Stopem k Jadranu - cestopis

Konečně moře

25. června

V tomhle úchylnym hotelu maj check-out už v deset. Takže snídaně v ceně sice fajn, ale že na ni musíme vstát už po devátý nic moc.
"Ale tak možná dobře, že nad sebou máme takhle bič. Bysme jinak vyrazili bůhví kdy," říkáme si, zatímco srkáme vynikající kafe a ládujeme se sušenými paprikami a rajčaty. "Teďka už chápu, že chtěj za noc 55 éček, když maj na snídaních takovýhle libovky. Jim půlku z toho projíme v těch rajčatech."
Deset hodin ráno a slunce už peče jak nezavřené. Takže rychle přebíháme do klimatizovaného Lidlu přes ulici a seznamujeme se s prvními slovinskými slovíčky. Dober daň jako dobrý den ještě zvládáme, ale že se pomazánce řekne námaz a zmrzlině sladoled, už rozdýcháváme hůř. Po chvíli už jen bezcílně procházíme obchodem a se záchvaty smíchu si ukazujem na etikety. Nakonec pořizujem hlavně námaz tělowy, jak jsme pokřtili opalovací krém, protože už začínáme slušně rudnout. Mažeme se hned na trávníku před obchodem a už jsme zas středem pozornosti. Jedno z okolo jedoucích aut přibržďuje a spolujezdec na nás anglicky volá, jestli jsme v pořádku. Nechápem. Jsme nejvíc na světě v pořádku.
Do centra se chceme popovézt autobusem. Přece jen šlapat znovu 3 kilometry po nehezké periferii nezní moc lákavě. "Nevíte, kde koupíme lístky?", ptám se anglicky mladíka čekajícího na zastávce. "Dneska asi nikde. Jedině SMSkou. Je státní svátek, všechno je zavřené."
Nečekáme ani pět minut a autobus přijíždí. Ptáme se řidiče, jestli nám lístky neprodá on. "Já lístky neprodávám. Můžete jedině poslat SMSku. Nebo jeďte zadarmo, já s tim problém nemám. Kdyby náhodou přišla kontrola, tak já za vás neručim. Ale dneska je státní svátek. A vy jste cizinci."
"Já nevim, já asi Slovinsko miluju," libuju si, zatímco uháníme vstříc centru. U Fabianijeva mostu vystupujeme ani ne po 10 minutách. Řádně uleželý bezdomovec, kterého jsme včera viděli spát na lavičce na nábřeží, změnil polohu, ale spí pořád.
Míjíme Zmajski most, který střeží čtveřice působivých soch draků, procházíme hlavní městské tržiště, Pogačarjev trg, a na Mesarském mostě s prosklenym povrchem si konečně zblízka prohlížíme ty všudypřítomný realisticko abstraktní sochy. Některý zobrazujou lidi, ale většina má dutinu v místě srdce. Na zábradlí mostu jsou drobný sošky neidentifikovatelných zvířat, většina se páří. Respektive je to to první, co nás při pohledu na ně napadne.
Po opačném nábřeží se blížíme k Tromostovje, což jsou v podstatě tři identický mosty stojící vedle sebe. Maj to tady docela malebný, ale maličký. Staré město jsme z větší části prošli a to jsme sem dorazili před půl hodinou. A tak teď míříme k Metelkově. Squatu, kam jsme chtěli jít včera večer. Při pohledu na mapu se zdá, že jsme od něj docela daleko, ale je to jen klam způsobený tím, jak je celá Lublaň malá. Chůze nám nezabere ani 10 minut.
Komplexu pestrobarevných budov vévodí ve dvoře velká prolézačka, placené parkoviště s poměrně luxusními auty, a mladík, kterého pohotově komentujeme slovy, že se tady určitě před chvílí někde probudil. Jen co se zasmějeme, zvedá se a míří k nám. Tušíme, že se mu nelíbí naše focení, ale ukazuje se, že chce jen půjčit zapalovač.
Na první pohled spořádanější charakter to tu prý má proto, aby někoho nenapadlo areál zakázat. Za koncerty se vybírá drobné vstupné, parkoviště taky přispívá na provoz, a každý den se tu uklízí, líčí nám mladík, když ukazuje na muže ve středním věku, který ležérním tempem zametá odpadky po uplynulé noci.
V jedné části zdi, která lehce zchátralý komplex ohraničuje, je díra a v ní nové schody, které vedou na prostranství před moderními budovami slovinského národního muzea. Větší kontrast aby člověk pohledal.
Obloukem se vracíme k Zmajskému mostu a procházíme přitom panelákovým sídlištěm, které je těm českým na hony vzdálené. Veřejný prostor je tady využitý řekli bychom do mrtě. Zahrádky kaváren, vodní věci, obchůdky, dokonce menší knihovna, a žádná auta.
Když už zase kráčíme po nábřeží, přemýšlíme, jestli ten Staropramen, na který lákají poutače úplně každé hospůdky, je ten český Staropramen, nebo tu mají nějaký svůj. A tak hned sedáme na zahrádku baru Flancat, koštnout to. Za chvilku už nám servírka skutečně nese náš český Staropramen, jen s mezinárodní etiketou. Sakra to jsme pořád nějak moc blízko k domovu. Půllitr českého piva doplňujem lublaňskym Laškem, protože Staropramen už prý dneska došel. V poledne. To tady buď byl zájezd Pražáků, nebo maj dost mizernej odhad.
Po slabé hodince sledování všech možných plavidel na řece Lublaňce opouštíme bar a míříme k poslední lublaňské zastávce - k hradu tyčícímu se na vršku nad řekou.
Hm. V Praze to máme hezčí. Cesta nahoru vede vyloženě skrz les, závěr stoupání je vyřešený dřevěnými koňskými schody, na nichž prostě člověk při chůzi vypadá jako s nějakým postižením. A hlavně je děsně moc horko. Ale říkáme si, že za ten výhled to bude stát.
Tak výhled nic moc. Historická část je tak malá a tak přitisknutá k hradu, že skrz vysoké stromy na svahu pod sebou nevidíme vůbec nic a naskýtá se nám jen pohled na paneláky. Ale stejně si děláme fotku. Když už jsme sem vylezli. A taky fotku Slovákům, kteří hbitě využili toho, že slyší povědomý jazyk. Sakra to abychom si dávali pozor na pusu. Nejsme zvyklí potkávat na cestách "příbuzné".
Za chvilku už lezeme dolů a před cestou na výpadovku z města bychom ještě rádi nabrali nějaké zásoby. Ale všechno kromě hospod se zdá zavřené. A ulice jsou podivuhodně prázdné. Když konečně potkáváme paní, která se zdá, že by mohla mít ponětí o nějakém obchodě, dozvídáme se, že na státní svátek zavírají supermarkety po poledni. Nojo, tak si holt nakoupíme na pobřeží, tam bude víc turistů než místních, tak snad bude něco otevřeného. Na zastávce na začátku výpadovky vyrábíme ceduli Koper, což je největší město u pobřeží, a už zase zvedáme palec. Příští stanice moře.
Čekáme přesně 6 minut, když před námi zastavuje obsazený linkový autobus MHD a řidič nás anglicky láká dovnitř. "Zadarmo, nebojte se. Dovezu vás k dálnici. Tady byste čekali zbytečně dlouho." Nechápeme. Nechce se nám věřit. Ale jedeme.
"Takže jedete do Koperu jo? Nebo někam dál? Aha, do Piranu. To je nádherný město." Sedli jsme si na první sedadla u dveří a řidič s námi konverzuje jako by nás vezl svým autem. "My tady Čechy známe. Všichni tudy jezdí do Chorvatska. Vy ne. To je dobře."
Po pár zastávkách nastupuje chlápek s krosnou, který vypadá, že každou chvíli umře na vyčerpání. "Kolega. Ale ten asi nespal v hotelu," komentujem zajímavej zjev, který na další zastávce zase vystupuje.
"Tady vystupte, jenom přejdete a tamhle už je nájezd na dálnici," ukazuje nám řidič cestu a přeje hezké zážitky u moře. Neskutečný. Nevěříme.
Zjevně tu ani zdaleka nejsme první stopaři. Sloupek cedule označující začátek dálnice je popsaný jmény a trasami. Zatímco Péťa lihovkou doplňuje Praha-Trieste, nacházím asi nejzajímavější trasu jednoho Poláka. Gdaňsk-Istanbul, to už je slušná štreka.
Taháme ceduli Koper a netrvá ani minutu, než zastaví pátý projíždějící auto. Sympatický chlapík má na předním sedadle tu zvláštní existenci, která s námi jela jednu zastávku autobusem.
"Jeho vezete taky do Koperu?", ptám se po chvilce konverzace, kdy kolega stopař stihnul usnout. "To já nevim," otáčí se na nás řidič šeptem a nahlas se rozesměje. V tu ránu se chlápek probere a zamumlá cosi pro nás absolutně nesrozumitelného. Ale řidič rozumí a tlumočí nám. "Tak jen na první benzínku."
Jen co se zbavíme podivného spolucestovatele, rozpovídáme se naplno. Tohle je snad nejkomunikativnější člověk na světě. A i on říká, že Čechy moc dobře zná a že většina Slovinců Čechy nesnáší, protože v létě jich tudy milion projíždí do Chorvatska. A že jsou to ti nejhorší z nejhorších. Zablokují silnice, počůrají benzínky, rozhážou odpadky a nenechají tady ani cent. Nadšeně přitakávám, protože to, že do Chorvatska jezdí o prázdninách ta nejburanštější část našich spoluobčanů, typu řízky v alobalu a basa Gambáče v kufru, říkám už drahně let. A náš řidič na oplátku uznale pokyvuje, že takových Čechů jako jsme my, si tu každý váží. Už se zase červenáme.
"Teďka jedeme kolem Izoly. To je hned po Piranu nejhezčí město. Když budete mít aspoň chvilku, tak se tam podívejte," komentuje Slovinec panorama, které máme po pravé straně. "To nás vezete až do Piranu?", ptám se nadšeně, protože z mapy si pamatuju, že je Izola dobrých deset kilometrů za Koperem. "Jasně že jo," ušklíbne se na mě do zrcátka. "Chcete přece k moři, tak ať jste tam co nejdřív," dodává ještě, když projíždíme pobřežní serpentiny.
"Do Piranu se autem nesmí, takže asi 200 metrů půjdete pěšky, moc se omlouvám, ale fakt tam nemůžu," dojímá nás řidič svou starostlivostí, když nás vysazuje na útesu s nádhernym výhledem u cedule Piran.
Sedáme na břeh a přes zakotvené jachty sledujeme nádherné panorama města. "Nevěřim. Fakt, nevěřim. Jsme prostě před 48 hodinama stáli v Praze a teď si s náma týpek zajel dobrejch 50 kiláků a jsme tady," snažím se rozdýchat pocit, že se mi to všechno zdá.
V roztomilý pekárničce hned u vody pořizujem pečivo, taky si každý za euro dáváme neskutečně velkou čtvrtinu neskutečně vynikající pizzy a schováváme se do stinnýho výklenku mezi domy. "Je to tady asi naučili Italové. Takhle dobrou pizzu jsem v životě nejedla."
A teď už se noříme do úžasně uzoučkých kouzelných uliček. Do přízemí jednoho z domů dokonce natěsnali supermarket. A má otevřeno až do devíti večer, nádhera. Takže ze všeho nejdřív šplháme do kopce. Z víc než tisíc let starých hradeb má být úžasný výhled na město.
Před turniketem je informace o vstupném 1 €, ale turniket je puštěný na volno, žádný výběrčí tady není, a ani žádná kasička, kam bychom mohli mince hodit. Tak holt jdeme zadarmo.
Dechberoucí výhled. Za tu cestu by snad stála i tahle jediná věc. Celý městečko máme jako na dlani. Uvelebujem se v jedinym zastíněnym kousíčku a vychutnáváme tu úžasně mírumilovnou atmosféru.
Dolů lezeme až když se nám samotu chystá narušit čínská skupina srocující se dole u turniketu. "Tyjo, to mi vůbec nepřišlo, že jsme tady už hodinu."
V Mercatoru nás spíš než jídlo zajímají všechny ty obligátní dobroty na večer, přece jen už se schyluje k sedmé hodině. Sušená rajčata za hubičku, stejně jako sušené papriky. Tady je to ráj gurmánů. Proč je u nás tak hrozně draho...
Najednou stojíme na obřím malebném náměstí Tartinijev trg, do kterého ústí snad všechny ty nádherné uličky. Potřebujeme na pláž, najít si nějaké ležení na noc. Bloudíme a motáme se, několikrát procházíme tím samým místem. Tohle zbožňujeme. A pak se najednou vyloupnem na Prešernovu nabrežje. Tak tady ale rozhodně spát nebudem. Je tu jen jedna pláž, umělá, vybetonovaná, a je na ní milion lidí. Zalezeme někam dál. Jenže tahle pláž končí ve stěně útesu, dál podél vody se jít nedá. A tak chtě nechtě lezeme zase do kopce, abychom útes přelezli. Těch malebných uliček se stejně nemůžeme nabažit.
Na úplném vrcholu útesu míjíme malebný kostel svatého Jurija a pak už po dlouhých schodech klesáme na daleko intimější, oblázkovou pláž. Možná až moc intimní. Většina lidí je tady nahoře i dole bez. Ne zrovna esteticky příjemných lidí. Sakra neni to nuda pláž? Srát na to, ceduli tady nemaj. Honem do plavek a hurá do moře. Řasama porostlý oblázky strašně kloužou, plácáme sebou jak sloni v porcelánu.
"Kvůli tomuhle bych se prostě vláčel i třeba tejden," povykuju jako u vytržení, když poskakujeme ve vlnách. Nálada top!
A zatímco se chladíme v moři, přicházíme s revolučním nápadem. Až půjdem za tmy do města, zašijem batohy někde na pláži. To je totiž ten jedinej opruz na bydlení pod širákem. Tahání bagáže všude s sebou.
Chvilku před devátou už široko daleko neni ani noha. Batohy strkáme do drobné prohlubně ve skále. Spíš tedy pro pocit. Jsou vidět asi stejně, jako kdybychom je nechali válet jen tak. "Vezmu z toho akorát cennosti. Teda, víno tady nechám, ale drahý věci. Kdyby to někdo ukrad, tak má akorát to a hromadu špinavýho oblečení. A i kdyby mu to stačilo, tak tady to městečko je tak malý, že bysme ho s tim nejspíš stejně někde načapali," přemýšlím nahlas, když už šlapeme do kopce ke kostelu.
Potemnělé uličky působí vyloženě magicky. A nejvíc jim na atmosféře přidává to, že jsou prakticky prázdné. Veškerý život se soustředí na velkém náměstí Tartinijev trg. A najednou stojíme znovu před pekárnou s vynikající pizzou. Maj otevřeno do půlnoci. Hustý. Berem další dvě čtvrtky pizzy. Sedáme k vodě a sledujem příjemnej ruch na světélkujícím nábřeží.
Nemáme už nejmenší ponětí o čase, ale s tím, jak se městečko zklidňuje, se vydáváme zpátky ke svému pětihvězdičkovému ležení.
"Ještě bych tady poprosil o vodu," zastavujeme u jedné z mnoha restaurací na hlavním náměstí, načež si to s prázdnou petkou namířím k na první pohled sympatické servírce. Na druhý pohled už vidím, že je na pokraji zhroucení a zrovna se jí sesypala část podnosu na zem. Ale to už jsem ostrým krokem došel k ní a prosím ji o naplnění lahve. Vyloudí ze sebe křečovitý úsměv a beze slova si to razí k výčepu. Když lahev zavírá, víčko jí uletí pod bar. Teď už bych se hanbou nejradši propadnul, chci jí za tu obětavost strčit aspoň euro, ale stejně jako doposud všichni barmani mi ho s úsměvem vrací.
Batohy nikam neodešly. Víno ukládáme do vyhrabaný přírodní mořský chladničky. Na obzoru se blýská. Achjo, ale podle předpovědi má pršet až pozítří. Budem jim věřit. Bouřka je klidně pár set kilometrů daleko, hromy neslyšíme. "Na co to vlastně koukáme?", ukazuje Péťa na pás světel za vodou. "Tyvole to je Itálie," koukám nevěřícně na mapu. Mezi Slovinskem a italskou botou je ani ne 20 kiláků.
A zatímco nad italským poloostrovem pokračuje divoká světelná show, skáčeme dovádět do vody. Jsme tak malý...a svět velkej...a přitom malej...

Čtyřicet sedm kilometrů ráje

26. června

Zvuk bouřících vln a sluníčko dělaj vždycky jedno z nejkrásnějších probouzení. Oprava, jediný krásný probouzení. Okolo už zase polehává pár naháčů. "Musim tohle pak doma vygooglit. Tipoval bych, že jsme na nejlepší nudapláži z celýho Jadranu a vypadáme tu jak dva úchylové," vtipkuju když se hned po rozlepení očí převlíkáme do plavek na probouzecí koupačku.
"Jak teda dneska? Pojedem už do Trieste?" "Já nevim. Za den dáme každej euro za víno, půl eura za olivy, půl eura za sýr a euro za kafe. To máme našetřeno tak na rok, tak já bych zůstal na pár měsíců tady, ne?", zamýšlím se, když se necháváme nadnášet úžasně čistým mořem, a ze srandy to myslím jen tak napůl.
Nakonec se rozhodujeme pro pěší cestu do Izoly, kterou nám doporučoval Slovinec při stopu. Při prvním pohledu do mapy by nás asi nenapadlo jít pěšky odhadem čtvrtinu celého pobřeží, ale slovinský řidič nám říkal i to, že celé slovinské pobřeží měří přesně 47 kilometrů. A z Piranu do Izoly je to nějakých osm.
Obloha se zleva začíná halit do pěkně tmavé černé a nad Itálií už se zase blýská. A protože déšť hlásí i předpověď, radši se klidíme, stejně jako všichni nudisti. Jen jeden postarší pár už pěknou chvíli nehnutě postává s kotníky v moři a sleduje oblohu. "Pán se tváří, jako by tomu ještě pořád nevěřil," smějeme se, když už šlapeme po schodech ke kostelu.
Na Tartinijev trgu si děláme stanoviště na schodech pod stříškou u jednoho z domů, protože to vypadá na déšť vážně každou chvilku, a na střídačku sháníme pohledy. Ještě před pár týdny bych nevěřil, že budu posílat pohledy od Jadranu, ale tady je to vážně tak autentický, neturistický a bez Čechů, že právě z těchhle důvodů musím.
Než stíháme napsat adresy, mraky jsou najednou pryč a už je zase krásně. V to jsme doufali, kafe si dáme hezky někde na zahrádce. Zapadáváme hned na první, která se nám nachomýtne do cesty a za pár eur dostáváme strašně moc luxusní ledovou kávu. Teda, tady říkají ledenou.
Dneska už nechceme stresovat žádné servírky a pro vodu se vydáváme do Mercatoru. Cestou vymetáme všechny kouzelné postranní uličky. Většina uličních cedulí je tady ve dvou jazycích - slovinsky a italsky. A potkáváme taky plakáty, které vyzývají k boji za autonomii, nebo oslavují boj za autonomii, těžko říct, slovinsky neumíme. Další domácí úkol k vygooglení - zjistit, co je to tady za zvláštní region.
Než vyrazíme na pochod, procházíme ještě tržiště Zelenjavni trg. První místo, které míří zcela evidentně na turisty. Ceny skoro třikrát vyšší než v obchodě, ale i tak pořizujeme nějaké ovoce a taky středomořský must have suvenýr - olivový olej.
Túra začíná moc hezky, první kilometr jdeme po dlážděné cestě, na kterou zespoda dorážejí vlny. Pak už se ale útes tiskne tak moc k moři, že se cesta stáčí a musíme už zase nahoru. "Já jsem vlastně řikal, že už nebudu nikdy navrhovat žádný trasy," funím cestou do brutálního kopce v brutálním vedru.
Ale po pár minutách zase klesáme a za chvíli už zpátky na břehu moře přelézáme po dřevěných mostcích místní saliny. A hned za nimi si v příjemném stínu mohutných stromů dáváme přestávku. I když stromy jsou jediné, co je tu příjemné. Přilehlá pláž je typicky dovolenková, všude okolo se válejí uřvané rodiny a břeh je osázený panelákovitými hotely. "A teď si vem, že za x let dost možná dopadnem stejně," rozhlížíme se nervózně po okolí.
Obcházíme řadu hotelů a vcházíme do přírodní rezervace Strunjan. A už jdeme zase do kopce. Stezka vede olivovým hájem, takže žádný stín. A olivy na stromcích jsou úplně miniaturní, zjevně mají ještě pár měsíců na dozrání. "To je normálně provokace," nadhazuju sarkasticky. "Nene, to je motivace. Že si pak v Izole koupíme zralý."
"To je celá noha! Normálně italská noha! Teda bota!" Zadýchaní, v nejvyšším bodě pochodu, fascinovaně sledujeme linii italské pevniny, která se táhne, kam oko dohlédne. Nepředstavitelná nádhera...
Jen co začneme klesat, napojuje se cesta na asfaltovou silničku. A než se zanoří do dalšího olivového háje, otevírá se nám první pohled na Izolu. Krásně se tam na tom výběžku pevniny vyjímá. Akorát to takhle z výšky vypadá ještě pěkně daleko.
Olivový háj přechází ve dva campy, které se tisknou úplně k silnici. "Teda proti tomuhle jsme měli nocování fakt pětihvězdičkový. Ve vedru v plesnivý chatce, s komárama, pod těma vyschlejma borovicema a s těma společnejma umývárnama...brr, díky bohu za pláž," ventiluju svůj odpor ke campům, který se se mnou táhne už nějak od mala.
Na konci řetězu chatiček a stanů nás překvapuje honosný dům s nápisem CASINO. Zvláštní. Co sem asi tak jezdí za lidi? Nám v každém případě casino poslouží, protože má schody ve stínu, takže se na nich krásně vyvalíme. A dopíjíme poslední zbytek vody. Sakra, na to, že jsme v podstatě nevytáhli nohy z civilizace, se z toho stává docela bojovka.
Míjíme ceduli Izola a pokračujeme ulicí s názvem Morová cesta. Je to hlavně pěkně úmorná cesta, protože chodník vede 100 metrů po jedné straně, 100 metrů po druhé, a tak pořád dokola, přičemž se v přesně opačném duchu střídají aleje stromů, takže jdeme permanentně po slunci.
Na křižovatce uprostřed sídliště usazuju Péťu s batohama do stínu stromků, protože mapy tvrdí, že je kousek odsud Spar, ale je na opačnou stranu, než kam potřebujeme. A s tou bagáží se nám fakt nechce nikam táhnout zbytečně.
Při spatření loga Sparu už mám úsměv od ucha k uchu. Neumřeme na žízeň! Jenže dveře se neotevírají. Aha, je neděle. Mají do 15:00. Kolik je teď? 15:04. Tak to jo. Nasráním málem kopu do dveří, ale nechci dělat ostudu v cizině, a rozmýšlím se tak dlouho, do čeho jinýho kopnout, až mě nasrání přechází. V úplně prázdné kavárně vedle beru od sympatické servírky za euro padesát trojku ledového čaje a s maximálním sebezapřením exuju jenom půlku, abych z lovu přinesl aspoň něco.
Pokračujeme do centra a cestou si říkáme, že ten německej přístup tomu tady vůbec nesluší. Jako jo, dobře, maj jenom 47 kilometrů pobřeží, ale když má nějaká země moře, tak se tam prostě má ve tři otvírat a ne zavírat.
Mercator pro nás začíná být synonymem pro záchranu. Jeden potkáváme na okraji historické zástavby a má otevřeno do půlnoci. Hned si děláme tábor ve Volaričeva parku a jdeme na střídačku nakupovat. Vody bereme dvě, jednu exujeme na místě. Teda to jsme si dali, prošli jsme se hezky, jen co je pravda.
Tak, a než si uděláme pohodu, máme před sebou ještě jeden úkol. Najít si místo na spaní. Jak se blížíme k moři, tušíme, že tady už to bude turističtější než v Piranu. To množství dovolenkářů je tak nějak znát na první pohled. Ale pořád to není nějaký cirkus. I když teda pláž je v solidním obležení.
Pokračujeme podél břehu. Někde za městem to snad bude klidnější. Anebo nebude. Cesta končí po pár stech metrech v přístavu, tak holt smůla. Zakempíme to na tom nejvzdálenějším kousku a nikomu to nebude vadit. Tečka.
Vracíme se na hlavní část pláže, ke které přiléhá i velký park. Cesta nám dala tak zabrat, že i to koupání teď vypadá jako moc velká námaha, a tak jen padáme na osušky a Péťa na chvíli usíná.
Nakonec se do vody vydáváme, až když se pláž citelně vylidňuje. Jedna z turistických věcí nám dělá náramnou radost - do moře je vystrčené krátké molo, ze kterého vedou schůdky do takové hloubky, že už člověk nemusí klopýtat po těch posraných kamenech. Je z něj přísný zákaz skákání, který porušujou asi veškeří přítomní puberťáci. A po chvíli i značně plnoštíhlá paní, která do vody posílá takovou bombu, až všem vysmátým mladíkům spadne čelist.
S přicházejícím soumrakem si říkáme, že otestujeme i poctivost Izolanů a batohy před průzkumem města zašijeme do keřů v parku. Nejdřív ale i se zavazadly vymetáme plážový Mercator, ať už máme dobroty na večer hezky po kupě.
Když pak už bez bagáže zaplouváme do útulných uliček, rozsvěcejí se už lampy a turisti někam zmizeli. Vyprázdnilo se i parkoviště na hlavním náměstí Veliki trg, a tak si říkáme, že turisti tu možná byli jen na návštěvě a teď už se vydali zpátky do hotelových komplexů mimo město. Ať je to jak chce, je to tu teď strašně krásný a tajuplný.
Síť uliček je fascinující. Procházíme mezi domy, které mají mezi sebou místo sotva na dva lidi, chvilku na to se ulice rozšiřuje a uprostřed stojí zahrádka miniaturní kavárny. A pak najednou stojíme na miniaturním náměstí před kostelem, který okolní domečky doslova svírají. Jdeme do kopce, pořád jednou ulicí, pořád do kopce, a najednou přicházíme ke kostelíku z jiné strany. Anebo je to možná jiný kostelík. Ale na Velikém trgu končíme z úplně různých stran několikrát. Jsme unešení.
Blížíme se zpátky na pláž a přemýšlíme, kolik je asi tak hodin. V tom začínají kostelní zvony odbíjet půlnoc. Tak to jsme se zase docela prošli. Nejvyšší čas na víno. Vyzvedáváme batohy a suneme se na konec pláže. Skoro na konci je část pláže oplocená, vybetonovaná a uprostřed stojí bazén. Ležení si jdeme udělat až za ni, budeme aspoň krásně zašití.
Společnost máme i v tuhle hodinu, i když tahle nám už vůbec nevadí. Na nejvzdálenějším konci se usídlil mladý páreček, přímo u plotu zase popíjí skupinka o něco starší než my. A tak se skládáme uprostřed a ještě před dobrotami dáváme noční koupačku. Po tmě je to na těch kluzkých kamenech ještě větší sranda.
Páreček se stihnul vypařit a když už se zdá, že se klidí i skupinka, zapaluje její nejopilejší člen světlici a v oblečení se s ní vrhá do vody. Kamarádi nadšeně povykují, a tak se přidáváme taky. Z entusiastického obecenstva má zjevně radost, protože dělá čím dál tím větší píčoviny, až nakonec světlici zahazuje daleko do moře. Za to už potlesk nebude. Sorry kámo, nedělej smutný oči, posrals to.
Zůstáváme sami. Napravo poblikává Trieste a všude za mořem září světýlka italského poloostrova. Pouštíme nejbožejší playlist a za vodou se už zase blýská. Nemáme strach. Dneska už víme, že za vodou to zůstane. Jenom abychom měli na co koukat. Máme nejlepší život.

» Pokračování - Trieste