Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Chill a smlouvání v Marakeši

19. listopadu

Večer jsme si všimli, že hotel je sice in the middle of nowhere, ale prakticky hned vedle stojí benzínka. A tak jsme vyspávali do 10, řádně posnídali pár Jibalů a když teďka vyrážíme z hotelu, je už po jedenácté. Večernímu guardianovi na parkovišti skončila směna a ten ranní nám odmítá uvěřit, že jsme platili už večer. A dokonce má kouzelnou ručně dělanou cedulku, že minimální poplatek je 10 dirhamů. Kristepane. Přijde mi trochu nemorální hádat se s člověkem bez bot o pár drobáků, kor když stojíme před hotelem pro smetánku, takže platím, ale skřípu zubama.
Přejíždíme na benzínku vedle a přichází zádrhel. Tady není myčka. Shit, není to žádná špeluňka, takže tohle mě fakt nenapadlo. No nevadí, kolem té hlavní třídy do centra bylo pump celkem dost.
Míříme do centra a já jsem úplně zapomněl, že se bojím bouračky. Čas běží, takže svištíme sebevědomě prostředkem ulice a vymetáme u toho všechny benzínky podél cesty. Myčka není na žádné! Doprdele to snad není pravda. Čičmundové na benzínkách nás posílají od čerta k ďáblu, ale nikde nepochodíme. Skoro už to vypadá, že se zadaří na drobné benzínce, která vypadá, jako by zamrzla někde ve 30. letech, protože je tady banda čičmundů, kteří auta myjí ručně. Jenže máme smůlu, prý bychom museli čekat asi 2 hodiny. Podle té řady čekajících aut jim to věřím, ale už se mi nechce věřit, že v celém tomhle zpropadeném městě není normální myčka.
Zachraňuje nás až velká OiLibya skoro v centru. Už jsem si začínal myslet, že budeme muset vytáhnout kartáčky. Mají tady takové to ruční tlakové čištění. Stojanů je snad 10 a stejně stojíme frontu. Do automatu dávám 10 dirhamů a pouštím se do práce. Po týdnu v Maroku do poslední chvíle nevěřím, že odněkud zpoza rohu nevykoukne čičmunda, který to udělá za mě. Teda tohle mě baví, špína z auta mizí jak v reklamě. Jen jsme trochu nedomysleli jednu věc. Horký vzduch tady nemají a my nemáme vůbec žádný hadřík. Takže zbylé 2 kilometry do půjčovny se v zoufalství snažím jet pěkně pomalu, aby nám vítr vodu na autě moc nerozfoukal a neudělaly se nám na něm mapy.
Parkujeme u půjčovny. Vypadá to, že jsme se zase starali zbytečně moc. Čičmunda jen zběžně kontroluje, že na autě nepřibyly žádné škrábance, kouká na stav nádrže a pak už nám vrací zálohu a přeje hezký pobyt v Marakeši. Tak tohle byla hodně osvěžující zkušenost.
Teď už jsme úplně bezprizorní, a protože takhle brzo nás nikde neubytují a já chci kafe, sedáme na zahrádku malé kavárny hned vedle půjčovny. Zatímco nám rezervuju bydlení ve stejném riádu, kde už jsme byli před pár dny, sledujeme chlápka s oslem, jak z kontejnerů vybírá plasty.
S jednou hodinou vyrážíme. Ten marakešský vzduch je teda vážně příšerný, úplně slyšíme plíce naříkat. Ve starém známém Carrefouru bereme zásoby a pár piv a pak už šlapeme rovnou na náměstí Jemaa el Fna. "Zdravím pánové, sháníte hotel?" vrhá se na nás čičmunda hned u vstupu do mediny. "Ne ne. Všechno máme a všechno víme," odpaluju ho zase zpátky k jeho smečce.
Přicházíme na recepci a já mám rdaost, že jsem se znovu shledal se svou mikinou. Jenže radost mě v zápětí přechází, protože koukám, že nás navzdory mojí usilovné obezřetnosti napálili. Totiž, když jsme tu byli posledně, byla cena na Bookingu 15 €. Ale k ní nám navařili městský poplatek 3 € na osobu. To bych skousnul, jenomže teďka byla cena na Bookingu 28 € a platíme přesně tolik. Žádný extra poplatek. Takže napoprvé nás prostě jenom nalákali na super cenu a pak koukali, jak z ní vybruslit. A povedlo se jim to, parchantům.
Dostáváme zase pokoj přímo pod terasou, jen ještě o něco větší. Zahazujeme věci a razíme ven, chceme si medinu trochu projít za světla. Hlavní nákupní uličkou procházíme jen chvíli, než zapadneme do nenápadné odbočky mezi stánky, protože všemožní nabízeči nám už po pár minutách lezli na nervy. Tady je to docela příjemné. Žádní turisti, takže ani žádní čičmundové. Ulička se klikatí a přivádí nás do spousty slepých konců. A najednou vyústí na docela velké náměstíčko s mešitou. Acces forbbiden for no muslim, stojí na cedulce u vchodu přesně v tomhle znění. Pomíjíme pravopisné chyby a vymýšlíme několik způsobů, jak se dá upozornění interpretovat. Ale protože je nám jasné, jak bylo myšlené a do křížku s rozběsněným imámem se pouštět nechceme, radši se držíme v uctivé vzdálenosti.
Náhodnou uličkou se vydáváme dál a ta nás najednou vyplivne přímo vedle bistra, kde jsme večeřeli před pár dny. A protože Marty má hlad, sedáme na jeden rychlý tajine. Respektive já si dávám jen ovocný salát a ten mě moc nenadchne. Při tom množství čerstvého ovoce všude kolem jsem čekal něco lepšího, než že kuchař oklopí do misky pixlu z Lidlu. Marty se hrozně směje, protože mě tahle paráda stojí skoro stejně jako jeho celý tajine.
Tu obří porci chce Marty někde rozdýchat, takže se přesouváme jen přes ulici do parku de Moulay Abdeslam. Jak si vegetíme na trávníku ve stínu mohutných stromů, bafne na nás starší Maročan. Zběžným pohledem usoudím, že tenhle k čičmundáži nepatří a dáváme se do řeči. "Jakto, že nemluvíš francouzsky?" ptá se zase udiveně Martyho, jak jinak než francouzsky. Po docela příjemném small talku nám doporučuje několik míst k vidění. A ukazuje se, že jsem ho odhadnul špatně. "Nemáte pro mě pár dirhamů na kafe? Dobře jsem vám poradil," chválí sám sebe. Nojo, naběhnul jsem si sám. Lovím z peněženky 5 dirhamů, to mu na kafe musí stačit.
Vracíme se do mediny a míříme k prvnímu místu, které nám čičmunda doporučil. Nějaká krásná skrytá zahrada, co se jmenuje Le jardin secret. Vstup za 50 dirhamů! Hahaha. Tak to jo. Při tom množství Američanů, co se plátěnkuje před vchodem, je mi jasné, že bych tam nechtěl ani zadarmo. "Ty Američani mi tady dokonale suplujou Číňany. Čum jak jsou totálně zmatený, bys je dvakrát zatočil a už by tady bloudili do smrti," rozesmívám Martyho, když sledujeme skupinku, na kterou nadšeně doráží několik čičmundů.
Marty spokojeně tvrdí, že už viděl všechno a dál už by šel až někam na večeři. A tak ho odkládám v riádu a jdu do boje sám. Chci totiž nakoupit nějaké suvenýry. Teď, sám, jen s nákupní taškou, si přijdu takový průbojnější a pohyblivější, takže se do interakce s čičmundáží pouštím naprosto sebevědomě. Po pár metrech na hlavní ulici už si přijdu jako nějaká celebrita. "Monsieur, monsieur, konvičky. Monsieur, monsieur, koberce. Monsieur, monsieur, ptákoviny," skáče mi do cesty nadšeně jeden prodejce za druhým, jak si prohlížím jejich zboží. Konvičku rozhodně koupit chci, ale všechny jsou jednak moc velké, a taky jsou to prostě evidentně suvenýry. Až u nenápadného stánku se stařičkým prodejcem mě jedna zaujme, je dokonalá!
"Nabídni cenu," vyzývá mě stařeček úlisně, když říkám, že 240 dirhamů mu ani náhodou nedám. "Já nevím... Myslel jsem, že tohle může stát 100 dirhamů maximálně." "100 dirhamů??? Ty jsi blázen! Ty jsi blázen!!! 200 dirhamů. Ani o dirham míň," rozčiluje se stařík. Moje smlouvací kariéra zjevně právě započala. Částka klesá a klesá, zatímco mi prodejce nadává do blázna a zloděje. Když nabízí 120 dirhamů a já říkám, že jsem si představoval spíš 60 dirhamů, že stovka je naprosté maximum, mám už pocit, že mě prohodí výlohou. "120 dirhamů. 120, poslední nabídka!" hlásí stařík se založenýma rukama. "Dobře. Já vám věřím, že levněji to prodat nemůžete. Ale já za to tolik peněz dát nechci. Děkuju a nashledanou," otáčím se a chci obchůdek opustit, když mě stařeček zezadu chytá za ruku. "Dobře! Dobře, 60 dirhamů, a kup si to!" vzteká se. "No dobře! To beru," zubím se na staříka a tahám peněženku. Páni, nechce se mi tomu věřit. Prodavač balí konvičku do papíru a pořád mumlá něco o zlodějích. Jak si bere peníze, mění najednou naštvaný výraz na takový skoro hrdý. "Dobrá práce! Jen tak dál," třese mi pravicí a vypouští mě ven. Panejo, asi jsem zaválel!
Pokračuju ulicí dál a přemýšlím, co bych si ještě koupil. Už mě nic nenapadá, a tak beru aspoň vodu a Coca Colu. A u stánku vedle pár pohledů. Korunové položky, ale stejně jsem je usmlouval! No doprčic tohle mě baví. Nesu se medinou hrdě jako páv s pocitem, že když budu chtít, koupím si za špendlíkovou hlavičku celé tohle pošahané království. Až postupně dopluju na náměstí Jemaa el Fna. A vidím stánek s tureckým medem! Teda, ten jsem si chtěl koupit od prvního dne. Teď vím, že ho dostanu klidně zadarmo, a tak se sebevědomě hrnu k prodavači a poroučím si kostičku. "20 dirhamů." "Teda, to je trochu drahý, ne?" ptám se vyzývavě. "Ne," odzbrojuje mě prodavač jedním slovem. "Ale...já nemám tolik peněz," zkouším ho ještě rozhýbat. "Hm," odpovídá znuděně a vypadá to, že by ho to nemohlo zajímat míň. Teda hřebínek mi pěkně spadnul. A na ten med mám hroznou chuť, takže holt platím dvacku.
Než se vrátím do riádu, je už po západu slunce. Marty pilně pracuje - hledá restauraci na večeři. Velbloudy už viděl, ale nechce z Maroka odjet, dokud nějakého nesní. Táhnu ho na střechu, protože muezzini zrovna začínají svolávat a je to vlastně poprvé a dost možná naposled, co je slyšíme z takhle bezprostřední blízkosti. Minarety jsou všude okolo a volání je přímo ohlušující.
Než napíšu pohledy, má už Marty vybráno. Café Clock v jižních útrobách mediny slibuje velbloudí burger. A tak si jen jdu na Jemaa el Fna ještě sehnat známky a vyrážíme. Úplně mě mrzí, že o nich nemůžu smlouvat. "Když už si tu sakáž zaplatim, tak bych měl dostat normální neekologickou tašku a ne tenhle prodyšnej shit, ze kterýho mi celej batoh načuchne ponožkama," rozčiluje se Marty, když loví z batohu teplejší oblečení na večer a mává nad hlavou látkovou taškou z Carrefouru. Na odchodu z riádu si u recepčního objednáváme taxíka na zítřek. Potřebujeme totiž vyrazit už po šesté ráno a mám celkem obavu, že v takovou nekřesťanskou hodinu bychom za odvoz dali pěkně nekřesťanské peníze. A recepční tvrdí, že jeho taxík nás na letiště odveze jen za stovku.
Café Clock vypadá na první pohled na dost exotický podnik. Asi jako kdyby někdo zkřížil žižkovské nákladové nádraží a nějakou senegalskou restauraci. Sedí se na židlích všech možných tvarů a velikostí, a ve dvoře skupinka muzikantů v převlecích hraje nějakou děsně hlučnou zběsilou africkou hudbu. Marty se nezapřel a i tentokrát mám z fotky jeho jídla jenom mazanici, jak se do něj vášnivě pustil. Sám jsem o velbloudovi taky přemýšlel, ale nakonec jsem si dal jen zmrzlinu, protože nemám moc hlad a je mi nějak proti srsti jíst to krásné zvířátko, co jsme před pár dny potkali na silnici. Zmrzlina je děsně sladká a je přelitá Coca Colou. Divím se už jenom tomu, že jsem k ní nedostal ještě pár kostek cukru bokem.
Teď už máme jen poslední rest - ještě jsme si nedali marocké víno. To jsem si zase vzal na starost já, takže z Clocku šlapeme skrz celou medinu do Café Arabe. Problém s marockými bary je v tom, že jsou to zpravidla tak fancy místa, že v jakékoliv jiné zemi bych do nich nešel. Ale tady je to buď fancy bar anebo na váguse flaška z Carrefouru.
Tu snobárnu cítíme už u dveří. Vítač v obleku nás posílá po honosném schodišti vzhůru na střešní terasu. Nooo. Tak sem ale silně nepatříme. Nejen kvůli vzezření podniku, ale i kvůli osazenstvu. Jsou tady snad jenom páry. Evropští důchodci. A my. Chuť na víno je silná, takže držím poker face a sedáme na obří pohovku v rohu terasy. U všech stolů jsou takové ty plynové zářiče s plamenem. Objednáváme lahev marockého bílého za 160 dirhamů a přemýšlíme, jestli je aspoň malá šance, že si obsluha nemyslí, že jsme gayové. Docela se na nás mračí, takže spíš asi ne. K vínu dostáváme dvě misky oliv a slané tyčinky.
No, víno je vynikající, ale moc se s tím nemažeme a celkem to lámeme, protože sedět tady je prostě divný. S jedenáctou už se vracíme na bydlení. Medina je teď tak krásně klidná a prázdná, že se nám ji docela i chce ještě trochu projít. Jenže ráno vstáváme před šestou. A po tom týdnu už toho upřímně máme trochu plný kecky. A já vím, že tohle říkám často, ale jsem si celkem jistý, že tady nejsem naposled.

Zpátky do zimy

20. listopadu

Allaaaaaahu Akbarrrr. Allaaaaaahu Akbarrrr. Mám úplně déjà vu. Přesně takhle jsem odsud odjížděl posledně. Halekání muezzinů mě budí pár minut před budíkem. Takže na ně ani nemůžu nadávat. Je 5:40. Když lezu ze sprchy, mám z Martyho výrazu pocit, že si tady prodlouží pobyt, dokud aerolinky nezavedou nějaký spoj s odletem odpoledne.
V 6:15 nás taxikář vyzvedává na recepci. Je to starší chlápek v kaftanu s takovou tou špičatou kapucou. Stylovější odvoz jsme si nemohli přát. Svým starým Mercedesem se nějakým záhadným způsobem probojoval úzkými uličkami až skoro k riádu.
Jízda nás stojí vážně 100 dirhamů, ale trvala sotva 5 minut. Takže nás nejspíš zase natáhli. Ale při tomhle brzkém odletu jsme asi holt jinak pochodit nemohli, na Jemaa el Fna žádný taxík nečekal.
Z minula už jsem poučený, jak to chodí, takže se teď v tom příšerném polospánku snažím se všech sil soustředit, abychom něco neposrali. Nejdřív stojíme frontu na kontrolu letenky, pak vyplňujeme formuláře, pak stojíme frontu na kontrolu kontroly letenky, frontu na bezpečnostní kontrolu a frontu na pasovou kontrolu. Než tohle kolečko absolvujeme, svítí už venku sluníčko. Do RyanAiru směr Liverpool nastupujeme po letištní ploše. Ještě není ani 8 ráno, ale už je vyloženě horko.

Sedím u uličky. Jak vzlétáme, hltám okýnkem poslední zbytky sluníčka a snažím se nemyslet na ten humáč, do kterého se vracíme. Když v tom mi usínající Brit okýnko vztekle zatáhne. Tak to by bylo. Teď už můžu jen utopit žal v kafi. A v Liverpoolu se asi podívám po nějakých zpátečních letenkách.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Poprvé v Africe: Maroko
» Další podobná cesta: Přes Makedonii do španělského Maroka