Vlakem okolo Evropy za 24 dní - Holandsko

Amsterdam

Hranici přejíždíme přesně v 16:00, v 16:06 vystupujeme v holandském hraničním městě Roosendaalu a sprintujeme na vlak, který v 16:10 odjíždí do Amsterdamu. Úroveň proti belgickému vlaku o x levelů výš. Tady už se na dvouhodinovou cestu půjde uvelebit lépe. Průvodčí dokonce ani nevypadá jako žádný nacista. Dvě hodiny využíváme k pospávání, máme před sebou totiž poslední nonstop noc.
Na nádraží Amsterdam Centraal vystupujeme přesně v 18:00 a během dvanáctihodinového pobytu před sebou máme několik úkolů.
Sehnat trávu v jointu, sehnat trávu to go, sehnat trávové koláčky, koupit cokoliv jiného s trávou, na vrch toho všeho vtipné pohledy s trávou a Babet si přeje legíny s trávou. Až toho budeme mít dost, Burger King na nádraží má otevřeno do jedné.
Od nádraží se vydáváme hlavní ulicí Damrak a střídáme jeden obchod se suvenýry za druhým. Když nás ulice přivádí na náměstí Dam, kde se nachází honosná radnice a národní monument, máme už koláčky, lízátka, sýry (bez trávy), pohledy se známkami a místo legínů deštník, protože začalo brutálně pršet. Coffee shopy mají otevřeno dlouho, takže teď je na řadě obligátní snímek u nápisu I amsterdam.
Po loňské návštěvě se tu kupodivu docela orientuji, takže k Museumplein, kde nápis stojí, trefíme bez navigace. Něco tu ale proti loňsku nesedí.
Ne. Ten hnusný zelený neonový nápis "Art is therapy" na historické budově Rijskmusea určitě nebyl. Tak, fotky máme, co teď? Teď si dáme brko. Po loňské zkušenosti s nefunkční trávou z turistického coffee shopu chceme najít nějaký autentický, domorodský.
Z ulice Damrak odbočujeme doleva do úzkých uliček a zastavujeme se až u malinkého coffee shopu, kde sedí od pohledu Holanďani a prosíme o dva jointy, zapalovač a trošku trávy to go.
Platíme okolo 10 € a jdeme to vyzkoušet. Nacházíme si hezkou lavičku v hezké ulici a zapalujeme. V zápětí nás kdosi sjede pohledem a udiveně zvolá: "wow!". Až teď nám dochází, že na ulici se možná hulit nesmí. Ale co, žijeme jen jednou. Za chvíli je to pryč a teď jdeme čekat do Burger Kingu, jestli se něco stane.
Půl hodiny pryč, hodina pryč a nic. Mají tady tu trávu vadnou. Už je po půlnoci a v Burger Kingu nám šmejdí pod nohama mopem. My se ale bezedného kelímku nevzdáme dřív, než to bude nutné.
Posledních 50 centů v hotovosti padne za záchod a teď už jsme oficiálně bez peněz. Úplně. V jednu nás vyhání z našeho azylu a musíme zpátky do víru trávoměsta.
Procházíme slavnou Red light district. Děvky za výlohami, to se neomrzí. Pak už jen bezcílně bloumáme ulicemi a zakempíme to na náměstíčku Rembrandtplein, kde právě zuří jakási street party. I když spíš to vypadá, že končí. Rozhodně okolo stojící policisté by si zjevně přáli, aby skončila.
Najednou začínají naplno stříkat zavlažovače v trávníku, což z plácku všechny účastníky vyhání. Zůstává jen mladík, který právě močí na sochu. Policisté si to namíří přímo k němu a tahají z něj, proč to sakra udělal. Otázka hodná českého policisty.
Scénka je to zábavná, ze sledování nás ale vyruší jiný mladík, který se ptá, odkud jsme. Na odpověď "z Česka" opáčí "pět piv prosím". A hned vysvětluje, že rok studoval v Praze, že si Prahu zamiloval, ale štvalo ho, že hospody účtují cizincům víc, než Čechům, takže se naučil "pět piv prosím". A chlubí se ještě další frází "příští zastávka Chmelnická". Tam prý bydlel. Konverzací nakonec zabijeme skoro hodinu a když nás "Pražan" se svítáním v 5 hodin opouští, směřujeme už pomalu zpátky k nádraží. Vlak domů nám odjíždí v 7:01.

26. července
Cestu si prodlužujeme hledáním poštovní schránky, posíláme poslední pohledy a na nádraží přicházíme po šesté. Je tu ještě úplně prázdno, ale u vlaku do Berlína už svítí nástupiště. Souprava je připravená na nástupišti, ale ještě zavřená.
Obsazujeme volné lavičky a brzy na to se nás přichází zeptat průvodčí, kam tenhle vlak jede. No, my doufáme, že do Berlína, ale jestli to nevíte ani vy... V půl sedmé vlak otvírá dveře, hrneme se dovnitř, pokládáme na stolečky a jestli všechno půjde dobře, máme před sebou krásných 6 a půl hodiny nepřerušovaného spánku.
Budím se až po 13. hodině, když přijíždíme do Berlína. Necítíme se ani trochu odpočatě, máme hlad, ale žádné jídlo a skoro žádné pití. A žádné peníze. Ale co, za chvíli už to máme za sebou.
Ve 13:45 nastupujeme do vlaku do Cottbusu a znovu usínáme. Budík nás budí za hodinu a vidíme, že máme problém. V Cottbusu máme na přestup 5 minut, vlak už má ale 11 minut zpoždění. Ten zubožený stav, v jakém jsme, bychom vážně nechtěli prodlužovat o další dvě hodiny. Navazující vlak v Cottbusu na nás ale díky bohu čeká a teď už míříme do Žitavy (Zittau) na českých hranicích.
Během dvouhodinové cesty ještě naposled usínáme a v Žitavě nás čeká už jen 20minutové čekání na český vlak do Liberce. Na poslední chvíli si děláme fotku v posledním zahraničním městě, pročež nám málem ujede vlak.
Naštěstí ho ale doběhneme, za pár českých korun, které ještě máme, si kupujeme lístky (InterRail v ČR pro Čechy neplatí) a za slabou půl hodinu už přijíždíme do Liberce. A právě teď zapomínáme na hlad i spánek a nejraději bychom se otočili a jeli zpátky.
Nedá se nic dělat, vážně je konec. V Liberci na nás čekají mí drazí rodiče s autem, kdybychom totiž chtěli vlakem pokračovat do Mladé Boleslavi, stálo by nás to ještě tolik času, kolik jsme už dnes na cestě strávili. Pro tuhle chvíli je konec, ale něco podobného rozhodně zopakujeme. Co nejdřív!