Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Konečně Sahara!

17. listopadu

Snídani jsme si v tomhle hotelu neobjednávali, protože za ni chtěli pomalu víc, než kolik jsme dali za jídlo za celou dosavadní cestu. A tak teď půl hodiny před otevíračkou lezu do restaurace ve vedlejším vchodě a žadoním o kafe. Zatímco mi ho barman bez sebemenšího náznaku otrávenosti chystá, shlukují se kolem mě číšníci a mají spoustu těch typických otázek, jako odkud jsem a kam mám namířeno. Musím se trochu smát, protože mi visí na rtech jako školačky. Cappuccino mě stojí 10 dirhamů, ale nechávám na baru dvacku, protože jestli něco vážně nesnáším, jsou to lidi, co nerespektujou otevírací dobu. A teď jsem jeden z nich.
Barman mě dokonce nechal odnést si kafe do hotelu. Když s ním rozzářený jako sluníčko přicházím na pokoj, je už Marty spakovaný na cestu, ale leží v ranním polospánku vyvržený na posteli.
Přesně s desátou hodinou vyjíždíme. Při vidině pouště jsme disciplinovaní až k nevíře. Guardianovi necháváme 5 dirhamů, načež zastavuje provoz v ulici, abychom mohli bez problémů vyjet. Skoro si říkám, že bych tohle uvítal i v Evropě, kor s půjčeným autem. Obětovat pár drobáků za asi celkem slušnou pojistku, že mi to auto přes noc nikdo nevybere.
Na hlavní třídě ještě zastavujeme u noname obchůdku pro pár jogurtových Jibalů a nějaké to pití. Pečivo nepotřebujeme, protože nám s postupným tvrdnutím ubývá pomaleji a pomaleji. Tady už mě teda guardian trochu sere, protože si pár drobáků vynucuje i přesto, že jsme tady stáli sotva 3 minuty a on to viděl. Vytočil mě tak, že jsem úplně zapomněl, že potřebujeme natankovat. Ne že bychom propálili 40 litrů na dvou stech kilometrech, ale nádrž byla při převzetí poloprázdná. Zastavujeme až v první vesnici za Ouarzazatem u nejvíc shady benzínky, jakou jsem kdy viděl. OiLibya.
Litr benzínu tady stojí necelých 21 Kč a než vůbec stačím vylézt z auta, má už pistoli v ruce přítomná čičmundáž. Což se nakonec hodí, protože netuším, jak se u tohohle auta leze k nádrži. Místo 302 dirhamů chci nechat čičmundovi 310, protože jsem předpokládal, že u pumpy s obsluhou to tak chodí. Ale vrací mi zpátky do posledního dirhamu a když mu těch 8 nutím zpátky, klaní se a uctivě děkuje.
Necháváme zástavbu za sebou, silnice se narovnává a po náhorní plošině svištíme vstříc vrcholkům Antiatlasu. Druhý dvoutisícový přejezd na takovém kousku cesty. Rovinka trvá slabých 20 kilometrů. Jak začínáme šplhat do hor, vidíme, že tu velkorysejší část cesty máme za sebou. Tady už je silnice o dost užší a seká jednu ostrou zatáčku za druhou. Je taky o dost prudší, některé stoupáky musíme tahat na dvojku. Odpočívadla kolem zatáček překvapivě neokupuje vůbec žádná čičmundáž. Taky je tady prakticky nulový provoz.
Výhledy jsou dechberoucí, ale nechce se mi takhle brzo zastavovat. Šanci dotáhnout to na Saharu máme jenom dneska. Kousek pod průsmykem Tizi n Tinififft už ale neodolám. Jednak se tady otevírá pohled na plošinu směrem zpátky k Ouarzazatu a krajina před námi zase vypadá doslova jako Grand Canyon. Dává to smysl, kousek odsud se do pohoří zařezává řeka Draa.
V kamení kolem odpočívadla pobíhají svišti, zemní veverky, nebo co to je zač, takže se nakonec zdržíme ještě víc, než jsem chtěl. A těsně předtím, než vyjedeme z odpočívadla, nám do cesty vjede pár desítek let starý Mercedes. Rychlostí se pohybuje někde kolem dvacítky a řidič jede suverénně po prostředku. Doprdele jediné auto, co tady kromě nás za celý den jede, a zrovna takovýhle jantar. Konečně ho předjíždíme až těsně před nejvyšším bodem silnice, kde je tak ohromující výhled, že mám chuť znovu zastavit. Ale zatínám zuby a rychle projíždíme dál, na tohle snad bude čas zítra.
Teď už ostrými zatáčkami zase prudce klesáme. Přímo před námi v hluboké kotlině sevřené vysokými vrcholky sedí městečko Agdz. Z toho výhledu úplně mrazí.
Za Agdzem projíždíme úzkým průsmykem mezi vrcholky a najednou před sebou máme zase úplně jinou scenérii. Až se tají dech. Silnice zaplouvá do úzkého údolí řeky Draa, které působí v nehostinné kamenité krajině doslova jako oáza. Úzký pruh kolem řeky je plný zeleně a zároveň v podstatě souvislé zástavby. Tady člověk pochopí, proč se říká, že voda je život.
Každou chvíli předjíždíme osly a další domácí zvířata, která mají obvykle záda naložená nějakou sklizní. Rychlost držím hluboko pod padesátkou. Částečně kvůli obavě z nějaké kolize, ale hlavně proto, že si tady svým způsobem připadám jako takový vetřelec a nechci domorodce nutit uskakovat ze silnice. Skupinky dětí, kterých je kolem cesty požehnaně, na nás nadšeně mávají.
Vesnice Tansikhte. Poslední velká křižovatka na naší trase, ačkoliv cestu máme ještě dlouhou. Hlavní N devítka odsud pokračuje podél řeky Draa dál směrem k alžírským hranicím. My z ní odbočujeme na vedlejší silnici, která oázu opouští a šplhá mezi menší hory, co ji obklopují. Samotná odbočka je asi 20 metrů před dalším policejním checkpointem. "Teď to bude vypadat, že odbočujem kvůli nim," sýčkuje Marty, když zapínám blinkr. A tak na křižovatce radši zastavuju, dokud na nás policisti nemávnou.
Teď je pravé poledne. Oproti plánovači na Google mapách máme slušný náskok, a tak zastavujeme na mostě přes řeku a dáváme si snídani. Okamžitě nás praští do nosu neskutečně čerstvý vzduch. Koukám na tu pomalu plynoucí vodu pod sebou a přemýšlím, co v tomhle mikroekosystému asi žije za zvěř. Kdyby tohle bylo v televizi, tak mezi tou přebujelou vegetací stoprocentně vykoukne z té kalné vody krokodýl.
Oázu nám pomalu mizí ve zpětných zrcátkách, vyjíždíme krátké stoupání a před sebou najednou máme doslova nekonečnou rovinku. Krajina vypadá jako obrázky z Marsu. Všude kolem jenom kamení a nekonečná pláň. Plyn šlapu na podlahu. Po pár kilometrech zastavuju ve škarpě a vybíhám sprintem dál po silnici. Nikde nikdo. Mám úplně nevysvětlitelný euforický pocit svobody.
Krajina pokračuje v nezměněné podobě desítky a desítky kilometrů. Svištíme prostředkem prázdné silnice a na tachometru máme stabilně kolem 130. Poměrně často narážíme na stopaře. Starší chlapíky v kaftanech. Uprostřed té zdánlivě naprosté pustiny. S každým z nich mě čím dál víc žere svědomí, že by asi bylo na místě zastavit. Jenže v půjčovně nám dali mimo jiné podepsat i to, že stopaře brát nebudeme a že kromě nás dvou v autě prostě nikdo nepojede.
Silnice hodí asi každých 10 kilometrů pár esíček, zařízne se do terénu a po chvíli zapluje do nějaké vesnice nebo malého městečka. Přemýšlíme, z čeho tady asi lidi žijí, když je široko daleko jen písek a kamení. A v jednom zářezu to pak přijde. Zatáčka doleva, zatáčka doprava. "Velbloudáž, velbloudáž!!!" křičí Marty hystericky a ukazuje na dva jednohrbáče, co stojí přímo před námi na silnici. Zahazujeme auto ke straně a mažeme ven. Jeden velbloud se hned dává na ústup. Druhý se ale jen ležérně courá směrem od nás. Nohy má tak dlouhé, že ale stejně musím běžet, abych ho dohnal. "Marty já šahám na velblouda! Marty já šahám na velblouda!!!" křičím v naprosté euforii. Tohle je poslední, co tomuhle výletu chybělo! Tušili jsme, že nějaké ochočené velbloudy u Merzougy uvidíme, ale že potkáme nějaké takhle na volno v divočině, to jsme ani nedoufali. Objímám hrbatého kámoše kolem krku, vypadá, že si to užívá. Zdrhnuvší velbloud teď zpovzdálí závistivě kouká.
Do Merzougy nám teď zbývá asi 50 kilometrů. Nejsou ani 3 odpoledne. Nejlepší možnou náladu nám teď nezkazí už nic. Že dneska duny uvidíme, je nad slunce jasné. V kamenité krajině se tu a tam začínají objevovat trsy trávy, keříky a potom i palmy. Hustota roste, až najednou přijíždíme do poslední oázy před Saharou.
Městečko Rissani. Je překvapivě docela velké a členité. Zatímco Marty nahazuje GPS, o níž jsme mysleli, že už ji nebudeme potřebovat, skáče nám do cesty starší chlápek v kaftanu. "Hledáte cestu? Kam jedete? Do Merzougy?" vyptává se. Tuším, že nezištně by zdraví skokem pod auto neriskoval, že v tom něco bude. Taky jo. Chvíli nám vysvětluje cestu, než nám ukáže na opodál stojícího mladíka. "To je můj syn, potřebuje odvézt do Merzougy. Vezmete ho prosím?" žadoní. Nejdřív se kroutím, ale chlápek prosí docela úpěnlivě. A stejně jsem chtěl nějakého stopaře svézt, tak nakonec kývnu.
Mladík se jmenuje, překvapivě, Mohammed. Naviguje mě skrz to členité město, které je teď navíc plné objížděk, protože hlavní silnici zrovna frézují. A konečně zástavbu opouštíme a máme před sebou poslední nekonečnou rovinku. "Vidíte támhle?" ukazuje Mohammed do dálky. Duny! Zdají se neuvěřitelně daleko, ale jsou to duny! Září v odpoledním slunci až sem. "A tamhle, tamhle napravo, to je nejvyšší duna v Africe! Tu hned poznáte, až tam dojedeme," dodává.
Díky Mohammedovi taky konečně zjistíme, proč je dneska všude tolik stopařů. Je pátek. A to je v Maroku den volna a modliteb. Takže nejezdí hromadná doprava a taxíků je na silnicích minimum.
Na téhle silnici už je trochu provoz. No, provoz, jsou tu i jiná auta než my. Dává to smysl, tuhle cestu sdílejí úplně všichni, kdo směřují do pouště, ať byl jejich výchozí bod jakýkoliv. Baví mě sledovat, že vozový park mají autopůjčovny ve všech koutech Maroka zjevně stejný. Předjíždíme samé Fiaty Punto a Panda se staršími bílými Evropany uvnitř.
Mohammed tvrdí, že v Merzouze pracuje v hotelu. A hned zkouší udělat kšeft. "Saharu si nejvíc užijete, když tam přespíte. Objednám vám vyjížďku. Průvodce vás odveze na velbloudech do tábořiště v poušti, přespíte tam, ráno si dáte snídani a pojedete zpátky," přemlouvá nás. Přemýšlel jsem o tomhle programu už před odjezdem do Maroka, ale nakonec jsem usoudil, že by to byl zabitý čas. V 6 zapadne slunce a co potom v poušti až do rána? Na nějaké kejklíře šaškující pro turisty moc zvědavý nejsem. Když Mohammed vidí, že jsem vážně neoblomný, tak nás nakonec zve aspoň na večeři ke svému strýcovi, na revanš, že jsme ho odvezli. Zní to nesmírně lákavě, ale my jsme v časovém presu. Nemůžeme zabíjet čas jídlem, když do západu slunce zbývají nějaké 2 hodiny.
Přjíždíme k odbočce do vesnice Hassilabied. "Vezměte mě prosím tam, moje rodina bydlí tam. Merzouga je pak dál rovně, asi 10 kilometrů. Ale jestli vám můžu poradit, nejezděte tam. Ukážu vám, kam zajet k dunám přímo tady," vysvětluje Mohammed. A tak odbočujeme. Přijíždíme na prašnou náves. Mohammed nás ještě ukecává, ať jdeme s ním, ale jsme neoblomní. A tak nakonec vystupuje a ukazuje nám dům, kam máme přijít na jídlo, až slezeme z dun. A posílá nás po prašné silnici dál. "Dojedete přímo na okraj Sahary," říká.
Ploužíme se dál po cestě, která je napříč tak posetá hlubokými výmoly, že se bojím, že tady necháme kolo nebo celou nápravu. Najednou zajíždíme do úzkého prostoru mezi dvěma baráčky a neskutečně vysoké duny se vynořují přímo před námi. Prašná cesta se mění v písečnou. Ještě chvíli trnu, abychom na poslední chvíli auto nezahrabali. Protože jak šlapu na plyn, cítím chvílemi, jak kola hrabou na prázdno. V písku jsem ještě neřídil. Ale pak už najíždíme na prašný plácek přímo pod dunami. Parkujeme vedle jediných dvou aut, která tady jsou. Okolo se poflakuje místní čičmundáž. Turisty nevidíme vůbec žádné. Nějaké lidi poznáváme nahoře mezi dunami, takhle z dálky vypadají jako mravenci.
Nikdy jsem nepřemýšlel, jak taková poušť začíná. Tak teď to vidím. Štěrk, štěrk, štěrk, a najednou písek. Je to v podstatě ostrá jasně viditelná hrana. Hned se zouváme a vyrážíme vzhůru. Je tady pěkné horko. Mobil tvrdí, že 25 stupňů ve stínu. A sluníčko pěkně peče. V listopadu! Písek je příjemně teplý a neskutečně jemný. Takže se po něm pekelně špatně jde. Vybíráme si delší cestičku po vršcích menších dun, abychom omezili klesání a stoupání. Protože s každým krokem nahoru se boříme o půl kroku zpátky dolů. Je to sranda.
Konečně jsme nahoře. Na té údajně nejvyšší duně. Splavení jak po maratonu. Dost pochybuju, že je nejvyšší v celé Africe, ale rozhodně je nejvyšší široko daleko. Sahara nám leží u nohou. Neuvěřitelně působivý pohled. My jsme vážně tady. Mlčky hypnotizujeme tu písečnou nekonečnost snad hodinu. Až se slunce pomalu kloní k obzoru. A my musíme začít řešit, co dál.
Na vrcholku duny, v téhle pustině, je překvapivě nejen mobilní signál, ale dokonce LTE. Dostupné jsou všechny marocké sítě a dokonce jedna alžírská. Nojo, hranice je doslova na dohled. A tak koukáme po možném bydlení. Marty přišel už cestou sem s tím, že bychom možná mohli nedbat varování a risknout kus zpáteční cesty ještě dneska potmě. Protože zapykat se tady v nějaké vesnici, kde absolutně nic není, už v 6 večer, je trochu mrhání časem. Je sice pravda, že po silnicích se pohybuje spousta pochybných vozítek, zvířat a chodců, ale připadá mi, že s trochou obezřetnosti a předvídavosti bychom na nějakou nehodu museli mít fakt velkou smůlu. A tak teď koukám na Bookingu na různé lokality, kterými jsme směrem sem projížděli. Nějaké bydlení je k dispozici úplně všude. A tak to teda hecnem.
Na vrcholku duny vegetíme v podstatě až do západu slunce. Marty balí pokoutně do kapsy saharský písek, protože lepší suvenýr nikde nesežene. A pak sbíháme dolů. To je taky parádní zážitek! Nohy se boří a gravitace dělá svoje, takže napůl běžíme a napůl surfujeme.
K autu přibíháme vysmátí, zplavení a totálně od písku. Čištění auta bude pozítří na nás, takže se snažíme natahat do něj Sahary co nejmíň, ale písek se děsně lepí. Auto nás za trest trochu potrápí, když napoprvé nenastartuje. Z toho se mi vážně na chvíli zastavilo srdce. Ale nakonec si dává říct a dáváme dunám sbohem. Už ve chvíli, kdy se po té písečné cestě ploužíme zpátky do vsi, jsem si stoprocentně jistý, že tady jsem nebyl naposled.
Drncáme přes výmoly a přijíždíme na náves, kde září obchůdek s jídlem. Kolem návsi vegetí starší chlapíci, kteří nejsou oblečení ani trochu jako maročtí Berbeři, ale jako typičtí Tuaregové. Tohle bylo poslední, co tomu naprosto dokonalému obrázku pouště chybělo. Zastavujeme na nákup pár Jibalů a něčeho k zakousnutí k pečivu. "Nemáte náhodou pivo?" ptám se ostýchavě, když skládám na pult svůj malý nákup. Prodavač po mně hodí stejně pobaveným pohledem, jako bych se zeptal, jestli nemá drcený roh jednorožce.
Jak ukládáme nákup do auta, vyrazí jeden z Tuaregů, kteří nás od začátku fascinovaně sledovali, k nám. "Odjíždíte, nebo jste přijeli?" ptá se. Z toho medového hlasu je mi jasné, že doufá v nějaký business. "Přijeli jsme, ale už zase odjíždíme," směju se. "A odkud jste?" "Z České republiky." "ooo! Tak šťastnou cestu. Vítejte v Maroku," zahlaholí a vrací se ke svým soukmenovcům. Tahle krátká setkání mě začínají vážně bavit.
Opouštíme vesnici a jak svištíme po rovince zpátky k městečku Rissani, padá už úplná tma. Zastavujeme bokem, dáváme si večeři a sledujeme pomalu se objevující hvězdy. Je tady neuvěřitelné ticho, jen jednou za pár minut okolo pomalu projede nějaké auto.
Když přijíždíme do Rissani, valíme oči na ten zběsilý ruch. Na hlavní ulici je jen uzoučký koridor, kudy můžeme jet. Jinak celou šířku okupují trhovci a takoví ti kuchařští fajnšmekři, kteří dokážou udělat gril třeba z nákupního košíku. Davy lidí proudí sem a tam a všude pobíhají děti. Brzy za sebou táhneme kolonu několika taxíků, ale já si to tady fakt netroufnu nějak kulit, jedeme asi tak rychlostí chůze.
Než se nám povede městečkem projet, je už 8 večer. Padá na mě slušná únava. Taky už mám dneska odřízených nějakých 500 kilometrů a vstávali jsme dost brzo. Takže bych to už chtěl někde nedaleko zapíchnout. Ale Marty trvá na tom, že pojedeme dál, protože je ještě brzo. A nabízí, že bude řídit. Nalomí mě celkem rychle. V půjčovně jsme si sice druhého řidiče nezaplatili, ale teď nás čeká těch 100 kilometrů liduprázdnou rovnou pustinou. Neumím si představit, co by se muselo stát, aby Marty to auto rozstřelil. A tak se po projetí posledních zbytků zástavby střídáme.
Pustina je sice skvělá na noční řízení, ale taky v ní není vůbec žádný signál. A tak nám hned po vyjetí, dokud jsme ještě v pokrytí, objednávám bydlení ve vesnici Nkob, kam bychom podle navigace měli dojet v 10 večer. To už i Marty uznává jako dostatečně pokročilou hodinu na finiš.
První infarktovou situaci zažíváme hned zkraje, když Marty po předjetí chabě osvětleného vozítka spolu s blinkrem omylem vypne i světla. Silnice je naštěstí úplně rovná, takže zatímco Marty v panice bliká dálkovými, zase mu potkávací zapínám. "Si to představ z pohledu toho frajera. Předjede tě auto a najednou puf, zmizí," prohýbám se teď v záchvatu smíchu.
Martymu musím nechat, že řídí úplně ladně. Cesta ubíhá a za hodinku přijíždíme do městečka Tazzarine, odkud už je to do Nkobu posledních 30 kilometrů. Jenže uprostřed městečka stojí na kruhovém objezdu policejní checkpoint. Doprdele ten tady předtím nebyl! Marty si nezařídil mezinárodní řidičák, takže teďka mám srdce v kalhotách a nohy z olova. A policista mává, abychom zastavili. Tak to je v prdeli. "Kam furt jedeš??" křičím nechápavě, když jsme minuli policistu a asi pětikilometrovou rychlostí se pořád suneme po kruháči. "Jak mam asi zastavit, nemůžu přece zastavit na kruháči!!" křičí Marty hystericky. "Vždyť ty policajti tady maj stan, kde bys jako chtěl zastavit??" křičím na oplátku hystericky já.
Konečně stojíme a lezu z auta, protože Marty nerozumí ani slovo francouzsky. "Dobrý večer," zdravím policistu a jsem rád, že stojí na druhé straně auta a nevidí, jak se mi klepou nohy. "Dobrý večer," zahlaholí s úsměvem policista. "Jak se máte?" pokračuje. "Dobře...a máte..vy...se jak vy se máte?" koktám, protože tuhle otázku jsem od po zuby ozbrojené policie nečekal. "Dobře, dobře. Je příjemný večer," pokračuje policista s úsměvem a dívá se na mě, jako by čekal, že budu pokračovat v konverzaci. "Chcete vidět pasy?" utínám zdvořilosti, protože chci mít tohle co nejrychlejc za sebou, ať to dopadne jakkoliv. "Néé. Ne ne," odpovídá policista skoro pobaveně. "Odkud jste? Z České republiky jo? To je super. Jedete z pouště? To jste šikovný, že jedete sami. A kam jedete?" nepřestává v přátelské konverzaci. "Do Ouarzazatu," koktám, protože se mi totálně vykouřilo jméno té vesnice, kde jsem nám booknul ubytování. "Tak to už máte kousek. Znáte cestu? Nemáme vás kousek vést?" nabízí se policista ochotně. "NE!" vyhrknu. "Ne, to nemusíte, známe cestu, máme navigaci," ukazuju mobil s puštěnými mapami. "Tak jo. Tak hezký večer a šťastnou cestu." "Hezký večer!" volám za policistou, který už se vrací zpátky ke kolegům a usedám zpátky do auta. "Jeď! Jeď jeď jeď!" pošťuchuju Martyho, protože se mi nechce věřit, jak jsme z toho vyvázli. Srdce mi sprintuje a nohy se mi pořád klepou.
Jen co zmizíme policii z dohledu, nutím Martyho zastavit a zase se prohazujeme. Těch 30 kilometrů už dojedu, takovýhle adrenalin už znovu nerozchodím. Úplně už jsem viděl Martyho v marocké cele. A když se teď se smíchem přiznává, že si s sebou vlastně nevzal ani český řidičák, má ta představa ještě živější obrysy.
Do Nkobu přijíždíme už chvilku po půl desáté. Jenže bloudíme. Jméno ubytování jsem si neuložil a tady není internet. Vím, že to byla nějaká kasbah, jenže těch je tady až překvapivě moc. Projíždíme pomalu vesnicí na druhý konec a po očku hypnotizuju mobil. Nakonec jedna čárka naskočí. Kasbah Ennakb, načte se název po několika minutách zoufalého připojování. Vracíme se do vesnice a zastavujeme před asi největší budovou, která tady je. Vypadá vážně jako pevnost.
Před budovou je pár parkovacích míst a dokonce tady není ani žádný guardian, který by z nás mámil peníze. Ve skoro naprosté tmě lovíme bagáž z kufru auta, když se za námi ozve tichý hlas. "Zdravím. Já jsem Mohammed." Ze tmy se vynořil mladý chlapík v kaftanu s nasazenou kapucou. Chvilku trvá, než mi docvakne, že je to recepční z našeho bydlení. "Akorát na každé rameno jeden," směje se, když se nabízí, že nám vynese batohy do pokoje.
Teda tohle bude možná nejhonosnější bydlení, jaké jsme kdy měli. Jako na zámku. Mohammed nám otevírá jedny z masivních těžkých dveří na dost dlouhé chodbě v prvním patře, a ukazuje nám náš dost velký pokoj. Snídani nám prý ráno připraví na desátou. Jen s večeří tady nepochodíme. Na vesničany už je prý 10 večer moc pozdě, takže všechno ve vesnici už je zavřené. Teda jsem rád, že jsem si z Marakeši našetřil ještě jedno pivo. Po dnešku sakra bodne. Kor bez večeře.

» Pokračování - Zpátky do Marakeši