Íránem odshora dolů na vlastní pěst - cestopis

Výprava do yazdské pouště

26. března

Když se Péťa vykradla na snídani, ještě jsem na chvíli usnul, ale teď už je skoro 10 a ze dvora se ozývá neustávající smích, tak si říkám, že se půjdu přidat do společnosti. Když v tom se Péťa vrací do pokoje a beze slova zvedá matraci naší postele. "To snad neni pravda," ukazuje na kupičku pasů narovnanou pod matrací. "Mohsen řikal, že tu má schovku a jestli bych mu je mohla přinýst," směje se.
Obří snídaní je zase zarovnaný celý stůl a stejně jako včera dostáváme vynikající kafe. Péťa nám přes Couchsurfing domluvila schůzku se dvěma Íránci, tak se ven klidíme už v 11.
Abbas s Rezou na nás čekají před hostelem na motorce. Abbas se mě jako jednu z prvních věcí snaží přesvědčit, že zatímco na ženu nesmí muž venku ani sáhnout, chlapi mezi sebou můžou dělat co chtějí. A snaží se přimět mě, abych ho políbil. Vzdoruju statečně, ale Abbas vypadá, že o to fakt hodně stojí. Hádám, že tady půjde o něco jiného, než o íránské zvyklosti.
Abbas s Rezou sedli na motorku a nás naložili do taxíku, protože nás chtějí vzít na výlet. Znovu se setkáváme u zoroastriánských věží mlčení na okraji města. Vstup do obřího oploceného kusu pouště je zpoplatněný. Platíme 100 tisíc, Abbas s Rezou se dovnitř prosmýkávají zadarmo jako naši průvodci. Dvě věže mlčení se najednou tyčí přímo před námi. Abbas hned okatě navrhuje, že se rozdělíme, on půjde s Péťou na jednu věž a já s Rezou na druhou. Asi jsem ho předtím z nějakých návrhů podezříval neprávem.
Reza umí anglicky jen pár slov, a tak zatímco v děsném horku šplháme do kopce, čtu si na mobilu, kde to vlastně jsme. Historické zoroastriánské osídlení, které se ještě nedávno nacházelo dost daleko od Yazdu. Zachovaly se některé budovy, hlavně ale věže mlčení. Což jsou jednoduše kopce se zděným obřadním místem na vrchu, kde dřív zoroastriáni pohřbívali těla. Respektive nepohřbívali - jen je tam nosili a nechávali na pospas osudu, dokud z nich nezbyly jen kosti. Pro zemřelého to měl být očistný proces od všeho špatného. Jenže v Íránu tenhle způsob zacházení s ostatky v 70. letech zakázali kvůli šíření nemocí. A od té doby je z toho jen atrakce pro turisty.
Když konečně vylezeme až nahoru, koukám po nějakých zapomenutých kostech, ale marně. A tak se jen kochám výhledem, který je odsud vskutku úchvatný. Reza zatím hledá na mobilu fotky ze svojí povinné vojenské služby. Na některých pózuje se samopalem v nějaké strážní věži. Gesty naznačuje, že kdyby fotky někdo viděl, byl by o hlavu kratší. Fascinující je pro mě už to, že je v armádě a přitom si při všednodenním dopoledni takhle trajdá po městě se "Zápaďáky".
Když se sejdeme zpátky pod věžemi, omlouvá se Reza skrz Abbase, že už musí zpátky do kasáren. Zato Abbas se vžil do role průvodce a chce nás vzít na další turistické místo, do zahrad Dowlat Abad. Ještě cestou v taxíku koukáme na fotky a taky na to, že vstupné do zahrad stojí 200 tisíc. Přitom to vypadá prostě na takový normální park. Ne že by nás 200 tisíc normálně položilo, ale jelikož musíme ještě 2 týdny vyžít s dovezenou hotovostí, nechce se nám ji zbytečně rozhazovat. Když dorazíme na místo, zkoušíme tohle vysvětlit Abbasovi. Soudě podle výrazu moc nepochopil, o co nám jde a spíš si teď myslí, že jsme hrozně chudí. Každopádně souhlasí, že teda dovnitř nepůjdeme a navrhuje místo toho procházku po starém městě.
Jak zalézáme do písečných uliček starého města bez oken, Abbas přebíhá ze stínu do stínu. To já si i s povinnýma dlouhýma nohavicema užívám, že je tady o dobrých 20 stupňů tepleji než v Čechách a sluním se. "You like it now, but in 2 months the sun will be like grrrrrr," směje se Abbas. Díky němu taky konečně víme, proč lidi poznávají, že jsme cizinci i zezadu. Péťa nosí kvůli horku volné kalhoty z lehké látky. Abbas říká, že ty by si na sebe žádná Íránka nevzala a že drtivá většina lidí nosí za každého počasí džíny.
Jak procházíme dál, ptá se Abbas důležitě, jestli známe funkci všudypřítomných lapačů větru. Moje domněnka, že se skrz ně chladí interiér domů, mu nestačí, a vědecky vysvětluje, jak důmyslný systém šachet uvnitř lapače zachytí jakýkoliv závan vzduchu a dostane ho dovnitř domu.
Uličkami už procházíme přes půl hodiny a ještě jsme nepotkali ani živáčka. To ticho mezi písečnými domky bez oken je děsně tajuplné.
Už jsme skoro u hostelu, když Abbas otevírá vrata náhodného domu s tím, že nás vezme na střechu. Za vraty stojí v přítmí úzkého průjezdu zaprášené auto, které vypadá přesně jako takové ty široké americké auťáky z 50. let. Zajímalo by mě, jestli je vážně tak staré. A jestli s ním ještě někdo jezdí.
To, že Abbas otevřel úplně náhodný dům, zjistíme až když nás na točitém schodišti nutí plížit se podél zdi, aby nás někdo neviděl. Snad to kdyžtak zase uhrajeme na to, že jsme turisti ingilisi. Najednou vážně stojíme na střeše něčího domu. Přijdu si hrozně nepatřičně, ale Abbas poskakuje ze strany na stranu a vybírá místa, odkud budu mít nejlepší fotky. Tenhle pohled přes střechy je oproti tomu včerejšímu o dost víc skličující. Většina domů vypadá ve vyloženě dezolátním stavu. Snad se pod námi ta střecha nepropadne.
Nepozorovaně se dostáváme zase ven z domu, sedáme do drobného krámku na zmrzlinu a Abbas se ptá, jaký máme dál plán. Chceme si chvíli orazit v hostelu a pak rozhodně vyrazit do pouště. Bez toho odsud nemůžeme odjet. Abbas protestuje, že v poušti se upečeme, ale my jsme neoblomní. Poušť je pro nás taková exotika, že by nám stála i za úžeh. Abbas nám tak nakonec ještě radí, jak se dostat co nejblíž autobusem MHD a píše mi do mobilu ve fársí nějaké nácestné body, aby nám kdyžtak poradili kolemjdoucí.
Celou dobu nás nenápadně pozoruje majitelka krámku a nejspíš její dcera. Majitelka ji postrkuje, aby si s námi povídala. Nejdřív se jí nechce, ale nakonec si nás fotí a ještě nás prosí o selfie na Instagram.
Jen co otevřeme dveře hostelu, vítá nás Mohsen už zase čajem. Než vyrazíme do pouště, musíme vyřešit zítřek a Mohsen se nám k tomu hodí. Chceme odjet do Sirjanu za Rezou a Péťa chtěla stopovat, což se mi nejdřív líbilo taky, ale pak jsem si to rozmyslel. Sirjan je totiž hrozná díra a kromě Rezy a solné pouště tam není nic, co by nás zajímalo. Tak se mi nechce riskovat, že bychom stopem zabili celý den a museli bychom tam pak trávit dvě noci. Chci tam dorazit co nejdřív, abychom hned další den mohli pokračovat. Je mi úplně jasné, že na Péťu je tohle už zbytečně podrobné plánování, ale tváří se, že mi to ještě skousne. Problém je, že podle internetu jede do Sirjanu jediný autobus, navíc už v 7:30 ráno. Když jsem říkal co nejdřív, myslel jsem přece jenom trochu pozdějc. Ale po poradě s Mohsenem si říkáme, že to snad zmáknem. Taxík nám prý objedná a na autobusák odsud dojedeme za 10 minut. A tak teda dávám vědět Rezovi, že vyjedeme takhle nekřesťansky brzo a že dorazíme před polednem. Je beze srandy štěstím bez sebe.
Jsou 4 odpoledne a Mohsen trvá na tom, že touhle dobou se ještě v poušti zalknem horkem. Ale my si to teplo vzhledem k počasí v Čechách zatím fakt užíváme. A vůbec nám připadá, že kolem těch teplot všichni místní dělají až moc drama. Kor na to, že tu v létě mívají přes 50 stupňů ve stínu.
Hostel stojí pár kroků od hlavního průtahu městem, a tak jdeme tam, v krámku bereme dostatečnou zásobu vody a džusů, a koukáme, kde tady vlastně zastavují autobusy. Snad každé dvě minuty okolo nějaký projíždí, ale nevidíme žádnou zastávku. Ale stačí, abychom si trochu tázavě stoupli vedle silnice, a hned první autobus zastavuje. Potřebujeme prostě pořád rovně, tak snad nebude nikam odbočovat. Nevíme, kolik stojí lístek, tak strkám řidiči do ruky desetitisícovku a k vlastnímu překvapení dostávám 6 tisíc nazpátek. Takže lístek stojí korunu. Podle toho rachotu, opotřebovanosti a tak nějak vzhledu obecně hádáme, že tenhle autobus pamatuje doby, kdy tu ještě holky nosily minisukně.
Po pár minutách kodrcání bez zastávek přijíždíme na menší autobusák, který je geograficky snad v úplném prostředku města. Autobus tady končí, o tom nám ale Abbas říkal a do mobilu mi nachystal frázičku, kterou máme použít, aby nám někdo ukázal na spoj, kterým máme pokračovat. Jenže je tady hrozný šrumec a autobusů strašná spousta. Připadá mi jednodušší popojít pár kroků na výpadovku tím směrem, kterým potřebujeme, a chytnout si autobus tam. A tak děláme přesně to. Řidiči ukazuju název náměstí, kde Abbas říkal, že máme vystoupit. Z gestikulace chápu, že nás tam vysadí. Navíc si odmítá vzít peníze.
Sedáme do sedaček s léty prosezenými ďůlky. Tenhle autobus je snad ještě starší než ten předchozí. Sedíme kousek za řidičem s hustým plnovousem. Co pár vteřin se na nás zvědavě kouká v zrcátku. Kousek nad zrcátkem se vyjímá malý portrét Imáma Khomeiniho. Kousek pod zrcátkem zase terminál na platební karty. "Hele nemyslel to jenom jako ten tarof?", ptám se Péti po pár minutách jízdy. Tarof je jedním z historických íránských zvyků. V podstatě to znamená, že se Íránec tváří, že chce druhému dát něco zadarmo, i když vůbec nechce. Po chvíli přemýšlení si říkáme, že mu zkusíme zaplatit napodruhé při vystupování. A skutečně. Když na nás řidič houkne, že jsme na místě, strkám mu při výstupu pětitisícovku. Bere si ji velmi ochotně. Tak z tohohle zvyku bude jednou pěkné faux pas.
Vystoupili jsme u brány Quran, která je prakticky na periferii. Vedle sebe máme ceduli ke zdejšímu mezinárodnímu letišti. Popocházíme kousek po nekonečné rovné silnici směrem do pouště, než začneme stopovat. Auto chytneme celkem rychle, jen máme zase problém s komunikací. Dva kluci, co v autě sedí, neumí ani slovo anglicky. A my nevíme, jak se persky řekne poušť. Zkoušíme ukazovat, že chceme jet prostě rovně, protože silnice stejně nikam jinam nevede. Ale zjevně nechápou, o co nám jde. Vedle silnice stojí i reklamy na pouštní campy. A tak zkoušíme slovo camp. Tady už se kluci chytnou. Nasedáme a už svištíme.
Ale svištění nám vydrží jenom chvíli. Asfaltová silnice končí spolu s posledními domečky a teď už jsme na prašné cestě plné výmolů. Auto se kolébá z díry do díry sotva desetikilometrovou rychlostí. Poušť začíná. Zatím je to ještě rovina a podél cesty roste nějaké roští, ale o kus dál už vidíme docela velké duny a pár kilometrů víc v poušti dokonce hory.
Kluci se lámaně a spíš gestikulací snaží vysvětlit, že v poušti je kempů víc a chtějí vědět, do jakého míříme. To jsme na sebe ušili pěkně, teď musíme nějak vysvětlit, že camp byl jen krycí jméno pro poušť. Dohadujeme se pěkně dlouho, až najednou koukám, že duny už jsou přímo kolem nás. "Stop! Stop, here!" Myslel jsem, že tahle dvě slova spolu se zuřivou gestikulací jsou neprůstřelná, ale auto se plouží dál a kluci absolutně nevědí, o co mi jde. A tak otevírám dveře. Už nevím, jak jinak. Řidič zastavuje a snaží se vysvětlit, že tam ještě nejsme. Ale to už jsem jednou nohou ze dveří. "No camp, here good, here perfect, merci," raduju se a už pelášíme vstříc nejvyšší duně v okolí.
K úplné dokonalosti tomu teda chybí, aby poušť byla písečná. Tady je písek promíchaný s malými kamínky. Ale stejně se hned zouváme a za chvíli už šplháme vzhůru. "Víš co se jim teď chudákům honí hlavou?" "Oni to asi nechápu, že jsme fakt nadšený z hromad kamení." Ale nadšený fakt jsme. Přímo v euforii. Ani nám nevadí, že ty mrňavý kamínky se vlastně docela zabodávaj do chodidel.
A najednou jsme nahoře. A tu vyprahlou nekonečnost máme kolem dokola pod sebou. Široko daleko ani živáčka. Chvíli pobíháme ze strany na stranu a zkoumáme všechny výhledy, než sedáme na kraj duny a koukáme směrem k cestě, po které jsme přijeli. Tu a tam projíždí auto, občas i celá kolona. Ale jsme tak daleko, že neslyšíme vůbec nic a zas pro jednou tak silně vnímáme, jak hrozně jsme vlastně malí.
"Hele...ono to město vlastně asi neni moc daleko co?", spekuluju a u toho už koukám do map. Naše duna je suverénně nejvyšší, ale ostatní jsou tak vysoké a členité, že žádnou zástavbu stejně nevidíme. k nejbližší ulici jsou to ale asi 4 kilometry. Už tady posedáváme přes hodinu, ale slunce zapadá až za 2 hodiny. To bychom měli stihnout zajít úplně s přehledem. "Bloudění pouští, to zní přesně jako něco co bych chtěl zažít," koukám s jiskřičkama v očích. A Péťu ani nemusím přemlouvat. Ještě chvíli rozjímáme, než se vydáme na cestu.
Z duny se skutálíme celkem rychle a dole dokonce narazíme na něco jako cestu. Drobné kamínky už nás donutily obout se, ale zase se po nich jde o dost líp než po písku. Tohle nemá chybu. Tu silnici, po které jsme přijeli, ztrácíme brzy z dohledu a teď už máme fakt pocit, jako když jsme poslední lidi na světě.
Přelézáme dunu za dunou a pořád čekáme, kdy se objeví výhled na město. Tečka na GPS trochu zmateně skáče, takže nemáme moc přehled, kolik už jsme toho ušli. Hlavně teda doufáme, že držíme správně směr. Duny splývají, po čase už nemáme žádný orientační bod a doslovné bloudění bychom si docela rádi odpustili.
Slunce se začíná pomalu sklánět a pořád nemáme na dohled ani náznak města, ale na duně před námi se najednou vynoří dva off roady, tak zachránce v nejhorším máme. Že jsme cizinci je asi poznat i takhle z dálky, protože Íránci na nás mávají a zdraví nás. Jen co vylezeme na dunu kousek od nich, máme najednou město před sebou jako na dlani. Slunce už sice zapadlo, ale stejně se nám ulevilo, že teď už to nějak dojdeme.
Namíříme si to přímo k nejbližší ulici, zdá se, že k ní vede i cesta. Ale cesta se po chvíli stáčí do oploceného areálu a jiná tady není. Takže pokračujeme trochu naslepo a teď už se brodíme v nějaké stavební suti a odpadcích. U toho nás míjí chlápek na koni. Asi první Íránec, který nás nepozdravil a dokonce se na nás mračil. Jak postupujeme dál, začínají nás ze všech stran svírat ploty a já už si pěkně nadávám, co jsem to vymyslel. Je už skoro tma a civilizace je sice pár kroků od nás, ale vypadá to, že nás obklopuje nějaká průmyslová zóna a nějakou díru v plotě hledáme marně. Navíc slyšíme docela vzteklé štěkání psů. Snad jsou na opačné straně plotu než my. Brodíme se přes nějaký kráter plný rozmlácených cihel, když konečně spatříme úzký průchod mezi dvěma areály. Díky bohu. Už jsem začínal trochu panikařit.
Přicházíme na osvětlenou ulici, ale civilizací bychom to nenazývali. Nikde nikdo a okolo nás jsou vážně jen nějaké výrobní haly nebo sklady. Tím pádem nás čekají další 3 kiláky, než splašíme nějakou dopravu. Teď už se omlouvám nahlas, protože tohle byl pěkně stupidní nápad. Když v tom se ze tmy mezi areály vynoří auto a sviští hrozně rychle k nám. Nejdřív mi zatrne, že to je nějaká ostraha, ale ne. Je to normální auto a řidič vedle nás zastavuje a gestikuluje, ať rychle nastoupíme. Nenecháme se přemlouvat dlouho. Nasedáme a už se řítíme šílenou rychlostí vstříc centru. Řidič anglicky moc neumí, ale klepe si na čelo, lámaně vysvětluje, že se nám mohlo něco stát a když dojedeme k prvním obytným domům, ukazuje na ně a s vážným výrazem naznačuje gesto podříznutí. Teď jsme vyloženě v šoku. Doteď jsme měli pocit, že jsme v asi nejbezpečnější zemi na světě, ale tenhle chlápek vypadá, že to myslí smrtelně vážně.
Když přijíždíme do konečně opravdové civilizace, ptá se řidič, jak se jmenuje náš hotel. Jsme kousek od centra a já se snažím vysvětlit, že se chceme ještě projít, ale je to marné. Jazyková bariéra je silná. Řidič nedokáže pochopit, že chci vystoupit, tak nakonec beru mobil a na mapách ukazuju úplně nejbližší hotel. Vysazuje nás jen přes ulici od něj a stojí na místě, dokud nepřejdeme a netváříme se, že máme v plánu vážně jít dovnitř. Jak zmizí z dohledu, otáčíme to a namíříme si to do centra.
Táhne na devátou večerní, takže už máme celkem hlad. Sedáme do náhodného bistra a majitel má v tu ránu Vánoce. Dáváme si ash, falafel a protože pořád nevíme, jak se řekne nealko pivo, tak Colu. Každého nás to stojí 35 Kč. Platíme milionovou bankovkou a prodavač na pult skládá bankovky na vrácení, až je z nich dost slušný štos. "Tak na tohle si budem muset pořídit kufr," vtipkuju, a prodavač najednou vytahuje kufr z pod pultu. Chvíli nevěřícně valíme oči, protože jsme si mysleli, že nám ho vážně chce dát na tu hotovost. Ale tahá z něj jen ještě další bankovky na vrácení. Teď už se fakt smějem, protože nás napadá spousta věcí, co s takovým balíkem dělat. Cpát ho do peněženky je z nich ta nejmíň pohodlná.
U jídla si chceme prohlédnout fotky, ale z foťáku mi pěkně zatrne. Ukazuje jenom posledních 8 fotek a trvá si na svém, že víc jich tam není. Paměťovka je přitom ale z půlky plná. Tak snad to z ní doma ještě vytáhnu. Večer mi to ale stejně zkazilo. Tak si ho vylepšuju mrkvovým freshem se zmrzlinou ve stejném obchůdku, kde jsme si ho dávali už včera. "Iran good?", ptá se prodavač. "Iran very good," smějem se s takovou dobrotou v ruce.
Jen co otevřeme dveře do hostelu, nese nám už Mohsen zase čaj. Tentokrát má na dvoře nachystaný dotar nejen on, ale i nějací íránští kamarádi. Sedáme na pohodlnou válendu a máme pěkný koncert. Když se zbytek osazenstva postupně odebere dovnitř, chce si s námi Mohsen povídat o cestování. Ptá se, co máme ještě v plánu v Íránu, ale hlavně kde už jsme všude byli a proč vlastně tolik cestujem. "Vy, vy máte přesně to nejkrásnější myšlení," vydechne, když odvyprávíme pár svých zážitků. "Vy byste měli učit lidi žít."

» Pokračování - Sirjan. Unavené město v solné poušti