Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Ostrovy Perského zálivu

29. března

Z pokoje se hrabeme až s časem check-outu v poledne. Chci zaplatit kompletně vypitý minibar, ale recepční říká, že to máme jako pozornost. Nice! Necháváme na recepci batohy, protože vlastně nevíme, co budeme dneska dělat. Ale co víme, je to, že chceme kafe a dneska už se nenecháme odbýt. Od hotelu míříme na hlavní třídu. "Hele...to s tim minibarem, to byl asi jen ten jejich tarof, co? Myslíš, že jsem mu ty prachy měl dát?", rozesmívám Péťu tím, že se mi asi v rozespalosti povedlo faux pas.
Po kavárně se rozhlížíme marně, tak bereme útokem informace nejbližšího obchoďáku. Slečna na informacích neví, co by nám s kafem poradila, ale chytá se nás securiťák. Anglicky neumí, ale pochopil, že chceme "kahve". Vede nás ven, obcházíme budovu, zacházíme do malinké uličky a securiťák otevírá plechové dveře vedoucí do temné chodby. Přivolává výtah, strká nás dovnitř, mačká tlačítko druhého patra a s úsměvem říká "kahve". "Tak a za chvíli jsme bez ledviny," prolamuju zkoprnělé ticho, když se dveře výtahu hlučně zabouchnou. Výtah se dává do skřípavého pohybu a nám se nechce věřit, že vážně jedeme na kafe. Jenže dveře se otevírají a...tyvole, tady je vážně kavárna.
Máme před sebou obří a úplně liduprázdný sál s pohodlnými křesílky. Tak jestli jsou všechny kavárny takhle poschovávané... Pikolík za barem spatří naše bílé kůže a rozpačitě nás pobízí, abychom se usadili do těch nejpohodlnějších křesílek, než splašeně odběhne někam dozadu. Za chvíli se vrací s vysmátým kulhajícím padesátníkem, který umí perfektně anglicky. Je to majitel. Ne kavárny, ale celé budovy.
Objednává nám kafe a ovocné nealko pivo. Samozřejmě se ptá na naši cestu po Íránu a pak vyjmenovává, kde všude vlastní obchoďáky. "Když vyděláte peníze někde na západě, tak si pak v Íránu můžete koupit třeba i vesnici. Riály jsou úplně bezcenný," chlubí se. "A dneska chcete jet na Qeshm? Tam je to skvělý, je tam obří obchoďák a je tam ještě levnějc, protože to je bezcelní zóna!", září mu oči. "Na Qeshm, nebo na Hormuz," odpovídá Péťa. "Na Hormuz? Proč na Hormuz? Tam neni žádnej obchoďák," tváří se chlapík zmateně a já na Pétě vidím, že zatímco celou dobu do vosího hnízda jen lehce ťukal, teď do něj žďuchnul pořádně. "Napadlo vás, že necestujem kvůli obchoďákům?", oboří se na něj. Chlápek se tváří zmateně a po chvilce ticha změní téma.
"Dám vám radu," ztiší hlas. "Dávejte si bacha, s kým se tady bavíte," tváří se tajemně. "Tady je to citlivej region. Kvůli ropě a taky kvůli tomu, že na rozdíl od zbytku Íránu jsou tady skoro všichni lidi sunniti. Nebo teda půlka lidí. Půlka lidí jsou sunniti a druhá půlka tajný agenti. Vidíte ty dva chlápky támhle u okna? To jsou taky agenti," donutí nás se nenápadně rozhlédnout. Přemýšlíme, do jaké míry se nás snaží ohromit a do jaké míry to myslí vážně. Ale i kdyby to byla pravda, tak nechápeme, proč bychom si měli dávat pozor. Vypadáme, že jsme tu kvůli ropě nebo kvůli něčemu nezákonnému? Každopádně mi teď běží trochu mráz po zádech, vzhledem k tomu, že jsme v takovém tajném doupěti. "No nic, já se vrátím ke svojí společnosti," prolomí chlapík tajuplné ticho s úsměvem. "Kafe máte na mě, za pivo dejte něco číšníkovi," podává nám oběma ruku. "Já věděl už jak jsem ho viděl, že vy si rozumět nebudete," směju se, když chlápek zmizí v salonku schovaném za obřím akvárkem s rybkami.
Sedí se tady hrozně pohodlně, ale jsme tady abychom něco viděli, takže s jednou hodinou opouštíme vychlazené tajemné útočiště a skřípajícím výtahem sjíždíme zpátky na rozpálenou ulici. Je konec března, ale mobil hlásí teplotu ve stínu 31°C a k tomu je děsné vlhko. Skrz menší bazaar probíháme rovnou na pobřežní promenádu. Já cestou koukám po nějakých osuškách, protože v těchhle pár dnech budeme rozhodně chtít na pláž, a nemáme s sebou nic, co by se dalo rozložit na písek. Ale všechno, co prodejci nabízí, je tak obří, že by se na to vešla standardní íránská 12členná rodina. A tak s nepořízenou pochodujeme do nedalekého přístavu.
V terminálu není k hnutí. Davy íránských rodinek jsou tady zjevně na novoročních dovolených. Konečně se probojováváme k pokladně. Lístek na 25 kilometrů vzdálený Qeshm stojí 200 tisíc, takže asi stovku. Pokladní se dožaduje našich pasů, tak musím zase předložit svoje kopie a sirjanský soudní papír. Naštěstí to i tady stačí. A stačí to i pasové kontrole, přes kterou musíme projít, abychom se dostali k lodím.
Na to, že se odsud odplouvá jen do dvou destinací, je tady hrozně živo. U mol se střídá jeden přívoz za druhým. Frontu vystojíme asi po 20 minutách a naloďujeme se na po okraj našlápnutou loď. Jsme obklopení íránskými rodinkami, ale já si stejně přijdu hrozně objevitelsky. Dojeli jsme na úplný jih země a ani pobřeží nás nezastavilo. Jak se vzdalujeme od břehu, říkám si už zase, že výhled na Bandar vypadá jako cokoliv, jenom ne to, co jsem si představoval pod slovem Írán.
K břehu Qeshmu přirážíme se třetí hodinou. Hned v přístavu pobíhá spousta pikolíků s letáčky nedalekého obchoďáku. Asi sem za bezcelní zónou přece jen jezdí lidí dost. Opouštíme terminál a přímo před ním vcházíme do menšího bazaaru. Mně už je fakt úděsné vedro a protože kalhoty shodit nemůžu, koukám aspoň po sandálech. Nakonec mě u jednoho prodejce zaujmou takové žabky, co tady nosí většina chlapů. Stojí jen 20 tisíc, takže asi 10 Kč. Okamžitě beru, a přezouvám se hned za rohem. Než nacpu svoje boty do batohu, začne se kolem nás ochomýtat smečka psů, kteří v tom vedru zjevně melou z posledního. Z hromady odpadků ve výklenku jednoho z domů taháme plastovou misku a dělíme se aspoň o vodu, které s sebou máme dost.
Teda ty boty, to je neskutečná úleva! Jak jsem shodil ty neprodyšné škrpály, úplně si libuju. Ale co to nevidím. "On má kraťasy! Tyvole on má kraťasy!", neubráním se hlasitému poukazování na Íránce, co si po ulici vykračuje s odhalenými lýtky. Nojo, před odjezdem jsme někde narazili na info, že se tady ta pravidla tak nehrotí. Ostrovy v Perském zálivu jsou totiž nejen bezcelní, ale i bezvízová zóna.
Přemýšlím, že bych si nějaké kraťasy sehnal, i když to je jen na pár dní, ale to už stojíme před nějakou zříceninou. Podle map je to portugalský hrad. Hormuzský průliv, tedy nejvýchodnější část Perského zálivu, ovládali v 16. století Portugalci, takže nějaké pozůstatky se tu po nich dochovaly. Informační cedule u vchodu je napsaná dokonce i v angličtině. Je to sice překlad jako od Google Translatoru s úžehem, ale my jsme uchvácení tou snahou, protože je to zatím asi první turistická věc v angličtině, co jsme potkali. Vstupné je jenom 60 tisíc, tak se jdeme podívat i dovnitř.
Z hradu už sice za těch 5 století zbyla v podstatě jen hromada písku, ale stejně mě chození po památkách v těchhle turismem nezasažených končinách baví nejvíc. Nikde žádné bariéry a vymezené trasy, člověk si prostě může vlézt, kam se mu zlíbí. Pod nohama se nám motají roztomilé íránské děti, které na nás zbožně koukají, než se jedna holčička odváží anglicky zeptat, odkud jsme. Nato ostatní se smíchem utečou.
Opouštíme hrad a úzkými zaprášenými uličkami se vydáváme dál, když se okolo začne rozléhat hrozný hluk. Chvíli trvá, než si uvědomíme, že to jsou muezzini z okolních mešit. Svolávání k modlitbám jsme v Íránu doteď neslyšeli. Zato tohle je takový rachot, že neslyšíme vlastního slova. Tady je vlastně většina mešit sunnitských. Tak že by šííti nesvolávali? Koncert trvá přes 5 minut, mezitím stačíme nahlédnout na muslimský hřbitov schovaný za jednou z mešit. Vypadá hrozně zuboženě. Po písečné pláni jsou bez ladu a skladu poházené náhrobní kameny.
Labyrint uliček nás dovede až na menší pláž. Sakra tak zaplavání si v moři jde v tomhle parnu těžko odolat. Ale nevíme, co si můžeme dovolit. Nikdo se nekoupe, pár lidí se akorát brouzdá na mělčině, a to zjevně jenom kvůli dětem. Nakonec vyhrnujeme kalhoty po kolena, ať se aspoň trochu smočíme. Voda má úplně božskou teplotu. Ale během chvilky se za námi ze břehu ozývá ostré hvízdnutí. Policista. Gestem naznačuje, ať vylezeme ven. Tak to ta pravidla nejsou ani tady až tak volná, když i odhalená lýtka na pláži vadí.
No a tak sedíme na břehu a sledujeme tu lákavou vodu. Péťa se chce jít do města socializovat, ale já mám ještě pořád spíš samotářskou náladu, tak se nakonec dělíme. Já ještě nějakou dobu zírám na vodu a vstřebávám ten příjemný pocit děsné vzdálenosti od toho obyčejného evropského světa. Nakonec se ale sbírám a podél břehu jdu prozkoumat zbytek města. V dálce na kopci se tyčí spousta minaretů, tak si říkám, že to bude asi nějaké centrum.
Jak pochoduju po pobřeží, rozhlížím se po nějakém autobusovém terminálu, ze kterého bych se třeba mohl dostat do nějaké centrálnější části ostrova. Ale žádný autobusák nevidím a doteď jsem nepotkal ani jeden autobus, ani něco menšího, a dokonce ani taxíky. A tak dojdu až na konec nábřeží k mešitě Imáma Husajna a městem se vracím zpátky. Stejně jako na pevnině v Bandaru to tady má hrozně dovolenkovou atmosféru. Hodně k tomu přispívají i všudypřítomné palmy.
Než dojdu skrz město zpátky na opačný konec nábřeží, dělá si se mnou několik vrstevníků selfíčka. Když přicházím k moři, táhne už na sedmou večerní a hladina je zahalená do zlata. Slunce ale zapadá na opačnou stranu, takže se musím obejít bez kýčovitých fotek. Chvilku si s asi 10letými kluky kopu s fotbalovým míčem, mají z toho druhý Ramadán a já druhé Vánoce.
Než padne úplná tma, chilluju v parčíku přímo pod portugalským hradem a skeduju to množství piknikujících rodinek všude okolo. Některé s sebou mají i přenosné vařiče nebo grily.
Před osmou se stahuju zpátky do přístavu, protože právě na osmou jsme s Péťou domluvili sraz. Lodě pořád odplouvají jedna za druhou, takže nemusíme nijak dlouho čekat a před devátou už se vyloďujeme zpátky v Bandaru. Péťa stačila domluvit nějakého hostitele přes Couchsurfing, ale já jsem celkem rozhodnutý, že půjdu zpátky do hotelu, protože přesocializovanost mě pořád ještě neopustila a bojím se, že s tím množstvím small talků na každém kroku ani jen tak nepustí.
Než se rozdělíme, ještě bychom zdlábli nějakou večeři. Jak procházíme od přístavu k hlavnímu bulváru Imáma Khomeiniho, zběsile k nám přes silnici přebíhá íránská rodinka, dělá si s námi pár fotek, padne spousta Welcome to Iran a pak zase stejně zběsile utíká pryč.
Na Khomeiniho bulváru narážíme na drobnou restauraci, kde mají vystavené moc pěkně vypadající jídlo. Jmenuje se to prý kaške badamdžun, ale pro Péťu je důležitější otázka, jestli je to vegetariánské. Ale obsluha otázce nerozumí, ani když jim ji ukážeme v překladači. "Tak to riskni, já to kdyžtak snim za oba," nabízím se smíchem po celodenním hladovění. Takže bereme dvě různé porce, a já pak u stolu googlím, co že to jíme. Typické jídlo, rozmixovaný ochucený lilek s jogurtem, a k tomu nálož vynikajícího chleba. Chuť to má každopádně božskou a je to překvapivě dost syté.
Po jídle směřujeme do hotelu, Péťa aby si vyzvedla batoh a já abych se znovu ubytoval. Recepční na nás hledí dost podezřívavě, když říkám, že mi stačí jednolůžko a Péťa bude spát u kamarádky. "Ale můžete tam spát jenom sám!", zdůrazňuje se zdviženým ukazovákem, protože nám zjevně nevěří ani za mák. Když se pak jdeme k východu rozloučit, vyšlápne si za námi zpoza pultu, aby se přesvědčil, že po schodech nahoru vážně vyrazím sám.
Můj pokoj není jednolůžko, ale má manželskou postel, tak to mě docela překvapuje, že sleva byla skoro 50 %. Stálo mě to jen 700 tisíc. Chci využít komfortu soukromé koupelny, takže po týdnu peru všechno oblečení. Koukal jsem, jestli bych si k tomu v televizi nepustil nějakou muziku, ale žádný hudební kanál tu není. Tak nakonec beru zavděk jediným anglickým programem, kde spolu dva týpci se silným přízvukem vášnivě debatují o tom, co je napsané v Bibli, proč je to špatně, a jak je to správně v Koránu. Chtěl jsem sáhnout po vlastním playlistu, ale tohle je tak kvalitní vymývárna, že to nakonec poslouchám, dokud nejdu spát. "Křesťani jsou dobří lidé, ale pomýlení." Tahle opakující se hláška mě baví nejvíc. Ještě že nejsem křesťan. Já jsem dobrý a nepomýlený.

» Pokračování - Hormuz - íránský konec světa