Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Město zoroastriánů a lapačů větru

25. března

"Petr! You are leaving?", volá na nás Mohsen přes dvůr, když se po poledni hrabeme s bágly ven z pokoje. Na souhlasné přikývnutí je mi odpovědí notoricky známý refrén Never mind, I'll find, someone like you. S tím hlubokým mužným hlasem zvládá Adele dost dobře. V zápětí už nám jeho žena nosí snídani, a pozor, i kafe! Tady je svět ještě v pořádku. Netváří se u toho, jako bych si poručil kaviár. Stůl je v mžiku plný jídla. K haldě našeho oblíbeného arabského (nebijte mě, Peršani) chleba máme všechno od vajíček a zeleniny po sezamovou pomazánku a med. A to kafe je vynikající.
Mohsen se hrozně zajímá o život v Čechách a chlubí se svou sbírkou mincí z celé Evropy. A tak mu do ní přidáváme ještě nějaké koruny. "Opouštím tě. Teď už můžu na cestu kolem světa," vtipkuje na svou ženu a bere nám bágly, protože si je tu chceme nechat do večera. Péťa nám sehnala nějaký Couchsurfing, ale není to na 100 % a protože Couchsurfing je tady nelegální, radši se tím nechceme chlubit. Takže oficiálně večer "nejspíš odjíždíme". "Teď to fakt vypadá, jako když vyrážíš na cestu světa," směju se, když si Mohsen naloží bagáž na záda a zamíří ven.
"To je prostě jet lag, ono 3 a půl hodiny už neni uplně málo. A jestli tady veškerá doprava jezdí takhle pošahaně v noci, tak se toho jen tak nezbavíme," přemýšlím nahlas, proč pořád tak vyspáváme, když o půl druhé vyrážíme ven. S tou první vyměněnou stovkou eur už jsme docela zatočili, a tak nejdřív míříme ke směnárně, kterou nám doporučil Mohsen. Má být hned vedle Chrámu ohně. Tenhle název zní hodně slibně. O Yazdu jsme koneckonců slyšeli jako o centru zoroastrismu, ačkoliv o tomhle náboženství nic nevíme. Tedy kromě toho, že zoroastriáni mají i v Íránu dovolený alkohol. A Chrám ohně má být něco jako jejich nejposvátnější místo.
První dojmy za denního světla jsou skoro až šokující. Nechce se věřit, že jsme pořád ve stejné zemi. Tady už to trochu víc odpovídá představám, jaké jsem o Íránu a vlastně celém regionu míval. Domy jsou drobné a mají hrozně malá, nebo vůbec žádná okna. Vypadají jako postavené z písku. Všechno je takové špinavější, zaprášenější. A rozpálené. Teď už Pétě to zahalení fakt nezávidím, slunce peče jako ve vrcholícím létě. Nejvíc mi to tu připomíná poslední marocká městečka před Saharou.
U Chrámu ohně jsme za slabých 20 minut. Teda mapy tvrdí, že jsme tady, ale...já nechci být zlý, ale nechce se mi věřit, že tohle je ono. Okolo je vysoká zeď, ale trochu na budovu vidíme a vypadá to prostě jako taková trochu honosnější vilka. Měli by si to přejmenovat, takhle budí moc velká očekávání. Za vstup chtějí 200 tisíc, což se nám vůbec platit nechce. Směnárna je v baráku naproti, v 1. patře, které disponuje takovým hezkým ochozem. A tak trochu podvádíme a prohlížíme si to ještě hezky z vrchu. A soudíme, že tohle nám za 200 tisíc vážně nestojí. Ve směnárně tentokrát dostáváme za 100 € dokonce 6 a půl milionu. A hned vedle objevujeme turistické infocentrum. Zjevně je to tady dělané spíš pro íránské turisty, ale jeden prospekt mají dokonce i v angličtině a francouzštině.
Tak povinnosti máme hotové, Péťa zkouší domluvit sraz s Couchsurferem, kterému bychom mohli říkat třeba Ali. Sedáme do stínu uprostřed čtyřproudého kruhového objezdu vedle chrámu. Asi by nás to normálně nenapadlo, ale piknik si tady dělá tolik íránských rodinek, že sotva najdeme místo. Než se usadíme, ozývá se ze stran občasné Welcome to Iran.
Ali přijíždí vzápětí a vede nás k autu, kde už sedí další Couchsurfer. Během pár vět chápu, že se Pétě nepovedlo dohodnout, jestli tedy nocleh máme nebo ne. Aliho angličtině se moc rozumět nedá.
Náš nový společník je slušně spálený Novozélanďan John ve slaměném klobouku. Jedeme o pár bloků dál na oběd. My jsme ještě tak přecpaní ze snídaně, že si dáváme jen salát a ayran. Respektive chutná to přesně jako ayran, ale v Íránu tomu říkají doogh. Obsluha ani Ali tuhle naši objednávku nedokážou moc pochopit a pořád čekají, kdy si objednáme normální jídlo. Jenže normální jídlo v Íránu znamená něco s masem, takže to by si Péťa jako vegetariánka dát nemohla, ani kdyby hlad měla.
Při zmínce o vegetariánství taky postupně začíná lézt na povrch Johnova osobnost, když mezi sousty kebabu mimoděk procedí, že vegetariáni mají zakrnělé mozky. Za chvíli už trousí moudra na všechny strany. O stupidním islámu, stupidním Íránu a o Sorosově plánu vyhladit s Ilumináty bílou rasu a nahradit ji Araby. Já se snažím vstřebat, s kým jsme se to střetli a jak může mít takovéhle názory člověk, který už podle svých slov procestoval prakticky celý svět. A jak ještě navíc může při tomhle vidění světa využívat nocleh zadarmo u stupidního muslima a stupidního Íránce. No, já jen fascinovaně zírám, ale pro Péťu je tohle jako bodnutí do vosího hnízda, takže na sebe ti dva za chvíli přes stůl štěkají a Ali zmateně kouká na mě a patrně doufá v nějaké vysvětlení, protože se se svojí angličtinou evidentně nechytá. Takže se pouštím do jednoduchého vysvětlení, v čem je podstata sporu a snažím se vyhnout tomu, že je John napůl přesvědčený, že ho Ali jako nevěřícího psa v noci podřízne.
Péťa rezignovala a John teď loví zbytky kebabu v zubech a měří si nás pohledem jako úplné pitomce. Ali prolamuje napjatou atmosféru a chce nás vzít do zoroastriánského muzea. S tím souhlasíme docela nadšeně, asi bychom o tom měli něco vědět, když už jsme v Yazdu.
Vstupné pro místní je 15 tisíc, pro cizince je to 150 tisíc. To je celkem ostrý rozdíl. Ali se představuje jako náš průvodce po Yazdu, takže to má zadarmo. Areál, kde se muzeum nachází, vypadá jako takový letohrádek à la Írán. Hezká zdobená budova s obří zahradou kolem dokola. Dostáváme komentovanou prohlídku a náš průvodce je další komická postavička. Budova je 80 let stará, ale průvodce všechno vypráví tak povýšeně, jako by se právě tady stal z opice člověk. Než se přesuneme dovnitř, dostáváme výklad o šikovných zoroastriánech, kteří tady donedávna zvládali hrdinně zemědělničit. "Any questions?", dostáváme po každých pár větách otázku tak povýšenou, jako bychom byli na přednášce z atomové fyziky.
Prohlídka je nějakým způsobem čím dál komičtější. Za takový vrchol bych označil, když průvodce 5 minut pojednává o tom, jak byli zoroastriánští architekti geniální, když vedle sprch navrhli oddělenou šatnu, takže se zoroastriáni nemuseli mýt a převlékat v jedné místnosti. John pak tuhle komickou situaci posouvá téměř do absurdního dramatu, když každých pár minut trousí ironické poznámky ve smyslu jací jsou věřící pitomci.
Konečně se dostáváme k zajímavější části, když průvodce mluví o zvycích a tradicích. Nejvíc nás zaujme Tower of Silence - to je místo, které prý měla v minulosti každý zoroastriánská komunita. Nějaký kopec nebo horu, na jejíž vrchol se vynášela těla zemřelých a nechávala se tam svému osudu. V Íránu jim to prý kvůli infekcím zatrhli před pár desítkami let. Jedna taková hora stojí i u Yazdu, tak tam se rozhodně půjdeme podívat. Ale když jsem mluvil o tom vrcholu přednášky, tak jsem se spletl. Ten nastává teďka. Ali přihazuje ke zvykům a tradicím historku, kterou prý v minulosti slyšel. Že když se v zoroastriánské rodině narodí dítě, vyrobí rodina víno, které pak vypije při jeho 18. narozeninách. Průvodce chytá naprostý amok. "Proč se stýkáte s takovým lhářem?! Proč jste sem přivedli lháře?! Tohle je lhář, lže vám!!", křičí, načež začíná ostrou hádku s Alim ve fársí.
Snažím se krotit vášně, protože to vypadá, že ti dva se na sebe každou chvíli vrhnou. John mezitím prohlásí, že je to celé bullshit a zdejchne se. "Omlouvám se...za tuto nepříjemnost," vrací se průvodce k přednáškovému tónu po tom, co chvíli zhluboka dýchal. Jsme na konci prohlídky, mizíme ven. John sedí ve stínu a otráveně se Aliho ptá, jestli můžou jet domů. Teď cítíme vhodnou příležitost zeptat se, jak to bude s naším noclehem, ale Ali nás předběhne. "Já se moc omlouvám, že vás nemůžu hostit. Všichni se ke mně nevejdete, bohužel," vysvětluje. Spadnul mi kámen ze srdce. S Johnem a anglicky nemluvícím Alim bych asi pod jednou střechou ve zdraví nepřežil. Ale když už jsme takhle s místním, tak se ptáme, kam zajít za kafe. Protože jsme, stejně jak v Teheránu, zatím neviděli ani jednu kavárnu. Ali nás nakládá do auta, že nás někam zaveze.

Zajíždíme do nejstarší části města. Tady to vypadá vyloženě tajemně. Žádný z domů nemá vůbec žádná okna, a uličky jsou hrozně úzké, takže si připadáme vyloženě jako v nějakém labyrintu. Od Johna poprvé slyšíme něco pozivitního - máme se v kavárnách ptát po střešní terase, protože ráno na jedné takové byl a byl odtamtud jeden z nejpůsobivějších pohledů, co kdy viděl.
Ali nás vysazuje hned za středobodem celého Yazdu - komplexem Amir Chaqmaq. Okolo je vážně spousta kaváren a čajoven. Slídíme v přilehlých uličkách a pokukujeme uvnitř po schodech. Pochodíme asi až v páté kavárně. Uvnitř je prázdno a obsluze děláme radost, že se jako jediní zákazníci drápeme o dvě patra výš až na střechu. Kromě kafí objednáváme ještě melounové freshe. Celé nás to dohromady stojí něco přes 50 Kč.
Nesedíme u stolečku, ale na takové pohovce, či jak to nazvat. Už jsme si všimli, že takovéhle pohodlné posezení je tady v každém druhém podniku. Výhled přes střechy je vážně zajímavý. Kromě té vyprahlé krajiny vyniká z téhle perspektivy to množství lapačů větru. Ale ještě víc mě zajímá parádní pohled do ulice, který se odsud naskýtá. Můžeme hezky stalkovat Íránce a přitom na nás u toho nikdo nezírá jako na mimozemšťany. Pokud jde o lidi, tak proti Teheránu je tady patrný hrozný rozdíl v oblékání. Většina žen má na sobě černý čádor.
Jak si bez pojmu o čase chillujeme na střeše, připomene nám až pomalu zapadající slunce, že vlastně nemáme kde spát. A tak volám Mohsenovi. "Petr! Never mind I'll find, someone like you," zpívá mi do telefonu, než se stačím zeptat, jestli pro nás má pokojíček i dneska. Má. A vzápětí volá Reza a ptá se, kdy přijedeme za ním do Sirjanu. "Můžete zůstat klidně týden!", raduje se do telefonu, když říkám, že asi pozítří. Ta zdejší pohostinnost nás skoro dojímá...
Zpátky do hostelu vyrážíme až se západem slunce. Jak přestalo žhnout, ulice se zaplnily a teď už jsme zase středem pozornosti. Where are you from a Welcome to Iran zní ze všech stran, podání ruky nestíháme počítat a vrcholem je slečna, která Péťu zpovídá stylem novinářky, zatímco se kolem nás utvoří hlouček a lidi si nás natáčejí. Tohle už je vyloženě celebrity life.
"Díky, že jste zpátky!", vítá nás Mohsen hned u dveří. "Batohy už máte v pokoji, dáte si čaj?", směřuje nás na pohovku na dvoře a běží do kuchyně. Za chvíli už nese konev plnou čaje, a tak se na oplátku dělíme aspoň o zbytek mandlí a oliv. Na dvoře je teď docela šrumec. Portugalci, Francouzi, Kanaďani...docela dost cizinců, na to, že venku jsme doteď nepotkali ani jednoho.
S devátou večerní vyrážíme ještě jednou ven. Rádi bychom něco k jídlu a taky viděli, jak město žije v noci. "Buďte opatrní!", apeluje na nás Mohsen, než nás pustí ze dveří. Další varování. Já se fakt nechci rouhat, ale hrozně by mě to zajímalo, jestli je fakt šance, že by se nám tady něco stalo. Zatím to vypadá, že nás akorát možná zavalí tíha lichotek.
Yazd teď ožil neskutečným způsobem. Hlavní ulicí se pomalu sune nekonečná kolona aut. Míříme ke komplexu Amir Chakhmag, nejstarší čtvrť Yazdu míjíme po obvodu. Musíme se smát, jak chytře to tady mají vyřešené s pojmenováváním ulic po Khomeinim. V Maroku totiž měli vždycky zjevně hrozný problém určit, která ulice je úplně nejdůležitější a zaslouží si pojmenovat po Mohammedovi V. Tady na to šli chytřeji. Jdeme po třídě Imáma Khomeiniho a boční ulice jsou označené čísly. 1st Imam Khomeini alley. 2nd Imam Khomeini alley. A tak dále.
Jak dorazíme k Amir Chakhmag, koukáme po tom šíleném množství stánků s jídlem. Ty tady ještě před pár hodinami nebyly. Péťa zkouší z prodejců mámit, jestli mají něco vegetariánského, ale jen kroutí hlavou a nepomáhá ani Google překladač. Tak nakonec zastavujeme u 70leté babičky, která sedí na obrubníku a před sebou má dva kotle s tradiční íránskou polévkou ash. V té podle Googlu někdy maso je a někdy není. Tak bereme oba druhy a uvidíme. Nakonec jsme spokojení oba, v mojí polévce jsou kousky hovězího, v Pétině ne. A stálo nás to dohromady 12 tisíc, takže nějakých 6 korun.
Sedáme s polévkou na obrubník a spoléháme, že takhle si nás nikdo nevšimne a najíme se v klidu, ale v mžiku máme společnost. Zaujali jsme asi dvouletého chlapečka natolik, že se odmítá pohnout, i když ho maminka tahá za ruku. Teď už se kolem nás zase začíná tvořit hlouček. Pár lidí s chlapečkem v čele nás zbožně pozoruje, než nás konečně jeden osloví a absolvujeme obligátní rozhovor. Čtvrtý den a zatím nás to pořád ještě baví.
Po jídle se dáváme zase do pohybu. Procházíme menším tržištěm směrem, který jsme ještě neprošli. "Hello, Sir, how are you?", zdraví mě náhodný mladík, když nás předjíždí na kole. "Tohle už je docela creepy, jak nás sakra poznal zezadu??", kroutím hlavou nechápavě, když jsme teď oba oblečení od hlavy k patě a ještě je tma.
Pořád nás láká temná historická část, kterou míjíme po pravé straně, a tak zahýbáme zhruba do sedmé uličky Imáma Khomeiniho. Ruch utichá, najednou jsme sami. V sevření písečných domů bez oken. Lampy jsou jen na křižovatkách, jinak je okolo přítmí až úplná tma. Každou chvíli končíme ve slepých uličkách a pod nohama se nám motají kočky. Když už máme pocit, že se motáme v kruhu, vyloupneme se najednou jen pár metrů od místa, kde jsme do uliček zapadli. Hned vedle stánku s CDčky, kde duní jakési íránské techno. Tak s tím zákazem hudby na veřejnosti to tady asi taky bude tak trochu mýtus.
Obloukem už se vracíme do hostelu, když nás zaujme podnik, co vypadá jako kavárna. Akorát tady nemají kafe ani čaj. Ale nám se moc líbí něco, co si zrovna odnášejí dvě slečny. A protože obsluha anglicky neumí, tak drze gestikulujeme, že chceme přesně to co ony. Odpovědí je nám od nich usměvavé Welcome to Iran. Dostáváme velký kelímek čerstvě rozmixované mrvke s vanilkovou zmrzlinou. Íránci jsou géniové chutí. By mě nikdy nenapadlo, dát si do džusu zmrzlinu. A ono to chutná božsky.
Do hostelu se vracíme s nejlepší náladou až chvíli před půlnocí. Mohsen nese další čaj, tentokrát se sušenkami a z obří truhly tahá tradiční íránský nástroj dotar. Teď už je to jak z pohádky tisíce a jedné noci. Za zvuku tradičních íránských písní popíjíme čaj pod hvězdami.

» Pokračování - Výprava do yazdské pouště