Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Svobodné hory nad Teheránem

23. března

No tak to snad ne. Teď se musím smát a mám hroznou radost, že včera jsem se na tu snídani vstát nedonutil. Je tady chleba, pár kousků mazacího sýra a nějaká zelenina. To je fakt všechno. k pití čaj, za kafe musím vytrousit pár desítek tisíc riálů. Tak tenhle hostel je těžké zklamání, poměrem cena/výkon šlape na paty Paříži nebo Bruselu.
Sedíme na zahradě, kde po nás skáče banda rozkošných koček. Jsou tak drzé, že se nám z talířů pokouší ukrást těch pár upocených kousků sýra. Úspěšně. Stůl s námi sdílí zajímavá směska cizinců, kteří už mají leccos za sebou. Nejvíc mě zaujme Portugalec, který sem přicestoval z Thajska po zemi a plánuje takhle dojet až domů.
Bágly si při check-outu necháváme na recepci, protože ještě netušíme, kde budeme dneska spát. Nabídek na Couchsurfingu je přehršel a Péťa má rozpracovaného Íránce s vtipným jménem, kterého radši nechám v anonymitě a říkejme mu třeba Arash. V každém případě ale víme, že zítra chceme odjet do Yazdu, a tak ze všeho nejdřív vyrážíme na autobusák na opačném konci města.
Před dopravou v Teheránu nás všichni varovali, ale to metro za 4 koruny je tady prostě špičkové. Jezdí každých pár minut a podle mapy se s ním dá dostat v podstatě všude a pěkně svižně. U autobusového terminálu Jonoob vystupujeme po slabé čtvrthodince. Cestou nás bavili prodejci všeho možného od cukrovinek po nářadí, a taky obrazovky s krátkými filmy o tom, jak se v metru chovat. A my jsme zase svou prostou existencí bavili všechny spolucestující.
Městská scenérie se zase dost změnila. Domečky jsou menší, auta obouchanější a na chodníku zakopáváme o pouliční prodejce. U brány autobusáku se nás chytá spousta taxikářů, které vzápětí rozhánějí chlapíci v uniformách, aby se málem poprali o to, kdo nás dovede do odbavovací haly. S marockou ostražitostí se jich snažím zbavit, ale zdá se, že dirham dirham nikdo z nich nechce.
Připadám si jako v královském průvodu. Ruch utichá, všichni na nás upírají zrak a mlčky sledují, jak procházíme do budovy. Pravý odvaz nastává v obří hale. Nestíháme se seznamovat a podávat ruce všem, kdo nás oslovují. V nepřehledném šrumci se nás ujímá další chlápek v uniformě, který je patrně kápo všech prodavačů jízdenek a umí jakž takž anglicky. Všeobecné nadšení trochu uvadá, když se svěřujeme, že bychom si rádi koupili lístek. Do práce se nikdo moc nehrne. Nakonec ale každý dostáváme asi za dvě stovky jízdenku na zítřejší šestou večer. Chtěli jsme jet přes den, ale velitel jízdenkářů tvrdí, že nic jiného nejede. Nějaký jízdní řád nebo odjezdová tabule tady pochopitelně neexistuje, a tak nám nezbývá než věřit.
Tak to by bylo. Arash prý bydlí někde na severu, což v Teheránu znamená území asi 10 krát 10 kilometrů. A tak navrhujeme sraz ve čtvrti Tajrish, protože se tam odsud snadno dostaneme metrem a taky jsme se tam chtěli podívat už včera.
Jak nastupujeme do soupravy, asi o dvě generace starší Íránec vstává a uvolňuje místo pro nás. Stojí nás to pěknou chvíli dohadování přesvědčit ho, že zvládneme stát. "Odkud jste?" ozývá se v tu chvíli za námi. Postarší Íránec s manželkou na nás zbožně koukají. Chlapík mi podává ruku, jmenuje se Mohammed. Překvapivě zná Česko i Prahu. Jak se pouštíme do řeči, tvoří se kolem nás postupně kruh, jako bychom předváděli nějaké představení.
Jak manželé vystupují, obsazuje Péťa volnou sedačku opodál. Čímž okamžitě dostává na nohy vedle sedícího Íránce, který mi s omluvným výrazem přepouští svou sedačku. Tentokrát už to neukecám a musím se posadit.
Cesta do Tajrish zabrala asi půl hodiny. Není divu, podle mapy jsme ujeli skoro 20 kiláků. Výstup nahoru je neuvěřitelný. Vyjíždíme schody asi jako v Praze na Míráku, jenže tím to nekončí. Ocitáme se v impozantní hale, odkud vede řada dalších schodů do všech stran. Vybíráme si náhodně, protože teheránský místopis ještě zmáknutý nemáme, a zase dobrou minutu jedeme. Pak pár kratších schodišť a zase obří hala s dalšími schody. V téhle hale stojí taky několik stánků s jídlem. "To je jasný, takovejhle výstup bez občerstvení jen tak někdo nedá," vtipkuju a hrnu se pro klobásu v bagetě, protože už hlady šilhám. I s plechovkou Coly mě to stojí nějakých 15 korun.
Další schody už vedou konečně definitivně ven a my najednou stojíme přímo pod těmi majestátními vrcholky hor, které jsme doteď obdivovali z dálky. Náš hostitel se ještě nevymáčknul, a tak koukáme po té obří mešitě, která by tady někde měla stát. Procházíme přes menší tržiště a nasáváme všechny ty barvy a vůně. "Tak to čumim, oni ty drobáky asi nemaj hodnotu ani pro ně," komentuju asi stejně starého Íránce, kterému se při placení oběda z peněženky rozsypaly mince. Letmým pohledem zhodnotil, že mu nestojí za to se pro ně ohýbat.
Vstupní branku na nádvoří mešity Imamzadeh Saleh nacházíme spíš tak mimoděk zastrčenou mezi stánky. Zato prostor kolem mešity a mešita samotná jsou vyloženě impozantní. Vlastně si připadáme spíš jako někde v Nepálu. Ve vzduchu vlají barevné fáborky a nad námi se tyčí zasněžené velehory. Středem pozornosti jsme už ale zase my a netrvá dlouho, než se k nám přidruží chichotající se houf školaček. Anglicky zjevně umí jen jedna, zato ale na úrovni rodilé Britky. Why are you in Iran??, schytáváme šokovanou otázku po obligátním Where are you from?. I love it, I love it!!, zalyká se Íránka radostí po každé naší odpovědi, než mě přivede do rozpaků podáním ruky. V Íránu se tohle nedělá, ale já nejsem muslimka a nenávidim islám, reaguje na můj rozpačitý výraz, zatímco se její kamarádky smějou. Teď jsme v šoku ještě víc. Z toho, s jakou otevřeností na nádvoří mešity nadává na státní ideologii. Ale už chvíli po tomhle milém setkání se nám dostává připomenutí, kde že to jsme.
"Čádor, čádor!!", upozorňuje nás hlídkující policista na fakt, že Péťa je tu jediná "odhalená". Přídělovnu unifikovaných hábitů u vchodu jsme nonšalantně minuli. Ale stejně už jsme na odchodu, takže téhle zkušenosti zatím utečeme. Odcházíme nenápadným východem na druhé straně a schovaným průlezem zaplouváme zpátky do hlubin místního bazaru. Už se nemůžu dočkat, až si tuhle čtvrť projdeme v noci. Spoustu uliček tady totiž zdobí ty světelné řetězy z obyčejných žárovek, které mám tak rád.
Arash pořád odkládá čas srazu, a tak bychom zašli někam na kafe. Jenže naděje na to, že bychom náhodně nalezli nějakou kavárnu už jsme se po dvou dnech vzdali, takže zkouším Google Maps. Jedna je nedaleko, vlastně už jsme ji jednou minuli. A málem ji mineme i podruhé s mapami v ruce. Je to jen výdejní pult se dvěma stolky a cappuccino tady stojí v přepočtu 50 Kč. To je docela pálka na ty zdejší ceny. Možná je tady kafe prostě luxus a my jsme moc roztažní. Tahle hypotéza se zdá víc a víc pravdivá, čím déle sedíme. Během první hodiny se tu zastaví možná tři lidi.
Po 2 hodinách náš hostitel konečně přichází. To už jsme se přesunuli na protější obrubník, abychom dál nezacláněli, i když to nevypadalo, že by po našich místech někdo prahnul. Arashe jsem poznal už z dálky, i když jsem nevěděl, jak vypadá. Když jsem viděl, jak o něm Péťa mluví, tak jsem ten typ odhadnul. Vlasatý vousatý třicátník, který po ulici napůl kluše a napůl tančí. A v ruce drží kafe! To je první Íránec s kafem v ruce. Kolega buržous.
Jak nás vede ke svému autu, pořád skoro běžíme. Cestou bere od pouličního prodejce kapesníčky a platí mu kartou. "Jo, tady má terminál úplně každej," odpovídá na můj údiv. "I lidi, který nic neprodávaj. Jednou jsem potřeboval vybrat peníze a kolem nebyl žádnej bankomat, tak jsem zkusil náhodnýho člověka. No a jasně, že měl terminál," směje se.
Teprve v autě si naplno uvědomuju, jak šílený je ten íránský provoz. Neustálé troubení, okolní auta míjíme o milimetry a na brzdu a plyn se šlape spíš jak na klavírní pedály. "Vezmu vás na večeři, ale nejdřív si doma dáme jointa," hlásí Arash mezi řečí, zatímco túruje auto na maximální otáčky do dalšího brutálního kopce. To už tušíme, že dneska budeme od autentické íránské zkušenosti na míle daleko. Když se svěřujeme, že jsme dneska chtěli stihnout vyhlídku na město, ohýbáme to ještě víc do kopce a já už mám pocit, že tady to auto musí vypustit duši. Fascinuje mě, jak vysoko do hor to město vyhnali a podle okolních jeřábů pořád ještě ženou.
Konečně přijíždíme na obří našlapané parkoviště u parku Jamshidieh. Arash ignoruje moje poukazování na volná místa a trvá na tom, že zaparkuje u vchodu na podélném místě, které se zdá menší než jeho auto. Za chvíli už chápu - parkuje se tady bez rozpaků na nárazník.
Procházíme parčíkem, který mi stylem připomíná japonské zahrady, a pak už po kamenité cestě stoupáme do hor. "Koukejte na ty lidi okolo," poukazuje Arash na mladé párečky stoupající s námi. "Čim dál jdete do hor, tim větší můžete dělat ztřeštěnosti," směje se. To už uhýbáme z hlavní cesty a usedáme na vyhlídku. Odsud nic vábného, takové Jižní Město. Arash exuje energiťák a svěřuje se, že má pořád ještě kocovinu ze včerejší párty. A pak vypráví o tom, jaká je to sranda zdrhat s pár promilemi před policií.
Když scházíme zpátky do civilizace, je už po šesté a pomalu padá tma. Z Arashova podání mám zatím pocit, že život v náboženské totalitě je taková děsně zábavná hra. Rozhodně to nevypadá, že by si z toho byť v nejmenším něco dělal, ačkoliv vulgarismy na adresu státu a především náboženství rozhodně nešetří. On je koneckonců takovýhle přístup pro člověka, který má všech pět pohromadě, asi nejzdravější.
Stačí pětiminutové čekání na lavičce, zatímco Péťa s Arashem hledají záchody, a vysloužím si 5 selfíček s náhodnými Íránci a jeden chlapík si mě opodál rádoby nenápadně fotí teleobjektivem. Welcome to Iran zní ze všech stran a já nechápu, jak můžu vypadat až tak strašně nápadně. Košili mám, tmavé vlasy taky a žádnou bagáž.
"Tohle si užívejte, takhle prázdnej Teherán už nikdy neuvidíte. Teďka je poslední z těch tří dnů volna," hlásí Arash, když hory necháváme v zádech a svištíme po prázdné šestiproudovce na jih. "Normálně se tudy nedá vůbec jet, jednou mi trvalo 8 hodin přejet přes půl města."
Parkujeme ve čtvrti, kde už podle Arashe nestojí nájmy 3 tisíce dolarů jako na severu v horách, ale pořád to tu vypadá dost honosně. Pozemek činžáku hájí bytelná brána, ale budova samotná nemá žádné dveře, prostě jen otevřený vstup. To vypadá, že tu zima moc nebývá.
Arash pouští muziku, balí jointa a v zápětí nám představuje překvapivého kamaráda lomeno spolubydlícího. Českého spolubydlícího. Nejvíc nás samozřejmě zajímá, co v Íránu dělá, ale tuhle otázku se mu daří zamluvit.
Po dalších veselých historkách z totalitního undergroundu vyrážíme na slibovanou večeři. "To je pěkná dálka," podivuju se, když už se autem po městě proplétáme přes 20 minut. "V Teheránu je všechno daleko," komentuje pobaveně Arash. Íránské jídlo odmítá, parkujeme před restaurací s vtipným názvem UpArtMaan, kterou bych vzhledem i nabídkou asi nejvíc přirovnal ke "klasické české" pizzerii. Když koukám na mapu, vidím, že jsme asi tak 5 minut pěšky od našeho hostelu. "Jak jsme tohle mohli minout?? Jsme tu včera prolezli snad každou uličku, do kolika to má otevřeno?" "Do půlnoci, jako všechny podniky tady," směje se Arash.
Po vynikajícím jídle dostáváme čaj a k němu cukrové "lízátko". Většina lidí si to prý v čaji nechá celé rozpustit, na oslazení. Mně přijde čaj sladký už neoslazený, tak to spíš jen ze zvědavosti koštuju.
Odjíždíme se zavíračkou. Na záchodech mě pobavil první nápis psaný latinkou, který jsem tu viděl. Na jedné z kabinek stálo Europe a uvnitř čekal místo tureckého normální záchod.
V hostelu jsme nabrali bágly a po půlnoci přijíždíme domů. Arash balí dalšího jointa a moc se omlouvá, že nám nenabídne žádné víno, protože po včerejší párty je na suchu. Nakonec ale vydoluje pro každého panáka tequily. "Jsem chtěl říct, že mi zkazíš abstinenční šňůru, ale oni to jsou vlastně teprv 2 dny," směju se příjemnému překvapení na dobrou noc.

VIP autobus, aneb business třídou do Yazdu

24. března

"Myslíš že je v pohodě? Takhle dlouho přece nemůže nikdo spát," kroutí Péťa hlavou, když už se nějakou dobu po poledni plížíme po bytě a nevíme úplně co by. "No já bych taky ještě spal, kdybys tu nerachtala s tim nádobím," rýpu zlehka, ačkoliv uznávám, že 12 hodin v kuse už je i na mě solidní výkon. Arash se konečně hrabe z postele po půl druhé, když už si Péťa z bidetové spršky stihla vyrobit sprchu.
Péťa se nabízí, že půjde koupit snídani, a tak Arash píše seznam ve fársí, protože tady prý v obchodě na angličtinu není šance. "Ten chlápek bude přesně vědět, že seš ode mě. Než jsem se sem nastěhoval, tak tady žádný cizinci nebyli, a teď se tu motá furt někdo. A všichni už vždycky vědí, že to je někdo ode mě," baví nás bohatými zkušenostmi s Couchsurfingem, načež zuřivě mlátí pěstí do podlahy, aby vzbudil českého kamaráda o patro níž.
K snídani nám dělá takový hemenex à la Írán. Překvapuje mě, že i takovéhle jídlo se tady jí bez příboru. Držíme basu a obejdeme se s vlastníma rukama, ale nezvládáme to ani náhodou tak elegantně jako Arash s naším krajanem.
Autobus nám jede v šest, ale v Teheránu je všechno tak daleko, že už jsme skoro zaspali. Byt opouštíme chvilku před třetí a protože si chceme na tržišti koupit nějaké dobroty, Arash trvá na tom, že půjde s námi, aby nás prý nenatáhli.
Jsme v čistě rezidenční čtvrti, ale jak pochodujeme asi kilometr k nejbližšímu metru, fascinuje mě čím dál tím víc to množství velkoformátových maleb na stěnách domů. Občas si z obrazu měří ulici pohledem Khomeini, ale většinou jsou to různé idylické krajinky, což v tom smogem nasáklém velkoměstě působí trochu bizarně.
Arash nabízí, že nás přes turniket v metru protáhne na svou kartu, což cením, ale odmítám. Lístek stojí 4 Kč, to bych se musel fakt stydět jet načerno. Na metro čekáme celé čtyři minuty a Arash se omlouvá za takový příšerný interval kvůli svátku. "No v Praze máme o dost delší a hlavně tam v takovýhle čtvrti metro ani nemáme," přiznávám zase potupně.
Vystupujeme u velkého bazaru a já se hned hrnu po oříškách. Pytel mixu solených mandlí s pistáciemi zvládám koupit i bez Arashovy asistence. Nevím, jestli mě natáhli, ale stálo to asi 30 Kč, takže je mi to jedno. V krámku vedle přikupujeme olivy naložené na všechny možné způsoby a už jsme ready na cestu.
Arash tvrdí, že máme ještě spoustu času a trvá na tom, že nás provede ještě po opačné části bazaru, než kterou jsme viděli předvčírem. V pouličním stánku kupujeme ovocný fresh asi za pětikorunu. Prodavač se sotva dokáže soustředit na práci, jak nás fascinovaně hypnotizuje pohledem.
Tahle část bazaru je ještě zvláštnější než ta druhá. Je totiž stejně prázdná, ale není zastřešená. Takže to vypadá jako úplně normální ulice s normálními domy, ale široko daleko není ani noha (jenom pár kočičích) a všechno je zabedněné. Od zítřka už tu ale prý zase nebude k hnutí.
Přicházíme k metru na obřím náměstí Imáma Khomeiniho a Arash se raduje, že se neloučíme na dlouho. "Určitě jeďte až na pobřeží. Já tam dorazim tak za týden, takže se stoprocentně potkáme," srší nadšením. Teď ještě využívám, že mám ve větší skupince trochu křoví a konečně si fotím vestibul metra, protože to je zakázané přímo ze zákona, ale mě fascinuje, jak tady ty vstupy vypadají spíš jak vchody do divadla.
Hned pod eskalátory na nástupišti si děláme dalšího nového kamaráda. Postarší chlapík je nadšený, že jsme z Prahy. Prý tam před lety byl, protože jezdil všude možně kamionem. Jak nastupujeme do soupravy, sprdne nejbližší dva mladíky ve fársí, že nás mají pustit sednout. Klopím oči a hrozně se stydím, ale kluci na nás koukají omluvně, jako by jim bylo trapné, že si nás nevšimli sami. Chlapík se nás drží a každou zastávku nás upozorňuje, kolik ještě zbývá do autobusáku. Nakonec vystupuje s námi s tím, že nás na autobusák odvede. Angličtinu má dost chatrnou, a tak nějak nedokáže pochopit, že si poradíme sami a klestí nám davem cestu ven. Se všemi zkušenostmi, co ze světa máme, se nám v téhle fázi už fakt nechce věřit, že by pomáhal nezištně. A tak ve vestibulu už trochu ostřeji vysvětluju, že dál půjdeme sami. Íránce to viditelně zarazí, ale svolí, že nás nechá. Ještě vysvětluje, jak na autobusák dojdeme, podává mi ruku a vrací se do metra. "Doprdele on s náma fakt šel jen tak. Já tomu nevěřim, já se uplně stydim," vyměňujeme si fascinovaně pohledy a ještě chvíli sledujeme, jak se záda našeho dalšího nového kamaráda vzdalují.
U brány na autobusák jsme zase středem pozornosti. Zřízenci v uniformě ukazujeme jízdenku, protože trvá na tom, že nás dovede k autobusu. Jsme tu prý brzy, a tak nás vede do haly. "PETR!", ozve se napříč halou, jakmile do ní vlezeme. Se širokým úsměvem k nám kluše zřízenec ze včerejška. Zírám, že si mě pamatuje jménem. "HOW ARE YOU?", křičí ještě z dálky a nastavuje pravici. Kdo si doteď nevšimnul, že jsou tu Evropani, tak už ví. Bere si ode mě jízdenky a s lišáckým výrazem s nimi odchází. Že se prý hned vrátí.
Jak si sedám na lavičku, hned se ke mně z druhé strany lísá několik asi pětiletých holčiček. "Salam," prolamuju ledy jedním ze tří slov, co umím. Jako odpověď dostávám naštěstí jen chichot a ne nic náročnějšího. Jejich asi babička oblečená v čádoru to pobaveně sleduje, než nám s Péťou oběma začne nutit turecký med. Zdvořile odmítáme, protože tak to prý v Íránu chodí, že když někdo cizí něco nabízí, nemyslí to vážně. Jenže babička si nedá říct, a tak si nakonec štědrou dávku bereme. "Welcome, welcome," zubí se na nás.
Zřízenec se vrací a nese jiné jízdenky. Je na nich dvojnásobná cena. Perská čísla jsem se naučil, ale jinak na jízdence nerozumím vůbec ničemu. Chlapík nás zvedá z lavičky a vede nás k autobusu. Nastupujeme tváří v tvář neuvěřitelnému luxusu. Sedačky jsou v uspořádání 2+1 a jsou mezi nimi takové rozestupy, že je jich v celém autobuse maximálně 20, spíš míň. Zespoda se dá vyklopit opěrka na nohy a spolu se sklápěcím vrškem se dá ze sedadla udělat prakticky postel. A já si doteď myslel, že nejluxusnější autobusy na světě má RegioJet.
Před odjezdem dostáváme vodu, džus, sendvič, sušenky a nějaké krekry. "Odkud jste?", dává se s námi při odjezdu do řeči asi stejně starý mladík sedící přes uličku. Říkejme mu třeba Reza. Každé moje slovo vyloženě hltá. Anglicky mluví pomalu jako rodilák, tak se ptám, jestli byl někdy v cizině. "Ne, to ne. Nikdo nesmí za hranice, dokud neodslouží dva roky v armádě. A já studuju, takže jsem na vojně ještě nebyl," šokuje mě dost překvapivou informací. A ještě víc mě šokuje, když říká, že jede až do Sirjanu a tam by měl autobus dorazit kolem šesté ráno. Sirjan je dvakrát dál než Yazd a nám na autobusáku řekli, že do Yazdu dojedeme v sedm. "V Yazdu budeme nejpozdějc ve dvě," směje se a kroutí hlavou, proč nám řekli takovou pitomost. To nám dost hatí plány. Počítali jsme, že nocleh na dnešek máme vyřešený. A tak teď Rezu necháváme Rezou a řešíme, co budeme dělat.
Protože jsme na začátku cesty a nechceme moc rozhazovat omezenou hotovost, navrhuju zůstat prostě venku. Vyspalí jsme dost, tak to táhnout přes noc zvládneme a když se v poledne někde ubytujeme, tak se dospíme. Jenže když s tímhle úsporným plánem seznamuju Rezu, tak třeští oči. "Jste se zbláznili?! Vás někdo přinejmenším okrade, to je strašně nebezpečný, nemůžete bejt v noci venku. Půjdete do hotelu. Půjdete do hotelu, nebo vás nenechám vystoupit," rozčiluje se. S těmi dosavadními zkušenostmi si říkám, že i kdybychom venku usnuli, tak se spíš probudíme s nějakými penězmi navíc, než okradení. Ale nahlodal mě dost, asi nám něco najdu. Teď ale zastavujeme na obřím odpočívadle a celý autobus se hrne do restaurace. Máme půl hodiny pauzu na jídlo.
Teď jsem hrozně rád, že se nás Reza takhle ujmul. Anglicky tady nikdo neumí ani slovo a kebab, což je jediné jídlo ve fársí, které umím říct, tady nemají. Nakonec dostávám nějaké kuře s rýží a stojí mě to skoro stovku. Reza přikyvuje, že mě nenatáhli, že na dálnicích jsou ceny vážně takovéhle. To jsem vlastně doteď nezmínil. Autobus sviští po prvotřídní dálnici, která má místy tři pruhy.
Jak se vracíme k autobusu, odchytává si nás řidič a říká něco Rezovi, zatímco na nás bez přestání ukazuje. Reza překládá. Autobus nejede do Yazdu. Řidič se rdí stylem, jako by šlo o jen takový trapásek. Jako by nám doma zapomněl k čaji nabídnout sušenky. Takový drobný fatálek, nic co by stálo za řeč. Teď jsem vytočený do nepříčetna, protože jsme asi stokrát ptali kohokoliv, kdo měl uniformu, včetně řidiče, jestli tohle jede do Yazdu, a všichni nám to odkývali. A protože anglicky tady umí akorát Reza, schytává můj výlev hezky od plic on. Prosím ho, aby překládal, ale moc se k tomu nemá. Autobus nám prý zastaví někde poblíž a dojedeme taxíkem. "A toho taxíka nám zaplatí on?!", vztekám se.
Jak nastupujeme zpátky do autobusu, tak radši mlčím a počítám do stovky. Koukám na mapu. Do Sirjanu jiná cesta než přes Yazd nevede. Okolo města je sice obchvat, ale ten se od silnice odděluje nějakých 15 kilometrů před centrem, tak počítám, že nás vyhodí tam. Nakonec nám na Google mapách nacházím i dost hezký pokoj v hostelu za 12 € na jednoho se snídaní. A hostel má vlastní rezervační systém. Nestačím valit oči, to se u menších ubytování moc nevidí ani v Evropě. Tak už můžeme být zase společenští.
Reza nám vypráví o tom, jak jezdí s kamarády pařit do pouště. "Ty piješ?", ptám se opatrně šeptem. "Jasně že piju," odpovídá Reza halasně na celý autobus, než zpouráží státní zřízení a náboženství. "Hulíte trávu? Jestli přijedete do Sirjanu, tak si rozhodně dáme trávu," pokračuje a zve nás k sobě na kolej. A nabízí nám i nocleh u svých rodičů.
Dělíme se o mandle a olivy, na oplátku dostáváme sušené třešně. Snažím se v tom luxusním autobusu moc nenadělat, ale Reza má opačný přístup. "Je to tak drahej autobus, že si to tu musej uklidit. Já na tuhle jízdenku vydělávám 5 dní." Už jsme zase v šoku. Když si vzpomeneme, jak jsme se včera smáli, že ta jízdenka stojí pár drobáků... Než dojedeme do Yazdu, čeká nás střetnutí s íránskou realitou ještě několik. Jako když se Reza svěřuje, že ve 22 letech ještě nikdy neměl přítelkyni, protože když člověk nerazí cestu domluvených sňatků, tak se prý v Íránu moc seznámit nedá.
Sleduju na mapě, jak se blížíme k městu. "Tak odteď už se nějak dostanem, ať už nás vyložej kdykoliv," hlásím, když k hostelu zbývá 20 kilometrů. Než se rozloučíme, dává nám na sebe Reza kontakt. Autobus nakonec zastavuje přesně tam, kde jsem čekal. Vedle dálniční křižovatky je menší odpočívadlo a překvapivě na něm čeká několik taxíků. Jsme jediní, kdo vystupuje, řidič se tváří trochu provinile. Reza vybíhá za námi a ještě nám domlouvá taxíka, protože nikdo z taxikářů neumí anglicky. "Nebude to víc než 100 tisíc, ani náhodou mu nedávejte víc," apeluje na nás, než nás definitivně opustí. 50 kaček za 15 kilometrů taxíkem, to je dost lidovka.
Jak míříme do centra a rozhlížím se okolo, neumím si představit, že by se nám něco stalo. Jsou dvě ráno, ale na ulicích jsou převážně rodinky s dětmi a všude je hrozně moc světla. Lampy šajní a k tomu jsou nad ulicí natažené světelné řetězy. A to jsme na periferii. Nějak jsem si kvůli tomuhle vzpomněl na Dublin, kde byla i v centru už v devět večer taková tma, že nebylo vidět na krok.
Z hlavní třídy jsme odbočili do úzké ulice a pak do ještě užší uličky. Domy okolo vypadají jako uplácané z písku. Nojo, taky je všude kolem města poušť. Každopádně teď ale nevidíme nic, co by připomínalo hostel. Žádné světlo, žádný nápis. Taxikáři dávám peníze, ale ten je odmítá a vystupuje. Nerozumím, co říká, ale chápu, že nám chce pomoct hledat. Péťa zůstává v autě s bagáží a já se vydávám s taxikářem do přilehlých temných uliček. Nikde nic. Taxikář pokrčí rameny a začne zvonit na všechny zvonky okolo. V prvním patře domů se postupně rozsvěcejí světla a z oken se ozývá nevrlé nadávání. Taxikář se ale nedá a v jeho vysvětlování opakovaně postřehnu slovo turist. Celá ulice se teď v půl třetí ráno radí, kam máme jít. Když v tom se otevřou dveře hned vedle nás. "Rest Up Hostel?", šklebí se na nás veselý čtyřicátník. Tak jsme to našli. Cedule vážně žádná, ale špendlík na Google mapách sedí na milimetr. Taxikář si bere jen 80 tisíc. A to jsem mu nutil něco přes 100, když nás takhle zachránil.
Majitel hostelu mi třese pravicí, jmenuje se Mohsen. A hned nám bere bágly. No doháje, teď mi zase došla řeč. Tohle jsem v té písečné uličce nečekal. Vcházíme na nádherný rozkvetlý dvůr s jezírkem. Pokojíček je skromnější, ale postel vypadá moc pohodlně. "Snídaně je od osmi," hlásí Mohsen. "Až do...jedné?", dodává opatrně, když vidí náš šokovaný výraz. "No konečně normální čas snídaně, tohle nikde neuměj," směju se.
Padáme do postele a teprve si všímáme, že ve vysokém stropu je střešní okno. A skrz jsou vidět hvězdy. Se ta posraná odysea nakonec docela vyvedla.

» Pokračování - Město zoroastriánů a lapačů větru