Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Hormuz - íránský konec světa

30. března

Vstávám před jedenáctou a jelikož Péťa podle neodpovídání asi ještě spí, vyrážím rovnou ven, protože chci opět shánět kafe a osušku. A nové žabky, protože ty, co jsem koupil včera, mi pěkně odřely nohy.
"Night no possible. When you take?!", zpražuje mě recepční, když se ptám na uložení batohu. S tou jedenáctou večerní jsme to včera asi přehnali, tak slibuju, že do půl třetí bude bágl pryč.
Dneska zkouším obchoďák, který je ještě blíž, než ten včerejší. A přímo v přízemí vidím kavárnu! Konečně jsem nějakou našel vlastními silami. Jestlipak to tady taky patří pánovi ze včerejška? Objednávám cappuccino a to už píše Péťa, že V hostitelem vstávají. Tak rychle dopíjím a vyrážím do bazaaru.
Žabky nacházím celkem záhy. Připlácím za lepší materiál, takže mě to stojí necelých 30 Kč. Ale V osuškou to bude horší. Sleduju zpovzdálí obchod se spoustou barevných látek. Vypadá to jako osušky, ale ochomýtají se kolem nich jenom ženské, tak by to taky mohly být šátky na hlavu. Nakonec setřesu stud, vytahuju z batohu svůj ručník a přes jazykovou bariéru rukama nohama v různých obchodech vysvětluju, že chci tohle ale větší. Všude mi nabízejí jenom ty obří osušky, co už jsme viděli včera a co bych už nazval spíš koberce. Tak to nakonec vzdávám a před půl druhou se V Péťou střetáváme před obchoďákem.
Nemusíme o tom ani přemýšlet, vyzvedáváme můj bágl a míříme rovnou do přístavu. Jsou tady dva ostrovy, na které se dá jet, tak samozřejmě chceme na oba. Dneska nás čeká menší a divočejší Hormuz. Cestou ještě kupuju za 15 Kč sluneční brýle, protože jsem tady málem oslepnul už včera, a ve 2 už stepujeme v přístavu. Lístek stojí zase 200 tisíc, ale na Hormuz to odplouvá jen jednou za hodinu. U našeho mola není skoro žádná fronta. Tak to vypadá, že jedeme proti včerejšku vážně docela do divočiny. Nojo, chlápek ze včera to říkal, není tam ani jeden obchoďák.
Vyplouváme ve 3, a po půl čtvrté už přirážíme ke břehu Hormuzu. Je to úplně jiný svět už na první pohled. Není tu žádný terminál jako byl na Qeshmu. Jen jedno molo a u něj takový přístřešek. Hned u mola nás zastavují dva kluci. Jeden z nich se jmenuje Amir, je to učitel angličtiny, takže si po delší době můžeme V někým normálně popovídat. Následuje klasika - selfíčko a Instagram.
Opouštíme bránu přístavu a jsme úplně unešení. Z Bandaru to sem bylo 20 kilometrů, ale vypadá to, jako bychom dopluli do úplně jiného kouta světa. Po prašné silnici se prohánějí tuktuky. Nevidíme nic, co bychom nazvali zástavbou. Jen drobné "písečné" domečky a plechové boudy poházené náhodně okolo zaprášených cest. Až teď si říkáme, že jsme to možná trochu prokaučovali, protože nějaké zásoby jsme chtěli nakoupit až tady. A nevypadá to, že by bylo kde.
Procházíme náhodně prašnými uličkami. Cestou potkáváme několik vrstevníků v kraťasech. Tady asi náboženská policie neřádí. Tu a tam narážíme na něco, co vypadá jako obchod, ale všechno je zavřené a zabedněné. Nakonec se na nás štěstí přece jen usměje a za zaprášenou výlohou nacházíme drobný tmavý obchůdek. Jediná zákaznice uvnitř má jen tričko a hidžáb přehozený kolem krku. Našli jsme svobodné místo v Íránu?
Kupujeme džusy, spoustu dobrot, a míříme k hlavní silnici, po které se prohánějí tuktuky. Koukáme, že jezdí ven z téhle osady a dál bůhví kam. Tak jeden z nich stopujeme. Řidič se evidentně ptá, kam chceme jet, ale to my netušíme. Toužíme po pláži. Tak gestem naznačuju, ať prostě jede. A vyrážíme. My jedeme tuktukem! Kodrcáme se vyprahlou krajinou po úzké silničce a teď už si vážně připadáme, jako bychom jeli na konec světa.
Silnice vede po obvodu ostrova. Jedeme slabých 20 minut, když se před námi objevuje menší parkoviště. To už jsme v půlce obvodu ostrova a vidíme nádhernou pláž. "Stop, stop!", snažíme se překřičet burácení motoru. Řidič se zjevně diví, co chceme dělat tady, ale zastavuje, strkáme mu 20 tisíc a už pádíme z menšího útesu dolů k vodě. Na pláži je z různě barevného písku vytvořený obří obrazec. Přemýšlíme, co to má znázorňovat. Napadá nás jenom, že to má být asi vzor z perského koberce. Každopádně je to překrásné.
Kolem obrazce se pár lidí poflakuje, takže pěšky pokračujeme dál podél vody. Chceme být daleko od kohokoliv, koho by mohl zajímat náš dress code. Překonáváme jeden menší útes za druhým a postupně jde dolů hidžáb, svetr, kalhoty, až stojíme na liduprázdné pláži v plavkách. Ještě se chvíli nervózně rozhlížíme, ale jsme tak daleko od všeho, a teď už navíc táhne na sedmou hodinu, takže se začíná stmívat. Tak šup do vody!
Teda tohle je neskutečná slast! Lepší teplotu by voda asi nemohla mít. Koupat se v březnu na íránském ostrově - odškrtnuto z životního seznamu, na který jsem to přidal teprve včera. Leháme na vodní hladinu a sledujeme, jak se nad zálivem pomalu rozsvěcejí hvězdy. A taky si všímáme, že směrem k Emirátům pendlují nad vodou dvě helikoptéry.
Se setměním se na horizontu objevuje pás světel. Přemýšlíme, na co to koukáme. Jsme na jižním břehu Hormuzu, takže to musí být nějaká arabská pevnina. Každopádně vidíme taky spoustu mnohem bližších pohybujících se bludiček, což jsou nejspíš ropné tankery. V kombinaci V těmi neúnavně pendlujícími helikoptérami je to celé takový mrazivý výhled.
"Hele. Myslíš, že nás nespláchne příliv?", přemýšlím nahlas, když se rukou přehrabuju v mokrém písku. Svah navazující na pláž vypadá podezřele podemletý. Nebylo by to poprvé, co bych se při spaní na pláži málem utopil, takže když už chceme zalehnout, stěhujeme se radši jinam. Od pláže se drápeme vzhůru do kamenitého svahu až na vrchol, kde je plácek akorát na spaní. Teďka jsme tak vysoko, že dohlédneme na světla té osady, do které jsme odpoledne přijeli. A vlastně máme přehled o celém ostrově. Ale přitom pořád slyšíme šumění moře. Tady se to bude usínat.

Zase den na cestě. Do Shirazu

31. března

Sluníčko má hned nad ránem takovou sílu, že v půl osmé už kvůli horku nedokážeme dál spát. Zato noc byla parádní, spali jsme jak nemluvňata.
Večer jsem zabalil všechny cennosti do trička a to jsem si přivázal k ruce. Nechtělo se mi věřit, že by se nějaké nenechavé ručičky našly i na tomhle konci světa, ale radši tohle dělám při spaní venku vždycky. Každopádně jak teď mžourám na tu pouštní kamenitou krajinu, říkám si, že tady nejspíš byla daleko větší šance na nějaké kousnutí nebo uštknutí. Ale přežili jsme, tak nás to nemusí trápit.
Stěhujeme se zase dolů na pláž. Není lepší ranní sprcha, než ta mořská. S tím stěhováním na kopec jsme zjevně neudělali chybu. Moře je teď o dost blíž než večer, a někdy v noci byla evidentně pod vodou celá pláž, protože písek je úplně promáčený.
Po včerejšku jsme setřásli přehnanou ostražitost a letíme rovnou do vody. A u toho přemýšlíme, co dál. Dneska sem má dojet Arash i s nějakými přáteli, a Péťa na něj chce počkat. Jenže já jsem pořád bez pasu a na ambasádě sice říkali, že mi nový pas vystaví na počkání, ale k tomu budu potřebovat od Íránců výstupní vízum a to pár dní potrvá. A protože bez pasu mě nejspíš nevezmou ani na vnitrostátní let, čekají mě teď nejmíň dva dny v autobusu do Teheránu. A druhá věc je, že tahle pustina je sice dost působivá, na druhou stranu se mi ale cenný čas v Íránu nechce plýtvat zrovna na pustinu. Tak se holt rozdělíme.
Ta úžasná voda se opouští hodně těžko, ale chci dneska stihnout dojet aspoň do Shirazu, tak se s devátou hodinou balíme a míříme zpátky k písečné mozaice. Slunce peče, co mu síly stačí, a my už jsme dneska odvážnější, takže po pláži pochodujeme v plavkách, dokud nespatříme první lidi.
Přicházíme k mozaice a koukáme po nějakém tuktuku. Ale žádný tu neparkuje a když chvíli marně stojíme vedle silnice, oslovuje nás chlápek, co sem přijel autem na výlet s rodinkou a teďka tahá z kufru tašky s jídlem. Za 50 tisíc nás prý do osady odveze. To je pořád dost dobrý kšeft, tak to bereme. Tuktukem jsme sem jeli skoro 20 minut, ale tenhle chlápek to kulí tak, že jsme u přístavu za pět. Najednou se ten ostrov zdá o dost menší.
Loučení u brány přístavu je docela sentimentální, protože je nám jasné, že společná cesta právě končí. S mým chvátáním do Teheránu se nejspíš potkáme až před odletem.
Molo je úplně vylidněné. Pobíhá tu jen pár dětí, a ty jsou zjevně místní. Kupuju lístek, nejbližší loď jede o půl jedenácté. Čekání trávím ve stínu přístřešku, který je honosně označený jako PASSENGER HALL.
Čas na lodi trávím nad mapou, abych zjistil, jak se v Bandaru dostanu na autobusák. Je to přes 5 kiláků, tak to asi zkusím splašit taxíka. Když v tom mě oslovuje asi stejně starý kluk sedící na skoro prázdné lodi o pár sedadel dál. Umí jen pár slov anglicky. Představuje se jako Reza, ptá se odkud jsem, a pak už komunikujeme rukama nohama. Má s sebou 4 kamarády a nakonec i přes jazykovou bariéru pochopím, že mě chtějí pozvat na oběd. Kdyby měli všichni chování Peršanů, to by bylo na světě krásně... Snažím se s pomocí hodinek a mapy vysvětlit, že pospíchám na autobusák. Načež pochopím, že mají u přístavu auto a chtějí mě odvézt. Vůbec nevím, jak na tuhle dobrosrdečnost reagovat. Kluci vidí, že jsem v rozpacích, takže na mě společně naléhají, dokud nekývnu.
Od lodi pochodujeme přes rozpálené parkoviště a hledáme auto. Kluci se polámanou angličtinou vyptávají, kde všude už jsem byl, kam pojedu, a jestli cestuju sám. Nevím, jak jednoduše, vysvětlit, že kamarádka zůstala na Hormuzu, tak jen kývu, že sám. "wooow. Gúút, jú gúút," koukají na mě obdivně. Přicházíme k autu nějaké íránské značky, velikost má asi jako škodovácké citigo. Do takhle malého autíčka v 6 lidech...teď už je mi trapně. Nechci klukům způsobovat nepohodlí, tak naznačuju, že si klidně vezmu taxíka. Ale koukají na mě skoro pohoršeně. Dva se skládají na sedačku spolujezdce, takže vzadu sedíme jen tři.
Okýnka jdou dolů a volume rádia nahoru. Na playlistu je latino taneční muzika. Zjevně je v Íránu dost populární, zatím to tady za jízdy poslouchal skoro každý. V hustém provozu zběsile kličkujeme mezi auty a řítíme se směrem k letišti. Autobusák má být podle map v podstatě na druhou stranu, tak trochu nervózně vysvětluju, že chci na autobus, ne letadlo. Kluci se smějou a přikyvujou, ale pořád svištíme k letišti, tak hádám, že jsem ztracený v překladu. Jenže pak na okraji města těsně před letištěm odbočujeme z hlavní silnice a parkujeme u autobusáku. Tak to mě Google mapy dost vypekly. Ještě že mě tyhle dobré duše potkaly, bez nich bych skončil bůhví kde. Kluci se mnou chtějí ještě jít koupit lístek, ale pobízím je, aby se neobtěžovali, tak se nakonec loučíme. Ale předtím si ještě měníme instagramy.
V terminálu se mě hned ujímá zřízenec. Vede mě k okýnku, kopie pasu se soudním papírem naštěstí prochází i tady, a za 400 tisíc dostávám lístek do Shirazu. Odjezd má být ve 13 a příjezd v 7 večer. Teď je teprve půl dvanácté, tak jdu na malé náměstíčko před terminálem nakoupit nějaké zásoby a k snídani si kupuju falafel. Respektive přes jazykovou bariéru omylem kupuju dva. Sedám na lavičku před terminálem a než se za půl hodiny stihnu najíst, střídá se u mě každou chvíli někdo cizí. S menší či větší jazykovou bariérou se vyptávají odkud jsem, kam cestuju, nabízejí mi jídlo a někteří i peníze. Tyhle dary se mi naštěstí daří odmítat, když ukazuju tašku s nákupem a nabitou peněženku, ale několika sušenkám se neubráním.
Po půl jedné už se naloďuju do autobusu. Je to zase VIP, ale ani v tom parádním komfortu se neubráním vzteku, když 15 minut po plánovaném odjezdu pořád ani nemáme řidiče. Kdybych tady nebyl jen na 2 týdny, tak by mě ten čas tolik nenervoval. Holt je to zdejší kultura. Ale teďka navíc pospíchám do Teheránu. Takže mám vlastně vztek hlavně na sebe, že jsem ztratil pas.
Vyjíždíme se 40minutovým skluzem. Skoro 600 kiláků před námi. Budu asi rád, když do Shirazu dojedeme do rána. Jeden ze tří řidičů rozdává balíčky se sušenkami a slanými krekry. Děláme ještě několik zdánlivě zbytečných zastávek ve městě, než najíždíme na dálnici. To už táhne na půl třetí. Ale za chvíli se mi nálada otáčí o 180°. "Hádej co?", píše Reza ze Sirjanu s vysmátým smajlíkem. Našel se můj pas! Nechce se mi věřit. A Reza prý zítra pojede do Shirazu za rodiči, takže mi ho přiveze! Pas prý prostě někdo ve městě našel. Tak to je neskutečný, teď jsem radostí bez sebe!
Autobus mezitím stihnul odbočit z pobřeží a začínáme stoupat do hor. Ale pak přichází přestávka. Řidič, který asi hoďku odřídil, si jde zdřímnout, a zbylí dva si dělají čaj. Po 20 minutách se dáváme znovu do pohybu. Během přestávky si mě všimnul chlapík na sedadle přede mnou a teď si chce povídat. Jmenuje se Hamid, a anglicky moc neumí. Tak se hned ptá na můj instagram a pak si nechává vysvětlovat, kde jsem pořídil každou jednotlivou fotku, kterou mám na profilu. A dělí se o oříšky. Já jsem naštěstí taky konečně pořídil něco, co se dá sdílet, tak nabízím slunečnicová semínka a chipsy.
Hodinka uběhla, projeli jsme několik policejních checkpointů a znovu zastavujeme. Dřímající řidič vstává, ten doteď řídící jde dřímat, a zbylí dva si zase dělají čaj. Zoufale sleduju na mapě cíl, který je v nedohlednu, ale přitom jásám, že tohle je snad moje poslední jízda íránským autobusem.
Jakkoliv jsou VIP autobusy pohodlné, nejsou v nich záchody. A já jsem se na čajových přestávkách po nějakých doteď marně rozhlížel. A teď už to začíná být akutní. Zastavujeme na dalším policejním checkpointu, a tenhle je obří, s několika budovami. Jeden řidič odchází s policistou do jedné z budov s nějakými papíry, tak se zkouším druhého řidiče otázat, jestli je tu nějaké dabljů sí. Ukazuje mi s omluvným výrazem na napůl zborcenou zídku kousek od autobusu. No, není zbytí. Pouštím z hlavy, že mám v zádech autobus plný lidí, a jdu to dát tam. Když se s úlevou otáčím zpátky, hledí na mě od autobusu pobaveně tři policisti. "Ingilisi...," glosuje to jeden z nich.
Když ztrapněně nastupuju zpátky do autobusu, zastupuje mi cestu nejmohutnější z řidičů, který doteď dřímal. "Abbas. You?", představuje se. A potom kyne, abych se usadil na sedačku mezi řidiči. Nalévá mi čaj a podává sušenky. Ani jeden řidič ale neumí anglicky, takže nám celkem rychle dojdou témata k hovoru. Po chvíli ticha teda naznačuju, že si půjdu zpátky na sedadlo zdřímnout. Řidič Abbas mi hnedka nabízí, že mě pustí spát do řidičovského kumbálu, ale tuhle zkušenost si s díky nechávám ujít.
Vypadá to, že možná přece jen dojedeme ještě dneska, tak hledám místo na spaní. Reza mě sice po telefonu přemlouvá, ať jdu spát k jeho rodičům, ale to už by mi přišlo docela přes čáru i v případě íránské pohostinnosti. Nakonec po e-mailu bookuju hotel Niayesh. S desátou večerní klesáme z hor a svištíme po závěrečné rovince do Shirazu. Hamid se ptá, jaký je můj plán na večer. A jestli bych nechtěl k němu a jeho ženě domů na víno. "Na víno?", ptám se udiveně. "Na víno. Alkohol," směje se. wow, tak tady se s tím pitím asi lidi vážně moc nežinýrují, když už mě zve na drink i úplně cizí chlápek. Ale jelikož možnosti k hovoru jsme skrz jazykovou bariéru vystříleli už dávno, tak si říkám, že ten večer by nebyl moc záživný ani pro ně, ani pro mě. A vymlouvám se, že chci jet brzy ráno do Persepolis. "Můžeme jet do Persepolis teď. A vzít s sebou víno!", navrhuje Hamid nadšeně. Achjo! Proč jsem se nikdy nenaučil persky. Noční Persepolis by mohl být top zážitek. Ale takhle se snažím zdvořile odmítnout s tím, že jsem po cestě unavený. A tak to Hamid uzavírá s tím, že se mi ozve na Instagramu zítra.
Svižné tempo nasazené na cílové rovince zase ztrácíme a vymetáme všemožné ulice, kde vždycky pár lidí vystoupí. Na konečnou na autobusáku Karandish přijíždíme před jedenáctou večer. Zpoždění na 600kilometrové trase 4 hodiny. Říkám si, že VIP v názvu těchhle autobusů je asi zkratka pro Very Intensive Pain.
Na mapě koukám, že autobusák je jen trochu stranou od centra. K hotelu jsou to 3 kilometry pěšky, tak se s báglem pomalu odebírám k bráně. Volají na mě opodál stojící taxikáři, ale já teď nemám náladu na smlouvání a docela bych se i prošel, tak je jen ignoruju. Navíc vypadají jako ty typy, co stojí v Praze na konci Pařížské. Ale když už jsem skoro u brány, doběhne mě udýchaný zřízenec. "Mister no. No walk. Walk dangerous," apeluje na mě s vážným výrazem. Sakra první zkušenost z každého města je zatím člověk bojící se o moji bezpečnost. Přitom mně tahle země pořád přijde jako nejbezpečnější místo na planetě. Ale zřízenec vypadá, že je odhodlaný nepustit mě z brány ven. A já prd vím, takže je holt asi lepší věřit místním. A tak se vydávám zpátky k taxíkům. Za cestu do centra je tu prý fixní cena, a platí se předem v kanceláři vedle. Akorát ta fixní cena je teda 100 tisíc, čtvrtina jízdenky z Bandaru sem. Nenadělám nic.
Taxíkem to přes město trvá slabou čtvrthodinku. Všude je plno lidí a spousta světla, takže ty obavy o bezpečnost jsou pro mě pořád záhadou. Budova hotelu vypadá pár století stará, ale čerstvě zrekonstruovaná. Pokoj s koupelnou na chodbě mě stojí 550 tisíc. Beru zatím jen jednu noc, protože nevím, v kolik mi Reza přiveze pas. Mého batohu se ujímá portýr a vede mě ven. Ukazuje se, že tenhle hotel není jen jedna budova. Je to obří komplex historických budov, vypadá to na bývalou tvrz nebo tak něco.
Procházíme úzkými uličkami mezi mohutnými zdmi bez oken. Doleva, doprava, doleva, doprava...po schodech dolů, jednu z budov podcházíme skrz sklepení. Tak odsud už se v životě nevymotám. Najednou se vyloupneme na nějakém nádvoří. Uprostřed stojí už zavřená restaurace. Všechna okna kolem dokola mají barevné mozaiky. Portýr mě vede po uzoučkém točitém venkovním schodišti, až staneme u dveří mého pokoje. Dveře jsou drobné, dvoukřídlé a mají vyřezávané ornamenty. Tak tohle je jak z Pohádek tisíce a jedné noci. Už jsem zvědavý, jaký to bude za světla.

» Pokračování - Bloumání po Shirazu