trochu jiná liga.
Zmíněné metro by našinec označil spíše za tramvaj a to jak kvůli vzhledu, tak kvůli uspořádání - pod zemí se pohybuje jen v nejužším centru, jinak se koleje nachází v silnici. Další z řady šoků nás čeká po výstupu z podzemní stanice Bolhao - celé historické centrum vypadá, jako by ho právě postavili. Kachličkové fasády budov typické pro portugalskou architekturu jsou jako čerstvě zhotovené, stejně tak dlažba, lavičky, osvětlení atd.
Hotel z řetězce B&B (Porto Centro), který jsme jako jediný objednali už z Čech (kvůli pozdnímu příletu), se nachází v centru na jednom z hlavních náměstí a vychází na 50 € za noc (celkem rozdíl oproti hotelu stejné značky na římské periferii za 80 €). Při pěším poznávání Porta v následujících dnech jsme došli k několika poznatkům - centrum opravdu prošlo a místy ještě prochází kompletní rekonstrukcí, anglicky se s vámi dorozumí i pětileté dítě hajzlbáby a ceny všeho jsou tak nízké, že i český Kaufland při čtvrteční akci se může jít zahrabat (viz praktické informace). Ale popořadě.

Pokoj před prací akcí

První večer v hotelu využíváme hodinu navíc, kterou nám přihrál časový posun, a ručně pereme své omezené zásoby oblečení. Nebýt účinné klimatizace, byl by jistě ráno v pokoji vzduch jako...no, jako v prádelně, mokré oblečení obsadilo kromě ramínek i veškeré možné i nemožné rohy a výstupky.
Dojmy z první procházky Portem nám pak nedají spát, musíme se uklidnit dalším dílem Přátel a spát jdeme až ke třetí hodině.

Porto

8. července
Budík o jedenácté, máme hodinu na probouzecí sprchu, pobalení stále vlhkého oblečení a nalezení levnějšího hotelu. Rozhodujeme se pro Ibis budget, který je od centra dále, ale za noc chce jen 30€.
B&B opouštíme přesně ve 12:00 a přes Sao Bento míříme s kopečka na nábřeží řeky Douro. Řeku překonáváme po dvoupatrovém mostu Luíse I., cestou skoro nemluvíme, krása města nám vzala řeč. Z nábřeží Cais de Gaia brzy odbočujeme a jdeme klikatými uličkami nahoru. Ty mají většinou šířku přesně na jeden autobus a jednoho člověka. Na to přicházíme, když se před námi ozve silné zatroubení, načež zpoza zatáčky začne pomalu vystrkovat nos autobus a my se tiskneme ke zdi, aby mohl projet. Řidič už tu patrně pár kolizí zažil, nebo je prostě jen předvídavý.
Když se vyškrábeme nahoru, dostáváme se na dálniční přivaděč (Via 8) a cesta už je o poznání méně příjemná. Chvíli jdeme podél této rušné silnice, podejdeme dálnici A1, míjíme hypermarket Continente, až dojdeme ke křižovatce dálničních nájezdů, ze které už je hotel Ibis na malém kopečku vidět. Neznalí situace přebíháme nájezdy podle směrníků pro auta a až z hotelového parkoviště vidíme, že jsme mohli celou křižovatku pohodlně obejít postranní uličkou Rua Martir S. Sebastiao.
Tuhle informaci využijeme v zápětí, nechceme plýtvat časem, a tak v hotelu jen zahodíme věci a vracíme se do Continente nakoupit věci, které jsme si kvůli dvěma cestám letadlem nemohli přivézt. Při pohledu na ceny zažívám menší orgasmus - nákup dvou keramických nožů, plastového ešusu, žiletek a spousty jídla nás vyjde na necelých 13€.
V hotelu se rychle občerstvujeme a vyrážíme zpět do města. Tentokrát ale lepší cestou - míříme rovnou dolů na nábřeží, podél kterého vede až do centra dřevěná lávka nad vodou. Přes řeku se dostáváme opět po mostě Luise I., ještě před ním nám ale do cesty skočí vykulený muž a vykřikne "You!", načež s úšklebkem dodá "have a dirty mind". Doteď jsem si ani neuvědomoval, že mám na tričku nápis Dirty mind.
Přecházíme řeku a přes náměstí Jardim do Infante Dom Henrique míříme ke kostelu Igreja de Nossa Senhora da Vitória, za nímž se nachází menší zahrada s úchvatným výhledem na město. Ze zahrady pokračujeme dále do kopce až na náměstí Praca de Lisboa, kde nás hned upoutá věž Torre dos Clérigos. Bude tam určitě parádní výhled a my ho chceme.
Nadšení se hrneme ke vstupu, který blokuje prodavač vstupenek. Ptáme se, v kolik zavírají, prodavač se začne dívat na hodiny, které ukazují 18:59:50 a říká - We're closing...well, now...actually, right now. We've just closed. (Zavíráme...no, teď...vlastně, přesně teď. Právě jsme zavřeli.)
Se staženým ocasem se přesouváme dál na náměstí Praca de Gomes Teixeira a zklamání si jdeme vynahradit dvěma velkými vanilkovými latté v místní Costa Coffee. Pak už přes Praca da Liberdade procházíme kolem impozantní portské katedrály k mostu Luise I. Tentokrát jdeme přes horní "patro", které je uzavřené pro auta, pouze prostředkem projíždí metro. Usedáme v parku Jardim do Morro a sledujeme úchvatnou podívanou - západ slunce nad Portem. Lesknoucí se řeka Douro v kombinaci s rozsvěcejícím se Portem tvoří vážně kouzelnou kombinaci. Vydržíme až do úplného setmění a vracíme se přes most do centra. Scházíme dolů k řece a přes dolní patro mostu přecházíme na jižní nábřeží, kde restaurace podávají vyhlášené portské víno.

Náš vítač

Usedáme na náhodně vybrané zahrádce (Sandeman) a s překvapením zjišťujeme, že muž, který na nás odpoledne vyskočil s dirty mind, dělá právě v téhle restauraci číšníka. Respektive číšníka a vítače zároveň a když ho chvíli sledujeme, musíme uznat, že je to vážně "veselá kopa". Lidi na ulici oslovuje vtípky a některé z nich do restaurace vážně naláká. Mezitím se nás ujímá jiný číšník a jelikož portské víno budeme pít poprvé, dáváme na jeho doporučení. A chybu neděláme, portské je výborné, i když se klasickému vínu chuťově nepodobá ani vzdáleně.
"Náš vítač" za námi odbíhá celý večer a háže jeden vtip za druhým, zatímco nás zpovídá, odkud jsme a jak se nám Portugalsko líbí. Zná Českou republiku i Prahu, ale říká, že Čechy v restauraci ještě neměl. Už v tu chvíli si říkám, že přátelštější obsluhu jsem v restauraci nezažil. O půlnoci nám oznámí, že restaurace zavírá, ale protože se mu líbíme, můžeme klidně ještě zůstat. Když platíme, tak se na v Čechách běžné 10% spropitné klaní málem až k zemi. Jestli ho za přátelskost platí, dobře dělají, při dlouhodobějším pobytu bych se sem určitě ještě vrátil.
K hotelu se vracíme po nábřežní lávce a celou cestu se ohlížíme, pohled na noční Porto s mostem Luise I. je dechberoucí. Cestou do kopce si všímáme, že po oblouku dálničního mostu vedou schody a ve stejnou chvíli nás napadne to samé - zítra večer tam musíme vylézt!

9. července

Prádlo stylově pověšené uprostřed ulice nad ústím řeky Douro do Atlantiku

Historický okamžik - poprvé a naposled vycházíme z hotelu dobrovolně před polednem...těsně, v 11:54, ale počítá se to! Naše kroky vedou opačným směrem od centra Porta, k nádraží Vila Nova de Gaia, které je blíž než to portské. Zítra nás čeká cesta do Lisabonu, a tak chceme zjistit, jak brzy musíme vyjít. Navíc potřebujeme vyřídit rezervaci místa, která je v rychlovlacích povinná.
Na nádraží je to vlastně úplně poprvé, kdy své InterRail pasy ukazujeme nějakému drážnímu zřízenci, v Itálii nic jako průvodčí nevedli. Pokladní na pasy kouká trochu vyjukaně, není divu, z Portugalska neexistuje železniční spojení do zahraničí, a tak sem asi moc lidí s mezinárodními železničními jízdenkami nejezdí. Po poradě s kolegou mi ale rezervační lístky vydá a nás opouští nervozita z toho, že by pasy mohly být z nějakého důvodu neplatné.
Od nádraží se jdeme znovu podívat do parčíku Jardim do Morro, tentokrát kvůli fotící rutině - s pohledem na Porto a řeku Douro se prostě musíme zvěčnit.
Pak přecházíme most a stavujeme se na největším náměstí Praca da Liberdade. Trochu připomíná pražský Václavák - úzké, dlouhé, v čele majestátní budova, jen Vašek na koni chybí. Cestou dolů na nábřeží narážíme v ulici Rua dos Mercadores na obchůdek se suvenýry, zaujme nás jeho mladý majitel, má totiž na pultu položenou dokonalou kresbu historické portské tramvaje. Prý si takhle jen ve volném čase procvičuje kreslení, rád by se ale jednou živil uměním.
Na nábřeží od včerejška vyrostla velká obrazovka a před ní menší hlediště z restauračních stolů a židlí, všude v okolí se ozývá portugalská fotbalová hymna, večer se evidentně bude hrát fotbal. My ale pokračujeme po proudu řeky, dlážděné nábřeží pomalu přechází v park, který projdeme až nakonec a pak už se znovu vydáme do kopce. Jdeme po historických schodech Escadas do Caminho Novo, jež procházejí podél téměř 7 století starých hradeb.
Nad schody pokračujeme stále vzhůru, stavujeme se v krásném parčíku Jardim Municipal a pak už si chceme prohlédnout zahrady za Palácio de Cristal. Cestou k nim na nás ze zápraží jednoho z domů volá nějaký stařík a posléze nám portugalsky začne něco vyprávět. Nechce pochopit, že portugalsky nerozumíme, a tak si celé vyprávění poslechneme. Vypadá, že jsme mu udělali radost.
Se zahradami máme smůlu, právě dnes jsou pro veřejnost uzavřené, hlavní bránu střeží ochranka a dovnitř vjíždějí limuzíny. Pokračujeme tedy na náměstí Praca de Lisboa a tentokrát k věži Torre dos Clérigos dorážíme včas. Vstup nás stojí pouhá dvě eura a výhled ze 75metrové výšky je úžasný. Vydržíme nahoře déle než hodinu, baví nás sledovat ruch dole na náměstí.
Z věže už se vracíme na nábřeží, fotbalová hymna Vai Portugal duní pěkných pár set metrů od řeky. "Hlediště" už je zaplněné, mezi diváky kmitají číšníci z přilehlých restaurací, zápas zjevně každou chvíli začne. Nás ale fotbal nezajímá, sedáme si na kraj nábřeží a sledujeme západ slunce obráceně, tedy jeho odraz v budovách naproti přes řeku. Asi ještě hezčí podívaná, než včera. Vydržíme až do tmy a pak si jdeme podruhé a naposledy užít pohled na noční Porto shora z parčíku Jardim do Morro.
K hotelu zamíříme až po půlnoci, tentokrát ale míjíme svou obvyklou odbočku z nábřežní lávky a pokračujeme podél řeky k dálničnímu mostu, jsme odhodlaní na něj vylézt. U pilíře mostu nacházíme menší parčík plný zamilovaných párečků, milovníci adrenalinu žádní. Je odsud nádherný pohled přes řeku na město a říkáme si, jaký asi bude seshora.
Při bližším prozkoumání ale přichází studená sprcha. Pilíř nejprve míří kolmo vzhůru, až po několika metrech přechází v oblouk se schody. Na jedné stěně je žebřík, ta je ale oplocená a s mnohajazyčným varováním o přítomnosti kamer, pohybových, hlukových a kdovíjakých čidel. Sklíčeně se vracíme k hotelu a jak nás opouští adrenalin a odhodlání, říkáme si, jak jsme mohli být tak naivní a myslet si, že takováhle stavba by nebyla zabezpečená.
Poslední pohled na Porto a odbočujeme z nábřeží do kopce, Lisabon nás už čeká.

Cabo da Roca

10. července
Ráno vstáváme o půl desáté a startujeme pět dní bez zastavení. V 10 vyrážíme z hotelu, v Continente nakupujeme zásoby, nevíme, kdy a kde budeme mít příště možnost nakoupit. V 10:57 už pak uháníme vlakem InterCity z nádraží Vila Nova de Gaia směr Lisabon.
V portugalských podmínkách se jedná o rychlovlak, dosahuje rychlosti až 220 km/h. Cesta ubíhá rychle, krátím si ji čtením on-line průvodce. Zejména mi utkví věta "Teploty v Lisabonu zřídkakdy přesáhnou 25°C", nad kterou souhlasně pokyvuji hlavou, neboť v Portu bylo zhruba právě 25°C. Proč mi utkvěla právě tato věta?
Když totiž v Lisabonu ve 14:00 vystupujeme na stanici Santa Apolonia, první závan vzduchu je jako rána pěstí. Teploměr na nástupišti ukazuje 34°C. Kdybychom cestovali s cestovkou, asi bych se přidal ke známým vtipným zákaznickým stížnostem a počasí bych reklamoval. Tohle jsme si nedomluvili.
Nadšení pro chození o památkách se vytrácí stejně rychle jako zásoby vody a místo do centra se nejkratší cestou po břehu přesouváme na nádraží Cais do Sodre.
Na Cais do Sodre ihned sedáme na vlak do Cascais, které se nachází u ústí řeky Tejo do Atlantiku asi 30 km od Lisabonu. Trať vede po břehu řeky, sledujeme tedy druhý břeh. Hned při odjezdu z Lisabonu vidíme na kopci vysokou sochu, která až nápadně připomíná sochu Ježíše v Riu de Janeiru. Chvíli na to zas podjíždíme most, který je až moc podobný mostu Golden Gate v americkém San Franciscu. V Lisabonu se asi rádi opičí.
Z Cascais je to ještě dalších 15 km na nejzápadnější bod Evropy - mys Cabo da Roca. Tam už musíme pokračovat autobusem 403, který by měl odjíždět přímo od nádraží, ale ať se koukáme jak se koukáme, vidíme stanoviště všech možných linek, jen 403 ne. Nakonec se potupně musíme vrátit na nádraží a nechat si poradit od pokladní. Ta nás sice pošle správným směrem, ale neřekne nám, že autobusové stanoviště je důmyslně schované pod obchodním centrem Cascaisvilla. To nám prozradí až prodavač v elektru, kterého se po několika naběhaných kilometrech kolem obchoďáku celí zoufalí ptáme.
Autobusem s námi cestuje typický "dětský gang", stačí je sledovat chvíli, hned je jasné, že byli pařit v obchoďáku ve "velkoměstě" a teď se předposledním autobusem vracejí do nějaké díry. Kalhoty s rozkrokem u kolen, bieberovské účesy, roztomilé, puberťáci jsou asi všude stejní.
Cesta na mys trvá slabou půl hodinku, při vystupování ale dostáváme tentokrát doslovnou ránu. Od větru. Tak silný vítr, jaký tady patrně fouká běžně, jsem nejspíš nikdy v životě nezažil. Na místě se skoro nedá stát, poryvy nás neustále popostrkují. Když ale od zastávky dojdeme na samotný mys, přestáváme vítr vnímat. Atmosféra místa je neuvěřitelně silná, připadáme si jako na opravdovém konci světa. Dolů 140metrový sráz a v dálce nic jiného, než oceán. Se zapadajícím sluncem nabírá atmosféra ještě větší grády a my většinu času jen tiše zíráme.

Z údivu se vzpamatováváme, až když už je slunce nad obzorem a začínáme se zběsilým focením, dokud je ještě něco vidět. Poslední autobus odjíždí, my jsme ale rozhodnutí, že tu přespíme.
Poslední sluneční paprsky mizí a razantně se ochlazuje, studený vítr už nemá co kompenzovat. Naskakuje nám husí kůže a nechce se věřit, že ještě před pár hodinami jsme v Lisabonu padali horkem.
Jdeme po silnici od mysu a koukáme, kde bychom se mohli natáhnout. Nakonec se utáboříme v menším ďolíku kousek od silnice, který je vystlaný měkkou zelení a kde jsme v závětří, ležení skoro pohodlnější než v posteli.
Je teprve půl jedenácté, spát se nám nechce ani trochu, a tak si na tabletu prohlížíme fotky, máme jich už požehnaně. Zabalit to chceme kolem půlnoci, tablet nás ale vyděsí ohlášením dostupné wi-fi sítě, podle názvu nějaký mobil. Je půlnoc, jsme uprostřed ničeho v naprosté tmě, že by si někdo jen tak vyšel na špacír? Jsme o to nervóznější, že kolem mysu je chráněnná oblast a asi bychom tu ležet neměli. Signál ale po chvíli mizí a v zápětí usínáme.

Lisabon

11. července
Po deváté hodině nás příjemně budí sluníčko. Ideální čas, za hodinu jede první autobus do Cascais. Balíme, ještě chvíli se kocháme pohledem na nekonečný Atlantik a po desáté už se autobusem proplétáme dlouhými serpentinami dolů do Cascais.
Obchoďák Cascaisvilla, který nám včera tak zamotal hlavy, využíváme k doplnění zásob a pak hned sedáme do vlaku do Lisabonu. Nejedeme ale až do města, vystupujeme už na zastávce Belém kousek od falešného mostu Golden Gate (doopravdy se jmenuje Ponte 25 de Abril). Po výstupu se mimoděk ohlížím a srdce se mi zastavuje, když na zemi ve vlaku vidím obálku s našimi InterRail passy a doklady. Bez přemýšlení skáču do zavírajících se dveří, naštěstí je v nich čidlo, a tak se zaseknou a znovu otevřou, stíhám tedy s doklady ještě vyskočit ven. Asi stopadesáté štěstí v neštěstí.
Před stanicí nás na nábřeží čeká hned několik pamětihodností, nejdřív působivý památník portugalských mořeplavců, pak belémské zahrady a v neposlední řadě belémská věž (Torre de Belém). Poprvé v Portugalsku potkáváme nějaké středoevropany, konkrétně slovenský zájezd, jemuž opodál stojí autobus. Upouštím tedy od přesvědčení, že do Portugalska by se ze střední Evropy mohl po silnici vydat jedině terminátor.
Vlakem pokračujeme na konečnou Cais do Sodre v Lisabonu, cestou přes mobilní internet nacházíme hostel We Love Hostel, který stojí kousek od centra a za noc v soukromém pokoji chce jen 30€. Naše první kroky z nádraží tedy směřují tam. Hostel se nachází v běžném činžáku a jedná se vlastně jen o klasický byt - disponuje jen třemi pokoji (jeden soukromý, dva hromadné), zároveň ale plně vybavenou kuchyní a koupelnou. Hned u dveří se nám dostane nejvřelejšího možného přivítání od nejpřívětivější recepční na světě. Naše desetikilové batohy nám málem sama sundává z ramen, do rukou nám strká vychlazené plechovky Coly a v každé druhé větě zmiňuje, že takové strašné horko už dlouho nezažila. Ještě než nám ukáže náš útulný pokojík, dává nám tablet a heslo k Wi-Fi. My před sebou ale máme stěží 10 hodin v Lisabonu, modernímu vybavení pokoje tedy nevěnujeme příliš pozornost a loudíme z recepční nejrychlejší cestu k soše Ježíše (Cristo Rei). Dostáváme detailní instrukce a jako bonus pár tipů, co ještě v Lisabonu musíme vidět.
Času nemáme na rozdávání, a tak od hotelu vyrážíme metrem. To nás vyplivne u už známého nádraží Cais do Sodre, ze kterého pokračujeme přívozem přes řeku Tejo. Na protějším břehu sedáme na autobus, který spíš připomíná saunu. Z cestujících se řine pot a všichni se snaží dostat hlavy k otevřeným okýnkům. Je vidět, že na taková horka v Lisabonu vážně nejsou zvyklí. Autobus nás vysazuje přímo před monumentem, žádná fronta se nekoná a vstupné činí pouhá 4 eura, přičemž nahoru jede výtah.
Vystupujeme z výtahu v 80metrové výšce a už jsme zase ve svém živlu. Na jedné straně se rozprostírá nekonečný Atlantik, na druhé řeka Tejo a nejdelší evropský most Ponte Vasco da Gama, přímo před sebou vidíme Lisabon a pod sebou můžeme sledovat provoz na mostě 25 de Abril. Usedáme k Ježíšovým nohám a doba do zavíračky v 18:30 uteče, že ani nestačíme mrknout.
Do autobusu smrti už se nám znovu nechce, k řece Tejo tedy scházíme pěšky. Slunce už se chystá zapadat a cesta je příjemná. Přívozem se vracíme na Cais do Sodre a uháníme do zahrad kostela Castelo de Sao Jorge, které jsou položené na kopci nad městem. Prostě další výhled, který si nechceme nechat ujít.
Vstup je ale zpoplatněný a pokladní nás informuje, že zavírají za 20 minut. Tak tímhle si Lisabon udělal vroubek. Velký vroubek. Za chvíli si ale šplhne, když kolem deváté usedáme na nábřeží u náměstí Praca do Comércio, kde začíná úchvatná podívaná - západ slunce nad ústím řeky Tejo do Atlantiku, kterému dodává grády most 25 de Abril v popředí a pouliční hudebník se zpěvačkou stojící opodál.
Zůstáváme dlouho do noci, místo totiž neztrácí kouzlo ani po setmění, spíš naopak. Při pozdní cestě do hotelu konečně plně doceňujeme krásy Lisabonu, se západem slunce se totiž konečně ochladilo, a tak nemusíme jen přebíhat ze stínu do stínu. Krásně nasvícené honosné budovy navíc vypadají ještě majestátněji, než za dne.

Faro, Vila Real de Santo António

12. července
Z hostelu se pakujeme raději chvíli před dvanáctou, náš vlak do Fara v regionu Algarve na jižním pobřeží Portugalska totiž odjíždí ve 14:20 z hlavního lisabonského nádraží Oriente, kam chceme dojít pěšky. Nevíme ale jak daleko vlastně půjdeme. Víme jen, že Oriente se nachází úplně mimo centrum Lisabonu a do turistické mapy, kterou nám věnovali v hotelu, nechceme vkládat příliš nadějí.
Recepční nám při odchodu otvírá dveře, prý je to portugalský zvyk - otevřít hostům dveře, aby se někdy vrátili.
Od hostelu tedy vyrážíme přesně na opačnou stranu od centra. Jdeme půl hodiny, hodinu, zástavba řídne a my jsme si skoro 100% jistí, že tudy ještě nikdy žádný turista nešel. A posléze, když před sebou spatříme lisabonské letiště, že tudy ještě nikdy nikdo nešel.
Na nádraží nakonec dorážíme s půlhodinovým předstihem a stíháme v klidu vyřídit rezervaci a najít nástupiště. Cesta rychlovlakem zabere tři a půl hodiny, zvládáme projet všechny fotky, vyřídit Facebookovou korespondenci, poštovní korespondenci a mezitím hrát prší.
Na konečnou ve Faru přijíždíme až těsně před šestou hodinou a dnes potřebujeme dojet ještě do městečka Vila Real de Santo António na hranicích se Španělskem, rozhodujeme se tedy pro rychloexkurzi. Trasování železnice nám hraje do karet, na opačném konci Fara je totiž druhá stanice, Bom Joao, a můžeme tak krásně projít celé centrum a vlak si chytit tam.
Faro rozhodně nevypadá na hlavní město algarvského regionu, na první pohled se tváří spíš jako typické přímořské letovisko, které žije jen v létě pro turisty. Centrum kolem hlavního náměstí s katedrálou působí vyloženě příjemně ospale. Promenáda na břehu zátoky už je živější, pořád ale typicky dovolenková, v každém případě si tu umíme představit týden proválený u vody. A takových lidí je zjevně víc, těsně nad hlavami nám co dvě minuty prolétá letadlo přistávající na přilehlém letišti. Těsně vedle promenády probíhá železniční trať, držíme se tedy jí, až dorazíme ke stanici Bom Joao. Akorát stíháme poslední spoj krátce po desáté hodině.
Kdyby se průvodčí tohoto vlaku účastnil soutěže "Předstírám, že vím, co je InterRail", zcela jistě by prohrál. Podívá se totiž jen na obálku, se znaleckým výrazem pokývne a passy nám vrátí. Příliš se nedivím, v tomhle vlaku jsme naprosto exotický druh, všichni ostatní cestující evidentně jedou z práce ve Faru do některé z vesnic, ve kterých tahle lokálka staví.
Na konečnou ve Vile Real dorážíme po slabé hodince cesty, nádraží stojí přímo u hraniční řeky Guadiana, trať ale dál do Španělska nepokračuje. Z Ayamonte na opačném břehu sice trať kdysi vedla, ale byla zrušena už před 30 lety, nádraží přestavěno na autobusový terminál a nejbližší nádraží na opačné straně hranice se teď nachází až v několik desítek kilometrů vzdálené Huelvě.
Průvodčí vyskakuje dřív než kdokoliv z cestujících a maže domů, jen strojvedoucí si to jde pro dnešek naposled střihnout zpátky do Fara. My míříme nejkratší cestou na pláž, na Vile Real je zajímavá naprosto dokonale pravoúhlá uliční síť. Milovníkům symetrie srdce plesá.
Dostáváme se na okraj města a přichází zrada. Z mapy nebylo patrné, že mezi městem a pláží stojí oplocený les. Silnici procházející lesem naštěstí najdeme za chvíli a vydáváme se po ní. Najednou se ale z pod plotu kousek před námi vysoukají dva vlčáci, okamžitě nás zmerčí a mlsně si nás prohlížejí. Krve by se v nás nedořezal.
Chvíli se na sebe díváme, psi nevypadají, že by nás chtěli opustit, spíš se tváří, že se na nás každou chvíli vrhnou. Když tu se od pláže z ničeho nic vyřítí auto a vlčáci bleskurychle mizí zpátky v lese. To by bylo, jsme zachránění. Ale co teď? Usínat v sousedství lesa s nevyzpytatelnou zvěří se nám úplně nechce.
Vracíme se zpátky na okraj města a vidíme cyklostezku s chodníkem vedoucí podél silnice do vedlejšího městečka - Monte Gordo. To by podle mapy mělo ležet přímo u moře, a tak zamíříme tam. V půlce cesty les končí a po ani ne 20 minutách přicházíme do daleko živějšího městečka, které opravdu leží přímo u pláže.
Z nedaleké beach party duní Calvin Harris, my se usídlujeme s menším odstupem od pláže mezi dunami písku, luxusně skrytí a přitom s výhledem na oceán. Půlnočnímu koupání už nestojí nic v cestě. Voda je o poznání studenější než v Itálii, pořád ale natolik příjemná, že se nám po vykoupání hezky usíná.

Lodí do Španělska

13. července
Sluneční paprsky nás budí po deváté hodině, načež hned balíme věci a suneme se přímo k vodě. A zatímco zhýčkanci v přilehlých hotelech se teprve rozmazlují švédskými stoly, my už se rácháme. Je to krásný pocit, být někde mezi prvními. My ho moc neznáme. Voda je úžasná, my ale můžeme zůstat jen chvíli, dnes potřebujeme dojet až do Sevilly. Brzy se tedy balíme a vyrážíme podél silnice zpátky do Vily Real.
Když procházíme parkem na nábřeží Guadiany, je zrovna poledne, a tak se zastavujeme na menší oběd. Bagáž rozkládáme na pečlivě udržovaném trávníčku a pouštíme se do svých včerejších baget se salátem.
Procházející dovolenkáři na nás koukají s obavami jako na vágusáky...nojo, nemůžeme jim to mít úplně za zlé. Po jídle se už přesouváme k přístavu přívozu, který jezdí přes řeku do španělského městečka Ayamonte. Po čtrvthodině čekání doráží malá kocábka, členové posádky jsou ale vskutku kuriózním úkazem - vypadají jako ostřílení mořští vlci z filmů o mořeplavcích ošlehaní větrem, ne jako řidič a prodavač lístků na bárce pendlující přes řeku.
Platíme každý symbolických 70 centů, přeřizujeme hodinky zpátky na středoevropský čas (a to jsme se sázeli, že zrovna my na to zapomeneme) a posledních pár minut postáváme na portugalské půdě. Chystáme se během 10 minut změnit zemi, časové pásmo a to všechno na lodi, znáte větší frajeřinu?

» Pokračování - Španělsko