Stopem k Atlantiku - cestopis

Z Porta do Porta

16. listopadu

Budí nás rachtání na chodbě. Patrně pokojská. Nojo, taky už je po půl jedenácté.
Po rychlé sprše to chce kafe. S nadšením navrhuju svou milovanou Costa Coffee pod Torre dos Clérigos. "Sednem si ven a ani nepoznáš, že to je řetězec," dušuju se, zatímco mám v hlavě jenom půllitrové americano za euro čtyřicet.
Vždyť mobil vlastně nefunguje. Zase nás napálil. Hodiny na recepci ukazují teprve pár minut po desáté.
Do prosluněného města vyrážíme s nepopsatelnou náladou. Málo spánku, minimum jídla, pravidelný přísun alkoholu a nonstop nejkrásnější počasí se postaraly o to, že jsme teď nejšťastnější a nejbezstarostnější na světě. A nejvíc sexy, když s nepřestávajícím smíchem dojídáme k snídani octové chipsy z dálniční benzínky a Péťa se stará o zbytek piva z večera.
Porto se vzpamatovalo ze včerejší klinické smrti. Sedáme na zahrádku Costy a zatímco s nejlepším kafem v ruce hledáme na tabletu místo na stopování, kmitá kolem nás nekonečno lidí.
Znovu přes Guardu nepojedeme ani náhodou. Ale severní cesta přes španělské Vigo by znamenala zajížďku skoro 200 kiláků. A tak vybíráme severovýchodní variantu. Dneska dojedeme 200 kilometrů do města Bragança přímo u hranic a zítra to dotáhneme do Madridu.
A co teď. Musíme k oceánu. Na portské pláži jsem ještě nebyl, je totiž od města docela daleko. Ale krucinál máme přece všechen čas světa.
Kavárnu opouštíme už před půl dvanáctou a přes São Bento a okolo katedrály s fotogenickým rackem na zábradlí přicházíme ke schodům Escadas dos Guindais. Tímhle místem nás protáhnout musím. Drobné domečky se tady tisknou na úzké schodiště, babičky se vzezřením z 19. století věší z oken prádlo a prakticky nikdy tudy nechodí nikdo, kdo tu nebydlí.
Pak už přecházíme most, zvěčňujeme se na jednom z nejfotogeničtějších míst na světě a po nábřežní lávce vyrážíme vstříc oceánu.
Upravené nábřeží přechází po nějaké době v sérii rozpadlých domů bez střech na prodej. Pak najednou procházíme sympatickým drobným parčíkem pod mostem Ponte da Arrábida a z ničeho nic jsme ve vesničce São Pedro da Afurada. V místě, které jako by sem zase propadlo z 19. století. Neskutečně staří obyvatelé odění v ještě starším oblečení po nás zaujatě koukají, zatímco na všech veřejných prostranstvích věší vyprané prádlo.
Za vesničkou už máme pláž na dohled, ale musíme ještě obcházet obrovský plac zarostlý nehezkým zeleným bordelem, který z nějakého důvodu někdo vyhlásil jako chráněné území a oplotil.
Pláž je na dohled, ale oceán je pořád schovaný za nepatrnou terénní vlnkou. A jen co ji překonáme, máme ho najednou přímo před sebou. Ohromný, nekonečný oceán. Naprosto brutální vlny. A nikdo tady není. Vůbec nikdo. Zmocňuje se nás absolutní euforie a s dětinským jekotem se vrháme do vln.
Když už jsme komplet zmáčení, pouštíme se do sběru obrovských mušlí. Ponětí o čase nemáme ani v nejmenším. Vždyť vlastně můžu kouknout na hodiny na foťáku. Cože? Jsme tu už hodinu a půl. Budeme muset vyrazit.
Než se táhnout takovou dálku zpátky do Porta, napadá mě někudy vylézt do kopce nad námi. Někde tam je obchoďák Continente, který znám z loňska. Dáme si tam kafe a vlakem se odtamtud vydáme stopovat za město.
Míříme zpátky k vesničce São Pedro, za sebou necháváme mokrou stopu. Trochu se zamotáváme ve spletitých uličkách, ale nakonec objevujeme silnici vedoucí přesvědčivě nahoru. Zhruba v půlce se zužuje natolik, že tady stojí semafor a pouští auta na střídačku jen jedním směrem. A protože je tu vskutku místo přesně na jedno auto, uskakujeme každou chvíli do vchodů do domečků nebo vjezdů do garáží.
Na závěr vybíháme pár schodů a vážně stojíme kousek od Continente. Tady se mi k euforické náladě přidává ještě šílená nostalgie, jelikož tudy jsem procházel naposled před rokem a půl při cestě vlakem okolo Evropy, když mi Porto poprvé učarovalo.
V obchoďáku se nejdřív u kafe a McFlurry znovu radíme s mapou. Odsud je to nějakých 15 minut k nádraží Coimbrões. Tam sedneme na příměstský vlak a vyrazíme na portskou perierii do Águas Santas na benzínku.
V Continente kupujeme olivy, cibulky, sýry, dobroty. A lahev vína. Druhou seženeme v cíli. Motivace.
Od nákupáku se dáváme souběžně s lisabonskou dálnicí a na asi dvoukilometrovém pochodu stíháme vystřídat scenérii middle of nowhere, rodinných domků i sídliště. Závěrečná rovinka vypadá, že vede někam k čertu, ale věříme ceduli estação a nakonec skutečně přicházíme ke dvěma úzkým protilehlým nástupištím, která spojuje most nad dvojkolejnou tratí.
No není to zrovna hlavní nádraží. Hned po příchodu kolem nás dvousetkilometrovou rychlostí prosviští rychlovlak Alfa, ale projíždějí tudy i lokálky. No, tak nějaká snad i zastaví.
Lístek se snažíme dostat z automatu, ale drobné nemáme a kartu to odmítá. Tak nám to holt budou muset prodat ve vlaku.
Orientační smysl jasně říká, kterým směrem máme jet, ale po chvíli projíždí vlak s cílovkou Porto - São Bento opačným směrem. A pak zas tím naším. Zmateně přebíháme nadchodem sem tam, než z jednoho vlaku vystoupí revizoři, kteří nám prozradí, že jsme stáli správně.
U zastavujícího vlaku si říkáme, že to zkusíme na černo. Nastupujeme do posledního vagonu a bedlivě se rozhlížíme. Jsou to jen 3 stanice.
V půlce spatříme spojovacími dveřmi průvodčího ve vedlejším vagonu. Bere to kvapem, ale teď už přejíždíme most přes Douro a nádraží Campanhã, kde musíme přestoupit, je na dohled. Nemá šanci.
Jenže vlak za mostem zastavuje a průvodčí už prochází do našeho vagonu. Tak se jdu chtě nechtě přiznat, že nám automat nevzal kartu. Průvodčí mi se šibalským výrazem říká, že mám štěstí, že jsem za ním došel, protože jinak by to bylo pěkně drahé. Funguje to stejně jako v portském metru. Jízdenky se nahrávají na papírové kartičky s čipem. Jenže my nemáme ani ty. Průvodčí z kapsy dvě loví, ani se neptá, odkud jedeme, lístek vystavuje z poslední stanice General Torres a na to mi těch pár drobáků i stačí.
Na nádraží Campanhã pak musíme zevlovat, i když do Águas Santas to odjíždí bez nadsázky každých 5 minut. Pokladní totiž nemůže na kartičku nahrát novou jízdenku po méně než 20 minutách od poslední validace. Otevřenými dveřmi haly sledujeme zapadající slunce.
Porto opouštíme až chvilku před šestou hodinou, ale stejně nemáme pochybnosti, že dneska dojedeme.
Águas Santas je teda neskutečná díra. Ticho, tma a psi. I tak ale cestou od vlakové stanice zabloudíme, když nás cesta z kočičích hlav mezi starými domečky po jedné straně a vinicí po druhé, přivádí k nadchodu přes dálnici.
Na druhý pokus už jdeme správně. Ale přes silnici k pumpě je tady zavřená brána. Po pravé straně máme bar a parkoviště, po levé pole a polní cestu vedoucí bůhví kam.
Spiknutí. Klopýtáme přes pole s tím, že zídku k benzínce přelezeme. Jenže ve tmě vidíme až na poslední chvíli, že zeď od pole odděluje pěkně hluboký příkop s potokem. Doháje, pumpa nedobytnější než hrad. V jednom místě se zkouším dostat na druhou stranu, ale nedaří se a navíc si v kalhotách protrhávám díru přes půl prdele. Nádhera.
Zkoušíme to na druhou stranu, ale na parkovišti je zeď tak vysoká, že není šance se přes ni dostat. Dumáme nad přistavením popelnice, přes kterou už by to šlo, ale auta se tu střídají s takovou frekvencí, že není šance tohle provést nějak nenápadně.
Nakonec oslovujeme slečnu, kterou před barem někdo vyzvedává. Jestli netuší, jak se na benzínku dostat. "Jasně, vedle té brány je tlačítko. Jenom zazvoníte a otevřou vám."
Aha. Pro obsluhu si chystáme výmluvu, že si chceme jít na pumpu nakoupit, ale ani ji nepotřebujeme. Mačkáme tlačítko, z mluvítka se ani nikdo neozve a za pár vteřin se brána otevře. Tak tohle si zaslouží dalších pár výbuchů smíchu.
Tohle vypadá velmi nadějně. Na dálnici pomalu popojíždí kolona a na benzínce se střídá jedno auto za druhým, většina lidí se akorát stavuje pro kafe. Skrz pumpu se navíc dá objet docela slušná část kolony, v čemž sice nevidím moc smysl, ale spousta vyčůránků ano. Takže zatímco Péťa obchází řidiče, já stopuju na výjezdu.
Ale už zase slýcháme ty pesimistické řeči. "Bragança, to ani náhodou. Tak daleko nikdo nejede." Slevujeme tedy na město Vila Real a nakonec jen na 50 kiláků vzdálené Amarante.
Na tohle město už Péťa po chvilce chytá vysmátého mladíka. Vede nás k autu zaparkovanému za benzínkou, vystupuje jeho kamarád řidič a toho se vyloženě leknu. Akné, beďary, boláky, zkřivená držka, bože, to je zjev. Anglicky skoro neumějí, posunky nám naznačují, že musíme do kufru, sedadla mají jenom dvě. Nelíbí se mi to ani trochu, ale to bychom nikam nedojeli.
Zaklapávají za námi dveře. Mezi platem a okénkem je místo akorát na hlavy, zbytek máme i s batohy "schovaný" pod platem. Okamžitě za benzínkou sjíždíme z dálnice. Kluci vysvětlují, že kvůli mýtnému, a snaží se portugalsko-anglicky konverzovat. Jsou z Bulharska. Jsem sám na sebe naštvaný, že mi tohle stačí k podezření, ale pokouším se pod platem nenápadně nahodit telefon. Daří se. A za chvíli už na mapách sleduju, že jedeme naprosto do divočiny.
Oslovuju lámaně kluky s nevinným dotazem, jestli nejedeme na druhou stranu. Nejdřív opakují, že nechtějí platit mýtné, pak ještě přidávají, že musejí někde natankovat. "Tohle skončí v lepším případě tak, že nás vyhoděj uprostřed ničeho a nechaj nás tam, aby se pobavili," ukazuju Pétě mapu.
Uvěznění v kufru se v naprosté tmě proplétáme po opuštěných silnicích z kočičích hlav. V nejpustším pustu zastavujeme a couváme na slepou silnici. Řidič vypíná motor a nezúčastněně kouká z okénka, spolujezdec se otáčí a medovým hlasem portugalsko-anglicky vysvětluje, že dochází benzín a nemají peníze.
- My taky ne. Stopujeme, protože nemáme peníze.
- To jako ani pět euro?
- Nemáme.
- Ale nám došel benzín.
- Tak nás dovezte zpátky, protože my nic nemáme.
- Ale my jsme vás svezli, musíte nám něco dát.
- Nemusíme. Nejsme v Amarante.
- Odvezeme do Amarante, ale nemáme benzín.
- Tak nás odvezte zpátky, protože my nic nemáme.
Klepe řidiči na rameno, ten nezúčastněně zapíná motor, spolujezdec ukazuje na spadlou ručičku, jako bychom byli idioti, řidič motor znovu vypíná a zase kouká z okénka. Teď se ve mně strach na chvíli mění ve vztek. O co se to doprdele snaží? Že nás chce okrást už by pochopila i opice. Tak ať sebere koule, nebo ať nás vyhodí, nebo nás odveze zpátky. Ale takhle si tu můžeme povídat celou noc.
Po chvíli mlčení nám znovu opakuje jednovětou pohádku o benzínu. Nenápadně se po slepu snažím schovat telefon do skryté boční kapsy batohu, abychom o něj nepřišli, zatímco žadoním, aby nás odvezli zpátky. Péťa už úpěnlivě prosí, aby nás vysadili tady. Ale v tu chvíli hajzl zpozoruje, že něco dělám s batohem a chytne ho naprostý amok.
Vyřítí se ze sedačky tak, že mám jeho obličej asi 10 centimetrů od svého a křičí "Tašky! Dejte mi tašky!", zatímco ukazuje na pouzdro na opasku a naznačuje gesto podříznutí.
"Dobře, dobře, klid, dám ti peníze," tahám z kapsy peněženku a myslím na to, že v batohu je elektronika za dobrých 20 tisíc. Když vidí, že vážně rozepínám peněženku, zase se klidní a sedá si. Mám v ní blbých 25 € a nějaké drobáky. Tuším, že to mu nebude stačit. Taky že ne. Rve mi peněženku z ruky, ale držím ji neústupně, protože zůstat bez dokladů a bez platební karty v téhle divočině, to mě může rovnou podříznout. Karty ho ale asi nezajímají a když mu přesvědčivě ukazuju, že peněženka už je prázdná, stačí mu to.
Eura schovává do kapsy a startuje po Pétě. "Teď ty!" Ta z kabelky tahá pětieurovku a pár drobáků. Víc s sebou nemá.
Bulhar peníze ukládá a znovu řve. "Zavolejte rodině! Okamžitě zavolejte rodině!" Teď už jsme na dně. "Rodiny máme v České republice, nežijou tady," vysvětlujeme zoufale, načež mi dochází, že mu jde samozřejmě jen o to, aby mi mohl ukrást telefon a dodávám ještě "Ani nemáme mobily. Jenom stopujeme, nemáme s sebou nic."
Teď se poprvé ozval řidič. Na svého spolujezdce něco drmolí portugalsky, načež si ten zmetek sedá a říká "comboio, jedeme na comboio".
Držíme se za ruce a modlíme se, ať už to skončí. Před očima mi probleskne pár scénářů, co by se dalo dělat, až nám ten ksindl bude otevírat kufr. Ale všechny je hned vyháním z hlavy. Nevěřím, že nám budou chtít něco udělat. A když my jim jo, tak nejspíš skončíme špatně, nebo v lepším případě s policií. Ani jedno z toho za 30 € nestojí.
A tak se jen dál mlčky vezeme v kufru a sledujeme, kde to skončí. Vjíždíme do nějaké vesnice, dojíždíme na konec slepé ulice, spolujezdec vyskakuje, otevírá kufr, vyhání nás ven a za pár vteřin už ujíždějí v dálce.
Mlčky se objímáme, hlavou mi běží, co teď budeme dělat. Po cestičce, která se tvářila, jako že vede do bezdomoveckého brlohu pod dálničním mostem, přichází vyfiknutý pán s kufříkem. Že by nás přece jen nenechali v divočině? Ukazuju směrem, odkud přišel, s otázkou "comboio?" "Sim, metro."
Bez jediného slova podcházíme dálnici a už stojíme v objetí v metru Esposade. Za zády nám projede několik souprav, než se zmůžu na první slova "Zejtra pojedem vlakem," na což cítím na rameni souhlané kývání.
"Musíme si koupit lístky, tady je revizor skoro v každym metru," dostávám ze sebe po delší chvíli. Zatímco zápasím s automatem, docházíme k tomu, že dneska ještě přespíme v Portu a zítra ráno vyrazíme hromadnou dopravou.
I tenhle automat odmítá moji kartu. Dáváme dohromady zachráněné drobáky, stačí ale jenom na jeden lístek. Když vysvětlíme situaci a ukážeme snahu, tak se snad slitujou.
V metru si jen navzájem poskytujem náruče a hlavou mi běží milion myšlenek. Ty peníze jsou mi úplně šumák. Štve mě to, že se to stalo. Brutální kopanec mojí jistotě, že mně se stávaj jenom dobrý věci. Navíc si říkám, že jsem to přivolal sám svojí podezřívavostí. Ale moje racionální část tohle striktně odmítá s tím, že něco se při tomhle životním stylu jednou prostě stát musí a když jsme si to odbyli ve dvou a takhle levně, tak se vlastně nic moc nestalo.
Z myšlenek mě ruší pohled do přední části soupravy. Revizorka, jistěže. Za chvíli už stojí nad námi. "Você fala inglês, por favor?" "Não, que passa?", odpovídá přísná paní, zatímco mi bere náš lístek. I přes její neznalost angličtiny se snažím co nejjednoduššími frázemi vysvětlit situaci a ukazuji prázdnou peněženku, zatímco si v duchu říkám "Doprdele normálně se v Portugalsku anglicky domluvím i s hajzlbábou a zrovna v takový prekérce revizorka v metru neumí ani slovo."
Na portské periferii je to mezi stanicemi daleko, takže zatímco čekáme na zastavení, revizorka na nás kouká nejpohoršenějším výrazem jako na největší zloděje a občas zklamaně opakuje "um título, um euro...". Teď je nám jednoznačně nejhůř za celý večer. Okradli nás, ale za zloděje jsme tu my.
Na příští stanici nás bere ven k automatu a ukazuje, ať si koupíme lístek. Znovu předvádím prázdnou peněženku. "Cartão", ukazuje na mou platební kartu. Vysvětlení, že automaty ji neberou, nerozumí, a tak ukazuju názorně. Teď už zjevně neví, co s námi má dělat. Naštěstí přichází na záchranu dozorčí, který si nejspíš všimnul, že se tu něco děje. Anglicky mluví bez problémů. Vysvětluju situaci, dozorčí tlumočí revizorce a ta nám nakonec dá zadarmo lístek.
Dozorčí nám ještě vysvětluje, kde máme vystoupit a kde najdeme policejní stanici, ale když nás pak nechají nastoupit do další soupravy, shodujeme se, že na policii nepůjdeme. Kvůli blbým 30 eurům si kazit večer, stejně bychom akorát byli za idioty.
Vystupujeme na stanici Bolhão. Tady si tak nějak připadám jako doma. Sedíme teď jako nejspráskanější psi v přestupní chodbě a snažím se nám vygooglit, jestli je v superlevném hostelu volno i dneska. Není. Mám teď hroznou potřebu být někde, kde to trochu znám. Takže jdeme do nedalekého hotýlku Oporto Cosy, kde jsme trávili tři noci při cestě na Azory.
Chtějí sice 25 €, ale to je mi teď úplně jedno, pořád je to docela málo. Je tu ta stejná úžasná recepční jako v létě a dává nám stejný pokoj.
Hledáme, co zítra, ale možnosti dopravy mezi Portugalskem a Španělskem jsou pořád stejné. Prakticky žádné. Pár superdrahých autobusů jedoucích přes noc, noční vlak za víc než 100 €, letenky ještě dražší. Drtivá většina spojů končí na hranicích a nic španělského dál nepokračuje. Tak holt dojedeme za 21 € do Vilar Formoso a dál se uvidí. Před devátou ráno. To bolí.
Bereme zásoby a jdeme si sehnat druhou lahev. Teď si ji zasloužíme nejvíc. Stihli jsme dost pookřát a i když je nám pořád tak divně, teď už se těm Bulharům smějem. "Chápeš to, že s náma hodinu jezdili po největších prdelích kolem Porta, aby si vydělali 30 €? Nejmíň 10 éček projezdili, idioti." A do toho kujeme teorie, že když už se nám dvěma stalo něco takovéhleho, muselo to být pro větší dobro. Třeba jsou dneska večer v Bragançe teroristi.
Zatímco hledáme bankomat, abychom vůbec měli z čeho zaplatit pokoj, zaslechneme češtinu. V zápětí lokalizuju skupinku tří českých baťůžkářů na protějším chodníku a křičím "Ahoooj!". Tohle by mě v životě nenapadlo, ale teď mám jaksi potřebu styku s domovem. Chvíli si povídáme o tom, kde tady sehnat nejlevnější pivo, než se zase rozcházíme.
U včerejších Vietnamců kupujeme druhou lahev vína a jdeme si zase sednout do Jardim do Morro.
Ale dneska je tady taková vlezlá zima. Buď se dost ochladilo, nebo je to naším rozpoložením. Ale druhou lahev se i s olivovou směsí a sýrem přesouváme dorazit do postele na pokoj. Pouštíme si videa z pláže. On to byl vlastně docela hezkej den.

Konečně do Madridu

17. listopadu

Budík nás napadlo nastavit na tabletu, takže vstáváme včas a víme, že vstáváme včas. Čtvrt na osm. Že jsme spali slabých pět hodin už ani neregistrujeme. Divná nálada z večera je pryč a v 8 vyrážíme s optimistickým očekáváním, co se bude dít dneska.
Dědeček z recepce, kterému jsme v noci platili pokoj, teď stojí u vchodu a okázale sleduje hodinky. Jo, tohle dělám v práci taky, když má střídání zpoždění.
Mobil usoudil, že teďka není žádná krize a odmítá se zapnout, takže na nádraží Campanhã jdeme napůl podle mojí paměti a částečně podle orientačního smyslu. Po pěti minutách už jsem si jistý, že tudy jsem nikdy v životě nešel, ale tvářím se sebejistě. Směr tuším. Do toho se pořád prodíráme davy školáků. Takovouhle špičku jsem v Portu nezažil. Nojo, taky jsem tady nikdy nevstával před polednem.
Na velké křižovatce u kostela Igreja do Bonfim se vzdávám, protože cedule Campanhã ukazuje úplně jiným směrem, než jakým jsme doteď šli. Aspoň myslím. "Desculpe, direção estação Campanhã?", ptám se neandrtálskou portugalštinou roztomilého staříka, který si po ulici vykračuje s pugétem růží. "First right, and it's at the end of the street." Nojo vlastně, tady mluvěj anglicky všichni. Kromě revizorů. A šli jsme správně, maj tady blbý cedule.
Historické nádraží se probouzí v jemném světle vycházejícího slunce. "Vilar Formoso? Are you sure? There's no on going connection across the border," hledí na mě s obavami a s perfektní angličtinou prodavačka jízdenek. "Yes I know, two tickets please," hlásím sebejistě a v zápětí platím o 7 € víc než za letenku z Madridu. Teda ona v tomhle srovnání kulhá i studentská jízdenka z Prahy do Boleslavi, pětistovka za 350 kiláků rychlovlakem není vůbec špatná cena.
A za pár minut jedeme. Kousek za nádražím se nám otvírá pohled na panorama Porta oděného do zlaté.
Jsme na cestě už půl hodiny a smějeme se lidem. Zase. Pořád kolem nás totiž procházejí ti, kteří s námi nastupovali, i s kufry. Sem a tam. Koukají na svoje lístky a na čísla sedadel. Vlézt do vagonu podle jednoho čísla na lístku, a sednout si podle druhého, se až doteď zdálo dokonale blbuvzdorné.
Po půl desáté vystupujeme na rychlovlakovém nádraží v Coimbře, které leží v pustině za městem. "Zajdem na kafe," říkám rezolutně, když na odjezdové tabuli u navazujícího vlaku svítí nápis "NOVA HORA: 11.10". Tenhle přístup se nám moc líbí. Žádné "zpoždění 30 minut", hezky nový čas odjezdu. To budeme používat, až zas budeme v čase srazu s kámošema teprve vyrážet z domova. "Hele dáme novej sraz."
Je tady přesně ten typ podniku, které jsou v Portugalsku na každém rohu a které tak miluju. V podstatě jenom pult s pár stolečky "na stojáka", kde člověku udělají za pár drobných vynikající kafe a nic moc jiného.
Ještěže jsem sociální maniak. Chci si vyfotit kafe a koukám, že foťák nikde. Když sprintem a s hrůzou v očích doběhnu k lavičce u vlaku, kde zůstal ležet, podává mi ho se smíchem portugalský mladík. "I was guarding it," stíhá říct, než mu milionkrát děkuju, že ho neukradl.
Vlak přijíždí přesně v novou horu a vyrážíme vstříc Guardě. Přece jenom se jí nevyhneme. Většina lidí vystupuje už po pár minutách jízdy v první stanici Pampilhosa a vlak máme skoro pro sebe. Po chvíli už se nedivíme. Dál pokračujeme pustou zemí. Vlak výrazně zpomaluje a motá se v nekonečných obloucích kamenitou krajinou.
"Nedáme ještě kafe?", ozývám se asi ve třetině cesty. Pět hodin spánku už dolehlo a ač se to zdá neuvěřitelné, tenhle vlak má jídelní vůz. Úplně prázdný jídelní vůz. Dáváme si dvě velké kávy po devadesáti centech a sledujeme zemi nikoho za okny.
V baru zůstáváme až do konce cesty a jediný, kdo se tu občas ukáže, je průvodčí, který si mezi stanicemi sjíždí u bezedné kávy Facebook.
Na nádraží v Guardě je nova hora ještě pokročilejší. Do navazujícího vlaku směr Vilar Formoso sprintujeme. Vedle nás kluše jen jedna paní, nikdo jiný dál nepokračuje.
V celém vagonu, kde je místo odhadem pro stovku lidí, sedí akorát jeden důchodce. Teď už se asi ani nedivíme, že je těch spojů tak málo.
Výraz země nikoho nabývá doslovný význam. Civilizace už totiž není ani kolem stanic. Projíždíme nekonečnou kamenitou krajinou a vlak občas zastaví u nástupiště, které někdo pohodil doprostřed ničeho.
Vilar Formoso, konečná stanice, konec světa. Tohle nádraží asi pamatuje lepší časy, než dva motoráčky denně do Guardy. Budova je velká a celá ozdobená obrazy z modrožlutých kachliček.
No, a teď už nevíme. Jsou přesně dvě hodiny, takže za čárou už tři. Před nádražím stojí prázdný autobus s řidičem uvnitř. Ptáme se na spojení do Salamancy, posílá nás na hraniční přechod. Autobusy do Španělska prý jezdí odtamtud.
Jeden vůz tam skutečně stojí. Jdeme za řidičem, ten nás odkazuje na kancelář přes ulici, kde si musíme koupit lístek.
Prodávající v kanceláři nám po několika telefonátech nabízí jízdenku do Salamancy za 31 €. Teda to je pěkná rána. No jasně no, Španělsko. Co se dá dělat. Vytahuju z peněženky 35 €, načež mě prodavačka odzbrojuje. "It's 31 € per person." "OK, so we're not going." Tohle přece nemůžou myslet vážně. To jako že když si někdo místní chce vyjet na výlet do 100 kiláků vzdáleného velkoměsta, vysolí 60 éček? Ani náhodou. Musí tady jezdit něco pro normální lidi.
Hranici znovu překonáváme pěšky a Péťu chytá euforie, že je zpátky doma.
Tahle španělská hraniční vesnice je nebetyčná pustina. Všední den odpoledne, ale ulice jsou vymetené, ani žádná auta kolem nás neprojíždějí. Přicházíme na jakési hlavní náměstíčko. Všechno je zavřené, nikde ani noha. K vlastnímu překvapení nacházíme autobusovou zastávku, ale sloupek s jízdními řády je schovaný za stavbařským plotem rekonstruované budovy. Se zoufalými návaly smíchu si sedáme na obrubník a sledujeme to pusto okolo.
"Nojo, tak si asi někoho stopnem," navrhuju po chvíli. Z části proto, že v Péti očích tuhle myšlenku vidím od chvíle, kdy jsme prošli dveřmi portského nádraží.
Do čtvrté hodiny projedou dvě auta. Obě kousek za námi zastavují u některého z domů. Bože. Tady prostě dálkový provoz neexistuje.
Po delší době projíždí velké SUV s francouzskou značkou. Docela daleko za námi zastavuje a kousek couvá. Hrneme se k němu, i když předpokládám, že posádka jen hledá cestu. Ale ne. Sympatická spolujezdkyně leze z auta. "Allez-vous a Salamanca?", lovím po čtvrt roce francouzštinu. "Oui, and you are going where?" Anglicky mluvící Francouzi. Paráda. "Madrid." Na to se posádka auta začíná dohadovat španělsky. Heh. Ke komu to lezeme? Následuje trilingvní diskuze, kdy nám osazenstvo sděluje, že nás hodí až do Madridu, a my se nevěřícně divíme.
Nasedáme a jedeme. Naši zachránci jsou z Uruguaye. Přiletěli do Evropy, ve Francii si půjčili auto a jezdí už měsíc po celém kontinentu. Vtípku o tom, že to asi v Uruguayi pěstují koku, se radši směju jenom v hlavě.
Z rádia hraje jedna roadtripová pecka za druhou, většinou v podání Radiohead, a s Jihoameričany za tříhodinovou cestu ani moc nestíháme probrat jiné téma než cestování.
Po sedmé nás vysazují přímo u metra Callao. Na stotisíckrát děkujeme. Totální náplast na včerejší příkoří. Teď už nám to připadá, jako by se to stalo před rokem.
"Zvu tě na kebab," hlásí Péťa hned když lezeme na Villaverde z metra. To si dám líbit, ne že ne. Po čtyřech dnech první normální jídlo.
Na bytě jen zahazujeme batohy. Poslední společný večer v Madridu musíme najít co nejlepší plejs na něco dobrého. Jenže na Puerta del Sol dorážíme až po půl desáté a obchody se navzdory čilému městskému ruchu zdají býti zavřené už od devíti.
Na Lazarské už Péťa zkouší oslovit kolemjdoucí, kde by se dal sehnat alkohol, zatímco já si fotím Palacio de Cibeles a snažím se dostat mimo záběr tu odpornou plachtu refugees welcome.
Jedna slečna nás nakonec posílá zpátky po Gran Vía, kde má být v bočních uličkách spousta večerek. A skutečně. Hned na prvním rohu prodávají nonstop Vietnamci. Nebojí se přirazit, za víno tři a půl eura. Ale zas ho mají v lednici. Tak ho vezmem. A sangrii, ta se neztratí nikdy.
Teď už míříme do parku Retiro, místečko u jezírka si rádi zopakujeme. Akorát že je zavřeno. Chvíli se snažíme z ničeho vykouzlit chillovací plácek v nicotném pruhu zeleně uprostřed ulice Paseo del Prado. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti bychom se nacházeli, by tady ale hranice mezi image ovíněné night out romanťárny a image houmlesáctví byla tenčí než kdy dřív. "Co ten parčík u toho chrámu? To byl luxus." "Jedem."
Z Lazarské si pomáháme autobusem a chvilku před jedenáctou už si děláme super posezení na stěně chrámu. Tady bych čekal bambilion lidí oddávající se stejné činnosti jako my. Ale jsme tu úplně sami. Tak to je nejvíc chill.
Takhle bychom tady mohli sedět do rána. Kdyby nebyla taková kosa. Víno dolámeme úctyhodnou rychlostí a se sangrií už se posouváme dál. Nejdřív se chceme uchýlit někam do baru, ale pak si říkáme, že lepší bude stihnout ještě metrem dojet do Villaverde a tam to určitě bude levnější než v centru.
Sangrie vezme za své během jízdy a pak už na půl cesty od metra nacházíme tak divný bar, že musíme dovnitř. Žádná okna, nad bytelnými dveřmi svítí drobný nápis TONOS Pub a dovnitř lidi pouští po zazvonění. Jestli za dveřmi není mafiánské doupě, tak asi větší pajzl nepořídíme.
Zvoníme, dveře se v zápětí otevírají a co vidíme nám bere dech. Čekali jsme leccos, ale takhle nádherný bar se skvělou hudbou ani náhodou. Hned se nás chytá úžasně přátelská servírka a k vínu přidává chipsy, oříšky a snad všechno k snědku, co za barem splašila.
Další lahev vína už se stará o obvyklé zastření paměti, ale utkvělo mi, jak strašně pohotově odháněla servírka od Péti padesátiletého španělského nešťastníka a s jakou hbitostí nám doplňovala zobání. A naprosto čistě si pamatuju, že si nakonec naúčtovala 20 €, protože při vší hře na gentlemana jsem nezabránil očím vylézt z důlků.
...
Žijeme len raz. A nejkrásnějc.

Loučení

18. listopadu

Šíleně sentimentální dopoledne. I tenhle byteček, kde jsem v bdělém stavu strávil sotva pár hodin, mi nějak přirostl k srdci a už od probuzení přemýšlim, co by se tak mohlo stát, aby mi zrušili let.
Z Villaverde vyrážíme po poledni, Péťa mě povzbuzuje nějakou peckou, kterou pro mě má na závěr.
Od Puerta del Sol se dáváme podél budovy, z níž zbyla jenom čelní fasáda, ke galerii Círculo de Bellas Artes. Pohledy! Musim dát všem vědět, že Španělsko mažu z blacklistu. Na poslední chvíli.
V galerii mě Péťa bere na střechu. Došla mi řeč. Pravá pecka na závěr. Já nechci domu.
Tohle byl nejen emočně tak intenzivní týden, že zatímco nad prosluněným Madridem Ed Sheeran zpívá z reproduktorů Thinking out loud, mám takřka na krajíčku.
...
Kousek jdeme po rušné Gran Vía, než změníme směr k metru Tribunal. Tady je to zas úplně jiné město. Klidná dlouhatánská pěší zóna pod košatými stromy, kde stovky lidí popíjejí na zahrádkách desítek kaváren kafe.
Najednou už se objímáme u vlezu do metra. Nedá se jít někam dál? Asi ne. Loučíme se, sbíhám schody a radši se neohlížím, protože jinak bych asi neodjel.
Přestupuju v hotovém bludišti s názvem Nuevos Ministerios. Při přestupu na linku na letiště vidím ve Španělsku poprvé nějaký nápis v angličtině. A v dalších jazycích. O tom, že na letiště je potřeba dokoupit doplatek k lístku za 3 €. Heh, to jste uhodli. Tohle jsem neviděl a kdyžtak neumim španělsky. Přímo na nástupišti je ale tímhle nápisem vyplněný každý volný prostor a při příjezdu soupravy ho doplňuje hlášení z amplionu. Nic nedostanete.
Metro přijíždí na letiště, ještě se rozhlížím po revizorech, ale už si připadám jako pán.
Zrada. Před výstupem je tady turniket. A před turniketem automat na doplatkové jízdenky. Ach potupa. Vlastně je to od nich hezké. Kdybych to tady vedl já, kasíroval by tenhle automat těm vychcáňům, co chtějí jet bez zaplacení, desetinásobek.
Terminálem probíhám ani ne hodinu před odletem. Proto mi dva policisté, kteří si jmenovitě přímo ode mě vyžádají batoh, působí vskutku nervy. Je to dobrý, vypadá to, že nejsem terorista. Ale cestou k odletové bráně mě zastavuje policista s vojákem a požadují doklad totožnosti. Aspoň díky těmhle zdržením nemusím čekat na nástup do letadla.
V Berlíně se vystupuje po schůdcích. Zima. Tma. Prší. Němčina. Hnus. Vezměte mě zpátky.
Hned u vstupu do budovy na mě gestikulují policista s vojákem. Co zas? Passport nemam, tady máš občanku. Policista si na oko nasazuje nějaký zvláštní nástroj a zdlouhavě občanku zkoumá. Voják mu kouká přes rameno a po chvíli z něj vypadne udivené "Tschechien?!". Policista chvíli mlčí, než odvětí "Ja, Tschechien" a vrátí mi občanku.
Nojo vlastně. Dvacetiletý opálený osamocený mladík s batohem, já jsem jasnej Syrien Teroristen. Ale stejně mě trochu znervózňuje, že než liduprázdným letištěm projdu k levnému fast foodu, zopakuje se situace ještě dvakrát.
Berlín jako by se rozhodl zpodobnit moji náladu. S kafem si sedám k oknu, venku tma, fičí vítr a nechutně prší. Na celém letišti je jen pár lidí a panuje neskutečné ticho. Brutální hukot uplynulých šesti dní najednou v okamžiku vyústil v tohle. Sedm hodin a třistapadesát kiláků přemýšlení. A uvědomování, co nádhernýho jsme to vlastně všechno stihli zažít.

» Zpátky na informace