Z Teheránu do Prahy na blind - cestopis

Let přes Turecko do Istanbulu

13. srpna

Dal jsem si budíka na 8:45, abych Emine náhodou nezdržoval, ale když se hrabu z postele, ještě spí. Chci si dát sprchu, ale koukám, že jsem někde ztratil ručník. Buď jsem ho nechal na hranicích při těch několikerých celních prohlídkách, ale spíš mám pocit, že jsem ho nechal viset v záchodové kabince v obchoďáku. No, odtamtud už ho chtít nebudu.
Chvíli se kochám krásným výhledem z okna, než Emine pár minut před půl desátou vyleze z postele. Zalepené oči a hrozně se omlouvá, že kvůli ní musím vstávat tak strašně brzo. Zrovna tentokrát mi to ani tak brzo nepřipadá, navíc po tom příznivém časovém posunu. Ale stejně mě vždycky hrozně potěší, když potkám někoho, kdo má nastavené vnímání denních dob stejně jako já. Takže se jen směju a loudím z ní ručník.
"Můžeš si dát rychlý kafe, ale do 10 minut musíme jet," nabízí, když vylezu ze sprchy. Tak nabídkou životabudiče si mě získá každý. Ale s díky odmítám, protože bych nerad zdržoval. "Já budu mít kafe od šéfový," chlubí se. "Budem ji vyzvedávat. Já ji vozim do práce a ona mi za odměnu nosí kafe."
Vyjíždíme chvilku po desáté a Emine ty serpentiny dolů do města řeže víc než včera po těch 4 pivech. A u toho po mně kouká a znovu se omlouvá, že jsme museli vstávat tak brzo a že vypadám hrozně ospale. "Za to nemůžeš, já takhle vypadám první tři hodiny po probuzení ať vstanu kdykoliv," směju se.
Zastavujeme u činžáku pár kroků od centra. "Budu tě muset vysadit tady, dál do práce už jedu pryč od centra," omlouvá se Emine. "Ale nikam nechoď! Musíme počkat na moji šéfovou, ona neumí anglicky ani slovo a vždycky mi hrozně závidí, když tu mam nějaký cizince," směje se. Že se šéfová blíží poznám, když si všimnu ženské v poklusu se dvěma kelímky. "Vidíš, já ti řikala že mi vždycky donese kafe. A taky vždycky zaspí!" Se šéfovou prohodím akorát merhaba, protože pak už turecky umím jenom ček džumurieti. Zvědavě si mě prohlíží, zatímco Emine brebentí něco turecky. Na rozloučenou zvu Emine do Prahy, pak ještě objetí a v zápětí už sleduju v dálce mizící auto. Tak a jsem zase sám. Letí mi to až ve 4 odpoledne, tak musím vymyslet, kde se ten půlden plátěnkovat. No začátek je jasný, nejdřív se půjde na kafe!
Vykračuju si po bulváru Cumhuriyet, kam jinam než k AVM, když mě zastavuje skupinka kluků v mém věku. Ptají se, odkud jsem, a hned mi třesou pravicí. Chtějí vědět, jestli je Praha hezké město, tak samozřejmě říkám, že jedno z nejhezčích. "Do Česka můžem jet bez víza žejo?", vyzvídají. "Já myslim že do EU vízum potřebujete...ne?", ptám se nejistě já. "Česká republika je v EU??", koukají na mě šokovaně. "Jasně, už skoro 15 let," musím je zklamat. "To tam je tolik zemí? Já myslel, že tam je akorát Německo, Francie a Švýcarsko...," hledí na mě jeden z kluků, když ho druhý doplňuje "a Anglie!". "No zrovna Švýcarsko tam není, ale jinak je tam těch zemí 28," směju se. Chlapci vypadají zklamaně, ale nakonec mi ještě nabízejí nocleh a když říkám, že už letím pryč, přejou mi ať si užiju Istanbul. Ježiš mně se bude po těchhle neturistických končinách stýskat.
Sedám na zahrádku před obchoďákem s ledovým kafem a sendvičem, a koukám, kde budu vlastně v Istanbulu bydlet. Na Couchsurfing se mi v takhle velkém městě nechce, hádám, že se tam zabavím sám. A tak koukám po hotelích. Co se pamatuju z červnového transferování, tak letiště Sabiha Gokcen, kam létá Pegasus, je pekelně daleko od města v asijské části. Tak nakonec bookuju pěkný hotýlek ve čtvrti Kadikoy přímo na asijském břehu Bosporu, za 550 Kč na noc i se snídaní.
Po jedenácté se sbírám z kavárny a říkám si, že bych tady mohl ještě splašit sluneční brýle. Ty, co jsem si před týdnem koupil v Teheránu, už jsem samozřejmě rozflákal, a ve Vanu panují vcelku íránské ceny, tak se to asi líp pořídí tady než v Istanbulu. A tak mířím znovu ke křižovatce u Burger Kingu, protože okolo byla spousta obchůdků s oblečením.
Obcházím kolem něčeho, co vypadá jako takový zdejší malý bazaar. Jen co vezmu do ruky jedny brýle, chytá se mě mladý prodejce asi v mém věku a ptá se, proč si chci kupovat brýle, když už mám jedny na očích. Ukazuju zlomenou nožičku a on hned nabízí, že mi je opraví, že přece nebudu utrácet za nové. "Počkej tady!", volá a běží do vedlejšího obchůdku. A za chvilku se vrací se spravenými brýlemi. Chci mu dát aspoň 10 lir, když už se dobrovolně připravil o byznys, ale důrazně to odmítá. "Co vůbec děláš v takový díře jako Van?", ptá se udiveně, když už jsem na odchodu. "Cestuju z Íránu," odpovídám a zpátky dostávám šokovaný výraz. "V Íránu je to nebezpečný...ne?", hledí na mě prodavač zvědavě. Tak říkám, že ani trochu a zběžně povídám, co jsem tam všechno projel. "To je bomba. Nechceš jít na oběd? Já to tady můžu zavřít," nabízí. Strašně rád bych šel. Život lidí v těchhle končinách mě hrozně zajímá, ale člověk si těžko popovídá, když neumí jazyk. A tenhle kluk mluví perfektně anglicky. Jenže už je skoro 1 odpoledne a mně se nechce utrácet za taxíka na letiště, radši bych se tam dostal nějak normálně. A tak vysvětluju, že mi to za chvíli letí do Istanbulu a musím se rozloučit.
Emine mi radila, ať si prostě stopnu pár maršutek a že nějaká z nich určitě pojede na letiště, které se prý kurdsky řekne havaalani. Z poslední návštěvy vím, že na letiště jezdí i městský autobus, protože jsem se s ním tehdy svezl do centra. Jenže od té doby jsem ho neviděl a nikdo z místních o jeho existenci neví. Tak zkouším přesně to, co radila Emine, ale bez úspěchu. Pár řidičů se mi zjevně snaží něco poradit, ale nerozumíme si, a jiní řidiči mi vztekle zavírají před nosem. Tak si říkám, že vyrazím pěšky. Minimálně hodinu ještě rezervu mám, a když mě začne tlačit čas, tak prostě vezmu taxíka. Těch je tady všude plno. Beru to ještě naposled přes AVM, abych si na záchodě natočil vodu, a doufám, že mě ochranka u těch bezpečnostních rámů nezačne podezřívat, že tam s tím obřím báglem trénuju než přijdu na ostro.
Od obchoďáku mířím nejkratší cestou k hlavnímu průtahu městem. Hrozně mě lákají všechny ty drobné kavárničky kolem cesty. Pivo mi popravdě v Íránu ani tolik nechybělo, víc mi vadila ta vzácnost kafe. Tady se kafe sežene na každém rohu. Ale už nemám čas zastavovat, a tak na chuť kupuju aspoň ayran na cestu, což je další turecká věc, kterou miluju.
Po půlhodince svižnější chůze se dostávám na hlavní silnici, která vede mimo jiné k 5 kilometrů vzdálenému letišti. Sytě žlutými maršutkami se to tady jen hemží. Stačí mi stopnout první, řidič na havaalani souhlasně kývne a říká si o 2 liry. Okamžitě jsem se stal středem pozornosti a ostatní cestující, ačkoliv neumí anglicky, se mi snaží jeden přes druhého radit, jak se k letišti dostat. Maršutky totiž přímo k letišti nezajíždějí, staví jen u odbočky z hlavní silnice. Když u téhle odbočky zastavujeme, osazenstvo maršutky mě vystrkuje ven a někteří mi třesou pravicí. Jsem jediný, kdo vystoupil. Teď mě čeká ještě kilometrový pochod podél liduprázdné čtyřproudé silnice k letišti. Lampy v jejím středu jsou ozdobené portréty Erdogana a tureckými vlajkami. Vzpurným Kurdům se musí dát najevo, kdo je tady pánem. Moje babička říkávala jména hloupých na všech sloupích.
Nějakých 100 metrů před terminálem stojí obří policejní checkpoint, vzhledem k tomu nulovému provozu dost předimenzovaný. Projíždějící auta policisti zastavují, já procházím bez povšimnutí. Na parkovišti před terminálem vidím zaparkovaný ten městský autobus, po kterém jsem se sháněl. Přímo před vchodem stojí několik vojenských aut. U vchodu čeká první bezpečnostní kontrola. Procházím dovnitř a koukám, že je to tu ještě chudší a prázdnější než v červnu. Všechny obchůdky jsou zavřené, zbývá jen kavárna. Tak sedám tam, dávám kafe a využívám hluchý čas, abych se podíval, kam se vydám z Istanbulu. K mému překvapení je doprava po zemi dost obtížná, nebo spíš nemožná. Do Řecka nemůžu najít žádné vlaky ani autobusy. Do Bulharska pár autobusů jede, ale ty doby jízd jsou šílené. Do Sofie nejmíň 10 hodin, přitom je to jen nějakých 500 kiláků. Takže ve výsledku mě nejvíc zaujme zase letenka. A ne do Evropy, ale na Kypr. Přesněji řečeno ten okupovaný, severní. Na letiště Ercan to z Istanbulu létá několikrát denně a za dost lidové ceny. Tak to ještě prozkoumám večer, zní to jako zajímavá odbočka.
Teď už jdu k přepážce zahodit batoh, protože economy+ má dokonce v ceně zavazadlo a přednostní check-in. Když kráčím podél fronty dopředu, přijdu si strašně důležitě. Dvě eura příplatek a jaký je ze mě boháč. Na přepážce odevzdávám v podstatě prázdný batoh, protože elektroniku i íránskou vodnici jsem v obavě z rozbití přendal do skládacího příručního batůžku. Přecházím k bezpečnostní kontrole a čekám, co bude. Posledně si mě tady celníci odvedli a na pár minut odešli s mým pasem. Tentokrát procházím bez problému. Sedám do drobné odletové haly, která má jen 4 gaty, a oknem koukám na těch pár letadel, co tu přistává. Na té krátké runwayi to před posledním exitem neubrzdí skoro žádné, většina musí dělat otočku o 180° a vracet se.
K letadlu se na tomhle letišťátku chodí pěšky. Nastupuju po předních schodech a koukám, co ještě za ta dvě eura dostanu. Prvních pár řad je od zbytku letadla oddělených záclonkou, ale jinak to vypadá jako normální economy. Když si sednu, tak koukám, že jsou tu i sklápěcí sedačky. Rozestupy mezi sedadly na to sice dělané nejsou, ale jelikož za mnou, přede mnou ani vedle mě nikdo nesedí, tak se to použít dá. Když letušky zavírají dveře, rozhlížím se a v oddílu před záclonkou sedím úplně sám.
Kdo má strach z létání by se asi na letišti ve Vanu moc dobře necítil. Vypadá to, že délka runwaye je tady asi "tak akorát". Před startem dojíždíme na její úplný konec a děláme otočku o 180°. Ale pro ty, kdo se nebojí, je to jeden z nejkrásnějších leteckých zážitků. Od země se odlepujeme těsně před místem, kde povrch dráhy střídá hladina jezera. Prudce nabíráme výšku a ta krajina pod námi je prostě dechberoucí. Obří jezero a kolem dokola špičaté vrcholky hor. Teď mě i docela mrzí, že jsem to nakonec přece jen nevzal po zemi. Na druhou stranu, s tou spolehlivostí dopravy tady si říkám, že bych přes Turecko nepřejel ani do konce léta.
S nabranou výškou letušky zatahují záclonku a na stolku mi přistává kafe a panini, která má na obalu vytištěné moje jméno. 2 € very fuckin' well spent.
Letiště Sabiha Gokcen je jako obvykle přetížené, takže po 2 hodinách letu kroužíme půl hodiny nad Bosporem a prohlížíme si Istanbul ze všech úhlů. Nojo, economy+, ale pořád sedím v nízkonákladovce, která si nemůže dovolit Atatürkovo letiště.
Přistáváme s půl sedmou. Můj batoh překvapivě vyjíždí po pásu okamžitě, tak jdu hned shánět dopravu. Google mapy ukazují, že od Kadiköy jsme nějakých 40 a od centra 50 kilometrů, takže taxík nepřipadá v úvahu. Ptám se na informacích, jestli je tady nějaká městská doprava. To prý ne, ale mám jet Havabusem, což má být nějaký letištní expres, který mě bude stát 20 lir. No, mohlo by být hůř. Havabus stojí hned před vchodem. Řidiči dávám batoh, platí se prý až před odjezdem. "A kdy se bude odjíždět?", ptám se trochu nervózně. "Brzy," směje se řidič. Nastupuju a koukám, že v autobusu nikdo jiný není. A zrovna když mi začíná šrotovat, jestli se tady s odjezdem čeká do 100% obsazenosti jako ve Vanu, zastavuje kousek od nás na první pohled městský autobus. Na sobě má napsáno E11 a Kadiköy.
Okamžitě vystupuju, popadám batoh a jdu se optat. Lístek stojí jen 5 lir a na konečnou v přístavu Kadiköy to prý trvá půl hodiny. Tak tohle letiště je ale vážně na odstřel. Nekonečné fronty, všude chtějí člověka natáhnout a ani poradit neumí. Platím lístek a za pár minut odjíždíme.
Autobus to kulí hezky po dálnici, sjíždí z ní až na okraji čtvrti Kadiköy. A hnedka schytáváme kolonu, která se jen hodně neochotně sune kupředu. Na mapách koukám, že jedeme přímo nad linkou metra, takže při nejbližší příležitosti vyskakuju a klesám do hlubin stanice Göztepe. Tady mě lístek stojí 4 liry, takže pořád dost lidovka. Překvapuje mě, jak je metro moderní a čisté. Na hraně nástupiště jsou vyznačené polohy jednotlivých vagonů a dveří. Souprava přijíždí vzápětí a na konečnou Kadiköy to trvá jen něco přes 5 minut. Vybíhám po schodech a na první pohled poznám, že tady se mi bude taky líbit. Je tady stejně živo jako ve Vanu, hned u výlezu z metra je několik provizorních stránků, kde pečou všelijaké laskominy, přes Bospor je vidět zapadající sluníčko, a nikde žádní turisti. No prostě nádhera.
Z hlavní nábřežní třídy odbočuje spousta úzkých strmých uliček. V jedné z nich je i můj hotel Kosk. Postarší recepční mi nejdřív dává klíč od pokoje, kde už někdo bydlí. Když se to vracím reklamovat, zjišťuje, že pro mě vlastně jednolůžkový pokoj nemá. Tak dostávám grátis upgrade na rodinný pokoj, který zabírá celé podkroví. Tak Istanbul začíná pěkně. Na pokoji jenom pouštím klimatizaci, protože takhle u vody je horko a ještě vlhko, zahazuju bágl a hrnu se ven na kebab.
Vybírám si velkou restauraci na rušném nábřeží a koukám, že tady taky konečně mají to, co znám pod pojmem kebab z Evropy. Ale stejně objednávám Adana kebab, což je zase to, co pod pojmem kebab znají v Íránu. Už po 2 dnech mi chybí. A k tomu štědrou dávku ayranu. Nejlepší!
Chtěl jsem zajet přes Bospor omrknout evropskou část ještě dneska, ale když dojím, táhne už na desátou, takže jdu radši zpátky do hotelu dovymyslet plán na další cestu. Ten pokoj, co jsem za 5 stovek dostal, je fakt celkem luxusní. Je to vlastně ložnice, obývák a dost prostorná koupelna. Takže se rozvaluju na gauči, v televizi puštěné turecké hitovky a čtu si o Kypru.
Kyperští celníci prý pouštějí lidi do okupované části, ale nepustí zpátky přes hranici nikoho, kdo má v pase razítko ze severokyperského letiště Ercan, protože vstup na území přes okupovanou část považují za nelegální. Takže na chvilku tenhle parádní plán, jak se dostat do Evropy, vzdávám, ale hned mě napadá, jak to obejít. Na pohyb po EU přece stačí občanka. Tak dám prostě severním celníkům pas a jižním občanku. A poznaj kulový, kudy jsem přišel. A svoje odhodlání ještě posiluju tím, že občanovi EU bude přece členská země EU těžko zakazovat vstup na území. Takže kupuju tu levnou letenku do Ercanu (opět economy+ s Pegasem) a pak koukám, kam se vydám z jižní části. Na Balkán odsud v podstatě nic nelétá. Ryanair má docela dost levných letů z letiště Paphos do západní Evropy. Ale to už se mi po zkušenostech z loňska nechce riskovat, ve vrcholící sezóně na blind. Nerad bych propálil kalhoty. Nejlevnější letenka je do Vídně s aerolinkami Level. Tak nakonec beru tu. A odtamtud to třeba ještě vezmu někam po zemi.

Den v Istanbulu

14. srpna

Už je to pár dní, co jsem nemusel vstávat na budíka. A jelikož tenhle parádní hotel má snídaně do 11 (za což automaticky dávám do recenzí 10 bodů z 10), hrabu se z postele až po desáté. Turecko je naštěstí mimo jiné taky země kafe, a ta omamná vůně elixíru života je cítit už od výtahu, takže se postavím na nohy celkem rychle. Po jedenácté vyrážím ven a směřuju hnedka k přístavišti přívozů přes Bospor. O Istanbulu nevím sice zhola nic, ale Google mapy jsou poseté památkami jenom v evropské části, takže hádám, že den bych měl asi strávit tam.
V přístavu je strašně živo, odplouvá jedna loď za druhou a těch cílů na opačném břehu je na výběr překvapivě hrozně moc. Vybírám naslepo linku do Eminönü, protože mi to hezky zní, a platím 4 liry za lístek. Sedám na otevřenou palubu, kde je dokonce bar, a okamžitě vyplouváme. Bospor je širší než jsem si představoval, a to hemžení lodí v něm je šílené. Vcelku rychle se před námi otevírá vyloženě majestátní výhled. Na opačném břehu se na kopci tyčí kopulovité střechy mešit a jeden minaret vedle druhého.
Do frekventovaného přístaviště Eminönü připlouváme po slabé půlhodince. Přecházím přes přilehlý most Galata, kde plno Turků rybaří, a mířím ke stejnojmenné věži, která je jednou z ikon města. 67 metrů vysoká kamenná věž ze 14. století stojí na kopci ve čtvrti Karaköy. Stoupám úzkými uličkami vzhůru a přemýšlím, proč se cítím tak nesvůj. Až když stanu u paty věže, tak mi to dojde. Od vchodu se totiž táhne nekonečná fronta. Turisti! Jsou všude. Sakra tak od tohohle jsem si za ten měsíc na Středním východě hodně odvyknul. Galata je nádherná stavba, ale nejsem vůbec schopný se na to soustředit a radši procházím dál. V supermarketu kupuju svačinu a ayran, sedám na náměstí Şışhane do stínu jediného stromku a znechuceně sleduju tlupu Číňanů, jak se s bagáží zmateně potácí přes silnici. Číňani, tak to je konečná.
Šlapu zase do kopce, protože se chci dostat na třídu İstiklal, na jejímž vzdálenějším konci se nachází známé náměstí Taksim. Třída İstiklal je rušná pěší třída, jejímž prostředkem projíždějí historické tramvaje. Jak procházím od začátku na konec, říkám si, že to tu vzhledem k architektuře i obchodům vypadá jako v libovolném středoevropském hlavním městě. U vyústění na náměstí Taksim zapadávám do kavárny Espressolab na ledové Americano a sedám do 2. patra s výhledem. Teda nečekal jsem, že ten rozdíl proti opačnému břehu Bosporu bude až takhle silný. Vlastně jsem dost zklamaný. A ty davy turistů tomu vůbec nepřidávají. Asi jsem si měl přece jen radši najít hostitele přes Couchsurfing. Nechci být k Istanbulu nespravedlivý, jen mi ta exotika Středního východu prostě chybí a mám teď radost, že letenku pryč jsem koupil už na zítřek.
Na TripAdvisoru koukám, co bych tady ještě neměl minout. Vychází mi z toho v podstatě jen Modrá mešita a Hagia Sophia. A tak z kavárny pádím nejkratší cestou s kopce dolů na nábřeží, po kterém sviští tramvaje. Na jednu z nich nasedám, přejíždím most Galata a za ním tramvaj stoupá úzkými uličkami k těm slavným mešitám.
Když jsem před pár dny na Google mapách kliknul na recenze u letiště Sabiha Gokcen, psal tam někdo naštvaně "Kdyby si radši postavili pořádný letiště, než co 100 metrů mešitu". Teď vystupuju z tramvaje na zastávce Sultanahmet a říkám si, že těch 100 metrů ani nebyla nadsázka. Jedna mešita stojí hnedka u zastávky, a pak je to samý minaret kam oko dohlédne.
Přes rozlehlé náměstí Sultanahmet obcházím Modrou mešitu a vcházím do drobného bazaaru Arasta. Přímo v něm prodávají jenom turistické cetky, ale hned za ním se mi daří usmlouvat cenu za sluneční brýle, protože ty, co mi včera spravil prodavač ve Vanu, už jsem zase rozflákal. Fejkové ray-bany mě stojí 25 lir. Kousek za stánkem s brýlemi už stojí Hagia Sophia. Vystavěná byla už v 6. století, tehdy jako katedrála, a ve své době to byla největší stavba na světě. Až v 15. století byla přestavená na mešitu a posledních 80 let slouží jako muzeum. Vstupné stojí 80 lir, což jsou víc než troje fejkové ray-bany nebo čtyři kebaby, takže se kochám jen zvenku.
Od Hagiy Sophie klesám zpátky k Bosporu do přístaviště Eminönü. Cestou na úzkých chodnících zakopávám o tlupy Číňanů s obří bagáží, a asi mi to aspoň pro teď stačilo. V přístavu hned kupuju jízdenku do Kadiköy a za chvilku se naloďuju. Na lodi se rozhlížím kolem sebe. Ani jeden turista. To mě fakt fascinuje, že ten Bospor slouží jako taková izolace. I když ona je pravda, že ubytování v Istanbulu je obecně docela levné, tak když lidi jedou za památkami, asi nemají důvod ztěžovat si život přívozem. Zato já jsem teď setsakra rád, že jsem byl včera líný ubytovávat se moc daleko od letiště.
Půlhodinka plavby a už se vyloďuju ve svém rádoby středovýchodním Kadiköy. Jdu se na chvíli zchladit do hotelu a tam si říkám, že ač jsem se chtěl z pocitu povinnosti na večer ještě vrátit do evropské části, tak už na to peču. Těch turistů bylo tak akorát. A tak se s půl sedmou vydávám znovu ven, ale přístav tentokrát míjím a sedám na nedaleké molo. Ten výhled odsud na kopec posetý minarety je víc než parádní a lepší než zblízka, kor se zapadajícím sluníčkem.
Do focení se zaberu tak, že se vydávám dál až za soumraku. Pokračuju dál podél břehu, teď už ne Bosporu ale Marmarského moře. K břehu moře přiléhá dlouhý park, který se táhne kam až dohlédnu, a je tady děsný klídek. Jak zapadlo slunce a vzduch už má snesitelnější teplotu, plno místních tady bruslí a běhá.
Park končí až tam, kde se od břehu zvedá útes. Šlapu po schodech a scenérie se najednou mění. Stojím na konci ulice, která je z obou stran posetá bary. A všude plno lidí. No vida, tak oni Turci přece jen umí pít! Samí místní, žádný Číňan s bagáží. Barová ulice absolutně nebere konce. Lepší než pražská Dlouhá. No jestli ještě někdy do Istanbulu, tak jedině Kadiköy!
Až po dobré půlhodině chůze střídají bary obchody. A je to ten pravý asijský bordel! Boty a hadry poházené bez ladu a skladu na chodníku. Procházím skrz tenhle mumraj, pak po uzoučkém schodišti, a najednou koukám, že jsem skoro doma, u přístaviště přívozů. A tak jdu do včera vyzkoušené restaurace na poslední "íránský" Adana kebab, u stánku vedle kupuju vychlazený Efes a jdu to zatáhnout na hotel. Táhne už na jedenáctou, a mně to sice zítra letí až ve 12:30, ale zase ze Sabihy Gokcen. A tam ty 3 hodiny předstihu na mezinárodní let nejsou zbytečné pravidlo, ale takové nezbytné minimum.

» Pokračování - Pěšky přes kyperskou hranici