Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Zpátky do Teheránu

3. dubna

Budíka jsem dal kvůli rezervě nakonec radši už na půl osmou. Po rychlé sprše směřuju na snídani do jedné z mnoha hotelových restaurací. Ta snídaňová je skrytá v podzemí sousední budovy. Jsou tady mraky lidí a hlavně uřvaných dětí. Úplně všichni jsou Íránci, cizinec žádný. Jsem takhle brzy po ránu v trochu nevrlé náladě, takže když si všimnu, že si mě hned u vstupu nějaký chlápek nenápadně fotí, házím místo úsměvu lehce vražedný pohled.
Kromě nevrlé nálady jsem takhle časně taky bez chuti k jídlu. Kafe tady bohužel nemají, tak beru aspoň černý čaj a k tomu jen suchý placatý chleba a trochu zeleniny. A zatímco se pomalu krmím, prohlížím si od stolu další snídaňová jídla, co jsou k dispozici. Jsou to hlavně různé sladké mazací věci, co ani nejsem schopný identifikovat, a pak už jen ovoce, zelenina a jeden typ sýra, co vypadá jako balkán. Z typických evropských snídaňových věcí tady vlastně není nic. Zvláštní, že i v tomhle se ty zvyky tak liší.
Po půl deváté vyklízím pokoj a jdu se odubytovat. "We don't accept. You should stay," směje se sličná recepční, když jí předávám klíč. Domů letím pozítří a už teď vím, že mi ta zdejší pohostinnost bude fakt chybět. Vzápětí mi ale nabízí taxíka na letiště za 500 tisíc riálů. To už je trochu míň pohostinné. Metrem to má být za 5 tisíc, takže s díky odmítám. Když říkám, že pojedu metrem, je mi odpovědí dost udivený výraz. Po dvou týdnech pobytu tady začínám chápat, že hromadná doprava je pro Íránce fuj, něco jako poslední záchrana, pokud opravdu není zbytí. Mě to ale naopak baví. A tak se vydávám dost klidným, skoro až liduprázdným městem k nejbližší stanici metra. Má to být jen 5 minut chůze, hned vedle citadely Karima Khana.
Ulice jsou na to, že je všední den ráno, opravdu až neuvěřitelně prázdné. Na náměstí Shohada sestupuju po schodech do metra. Tady už opravdu není ani živáčka. Kupuju za 5 tisíc riálů jízdenku a po eskalátorech sjíždím na hluboko položené nástupiště. V celé stanici jsem úplně sám, a tak si aspoň fotím ceduli s názvem konečné, na které je piktogram letadla. Země třetího světa a na letiště jim tady metro jezdí i v provinčních městech.
Metro přijíždí za nějakých 5 minut, do té doby se ještě pár lidí ukáže, ale v pětivozové soupravě má každý prakticky soukromý vagon.
Během jízdy koukám, že tuhle linku asi otevřeli opravdu nedávno. V dobré půlce stanic totiž ještě řádí dělníci a jenom jimi projíždíme. Konečná stanice u letiště je asi 10 kilometrů od města a cesta na ni trvá něco přes 20 minut. Říkám "u letiště", protože stanice se nachází pod náměstím Shahid Beheshti, u vjezdu do areálu letiště. Odtud je to ale ještě asi 5 minut k chůze k international terminálu, a k tomu domestic, odkud letím já, asi 10 minut. Přímo u vjezdu kontrolují policajti všechny přijíždějící, tak hádám, že metro dál nevede kvůli bezpečnosti. Mně to ani nijak nevadí, bulvár vedoucí k terminálu je obklopený zelení a vysokými palmami, a není tady vůbec žádný provoz, takže je to příjemná procházka.
Prostranství před terminálem je děsně úhledné a hrozně se mi líbí. Je tady několik fontán a menší parčík. Příjemná změna proti rozlehlým parkovištím, která stojí před většinou letišť na světě.
Vcházím dovnitř a hned jsem středem pozornosti. "Welcome to Iran," usmívají se na mě vojáci, kteří hned u vchodu kontrolují bagáž. Mířím na check in k přepážce Iran Aseman Airlines, ale na let do Teheránu je prý ještě brzy. Mně to až tak brzy nepřijde, když to letí za hodinu a půl. Sedám na lavičku a za chvíli ke mně přichází slečna v uniformě. "Sir, the check-in is now open," vybízí mě a pak mě vede podél fronty přímo k přepážce. Taková celebrita, je mi trochu trapně. Ale nikdo z fronty nehudruje.
Před bezpečnostní prohlídkou stojí voják, který kontroluje doklady a boarding passy. "Ali! Hamed!!", volá na opodál stojící kolegy, když dostane do ruky můj pas. Teď mi ztuhla krev v žilách. Co jsem proved? Kolegové přibíhají. "Selfie, please?", ptá se voják a ukazuje mi telefon. Tak to se mi ulevilo. Kývnu a chlapi ze mě mají Vánoce. "Welcome to Iran," třesou mi rukou, když se dofotíme.
Po bezpečnostní prohlídce přicházím do obří prosklené odletové haly, kde jsou jen dva gaty. Teď jsem tady skoro sám. Cestující se začínají hrnout až po půl dvanácté, kdy taky začíná boarding. Nastupuje se pěšky přes plochu. Hrozně se mi tohle letiště líbí. I za budovou terminálu je totiž drobný parčík a až za ním se nacházejí stojánky. Působí to hrozně přívětivě a poklidně. Říkám si, že takhle se asi létalo před 50 lety. Letoun, do kterého se chystám nastoupit, koneckonců k té zlaté době letectví nemá moc daleko. Je to Fokker 100 (doteď jsem netušil, že takové letadlo existuje) a podle Flightradaru je mu 29 let.
Teď, když to letadlo vidím, a na něm logo aerolinek, si taky konečně vzpomínám, odkud je mi tak povědomý ten název Iran Aseman Airlines. Před měsícem jich byly plné noviny, když se jim v íránských horách kvůli technické závadě zřítilo přestárlé letadlo. No tak si budu držet palce.
Letadlo ale na 29 let nevypadá ani omylem. Navíc je dost luxusní. Sedadla jsou v uspořádání 2+2, je tady spousta místa. A když se pak pět minut před časem odletu zavírají dveře, tak už vyloženě srším nadšením, že jsem přesedlal z VIP autobusů. Vypadá to, že letecká doprava bude přece jen trochu blíž západním standardům. Navíc snad pilot na rozdíl od řidičů autobusů nemá cestou jak zastavit na čaj. "Welcome on board, Sir," zastavuje se u mě s úsměvem letuška, než začne bezpečnostní instruktáž.
Vzlétáme přesně na čas. Shiraz je takhle z vrchu mnohem větší, než se zdál. A za městem už vidím, že ze vzduchu je snad íránská krajina ještě úchvatnější než ze země. Pod okny se střídají hory, písečné pláně, solné pláně, jezera a zelená údolíčka s vodními toky.
Asi v půlce letu se k mému překvapení podává oběd. Kuřecí nugety, těstovinový salát a nakonec ještě nějaká buchta. Taková žranice se v Evropě na takhle krátkém letu nedá pořídit ani za peníze, natož aby byla v ceně letenky.
Vnitrostátní lety přistávají v Teheránu na letišti Mehrabad, které se nachází na západě města, prakticky uvnitř zástavby. Přistáváme od východu, tak jsem rád, že si z vrchu prohlédnu i Teherán. Město je to opravdu ohromné. Než dosedneme, letíme nad městem dobrých 10 minut.
Z dlouhého hlášení v peršitě přechází letuška do angličtiny se slovy: ,,A pro našeho velice speciálního cestujícího z Evropy, doufáme, že jste si užil let a přejeme vám krásný pobyt v Teheránu." Teďka už se důkladně rozhlížím, jestli v letadle fakt není nějaká evropská celebrita. Ale ne. Vypadá to, že to bylo fakt pro mě!
Z letadla vystupuju s úplně nejlepší náladou. Všechno šlo jak na drátkách. Jestli se do Íránu ještě někdy podívám, tak už o VIP autobus nezavadím ani pohledem. Kdepak, odteď jedině letadlem.
Ubytování jsem si ještě večer booknul v hostelu Iran Cozy. Postel ve sdíleném čtyřlůžkovém pokoji má stát 15 € i se snídaní. Proti zbytku Íránu docela pálka, ale o dost levnější než náš první hostel. Přímo před terminálem je stanice metra a u hostelu je taky metro, tak aspoň nemusím řešit taxík.
Kupuju zase za pár korun lístek a sedám do naleštěné soupravy. Čeká mě asi 10 stanic, tak tahám foťák, prohlížím fotky z celého výletu a spíš jen tak na půl ucha vnímám, co se děje okolo. Po nějakých 10 minutách mě zaujme, že jako příští stanice je neustále hlášen nějaký terminál. Jelikož sám jsem přiletěl na terminál 6, tak si říkám, že to letiště musí být fakt obří. Po dalších 5 minutách si uvědomuju, že souprava každých pár stanic mění směr jízdy. To už mi začíná být podezřelé. Nojo, já jsem vůl! Tak teď se musím smát. Podle plánku se to tváří, že se metro před letištěm větví, ale reálně je letištní větev úplně samostatná linka, která jenom pendluje mezi terminály a stanicí před letištěm. A tam se musí přestoupit.
Po úspěšném přestupu a asi 20 minutách jízdy vystupuju na stanici Theatre Shahr, kde se snažím najít hostel. Ale na adrese, kde má stát, je jen budova, která je buď v totální rekonstrukci, nebo demolici. Volám majiteli a ten se na mě skoro oboří, že jsem si nepřečetl jeho instrukce. A že prý adresa, kterou mají na webu, na Google mapách a na Tripadvisoru je špatně. Že prý kdybych si přečetl jeho instrukce, tak bych věděl, kam mám jít. Nojo, včera mi poslal zprávu na Whatsapp o rozsahu asi dvou normostran, kterou jsem jen rychle proletěl, protože byla celá o tom, jak se na mě těší a jací z nás budou přátelé. A teď koukám, že adresa tam fakt napsaná byla. Teda já dneska jedu.
Na Google mapách koukám, že jsou to odsud asi 4 kilometry pěšky. Nedaří se mi z map vykoumat, jak bych se tam mohl dostat metrem, a tak vyrážím pěšky a cestou rovnou měním adresu hostelu na Google mapách. Desetivteřinová operace, která možná zachrání pár budoucích cestovatelů.
S báglem na zádech běžím indiánský běh, protože ve 4 mě má od hostelu vyzvedávat Sara, kterou jsem poznal před půl rokem v Praze, a teď už je půl třetí.
Na správnou adresu u náměstí Hafte Tir přibíhám s jazykem na vestě. Mohutná vrata mi otevírá starší žena bez hidžábu, která mi podává ruku a objímá mě. Vzápětí se přidává i její muž. Říkají, že jsem jejich dnešní jediný host a vedou mě dovnitř dvoupatrového domečku, který se za vraty skrývá.
Uvnitř sedí ten chlapík, Kami, se kterým jsem telefonoval. Hnedka vidím, že to on je tady přes business, a ti miloučcí dědeček a babička jsou na rozmazlování hostů. Dědeček Mehdi mě totiž hned usazuje a nabízí vodní meloun, zatímco Kami ho odstrkává a říká si o pas a peníze.
Potom už ze mě všichni mámí cestovatelské historky a jsou tak sladcí, až mi láme srdce, že musím být docela nezdvořilý a místo vyprávění si říct o klíče od pokoje, protože mě má někdo vyzvedávat. "Dívka?", usmívá se potutelně babička. "Kamarádku," odpovídám pobaveně.
Sara mě na rušné ulici před hostelem na uvítanou objímá, čímž mě přivádí do rozpaků, protože jsem myslel, že za to se tady bičuje. "Víš o něčem, co bys chtěl v Teheránu vidět?", ptá se, a když ze mě nevypadne nic kloudného, navrhuje Bame Tehran. V překladu to prý znamená Střecha Teheránu a je to nejznámější vyhlídka na město. Vyhlídky já můžu, takže nadšeně souhlasím.
Arash měl pravdu, když nám s Péťou při první zastávce v Teheránu říkal, že prázdný Teherán už neuvidíme. Připadám si teď jako v jiném městě. Míříme taxíkem po šestiproudé dálnici přímo na sever, ale je takový provoz, že se sotva hýbeme. Z dálnice sjíždíme asi po hodině poskakování v koloně. To už jsme úplně na severu města přímo pod horami a úzkými uličkami se drápeme skoro kolmo vzhůru. Hustý provoz je i v těchhle uličkách. Taxikáři to neustálé rozjíždění ani trochu nezávidím. Éter brzy ovládá smrad pálících se spojek.
Konečně vystupujeme na obřím parkovišti v místě, kde končí zástavba, a po širokém chodníku se vydáváme dál do hor. Je tady docela dost lidí, ale náboženská policie sem zjevně příliš často nezavítá, protože všechny páry se drží za ruce a půlka holek má šátek pohozený jen na krku.
Sara ze mě tahá zážitky z cesty a nejvíc překvapená je z toho, že jsem měl děsný problém se sháněním kafe. "I když oni v menších městech lidi tolik kafe nepijou, protože jsou chudší a kafe je docela drahý," vysvětluje. "Ale v Teheránu seženeš kafe kdekoliv, i tady," směje se a ukazuje na kavárnu posazenou ve svahu jednoho z okolních kopců. Jmenuje se "Novo Día" a je posetá i dalšími nápisy v portugalštině. Kavárna z mojí nejoblíbenější země v mojí nové taky nejoblíbenější zemi! Sedáme na prázdnou zahrádku obklopenou jezírky a drobnými vodopády, a objednáváme co největší kafe.
"Tak teď už mam jen alkoholickej deficit," vtipkuju, když usrkávám božský elixír života, ale Sara to bere vážně a hned nabízí, že sežene víno u někoho z kamarádů. "Na tohle jsou nejlepší Arménci, oni jsou křesťani, takže pít můžou a vždycky se u nich dá něco koupit," vysvětluje, ale jedním dechem dodává, že tolik nepije, takže jí stačí to, o co se podělí kamarádi.
Z kavárny pokračujeme dál nahoru, když si všímám, že se v kopci nad námi něco pohybuje. Bobová dráha! Ježiš tak tam nutně potřebuju. Po chvíli přicházíme k jejímu začátku. Jízda stojí v přepočtu na koruny jenom pade! Hned se hrnu k pokladně a za chvíli už jedeme vzhůru. Ten výhled je naprosto dechberoucí!
Jízda nahoru trvá přes 5 minut. Tak to bude jízda. Jak stoupání skončí a otevře se mi pohled na to, kam teď budu svištět, tak se z toho na chvíli zalknu. Tohle bude mít fakt grády. A už to jede!
Bob řeže ohromnou rychlostí zatáčky jednu za druhou a pod sebou mám doslova celé to ohromné město. Ježiš tohle je euforie!
Dojíždíme zpátky na začátek a já jsem jak u vytržení. "Sem musíme určitě ještě jednou!", žadoním u Sary, která se směje, že mám z něčeho tak obyčejného takový zážitek.
Pokračujeme ještě kousek do kopce, až staneme na obří terase, které se říká Bame Tehran, Střecha Teheránu. Tak jít sem, byl ten úplně nejlepší nápad. Nemám slov, ten výhled je božský. Máme pod sebou všechno, od Milad Tower, šesté nejvyšší věže na světě, po letadla přistávající na skoro 20 kilometrů vzdáleném letišti Mehrabad. Fantazie... A jak pomalu zapadá slunce a světla ve městě se rozsvěcí, nabírá to ještě větší grády.
Než pořádně vychutnáme výhled a probereme všechny cestovatelské zážitky a íránské reálie, je už dávno tma a skoro devět večer. A já mám ukrutný hlad. Vyhlídka je naštěstí obsypaná restauracemi, tak jdeme do nějaké imitace KFC na kuřecí stripsy. Už zas to tady miluju o trochu víc, protože ke stripsům a hranolkům dostáváme zadarmo normální porci barbecue omáčky a kečupu, místo jednoho plivnutí omáčky za euro, jako je zvykem v Evropě.
Zpátky do hostelu se vracím taxíkem po půl jedenácté. Dědeček mi otevírá v pyžamu. "Ty ses ale zdržel, bavil ses?", vyzvídá. "Hrozně moc! Teherán je úžasný město!", chrlím ze sebe. Nabízí mi čaj, ale já vidím, že jsem ho nejspíš vytáhnul z postele, tak říkám, že půjdu spát. Popovídáme si zítra.

» Pokračování - Teheránské Švýcarsko