Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Noční let do Teheránu

21. března

Necháváme za sebou neproniknutelnou tmu nad Černým mořem a křižujeme zářivý pás pobřežních světel, jak pomalu nalétáme nad tureckou pevninu. Hodinky jsme cestou z Prahy přetočili o tři a půl hodiny, takže už táhne na íránskou půlnoc. "Teda ještě ti seženem pásku přes oko a budeš za dokonalou pirátku," směju se přes půl letadla. Štědrou svačinu ukrajinských aerolinek jsme už zbodli, a tak teď pobaveně sleduju, jak Péťa zkouší už několikátý způsob uvazování šátku na hlavě.
V poloprázdném letadle jsme za exoty. A tentokrát ne kvůli tomu, jak jsme hluční. Jsme tady totiž asi jediní běloši. S Peršany v bezprostředním okolí máme seznamování za sebou, a postarší manželé přes uličku už nám stihli i nabídnout dezert. Moc bohatou konverzaci ale nezvládáme. Íránci znají z angličtiny jen pár slovíček, ačkoliv mluví překvapivě dost dobře německy. Ale z němčiny zas máme jen naprosté základy my, takže si moc nepokecáme.
Za chvíli už máme přistávat, ale znovu nalétáme nad vodu. Zčásti v hlavě zkoumám mapu, jestli to může být Kaspické moře, ale z větší části ve mně teď graduje napětí z toho, kam to vlastně letíme. A můžou za to hlavně kamarádi, co se se mnou před odletem loučili, jako bych letěl do války. Teďka mi šrotuje, jestli jsem přece jen trochu nepodcenil přípravu, kterou jsem pojal klasicky stylem, jako když normální lidi jedou na Mácháč.
Přesvědčivě klesáme a scenérie pod námi najednou nabírá grády. Rozeseté bludičky v temné krajině střídá ostrá záře. Teda přistával jsem za tmy už hodněkrát a ve spoustě měst, ale tohle jsem ještě nezažil. Ohromná světelná plocha, které nejde dohlédnout na konec.
Konečně se kola dotýkají runwaye. Teda na to, jak celé město zářilo, je letištní plocha dost temná. I podle toho rachotu a drncání bych spíš hádal, že jsme přistáli na poli. Zastavujeme uprostřed runwaye. Tak to jsem taky ještě nezažil, myslel jsem, že se to ani nesmí. Hádám, že piloti nevidí na cestu. Stojíme dobrých 5 minut, než se k nám připojí kordon různě barevně blikajících aut a doprovodí nás na stojánku.
Vystupujeme a sledujeme letušku, jak se na špičkách vyklání z letadla a snaží se dosáhnout na desky s papíry, které jí kolega se škodolibým výrazem podává. "You know i can't go out!" zpražuje ho ostře po chvíli. Nojo, sukně a žádný šátek. To mě nenapadlo, že se to hrotí už na letištní ploše. Ale je pravda, že schůdky zespoda bedlivě sleduje několik policistů.
Vstupní chodbu do terminálu zdobí velkoformátové fotky z celého Íránu. Fascinovaně zkoumáme, co všechno bychom mohli stihnout navštívit. Od pasové kontroly očekáváme po všech historkách z internetu aspoň menší výslech, ale nic se neděje. Razítko dostáváme po letmém pohledu na vízum a s úsměvem. Dokonce jsme asi jediní, komu celníci nerentgenují bágl.
Vstupujeme do odletové haly a nestačíme zírat. Na to, že jsou skoro 3 ráno, je tu šrumec jako v poledne. A hned se nás chytá taxikář s nabídkou odvozu. Netuším, co od téhle země čekat, takže nasazuju ostražitost level Maroko a okamžitě odmítám. Chci pořídit SIMku a objednat nám odvoz přes zdejší UBER, který tady funguje pod názvem SNAPP. Ale taxikář je rychlejší a prodavače ve stánku operátora oslovuje ve fársí. A v zápětí dostáváme odpověď, že operátorovi nefunguje systém. Teda nechci být přehnaně paranoidní, ale skoro bych řekl, že taxikář věděl, co hodlám se SIMkou dělat, a tak se postaral o to, abych žádnou nedostal. A tohle podezření ještě sílí, když po nás přicházejí ke stánku Íránci, a ty prodavač pryč neposílá.
Taxikář je neodbytný a cupitá za námi. Nabízí odvoz za 150 tisíc (asi 75 Kč), což zní až pohádkově dobře, takže mu nevěřím. Od Íránců mám totiž info, že úplně nejvýhodnější cena, co se dá do 60 kilometrů vzdáleného centra usmlouvat, je 400 tisíc. "Nechte nás. Teď nikam nepojedeme, chceme si vyměnit peníze," snažím se ho zbavit. "A potom?" usmívá se. "Potom nevim, třeba si dáme něco k jídlu, ale s váma nikam nepojedeme," trvám na svém.
Stoupáme si do fronty ke směnárně. Taxikář se drží pořád vedle nás a přizval si kamaráda. Do řeči se s námi dává Íránec, co stojí ve frontě před námi. A bez nějakého uzardění nahlas říká, že těmhle taxikářům nemáme věřit, že nás odrbou. A radí nám jít si sehnat odvoz ven. To byl i můj další plán, když Snapp zjevně nerozchodíme.
Za 100 € bychom podle středového kurzu měli dostat asi 5 a půl milionu riálů, ale dostáváme něco přes šest. To je hodně zvláštní. Doufám, že to není něco jako monopoly money. Balíček bankovek je tak tlustý, že ho nedokážu nacpat do peněženky. Teda, ještě že jsem vyměnil jen stovku a ne všechna eura, co vezu.
Taxikář je vcelku navztekaný, když se ho konečně zbavujeme. Vycházíme ven a hned se nás chytá kolega, který jako by mu z oka vypadnul. Vlastně jsme prvních pár vteřin mysleli, že je to pořád on. Stejná kožená bunda, stejně ulízlé vlasy. A tenhle nabízí cenu dokonce jen 100 tisíc. A teď mi to došlo! "100 tisíc tomanů nebo riálů?" ptám se nadšeně, protože mám radost, že jsem ten trik konečně prokouknul. Íránci totiž vedle riálů používají taky cifry v takzvaných tomanech. A jeden toman je 10 riálů. A jistěže taxikář nabízí cenu v tomanech. Zdlouhavým smlouváním se dostaneme na 75 tisíc tomanů a taxikář vypadá odhodlaně, že níž už prostě nepůjde.
"Jakou máte cenu?" otáčí se k nám asi jediná skupinka dalších Evropanů na celém letišti. Němečtí baťůžkáři, co mají z toho smlouvání stejnou srandu jako my. A jedou taky do hostelu Kojeen. Nojo, ono v Teheránu těch možností moc není. Skoro už to vypadá, že pojedou s námi, protože jejich taxikář nabízí 100 tisíc. Jenže když se ten náš dozví, že by měl vézt víc lidí, tak jde s cenou dost nahoru. A tak nakonec jedeme zvlášť.
Řidič nás odvádí od taxi stanoviště a dlouhou chodbou míříme k veřejnému parkovišti. Tak my pojedeme ve 3 ráno s nějakým nelicencovaným čičmundou. To jsem úplně nechtěl, ale teď už je takový hloupý couvnout. Cestou míjíme v tuhle hodinu zavřený vchod do metra. No jistěže. Tak to máme z celého světa asi vážně jenom my v Praze tak osvícené radní, kteří s jistotou vědí, že metro na letiště se nevyplatí.
Z celého obřího parkoviště máme namířeno k suverénně nejstaršímu a nejobouchanějšímu autu. Přijde mi to hrozně komický, ale vtípky si nechávám pro sebe, protože taxikářovi by asi bylo jasný, co komentuju.
Z parkoviště najíždíme rovnou na dálnici, která má snad 6 pruhů v každém směru. Jsou to úplně první dojmy, ale Írán jsem si vážně představoval trochu víc zaostale. Zatím si připadám jako v Americe. Mýtné brány a kdejaké sloupy zdobí zářivá dekorativní světla a podél dálnice vlají vlajky.
Taxikář točí takové otáčky, že v nádrži snad musí být vír. Jak přijíždíme do města, přestává být tak zamlklý a ukazuje se, že i docela umí anglicky. Dělí se o cigarety a nabízí nám čaj. Ale připadá mi, že si není úplně jistý, kam jedeme. Co chvíli děláme otočky o 180°, až najednou sjíždíme do potemnělých bočních uliček a křižujeme je sem a tam. "Are you scared?" otáčí se na mě řidič, když najednou uprostřed uličky zastaví. Přiznám se, že bych asi trochu byl, kdybych po očku nesledoval GPS, která mi naštěstí funguje i bez internetu. Jsme asi tak 200 metrů od hostelu, takže se sebejistě chvástám, že scared nejsem.
Když konečně parkujeme před hostelem, je už po čtvrté hodině. Teda teď si skoro přijdu jako zloděj já, že chci dát za takovou štreku jen 75 tisíc. Ale řidič jakékoliv dýško rezolutně odmítá.
Naši známí Němci závod z letiště vyhráli a už stojí na recepci. Ale jejich řidič prý taky slušně bloudil. Recepční nevypadá, že by se nějak hrnul do práce, a místo aby si ode mě vzal pas, nám nabízí čaj. Jsou 4 ráno a jelikož za tuhle kůču platíme 50 € za noc, radši bych se aspoň trochu vyspal. Ale nechci urazit. Tak teda dáme čaj. Recepční s námi sdílí svůj životní osud. Utekl sem z Afghánistánu. "Většina Íránců Afghánce nesnáší. i Pákistánce. Koukají se na nás jako na opice," svěřuje se s pro mě dost překvapivou zkušeností.
Když se odebíráme do postele, je už po páté ráno a venku zlehka svítá. Nad tím, že snídaně je do 10 ráno, se musím ušklíbnout. O takové snídani si nechám leda zdát.

Novoroční Teherán

22. března

Probouzím se po poledni íránského Nového roku. Píše se datum 1.1.1397. Ne že bych neužil ještě trochu spánku, ale na to máme v Teheránu moc málo času. Navíc Péťa už zvládla i tu brzkou snídani.
Na recepci se ujišťuju, že můžu ven vylézt v krátkém rukávu, a vyrážíme. A protože bych sezobnul aspoň něco malého k snídani, zkoušíme hned první malý krámek na rohu. "Tak tady ty ceny asi ani nebudem muset přepočítávat," směju se při pohledu na prvních pár cenovek. A to jsem si ten přepočet na koruny tak hezky nacvičil. Škrtnout tři nuly a vydělit dvěma. Za balíček sušenek tady chtějí 8 Kč, limonáda v plechovce mě stojí pětikorunu.
Internet pořád nemáme, takže nemáme ani detailní mapu města. A tak se trochu naslepo vydáváme směrem, kde má být centrum. První dojmy jsou vyloženě idylické. Sluníčko peče, ptáci švitoří, stromy kvetou a ulice jsou vylidněné. Tohle je jiná paráda, než ty teploty pod nulou, ze kterých jsme včera odlétali.
Už po pár minutách míjíme policejní stanoviště vedle sympatického parčíku. Taková plechová buňka s okny kolem dokola, kde se tísní snad 10 policajtů. První test našeho dress codu. Ale vypadá to, že ten je vůbec nezajímá. Někteří strážci zákona se vyklánějí z oken a div neslintají, jak nemůžou spustit oči z Péti. Měníme si pozdravy, které následuje sborové Welcome to Iran.
Obcházíme parčík a scenérie se z rezidenční části mění na takovou business čtvrť. Široký bulvár obklopují věžáky, ve kterých sídlí převážně banky. Všude kolem je pořád hrobové ticho a nikde nikdo. Ten státní svátek tady zjevně berou fakt vážně.
Před cestou mě celý internet varoval, že nechat se v Íránu zatknout za špionáž kvůli pár fotkám je dost snadný. A tak si první fotky pořizuju až když míjíme bývalou americkou ambasádu, ze které Íránci už dávno udělali muzeum a říkají mu doupě špionů. Muzeum je stejně jako všechno okolo zavřené, ale obvodovou zeď zdobí propagandistická grafitti.
"Tyvole vidíš ty hory??" Došli jsme na konec zdi a sousední ulicí teď vidíme na majestátní zasněžené vrcholky pohoří Alborz. Ale ne někde v dálce. Vypadá to, že kdybychom pochodovali slabou půl hoďku, budeme už potřebovat cepíny. Takže nalevo doupě špionů, před námi velehory a napravo přes ulici stojí kostel. Jde nám hlava kolem.
Hory si necháváme v zádech a pochodujeme vstříc centru po širokém bulváru. Tady už jsou tu a tam otevřené obchůdky a před nimi postávají lidi. Všichni nás bedlivě pozorují. Usmívají se a tu a tam zdraví. Nečekal jsem, že budeme přitahovat pozornost až takovýmhle způsobem.
"Nebejt těch perskejch nápisů, tak bych asi nepoznal, že nejsme v Evropě," komentuju okolí a Péťa souhlasně přitakává. Ulice je vzorně čistá, parkují podél ní nová auta všech světových značek a silnici co pár minut brázdí autobusy, co vypadají jako Citara od Mercedesu. Ani žádný šok, co se týče oblečení, se nekoná. Ještě jsme nepotkali ani jeden čádor, chlapi na sobě mají džíny a košile, a hidžáby na ženských hlavách spíš tak decentně posedávají upozaděné na drdolech.
Široký bulvár měníme za souběžnou úzkou uličku, kde jsou otevřené v podstatě všechny krámky. Jen nás brzy trkne jedna věc. Úplně ve všech prodávají osvětlení. Lustry, žárovky, světelné řetězy a tenhle sortiment ještě místy doplňují pračky. Nic jiného tady není, anebo je to zavřené. Ze dveří obchodů slýcháme jeden salam za druhým, občas proložený welcome to Iran a where are you from?.
"Tohle snad musí bejt myšlený jako nějaký podprahový působení. Ti řikám, že než dojdem na konec, potáhnem přes rameno lampu," vtipkuju, když už ulicí procházíme přes 10 minut a řada obchodů se světly nebere konce.
Přicházíme na rozlehlé náměstí Imáma Khomeiniho. Světla a pračky tady v obchodech doplňuje další elektronika včetně mobilů, a tak máme naději, že seženeme SIMku. Ale teď si konečně připadám jako v tom třetím světě, který jsem od začátku očekával. Všichni si s námi chtějí povídat, ale konstruktivní odpověď na praktickou otázku nám nikdo moc dát nechce. Až po neúspěšných pokusech v několika obchodech, kdy jsme vlastně nedostali ani odpověď na to, jestli SIMky prodávají nebo ne, pochodujeme na radu jednoho prodavače do nedalekého vestibulu metra. Šokuje mě jedna věc. Zatím se s námi všichni bez problémů baví anglicky.
Krámek operátora Iran Cell v metru skutečně je, ale zavřený, stejně jako všechno ostatní. Teďka doufáme, že tenhle spící režim tady vážně bude trvat jen první tři novoroční dny a ne celý náš pobyt.
Khomeiního náměstí spojuje s nedalekým palácem Golestan široká pěší zóna obklopená stánky s občerstvením, které nám dělají pěkné chutě. Nakonec už neodoláme a kupujeme dva velké kelímky šťávy z granátových jablek. Přemýšlím, jestli se tady u takovýchhle věcí smlouvá. Ale protože prodavačka si říká o nějakých 50 korun za oba, tak se jen s pocitem bohatého zápaďáka v duchu ušklíbnu a tahám ze štosu bankovek další stotisícovku.
Pétě už chybí ke štěstí jenom zapalovač, který nakonec sežene u afghánského bezdomovce. Na tyhle lidi má Péťa talent. Že je to Afghánec víme proto, že se tím chlubí. Za zapalovač si podle mlsných pohledů zjevně představoval nějakou protislužbu, takže se ho úplně nedokážeme zbavit. Když už se odhodlá k sahání na vlasy, tak radši pohodlný stín mešity, před kterou jsme se uvelebili, opouštíme. Doprčic a já myslel, že za tohle se tady bičuje.
Potkáváme čím dál víc drobných mešit. Všechny jsou krásně zdobené modrobílými kachličkami, které mi hrozně připomínají portugalské azulejos. Palác Golestan jen míjíme, protože vstupné pro cizince je 200 tisíc riálů. Takhle rozhazovat se nám hned první den nechce, když jsme celý pobyt odkázaní jenom na hotovost, co jsme si přivezli.
Míjíme ještě pár plakátů usměvavého Rouháního a Khomeiniho a už zaplouváme do hlubin Velkého bazaru. Zkraje jsou ještě po stranách obchůdky s oříšky, olivami a dalšími dobrotami, ale velmi rychle přicházíme do naprostého liduprázdna. Všechny obchůdky jsou zabedněné a nikde nikdo. Je tady takové ticho, že slyšíme ozvěnu vlastních kroků. Jen nad hlavou se nám občas ozývají rány. Po chatrné průhledné plastové střeše poskakují kočky. Za chvíli už jsme ztracení v nekonečném bludišti. Doleva doprava, nahoru dolů. Tu a tam potkáváme další bloudící duše a občas na nás z obrazu zavěšeného ve vzduchu shlíží Rouhání nebo Khomeini. Fascinuje mě, jak je tady natahaná elektřina. Připomíná mi to slavné obrázky z ulic v Thajsku. Nerozmotatelná změť kabelů se plazí po stěnách a povlává ve vzduchu.
Bloudili jsme už dobrou půl hodinu, když jsme konečně spatřili světlo na konci chodby. A vydali jsme se za ním. Najednou mizí střecha a obchody se rozestupují. A ocitáme se v úplně jiném světě. Jako bychom prošli nějakou červí dírou. Evropsky vystajlované město je pryč a teď jsme jako někde v severní Africe. Pořád nemáme ponětí, jak je to tu s bezpečností, takže když se na nás všechny íránské oči stočí jako na vetřelce, ze všeho nejdřív ukládám foťák. Je to tady o poznání chudší. Jako že vážně brutálně. Žádné naleštěné budovy, jen jednopatrové zjizvené domečky. Ulice je špinavá a po zemi se válí prodejci všech možných cetek. Ale mezi těmi cetkami na nás vykoukne krámek s mobily. Prodavač sice neumí ani slovo anglicky, ale že chceme SIMku brzy pochopí a prodává nám ji za 45 tisíc i s 2 GB internetu.
Procházíme ulicí dál a pořád vstřebáváme, jak se mohlo to prostředí na možná kilometrové vzdálenosti takhle proměnit. Je tady strašně živo. Ulice jsou přelidněné a všechny obchody jsou otevřené. Hádám, že jsme ve čtvrti, kde si něco jako držení státních svátků nemůžou dovolit. Dobrá příležitost splašit něco k jídlu, protože doteď jsme nepotkali ani jednu restauraci a tady je spousta bister. Ale žádné nevypadá, že by se nám do něj úplně chtělo jít. Ne že bychom si hráli na fajnovky, ale radši bychom tenhle výlet přežili bez střevních potíží. Když se do jednoho konečně odhodláme vlézt, sedí na pultu vedle jakési omáčky ovčí hlava. Zkouším trochu ostýchavě zjistit, co za maso to v té omáčce plave, ale obsluha neumí ani slovo anglicky, tak se mi to nechce pokoušet.
Hádám, že tady už asi na žádné památky nenarazíme, tak vyrážíme k nejbližší stanici metra. "Tyvole...rozhlídni se, teď mi to došlo. Vidíš tady nějakou další ženskou?", ukazuju na lidi kolem nás. Jsou tady vyloženě jenom chlapi, většina věkem tak pod 30 a probodávají nás pohledy. Už ne tak milými jako před Bazarem, spíš si už zas připadám jako Harry Potter, když se propadnul do Obrtlý ulice. A protože na takovýchhle místech mám oči i vzadu, tak si taky brzo všimnu, že jsme sledovaní. Dva mladíci se na přelidněném chodníku odhodlaně proplétají mezi lidmi asi dva kroky za námi. Zkouším je setřást a zastavuju u stánku, kde předstírám, že mě hrozně zajímá olivový olej. Batoh ležérně přehozený přes rameno sundávám a omotávám si popruh kolem ruky. Mladíci nás míjejí, ale o pár kroků dál předstírají, že je hrozně zaujaly ponožky. A jen co je znovu mineme my, klušou zase za námi.
Zkouším ještě jeden úhybný manévr, stoupám si k silnici a jakoby zkoumám obchůdky na druhé straně ulice. Když se po chvíli otáčím, už je nikde nevidím. v duchu si říkám, že jsem byl asi jenom paranoidní. Ale po pár krocích už jim stojíme tváří v tvář. Počkali si na nás schovaní za stánkem. Vyšší z kluků drží v ruce šroubovák a štěká na mě něco v perštině. Nechce se mi věřit, že by tohle mělo být přepadení, za bílého dne a na rušné ulici, jenže mě nenapadá, co jiného by to mohlo být. Navíc to nevypadá, že by se kvůli nám někdo z kolemjdoucích stresoval. Pár lidí se otáčí, ale mračí se spíš na nás než na ně. Po chvíli vzájemného štěkání ve dvou různých jazycích naznačuje mladík se šroubovákem, ať jdeme dál. Stejné gesto na nás ukazuje i pár Íránců postávajících okolo. Ale mně už se tady dál rozhodně jít nechce. Přeskakujeme hluboký příkop mezi chodníkem a silnicí, přebíháme na druhou stranu a rázujeme opačným směrem. Hádám, že takhle snadno se z toho nevyvlíknem. Mladíci přeskakují příkop taky, ale zastavují na kraji silnice a jen se za námi vztekle dívají.
"Co to sakra bylo?" kouká na mě Péťa šokovaně, když už máme namířeno k jiné, kilometr vzdálené stanici metra. "Já nevim... Myslim, že nás chtěli přepadnout. Drželi se nás jak klíšťata už pěknejch pár minut, proto jsem dělal ty zastávky," vysvětluju, protože Péťa si toho sledování vůbec nevšimla.
Přicházíme k metru Meydan e Mohammadiyeh, platíme v přepočtu 4 Kč za jízdenku a vyrážíme zpátky do hostelu. Teheránské metro má 8 tras a interval při svátečním odpoledni jsou 4 minuty. Na nástupišti je žlutou barvou výrazně oddělená část pro ženy a podobně vybavená přijíždí i souprava. Je sice celá průchozí, ale v přední části má bariéru, která odděluje ženskou část. Vypadá to, že většina lidí tohle dělení respektuje, ačkoliv přece jen ne tak úzkostlivě, jak bych čekal. Teď už i tušíme, kde íránská vláda kvůli sankcím nakupuje - panel se zastávkami se totiž občas vypne, načež na něm problikne nějaké sdělení v čínštině.
Vystupujeme po 10 minutách svižné jízdy na náměstí Haft e Tir, kousek od hostelu. Teď už bychom nějaký oběd vážně užili, a tady je i docela šrumec, tak se rozhlížíme po restauracích. První nám padne do oka TFC - Tehran Fried Chicken. Toho změněného písmenka v logu si na první pohled nevšimneme, je to KFC okopírované do posledního detailu. Nakonec usedáme o kus vedle do no name bistra. s objednávkou nám pomáhá ochotná Íránka, protože jakkoliv je z nás obsluha nadšená, neumí bohužel ani slovo anglicky. Dvě plněné bagety s pitím vyjdou na 40 Kč. s obsluhou jsem o peníze chvíli zápasil, protože jsem se s těmi stotisícovými bankovkami spletl o řád a 4 stovky za dvě housky s masem mi přišly trochu moc.
Když odcházíme z bistra, je už po půl šesté. Fasády okolních domů se halí do zlata a my až teď koukáme, jakou mají i ty obyčejné činžáky zajímavou architekturu. Každý dům je úplně jiný, specificky zdobený, ale přitom k sobě všechny pasují.
Péťu v hostelu přemlouvám, aby si šla lehnout, protože z toho vstávání na snídani jsem unavený i za ni. A zatím si sedám na pohodlně zařízenou zahradu a snažím se rozchodit Snapp, abychom večer mohli vyrazit někam dál, když už teď máme internet. Od recepčního zase dostávám čaj a protože Snapp nefunguje, zkouší mi s tím pomoct. Nakonec ještě přestává fungovat internet a protože USSD rozhraní je ve fársí, svěřuju telefon plně do jeho rukou.
Ukazuje se, že nás prodavač přece jen napálil. Nebo jsme se možná spíš nepochopili. K SIMce žádná data nebyla, takže internet doteď frčel na dobré slovo. Recepční mě posílá do krámku vedle, dobít kredit. Ten mi prý mimochodem dobijí v podstatě v jakémkoliv obchodě. Teď už dostávám vážně 2 GB dat, a to za 50 Kč. Akorát ten Snapp ne a ne rozchodit. s mojí SIMkou si z nějakého důvodu nerozumí. Po chvíli už můj problém řeší všichni přítomní Íránci - jeden volá na infolinku Snappu, další na infolinku operátora a třetí Googlí. Ale marně. A tak nakonec koukám, kam bychom mohli vyrazit metrem. Čtvrť Tajrish úplně na severu pod horami vypadá velmi sympaticky, nabušená honosnými památkami.
S devátou večerní tahám Péťu z postele a vyrážíme. Metro prý jezdí jen do 11 (haha, aspoň v něčem je trochu horší než v Praze), tak to kdyžtak zpátky riskneme normálním taxíkem. Ale jak pochodujeme ke stanici, tak nás elán do nočního objevování docela opouští. Město je totiž úplně mrtvé. A to je teprve 9 večer. Jediní, koho potkáváme, jsou vágusové. Ne že bychom se tu cítili nějak nebezpečně, ale Tajrish je víc než 10 kilometrů daleko, takže to tam může vypadat úplně jinak. Třeba jako v té čtvrti na jihu. Navíc nemáme žádnou spolehlivou dopravu. A tak to, když takhle vzájemně nahlas dopřemýšlíme, u stanice vzdáváme.
Říkáme si, že aspoň uděláme takové kolečko kolem čtvrti. Je tady sice úplně mrtvo, ale aspoň jeden podnik, kde budou mít třeba čaj, tady snad musí být. Míjíme docela majestátně nasvícený kostel, podle map je to arménská katedrála. Plot kolem ní je ale tak bytelný a vysoký, že bychom spíš tipovali nějaký vojenský areál. z hlavních bulvárů zaplouváme po půlhodině marného procházení do bočních uliček. Jediné, co občas prosvěcuje tmu jsou loga neskutečného množství bank.
Temnými uličkami bloudíme taky úplně zbytečně. Nikde nic. Až se najednou vyloupneme u parčíku, který známe už z odpoledne. Teďka vidíme, že je plný dekorativních světel, kolem nichž posedávají na dekách íránské rodinky. Některé piknikují, některé hrají deskové hry a některé jen tak vegetí. Tak přece jen se tady nechodí spát se setměním. Tak proč je kruci všechno zavřené? Snad je to fakt jen kvůli tomu svátku.
Pomalu to otáčíme zpátky do hostelu, když začne okolním tichem znít hudba. Zprvu ji slyšíme jen s velkou ozvěnou, ale jak procházíme ulicí dál, zvuk sílí. Někdo tady hraje na harmoniku. A vážně nás sluch nešálí. Boční uličkou se k nám pomalu blíží starší chlapík s harmonikou na krku. Tak tohle je ale krutě poetická chvíle. Jen nám nejde na rozum, jestli si šel zahrát takhle do ulic pro radost, nebo čeká v tom liduprázdném městě nějaké milodary.
Ta plánovaná velkolepá noc nám skončila dost brzo, do hostelu se vracíme už před jedenáctou. Ale my máme vlastně stejně ještě práci. Víme, že tady chceme zůstat ještě jednu noc, ale taky víme, že dalších 50 € za tenhle krcálek nechceme platit ani náhodou. A tak koukáme, kam se uchýlíme zítra. A zatímco žadoníme u spousty lidí na Couchsurfingu, co nás sami od sebe kontaktovali už dávno před cestou, posloucháme krásný zvuk harmoniky. Chlápek nás snad musel sledovat. Stojí pod oknem a hraje a hraje.

» Pokračování - Svobodné hory nad Teheránem