Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Francie

Z Andorry do Lyonu

V 9:52 vyjíždíme z pohraniční vesničky L'Hospitalet a do francouzského dopravce SNCF vkládáme stoprocentní důvěru. Čekají nás totiž tři přestupy a na ten v Narbonne například máme jen 6 minut, potřebujeme tedy, aby vše klapalo přesně, jak má.
Teď nás ale čeká dvou a půlhodinová cesta do Toulouse možná nejpohodlnějším vlakem, jakým jsme zatím jeli. Průvodčí mluví anglicky, podivuje se našim velkým batohům a zajímají ho detaily o našem tripu. Francie rozhodně získává plusové body hned na začátku.
Oknem ještě hltáme poslední pohledy na úžasnou krajinu Pyrenejí, vlak pomalu klesá proplétaje se spletitými serpentinami. Sotva se z drsného terénu dostaneme za městem Foix na rovinku, nakopává to strojvedoucí na 160 km/h a Pyreneje zůstávají daleko za námi. Ne, tohle taky z Česka neznáme. Za oknem už není nic moc zajímavého, a tak začneme studovat železniční mapu od InterRailu. A poprvé nás napadá - proč se z Lyonu vracet zpátky na pobřeží do Nice, když koupání už jsme zažili dost, a nezkusit něco jiného? Než dorazíme do Toulouse, máme už vymyšlený alternativní plán - Lyon, Paříž, Brusel, Amsterdam.
Trochu nás mrzí, že ani nevystrčíme nos z nádraží, ale máme v Toulouse necelou hodinu, takže bychom toho stejně moc nestihli a radši se naobědváme. Další přestup nás čeká v Narbonne, během dvouhodinové cesty dospáváme předchozí noc. Do Narbonne přijíždíme ještě s předstihem, takže šestiminutová prodleva na přestup se nám prodlužuje a v klidu stíháme najít navazující vlak. Narbonne opouštíme v 15:08, teď už jen poslední přestup v Avignonu. Vypadá to, že celodenní cesta dopadne dobře.
V 17:20, přesně na čas, dorážíme do Avignonu a protože navazující vlak odjíždí až za hodinu, jdeme okouknout nádražní trafiku-knihkupectví. Protože knížkami se dá prohrabávat vždycky, i když jim člověk nerozumí. V 18:15 přijíždí náš vlak, hledáme si místo v kupé a máme radost, jak nám všechno vyšlo.
Nevyšlo. Vlak neodjede v 18:18 podle jízdního řádu, ani v půl sedmé a když v sedm stále stojíme na nádraží, jdu si poprvé procvičit francouzštinu a zjistit, co se děje. Venku je kolem výpravčích a průvodčích shromážděný už slušný zástup lidí. Na trati prý byl sebevrah a odjedeme nejdříve za dvě hodiny.
Batohy necháváme ve vlaku a jdeme znovu obhlédnout nádraží. Nudíme se. A když se nudíme, jíme. Ale nemáme co. Takže se po nějaké době rozšoupáváme u rychlého občerstvení a rozmazlujeme se prvním teplým jídlem od Burger Kingu v Barceloně (panini), Colou a kafem. Když se vracíme k vlaku, posílá průvodčí všechny, kdo cestují do Lyonu, na TGV ve 20:48, které jede po vysokorychlostní trati, takže mu nic nebrání v jízdě.
Prý bez příplatku a bez rezervace. No dobře, budeme odjíždět o 2 a půl hodiny později oproti plánu, ale zase se projedeme zdarma 300 km/h, to se neomrzí. Nabídku pochopitelně využívají všichni cestující, včetně těch z dalšího vlaku, takže TGV, v němž se z bezpečnostních důvodů nesmí stát, je našlapané po strop.
Do Lyonu přijíždíme už za tmy po desáté hodině, přejíždíme ještě z nádraží Part Dieu na Perrache a musíme rychle najít hotel Campanile, jenž jsme si zarezervovali, protože recepce pracuje jen do 23 hodin. Naštěstí se nachází přímo na náměstí před nádražím (Place Carnot), a tak se už 5 minut po výstupu z vlaku hrneme do pokoje. Budeme tu nejméně dvě noci, takže můžeme konečně vyprat nejen sebe, ale i všechno oblečení. Namátkou pak zkoušíme francouzské kanály v televizi a na jednom právě běží Přátelé ve francouzštině. A hned dva díly. Koneckonců, proč ne, aspoň se francouzsky naladíme.

Lyon

21. července
Neotravuje nás žádný budík, budíme se až po poledni. Respektive budí nás uklízečka, večer jsme zapomněli na kliku umístit cedulku "Nerušit". Když nás spatří v posteli, překvapením vyjekne a hned se klidí pryč. Při ústupu se ještě ptá, jestli něco nepotřebujeme, třeba kávu nebo čaj. S díky odmítám a až poté si všímám, že na stole je rychlovarná konvice s hrnečky a sáčky s kafem a čajem. Nepřijdou na zmar.
Z venku slyšíme déšť a vůbec se nám nechce vylézat z postele. Hodinky ale ukazují 12:40 a vidina Nescafé 3 v 1 nás nakonec na nohy dostane. Pouštíme televizi, kde opět běží Přátelé, a pomalu srkáme kafe. Ani s hrnečky se ale nejde mazlit do nekonečna, takže po pár hodinách nakonec chtě nechtě vyrážíme do lehkého deště. Přejdeme na druhou stranu nádraží Perrache a máme namířeno do moderní čtvrti Confluence na soutoku Rhony a Saony. Déšť postupně polevuje, v půlce cesty na nábřeží Saony ale jako by někdo otočil kohoutkem a strhává se snad brutálnější průtrž, než ta včerejší v Andoře. Přebíháme mezi markízami obchodů, ale nic naplat, za pár minut jsme promočení na kost. Jako útočiště nám poslouží obří obchodní dům Confluence.
Čtvrť na soutoku řek Rhony a Saony bývala průmyslovou a přístavní oblastí, před 10 lety ale prodělala plošnou demolici a na místě bývalých továren začaly vyrůstat moderní abstraktní stavby. Obchodní dům Confluence stojí na břehu umělého kanálu a z jeho teras se nám v dešti už mnohem lépe kochá pohledem na zajímavé budovy na protějším břehu. Průmyslovou minulost areálu dokládá i to, že třetí patro obchoďáku je rozseknuté železniční tratí, která prochází skrz. Déšť neustává, couráme mezi obchody a Babet neodolá a kupuje si zlevněné plavky. Je pravda, že v tomhle počasí by mohly přijít vhod.
Když se počasí konečně uklidňuje, vycházíme ven a pokračujeme směrem k soutoku. Hotová moderní čtvrť se mění v probíhající výstavbu a ta v holé pláně. Stavba evidentně probíhá postupně od nádraží Perrache směrem k soutoku. Kousek před soutokem podcházíme dálnici A7, přicházíme na nedávno dokončený tramvajový most a přímo před sebou vidíme rozestavěnou budovu muzea antropologie, která asi nejvíce připomíná mimozemskou loď. Slézáme na náplavku Rhony, na níž je ukotveno mnoho hausbótů, a podél budovy muzea přicházíme k samotnému soutoku. Přesně teď začíná druhá brutální průtrž a jestli na nás předtím zůstala aspoň nit suchá, tak teď už ani ta. Máme toho akorát dost a běžíme zpátky do hotelu, ale v půlce cesty si uvědomujeme, že běžet už teď vážně nemá smysl a radši si s optimismem sobě vlastním užíváme tanec v dešti.
Ve tři jsme pokoj opustili, v pět už v něm ze sebe strháváme nasáklé oblečení a vrháme se zpátky do postele, tam nám bylo dobře. Druhý pokus zkoušíme až za soumraku po osmé večerní. Pršet přestalo a vypadá to, že definitivně. Míříme pochopitelně na nejvyšší kopec La Croix-Rousse. Z náměstí Place Carnot se dostáváme na nábřeží Saony, jdeme proti jejímu proudu a obdivujeme významné památky na protějším břehu, např. Eglise Saint Georges, Justiční palác a pochopitelně impozantní lyonskou katedrálu tyčící se na kopci Fourviére.
Z nábřeží uhýbáme až u náměstí Place des Terreaux, kde se nachází muzeum moderního umění a radnice. Tady teprve zahajujeme stoupání, kousek od náměstí začíná známá prudká ulička Montée de la Grande Cote, v níž je stoupání zmírněno jezdeckými schody, a která vede téměř až nahoru. V parku Jardin de la Grande Cote se jezdecké schody mění v normální a s ubývajícími budovami se konečně otvírá pohled dolů na břehy Saony poseté slavnými budovami. Než začneme zdolávat závěrečné stoupání, usedáme na lavičku a oddáváme se úžasnému pohledu na rozsvěcející se Lyon.
Pohled ze samotného vrcholku je spíše zklamáním. Vedle rušného bulváru je tu sice nádherná pěší zóna, výhled na zajímavou část Lyonu je ale krytý budovami a vidět je jen jakési sídliště, které rozsvícenými dominantami zrovna neoplývá.
Zamíříme zpátky dolů do centra a teď to bereme oklikou kolem Amphitéatre des Trois Gaules, jedné z památek, které připomínají dva tisíce let starou historii za doby Římské říše.
Babet se necítí dobře, a tak se raději vydáváme nejkratší cestou k hotelu. Nechávám ji na pokoji vyležet se a s trochu černým svědomím vyrážím ven pořídit nějaké noční fotky. Přeci jen, zítra máme jet do Paříže, a tak solidaritu a soucit přebíjí potřeba pořádně si prohlédnout město.
Když z hotelu těsně před jedenáctou hodinou odcházím, začínají se už ulice mimo nejužší centrum vyprazdňovat a Place Carnot, na němž bydlíme, zjevně slouží jako útočiště nejrůznějším živlům.
Procházím rovnou k Saoně a hned při prvním pohledu mi padá čelist. Teď už je naprostá tma a musím okamžitě uznat jednu věc - Lyon je vedle Porta teprve druhým městem, které zjevně umí využít noční potenciál. Každá sebemenší dominanta včetně mostů je dokonale nasvícená a vylidněné nábřeží tak působí až magicky. Ze skoro vybitých baterií ve foťáku ždímu poslední energii na lávce Passerelle du Palais de Justice a ze sebe ji ždímu v zápětí, když zdolávám kopec Fourviere. Kromě katedrály tam chci najít pozůstatky římského mauzolea. Navigace ale nefunguje, a tak spoléhám na svůj orientační smysl.
V na první pohled ničím zajímavé ulici Montée du Chemin Neuf, kterou stoupám, narážím na mohutný umělý, modře nasvícený, vodopád. Stoupání mě zavede k jiné římské památce - Théatre Gallo-Romain, zachovalému amfiteátru. Moc blízko se ale nedostanu, probíhá tu totiž zrovna hudební festival Nuits de Fourviere a vstup je podmíněn koupí lístku na koncert.
Do hledání mauzolea bez mapy už se mi nechce a zamířím radši ke katedrále. Budova je neuvěřitelně majestátní, ale taky oplocená a cedule na bráně hlásí uzavření ve 23 hodin. Procházím podél plotu, když v tom spatřím pootevřená postranní vrátka. Proklouzávám dovnitř, modlím se, aby je nezamkli, než se dostanu ven, a v duchu si ve francouzštině připravuji obhajobu, co tu dělám.
Obcházím katedrálu a vychutnávám si pohled shora na noční Lyon. Kromě mnoha památek je zajímavá i struktura města, rozložení okolo dvou velkých řek je vskutku unikátní. Ven se naštěstí dostávám bez problémů a dolů chci sejít opačnou stranou, než kterou jsem sem přišel.
Silnice se mění ve schodiště a to je stále hůř a hůř osvětlené, až jdu nakonec v úplné tmě. Schody jsou z obou stran obklopené zdmi porostlými břečťanem a zdají se nekonečné. V naprosté tmě a tichu se necítím úplně nejlépe a proběhnuvší kočka mě vyděsí skoro k smrti.
Po možná čtvrt hodině klesání začíná na schody konečně pronikat světlo a já vidím, že přicházím ke kostelu Saint-Paul de Lyon a stejnojmennému nádraží. Fotím pár obligátních snímků a procházím historickými uličkami. I přesto, že je půlnoc, je to tu nabité lidmi, restaurace a obchůdky otevřené, a tak pokukuji po suvenýrech. Nejsou ale nic moc a pohledy už vůbec ne.
Přecházím Saonu po mostě Pont de la Feuillé a ještě mě čeká poslední cíl - velký nápis ONLY LYON, jenž se každý měsíc stěhuje a turisté si ho musí sami najít. Na internetu jsem nedokázal najít aktuální místo, jen fotografie. A tak je na čase pořádně prověřit znalosti francouzštiny a zkusit se optat. Důchodkyně venčící psa se zdá jako vhodný zdroj informací. Sice nemá tušení, o jakém nápisu mluvím, ale fotku místa poznává a hned mě naviguje na náměstí Place Bellecour. Na tisíckrát děkuji a vydávám se podle instrukcí.
Za třetím mostem podle návodu odbočuji doleva a opravdu se přede mnou objevuje obrovské náměstí. Přecházím ho napříč a na druhém konci v menším parčíku nápis nacházím. Vždycky jsem doufal, že nikdy nedopadnu tak osaměle, abych si na významných místech pořizovat fotky na samospoušť, ale teď mi nic jiného nezbývá. Dejme tomu, že se to nepočítá.
Z náměstí pokračuji na nábřeží Rhony a fotím jednu z univerzitních budov na opačném břehu. Mimoděk se ohlédnu a vidím kousek za sebou muže podivného vzezření, který na mě tupě zírá. Asi další žebrák, říkám si, ale nic neříká, tak na něj nereaguji. Když ale balím foťák a popocházím k mostu Pont de l'Université, pán se vydává za mnou. Přecházím přes liduprázdný most a muž se drží pár kroků za mnou.
Zkouším zastavit, jako že si prohlížím budovy na nábřeží, načež se pronásledovatel zastavuje taky a nesleduje budovy, ale mě. Dávám se znovu do pohybu a muž se mnou. Po 4 letech gymnaziální francouzštiny umím popsat dějiny Francie v předpřítomném čase, ale jak se řekne "odprejskni" nás nikdo nenaučil.
Ať jdu jakkoliv rychle, ten člověk se drží pořád těsně za mnou a já jsem z toho čím dál nervóznější. Na opačném břehu zahýbám vlevo a jdu zpátky proti proudu Rhony. Naštěstí potkávám otevřený bar, před nímž chlastá a tancuje dav lidí a než se proderu skrz, podezřelého pronásledovatele se zbavím. Zážitek mě ale vykolejil natolik, že jsem úplně zapomněl, že jsem nepřešel Saonu, ale Rhonu a když tedy zamířím k hotelu, jdu ve skutečnosti úplně na druhou stranu.
Svůj omyl si naštěstí uvědomuji brzy, hned u stanice metra Guillotiere, na panelu totiž svítí linka D a mezi Rhonou a Saonou prochází linka A. Vracím se zpátky přes most Pont de la Guillotiere, přicházím na Place Bellecour a po Rue Victor Hugo jdu nejkratší cestou k hotelu. Je už po jedné hodině v noci, ulice jsou liduprázdné. Vzpomínám si ale, že Babet si přála Colu a že jsem tu někde viděl klasickou pákistánskou večerku, které alespoň v Praze bývají otevřené nonstop. A opravdu, Pákistánec si sice právě vybaluje zeleninu, ale Colu mi prodá.
Když jsem vyrážel, bylo Place Carnot doménou bezdomovců, teď hodina pokročila a řádí tu mladiství se skateboardy. Koneckonců proč ne, jsou prázdniny. Moje spolucestovatelka se během mojí nepřítomnosti ani trochu nepouzdravila, a tak vymýšlíme, co teď. Návrh vrátit se domů druhý den nepřipouštím, místo toho přicházím s návrhem o jednu noc si prodloužit pobyt v Lyonu. Změnou trasy z jihu na sever nám ubyla jedna destinace, tak si to časově můžeme dovolit. Finančně už jsme na tom sice trochu hůř, ale 40 € nás vážně nevytrhne. Navíc, ačkoliv jsem si to sám nechtěl připustit, by mi taky ještě jeden den v klidu bodnul.

22. července
Recepce otvírá v 9 hodin, takže budík nás budí v tu chvíli. Tak trochu v negližé se potácím dolů a prosím ještě o jednu noc. Pokoj je díky bohu volný, a tak se už 5 minut po probuzení znovu zavrtávám do postele. V poledne se opakuje scénář s uklízečkou z minulého dne, tentokrát nám za dveřmi nechává kávu a čaj. Později přijde vhod, teď ale ještě na chvíli usínáme.
Definitivně se budíme asi hodinu po poledni a Babet už se cítí o poznání lépe. Že základem všeho je pořádný spánek ostatně říkám odjakživa. Vaříme kafe a čaj a hotel má asi předplacený nějaký přátelský kanál, v televizi totiž opět běží Přátelé. No co, to se neochodí a známe je skoro zpaměti, tak nám ani francouzština nevadí. Po pár hodinách lenošení se vydávám na nákup do nedalekého Carrefouru. Bezdomovec před vchodem po mně požaduje drobné. Říkám, že mám jen kartu, ale je připravený i na tuhle situaci - mám mu prý uvnitř koupit pivo.
Na bezdomovce kašlu, ale dostal jsem kvůli němu chuť na pivo. Tady navíc mají vychlazenou Stellu Artois, po 20 dnech první pitelné pivo, takže neodolám. Když vycházím ven, žadoní naštěstí zrovna u jiné oběti, takže se prosmýkávám kolem a mažu zpátky na pokoj. Cestou si ale říkám, že přece nebudu dělat chutě, když Babet jede na suché bagetě a čaji. Z téměř klusu se tedy stává pomalá procházka, abych si tekutý chléb řádně vychutnal.
Vcházím do pokoje a na oznámení "zlato, jsem doma" schytávám otázku "tys měl pivo co?". Nechápu, ale přiznávám se. Došel jsem na nákup, tak si ho přece zasloužím.
Na výpravu se vydávám ještě jednou, tentokrát na nádraží. Sice jsme se dočetli, že ve Francii k InterRailu nejsou zrovna vstřícní, ale přesto chceme zkusit zarezervovat na zítřek do Paříže TGV, abychom si zkrátili pětihodinovou štreku regionálním vlakem (TGV cestu zvládá za necelé dvě hodiny). Na nádraží velmi oceňuji, že na displeji nad přepážkami jsou uvedené jazyky, kterými daný zaměstnanec hovoří. S brilantní angličtinou mi ale pokladní stejně může vlézt na záda, když mi oznamuje, že pro InterRail je nejbližší místo v TGV za tři dny. Nedá se nic dělat, musíme se spokojit s regionálním vlakem. Alespoň že jede přímo.
Dál se poflakujeme v hotelu, ale po sedmé večer nakonec vyrazíme ven. Máme namířeno do parčíku Jardin des Chartreux, odkud má být zajímavý a ne příliš známý výhled.
Hned po první lávce pro pěší Passerelle St Georges přecházíme na opačný břeh Saony a snad poprvé za celý trip nejsme v poklusu, ale procházku si užíváme. Stojí to za to, obě nábřeží jsou nádherná i za dne. Až u kostela Eglise Saint-Paul přecházíme přes Passerelle Saint-Vincent zpátky na "svou" stranu a hledáme schody, kterými bychom vyšli do kýženého parčíku.
Jsou tak schované, že nám nakonec musí pomoct navigace. Nahoře nás přivítá malý parčík a asi vážně není moc známý, je totiž úplně prázdný. Výhled bychom asi nezařadili k těm nejkrásnějším, ale k nejzajímavějším určitě. Na kopci, jenž se tyčí na opačném břehu, totiž vidíme věže katedrály, věž Tour métallique (taková lyonská Eiffelovka), několik kostelů, mrakodrapy a silný provoz dole na nábřeží. Tady je přitom naprosté ticho a nikde nikdo.
Po setmění sejdeme opět dolů a po nábřeží se pomaloučku vracíme k hotelu. Při tom přicházíme na zajímavé zjištění - na Justiční palác promítají vždy v celou hodinu francouzskou vlajku. Děláme malou odbočku na Place Bellecour, fotíme společnou fotku před ONLY LYON a vracíme se zpátky na nábřeží, abychom se ještě naposledy pokochali nejhezčí částí nočního Lyonu.
Původně plánovaná krátká procházka se nakonec docela protáhla, na pokoj přicházíme až po půlnoci, zato ale usínáme okamžitě. To se asi konečně ozývá spánkový deficit ze Španělska.

Paříž

23. července
Z hotelu vyrážíme v nejzazší čas check-outu - ve 12:00. Z nádraží Perrache, jež máme před hotelem, přejíždíme na Part Dieu, odkud nám ve 13:16 jede vlak do Paříže. Ještě před cestou kupujeme v obchodním domě naproti nádraží občerstvení, ať nám jízda rychleji uteče.
Co si budeme povídat, cesta se vleče. A abychom pořád nejedli, spíme. V Tournus k nám do kupé přistupuje noblesní gentleman a táže se, jestli vlak jede do Dijonu. Zažívám dvojí orgasmus. Nejen, že jsem rozuměl otázce, ale taky vím, že vlak do Dijonu jede.
Vlak za celou cestu kupodivu nenabral žádné zpoždění a na nádraží Paris-Bercy přijíždíme přesně na čas v 18:25. Veškeré dostupné ubytování je úplně mimo naše rozpočtové možnosti, takže nás tu čeká sice jen jedna noc, ale zato nonstop.
Poprvé od Lisabonu použijeme městskou dopravu. Kupujeme balíček hned 10 lístků a jelikož Paříž oba známe, vezmeme to rychle, stručně a výhledově. Po těch nejlepších výhledech. Ze stanice Bercy vyrážíme na Pyrénées do parku Parc de Belleville, vychutnat si první pohled na Eiffelovku. Času ale není nazbyt, a tak se na zídce na vrcholku parku ohřejeme jen pár minut. Pak doplňujeme zásoby v nedalekém Franprix a přes park jdeme dolů na metro. Chceme si ušetřit jeden přestup, a tak jdeme pěšky až ke stanici Belleville.
Cestou potkáváme otevřenou poštu. Známky se budou hodit, takže je jdeme nakoupit a když pan pošťák zjistí, že jsme z Česka, hned se snaží blýsknout svými znalostmi a francouzsky říká - ČR, to je bývalé Rusko, že? Můj usměvavý výraz se mění v naštvaný a rezolutně odpovídám - to tedy není. "Ani trochu Rusko?", opáčí. Ani trochu a nejsme ani Československo, odpovídám, beru známky a radši jdeme.
Příští zastávka je Chaussée d'Antin - La Fayette, kde se nachází historický obchodní dům Galeries Lafayette, z jehož střechy je také nádherný výhled. Dovnitř vcházíme až po půl deváté, trpělivě stoupáme až do čtvrtého patra, kde nás zarazí ochranka, že vstup na střechu už je zavřený. Nedá se nic dělat, jako cenu útěchy si můžeme prohlédnout alespoň nádherný interiér.
Před obchodním domem narážíme na stánek s pohledy, který právě zavírá. Podaří se nám ale majitele usmlouvat, aby kvůli nám ještě počkal, protože si pohledů koupíme hodně.
Dále míříme až na konečnou linky M1 - La Défense. Tam nejedeme kvůli výhledu, ale proto, že ty obří budovy jsou prostě hustý. Usazujeme se na schodech pod obřím moderním vítězným obloukem (La Grande Arche) a sledujeme cvrkot na ohromném náměstí pod sebou. Vedle mnoha fotografujících se turistů tu i v devět večer pobíhá plno seriózně vypadajících kravaťáků. Se západem slunce už musíme pospíchat ke zlatému hřebu večera - mrakodrapu La Tour Montparnasse.
Z metra vystupujeme na stanici Montparnasse - Bienvenüe a mohutný mrakodrap se tyčí přímo nad námi. La Tour Montparnasse skýtá proti Eiffelově věži hned několik výhod. Předně - není tu vůbec žádná fronta, zatímco pod věží pana Eiffela postojíte i několik hodin (a dalších několik hodin ve druhém patře, pokud chcete až nahoru). Dále - vstup je levnější (studenti za 10 €), výtah vás do výšky 210 metrů vyveze za necelou půlminutu a především - z mrakodrapu vidíte Paříž i s Eiffelovkou, zatímco při pohledu z Eiffelovky tomu městu prostě něco chybí.
Slečna, která nahoře kontroluje lístky, se ptá, kolik jsme toho už procestovali. Naráží na naše obří batohy. Když vyjmenováváme země, jež jsme už navštívili, vysekává nám slovní poklonu. A to ještě nejsme u konce. Obchod se suvenýry v 56. patře, kam nás vyvezl výtah, nás moc nezajímá, a tak hned stoupáme po schodech do 59. patra, respektive na střechu. Bál jsem se, že napodruhé už mě tenhle zážitek tolik neuchvátí, ale spletl jsem se. Výhled nám doslova bere dech.
Vidíme prostě všechno. Eiffelovku, Notre-Dame, Vítězný oblouk, Pantheon a v dálce zářící Defense. Jsme natolik konsternovaní, že vůbec nevnímáme čas. Že už je 23:30 nám přichází říct až slečna z personálu, která trpělivě obchází všechny turisty a s úsměvem upozorňuje, že mrakodrap zavírá.
Nikam nepospícháme, čas máme do rána, takže jsme rozhodnutí, že od mrakodrapu už budeme pokračovat pěšky. A protože máme dost času a zároveň umíráme hlady, kempíme hned v prvním McDonald's v ulici Rue de Rennes, který má otevřeno do jedné.
Když už nás obsluha vyhání, pokračujeme k Seině, chceme si prohlédnout Notre Dame. Když k ní po půl hodině ostré chůze dorazíme, čeká nás ale neuvěřitelné zklamání - je zhasnutá. Okolo je taková tma, že tahle mohutná stavba skoro není vidět. Krom toho se tu potloukají bezdomovci a pobíhají krysy, takže se nám tu prodlévat nechce. Z ostrova Ile de la Cité se tedy vracíme přes Petit Pont na "pevninu" a po nábřeží si to namíříme k Eiffelovce.
Procházíme kolem muzea Orsay, nohy bolí, záda bolí, a tak si na chvíli sedáme. Náměstíčko před muzeem je plné různých soch, takže možná sedíme na umění, ale koho to teď zajímá. Spíš nás zajímá, co se asi děje v nejvyšším patře muzea. Postupně se tu totiž rozsvěcejí okna. Po několika konspiračních teoriích se nakonec přikláníme k možnosti, že se tam uklízí.
S úderem třetí se dáváme znovu do pohybu a u Palais Bourbon si říkáme, že už bychom tu Eiffelovku sakra měli vidět. A v tu chvíli ji spatříme. Respektive její hrubé obrysy. Je taky zhasnutá! Tak doprdele to jsme v KLDR? O půlnoci večerka a spát? Myšlenka na parádní noční fotky z Paříže se vytrácí a znechuceně přecházíme přes most Pont Alexandre III. Procházíme mezi Grand Palais a Petit Palais, málem jsme si jich nevšimli, jaká je tu tma.
Na Champs-Elysées zatáčíme vlevo a chceme dojít k Vítěznému oblouku. A už nás ani nepřekvapuje, že je zhasnutý. Kašleme na to. Otáčíme se a otráveně se vydáme k nádraží Gare du Nord. Paříž má vroubek. Velký vroubek. Babet ztratila iluze už při minulé návštěvě, já o ně přicházím teď. Jak růžové brýle blednou, začínám si mnohem víc všímat, jaký je okolo bordel a spoře osvětlené ulice na dojmu nepřidají.
Okolo Champs-Elysées jsou rozmístěné menší tribuny, asi se tu chystají nějaké oslavy. Dohlíží na ně několik policistů, ale nás už zase bolí nohy, a tak v nestřežené chvíli na jednu z tribun pronikáme, sedáme si a sledujeme ten slavný, tmavý, liduprázdný bulvár.
Po slabé čtvrthodince slézáme, přicházíme na Place de la Concorde, navazující Jardin des Tuileries je pochopitelně zavřená, obcházíme ji ulicí Rue de Rivoli. Tady přichází první pochybnost o našem orientačním smyslu. Mobil je kvůli šetření baterie vypnutý, takže luštíme mapu na autobusové zastávce. Spíš než mapa je to ale shéma linek městské dopravy. Nakonec ale v kombinaci se svým orientačním smyslem dáme dohromady směr, kterým se vydat a pokračujeme zatím rovně k Louvru.
Hlavní brány do areálu jsou zavřené, o kus dál ale nacházíme nezabezpečený menší průchod. Jsou 4 hodiny ráno, jsme v areálu Louvru a jsme tu sami. Před sebou vidíme malý vítězný oblouk i moderní skleněnou pyramidu. Po chvíli rozhlížení ale vidíme, že tu sami nejsme. Siluety ve stínech se začínají hýbat a v jednom rohu vidíme spát několik lidí ve spacácích. Z tohohle nemáme úplně dobrý pocit a radši jdeme zase ven.
Na nejbližší křižovatce zahýbáme vlevo a ulicemi Rue du Louvre, Rue de Cléry a Boulevard de Strasbourg přicházíme k nádraží Gare de l'Est. Ne, tahle čtvrť mínění o Paříži rozhodně nespravila, všude samé odpadky a všechno posprejované. Od Gare de l'Est už je to co by kamenem dohodil ke Gare du Nord, přicházíme k němu ve 4:40 a nádražní zřízenec právě odemyká. To máme docela štěstí.
Uvelebujeme se u sloupu přímo u nástupišť, máme před sebou tři hodiny čekání a užíváme si, že máme tohle obvykle neuvěřitelně rušné nádraží skoro pro sebe. Kromě nás čeká jen pár lidí a je tu naprosté ticho. Využívám klavír umístěný hned vedle a pro pár cestujících hraju těch několik skladeb, co umím zpaměti. Takřka koncertní atmosféru naruší až před šestou hodinou rozhlas, když začne hlásit odjezdy prvních vlaků. Čekání si pak krátíme hledáním hotelu v Bruselu. Nejlevnější si říká o 50 €, ale co se dá dělat. Kolem sedmé už je okolo poměrně rušno a frekvence hlášení vlaků narůstá na nepřetržitý tok.
Náš vlak odjíždí v 7:37, v 7:20 už je připravený u nástupiště, takže se hrneme dovnitř a okamžitě usínáme. Na 9:23, kdy máme dorazit do Aulnoye-Aymeries máme nastavený budík a před ním nás budí jen na okamžik průvodčí. Z Aulnoye-Aymeries potřebujeme dojet ještě do hraničního městečka Jeumont, navazující vlak odjíždí v 10:15 a i na tu necelou hodinku usínáme na nástupišti.
Jeumont je stavebně srostlý s belgickým městečkem Erquelinnes, odkud budeme pokračovat do Bruselu. Na přechod hranice máme necelou půlhodinu, ale z mapy se zdá, že to by nám mělo v klidu stačit. V Jeumontu tedy děláme ještě poslední francouzský nákup - v pekařství kupujeme bagetu. Klidná chůze přechází v poklus, když nám do odjezdu zbývá 10 minut a nádraží je stále v nedohlednu. Ceduli "Belgium", u níž jsme se chtěli vyfotit, už míjíme doslova sprintem. Pár set metrů před sebou vidíme svůj vlak a průvodčího, který už píská na odjezd. Pak se ale ještě rozhlíží, vidí nás a naštěstí se rozhodne počkat. Tak. Minutu jsme v Belgii a už máme na svědomí dvouminutové zpoždění vlaku.

» Pokračování - Belgie