Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Itálie
Přistáváme
Na římském letišti Fiumicino přistáváme krátce po jedenácté hodině. O Itálii se leckdy říká, že je to země módy, země stylu, země pizzy a lecčeho dalšího, náš první pocit je ale - HORKO! Letiště se nachází na pobřeží, a tak místo na vlak, kam míří všichni spořádaní turisti, vycítíme vodu a naslepo se vydáváme směrem, kde jak doufáme bude moře.
Cesta je z počátku lidově řečeno o držku, od letiště vede jen poměrně úzká silnice s hustým provozem. Po chvíli ale přicházíme do městečka Fiumicino, několikrát doplníme zásoby vody a než se nadějeme, vidíme před sebou malou pláž. Mezi dovolenkáři v plavkách a žabkách budíme se svou plnou polní trochu pozornost, nás ale zajímá jen příjemně teplá voda, díky níž nás opouští i únava. S osvěžením od horka se však za chvíli ozývá hlad, na který jsme předtím kvůli úmornému vedru zapomněli. Jelikož jídlo zůstalo na Ruzyni, praktikujeme celé odpoledne jednoduchý postup - chce se ti spát? Jdi do vody. Máš hlad? Vylez z vody.
Koupání máme po pár hodinách dost a vyrážíme do Říma. Zpátky na letiště se nám ale nechce, a tak na mapě v centru městečka nacházíme jinou blízkou železniční stanici (Parco Leonardo), ke které z Fiumicina vede silnice obklopená hezky vypadajícími zelenými fleky. No, jak se vzdalujeme od Fiumicina, zjišťujeme, že hezké zelené fleky neznačily les a už vůbec ne park, ale odporná křoviska plná bordelu, která úzkou silnici stále více svírají. Když už nás trnité větve vyhání z krajnice do vozovky, načež nás málem poráží sanitka (ano, vidím tu krutou ironii), rozhodneme se radši stopovat. Mladý Ital s nulovou znalostí angličtiny zastavuje poměrně brzy a i přes naši nulovou znalost italštiny chápe sdělení "Bongiorno, Parco Leonardo" a odváží nás ke kýženému nádraží.
Ve vlaku nás
už ale čeká daleko větší problém - kde budeme spát? Euforii z přežití brzy střídá pocit neskutečného nevyspání a opouští nás nálada neřešit nic dopředu. Přes mobilní internet bookujeme noc v hotelu celoevropského řetězce B&B
(Roma Trastevere), který se nachází hned vedle stejnojmeného nádraží. S přístupem "Shut up and take my money" nutím recepční svou kartu, zatímco už se vidím v posteli. V tu chvíli si ještě neuvědomujeme, že 80 euro, která si za noc účtují, bude za nedlouho náš týdenní rozpočet.
V klimatizovaném pokoji nás chytá druhá míza a rozhodneme se tedy překonat únavu a vydat se na noční procházku do centra. Čerstvě nabitý entusiasmus ale před hotelem zabíjí pětatřicetistupňová pěst pana Celsia a noční procházka tak končí v sousední pizzerii.
Řím
4. července
Po vydatném čtrnáctihodinovém spánku se rozhodujeme na příštích pár nocí najít levnější přístřeší. Přes booking.com zadáváme nekompromisní "řadit od nejlevnějších" a objevujeme malý hotýlek Cristina poblíž nádraží Termini za 55 € na noc, což se nám v Římě zdá jako slušná cena. Opouštíme tedy B&B a vydáváme se k nejbližší stanici metra Piramide. Kousek za řekou Tevere nacházíme menší trh, a tak kupujeme alespoň základní zásoby. Posléze poprvé doplácíme na to, že periferní části města jsou na turistické mapě, kterou jsme dostali v hotelu, zakreslené spíš aby se neřeklo. Přestože totiž mapa trvá na tom, že na druhé straně parčíku, který jsme právě přešli, je stanice metra, nikde ji nevidíme. Po chvíli bloudění tedy zkouším technologii 21. století a Google maps prozrazují, že se nacházíme v parku della Resistenza, který papírová mapa ani nezná.
Jakmile najdeme stanici metra, chytá se nás starší usměvavá dáma, ze které se posléze vyklube první z mnoha neodbytných žebraček, a snaží se komunikovat. I přes naši evidentní neznalost italštiny vysvětluje funkci automatu na jízdenky, načež
se dožaduje odměny. Přestože normálně tento typ žebrání nesnáším, dnes sršíme dobrou náladu, a tak dámě podávám dvaceticent. Odměnou je mi samozřejmě kyselý obličej, takové drobky ji evidentně nezajímají.
Souprava metra skýtá příjemné překvapení - je klimatizovaná. Proto na stanici Castro Pretorio, kam jsme se dostali až příliš rychle, zkouším navrhnout jezdit z konečné na konečnou, dokud nám nevyprší časové omezení jízdenek, abychom se pořádně ochladili. A ze srandy to myslím jen napůl.
Hotel Cristina je hned u stanice metra, bohužel nebere karty, a tak zmenšujeme své zásoby hotovosti o třetinu a vyrážíme pěšky do centra. Po nedávné zkušenosti z Londýna, kde jsme všechny památky obrazili za první odpoledne, nechceme nic uspěchat a kempíme v prvním parku, který nám přijde do cesty (Colle Oppio). Vodu doplňujeme v pítku, kterých, jak později zjistíme, je Řím (i ostatní "horká" města) plný. Po klimatizované hromadné dopravě je toto další detail, který dokáže výrazně zpříjemnit pobyt v rozpálené metropoli.
Koloseum nacházíme na druhé straně parku, ze tří stran obklopené rušnou silnicí. Nemůžu si pomoct, ale čekal jsem větší wow. Že je dva tisíce let stará stavba pobořená je pochopitelné, ale z fasády vyrůstající rostliny kondici budovy jistě příliš nepomáhají. Po spatření toho a při pohledu na blízké výkopy, ze kterých vyrůstají stromky, je pak jasné, že na pořekadle "správný Ital v létě nic nedělá a v zimě tančí" něco bude. Z toho, co jsme zatím viděli, mi
vůbec připadá, že Řím naposledy podstoupil nějakou údržbu zhruba za dob Caesara.
Od Kolosea míříme kolem Foro Romano na Piazza Venezia, kde nás čeká ve dne v noci zářící a z dálky viditelný Altare della Patria, impozantní monument z bílého mramoru. Přes Basilicu di Santa Maria, Cordonatu a Circo Massimo (pozůstatky obří starověké arény) dokončujeme kolečko a vracíme se ke Koloseu, kde u stánku zaháníme hlad prošlou obloženou bagetou.
Mezitím se stihlo setmět a na řadu tak přichází obligátní focení nočního Kolosea s námi, Kolosea bez nás a nás bez Kolosea. Ještě před lovem nočních fotek na Piazza Venezia se pak zastavujeme u veřejného promítaní brazilsko-kolumbijského zápasu mistrovství světa ve fotbale. Utkání přihlíží stovky lidí, nejspíš ale žádní Brazilci ani Kolumbijci, nadšení je velmi vlažné. Celé dnešní dvanátikilometrové kolečko končíme po půlnoci návratem do hotelu.
5. července
Budík o deváté ranní, check-out má být v 10. Asi jsme ještě nedospali deficit z prvního dne, zvonící mobil mám chuť hodit z okna a s hlavou zabořenou v polštáři škemrám "Půjdeš zaplatit ještě jednu noc?" Při druhém probuzení po poledni už se vstávání podaří a naše první cesta míří vlakem na stanici Aurelia na periferii Říma, kde Google našel nejbližší camp. Další den totiž plánujeme vyrazit do Neapole a po návratu by se hodilo zajištěné přístřeší. Před branami campu ale zjišťujeme, že pasy i karty zůstaly v hotelu. A jelikož hotovost jsme vyluxovali zaplacením hotelu, vymýšlíme cestou z Aurelie s elegancí sobě vlastní jednodušší řešení. Cestou z Neapole prostě vystoupíme na poslední zastávce na pobřeží a přespíme na pláži.
S dobrým pocitem z vyřešeného problému vystupujeme na nádraží San Pietro a vydáváme se do Vatikánu. Na rozpáleném Svatopetrském náměstí je nesnesitelné horko, většina turistů se schovává pod sloupy kolonády. Jen co na poště (ano, Vatikán má svou vlastní poštu) koupíme pohledy, schováváme se taky. Na důkladnější prohlídku se rozhodneme vrátit večer a teď studujeme mapu hledajíce nejbližší park, kde bychom mohli na chvíli složit propečené hlavy.
Nejvhodněji se jeví Passeggiata del Gianicolo, který je na mapě zakreslený takřka hned za branami Vatikánu. Na mapě ale nezohledňují terén a my tak v ulici, která měla vést podél parku, zjišťujeme, že park se nachází nad opěrnou zdí asi o 10 metrů výše. A jelikož nic jako schodiště nepotkáváme, nezbývá nám než si tři kilometry zajít a vystoupat do parku po silnici.
Odměna je ale sladká, park je krásný, velmi dobře udržovaný a jako bonus je z něj nádherný výhled. Ve stánku kupujeme zmrzlinu, ledovou kávu a pak už se jen vleže oddáváme panoramatům Říma. Z toho nás vyruší až
otrhaný muž nabízející růži za 2 eura. Jak v ruce třímám ledovou kávu za 5 euro, obvyklá výmluva "nemám u sebe peníze" mi připadá trapná, a tak se spokojím s hezkým českým "nechci". Ne, ani za euro. Když růže nezabírají, vyzuje muž botu a chlubí se zmrzačeným chodidlem, což ohodnotím důrazným "hmmm" proneseným s patřičným gustem.
Stačí půl hodiny a jsme tak rozležení, že na nějaké chození v horku už nemáme ani pomyšlení, a tak přichází chvíle plánu B - do tmy přežijeme v hotelu. Nejbližší stanice metra je Lepanto, scházíme tedy s kopečka k řece Tevere a k metru přicházíme asi po čtvrt hodině příjemné chůze po nábřeží. Ve svém oblíbeném DeSparu na nádraží Termini se pro tentokrát rozšoupáváme, aby nám pochoutky vydržely až do deváté večerní, kdy plánujeme vyrazit. Pokoj neprodyšně zalígrujeme, pouštíme klimatizaci a urputně se bráníme italské kultuře - společnost nám dělá české Fajn rádio a seriál Přátelé.
Po deváté hodině vyrážíme vlakem z nádraží Termini opět do stanice San Pietro. Když dorazíme na Svatopetrské náměstí, chystám foťák na jediný plochý sloupek (stativ nemáme) na hezkou noční fotku, ale než stačím zmáčknout spoušť, stoupá si před objektiv italská průvodkyně se skupinkou turistů a cosi nadšeně vypráví. Nechci se pouštět do další konfrontace s italsky mluvícím člověkem a rozhodnu se tedy chvíli počkat. Soudě podle délky projevu mi ale postupně začíná připadat, že detailně popisuje každý sloup kolonády. Děti ze skupinky koukají, jak se zdekovat a pozornost už udržují jen takové ty poctivky, kterým od pohledu zůstala ze školních let šprťácká dušička.
Po nekonečné čtvrthodině patrně konečně nastal čas posunout se o 10 metrů a my se pouštíme do fotící rutiny - Bazilika svatého Petra bez nás, s námi a my bez ní. Pak už se můžeme vydat zpět do parku, kde jsme proleželi odpoledne, prozkoumat pro změnu noční panoramata. Tentokrát to ale, poučeni odpoledním zážitkem, bereme zkratkou
- tunelem, který se na první pohled tvářil jako jen pro auta. Když vyšplháme nahoru, přichází zklamání. V celém Římě svítí snad jen pouliční osvětlení a Altare della Patria, žádná jiná nasvícená dominanta z městské džungle nevystupuje. Zklamání si jdeme vynahradit ke stánku, který se se setměním změnil ze zmrzlinového na alkoholický. Ceny drinků jsou podle tabule 6 až 9 euro podle nálady. Dnes je každopádně nálada asi docela dobrá, tequilla sunrise v kelímku nás stojí 7 euro.
Z parku zamíříme chvíli před půlnocí opět k řece Tevere a po nasvíceném nábřeží pokračujeme k historickému jádru. Všechny památky podél řeky, například Castel Sant Angelo nebo justiční palác, vypadají v umělém osvětlení ještě majestátněji, než za dne. Řeku překonáváme po mostě Umberta I., z něhož se naskýtá pohled na celé nábřeží. Impozantnímu pohledu v pozadí dominuje Bazilika svatého Petra.
Než se stačíme vynadívat, ztrácíme se už ve spletitých uličkách historického centra. Ulice už jsou kromě okolí barů prázdné a spoře osvětlené římské památky tak působí až tajuplně. Kolem nesčetně kostelů a přes nesčetně náměstíček doklopýtáme až k Pantheonu, kde se zorientujeme a s vidinou brzkého zítřejšího vstávání zamíříme raději k hotelu. Slavná Fontana di Trevi, kolem které procházíme, je i s celým náměstím v rekonstrukci, a svými zbylými eurocenty tak poctíme jakousi no name fontánu na unknown name náměstí.
Do postele uleháme po druhé hodinně ranní (i když já preferuji označení noční) s přibližně osmnácti kilometry v nohách.
Neapol
6. července
Hotel Cristina opouštíme přesně v 10 hodin a míříme na nádraží Termini, odkud nám v 10:36 odjíždí vlak do Neapole. Dnes poprvé využijeme celoevropskou vlakovou jízdenku InterRail (viz praktické informace) a to je také důvod, proč cestujeme vlakem typu regionale (četností stanic zhruba ekvivalent českého spěšného vlaku), kterému cesta trvá 2 a půl hodiny a ne rychlovlakem frecciarossa, jenž trasu zvládne za hodinu. Za rychlovlaky se totiž k InterRailu musí připlácet za včasnou rezervaci. Při zapisování spoje do passu si uvědomujeme, že jsme vlastně doposud nenarazili na průvodčího. A nepotkáme ho ani v tomto vlaku. Cesta pohodlnou a klimatizovanou soupravou uteče rychle a krátce po jedné hodině odpolední vystupujeme na neapolském nádraží Centrale.
Před nádražím nás jako první přes nos praští silný pach moči, na který v Neapoli budeme narážet za každým druhým rohem. Z rozkopaného Piazza Garibaldi zamíříme k moři, tam je přece vždycky hezky. A není. U moře je nákladní přístav a rušná několikaproudá silnice. Vydáváme se tedy podél břehu a dojmy jsou rozporuplné - jeden blok, který míjíme, tvoří moderní budovy s upraveným okolím, další blok ale zanedbané budovy v různých fázích rozkladu. Moderna s nastrojenými byznysmeny střídá rozpadající se zástavbu s podivnými obyvateli v téměř pravidelném taktu 200 metrů, až se z toho jdeme raději schovat do supermarketu.
Po doplnění zásob si všímáme kopce, který se tyčí nad městem (ne Vesuv, tenhle kopec je na druhé straně) a s naší láskou k výhledům je nám hned jasné, kam povedou naše další kroky. Na Piazza Municipio tedy točíme ostře vpravo a míříme vzhůru nesmírně příkrými a úzkými
uličkami se schody.
Uličky mají rozhodně svoje kouzlo, chvílemi si připadáme, jako bychom se vrátili do minulosti. S přibývající výškou, teplotami dosahujícími téměř 40 stupňů, docházejícími zásobami vody a kritickou intenzitou pachu moči mi ale celý genius loci může vlézt na záda. Na miliontém pátém schodě, kousek od dvacáté čtvrté hromady odpadků, pochod dočasně vzdávám, což je pro moji o panděro lehčí společnici stěží pochopitelné. Vždyť už jsme skoro nahoře.
Když nakonec přece jen doklopýtáme nahoru, nechce se nám věřit vlastním očím. Dál nahoru už není kam, veškerý výhled ale blokují domy. Jeden z domů je restaurace (Renzo & Lucia) a je to takový ten typ restaurace, kam bohatí Neapolané vozí v Porsche své neapolské přítelkyně na odpolední drinky. Ten typ restaurace, kde se běžný smrtelník před objednáním sklenice Coly rozmýšlí, jako by kupoval nemovitost. Teď sem ale jdeme my, propocení, zadýchaní a s desetikilovou bagáží, protože
tahle restaurace má výhled a my ho chceme. Bez rozpaků objednávám dvě Coly a kafe k tomu, servírka dorovnává ještě mandle a olivy. Tak. Máme svůj výhled a na vše ostatní je tady MasterCard. Po pár doušcích ledové Coly se mi vrací normální nezamlžený zrak a musím uznat, že výhled je doslova dechberoucí. Na terase příjemně pofukuje, hraje fajnová hudba a dvě hodiny s pár skleničkami Coly utečou, ani se nenadějeme.
Cestou dolů už je daleko snazší ocenit pravé kouzlo Neapole. Tu v okně na úrovni chodníku bafá z dýmky starší muž, o kus dál na zápraží loupe brambory žena, kterou mám od té chvíle uloženou jako definici pojmu "typická italská babička". Po nějaké hodince chůze přicházíme na Piazza del Plebiscito, kde se nám naskýtá pohled k nezaplacení - u stánku se zmrzlinou stojí skupinka asi dvaceti jeptišek s batůžky, všechny lížou zmrzlinu. Čas je ale neúprosný a v půl deváté odjíždí poslední vlak z Neapole směrem na Řím, musíme se tedy vydat k nádraží. Na Piazza Garibaldi, kde se centrální nádraží nachází, přicházíme po širokém bulváru s příznačným názvem Corso. Přestože jsme většinu dne v Neapoli strávili v restauraci a výstupem a sestupem z ní, nelitujeme ani minuty. Historické baráky, které postavil nějaký Ludvík v nějakém baroku, stojí přece v každém větším evropském městě. Pohled na Neapol shora byl ale naprosto jedinečný.
Z Neapole odjíždíme při západu slunce a do Formie, která je z měst, v nichž vlak zastavuje, poslední na pobřeží přijedeme až po desáté hodině.
Volný čas využíváme k procvičování svých chatrných znalostí němčiny, kterou jako jediný západoevropský jazyk nebudeme potřebovat. Vlastně dáme dohromady jen větu, která značí, kam všude se dá uložit currywurst, a tak procvičujeme aspoň tu. Dáváme ho do penálu, do krávy nebo do ořezávátka. Historka zdánlivě bezvýznamná, ve Formii s námi ale vystupují i lidé, kteří seděli vedle nás a zjišťujeme, že jsou to Němci. No co, koneckonců už je nikdy neuvidíme.
Formia je od pohledu městečko, které žije hlavně o prázdninách. Každý druhý dům je hotel a každý druhý obchod je s alkoholem. My ale jdeme rovnou na pláž, steleme si v zákrytu za hromadou složených lehátek a vrháme se na první noční koupání. Romantika jako blázen, pobřeží je plné blikajících světýlek a z nedalekého baru halekají nějací Slované, patrně Poláci, karaoke. A jelikož mají vskutku výdrž, o několik hodin později nám poslouží jako ukolébavka. Ještě před ulehhnutím ale dávám všechny cennosti do igelitky a tu zahrabávám pod deku, na které spíme. Opatrnosti není nikdy dost a v Itálii nás zatím okradli při každé návštěvě.
7. července
Budí nás až hluk prvních nedočkavců, kteří na pláž přicházejí kolem desáté hodiny. S nimi se blíží i plavčíci a musíme tak chtě nechtě opustit svoje stanoviště u lehátek. Několik hodin si užíváme třetí a poslední koupání v Itálii a mezitím se s námi pokoušejí chatrnou angličtinou bavit plavčíci. Zajímá je, odkud jsme, Českou republiku kupodivu znají, dokonce i Prahu. Ale Mladá Boleslav, kterou komolí na Muadou Bouesuáááv, asi v italištině znamená něco sprostého, mají z ní totiž záchvat smíchu.
Pláž opouštíme po poledni a cestou na nádraží se stavujeme na rychlé osvěžení ledovou kávou v místním McDonald's. Z Formie odjíždíme do Říma ve 14:33, tentokrát vlakem, který už České dráhy připomíná víc než jen rychlostí. Ukázkový dobytčák, řekl bych.
Na římské nádraží Termini přijíždíme krátce po čtvrté hodině a naposledy doplňujeme zásoby v DeSparu. Na letiště Ciampino, odkud poletíme do portugalského Porta, se chceme dostat kombinací vlaku a autobusu. Odjezdová tabule nádraží Termini hlásí odjezd vlaku do Ciampina v 18:21 z nástupiště 18, jdeme tedy podél řady nástupišť, ale zrada.
Po nástupištích 15, 16 a 17 přichází nástupiště 19. Marně se rozhlížíme, běháme sem a tam, jsou tu všechna čísla od jedničky do pětadvacítky, ale osmnáctka nikde. Zeď mezi nástupišti je na dotek neprostupná, varianta římského nástupiště devět a tři čtvrtě tedy padá. Nedá se nic dělat, čekáme na další vlak v 18:42, který odjíždí z existujícího nástupiště. Záhada osmnáctky mi ale doteď vrtá hlavou.
Před nádražím v Ciampinu přicházíme na to, že autobus na letiště nejezdí každých 10 minut, jak inzerovaly stránky letiště, ale každou půl hodinu. Ještě se někdo diví, že všude dorážíme na poslední chvíli? Když přijíždíme na letiště, je už po osmé hodině, letí nám to v půl desáté. Ciampino je ale naštěstí doslova venkovské letiště (podle odletové tabule navíc s monopolem RyanAiru), nemáme tedy problém všechno hned najít. Před kontrolou váháme, jestli v batohu nechat opalovací krém. Třeba si ho nevšimnou. Procházíme kontrolou, rám nepíská, já si ale uvědomuji, že jsem si nesundal pásek. Batohy projíždí rentgenem, žádný problém. Koukám tedy po očku po obsluze, kontrolor má nohy na stole, jeden monitor zhasnutý, na druhém Facebook. Rám byl tedy nejspíš také vypnutý. Až budete něco pašovat z Itálie, Ciampino jasná volba.
Po startu se kapitán představuje zhruba jménem Abdulláh Mohamedán, trochu čekám, že hlášení doplní slovy "chlapi co jste pronesli bomby, udělejte si pohodu, já už jsem v kabině". Nic takového se ale nestane a nic nám nebrání si na tří a půl hodinovém letu zdřímnout.