Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Teheránské Švýcarsko

4. dubna

Do mého sdíleného pokoje se během noci nikdo nenakvartýroval, takže jsem se vyspal nádherně a vstávám až po desáté hodině. Chci se potichu vyplížit do sprchy, ale v obýváku sedí babička a čte si. "Jé, tak jsi naživu!", spráskne ruce. "Hned ti udělám snídani, ale bože, on už je spíš čas na oběd," směje se.
Šourám se potupně do sprchy a když se vrátím, prohýbá se už stůl pod množstvím jídla. Teda ty zdejší snídaně jsou parádní! Je tady zase placatý chleba, něco jako Lučina, med, džemy a hromada dalších sladkých mazacích věcí, vajíčka, spousta ovoce... A černý čaj. Po kafi se neptám, když už teď vím, že tady má hodnotu kaviáru. Dědeček se mi při snídani snaží dát nějaké tipy, co v Teheránu vidět, ale já ho musím zklamat, že už mám nabitý program i tak, protože bych se měl setkat ještě s Hadis. "Další dívka?", směje se. Hadis jsem před pár měsíci poznal v Praze jako turistku, když jsem ji zachraňoval kvůli tomu, že jí přestala fungovat předplacená MasterCard, kterou si spousta Íránců na cesty do Evropy pořizuje. A tak mi to teď chce i s manželem Hamedem oplatit. Radši dědečkovi příběh přibližuju, aby mě ještě neměl za chlípníka.
S Hadis se mám sejít v 6, tak ještě domlouvám sraz se Sarou na čtvrtou, a pak už rychle vyrážím ven. Chci stihnout navštívit věž Azadi, což je v podstatě ikona Teheránu. Ale je tak nějak daleko od všeho, tak tam nechci táhnout nikoho ze svých íránských známých.
Kdybych včera nezkonil adresu, mohl jsem mít tu cestu z letiště maximálně pohodlnou. Stanice metra je totiž od hostelu necelých 5 minut chůze. Přecházím náměstí Hafte Tir a už sjíždím do hlubin stanice. Cestou po eskalátoru si prohlížím protijedoucí Íránce. Teherán, stejně jako snad všechna hlavní města na světě, je evidentně daleko progresivnější než zbytek země. Tady je to vidět hlavně na ženském oblečení, protože místo černých čádorů převažuje barevné oblečení, které je natolik odhalující, nakolik to v rámci islámských pravidel jde. Když na mě mladší Íránka s úsměvem mrkne, tak už si říkám, že tohle je opravdu jiný svět.
To metro je tady fakt svižné. Po 20 minutách jízdy s jedním přestupem už vystupuju na náměstí Azadi, které se nachází úplně na západě města u letiště Mehrabad a jemuž vévodí stejnojmenná věž. Cestou jsem se zase střetnul s perskou pohostinností, když mě ve vcelku plné soupravě asi 40letý pán pouštěl sednout a nedal se přesvědčit, že mi nevadí postát.
U východu ze stanice ještě ve stánku kupuju hot dog za v přepočtu 8 Kč a pak už překonávám silný provoz na čtyřproudé silnici, která náměstí ohraničuje. Náměstí je ohromné a nádherné. Má kruhový tvar, průměr přes půl kilometru a kromě obvodové silnice je skoro celé zatravněné. Dlážděný chodník procházející středem obklopují záhony sytě barevných tulipánů. Tohle reprezentativní prostranství včetně věže dal vystavět šáh v roce 1971, a tehdy věž pojmenoval jako Šáhovu. Na Bordže Azadi (věž Svobody) byla paradoxně přejmenovaná po revoluci v roce 1979.
Elegantní stavba stojí na dvou nohách v samém středu náměstí. Je vysoká 50 metrů a fasádu má celou z bílého mramoru. Nejradši bych se podíval dovnitř a obzvlášť na vyhlídku nahoře, ale vchod je zavřený. Asi ještě dozvuky Nového roku, nebo nevím. Nápisy na dveřích jsou v perštině.
Sedám na lavičku a chci si se zbytkem hot dogu vychutnávat tu majestátnost náměstí, když mě oslovují dva kluci asi stejně staří jako já. Anglicky neumějí, ale hrozně si se mnou chtějí vyfotit selfie a pak ze mě loudí Instagram. Ach, ten život celebrity mi asi bude chybět.
Je už po druhé hodině a Saru mam ve  4 vyzvedávat z práce na úplně opačném konci města, což v Teheránu znamená nějakých 20 kilometrů. A tak radši vyrážím. Ale metro nezklame ani tentokrát a ve čtvrti Resalat na severovýchodě města vystupuju po necelé hodině. Časovou rezervu hnedka zužitkuju na mostě, který spojuje opačné konce rozlehlého náměstí Resalat. Je odsud totiž vyloženě božský výhled až na zasněžené vrcholky pohoří Alborz, a tak pořizuju nějaké fotky.
Čtvrť Resalat působí děsně příjemným, klidným dojmem, a tak si dělám nějaké fotky ještě při čekání před vládní budovou, odkud má Sara vyjít. Četl jsem před cestou, jak se hrozně nedoporučuje dělat v Íránu fotky kdekoliv mimo památky, protože se za to zatýká pro podezření ze špionáže. A tak se po každé fotce koutkem oka poohlížím po nedalekém policejním stanovišti. V jednu chvíli se pohledem střetnu s hlídkujícím policistou, kterému se rozzáří tvář a volá na mě "Salaaam, how are you Sir?". Poslední zbytky ostražitosti mě opouštějí.
Konečně padá čtvrtá hodina a pohled na vchod budovy mě rozesměje. Připomíná mi to záběry z Harryho Pottera, když v Bradavicích skončila hodina a ven se hrnuly zástupy žáků v černých hábitech. Jen tady se v těch černých hábitech skrývají úřednice.
Jak už jsem říkal, ostražitost mě opustila, takže Saru na uvítanou objímám. "Před mojí prací?!", rdí se.
Nemám moc času, tak akorát jedeme taxíkem do nedalekého obchoďáku na kafe a Sara se mnou pak jede taxíkem i k hostelu, protože sám se s řidičem nedomluvím a setkání s Hadis už bych metrem nestíhal.
V uličce před hostelem je zaparkované bílé Audi A6. Zrovna když si říkám, že takhle nadupané auto jsem v Íránu ještě neviděl, se otevírají dveře spolujezdce a vystupuje z nich Hadis.
S Hamedem se ptají, jestli mám nějaké místo, které bych v Teheránu chtěl vidět. Oni že prý mají skvělý nápad, a tak nadšeně odpovídám, že se rád nechám překvapit.
Jak najíždíme na hlavní silnici, jdou na mě mrákoty. Říkám si, že řídit v teheránském provozu auto dražší než můj byt musí být o nervy. Ale Hamed je úplně v klidu a půlku cesty si od Hadis nechává převypravovat příběh, jak jsem ji v Praze zachránil, a neustále mi děkuje.
Do cíle přijíždíme po necelých dvou hodinách jízdy, když už zapadá slunce. Dvě hodiny jízdy a pořád jsme v Teheránu, ve čtvrti Chitgar. Ale připadám si spíš jako ve Švýcarsku. Obklopují nás totiž honosné věžáky, hory, a tuhle scenérii doplňuje horské jezero. Neskutečná nádhera. Promenáda kolem jezera je obsypaná spoustou luxusních kaváren a restaurací. "To jsme nečekali, že se ti tu bude až tak líbit," směje se Hadis s Hamedem, když vidí, že mi z té krásy úplně došla řeč. Stavujeme se nejdřív na kafe v kavárně se střešní terasou, ze které je nádherný výhled na celé osvětlené pobřeží jezera.
Povídáme si hlavně o cestování. Hadis s Hamedem jsou v cizině častěji než já. Což je při izolovanosti Íránu a slabosti zdejší měny opravdu úctyhodné. Jsou to první lidi, co jsem tady potkal, kteří si na nic nestěžují. Mají oba vysoce kvalifikovaná povolání, takže se mají dobře, a když se zmíním o protestech, které se v zemi konaly před pár měsíci, hnedka reagují, že to bylo jen pár pomatenců. Konverzace nám plyne a jedna salva smíchu střídá druhou. Je to po dvou týdnech cestování celou zemí docela osvěžující, vidět dva lidi, kteří jsou na první pohled šťastní a spokojení.
Po kafi, které stálo v přepočtu skoro stovku, za což by se v jiných částech města daly pořídit dvě večeře (Hamed mi ani nedal šanci přetahovat se o účet, zaplatil za všechny cestou na záchod), jdeme na procházku kolem jezera. Kdyby mi někdo ukázal fotky z tohohle místa a neřekl mi, kde to je, tipoval bych asi opravdu Švýcarsko nebo Francii. A to i kvůli oblečení. Holky mají šátky jen posazené na drdolech, nebo vyloženě jen kolem krku. Tohle bude asi jedno z nejprogresivnějších míst k životu v Íránu.
Když sedáme do auta, táhne už pomalu na půlnoc. "Máš hlad?", ptá se Hadis. "Mohli bysme se cestou stavit na falafel. Teďka už toho ve městě moc neni, ale v jedný ulici je spousta bister otevřená skoro až do rána," navrhuje. S tím nadšeně souhlasím.
Svištíme liduprázdným městem, když najednou zahneme do ulice, která v okolní tmě vyloženě září. Nad chodníkem jsou zavěšené řetězy s žárovkami a pod nimi zahrádky bister obklopujících ulici. Sedáme do podniku, kde navzdory modernímu vzhledu hraje tradiční perská hudba. Místo falafelu nakonec objednávám cheeseburger, protože jsem zvědavý, jak v Íránu chutná tohle celosvětově známé jídlo. Famózně! A na masu se opravdu roztéká plátkový sýr! Ten jsem za celý pobyt v Íránu nepotkal.
"Teda ty jsi náš první host, který je celý den v tahu," směje se dědeček, když mi zase v pyžamu otevírá bránu po tom, co mě Hadis s Hamedem v jednu ráno vysadili u hostelu. Pádím rovnou do postele. Zítra poslední den a na nohou budu kvůli pozdnímu odletu přes 24 hodin, tak ať se trochu vyspím.

Poslední den

5. dubna

Poslední den v Íránu. Sdílený pokoj jsem měl i tuhle noc pro sebe, ale stejně jsem se rozhod nevyspávat a vstávám už v 9. Chci se proplížit do koupelny, ale na chodbě je živo - dědeček s babičkou mají návštěvu a hned mě celého rozespalého představují. A k tomu je tady holka z Francie, co přijela v noci. Obsazenost vskutku není závratná, ačkoliv bych to dědečkovi s babičkou přál.
Po sprše přicházím zase k plnému stolu jídla. Nespal jsem na svůj vkus dost dlouho, takže mi docela schází apetit a spíš ze slušnosti pomalu přežvykuju placatý chleba. Protože moji hostitelé jsou tak moc pohostinní, že hádám, že kdybych se nenasnídal, mysleli by si, že mi nechutná.
"Ty máš zase s někým sraz, viď?", ptá se dědeček, když koukám na hodinky. "Ty jsi ale v Íránu fakt populární!", směje se, když souhlasně přikývnu. Ve 12 mám sraz se Sarou na náměstí Ferdowsi a potřebuju si zabalit, protože do hostelu už se nevrátím. I když. Představa trajdání po Teheránu s 10kilovým báglem na zádech se mi moc nelíbí, a tak babičku prosím, jestli bych si ho tady nemohl večer vyzvednout. A pak už vyrážím.
Dneska je čtvrtek, což v Íránu znamená víkend, a Teherán je na první pohled klidnější. I metro je o dost volnější, až na náměstí Ferdowsi jedu skoro prázdným vagonem.
Na Saru mám dvě prosby. Potřebuju domů koupit pistácie a strašně rád bych odsud sehnal pohledy. Pistácie prý nebudou problém, ale s pohledy asi nepochodím. "Myslim, že v zemi bez turistů by byly pohledy trochu zbytečná věc," směje se Sara.
Vydáváme se po třídě Enghelab, protože jestli je prý v Teheránu šance někde pohledy najít, je to právě tady. Tahle neskutečně rovná a dlouhá ulice, která prochází Teheránem napříč od západu až na východ, je podle Sary kvůli nedalekým univerzitám jakýmsi centrem intelektuálů. Má to být poznat mimo jiné z množství kaváren a knihkupectví. Ale mě po pár metrech uchvátí jiná věc - za výlohou vidím lidi kouřit vodní dýmky! A není to nějaké hnusné umaštěné místo, naopak, vypadá dost nóbl. V mžiku už sedíme uvnitř. Objednáváme mátovou s citronem a za chvíli už nám nesou největší vodnici, co jsem kdy v životě viděl. Má speciální nástavec na uhlíky, kterých je v něm asi šest nebo sedm. A má grády! To jsem ještě nezažil, mozek jako by mi s prvním potáhnutím vyletěl do oblak. Tohle je jiná liga, než co jsem zkoušel po různých domácích párty, nebo co zvládnu doma.
Mého nadšení si brzy všímají kluci sedící u vedlejšího stolu. Hrozně je zajímá, jak se mi tu líbí. Jsou to studenti z nedaleké univerzity a mluví perfektně anglicky, tak si místo obvyklého Iran good můžu dovolit trochu květnatějc popsat, že právě teď se mi tu líbí úplně ukrutně, což kluky rozesměje. Ale samozřejmě hned přidávám ódu na celé poslední dva týdny. "Welcome to Iran," odpovídají kluci s rukou na srdci.
Vodnicový ráj opouštíme po dvou hodinách. Ne že by dýmka uhasínala, ale chceme dneska zajít i na jiná místa. A musím říct, money well spent. Všechno se mi motá a nedokážu se přestat smát. Sara je taky slušně chycená, takže se na ulici musíme v nepřestávajících záchvatech smíchu vzájemně podpírat. Kromě naprosté euforie mi hlavou běží myšlenka, že jestli nějaké zatčení nepřijde ani teďka, tak si snad všechna ta islámská pravidla jenom někdo vymyslel.
"Jé! Máš hlad? Musíme jít sem!", ukazuje Sara po chvíli na dveře vedoucí někam do podzemí. Pod uzoučkým schodištěm stojí docela rozlehlá tradiční restaurace. Sara pro nás objednává perské jídlo s lidovým názvem dizi, oficiálně abgoosht. Je to jídlo, které mi na první pohled připomíná bramboračku, a člověk si s ním musí vyhrát, což mě v tomhle stavu hrozně baví. Nejdřív z jídla slít vodu, v té rozmočit placatý chleba a sníst ho. A pak zbytek jídla (brambory, hovězí, cibuli a nějakou další zeleninu) rozšmelcovat paličkou v takovém obřím hmoždíři a sníst ho s dalším chlebem. Už tou přípravou si mě dizi získalo, no a chuť, ta je božská, jako všechno v téhle zemi!
Z restaurace míříme na nedaleké náměstí Theatre Shahr, kde pořizuju jeden a půl kila pistácií v přepočtu za necelé 4 stovky. Tolik pistácií mi snad rukama neprošlo za celý život. S pohledy jsem to vzdal, tak teď přemýšlíme, co dál. Ono se to nezdá, ale čas letí a je už půl páté. Navrhuju vydat se znovu na Bame Tehran, protože je to asi stylovější rozloučení s Íránem, než se ještě honit za něčím novým. "Ale cestou ti přece jen ještě ukážu něco novýho," souhlasí Sara.
Přicházíme na zastávku BRT, což jsou ultradlouhé autobusy křižující Teherán z jednoho konce na druhý ve vyhrazených pruzích. Něco jako naše tramvaje. Na nástupiště se musí přes turniket, Sara mě protahuje na svou kartičku. "Tady se lístek stejně koupit nedá," směje se mým protestům.
BRT autobusy jsou rozdělené vejpůl pro muže a pro ženy. Takže Sara nastupuje dopředu, zatímco já dozadu. Za chvíli vidím, že některým místním to až takové vrásky nedělá. Jeden mladý pár je v mužské části společně a holka sedí klukovi na klíně. "Jo, lidi, co se nebojej, takhle proti těm nesmyslům protestujou," vysvětluje Sara, když vystupujeme na náměstí Meydane Vanak.
Vyjeli jsme pár kilometrů na sever a už to tady vypadá o něco víc nóbl. V okolí náměstí stojí několik mrakodrapů a docela honosných budov. Probíháme pár uličkami a procházíme tunelem z růžových květů, který nás přivádí k mostu Tabiat, což v perštině znamená příroda. Most je dlouhý skoro 300 metrů a klene se přes dálnici Modares. Díky modernímu designu vyhrál řadu zahraničních architektonických soutěží - celý most se zajímavě vlní, má několik úrovní a i dvě vyhlídkové plošiny. Mě víc než most zajímají právě ty vyhlídky, protože díky hlubokému zářezu pro dálnici pod mostem je odsud pohled z děsně zajímavé perspektivy na vysoké budovy na bohatém severu Teheránu.
Cestou ven z parku potkáváme zase holku s hidžábem kolem krku. Takhle ve městě už se tomu fakt divím. Sara říká, že některé holky jsou prostě odvážné. "Ale ta náboženská policie jsou hrozný svině. Jsou to většinou ženský v čádorech a když takhle někoho chytí, tak se na tu holku v přesile vrhnou, mlátí ji a škubou jí vlasy. Mně se to málem stalo jednou, ale utekla jsem jim," vysvětluje. Jsem úplně v šoku. Samozřejmě jsem o tomhle četl, než jsem sem vyrazil, ale člověka to stejně zasáhne víc, když to slyší od někoho, kdo s tím má přímo zkušenost.
Před parkem už bereme taxíka a míříme do hor. Jelikož je víkend, tak je sice město prázdnější, ale do prudkého kopce k Bame Tehran se zase suneme krokem, protože si sem zjevně celé město vyrazilo na výlet.
V obchůdku u parkoviště kupujeme spoustu dobrot, protože nahoře budeme nejspíš až do noci, a pak už vyrážíme do kopce. Jak se blížíme k bobové dráze, tak už přesně vím, za co chci utratit poslední riály. Za pár minut už sedíme v bobu a pomalu se suneme vzhůru. Jak se ohlížím dolů na to ohromné město, úplně mi láme srdce, že za pár hodin už budu v letadle. Ale pak se přehoupneme přes vrchol a už zas přichází čas euforie! Neskutečná jízda s neskutečnými výhledy! Tentokrát si dole i kupuju snímek, co mi pořídil foťák umístěný na konci nejprudšího padáku. Tenhle parádní zážitek nechci zapomenout!
Od dráhy se přesouváme k vyhlídce, ale tentokrát je tady až nechutně přelidněno. Víkend, no. Sara navrhuje vystoupat výš do hor. Tam prý budeme sami.
Od vyhlídky dál nahoru vede už jen prašná cestička a skutečně skoro nikdo tudy dál nahoru nepokračuje. Stoupáme slabou půlhodinku, než konečně najdeme pohodlné místo s pěkným výhledem. Vybalujeme dobroty a rázem se kolem nás začnou srocovat kočky. A liška! Tak teď fakt čumím. Takhle zblízka a takhle ochočenou jsem lišku ještě neviděl. Loudí jídlo, ale my netušíme, co by jí z našich pochutin mohlo chutnat, když je to predátor. Ale zkoušíme ulamovat kousky bruschett a vrhá se po nich s nadšením.
Než nás omrzí krmení zvěře, stihne nenápadně zapadnout slunce a Teherán se začíná rozsvěcet. Romantika jak blázen.
S pokročilým večerem mě napadá, že Péťa se mi měla ozvat, než poletí z Bandar Abbasu do Teheránu, a že mi doteď žádná zpráva nepřišla. Koukám na mobil a vidím, že tady v horách jsem bez signálu. Je už 9 večer, tak musím chtě nechtě zavelet k odchodu. Jak se blížíme k hlavní vyhlídce, konečně nějaký signál naskakuje a vidím, že těch zpráv a zmeškaných hovorů mám od Péti až až. Snažím se dovolat zpátky, ale marně, tak hádám, že je v letadle. Sara navrhuje vyrazit pomalu na letiště, ale naše letadlo má nejpitomější možný čas odletu v 5 ráno a já nechci čumákovat x hodin na letišti, tak si jdeme sednout ještě do kavárny, která má na střeše sezení s výhledem. Nějaký kofein se na tu probdělou noc bude hodit.
Zpátky do města scházíme po desáté. Taxíkem do hostelu, vyzvednout bágl. Ukecaná babička zve Saru nadšeně dovnitř. Než si stihnu přebalit příruční batoh do velkého, už se něčemu v perštině hihňají. Loučení je strašně sentimentální. I když jsem tu prakticky jenom přespával, přijdu si, jako bych odjížděl z druhého domova a babička s dědečkem mě na rozloučenou objímají.
Sara se mnou chce jet na letiště, ale to jí nechci dovolit, protože je to nejmíň hodinu jízdy každým směrem a stojí to plno peněz. Ale společného taxíka si bereme stejně, protože Sary domov je cestou na letiště. Díky tomu vidím, že nás s Péťou taxikář po příletu pěkně natáh, protože i po zdlouhavém smlouvání nás to stálo 750 tisíc, zatímco Saře to taxikář nabízí až na letiště za 350 tisíc.
Když se loučíme, slibuju, že se tady brzo zase ukážu. Ale cestou na letiště si říkám, že je to možná spíš zbožné přání. Vcelku drahé letenky vem čert, hádám, že problém bude spíš s vízem. Íránci na konzulárním oddělení v Praze byli sice ti úplně nejmilejší úředníci, s jakými jsem se kdy setkal, ale stejně nevím, jak moc nadšeně udělují turistické vízum několikrát do roka.
Taxikář mě na letišti vyklepává půl hodiny po půlnoci. "Welcome to Iran," loučí se se mnou. Jo, kéžby...
Pétě jsem se za celou cestu nedovolal, telefon mi pořád něco říkal persky. Ale šťastnou náhodou na sebe narážíme přímo u vchodu do terminálu. Uvítací objetí si vzhledem k všudypřítomným policistům radši odpouštíme. Zkroušeně se šouráme k check-inu, náladu pod psa sdílíme.
Jsme ve frontě jediní Evropani a všichni Íránci, co stojí před námi, mi teď pěkně pijou krev, protože už se chci jen smutně svalit někam na sedačku. Jenže fronta se vůbec nehýbe, protože ukrajinské aerolinky berou i s tučným příplatkem maximálně 20kilovou bagáž a Íránci zjevně cestují vybavení podobně jako Číňani. "Kdo tahá na dovolenou pozůstalost po babičce letí s Qatar Airways," cedím mezi zuby a pokukuju právě po Katarcích, kteří mají před liduprázdnou přepážkou rozvinutý červený koberec.
Konečně jsme na řadě, procházíme přes pasovou a bezpečnostní kontrolu, a protože v dohledu nejsou žádné volné sedačky, svalujeme se ke zdi na podlahu. Z čehož nás po pár vteřinách vytrhne nějaký chlápek v obleku, který nás zpraží, že máme respektovat íránskou kulturu a že válení se po zemi do ní nepatří. Jsme jak opaření. Je nám pomalu do breku, že odsud odlétáme, a ještě se do nás bude někdo navážet. Ale jdeme se tedy přesunout na kafe do kavárny, abychom nepohoršovali. Tady nás hnedka přepadá nějaký Íránec a ačkoliv neumí anglicky, hrozně se chce seznamovat. My teď fakt jenom chceme být smutní a chlápek to za chvíli asi vycítí, ale stejně mě před odchodem nutí, abych si zapsal jeho telefonní číslo.
I když jsme se týden neviděli, moc jsme toho zatím nenamluvili. Vystačíme si se soustrastným mlčením. Jsme jako bez duše. Tenhle výlet absolutně překonal veškerá očekávání. A utekl asi tak stokrát rychleji, než bychom si přáli. Nejradši bychom teď zahodili letenky a vyrazili zpátky do města. Ale když se z letištního rozhlasu ozve pokyn k boardingu do Kyjeva, tak se přece jen zvedáme. Vážně odlétáme. Ale snad ne na dlouho.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Z Teheránu do Prahy na blind
» Další podobná cesta: Předvánoční výlet do prosluněného Jordánska