Stopem k Jadranu - cestopis

Trieste

27. června

"Ty už ses byl koupat? Kdy...jak?", zkoumá mě Péťa zamyšleně. Miluju ranní rozespalost, když neni moje. Že nás už v půl osmý probudila koupající se důchodkyně se strašně uštěkanym psem, si pamatuju jenom já. "No, tak hned pak jsem vletěl do vody a tys řikala, že si budeš číst," směju se, když Péťa mžourá na prázdnou pláž. No one can stop me when I taste the feeling, nothing could ever bring me down, na placenou část pláže teď chvilku před devátou dorazil personál a z reproduktorů pouští na plný pecky písničku z našeho playlistu. Chill zrovna dosáhnul absolutního maxima.
Než se znovu vrhneme do vody, zkoumáme mapu Trieste. Vypadá to, že skoro celé pobřeží zabírá přístav. A tak nám radši za 50 € bookuju nejlevnější dostupné ubytování. "Ono je to 50 éček, ale je to v Itálii. A je to přímo v centru, takže bych si od toho moc nesliboval. To bude nějaká špeluňka," mumlám, když zkoumám podrobnosti. "Ale dá se to zadarmo zrušit až do osmi večer, tak třeba tam ještě nějaký místečko na pláži najdem."
Plaveme a opalujeme se, opalujeme se a plaveme. Nejšílenější pohoda. Nikam nespěcháme, na dojezd do Trieste odhadujeme maximálně hodinu.
Z vody sledujeme, jak se k naší osušce přiblížil chlapík v reflexní vestě, uklízející pláž. Máme na svym tábořišti roztahaný oblečení, všelijaký věci, a taky lahve od vína, plechovky od oliv a další odpadky z večera. S překvapením sledujeme, jak uklízeč z hromady krámů pečlivě vybírá všechny odpadky a hází je do pytle. "Ježiš snad si nemyslel, že jsme prasata, že to tam po nás zůstane...," přemýšlím nahlas, zrovna když se chlapík rozhlédne směrem k moři. "HVALA!", volám z vody se zdviženými palci, protože pro takovej servis se mi nedostává slov. "Hele...když už lezeš ven, koukni se, jestli jsem mu zrovna nepoděkoval za to, že mi stopil mobil. Já ho nechal na frajera ležet na tý osušce."
S jedenáctou hodinou si říkáme, že už je načase zahájit den. Kavárnu nacházíme k vlastnímu překvapení na první pokus. "Dober daň, do you speak English, please?", zkouším angličtinu na postarší paní v zástěře, která nás po deseti minutách přišla obsloužit a už od pohledu se s ničím nesere. "Ně," odpovídá hrdě. "Tak dvě ledové kávy prosím." "Ledené," opravuje mě Péťa. "Nimam ledenou," reaguje paní tak suverénně, jako by se tím chlubila. "Tak dvě normální." "Hm!", pokývne spokojeně a praští nám na stůl s čistým popelníkem z vedlejšího stolu. "Ta pani má tak neskutečně nádherně v píči, že bych ji nejradši objal," rozněžňuju se, protože takhle člověk v cizině nejlíp pozná, že neni v podniku pro turisty.
Člověk si pochilluje tady, pochilluje tam, a najednou máme poledne. Vyrážíme směrem k dálnici, která v Izole začíná, a cestou chceme ještě splašit nějakou tu vodu a podobně. Dobroty necháme až na večer, v Itálii to bude chtít italské. Jsme tak zabraní do mluvení, že míjíme odbočku ke Sparu, kterému jsem včera chtěl zničit dveře, a končíme u obchodu jménem Hofer, čímž jsme si udělali pěknou zacházku. Ale máme všechen čas světa přece.
Litr vychlazenýho ledovýho kafe za padesát centů? Hofer je nejlepší krám na světě. Před obchodem si sedám na zem jenom abych si srovnal věci v batohu, ale Péťa si automaticky sedá vedle mě a za chvíli už nám z mobilu Imagine Dragons zpívají k popíjení kafe. Zakusujeme křehké chleby s humusem a jen málokterý kolemjdoucí si odpustí pobavený pohled na nás, i když pár bručounů nás sleduje s pohoršením. "To je stejně krásný, jak si člověk dokáže vykouzlit chill úplně kdekoliv."
Po jedné hodině už stojíme s cedulí Koper u nájezdu na dálnici. Nepočítáme s tím, že by zrovna z téhle díry jel někdo přes hranice, navíc provoz je tu dost mizerný, tak se radši spolehneme, že nás někdo hodí do Koperu a odtamtud už to dáme i pěšky. A dobře děláme. Netrvá ani 10 minut a zastavuje paní s malým synem. Oba mluví jenom slovinsky. Nastupujeme a přichází první problém, když se řidička ptá, jestli chceme v Koperu do centra. Snažíme se vysvětlit, že pokračujeme do Trieste, ale na to nám jen opakuje, že do Trieste nejede. Snažím se rychle v překladači zjistit, jak se řekne slovinsky benzínka a dálnice, ale lezou z něj tak obludná slova, že odmítám uvěřit, že se to slovinsky vážně řekne takhle, a zkouším "benzínka na autostrádě". Paní se tváří, že už se chytá, a sjíždí na prvním sjezdu do Koperu.
Předpokládáme, že zastaví před nájezdem, abychom mohli pokračovat. Ale ne. Jedeme dál. "Já absolutně nechápu, co jako dělá," valím oči na GPS, která ukazuje, že se proplétáme mezi obchody a skladišti na periferii Koperu. Tuším, že nemáme šanci domluvit se, a tak jen sledujeme, co se bude dít dál. "Tady dobré," zkouším zmatenou paní zoufale zastavit, když vidím, že jsme docela blízko jinému nájezdu na dálnici, abych už to trápení utnul. "Trieste?", opáčí řidička. "Trieste," kývnu rezignovaně a pokračujeme v podivuhodné pouti. Paní i synáček mezitím stihnou několikrát telefonovat a u toho zmateně sledují směrníky u silnice. Podávám klučinovi svůj mobil se zapnutou GPS a doufám, že to nějak pomůže. Tváří se, jako bych mu podával bombu. Mapu si prohlíží přesně minutu, než po nastavené prodlevě zhasne displej, načež mi mobil podává zpátky s výrazem, že je rád, že už ho nemusí držet.
"Tak třeba nechce platit mýto na dálnici," spekuluje Péťa. "Myslim že ne, teď se k tý dálnici vracíme, jen jsme si prostě uplně haluzně zajeli takovejch 20 kiláků," sleduju dál mapu.
Najíždíme zpátky na dálnici a asi dvojnásobnou rychlostí se řítíme směrem do Itálie. "Italija!", volá slavnostně řidička, když přejíždíme hranici. Provoláváme vítězoslavná citoslovce a doufáme, že už nás nechá přesednout k někomu jinému.
Sjíždíme na prvním výjezdu za hranicí a hned pod ním zastavujeme. "Italija," hledí na nás vítězoslavně řidička. "Hvala, takhle moc hvala," snažíme se o slovinské díky a vystupujeme. "Víš jak se to tady jmenuje?", koukám se smíchem na Péťu, když si oddychneme, že bláznivý zážitek je za námi. "Nogohere. Doufám, že to neni nějakej lámanej vzkaz cizincům."
Kreslíme ceduli Trieste a stoupáme si pár metrů před značku označující začátek dálnice, na které se skví i nápis "NO AUTOSTOP". Po slabých pěti minutách zastavuje dobrých 100 metrů za námi auto s výstražnými světly. "To asi nebude kvůli nám, když je tak daleko," zamýšlím se a sleduju, jestli nám řidič něco naznačí. "Ale zas proč by jinak zastavoval na nájezdu," namítá Péťa, načež auto dlouze zatroubí a už máme jasno, vybíháme.
Zkoušíme na Itala angličtinu a francouzštinu. Mluví jen italsky, ale sťouchá do své stydlivé, asi dvanáctileté dcerky, kterou má vedle sebe, že se přeci anglicky i francouzsky učí, tak ať si s námi povídá.
Slovinština může být stokrát příbuzný jazyk češtiny, ale s Italem si na rozdíl od Slovinců rozumíme paradoxně prakticky bez problémů. Respektive my rozumíme jeho italským otázkám o tom, jak se jmenujeme, odkud jsme, kde jsme byli, a tak dále, a komolíme francouzštinu, španělštinu a portugalštinu do takových forem, které nám připadají, že znějí italsky. A řidič překvapivě rozumí.
S odpovědí "čentro" na otázku, kam jedeme, se nespokojí, a pořád vyzvídá, kam přesně. Strkám holčičce do ruky mobil s adresou a za chvíli už vystupujeme asi 100 metrů od svého bydlení. "To je takový štěstí, že to snad ani nemůže bejt pravda. Jsme to i s tou bloudící pani zajeli ani ne za tři čtvrtě hodiny," dojímám se, jen co nám auto zmizí z dohledu. "Dneska dávaj rodiče dobrý příklady svejm dětem," usmívá se Péťa.
Možná jsme moc dojatý hodnejma lidma, ale Trieste vypadá na první pohled kouzelně. Krásný typicky italský město, ale se středoevropskym pořádkem. Do času check-inu v apartmá zbývá hodina, což je tak debilně hluchej čas, že jdeme udělat přesně to, co v práci nesnášim - zkusit, jestli by to nešlo dřív.
Stojíme v ulici, kterou bychom vzhledem k Praze přirovnali polohou i vzezřením zhruba k Celetné. Před domem, který by klidně mohl být prodejnou Swarowski. "To je nějaký divný. Počkej hele to bude 50 éček za minutu," vtipkuju, když na zvoncích hledáme jméno Affittacamere San Lazzaro. Zvoníme a čekáme. Až za několik minut se z intercomu ozve italské zadrmolení, kterému absolutně nerozumíme, a zase nic. Až za dalších pár minut se ozve bzučák.
Vcházíme do domu s mramorovou podlahou, křišťálovým lustrem a po honosném schodišti šplháme do třetího patra. "Třeba tady maj jenom sídlo, daj nám klíče a pošlou nás někam uplně za město," snažím se pořád najít nějaký háček, protože kdykoliv se mi dřív v Itálii kdekoliv povedlo sehnat ubytování za 50 € a méně, bylo to úplně mimo centrum.
Lezeme do bytu označeného plaketou z Bookingu s hodnocením hostů 9,2 bodů z 10. Sympatický majitel nám hned bere batohy a moc se omlouvá, že pokoj ještě není nachystaný. Snažím se vysvětlit, že nejsme ignoranti a čas check-inu jsme si přečetli, že jsme to jen chtěli zkusit, ale tok omluv neustává. Bere nás do doslova zámeckého pokoje, batohy nám odkládá do rohu a znovu se omlouvá, že když přijdeme za hodinu, bude už všechno hotové. "Teda...já si neumim představit, co by tady chtěl ještě chystat. Lístky z růží na postel?", komentuju fascinovaně pohled na beze srandy nejluxusnější ubytování, v jakém jsem kdy byl.
S klíči v ruce se klidíme a když se za námi zaklapnou dveře domu, propukáme v euforický smích. Objem štěstí na tomhle tripu je asi nekonečnej. Vracíme se na náměstí Piazza Carlo Goldoni, kde jsme vystupovali z auta, protože přímo z něj vedly schody na nějakou vyhlídku. A vyhlídky my nejradši.
Ulice Via Silvio Pellico, která z náměstí vychází, se po pár metrech noří do tunelu pod prudkým kopcem, do kterého stoupá honosné schodiště Scala Dei Giganti. Bez batohů ho vybíháme jako laňky a končíme u fontány Di Montuzza. Jsme na vrcholku, ale výhled je zarostlý vysokými stromy. "Já bych to obešla, třeba tady bude nějaká vyhlídka," navrhuje Péťa po chvilce osvěžení u kašny.
Hned za zatáčkou před námi stojí zřícenina římského chrámu. A taky působivá katedrála s vyhlídkovou věží. Takhle je poznávání měst stejně nejlepší! Když člověk vůbec neví, co objeví. V pokladně platíme euro a po uzoučkém točitém schodišti šlapeme do zvonice. Výška je působivá, ale Trieste shora nic moc, asi se zas vrátíme na zem, ať si nekazíme dojmy.
Míříme zpátky k apartmá, ale asi jsme minuli nějakou odbočku či co. Schody ne a ne najít, a tak odbočujeme na jiné. Uzoučké schodiště mezi starými domečky má úžasné kouzlo a jeho dolní část ústí ani ne 100 metrů od našeho bydlení. Nádherná Itálie!
Pokojíček už na nás čeká a i napodruhé nevycházíme z údivu. Majitel nám ukazuje vybavení a omlouvá se za svou "shit English". Jsme vážně v Itálii? Aby se se mnou Ital bavil anglicky a ještě se omlouval, to jsem nezažil ani na recepcích velkých hotelů. Prosím rovnou o účet. Pořád se mi nechce věřit, že tohle bude stát vážně jenom 50 €, a nepříjemné překvapení si chci radši odbýt teď. Ale částka skutečně souhlasí a majitel má dokonce platební terminál.
Střídáme se ve sprše a přemýšlíme o kafi. Na pokoji máme rychlovarnou konvici a nějaké čaje, bohužel kafe žádné. Majitel řeší na chodbě něco se svou ženou, a tak se jdu optat. Následuje další salva omluv, že kafe bohužel nemají. No problem, stavíme se někde v kavárně, až vyrazíme ven. Ještě než Péťa skončí ve sprše, ťuká na dveře majitelka s další várkou omluv a dodává, že manžel už nám kávu vaří. Tyjo...takový štěstí na lidi už si snad ani nezasloužíme.
Srkáme kafe a přijde nám úplně škoda opouštět takový luxus a tak pohodlnou postel. Takže nakonec po nákupu dvou místních vín v obchodě naproti bytu vyrážíme definitivně do města až před šestou hodinou.
Hned za rohem stojí víc než dva tisíce let starý římský amfiteátr. A okolo moderní věžáky. Tyhle kontrasty miluju. Dál už procházíme malebnými uličkami bez aut. Před každým domem se tísní zahrádka baru či kavárny. Na všech to děsně sympaticky žije. Až nás jedna z uliček vyplivává na náměstí Piazza del Ponte Rosso, kterému vévodí umělý Canal Grande. Tady jsou zase domy honosné jako na typickém nábřeží řeky a na konci se hrdě tyčí chrám Chiesa di Sant'Antonio Taumaturgo. Vedle stojí ještě o něco zajímavější svatostánek, který podle architektury i podle nápisů odhadujeme na synagogu a tu bychom rozhodně chtěli vidět zevnitř. Hm, tak nic, zamčeno.
Na náměstí Piazza Guglielmo Oberdan potkáváme zjevně dost populární atrakci - historickou tramvaj zkříženou s lanovkou, která odsud odjíždí do městečka Opicina ležícího o 300 metrů výš. Dovnitř se pěchuje zajímavě různorodá skupinka místních, turistů s foťáky a několika Asiatů s kufry.
Popocházíme jen kousek na náměstí Piazza della Liberta a lezeme do obchodu s tureckými potravinami. V parném letním odpoledni jsem dostal děsnou chuť na ayran, který jsem sice pil asi třikrát v životě, ale tady ho inzerují přímo u vchodu. A vychlazený ho mají jen za euro.
Už od vchodu do tureckého krámu nás láká další zajímavá stavba, kostel s vysokánskou věží v takovém zvláštně neevropském stylu. Tam by byla teprve pecka vylézt. Ale bohužel. Věž je nepřístupná a uvnitř zrovna probíhá mše. "Tam radši nepolezem, bych hned ve dveřích shořel," vtipkuju zatímco nakukujeme prosklenými dveřmi dovnitř.
Okolo centrálního nádraží směřujeme k vedle stojícímu přístavu. Do jeho bran proudí docela dost lidí a na západě využívají bývalé industriální budovy docela často ke kulturním akcím. Heh, tady ale ne. Hned na okraji areálu vidíme, že tyhle budovy jsou rozhodně industriální současně, a všichni ti lidi odsud asi někam odjíždějí.
"A támhle, přesně támhle bych večer dotáhnul to víno," ukazuju na dlouhatánské molo, když krátce procházíme po břehu moře. Odbočujeme na obrovské náměstí Piazza dell'Unita d'Italia a celým městem se nese nadšený řev lidí. Zní to jako sportovní fanoušci. Ono se vlastně hraje EURO! Tak to asi hrajou Italové.
Zaplouváme do dalších uliček vedoucích z náměstí a už to vidíme. I tady mají před každým vchodem zahrádky restaurací a na každé zahrádce televizi. Zrovna začal druhý poločas zápasu se Španělskem. Zahrádky jsou nacvakané a okolo postávají davy kolemjdoucích. V podstatě nikdo teď nikam nejde. Všichni stojí a dívají se. A nadšeně oslavují jakýkoliv italský zákrok. Takovouhle atmosféru jsme asi v životě nezažili, celé město dýchá a tepe v jednotném rytmu. Zahrádky, které stojí vedle silnic, lákají i řidiče. Motorkáři, auta, dokonce i linkový autobus zastavují a aspoň pár vteřin zápasu sledují. Máme husí kůži.
Mezitím stíháme vyšplhat ke kostelu Di Santa Maria. Tyčí se na vršku nad ulicí Via del Teatro Romano, která je asi za normálních okolností jednou z nejrušnějších tříd, ale teď je takřka vylidněná, protože na ní nestojí žádná televize.
Přicházíme na náměstí Piazza della Borsa. Davy lidí shromážděné kolem hospod ani nedutají, když z ničeho nic propuknou v neskutečný jásot. Najednou jsou ulice plné lidí. Chlapi se šálami, páry, staříci i černošští pouliční prodavači pobíhají s křikem sem tam a mávají vlajkami. Itálie vyhrála 2:0. Fotbal je nám jedno, ale ta atmosféra je tak neskutečně silná, že se smějeme a máme chuť jásat taky.
Je už po osmé, vracíme se do bytu pro víno a tak. Otevřeným oknem vniká do pokoje jásot z venku. Už předtím skvělá nálada se nám teď dostala na nové maximum díky fotbalu, který ani nehráli Češi.
K molu vyrážíme oklikou kolem velkého kanálu. Stihlo se už setmět a tušíme, že tohle místo bude mít při umělém osvětlení své kouzlo. A vskutku má, úžasné. Ale s vínem stejně míříme na molo. Pohled na celé osvětlené pobřeží bude taky stát za to.
Pohled za to stojí, ale zrovna teď musel začít od moře foukat brutální studený vítr. Schováváme se do závětří na schody vedoucí až do vody, ale stejně je to opruz. Vzdáváme to v půlce lahve. Takhle bychom si to neužili. Za to na náměstí Piazza dell'Unita d'Italia je přímo luxusní plejs ve výklenku majestátní fontány. Sedět se tu nesmí. A pít patrně taky ne. Je nám to jedno. Beztak té fontáně ještě přidáváme na kráse.
"Chceš růži?" S první lahví vyřízenou, náladou stále nepopsatelnou, a zvláštní atmosférou dnešního dne upouštím pro jednou od bojkotu otravných pouličních prodejců a mávám na usměvavého černocha s pugétem květin. Než definitivně rozpustíme půvabný večer do ztracena...

Ukrajinský zachránce

28. června

"On by ten odjezd nebyl tak depresivní, kdybysme jeli rovnou domu. Ale že jedem do toho posranýho Rakouska...". Steleme postel a utíráme stůl. Je nám jasný, že se tu stejně bude komplet uklízet, ale když si vezmem, jak krásně ten pokoj vypadal včera, nějak nám to nedá.
"My jsme včera docela zabloudili, co?", začínáme se smát. Zmatený pobíhání uličkama asi 100 metrů od bytu utkvělo v paměti docela bezpečně, i když v dost nezřetelných obrysech.
Držíme se teď už jen jedný věci - další záchytný bod je rakouský Villach. Kudy dál, určí osud. A kudy z Trieste, jo, tak to by chtělo zjistit. Míříme teď na náměstí Piazza Carlo Goldoni, kde jsme triestskou epizodu začali. A tak ji tam i zakončíme, u kafe.
Číšník v baru Stock mluví anglicky a dokonce se kvůli tomu ani netváří jako puchejř. Tohle je vážně nějaká zvláštní Itálie. Budu zas muset přehodnotit předsudky. Ledovou kávu dostáváme ve vymrazených skleničkách na stopce. Tak tohle je blaho. Kafe je tak ledový, že se nedá pít jinak než po malých doušcích. Trieste píšu na seznam měst, kam se vrátit. Už kvůli tomuhle kafi.
A v zápětí řadíme Trieste taky k velkoměstům, která opouštíme vlakem. Když na mapě vidíme, kam až bychom museli dojít pěšky, koupíme radši za euro padesát lístek do jednu stanici vzdáleného Miramare.
Venezia - Mestre, hlásí infopanel našeho vlaku konečnou stanici. "Achjo, v Benátkách jsem taky ještě nebyl," začíná na mě lézt sentimentální nálada. Jen jsme vyjeli z Trieste, stáčí se trať na pobřeží a vlak frčí přímo podél břehu. Nasáváme oknem asi poslední pohledy na moře. Vlak brzdí a z reproduktorů chrčí hlášení v italštině. "Něco že máme dávat pozor na dveře." "Na zadní dveře asi," doplňuje mě Péťa. "Teda doufám, že už nejsme v Miramare a náš vagon se nevejde na nástupiště." Vlak se znovu rozjíždí, po pěti metrech dostáváme záchvat smíchu. Za oknem se pomalu objevuje cedule Miramare.
Trať pokračuje našim směrem, no tak co. Můžou si za to sami. Pro jistotu se posouváme ke dveřím a na případnýho revizora budem dělat zmatený cizince. Vlastně to ani nemusíme hrát.
Uběhlo už dalších 10 minut, když zastavujeme ve vesnici Aurisina. Radši vystupujeme, pokuta by byla nepříjemná. "Tak to by bylo prvních 30 kiláků," komentuju nadšeně pohled na mapu a otáčíme se ještě za vlakem. Průvodčí už prošel celý vlak kromě našeho vagonu, stojí totiž ve dveřích přímo vedle těch, z nichž jsme vylezli. Asi se shodnem, že jsme zas měli z prdele kliku.
Železniška postaja, skví se na ceduli před nádražím. Ježiš to je fakt nějakej divnej region. Vždyť jsme pořád v Itálii. Teda, ona slovinská hranice probíhá asi dva kilometry od pobřeží a přesně ho kopíruje, ale že by tady žilo tolik Slovinců?
Vzdušnou čarou jsme asi 100 metrů od hlavního silničního tahu podél pobřeží. Ale zrada. Přes trať se na něj nedá dostat. A tak pokračujeme na druhou stranu, do vesnice. Skrz kterou nikdo nejezdí. Jdeme podél silnice, jednou za pár minut někdo projede okolo. Máváme za chůze palcem, ale marně. Většina aut zastavuje o pár desítek metrů dál u některého z domů.
Zastavujeme se po dvou kilometrech úmorné rovinky. Hlavní silnice se konečně spojuje s tou naší. A po 5 minutách máme první auto. Italka se dvěma dětmi komolí italštinu do španělštiny a francouzštiny a na pětikilometrové trase stíhá střelit asi stopadesát trilingvních sexuálních narážek. Sympaťačka.
Tři minuty postáváme na zastávce, když nás nabírá mladá Italka v obrovském teréňáku. Už když nastupujeme, vypadá, že toho lituje. Moc toho nenamluví, a to bysme si podle dosavadních zkušeností nějak poradili i s tou italštinou. Ale je hodná. Když jedeme na Udine, tak to nás prý hodí k dálnici. Až moc hodná. Zastavujeme vyloženě na dálničním nájezdu. Tady? To jako vážně tady? Být to kdokoliv jinej z těch řidičů, co nás za celou cestu vezli, asi bych vyjednal jiný místo. Ale tahle slečna je zjevně ráda, že už to má za sebou. Tak holt tady no.
Kempujeme přímo pod cedulí NO AUTOSTOP. Strašný, strašný horko. Musíme se střídat. Jeden se schovává ve stínu za svodidly, druhej nasazuje život před rozjetýma kamionama, který to tudy kulí určitě ke sto kilákům za hodinu. Poprvý za celou cestu máme docela nahnáno. Jednak jsme na neskutečně debilním místě, ale hlavně se odsud nedá odejít. A zrovna máme taky poprvý slušnou smůlu na řidiče. Provoz je tady rozhodně jeden z těch silnějších, ale když už s náma někdo naváže nějakou interakci, tak jen klepáním na čelo a vykulenejma očima. No tohle je průser.
"Si, si, Udine," mává na nás po 45 minutách čekání Ital v obleku v luxusním Mercedesu. Během těch pár vteřin, kdy blokujeme nájezd, stíhá auto stojící za námi troubit. "Kokote vylízanej," ulevuju si hezky česky směrem k tomu neurotikovi. Nikdo nemá žádnou povinnost nám zastavovat, ale když už dělá dobrej skutek někdo jinej, tak má mít aspoň slušnost držet píču.
Náš současný zachránce dělá manažera ve firmě, která vyrábí lodní šrouby. Se za ten tejden svezem fakt s každym tyjo. Nechápe, jak se nám za týden povedlo z Prahy projet stopem čtyři města sedm set kiláků daleko. Nojo, když se to tak vezme, máme vlastně děsný štěstí. Když naše nejdelší čekání trvalo ani ne hodinu. "Já budu sjíždět kousek před Udine, nechám vás tam na benzínce...anebo ne. Ta je blbá, taková malá. Vezmu vás až na tu další, to je o kousek dál.
"Chápeš, že už si s náma další člověk zajel uplně zbytečně 40 kiláků? A teď těch 40 zas pojede zpátky," koukám nevěřícně na mapu, když se loučíme s řidičem na pumpě pěkně daleko za Udine. "Lidi jsou nejlepší," usmívá se Péťa a kreslí ceduli Tarvisio s áčkem v kroužku. Od Rakouska jsme asi 70 kiláků, nad námi už se tyčí alpský vrcholky.
Klasicky začínáme nejdřív s cedulí na výjezdu. Ale po pár minutách sledujeme, jak vedle pumpy zastavuje auto s českou značkou. "Maj to pěkně nahejbnutý. To budou nějaký dovolenkáři, ale mohli bysme je jít aspoň pozdravit," spekuluju při pohledu na kufr tak zarovnaný věcmi, že zadním oknem není vůbec vidět dovnitř. Za chvilku ale leze ven chlapík ve středních letech, zamyká auto a vchází do prodejny. "On je sám! Tyvole on je sám! A má středočeskou značku!" Chvilku přemítáme, jestli můžem mít vážně takovou kliku. Pak muž vychází z benzínky, ostrým krokem míří zpátky k autu a Péťa vybíhá.
Stojíme před autem plnym všeho možnýho. Nábytku, polštářů, bas s pitím. "Střešní box mam prázdnej. Jestli se to tam vejde, tak pojedeme." A tak začíná zběsilé přerovnávání interiéru auta. Řidič do toho dává snad větší úsilí než my. Je nám trochu trapný dělat takhle potíže, ale jemu to zjevně ani trochu nevadí. A tak jsme najednou vykouzlili dvě volné sedačky a přesně ve tři hodiny najíždíme na dálnici.
Když z našeho zachránce vyleze, že je původem z Ukrajiny, vysvětluje to dvě věci - jeho trochu zkomolenou češtinu, a taky to, že ručička tachometru málokdy padá pod 180 km/h. V půl pátý ráno vyrážel z Prahy, přestěhovat si nový nábytek na loď, kterou kotví v Itálii. Z dalších indicií čim dál tim spolehlivějc usuzujem, že peníze jsou to poslední, o co se musí starat. A tak když z něj vypadne zmínka o tom, že zítra musí do práce, táže se Péťa pohotově na jeho zaměstnání. "Hehe, pracuju," usměje se šibalsky.
Ještě před hranicema zastavujem na kafe. Chystám se vytratit z peněženky poslední euro na espresso, když se na mě náš nový společník oboří, že to přece platí on. "Rakousko pak projedem bez kafe. Chtěj tam za něj šílený peníze. Mně nevadí utratit peníze, ale vadí mi rozhazovat je zbytečně." V tomhle se shodnem stoprocentně, i když u mě budou ty utrácený částky asi o pár řádů níž.
"Dvěstě v městě třista z místa," ozývá se mi v hlavě pěkně stará Landova písnička, když se nám neskutečnym tempem ztrácej Alpy z očí. A mam děsnou chuť se našeho řidiče zeptat, jestli se někdy nebál, že mu seberou řidičák. Ne nějak zlomyslně, ale z upřímný zvědavosti.
"Ale nemůžu vám slíbit, že to dneska dojedem. Já budu možná muset někde přespat. Kvůli vám to asi zvládnu, ale vstával jsem v půl pátý, fakt nemůžu nic slíbit," ozývá se s upřímnou lítostí v hlase, když míjíme Salzburg. Snažíme se ho přesvědčit, že nás může nechat kdekoliv a my si poradíme, ale pořád zdůrazňuje, že kvůli nám to zvládne.
...
"Jak je to daleko na hranice? Já jim tady nechci nechat ani cent, ale dochází benzín. 100 kiláků? To bude těsný." S radostí ze sdílených nesympatií vůči Rakousku jsem bleskurychle zkontroloval GPS. Podle stavu nádrže bych hádal dojezd dobrejch 200 kilometrů, ale je fakt, že v týhle rychlosti se asi spotřeba blíží tanku.
...
Po úspěšnym natankování na Dolním Dvořišti za sebou přesně v 8 zaklapáváme dveře. "Tak co mládeži? Dotáhnem to?" "To záleží fakt jenom na Vás. Odsud to už do Prahy klidně dojdem pěšky," vtipkuju a v duchu před řidičem smekám, protože kdybych já vstával v půl pátý, tak bych to asi zaříz už někde u Benešova cestou tam.
...
"Dáte si kafe? A zmrzlinu?" Kousek za Táborem sjíždíme k dálničnímu Mekáči a já už si připadám jak v dětství na dovolený s rodičema. "Myslíš, že je ta postel tak pohodlná, že se nám zdaj tak krásný sny?" "Počkej co?" "No já si prostě myslim, že jsme se ještě neprobudili v Trieste," dělím se zasněně o svoje dojmy, když čekáme u pultu na svou objednávku.
...
Po liduprázdný Strakonický letíme v 10 večer podobnym stylem, jako celou cestu po dálnici. "Tak jsme doma, mládeži," oddychuje náš zachránce tónem, jako by právě splnil svoje životní poslání. "Jste ten nejneuvěřitelnější, nejúžasnější člověk, jakýho jsme kdy potkali."
...
Stojíme v nejsilnějším nejeuforičtějším objetí někde uprostřed Smíchova. A mně při tom šrotuje mozek na plný obrátky. Vždycky jsem ty Pétiny stopovací haluze přiznával z části na vrub tomu, že je prostě krásná. Tak je asi krásná za dva. A po světě asi chodí milionkrát víc hodnejch lidí, než jsem byl celej život přesvědčenej.

» Zpátky na informace