Stopem k Atlantiku - cestopis

Madridský podzim

13. listopadu

Budí mě tiché šramocení. "Kolik je?" "Devět, musim do školy." Smekám. Po pozdním nočním příjezdu mi v tuhle hodinu ani nejdou otevřít oči. Ale zůstávat v hostitelském bytě se španělsky mluvícím osazenstvem se mi vskutku nechce. "Počkej, vstanu taky a sejdem se pak někde ve městě," hlásím sebejistě, zatímco se hrabu do polosedu. "To fakt nemusíš, Mariana o tobě ví..." Když tahle věta dozní, budí mě najednou, znovu zachumlaného, vrznutí dveří jak se Péťa vrací. "Já stejně věděla, že dřív se neprobudíš," posílá mě do sprchy, zatímco jde chystat oběd. Teď si teprve uvědomuju tu příjemnou usedlou vůni cigaret, kterou otevřeným oknem víří závany doslova jarního vzduchu. A pokojem se nese zvuk Tame Impaly. Ach blaho.
Pořád si říkám, že rozespalý, špinavý a jazyka neznaje bych nedělal nejlepší první dojem, na chodbě tak nejdřív větřím čistý vzduch, než několika rychlými kroky zapadnu do koupelny.
Hostitelka Mariana nás ruší až v pokoji u kafe a zběsile cosi brebentí na Péťu, než si všimne mě. Machruju slovíčkem Ola, načež se tahle paní ve středních letech začíná potutelně usmívat a pokračuje v brebentění, akorát u toho teď ukazuje na mě. A já čekám na překlad. Že prý se jí líbím. Jo, to já těmhle paním vždycky. S úsměvem děkuji Gracias a právě jsem si vystřílel svou španělskou slovní zásobu. Než se klidí ze dveří, poznamenává ještě, že musíme obědvat s ní.
Bulgur a bílé víno. To si dám líbit. Jen s tím trapným tichem moc nezmůžu. Ale ona ho Mariana celkem často přerušuje dalším štěbetáním s potutelnými úsměvy, zatímco na mě ukazuje. Něco mi Péťa překládá, něco radši ne. Když dojde na to, že by se mnou šla na párty, zatímco mi potřetí dolévá víno, pomalu pojímám podezření, že se mě tahle čiperná paní snaží opít.
Vycházíme z bytu a je už dávno po druhé hodině. Vzpomínám, jak jsem včera klepal kosu v Berlíně a tetelím se blahem. Tady je i v tričku hic.
Z metra vystupujeme na náměstí Puerta del Sol. Do Madridu jsem jel s velkými předsudky. Po zkušenostech z jiných částí Španělska jsem měl tuhle zemi zafixovanou jako neudržovanou, bordelářskou, kde nic nefunguje, přitom je všechno předražené a nikdo neumí ani slovo anglicky. Ale úplně cítím, jak mě tenhle názor opouští.
Už proběhnutí pár uličkami Villaverde, které je v podstatě sídlištěm, a zastávka v tamních potravinách mě nahlodaly. A když teď procházíme centrem na náměstí Plaza Mayor, vidím, že jsem se dost unáhlil. Ovšem nejvíc mě dostává ten cvrkot. Miluju města, ze kterých je na první pohled cítit ten nádherně tepající život.
Teď přes Plaza del Humilladero a kolem Mercado de la Cebada přicházíme k bráně Puerta de Toledo. Počasí je prostě bezkonkurenční, ale listopadové dny jsou krátké i tady, takže už se všechno halí do předzápadového zlata.
S Péťou si připadám jako s profesionální průvodkyní, nebo spíš ještě líp, protože okruh prohlídky vymýšlí za pochodu a teď zrovna od hasičů pokuřujících před zbrojnicí zjišťuje cestu od brány ke královskému paláci.
Po Gran Vía de San Francisco se dostáváme ke katedrále de la Almudena, předtím ještě zastavujeme v parčíku za bazilikou de San Francisco. Očekávaný výhled z něj ale směřuje spíš do sídlištní části, takže pokračujeme do krypty katedrály.
Cedule u vstupu hlásí v mnoha jazycích dobrovolné vstupné a přítomný hlídač dává ostentativně najevo, že dobrovolně zaplatíme. Ne že by mi vadilo pustit pár korun, ale ze zásady nerad chodím kamkoliv, kde se platí vstupné, protože si pak připadám děsně jako turista. Ale tady to každopádně stojí za to. Ohromný a přitom zároveň klaustrofobický prostor dýchá tajemnem.
Na náměstí Plaza de la Armería nakukujeme skrz plot na dvůr královského paláce a smějeme se turistům, kteří za vstup na dvůr zaplatili.
Skrz zahrady paláce Jardines de Sabatini se pak po dlouhých schodech dostáváme do ulice Cuesta San Vicente. Chceme dojít k chrámu Templo de Debod, ale k tomu potřebujeme přejít tenhle široký bulvár. Na kterém není žádný přechod a panuje brutální provoz. Nakonec končíme až na nádraží Príncipe Pío u brány Puerta de San Vicente a k chrámu se dostáváme kolem původní zdevastované nádražní budovy.
Templo de Debod si Španělé ve 20. století přivezli z Egypta. Teď tahle více než 2 tisíce let stará památka sedí uprostřed parku a je to zatím nejchillovitější místo z Madridu. Tady chvíli pobudeme.
Nakonec zůstáváme až do západu slunce po šesté hodině a přes Plaza de Espaňa se dáváme na rušnou třídu Gran Vía. Neskutečně aut, lidí, blikající reklamy, kina, divadla...na takové místo jsem nenatrefil od návštěvy londýnského Picadilly. Přesně takovýhle šrumec je pro mě balzám na duši.
Po půl hodince chůze se dostáváme na Lazarskou, tu už poznávám a dávno jsem vytěsnil, jak se jmenuje doopravdy. Pak už jen pár kroků a stojíme u Puerta de Alcalá před vchodem do obrovského parku El Retiro. A unisono si říkáme, že by to chtělo něco k pití. Jenže je vážně teplo, nikam dovnitř se nám nechce.
Skrz část parku se dostáváme do krámku Día v ulici Calle de Ibiza a tady padá další můj předsudek o Španělsku. Ceny vskutku krásné. Takže odcházíme se dvěma lahvemi vína, sangrií a kupou olivových směsí.
Uvelebujeme se u velkého centrálního jezírka v Retiru. V zápětí se ozývá deficit vývrtky, ale správný gurmán se k pití dostane vždycky, takže po chvíli laborování s osobními věcmi protlačujeme špunt do lahve šikovnou větví. Teď už je to nirvána.
Odsud už se večer celkem slušně rozplývá. Do paměti se ale vryje v pozdějších hodinách časté projíždění policejního auta i několik pěších policistů. V parku by se pít nemělo, takže lahve každou chvíli s cinkotem decentně schováváme.
Dlouho po půlnoci balíme prázdné lahve. Překročit keříky vedle cesty se zdá nemožné, taky že přes ně padáme.
Paměť se taky rozhodla uložit, že brána, kterou jsme přišli, je teď zamčená. Zkoušíme další, ta taky, a ta vedle taky. Tady už bystrým okem odhadujeme, že to přelezeme, ale jen co se věším na plot, přibíhá z druhé strany slečna a anglicky křičí, ať neblbneme, že spadneme a že na druhé straně parku je brána otevřená celou noc.
Pak už paměť říká, že jsme se nějak ocitli u jiné brány. Taky zamčené a Péťa říká, že na to serem a přelezem. Jako laňky.
Pak najednou stojíme v metru, kde obchází několik vojáků se samopaly. Tady večer končí. Tedy v hlavě.

Nekonečné stopování

14. listopadu

Bolehlav nás probouzí chvilku před polednem. Zkouším zapnout mobil, který včera při odchodu umřel. Teď žije. A je plný SMSek od všech možných lidí, typu "Proboha, napis, ze zijes." Achjo. To jsem asi zas něco psal na Facebook.
Hm, v upozorněních akorát 25 lajků u fotky. Heh, ani nevim, že jsem ji tam dával. Ale jo, je dobrá. A co se teda děje?
Je suis Paris. To asi bude chtít kouknout na zprávy. Jo takhle. Přes sto mrtvých při útocích v Paříži. Tohle mě asi zasáhlo míň než by mělo. Spíš mě dojímá starost kamarádů, i když jsem teď od Paříže dál, než oni.
Zatímco nám Péťa chystá kafe, čtu nahlas kousek článku. Vznášíme se teď v kocovinovém oparu s myšlenkami na odjezd do Portugalska a tohle střetnutí s realitou zní jen jako taková ozvěna z úplně jiné dimenze.
A navíc není čas ztrácet čas, poledne na krku a skoro 600 kiláků před námi. Stopovat na velkou vzdálenost se chystám poprvé, ale optimismu mám na rozdávání. Vlastně ho máme oba, jsme dva mladí krásní studenti, kdo by nás k sobě do auta nechtěl. A navíc mám s sebou někoho, kdo už stopem najezdil asi pětkrát víc, než já za volantem. Takže po krátké konzultaci s mapou víme, že cedule Ávila, Salamanca, Portugal a Porto budou určitě stačit.
Madridské dálniční přivaděče má Péťa zmáknuté do detailu, takže i v téhle fázi se jenom vezu a před odjezdem z Villaverde akorát ve vyzkoušeném vietnamském krámku pořizuju protibolehlavovou Colu.
Na konečné ve Villaverde chvíli rozvíjíme teorie o tom, proč spousta lidí nastupuje do metra, které do města nejede, ale pak už frčíme na opačnou konečnou Moncloa na severozápadě města.
Od metra se ještě posouváme okolo brány Arco de la Victoria skrz malý parčík k vjezdu do areálu technické univerzity, kde je přímo na dálničním nájezdu naprosto parádní plejs na zastavení.
Teď už je půl druhé, takže naděje na dojezd do Porta ještě dneska si moc neděláme, ale když nás po slabých 20 minutách nabírá první auto, vlna optimismu je zpátky.
Španělštinu jsem se nikdy neučil, ale z několika slovíček a výrazů chápu, že se Španěl diví, proč chceme do Portugalska, když můžeme zůstat ve Španělsku. Stejný údiv už jsme totiž sklízeli při odjezdu od Mariany.
Nakonec nás nechává na okraji Ávily, zatímco komentuje panorama města, přičemž každé druhé slovo je bonito. Všechno odkýveme a jen co auto mizí za zatáčkou, taháme ceduli Salamanca. A pak chvilku zkoumáme zajímavou...no, nevíme co to je. Asi hodně stará věc ze čtyř sloupů.
Teda tady je ale mrtvo. Jedno auto za 5 minut. Ale máme štěstí. Po necelé půl hodince zastavuje postarší drobný muž v obrovském SUV, který už od první chvíle vypadá, že toho lituje. Batoh mi s opatrnou pečlivostí a zkřiveným úsměvem ukládá do vycíděného kufru. Když pak za sebou zavírám boční dveře, o nichž nevím, že fungují automaticky, mám už pocit, že se každou chvíli rozpláče.
Nicméně nakonec vyrážíme směr Salamanca, pán trošku pookřeje a snaží se konverzovat. Zvláštní. To, jak mluví, mi nezní ani trochu jako španělština. Takže když Péťa po chvíli zoufale zašeptá "Já mu nerozumim ani slovo", mám co dělat, abych se nerozesmál.
Při příjezdu do Salamancy kontroluju mobil a s překvapením koukám, že už je pěkně pozdě. Půl šesté, to snad ani nejde. Přístrojovka v autě ukazuje čtyři, to je daleko uvěřitelnější. Hodiny na telefonu pak několika skoky poskočí o pár hodin dopředu a pak se mobil vypne. Paráda, takže jsme bez telefonu.
Zastavujeme na mostě Puente Felipe VI. Péťa se ještě zkouší dotázat, jestli pán nepokračuje dál k Portugalsku. Ale ten na to začíná brebentit tou podivnou asi španělštinou, která mi spíš připomíná němčinu a mám chuť do éteru prohodit "Ja ja, raus, ja". Ale držím se a vystupujeme.
Bez mobilu jsme i bez mapy. Přímo u mostu jsou směrovky, ale žádná, která by směřovala do Portugalska, takže pokračujeme podél řeky spíš instinktivně a na okolo jedoucí auta zkoušíme bezvýsledně mávat cedulí Portugal.
Na příštím kruhovém objezdu už ale směrník do Portugalska je. Jdeme ještě o kousek dál, až míjíme historický římský most Puente Romano. Most tu je, ale ta mohutná řeka, podél níž jsme šli, někam zmizela. Nechápeme.
Za mostem si děláme stanoviště v zálivu autobusové zastávky. Přímo za semaforem, takže všechna auta stojící na červenou si můžou krásně prohlédnout naši ceduli a vzít nás.
Ale nikdo nás nebere. Hodiny teď nemáme, ale když už nám čekání připadá snad hodinu dlouhé, posouváme se dál.
Na dalším kruháči se utábořujeme na výjezdu směr Portugal. Trošku nešikovně, protože hned za sebou máme vjezd na parkoviště nemocnice. Kam jezdí překvapivě velké množství lidí a v autech sedí přesně dva typy řidičů. První před odbočkou zpomalují a posunky nám dávají najevo, že odbočují. A druzí, kteří předstírají, že nás nevidí a aby se vyhnuli jakémukoliv kontaktu, řežou to do ostré zatáčky plnou palbou, přičemž obvykle aspoň jedním kolem berou vysoký obrubník.
Slunce skoro zapadá, takže odhadujeme půl šestou a posouváme se zase o kus dál. Na dalším kruháči se usazujeme zase na zastávce a provoz najednou brutálně oslabuje. S padajícím šerem je to trošku kopanec našemu optimismu. Ale najednou z druhé strany přijíždí auto, které kolem nás před chvilkou dost pomalu projíždělo a řidič se slečnou si nás zaujatě prohlíželi. Teď slečna vystupuje a mává na nás. Do Portugalska nejedou, ale můžou nás nechat na půl cesty. Paráda. Hlavně nezůstávat na místě.
Z dálnice sjíždíme už asi po deseti minutách do vesnice San Esteban. Teď už je úplná tma a v téhle díře je jen pár domů, takže se nám z auta vůbec nechce. Páreček nám doporučuje přespat v hotelu a pokračovat až ráno. Ale to ani náhodou, to už se radši vrátíme do Salamancy, kdyby to mělo být beznadějné. Teď je ale teprv půl sedmé. Za odvoz chtějí selfíčko s námi a pak už odjíždějí kamsi do tmy.
Bezradně se rozhlížíme okolo. Tohle vypadá spíš jako takové dálniční zázemí, než jako vesnice. Jsou tu v podstatě akorát dva hotely a tři hospody. A naprosté ticho. Postáváme na prázdné křižovatce, když z pole vychází nějaké zvíře a ležérně se pokládá doprostřed silnice. "Víš jak se řiká, že někam choděj lišky dávat dobrou noc? Tak přesně tam teď jsme. Zrovna přišla."
Sem tam nějaké auto projede, ale absolutně nikdo nejede směrem k dálnici. Všichni jedou odnikud nikam. Až když se to zdá, že jsme vážně dojeli, zastavuje u nás auto se dvěma vysmátými mladíky, které k dálnici směřuje. Ale jedou do Salamancy. Ne, ještě vydržíme.
Neuběhne ani 10 minut a mladíci jsou zpátky. Že nás tedy hodí před hranice.
Že by někdo jel pro nic za nic 60 kilometrů někam a 60 zpátky, to se mi moc nezdá. Ale nastupujeme. Když pak z kluků vypadne, že jsou z Rumunska, tak se v duchu loučím v lepším případě se svými věcmi. Ale pořád se 160kilometrovou rychlostí blížíme k Portugalsku a za 20 minut už zastavujeme ve vesničce Fuentes de Oňoro, pár kroků od hraničního přechodu. Tak si zas pro jednou nafackuju za svou předsudkovitost. Na tohle nemám co říct.
Hodiny na španělské benzínce ukazují přesně 20:00. To je pořád supr. Pěšky přecházíme hranici a mávnutím proutku je o hodinu míň.
Portugalská obec na druhé straně hranice, Vilar Formoso, je o dost větší, než ta na španělská. Tak odsud by snad mohl někdo jezdit do vnitrozemí. Přes hranici totiž nejede absolutně nikdo.
Zkouším zapnout mobil, teď už zas funguje, i když ukazuje úplně nesmyslný čas. A hledám nějaké bydlení, kdyby bylo nejhůř a museli bychom zůstat tady. Díky bohu, hotel tu mají a 30 € za noc není taková rána.
Mezitím procházíme skrz vesnici na druhý konec, kde podle Google maps začíná dálnice. Stanoviště si děláme na konci výpadovky, přímo naproti restauraci Stone. No vida, je tady i kde pít.
A čekáme. Už zase v tichu. Nikdo nikam nejezdí. Doprčic. A v dálce pořád slyšíme kamiony. Kudy sakra jedou, když dálnice začíná až za námi? Ještě jednou hledám v Google mapách a ukazuje se, že kousek od nás je parkoviště náklaďáků, odkud je na dálnici samostatný nájezd. Takže se přesouváme. "Kamioňáci jsou úplně nejlepší," raduje se Péťa.
Jenže už jen dostat se na ono parkoviště je docela obtížné. Tedy ono není divu, ná dálniční odpočívadlo málokdo chodí pěšky. "Já se hrozně těšim, až se mě někdo zeptá 'Jé, tys byl v Madridu, jaký to tam bylo?' Protože mu budu moct říct 'Joo, mně se tam moc líbilo, přelejzal jsem ostnatý ploty ve Vilar Formoso a tak'," dělám si teď srandu, protože dnešní cíl jsme splnili. Jsme v Portugalsku a už zase sršíme dobrou náladou.
Nakonec se na nájezd dostáváme, ale není osvětlený, takže si tady za krajnicí hrajeme docela na sebevrahy. Silnice je totiž dost z kopce a kamiony to pěkně solí. Dostáváme se až na parkoviště, ale kamionů je tady strašně moc a nejde poznat, kdo spí, a kdo se chystá odjíždět. Vždycky nám najednou někdo za zády nastartuje a vystřelí pryč.
Takže se vracíme na silnici a dál sledujeme to mrtvo všude okolo. Na mobilu googlím, kolik je hodin (protože telefon tvrdí, že půlnoc). Skoro půl deváté. Jestli do půly nic nepojede, jdem do Stonu na kafe. Za odměnu.
V půlu otvíráme dveře restaurace a těžko říct, jestli jsme víc vykulení my, nebo obsluha. Vypadá to tady děsně luxusně a draze. A zároveň jako že jsme první a asi poslední hosti, kteří tady kdy byli. Dva číšníci sedí s kuchařem na baru a vypadá to, že poslední, co čekali, je, že někdo otevře dveře.
Zkouším to anglicky, jestli je otevřeno a můžeme na kávu. Panečku. Stačilo přejít hranice a najednou zas všichni mluví anglicky. Obsluha se probírá z tranzu, číšník nás usazuje a hned se ptá, odkud jsme. "Czech Republic. Republika Šeka." "Wow."
Obratem dostáváme velkou, výbornou kávu. Pořád jsme tu sami. Číšníci s kuchařem už jsou zase na baru a pouštějí televizi, asi spíš pro sebe než pro nás. Problikne na ní pár obrázků z Paříže, než číšník rezolutně přepíná na fotbal.
My radši koukáme z okna a pořád se nevěřícně smějeme tomu, že tam fakt neprojíždí absolutně nikdo. Ale po deváté najednou začíná šrumec. Jedno auto za druhým parkuje u restaurace a dovnitř se trousí lidi. Po 10 minutách je najednou lokál úplně našlapaný a stoly se začínají prohýbat pod spoustou jídel. Ony vlastně tyhle jižanské národy večeří o dost později, než my, takže jsme se zjevně jen trefili do hluchého času mezi kafíčkováním a večeřením.
Žádám o účet, pořád se rozhlížím po tomhle načančaném prostředí a hádám, kolik tak budou chtít za dvě kafe. "One sixty, please," říká číšník. Na zlomek vteřiny mě vzhledem k tomu, kde sedíme, napadne si tohle přeložit jako šedesát jedna, ale hned si uvědomuju, že to je asi nesmysl a ptám se "Like...one euro, sixty cents?" "Yep." Heh. Miluju Portugalsko.
V půl desáté už zas stojíme před restaurací a v zápětí strašně pomalu přijíždí auto. Zastaví kousek od nás, řidič doslova vypadne ven. Vypadá dost nacamraně. Nejdřív uklízí neskutečný bordel ze zadních sedaček do kufru a pak se lámanou angličtinou ptá, kam jedeme. "Porto." "Já Covilhã. Guarda dobrý?" "Dobrý." A tak sedáme k patrně opilému člověku. Jen co najedeme na dálnici, stává se ze šneka totální drak, který to krosí od kraje ke kraji a zároveň ve zpětném zrcátku vidím, jak se mu klíží oči. Nejdřív zkouším nějaký anglický small talk, ale řidič se vůbec nechytá, takže vždycky, když vidím, že mu padají víčka, kecáme nahlas blbosti česky, aby ho hluk probral.
Úspěšně se blížíme ke sjezdu do Guardy. Zrovna se radíme, jestli má cenu pokračovat dál, když se řidič ozve. "Porto ne dneska. Kombóju nebo hotel." Po několika návštěvách Portugalska už naštěstí vím, že "comboio" je portugalsky vlak a ne kombajn. Vlak nechceme, ale je pravda, že půl jedenácté už je při tomhle provozu asi dost pozdě na pokračování.
Hledám na Bookingu nějaký hotel. Přímo v centru za 25 € i se snídaní. Pořád miluju Portualsko. Řidiči říkám "Guarda super" a v zápětí už sjíždíme. Hned za sjezdem začíná pán rozhazovat rukama. "Comboio doleva, město tamhle. Comboio daleko do města. Comboio nebo Guarda?" Vlakem vážně nechceme, navíc pochybujeme, že by v tuhle hodinu nějaký jel. "Guarda." "Comboio ne?" "Ne, Guarda."
Čekáme, kde nás chlapík vysadí. Do Google map dávám adresu onoho levného hotelu a s nadšením sledujeme, že se blížíme přímo k němu. Nakonec nás nechává rovnou za rohem. Nádhera. "Muito obrigado, drive safe."
Pokoj přes Booking nerezervujeme. Hotely z toho platí docela velkou provizi, tak si říkám, že takhle třeba ještě dostaneme slevu. Na recepci nás vítá čiperný dědeček. "Našli jste nás na Bookingu? Ale nerezervovali jste, že ne?" "Ne." "Výtečně, výtečně. Noc je za 25 €." No dobře, ono je to dost levné už i takhle. Škrte.
Na pokoji akorát necháváme věci a hrneme se ven sehnat něco k pití. O Guardě jsme nikdy neslyšeli. Jako asi nikdo. Ale zdá se jako dost starobylé město. Mrtvé, ale nádherné. A stejně jako Porto vypadá, jako by ho někdy nedávno z gruntu zrekonstruovali.
Mrtvo je tady vskutku víc, než je zdrávo. Trochu míň, než v Mladé Boleslavi. Až když přicházíme do ulice António Sérgio, jsou najednou všude okolo dunící bary. Ale my bychom radši něco, co si můžeme vzít ven. I v Portugalsku je teplo jako na jaře. V navazující ulici Cidade de Safed, která už nás obloukem vrací zpátky do hotelu, se před barem ptáme servírky s cigaretou, jestli tu mají nějaké otevřené obchody. Nemají. V tuhle hodinu ani náhodou. Achjo, aspoň nějaké rákosky? Ne, nic.
Tak vezmeme za vděk nějakou hospodou. Bar Holland kousek od hotelu se nám zdá docela budget. Bílé víno ale mají vynikající. "Where are you from, anyway?," ptá se bodrý starší číšník, když nám nese druhou lahev. "Czech Republic. Republika Šeka." "Oh, very nice!"
Se třetí lahví nastává docela zamlženo a po odchodu z hospody už je to totální blackout. Nicméně to, že jsme zavřeli bar v Guardě, si pamatujeme bezpečně. Odcházeli jsme suverénně poslední, když si číšník za tři sedmičky vína řekl o 9 €. Miluju Portugalsko.

» Pokračování - Porto na dosah