Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Výlet do starověku, Persepolis

2. dubna

Zaplacenou snídani jsem úspěšně prospal i tentokrát. Vstávám s desátou a po sprše se hned jdu check-outovat, protože Reza už dorazil do Shirazu. A já si nejsem jistý, ve kterém městě budu dneska spát, tak chci radši pokoj vyklidit a jen si na recepci nechat bágl.
Reza přijíždí chvilku po jedenácté, autem, ještě s nějakým kamarádem. A vážně v ruce třímá můj pas. Jsem štěstím bez sebe! Z toho, že nemusím absolvovat žádnou byrokratickou noční můru a že do Teheránu můžu letadlem. Reza se ptá, jaký mám dneska plán, tak říkám, že chci vyrazit do Persepolis a jestli se chtějí přidat. "To stojí za vidění, ale je tam strašnejch lidí. Máme trávu a pivo, nechceš si s náma jet dát do hor za město?", směje se Reza. Celkem mě nalomí, ale říkám si, že pivo a trávu si můžu dát za týden doma. Dva a půl tisíce let staré město u nás nemáme. Tak říkám, že tu mám poslední den a Persepolis bych rád viděl. "Kdyby tu byla Petra, tak by na pivo šla," zkouší mě ještě Reza zlomit, ale nedám se. "Ale až se vrátim, tak už žádný plány nemam," snažím se povzbudit Rezův smutný výraz.
Třímám hrdě v ruce svůj pas a volám radši na ambasádu, abych se ujistil, že ho můžu použít, i když už jsem ho nahlásil jako ztracený. Díky bohu jo! Takže jdu nadšeně na recepci koupit letenku. Dnešní spojení už jsou docela drahá, což mi pomáhá v definitivním rozhodnutí letět až zítra. Recepční mi kupuje tu úplně nejlevnější letenku s Iran Aseman Airlines za 2 miliony 700 tisíc. Nechávám 3 miliony, protože s tím při rychlosti íránských webových stránek strávila přes čtvrt hodiny. Hrozně se diví, za co jsou ty peníze navíc. "Za ochotu?", směju se. Děkuje a směje se, ale přitom se pořád tváří nechápavě. Sakra snad tady dýška taky nejsou něco neslušného.
Odlet je přesně ve 12, tak mám radost, že nebudu muset vstávat moc brzo. Název aerolinek Iran Aseman je mi hrozně povědomý, ale nemůžu přijít na to proč. Z recepční loudím ještě informaci o nějakém autobusu do Persepolis. Nabízí mi půldenní výlet s nějakou cestovkou za 50 €. To bych musel upadnout na hlavu. Prostě dojdu na autobusák a tam snad něco najdu.
Když vycházím od hotelu, koukám nahoru, jestli někde v okně někdo zalévá kytky, nebo odkud to na mě padají kapky vody. A on nikdo nezalévá. Ono prší! Tak to jsem v Íránu nečekal. Během pár sekund začne docela zprudka. Ale stejně rychle zase přestane a ulice jsou po pár minutách suché.
Město je zase úplně vylidněné. Abych si zbytečně nezacházel, musím z dlouhatánského bulváru Ali Khan uhnout do bočních uliček a motat se v nich. Teď jsem celkem rád, že jsem předvčírem poslechnul zřízence na autobusáku a vzal jsem si taxíka. Vypadá to tu dost pochybně i teďka, natož v noci. Samé polorozpadlé domečky a jediní lidi v ulicích jsou takové podivné existence.
Konečně se dostávám ven z labyrintu uliček a přecházím most přes úplně vyschlé koryto řeky Khoshk. "Persepolis?", ptá se mě první zřízenec, když po slabé hodince chůze dorazím k terminálu. Zápaďáci sem asi kvůli ničemu jinému nechodí. Přikývnu, že ano, a chlápek mě posílá skrz budovu terminálu k malému domečku, kde si prý můžu koupit jízdenku. Vedle domečku stojí několik minibusů. Jenže domeček je zamčený. Na maličkém trávníku vedle zrovna piknikuje íránská rodinka. Hlava rodiny se ptá, jestli chci do Persepolis a nabízí, že mě tam za milion odveze. Ale jenom tam, čekat na mě nebude. No to už jsem mohl vzít tu túru za 50 €. Opouštím scénu s tím, že se na autobusáku zkusím poptat alespoň na nějaké město poblíž a zbytek třeba dostopuju, když v tom ke mně přistupuje další náhodný chlápek. A lámanou angličtinou vysvětluje, že mě odveze do Persepolis, 2 hodiny počká a pak zase zpátky. Za 700 tisíc. Tak to už je dost dobrý kšeft, takže kývu, že to beru.
"Taxikář" mě usazuje do staršího auta bez klimatizace, najíždíme na dálnici a z auta taháme asi maximální rychlost, při které ještě drží pohromadě. Krajina kolem Shirazu je zase dost hornatá, ale o dost zelenější než cokoliv, co jsem zatím viděl. Podle Google map to do Persepolis mělo trvat hodinu, ale s tímhle divokým řidičem to bylo jen něco přes půl hodiny. Počítám, že bude chtít jízdu zaplatit dopředu, abych mu nepláchnul, ale když tahám peněženku, nutí mě, abych ji schoval. A dává mi na sebe číslo, abych mu zavolal, až budu "ready to go home".
Teda je tu dost přelidněno. I když ve srovnání s evropskými poměry a vzhledem k významu tohohle místa je to pořád jak nic. Akorát teď marně přemýšlím, jak tady chtěl předvčírem Hamid pít víno, když se dovnitř musí přes turnikety, takže v noci je to evidentně nepřístupné.
Přistupuju k pokladně, kde je bez ostychu napsaná dvojí cena - pro Íránce 100 tisíc, pro cizince 300 tisíc. Zatímco u přepážky pro Íránce je fronta, u té pro cizince není ani noha. Dostávám 2 lístky. Jeden je vstupenka a druhý je 200tisícová přirážka.
Od pokladny vede širokánský, přes půl kilometru dlouhý chodník, zakončený vysokou zdí a dlouhým schodištěm. A nad ním už vykukují dějiny. Stoupám po schodech a majestátní zříceniny se mi zvolna vynořují před očima. Ale než se stihnu pohroužit do historie, skáčou mi do cesty dva íránští mladíci, ze kterých neskutečně táhne alkohol. Nechce se mi věřit. Sotva se udrží na nohou a stěží zvládnou artikulovat. Teda takhle se zdělat na veřejnosti v Íránu, za bílého dne, to už chce fakt odvahu. Hrozně se se mnou chtějí fotit. Nejdřív selfíčka s jejich telefony, načež odchytávají kolemjdoucí, aby nás vyfotili mým foťákem. Ještě high fives, objetí, a pak už se vrávoravou chůzí vydávají na dlouhou cestu ze schodů.
Trochu mě tenhle nečekaný zážitek zaskočil, tak chvíli trvá, než se začnu soustředit na to, co že to mám před sebou. Připadám si jako ve filmu. Je tady minimum lidí a okolo těch starověkých zřícenin nejsou vůbec žádné bariéry, takže se můžu procházet úplně jak chci, a pocit cesty zpět v čase mě pohltí dost rychle. Mrazí mě z té představy, že před 2500 lety tady někdo žil, chodil po té samé dlažbě, díval se na ty samé majestátní sochy a procházel těmi samými honosnými branami. A ta rozloha tohohle místa je taky dechberoucí. Čekal jsem to mnohem skromější.
Vyšlapávám do kopce k hrobce krále Artaxerxa, odkud je i výhled na část Persepolis. Je to vážně ohromující místo. Jedno z nejstarších dochovaných osídlení na Zemi a je takhle rozlehlé. Čekal jsem pár sloupů a možná nějakou bránu, ale dochovalo se toho tolik, že to s trochou fantazie vypadá vážně jako město. A to přitom osídlení vydrželo jen dvě století, než ho ve 4. století př. n. l. vyplenil Alexandr Veliký.
"You like? You happy?", ptá se mě můj řidič, když se znovu shledáváme před branou. "Very happy, merci," zubím se, protože tohle byl rozhodně jeden z highlightů tohohle výletu.
Řidič zpočátku zase nasadil sebevědomou rychlost, ale na příjezdu do Shirazu je takový provoz, že cesta zpátky zabere přes hodinu a půl. Ve městě už je to pak vyloženě jedno velké parkoviště, tak nechci řidiče ani sebe zbytečně trápit a vystupuju už na bulváru Karim Khan. Když přicházím k hotelu, tak už se stmívá. Vyzvedávám z úschovny batoh a prosím o pokoj ještě na tuhle noc. Recepční říká, že budu muset do jiné budovy, takže se mnou zase posílá portýra, protože sám bych to nenašel. Jak vycházíme z recepční budovy, začínají halekat muezzini. Portýr by se asi chtěl modlit, protože nasadil slušný poklus, něco si pro sebe mumlá a každou chvíli mě popohání "come, Mr. Petr, come, come".
Trvá to zase snad 5 minut chůze. Rozlehlost tohohle hotelového komplexu mě nepřestává udivovat. Zastavujeme u drobného domečku s předzahrádkou. To je o dost odlišný styl proti té pevnosti, kde jsem bydlel předchozí noci. V domečku jsou jen 3 pokoje, ten můj má zase manželskou postel a je stejně luxusní jako ten v pevnosti. Zkouším zapnout hangouts na Couchsurfingu, že bych si šel s někým někam sednout nebo se projít. Íránci mě bombardují žádostmi, ale všichni akorát chtějí, abych k nim šel na večeři a přespat. Ven se bůhví proč nikomu nechce. Tak nakonec vyrážím sám. To už táhne na osmou hodinu.
Stihnu jen vylézt z hotelu a zahnout za první roh, když mě zastavuje policista. "Jste v průšvihu, pane," tváří se na mě přísně a ode mě schytává nechápavý pohled. "Dělám si srandu," rozesměje se. "Jak se jmenujete?", pokračuje. On se jmenuje Kyanoush a je mu teprve 22. Vyptává se, jak se mi líbí v Íránu, kde už jsem všude byl, a tak dál. Pak přijde na otázku, co si Evropani myslí o Íráncích. "Nic moc, žejo," odpovídá si sám, než se stačím rozhodnout, jestli říct pravdu nebo si vymyslet lež. "Ale za to můžou jenom média a náš posranej režim. A on posranej fakt je. Náboženství a vláda, to se nemá míchat dohromady," pokračuje rozlíceně. Já radši nechci zapřádat politický debaty s náhodnýma lidma na ulici a už vůbec ne s policií, tak jen přikyvuju a snažím se téma stočit zpátky na pohostinnost normálních Íránců. "Lidí, jako jsi ty, si já hrozně vážim. Nejsi slepá ovce. Přijel ses sem podívat sám a teď vidíš, že nejsme národ teroristů," vysekává mi kompliment, než se loučí a doporučuje mi navštívit mešitu Shah Cheragh.
K mešitě je to pár minut, tak se tam jdu podívat. U vchodu do areálu mě zastavuje ostraha. Dovnitř i ven proudí davy lidí, ale já jako cizinec prý musím počkat na průvodce. Po pár minutách přichází starší žena v čádoru. Vede mě na nádvoří a vypráví o historii mešity, která je velmi důležitým poutním místem. Nějaký místní ájatolláh prý někdy ve 14. století viděl v dálce silné světlo, tak se šel podívat, co to je, a zjistil, že to září hrob Sayyeda Ahmada, syna sedmého šíitského imáma. Načež tam posléze bylo vystavěné mauzoleum, mešita a stalo se z toho poutní místo.
Čádorová paní se ptá, jestli vím něco o islámu, a když říkám, že jenom to nejzákladnější, hrdě se ujímá výkladu. Bylo mi jasné, že když jsem dobrovolně vlezl do jámy lvové, tak na tohle dojde, takže trpělivě poslouchám. A pak dojde na otázku, jestli jsem křesťan. "Ne, já jsem ateista," odpovídám s úšklebkem. "Takže vy si myslíte, že celý svět, všechno, co máme kolem sebe, vzniklo samo od sebe?", ptá se šokovaně. "No určitě je to pravděpodobnější, než že to celé zařídila jedna postava před pár tisíci let, a pak po světě rozházela miliony let staré fosilie, aby si z toho lidi drbali hlavu," odpovídám trochu drze. Paní se nedostává dechu. Ale já za to nemůžu, ona si začala. "Takže vy nemůžete mít vůbec žádný vnitřní klid, když v nic nevěříte. Cítíte v životě štěstí, spokojenost?", ptá se. "Já cítím naprostou spokojenost," odpovídám zase s úšklebkem. "No vidíte, tak...počkejte. Cítíte spokojenost?", tváří se už zase šokovaně. "No...tak až pocítíte, že v životě potřebujete někým vést, přečtěte si tyhle materiály a v kterékoliv mešitě vám rádi pomůžou. Klidně přijeďte i sem," říká, když mi nutí svazek brožur Islam at a glance. "Teď vás opustím, procházejte se tu jak chcete, ale nechoďte dovnitř," dívá se na mě pohoršeně.
Hm, kdybych byl trochu pokornější, tak bych se asi dostal dovnitř téhle nejkrásnější shirazské památky. Ale já teď cítím velkou životní spokojenost z toho, že dneska bude mít čádorová paní možná trochu divoké spaní.
Plátěnkuju se po nádvoří a zkouším udělat nějaké noční fotky, když mě zastavuje náhodný chlápek s rodinou a po úvodních zdvořilostech se hned ptá, jakého jsem náboženství. Absolvujeme v podstatě stejný rozhovor jako s čádorovou paní. Chlápek má hrůzu v očích a neví kudy kam. Manželka se ho snaží odtáhnout pryč, ale on se ze mě v totálním šoku pořád snaží dostat, v co teda věřím. Když okolo začnou zastavovat další lidi, tak už se přestávám bavit a začíná to být spíš nepříjemné, takže pánovi podávám ruku, přeju pěkný večer a klidím se rychle pryč. Teda, ještě že se tyhle vymyté mozky schází zjevně jenom v mešitách. Jinak bych si to tady asi tolik neužíval.
Když opouštím mešitu, je už po desáté hodině. Za rohem potkávám svého nového kamaráda policajta Kyanoushe, tak se hned dělím o čerstvý zážitek z mešity. "Nojo, tyhle lidi nesmíš brát vážně a hlavně podle nich nesmíš soudit Íránce, protože my se jim taky snažíme vyhejbat. Naštěstí oni trávěj celej život po mešitách," směje se. A dodává, že už mu končí směna, tak že mě doprovodí do hotelu. Cestou si měníme instagramy a Kyanoush trvá na tom, že jestli ještě někdy přijedu do Shirazu, tak rozhodně nebudu spát nikde v hotelu, ale u jeho rodiny.
"Nechceš jít se mnou dovnitř na čaj? Všichni by z tebe určitě byli nadšený!", nabízí, když už jsme skoro u hotelu a procházíme kolem jeho policejní stanice. No, vidět íránskou policejní stanici zevnitř, to je asi zážitek, který si radši odpustím. A tak radši moc děkuju a vymlouvám se na to, že chci jít spát, protože musím ráno brzo vstávat na letadlo. Takže se loučíme a Kyanoush znovu připomíná, že jsem zvaný k jeho rodině.
Já vlastně musím vážně brzo vstát, říkám si, když zaplouvám do tajemných uliček areálu svého hotelu. Letí to až ve 12, ale s íránskými letišti nemám dost zkušeností na to, abych si troufnul přijíždět nějak na poslední chvíli. Tak to aspoň konečně stihnu tu zaplacenou snídani!

» Pokračování - Zpátky do Teheránu