Stopem k Atlantiku - cestopis

Porto na dosah

15. listopadu

"I used to think maybe you love me, now baby I'm sure ... I'm walking on sunshine...". Tenhle budík používám od jednoho rána po sebevražedné výpravě v Pyrenejích a ještě mě neomrzel. "Za deset deset. Vstáváme." Snídaně v ceně nás donutila nastavit budíka.
Po hotelové restauraci kmitá postarší pán z recepce ze včera a kromě dvou lidí, kteří si s ním povídají jako kamarádi, jsme tu sami. Pohled na nástěnné hodiny mi připomíná, že mám vlastně rozbitý mobil. Teď zrovna jde o půl hodiny napřed. Štěstí, že jsme se budíku vůbec dočkali.
Ze švédského stolu těžíme hlavně kafe a notnou chvíli se podivujeme nad absencí jakékoliv kocoviny. Asi už jsme nastavili hladinku.
Mlčky nasáváme atmosféru prosluněné liduprázdné ulice za oknem a pak už se dáváme do studia mapy. Víc než dvě třetiny cesty máme za sebou, tak to musíme být do večera v Portu. S cestou k dálnici to bude horší. Comboio do města opravdu daleko, a dálnice ještě dál, skoro 5 kilometrů.
A tak si to tu ještě trochu prohlédneme, když už tady jsme a máme čas. Péťa trvá na tom, že random hodiny na mobilu jsou prostě nejlepší, protože to bezčasí, v jakym se pohybujem, takhle nabývá dokonalosti. A má sakra pravdu. Koho zajímá, kolik je hodin. Máme všechen čas světa.
Ulice jsou snad ještě mrtvější než večer. Hned nad hotelem přicházíme na menší náměstíčko. Stojí na něm jen tři důchodci, kterým je dohromady určitě přes 300 let, a jak si nás všimnou, zmlknou a jen nás pozorují. Doháje ale zas taková díra to tady snad není, aby byli takhle vyplácaní z cizáků.
Zaplouváme do uzoučkých uliček a za chvilku už stojíme před krásnou katedrálou. Ne že bych byl architektonický nerd, ale tyhle surově kamenné stavby miluju, obzvlášť když jsou v tomhle duchu vyvedené i obyčejné domy okolo. Nicméně prostranství před katedrálou je úplně prázdné a je tu naprosté ticho. Až si chvíli připadáme jako poslední lidi na planetě.
Od katedrály už míříme pryč z centra. Nejdřív míjíme jeden starobylý dům za druhým, až najednou jdeme podél slepé fasády obchodního domu Vivaci, který sem někdo plácnul. I když on ho asi neměl kam jinam plácnout, za obchoďákem se ulice točí o 180° a přímo před sebou máme zábradlí a sráz. A v zábradlí díru a mezi náletovým porostem zarostlou cestičku. No, tímhle směrem potřebujeme, tak se pouštíme po svahu dolů. Já mam na tohle na cestách talent. Už jsme zas někde, kde nikdy nikdo nebyl.
Cesta se nakonec úplně ztrácí, ale pak před sebou najednou uprostřed ničeho máme začátek fungl nových schodů. Tady to někdo myslel dobře, ale v půlce se na to vykašlal. Schodiště končí na silnici a jelikož sráz je už dál moc prudký, musíme pokračovat dlouhatánskými nekonečnými silničními serpentinami. Ale vůbec nám to nevadí. Je krásně a skoro nic tady nejezdí.
Sem tam nějaké auto projede, tak je zkoušíme stopovat už tady. Ale všichni řidiči na nás gestikulují úplně stejně. Ukazují někam dolů. Když konečně sejdeme serpentiny, máme před sebou ohradu s jehňaty. Asi 100 metrů od velkého sídliště. A o kousek dál potkáváme velké Continente. Tak na tohle všichni gestikulovali. Žádné auto neprojíždí dál, všechna končí na parkovišti před obchodem.
Dál už pokračujeme po silnici, která vede naprostou divočinou. Přitom kousek nad sebou i pod sebou máme město. A pak cesta hodí pár kliček a najednou jdeme klidnou ulicí plnou krásných vilek. Na zahradách vidíme stromy s různým ovocem. Někde pomeranče, někde citrony, dokonce i kaki. 15. listopadu. Nádhera. Teďka skoro zapomínáme, že před sebou máme 200 kiláků a pochvalujeme si nádhernou procházku.
I tahle ulice ale po nějaké době končí a konečně jsme na dálniční výpadovce, kam jsme se chtěli dostat. A i tady je ticho. Žádný provoz. Žádní lidi. Sedáme na zídku u silnice a pouštíme se do mandarinek, které jsme sebrali na snídaních. V dálce bije pravé poledne.
Po chvilce sezení se konečně frekvence aut zvyšuje a můžeme začít. Ale nikdo ani nepřibrzdí, a tak se zanedlouho suneme ještě dál na kruhový objezd přímo před nájezdem na dálnici. A najednou nám nemá kdo nezastavovat. Všechna auta přijíždějící od Guardy odbočují na kruháči na silnici, která od pohledu, i podle map nevede vůbec nikam. Jen do nějakých vesniček s pár obyvateli.
Stojíme 10, 15 minut a pořád kolem nás neprojelo jediné auto. Za to tam někam do hajzlu jezdí pořád někdo. Teď už se nahlas smějeme. Tohle přece není pravda. Takhle prázdno není v Česku ani na Dolním Dvořišti o Vánocích ve 3 ráno.
Pouštím z mobilu svoje oblíbené cestovatelské OneRepublic a on je to nakonec docela chill, takhle v přírodě...
Během půl hodiny projede pár aut, z nichž jedno zastaví, ale jede směrem do Španělska. Takže nic. Do okolního ticha rozvíjíme teorii o kravách pasoucích se za svodidly vedle nás. Jestlipak je pro ně ta tráva něco jako by bylo pro člověka, kdyby byl všude okolo chleba, anebo je to jako kdyby byly všude kolem třeba olivy?
Něco po třinácté hodině zastavuje druhé auto. Maličký starý Ford, v němž se tísní plnoštíhlý muž, prostorově náročná žena a oplácaný synáček. A přibírají ještě nás. Pán mluví perfektně anglicky a hned se rozpovídává o tom, že stopaře zná jen díky tomu, že jezdí s kamionem po Evropě. Ale že v Portugalsku nikdo nestopuje a spousta lidí stopaře ani nikdy neviděla, protože mají velmi levnou hromadnou dopravu. A taky poznamenává, že nemít s sebou takovou krásku, nedojel bych v Portugalsku asi vůbec nikam.
Odkládá nás po nějakých 70 kilometrech na pumpě BP kousek před městem Viseu, protože dál už jede jiným směrem. Odsud nás prý určitě někdo sveze. Jenže když odjede, zůstáváme na benzínce sami. A nejen na benzínce. Asi na celé dálnici. Zhruba tak jednou za minutu je slyšet projíždějící auto. Jinak úplné ticho. Na benzínce. No doháje, v téhle zemi nikdo nikam nejezdí? Deset metrů od dálnice jsem v životě neslyšel cvrčky a švitoření ptáků. A tady jo.
Rozjíždíme jednoduchou matematiku. Kolik procent z toho nic, co jede po dálnici, tady asi bude potřebovat benzín. A kolik procent z toho většího nic nás někam sveze. U pumpaře si kupujeme chipsy a děláme si pohodu ve stínu budovy, protože čekat tu budeme přibližně do března.
"Co natáčíš?" "Natáčim ticho. Tohle mi nikdo neuvěří."
"Pamatuješ toho chlápka, jak nás vez do Salamancy? Toho divnýho? 100% nás zavez do nějakýho alternativního vesmíru."
První auto přijíždí odhadem po 20 minutách. Zkoušíme ho stopovat na výjezdu, ale ani nepřibrzdí. Chvilku na to zastavuje kousek od nás auto s naloženou rodinkou. Vystupuje řidič a jde k opodál stojícím kamionům. Prohlíží si je ze všech stran, zespoda, leze i mezi kabinu a návěs. Doprčic, co to je za divnolidi? Tyhle stopovat ani nezkoušíme.
Nakonec přijíždí kravaťák v naleštěné Audině. Statečně posílám Péťu vyjednávat a sám stojím opodál, úsměv a mávat. Jede jen do Viseu. Ale jo, bože, jedem. Z města snad pojede na dálnici víc lidí. Tohle je šílenost.
Tak v tomhle autě se bojím i sednout, natož abych někam pokládal batoh. Chlapík bez otálení vyjíždí z 0 na 160 za 5 sekund, skoro jako by se chtěl předvést, jak mu to zrychluje. Anglicky umí jen pár slov, takže nám napůl portugalsky vysvětluje, že nás nechá u centra, protože dálnice se před městem větví.
Vysazuje nás u autobusového nádraží a ukazuje směr k dálnici. Tak ještě kousek nás popovézt mohl, ale nebudeme ofrňovat. K výpadovce je to jen něco přes kilák.
Viseu podle pohledu do mapy...i podle toho názvu znělo jako ještě větší díra než Guarda. A ono ne. Tohle je jiná paráda. Od autobusáku se dáváme do docela prudkého kopce po děsně rušné ulici. Aut je nekonečný řetěz, chodníky jsou plné lidí. Procházíme kolem moderních budov, na velikánské křižovatce míjíme mrakodrap a za zatáčkou najednou stojíme na krásném náměstí obklopeném honosnými kachličkovitými starobylými domy. Nejsympatičtější na něm je, že je celé tak hustě osázené mohutnými stromy, že má v silném stínu takovou intimní atmosféru. A celá plocha je posetá lavičkami a našlapanými zahrádkami restaurací. To je život.
Na vrcholu náměstí stojí hezký kostelík Igreja de São Francisco. A vedle něj už vidíme směrník na Aveiro, které už je jen kousek od Porta.
Za kostelem se dostáváme už na jasnou výpadovku. Ale je to tu ještě takové městské. Okolo aleje a rodinné domy, tak se posouváme až za kruhový objezd, který vidíme o kus dál. Přímo za ním už stojí benzínka Repsol. Nádhera. Provoz je brutální, tady odvoz splašíme za pár minut.

Porto v nedohlednu

Stojím na výjezdu a zároveň vedle silnice s cedulí Porto, Péťa obchází řidiče u stojanů. Na dálku na sebe házíme úsměvy, protože máme v podstatě vyhráno.
Po 10 minutách přidáváme na ceduli z druhé strany Aveiro, ať si zvýšíme šance. Jenže po půl hodině pořád stojíme na místě. Právě mi v kapse zavibroval mobil. Od odjezdu z Guardy byl mrtvý, teď se sám od sebe zapnul. Tak zkouším nahodit mapy. Daří se a musíme se smát. Stojíme na špatné silnici. Tahle sice vede krásně k dálnici, ale jenom ji podjíždí a pokračuje dál. Sakra ale mohl nám to někdo z těch stovek řidičů aspoň naznačit.
Holt, musíme se šoupnout. O dva kiláky, doprčic. Půlku cesty procházíme mezi vilkami, všichni lidi se za námi otáčí. Zjevně až takové velkoměsto to tady neni.
Pak zahýbáme za roh a najednou jdeme po ohromné prázdné čtyřproudé ulici v zemi nikoho. Tady asi zase předběhli dobu.
Na konci přicházíme k obrovskému obchoďáku Palácio do Gelo u velkého kruhového objezdu. Tady už je zase provoz jako blázen. Utáboříme se na zastávce hned za výjezdem směr dálnice a teď už to musí vyjít. Je teprve čtvrt na pět a zbývá nám nějakých 120 kilometrů. Mobil splnil, co měl, a už zase umřel.
Z kruháče vyjíždí nekonečný proud aut, ale nikdo se k nám nemá. Spíš zase způsobujeme kolizní situace, protože z boku je tu ještě připojovací pruh a řidiči to z něj radši sebevražedně posílají pod rozjetá vozidla, než aby pár metrů od nás zastavovali. A většině lidí v autech je 70+ let.
Když neukazujeme ceduli Aveiro, sem tam i někdo zastaví. Ale na otázku "Aveiro?" mají všichni stejnou odpověď. "Nelaš." Nevíme, co je to za město, ale víme, že tam nechceme, protože ze směrovek u kruháče je jasné, že je někde za dálnicí.
A najednou koukáme, že nad holou plání vedle nás už pomalu zapadá slunce. Dáváme si deadline. Do západu budeme stopovat, pak si zajdeme na něco dobrýho a prostudujeme na tabletu alternativy.
No netrvá to dlouho. Jen co zmizí poslední paprsky, vcházíme do obchoďáku. Do obchoďáku, který je narvaný vánoční výzdobou a v hale uprostřed má kluziště. Ono na tom v tomhle období vlastně není nic zvláštního, ale v doslova letním počasí nás to zprvu zarazí.
U McFlurry a bezedného kelímku nejdřív hledáme ono město Nelas. Pěkná díra, ale je tam nádraží a jezdí odtamtud za pár korun vlaky do nedaleké Coimbry, která je skoro stejně krásná jako Porto. A poslední jede až po 22. hodině. Tak se v nejhorším svezeme do Nelas. Když to bude vypadat beznadějně. Nebo se dá jet z Viseu do Porta autobusem. Za 10 €, to by taky šlo. Jiné alternativy asi nejsou. Ale to jsou všechno nouzovky, zkusíme ještě zvedat palec.
Balíme se před půl sedmou a teď už v úplné tmě znovu stoupáme na zastávku. Chvilku na to zastavuje řidič, který nám nabízí svezení k nájezdu na dálnici, s tím, že tam budeme mít větší šanci. Jen musí doma vysadit syna, ukazuje na zadní sedačku, kde sedí asi pětiletý chlapeček.
Z hlavní silnice zahýbáme do bočních uliček a zastavujeme u jednoho z bytových domů. Chlapík nás tahá do domu, že určitě nechceme čekat v autě. A že si u něj přece můžeme dát kafe a večeři. Tak Péťa nekecala, fakt se na silnicích najdu i takovíhle lidi.
V bytě nás táhne do kuchyně představit manželce kmitající u sporáku. Z jejího výrazu máme pocit, že si právě zajistil tichou domácnost. Až když nás usazuje ke stolu, všímám si nástěnných hodin a šeptám, že na tohle nemáme ani trochu času. Ale chlápek se mezitím rozpovídá o tom, že do Aveira nás nejspíš nikdo neodveze, že tak daleko odsud nikdo nejezdí. A i kdyby, strávíme u dálnice celou noc a do Porta stejně nedojedeme. Nabízí nám svezení do Aveira, když zaplatíme mýtné a přispějeme na benzín. Tak něco přes 20 €. Nebo můžeme přespat tady. Má pokoj jenom pro nás.
Radíme se, protože mně se tohle ani trochu nelíbí, když za 20 € můžeme dojet autobusem až do Porta. Nakonec tedy prosíme o odvoz zpátky do města. "Bez problému. Ale jděte na autobus. Odsud vás fakt nikdo neodveze," poznamenává, zatímco si vytáhnul nádobíčko na balení cigár a dělí se o hašiš.
Když nás pak veze zpátky do města, rozpovídává se. O tom, že pochází z Chorvatska, že Viseu je strašná díra, ale že jeho žena pochází odsud a už se tu usadili, tak tu holt bydlí. V centru nás autem protahuje úzkými historickými uličkami, abychom si město trochu prohlédli. A dostává se i k tomu, že jeho žena je lékařka a on je nezaměstnaný.
Polykám poznámku o tom, že to musí být celá nadšená, když po celodenní práci vaří večeři a on vozí cizí lidi autem po městě, a už nás vysazuje přímo u autobusového nádraží.
Autobus jede za čtvrt hodiny, v půl osmé. Kupujeme lístek u přepážky, volná jsou poslední tři místa. Chtějí po nás dokonce jen 2×8 €. Studentská sleva. Sakra ale proč jede tolik lidí v neděli večer do Porta?
Po schodech scházíme o patro níž na půlkruhové nástupiště obsypané autobusy, a už je nám to jasné. U našeho autobusu čekají naprosto a jenom samí mladí. Neděle večer, jedou do Porta na vejšku. Hezké, jak to funguje všude stejně. Jen ten autobus je proti těm českým nepoměrně luxusnější.
Uvnitř děláme trochu zmatek, lístky jsou totiž na konkrétní místa a tady to očividně nikdo neřeší. Ale my chceme sedět vedle sebe, takže si svoje místa na pětce vzadu vynucujeme. Což spouští trochu škatulata. Spousta lidí v autobuse se evidentně zná.
Studentský autobus par excellence. Z reproduktorů nad sedačkami dokonce hraje muzika, při odjezdu nasazuje řidič Jasona Derulo. Klučina sedící vedle nás jsem přesně já při cestách do Prahy. Naražená sluchátka, obličej ponořený do mobilu, nasraný výraz z toho, že musí trávit večer v autobuse vedle dvou dementů, co se bez přestání smějou. A tímhle komentářem to moc nevylepšuju.
Péťa kňučí, že za poslední rok poprvé platí za dopravu. Nojo, holt. Kdybych za 3 dny neměl koupenou letenku domů, strávím klidně noc na nájezdu ve Viseu.
Koncem cesty se mi daří oživit mobil a rychle googlím ubytování v Portu. Pokoj kousíček od centra za 14 €. No neke. Miluju Portugalsko. Na mapách pak s nadšením sleduju, že po půl deváté přijíždíme na stanoviště asi 200 metrů od hotelu.
Od autobusu jdeme hlavní ulicí k mostu Ponte do Infante na hezkou pěší zónu těsně pod jeho úrovní, kde by zhruba mělo ubytování být. Tady ale frčí jen nějaké bary. Žádný hotel. Po návratu na hlavní ulici vidíme, že baráček byl tak malý, že jsme ho prostě minuli. V hotýlku, který je tu snad přímo pro nás, protože se jmenuje Porto-Madrid, nás vítá mlaďounká recepční a za pokoj chce skutečně jen 14 €.
Péti bílý svetr schvátilo Viseu, takže po zapůjčení mikiny na mě zbývá nasadit fancy blejzr. Který ani nevím, proč tady vlastně mám. Snad že jsem do poslední chvíle nevěřil, že se na tuhle štreku fakt vydáme.
Péťa je v Portu poprvé, tak si zas na průvodce můžu trochu zahrát já. Akorát mně vymýšlení za pochodu tolik nejde a teď jsem navíc naprosto konsternovaný jednou věcí. Je tady úplně mrtvo. Jako první přicházíme na náměstí Praça da Batalha, kde jsem zvyklý na stovky lidí na zahrádkách barů. Teď tu není vůbec nikdo. Přitom je i tady dost teplo.
Jdeme se podívat na katedrálu. Na prostranství za ní je to bez lidí lepší. Do výhledu na noční město se jenom chechtají rackové.
U katedrály jsou aspoň nonstop Vietnamci, tak pořizujeme pár lahví vína za pár peněz a nějaké to zobání.
Dál už mám jasno. Přes nádraží São Bento, kde v liduprázdné hale koukáme na modrobílé kachličkové umění o období reconquisty, míříme na náměstí Praça de Lisboa, protože tam to žije prostě nonstop.
Nežije, do psí díry. To snad není pravda. Připadám si o to trapnějc, že o Portu básním od první návštěvy. Tohle nemá cenu. Jdem se opít.
Širokou ulicí Rua de Mouzinho da Silveira se dostáváme na nábřeží Ribeira a já furt vstřebávám, co se to stalo s mým nejoblíbenějším městem. Teď začínám brát teorii o alternativním vesmíru, bezprostorové bublině, divné červí díře, smrtelně vážně.
Na nábřeží Cais da Ribeira jen pořizujeme obligátní fotku s mostem Ponte Luís I., přecházíme na druhou stranu řeky a pak po jedné z nejprudších ulic Calçada da Serra nahoru na můj nejoblíbenější plácek v nejoblíbenějším parku s výhledem Jardim do Morro.
Do lahví vína už se dostáváme zkušeně větví a s náloží oliv se to odsud konečně zdá všechno při starém. Porto září a hřeje a po vršku mostu se za chechtání racků v pravidelném taktu šine noční pětikilometrovou rychlostí metro. A my to zas v hlavě postupně zahalujem do krásný mlhy.
...
Ale cestou zpátky si na mostě za vzájemného podpírání dáváme závod s metrem. Pak si od stále se zubící recepční kupujeme dvě piva a Péťa usíná s poloprázdnou lahví v ruce. Nakonec jsme ten přichcíplej večer docela vytěžili.

» Pokračování - Z Porta do Porta