Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Belgie
Brusel
24. července
Vlak, kterým jedeme z Erquelinnes do Charleroi už zjevně něco pamatuje, oproti vlaku z Charleroi do Bruselu je to však vrchol luxusu. Na konečnou Charleroi-Sud přijíždíme v 11:45 a ve 12:08 máme hned pokračovat do Bruselu vlakem s honosným označením InterCity. Tento název obvykle označuje kategorii nejrychlejších a nejluxusnějších vlaků. Odjezdová tabule hlásí první nástupiště, jdeme tedy tam a přestože už tu stojí vlak, nenastupujeme. Podobá se totiž lokálkám, které v ČR jezdily ještě za minulého režimu a ani na chvíli nás tedy nenapadne, že by šlo o vlak spojující dvě největší belgická města.
Čas ale běží a když souprava ve 12:05 u nástupiště stále stojí, říkáme si, že to asi vážně bude náš vlak. Nastupujeme a přichází ještě větší šok. Zatímco exteriér vypadal jako z roku 1970, interiér je spíš rok 1940. Iluzi návratu časem dotváří průvodčí, který vypadá na chlup přesně jako Reinhard Heydrich, včetně uniformy. K tomu ho doprovází dva policisté, nebo možná gestapáci.
Cestu naštěstí absolvujeme bez újmy a ve 12:59 vystupujeme na nádraží Bruxelles Central. Náš hotel (Sun Hotel) se nachází nedaleko v ulici Rue du Berger a naše kroky míří okamžitě tam. Od recepční, která vypadá, jako by za sebou měla už 48hodinovou šichtu, přebíráme klíče a ze všeho nejdřív si chceme dát sprchu. Ucpaný odpad ve sprše nás tedy docela zaskočí. Jdu se stížností na recepci, recepční vypadá, že by mě nejradši vyhodila, ale nakonec zamumlá, že to nějak zařídí.
Místo sprchy tedy lezeme do postele. Jen na chvíli zavřít oči. Budíme se po pěti hodinách, jsme pořád jako přejetí, ale cítíme povinnost vyrazit do města, když už zítra zase pokračujeme. Sprcha se během spánku zázračně neopravila, ale přesto se jdeme osprchovat. Voda pomalu odtéká a při malém proudu se dá rychlé osvěžení zvládnout. Stejně bych si ale v druhém nejdražším hotelu za celý trip představoval lepší servis. Vyrážíme nakonec po sedmé hodině a jako první chceme omrknout budovy Evropského parlamentu, které máme doslova za rohem.
Tak to tady vymýšlí ouřadové vyhlášky o tom, jak moc křivý banán je ještě banánem. Ale jo, hezky si to tady postavili. Procházíme k budovám Rady EU a Evropské komise a dostáváme se až do parku Parc du Cinquantenaire a po hodině na nohou si zase děláme pohodu. Z ležení v trávě se nám chce spát a nejradši bychom se vrátili do hotelu. Musíme ale najít toho slavného čůrajícího chlapečka, takže vstávat a cvičit.
Sotva ujdeme 100 metrů, na obřím kruhovém objezdu před budovou Rady EU nás naláká pohled na orosené sklenice piva v Paff Baru Schuman. Neodoláme a dva půllitry světlého Leffa si dopřejeme. Snad poprvé pijeme v cizině jejich pivo a chutná nám. Dostáváme i misku arašídů a kešu, kterou vyluxujeme okamžitě. Až teď nám dochází, jaký máme hlad.
Hodinku posedíme a pak už vážně vyrážíme do historického centra. Nesmíme se nechat ničím rozptýlit. Ale čokoládovému obchůdku se odolat nedá. Navíc se zbavíme další povinnosti - svým nejbližším domů přivezeme trochu belgické čokolády. To je rozhodně lepší než nějaké lapače prachu. Tak a teď už za památkami.
Grande Place, radnice, ale jo, jde to, taková o dost slabší a menší Praha. Pobíháme kolem a hledáme čůrajícího chlapečka. Jestli někdy někdo slyšel o něčem v Bruselu, je to tahle socha, tak by na ni všude měly být cedule, ne? Nakonec nám ale musí poradit jeden místní. Jdeme podle jeho instrukcí a když narážíme na dav lidí,
víme, že jsme na místě. Probíjíme se skrz a vidíme před sebou drobnou sošku s čůrkem vody. To je ono? Tenhle cvrček? A z
toho jsou všichni tak vyplácaní? To snad ne, ne? Nojo, tak fotku a jdeme.
Zpátky k hotelu se vracíme přes parčík Jardin du Mont des Arts a musíme uznat, že tohle má za soumraku docela kouzlo. Jinak ale nic moc, zatím se nám asi nejvíc líbila naše mrňavá postel v hotelu. Takže si do ní jdeme zase zalézt. Před spaním ještě chvíli projíždíme TripAdvisor, jestli je Brusel vážně taková slabota. A je. Snad poprvé jdeme spát před půlnocí. A ani nás to nemrzí.
25. července
Budíček v 11, sprcha ve stále ucpané sprše a ve 12 ven. Vlak do Amsterdamu (respektive do Roosendaalu) odjíždí z Bruxelles Central ve 12:57, takže ještě stíháme koupit v supermarketu další
suvenýr - basu Leffa.
Na nádraží přicházíme chvíli před odjezdem vlaku a z odjezdové tabule jsme zaskočení - u našeho vlaku hlásí zrušeno. Jdu
se zeptat na přepážku, co se děje, a zaměstnanec je zaskočený ze mě - "Vážně je zrušený? Hm...to já ale nevím, co se děje. Sledujte tabuli, další snad pojede."
Tak díky za radu. Možná došly půl století staré vlaky. Ve městě, které je symbolem veškeré byrokracie, bych čekal po všech stránkách lepší organizaci.
Další vlak má jet ve 14:57, tak se zatím jdeme vyvalit do sousedního parčíku Square de la Putterie a za 2 hodiny uvidíme. Kdyžtak máme v záloze Lucemburk. Čekání nás nudí, za chvíli ale přijdeme na to, jak si ho zkrátit. Kousek od nás sedí na lavičce starší muž a se zájmem nás sleduje. Na řadu tak přichází hra ze Španělska. Dáváme dohromady co nejvíc slov obsahujících Ř a dáváme je do vět. Sice nevíme, jestli nás pán vůbec vnímá, ale stejně si myslíme, že ho musí zajímat, co to ta řeřicha je, že o ní vedeme tak vášnivou debatu.
V půl třetí se zvedáme a jdeme zkusit štěstí na nádraží. Vlak ve 14:57 má naštěstí přiřazené nástupiště a můžeme konečně odjet. Souprava vypadá o něco lépe, než ta včerejší ze Charleroi. Asi z flotily vybrali to lepší, když je jede reprezentovat až do Haagu.
Belgické dráhy mají asi jako součást uniformy masku Heydricha, jinak si to neumím vysvětlit. Průvodčí totiž vypadá skoro stejně, jako ten včerejší. Má ale jen jeden ozbrojený doprovod. Strávili jsme v Belgii pouhých 27 hodin, mně se ale obrázek i tak uložil a zrovna dvakrát pěkný není. Už abychom byli v Holandsku.