Stopem k Jadranu - cestopis
Příští zastávka...asi Graz
23. června
"Dáš mi napít prosím? Mam jedenapůllitrovku vína, ale vodu jsem nebrala," loudí ze mě Péťa právě zakoupenou lahev vychlazený lidlovský vody, když se v 10 ráno střetáváme na Ohradě. Stačila jedna věta a už nepochybuju, že tohle bude zase nejlepší výlet, i kdybychom měli skončit někde u Mirošovic.
Výběr trasy jsme tak dlouho odkládali, že teď pořád ještě nevíme, jestli vlastně míříme na Smíchov a po D čtyřce na Pasov, nebo na Jižák a dál po D jedničce. Druhá varianta vítězí záhy, na Brno a Budějovice bude asi přece jen o poznání větší provoz.
Po krátké zastávce v Edenu pro scházející eura nás autobus chvilku po jedenácté nechává u metra Opatov. "Na tom plejsu, kam jdem, jsou stopaři vyfocený i na street view. Doufám, že to znamená, že se jich tam fakt hodně střídá, a ne že tam ty jedny stáli tak dlouho, že je nakonec zachytil i Google," jitřím náladu sarkastickou poznámkou, protože mě bez ustání hlodá pocit, že budem mít štěstí, když se dneska dostanem na hranice.
"Hele, máme kamaráda," ukazuje Péťa na člověka na nájezdu, který z dálky vypadá jako solidní vágus. Jenže z váguse se klube španělský stopař, co si už slušnou dobu jezdí po Evropě a teď míří do Brna. No vida, tak to jsme si asi místo vybrali fakt dobře. Akorát že třem lidem těžko někdo zastaví, říkám si po deseti minutách planého mávání palcem, zatímco je Péťa ponořená do španělsko anglické konverzace. Ale zrovna když přicházím s návrhem, že si stoupneme trochu bokem, aby bylo vidět, že nejsme všichni společně, zastavuje kousek od nás modrá felicie.
"Benešov," zahlaholí z okénka prošedivělý pán, když se hrneme k autu. "Paráda, jedem na Budějovice," volám, zatímco se snažím Španělovi vysvětlit, že s námi se do Brna nedostane. Z jeho výrazu tipuju, že si spíš myslí, že se ho chceme zbavit, ale co už, jedeme. "Tak jste nám zpečetil osud na další týden," chlubí se Péťa neskutečně dědečkovitému řidiči s tím, že jsme doteď nevěděli, jestli pojedeme přes Brno nebo Budějovice.
Dědoušek nás vyhazuje na dost debilním místě za krajnicí, vedle pumpy OMV, kousek za Mirošovicemi. I tak ale další auto zastavuje sotva po pěti minutách. "Vy jste úžasnej člověk, musel jste nás hodně chtít vzít, když jste zastavil na takovym místě," lichotí Péťa řidiči v nejproduktivnějším věku. Po úvodních zdvořilostech se pán dost rychle dostává k tématu Brexitu. "Já si nemyslim, že jim to vyjde. Já teď hodně čtu takový alternativní weby, víte, abych se dozvěděl fakta." O funkčnosti demokracie v Unii mám sice poslední dobou taky trochu pochybnosti, ale tuším, že v tomhle autě se dozvíme, že svět vlastně ovládají Ilumináti. A taky že jo. Jen chvilku před tím, než nás řidič nechává na benzínce u Olbramovic.
Péťa zkouší oběhnout pár chlapíků u stojanů a za pár minut už sedíme v prázdném Transitu u o něco staršího chlápka. "Chlapi a ženský maj prostě jinej operační systém," rozohňuje se, když típne hovor s přítelkyní, zatímco to po jediném postaveném fragmentu D trojky solíme skoro dvě stě za hodinu. "Ne jinej. Stejnej. Ale ženský ho nemaj aktualizovanej. Jedou si pořád ty svoje Windows tři jedenáct, a pak se na jedný jednoduchý otázce zacyklej na půl hodiny. A na to já nemam nervy, to se musí natvrdo restartovat." Panečku. Co se dneska ještě nedozvíme. Ale máme zadarmo superrychlé svezení, takže se křečovitě smějeme.
Před druhou hodinou už vystupujeme na pumpě na okraji Budějovic. Dáme kafe. Za odměnu, jak nám to frčí. Timhle tempem jsme večer v Lublani a jebat celý Rakousko. Sedáme k zastávce trolejbusů, Péťa maluje ceduli Dolní Dvořiště. Stopování na tomhle plejsu ale vzdáváme po čtvrt hodince. Timhle směrem lidi do Budějovic přijíždějí, ne odjíždějí. "Na výpadovku na Rakousko to je tři a půl kiláku. Se projdem, já v Budějovicích ještě nebyl," koukám do map.
Nejdeme ani pět minut, když na nás z nedaleko stojícího auta volá řidič. "Jedete na Dvořiště? Tak to si nasedněte. Já teda nikam nejedu, ale hodim vás na výpadovku. Tohle město je úplně na hovno. Odsud byste se v životě nevymotali." Zahazuju všechny nejistoty ohledně stopování. Zatím jsme rychlejší než vlak. A lidi jsou nejlepší.
"Já jedu do Kaplice, stačí vám to?", ptá se po necelých deseti minutách postávání na výpadovce přismahlý podsaditý řidič v dalším Transitu. No nepohrdneme. Kaplice od hranic možná pět kiláků. "A vy jezdíte i sama jo? To na vás chlapi musej pořád něco zkoušet. Chlapi jsou hrozný." Přestávám vnímat jihočeskou krajinu, sleduju mlsný pohled našeho umaštěného řidiče a významně se ze zadního sedadla nakláním dopředu. Tak ne, nemusím si hrát na ochranáře, Péťa hbitě stáčí řeč na téma "šlapky v Madridu".
V Kaplici trávíme přesně 10 minut, z čehož pět minut zabírá doplnění vody na místní benzínce. Začínám si připadat jako ve snu. Před pár hodinama jsme postávali na Opatově a teď nás vysmátej klučina, co si jede zaplavat na Lipno, veze na Dolní Dvořiště.
Čtyři odpoledne. Přecházíme pěšky hranice a na rozlehlém prostranství se schováváme do stínu bývalé celnice. Podle tristně slabého provozu tipujem, že tady si nějakou dobu postojíme, a slunce peče vskutku vydatně. Během půl hodinky nás mine pár zájezdových autobusů, dvojice žlutých RegioJetů, a všichni cestující nás zvědavě sledujou jako turistickou atrakci. Nakonec zastavuje snědý řidič s dodávkou. Sedadla pro spolujezdce má zarovnaná několika baleními polystyrenových misek a velmi snaživě je rve do narvaného nákladového prostoru, až nám najednou skutečně vykouzlí místo k sezení. Lámanou angličtinou ze sebe dostává, že je původem z Turecka a má restauraci v Linzu. Docela by mě zajímalo, jak moc se vyplatí jezdit si sto kiláků do Čech pro polystyrenový misky, ale jednak nechci být drzý a taky tuším, že na to už by mu nestačila slovní zásoba. A tak se místo toho při průjezdu městečkem Freistadt zmůžu na udivené "Alle Autos sind Tschechisch hier," což Turek oceňuje pobaveným "Ja!" a upřímným smíchem.
Z gymnaziální výuky němčiny si naneštěstí pamatuju jen všechny možný fráze s Currywurstem, a místo našeho výsadku tak prostě nevykomunikujeme. Tankstelle sice Turek pochopil, ale vysazuje nás na Tankstelle uprostřed Linzu, což se nám ani trochu nehodí. Přesně toho jsme se báli. Že skončíme někde ve velkym městě. Protože z takovejch se dostává fakt těžko, obzvlášť, když se v nich člověk ani trochu neorientuje. Po dálničním mostě, který má vedle sebe kupodivu chodník, míříme na opačný břeh Dunaje, kde se podle map zdá dálniční nájezd docela hratelnej.
Tak ne. Hratelnej moc neni. Bože, skoro žádný místo na zastavení, ale hlavně neskutečná výheň. Horko horko horko. Do háje v tomhle se nedá ani přemýšlet. Nájezd se o něco dál navíc ještě větví do úplně opačných směrů a těch několik aut, která nám zastaví, jede jako na potvoru právě někam jinam. Čtvrt na osm doprčic. Jak tady může bejt takový peklo. "Nechceš se podivat, jestli se odsud nedá nějak popojet vlakem nebo něčim?" "Čteš mi myšlenky," vrčim, protože teď jsem zrovna hledal nějaký bydlení v Linzu a zjistil jsem, že nejlevnější stojí dva tácy na noc. Tak to ani náhodou, v takový díře. "Vlak za dvě éčka do Nettingsdorfu, je to přímo u dálnice." Beze slova bereme bágly a běžíme se schovat do stínu. "Já nevim, možná to je uplně iracionální nápad, ale já už bych tam fakt nevydržel ani minutu," vzdychám, když zahýbáme k supermarketu Hofer, abychom si koupili cokoliv ledového.
Teploměr před obchodem ukazuje 38 stupňů. Ve stínu. Do háje, co je tohle za město. Kupujem nanuky, ledový čaje a nějaký olivy a chipsy na večer. A sýr, co se jmenuje Milfina. Když už máme to víno. To musí být, ať budeme spát kdekoliv.
Na nábřeží Dunaje je docela hezky. "Třeba by se dalo přespat i tady," říkáme si při pohledu na rozlehlý park, ale v zápětí se shodujem, že to by nám nijak neřešilo další cestu. Přecházíme přes most Nibelungenbrücke a po příjemné pěší zóně procházíme historické centrum směrem k nádraží. "Ale docela hezky se tady na to kouká." "Jo, třeba někdy v důchodu dobrý," hodnotím při pohledu na většinu kolemjdoucích s tím, že věkový průměr tady i my dva sami srážíme tak o pár desítek let.
"Jaktože my vypadáme totálně zrychtovaný a všichni lidi tady jsou uplně normální?", vztekám se, když chvilku po půl deváté nastupujem do vlaku. Trochu jsme se zamotali v podzemních nádražních chodbách, ale nástupiště jsme trefili. "Protože za sebou máme tři sta kiláků, Peťánku, a ostatní si celej den seděli v klimatizovanejch kancelářích. A stejně jsou to vlastně chudáci." Teď už na ostatní cestující pohlížíme škodolibě společně.
Nettingsdorf, vystupovat. Vlak má odhadem deset vagonů, vystupujem tady sami. Jakpak by ne, já mam na cestách na takováhle místa talent. "Teče tady nějakej potok. Krems. Tam bych se někde složil. A hlavně vykoupal," jásám při pohledu na mapu. Chvíli jdeme na druhou stranu, i když mi šipka na mapě směr naší chůze ukazuje. Je moc horko, na to to svedu.
Krems vypadá neskutečně lahodně. Ale břeh má komplet zarostlej strašnym zelenym bordelem. Z mostu, který přecházíme, se to ještě tak nezdá, ale když pak jdeme zoufale podél něj, začínáme se smiřovat s tím, že se neosvěžíme. Skládáme se na krásně posekaném travnatém paloučku, který nejspíš patří k opodál stojící chatě. "S vodou na tom taky nejsme zrovna nejlíp," koukám smutně na skoro prázdnou petku. "Já už dneska vodu pít nebudu," říká Péťa s naprostou samozřejmostí v hlase, když z batohu tahá lahev vína. Vskutku, musím se smát. K čemu by nám byla voda. Ale ten potok mi nedá. "Počkej tady, já to jdu ještě prozkoumat, to neni možný, aby do tý vody nešlo vlízt."
A přece! Hned vedle mostu zalézám mezi domečky a vida, cesta. A malinká...no, s trochou fantazie to lze nazvat pláž. Sprintem se vracím. Stěhujem se. Jdem se koupat. Honem.
Cestou ještě odbočuju do místního baru a bodrého černošského číšníka prosím o vodu. Točí mi plnou lahev perlivé z výčepu a když mu chci dát aspoň euro, málem se urazí a nutí mi ještě zdarma pytlík oříšků. S díky odmítám, to už bych si připadal trapně. Ale asi musim vypadat fakt zuboženě.
Padla tma a my se s dětinským jekotem vrháme do potoka. Jako smyslů zbavení. Po celym dni brutálního horka s batohy na zádech je tohle totální nirvána. Na mělčinu uprostřed koryta dáváme chladit víno a sangrii, kterou jsem z Čech dovalil já, i když původně jako narozeninový dárek pro Péťu. Okolní ticho jednou za čas protne skřípění vlaků projíždějících po nedalekém mostě a v potoce se odráží jejich světla.
V nejlepším se na břehu najednou objeví světlo baterky. Achjo, to na nás jako někdo zavolal policajty? Světlo se blíží a vidíme, že to neni žádná policie. Ale chlapík s těhotnou ženskou, dítětem a vlčákem. Vypadá to, že je ani v nejmenším nezajímáme. Míjí naše věci na břehu a o kousek dál se zastavují u vody. A začínají do kbelíku nabírat kamení z potoka. "To je nějakej satanistickej rituál ne?", nadhazuju žertem a teprve teď, když se nahlas smějeme, to vypadá, že rakouské rodince možná trochu zacláníme. Po pár minutách se s plnym kbelíkem plíží pryč. Nedá mi to a z vody nadšeně volám "Gute Nacht!" Pak už si jen se smíchem leháme do mělké vody a rozděláváme dobroty. Nettingsdorf. Největší díra z celýho Rakouska. A jak je tady nádherně.
S Makedonci do Slovinska
24. června
Aaaaa, horko! Splašeně ze sebe strháváme spacáky a hrneme se do vody. Nádhera! Potok je ještě ve stínu mohutných stromů, i když slunce leze vzhůru neoblomně. Teda za světla to tady moc hezky nevypadá. Ale voda je pořád skvělá. K snídani dojídáme octové chipsy ze včerejška a chvilku před devátou opouštíme svoje luxusní ležení. "Dávám tomu pět z pěti, pohodlný spaní, vířivka, dravá řeka...jestlipak by mě na Googlu zabanovali, kdybych jim to dal do map jako čtyřhvězdovej resort?", přemýšlím nahlas, když si vykračujeme po široké prašné cyklostezce k hlavní silnici.
Usidlujeme se na autobusové zastávce. Pokládáme batohy, ani nestíháme zvednout palec a okamžitě zastavuje auto. Tak to nene.
"Vy jste spali tady? V Nettingsdorfu??", směje se řidič, hned jak si nasedneme do jeho klimatizovaného bavoráku. "A ten strašnej smrad vám nevadil? Je tady továrna na papír. Nejhorší místo v celym Rakousku." "Jo tak to byl ten smrad! A my jsme se báli, na čem to ležíme," smějeme se teď už taky.
Po deseti kilometrech zastavujeme před vesničkou Fischen u autosalonu, který náš řidič vede. Zvedáme palec a první auto hned zastavuje. Snědý, anglicky nemluvící řidič, míří do Bad Hall, o dalších deset kilometrů dál. "V Bad Hall masáže. Masáže sehr gut. Ja. Sehr gut, já liebe masáže," snaží se držet konverzaci, než nás vysadí na náměstíčku před velkým Lidlem. Jéé a v Lidlu by mohli mít kafe.
Hm, nemaj. Ale banánovej shake neni špatnej. Suneme se na křižovatku na okraji městečka a za 5 minut už zase jedeme. "Ich liebe die Landschaft hier," lovím další frázičku z gymnaziální němčiny. Tvář našeho staršího německy mluvícího řidiče ovládne široký úsměv. Pochvala rakouské krajiny ho zjevně potěšila.
Waldneukirchen, zase střídáme auto. Čekání nulové, ale s těmihle desetikilometrovými přískoky je to docela vyčerpávající, říkáme si s tím, že by to chtělo konečně někoho na delší vzdálenost. Další řidič, dvacetiletý Rakušan, povoláním řidič ještěrky, nás veze celé 3 kilometry. Ale teď už jsme na hlavní silnici. Naproti stojí muzeum regionální železnice, kde zběžným odhadem uvítají asi čtrnáct návštěvníků za rok.
Zatím asi nejdelší čekání. Stopujeme 10 minut, když zastavují hned dvě auta. Tři kamarádky vyrazily dvěma auty na výlet a přeskládávají věci z jednoho auta do druhého, abychom si měli kam sednout. Paní, ke které sedáme, je takový éterický typ. Skládá nám jeden kompliment za druhým. Že je úžasné, jak takhle mladí takhle cestujeme, a s jak málo penězi vystačíme. Nojo holt, ke štěstí nám stačí víno a olivy.
Po 30 kilometrech nás nechává na benzínce u nájezdu na dálnici. To už vypadá slibně. Chci nám na pumpě konečně koupit kafe, ale není šance, hned je o nás zájem. Turecký Rakušan, pouze německy mluvící, nabízí svezení do Liezenu. Nojo, tak jedeme.
Najíždíme na dálnici, Turek prošlapává plynem podlahu. Ale moc dlouho mu to nevydrží, po pár kilometrech se v tunelu dělá zácpa. Rakušané se disciplinovaně řadí do stran. "Keine zeit!" zavrčí po pár vteřinách náš řidič, otáčí auto a uvolněným pruhem frčíme zpátky. Kolona se ale mezitím stihla vytvořit i na souběžné okresce, protože dálnici opouštějí všichni, kdo nestihli dojet do tunelu.
"Nikdy nikomu nezastavuju. Aber vy jste sehr sympatisch. Petr, musíš oženit," obrací se na mě Turek lámanou němčino angličtinou po pár minutách peprného německého nadávání. "To asi spíš ne, na to jsem fakt mladej." "Ale ne Petr, ty oženit Petra. Zusammen." Debata o tom, že jsme mladí, svobodní a úžasní, takže svatba je pro nás sprostý slovo, nám vydrží více méně až do Liezenu. Turek totiž buď nerozumí naší angličtině anebo našim myšlenkovým pochodům.
"Nezapomeň Petr, ty oženit," loučí se s námi, když nás nechává na benzínce na okraji Liezenu. No, a co teď? Na několikakilometrovou výpadovku směrem k dálnici je vstup chodcům zakázán, navíc tam není ani kousíček místa na zastavení. Nojo, tak holt kašlem na dálniční zajížďku přes Graz a vezmem to po okresce na Klagenfurt. Ovšem nejdřív na pumpě kupujeme ledovou kávu a dáváme půlhodinku oraz. Je poledne, zasloužíme si.
"Do prdele teď mi došlo...on to na frajera poslal 10 kilometrů v protisměru po dálnici. Tak to jsem nezažil." "Tyvole nojo," uvědomujeme si až s hodinovým odstupem, že nás Turek málem zabil. A připadá nám to děsně vtipný.
"Jedu jenom do Selzthalu," omlouvá se řidička zastavující na začátku silnice směrem na Klagenfurt. "Vůbec nevadí," hrneme se do auta, protože jsme se na ostrym poledním slunci pekli čtvrt hodiny a chceme se pohnout. "V Selzthalu je bazén. Jedu do bazénu. Velký, véélký bazén. Máte rádi bazény? Já mám moc ráda bazény." Šmarja tahle si snad taky něco šlehla.
Po pěti kilometrech nás nechává na autobusové zastávce. Nádhera! Stín! Tady vydržíme třeba hodinu.
"Do psí prdele tohle je Guarda 2.0," vztekám se po půl hodině čekání. Zatim kolem nás projelo asi 50 aut, ale naprosto všechna odbočila někam do háje na vedlejší silnici, která podle map vede jenom k nádraží. Stejná situace nás postihla před půl rokem v portugalský Guardě, jen tam ta silnice aspoň někam vedla.
"Za pět minut to bude hodina. Hodinu tady sedíme a neprojelo kolem nás jediný auto, to neni pravda." "To neni možný. Hodinu? V tom stínu to je děsně příjemný," zdvihá ke mně Péťa oči, uvelebená na obrubníku zastávky. "Hele tak stopuj dál a já jdu na druhou stranu. A jestli mi někdo zastaví, tak pojedem zpátky do Liezenu a do Grazu. A já už nikdy nebudu nic navrhovat."
První auto zastavuje asi po půl minutě. "Jo, do Liezenu, prosím."
Za 5 minut už stojíme naproti benzínce, kde nás před skoro dvěma hodinama vysadil Turek. "Tak to zkusíme tady. Třeba budem mít štěstí," navrhuje Péťa stopování v odbočovacím pruhu k místnímu Intersparu. A skutečně! Ani ne za pět minut zastavuje sympaťák v klimatizovanym Mercedesu. "Jedu až do Grazu," volá na nás anglicky z okýnka. "Paráda, to my taky. A ještě dál."
Sedám na sedadlo spolujezdce a okamžitě vyrážíme z nuly na sto za tři vteřiny. Už jsem si všimnul, že tendenci zastavovat stopařům maj z nějakýho důvodu neurotický řidiči ve spěchu. Ale tenhle náš řidič je navíc skvěle anglicky mluvící intelektuál. Vyučuje na gymnáziu v Liezenu, ale bydlí ve 120 kilometrů vzdálenym Grazu, protože Liezen je strašná díra a nedá se tam nikde kalit. "Počkej počkej, zprávy," umlčuje mě po chvíli jízdy a zesiluje rádio. "Tak je hotovo. Brexit je definitivní." Zbytek hodinové cesty trávíme politickou debatou, Péťa mezitím na zadní sedačce vytuhla.
"Jestli byl problém dostat se z Linzu, tak z Grazu se rozhodně nedostanete. Nechal bych vás na benzínce někde před Grazem, ale to by nemělo cenu, z tohohle směru všichni končí v Grazu, nikdo dál nepokračuje," přemýšlí nahlas, když už sjíždíme do města. "Jestli vám nevadí jet kus vlakem, tak asi jeďte, jinak to budete mít hodně těžký," vysvětluje, když odbočuje k nádraží. Na stotisíckrát děkujeme, tahle jízda byla zatím bezkonkurenčně nejvíc osvěžující.
V Grazu je cirka tisíc stupňů, v nádražní hale asi tak milion. V nádražním Sparu berem litrovku vína, olivy a další zobání na večer. Máme totiž lehký tušení, že takovouhle civilizaci už dneska nepotkáme, i když je teprve pět odpoledne. A z prvního nástupiště zrovna odjíždí vlak Českých drah do Prahy. To jsme nějak krutě moc blízko Česku.
Lístek do městečka kousek za Grazem nás stojí zase dvě eura. "Skoro na slovinský hranice celkem za stovku, to je vlastně dost dobrý," smějeme se, když po deseti minutách vystupujeme ve Feldkirchenu. Na návsi před nádražím nás takřka okamžitě nabírá mladý Rakušan a i když nás veze jen pět kilometrů, stíhá nám vyseknout pár komplimentů o tom, jak jsme odvážný, že takhle stopujeme.
Kalsdorf. Obsazujeme zastávku na návsi a já jdu do místní kavárny poprosit o načepování vody. Dostáváme zase perlivou z výčepu. A i tady se servírka málem urazí, když jí chci za ochotu dát euro.
Čekáme slabých 20 minut, když před námi zastavuje prázdný autobus. "Ne ne, my děláme autostop, nechceme jet autobusem," snažím se lámanou němčinou o vysvětlení řidiči. "Já vás chci svézt. Gratis. Gratis jízda," reaguje řidič co nejjednodušší němčinou. Panečku, tak to je novinka, autobusem jsme ještě nejeli.
Řidič naštěstí pochopil, že s němčinou u mě moc nepochodí, a tak se pokouší jen o ten nejjednodušší small talk o tom, jak se nám líbí Rakousko, jak dlouho jsme na cestě a kam jedeme. "Berete takhle stopaře autobusem často?", nedá mi to nezeptat se. "Ne. Nikdy neberu stopaře. Ale vy vypadáte sehr sympatisch." Už se zase červenáme. "Jedu linku ze Spielfeldu. Ale mam čas, tak vás odvezu na hraniční přechod. A tam si přejdete pěšky. Lidi teď neradi vozí cizí lidi přes hranici kvůli kontrolám. Jo?" "Úžasný, děkujeme moc!"
Za pět sedm, luxusní čas. Slovinsko dobýváme pěšky, i když trochu bloudíme a musí nám poradit policista. Do silnice se nám skákat nechtělo, ale kromě dvou úzkých jízdních pruhů je zbytek hranice neprůchozí. Mají tu přímo na čáře nachystaných spoustu ohrad s toi toikami a stany. S legálníma pěšíma se tu zjevně nepočítá, i když ono takhle in the middle of nowhere to neni až tak překvapivý.
Chceme se dostat na dálniční benzínku, což by měl být podle mapy dost jednoduchý úkol, ale nakonec pěkně bloudíme, protože spousta cest a silnic je zahrazených plotem s výhružnými cedulemi. Nakonec si ještě fotíme trafiku vedle silnice, opatřenou nápisem "Tabak Drive-In" a v půl osmý už na benzínce vyrábíme ceduli Maribor. Na dojezd do stopadesát kilometrů vzdálený Lublaně na jeden zátah si neděláme naděje. Ale jen co si stoupneme k výjezdu z pumpy, zastavuje Transit se třema chlapíkama uvnitř. "Maribor ja. Ljubljana." "Ljubljana? Amazing, thank you!"
"Negovorime po angelsku," ohrazuje se řidič, jen co za sebou zaklapneme dveře. A tak se chvíli dorozumíváme lámanou němčinou, než se rozhodneme objevovat podobnosti mezi češtinou a slovinštinou, zatímco z rádia duní female nightcore verze Gangnam stylu a dalších hitovek od PSYe a taky nějakých slovinských interpretů. Kluci jsou z Makedonie a v Rakousku "pracujou". Radši se neptáme, jak si to máme vykládat. Ale pro jistotu párkrát zmiňuju, že celou cestu dáváme s pár eurama, a mobil radši zašívám do batohu. Zkušenosti jsou zkušenosti. Pak je mi celkem trapně, když nám na benzínce kupujou vychlazenou vodu, protože prý vypadáme hrozně unaveně. A v Lublani nás vysazujou přímo v centru.
"Já nám zamluvim nějakej hotel. V tomhle horku to venku jinde než u vody nedáme," nořím se do hlubin Bookingu, zatímco si sedáme na travnatý pás vedle šestiproudé silnice. Při zběžném průzkumu před odjezdem se zdálo, že v Lublani se dá bydlení sehnat pod osm stovek na pokoj. Zato teď lezou nejlevnější hotely na 1500. V celý aglomeraci zbývá posledních několik pokojů. A tak holt vyrážíme tři kilometry od centra.
"Já jsem v životě neslyšela o nikom, kdo by jel do Lublaně. Ty jo? A teď tady maj jako všechno obsazený?", nevycházíme z údivu, když kráčíme po docela živym a moc pěknym nábřeží řeky Lublaňky.
Mezi paneláky na okraji města pak ke svému vlastnímu překvapení nacházíme dost velký Bit Center hotel, kde nás za 55 € ubytují. "Do města už teď nic nejede. Běžná doprava končí v půl jedenácté a pak jede akorát chvilku po půlnoci noční autobus," zpražuje recepční naše nadšení do noční výpravy do známého squatu v centru města.
"Tak dáme sprchu a pojedem tim nočním busem," dělám definitivní rozhodnutí po tom, co několik minut beze slov hypnotizujeme postel.
...
"Péťo. ... Péťo, jsme usnuli. Za pět půlnoc. Jdem?" "... Hm. ..."
...
"Do háje já jsem usnula?" "No...jo. Vždyť jsem tě budil. Řekla jsi 'hm'." "To snad neni možný," smějeme se teď oba, protože jsme napůl tušili, že to takhle dopadne. "Tak dáme to rakouský víno, ne?"