Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Směr Vysoký Atlas

16. listopadu

Dneska nás čeká půjčení auta a protože v poledne už bych v něm ideálně chtěl sedět, vstali jsme zase už v půl desáté. Vzhledem k tomu, že bydlíme přímo v medině, považuju skoro za zázrak, že nás nevzbudilo ani jedno halekání muezzinů.
Teďka se hrabeme na střešní terasu, protože v tomhle levném hotýlku máme v ceně i snídani. Dostáváme nálož slaného i sladkého pečiva, med, marmelády, mražený jogurt a výbornou kávu. Sedíme nad mapou a přemýšlíme. V Maroku jsou totiž jen dvě lokality s písečnými dunami, obě přímo u alžírských hranic. Erg Chebbi a Erg Chigaga. A my doteď nevíme, kam pojedeme. Erg Chigaga leží o nějakých 130 kilometrů blíž, ale zase o ní nejsou prakticky žádné informace. A podle mapy se zdá, že by nás možná taky od nejbližší silnice čekala pěkná štreka pěšky nebo na velbloudech, zatímco v Erg Chebbi jsou duny přímo nalepené na silnici. V marockých podmínkách si netroufáme odhadnout, jak rychle pojedeme. U různých travel bloggerů jsem četl, že jen na 200kilometrový přejezd Atlasu do Ouarzazatu by si měl člověk vyhradit celý den. No, cesta k oběma lokalitám je v první půlce shodná, a tak diskuzi uzavíráme s tím, že ji necháme otevřenou. Až se budeme blížit k půlce trasy, tak prostě podle času uvidíme.
Dojídáme a s jedenáctou vyrážíme. Jsme trochu v šoku. Oproti včerejšku je medina prakticky liduprázdná. Že by turisti ještě spali? Nebo jsou na obědě? Nechápeme. Na náměstí Jemaa el Fna projdeme vyloženě bez povšimnutí, přímo na náměstí nám pak pár taxikářů zkouší nabídnout odvoz, ale nijak vehementně. Na poště kupuju známky na pohledy, které jsem koupil ještě v Rabatu a vyrážíme vstříc moderní části Marakeši. Jsem teď v totální schýze, jako by se mi ten otřesný zážitek ze včerejška zdál.
Kráčíme po Avenue Mohammed V., sluníčko nám peče do zad. Panuje tady podobně vychillnutá atmosféra jako včera v Rabatu. Provoz je prakticky nulový. Jen ten vzduch je pořád příšerný. Děláme ještě zastávku v Carrefouru, kde taky beru do zásoby pár piv, protože jsem si jistý, že po nějakém tom vyprahlém dni v poušti přijdou vhod. Půllitrová plechovka stojí 15 dirhamů, v podstatě jako doma.
Na náměstí Place 16 Novembre pak v elektru v přízemí jednoho z moderních domů zkouším sehnat jack kabel, abychom si v autě mohli pouštět muziku z mobilu. Trochu překvapivě ho nemají a místo toho mě posílají do stánku vedle, který vypadá jako nějaký squat. Kabel, který potřebuju, má prodavač mezi neuvěřitelným bordelem přehozený přes malou zvířecí klec, bez jakéhokoliv obalu. Prodává mi ho za 10 dirhamů. Vypadá to jako provázek, na který někdo z obou stran přivázal konektor, ale tak za tu cenu to zkusíme.
Autopůjčovna Medloc Maroc už je pak jen pár kroků od náměstí. Půjčovné na 3 dny dělá i s dýškem krásných 1200 dirhamů. A k tomu si půjčovna na mojí kartě blokuje naprosto brutální kauci 10 tisíc dirhamů. Když zadávám PIN, tak se mi úplně klepou ruce, takováhle raketa přes moji kartu ještě nešla. Navíc nechápu, na co ji chtějí, když se chlubí tím, že máme v ceně pojištění úplně na všechno a nonstop asistenci.
Náš Fiat Punto stojí v čele řady podélně zaparkovaných aut. Prochází ho s námi technik. Na plánek auta zakresluje jen brutálně zespodu poškrábaný práh. Při mých námitkách přidává i odštípnutý lak nad zadním kolem a škrábanec na sloupku, ale takové drobnosti se prý při vracení vůbec neřeší. No, máte mých 10 tisíc dirhamů, takže se o tom radši budu dohadovat teď než za 3 dny. Než protokol podepíšu, zkouším po loňských zkušenostech ještě zámky, blinkry a stěrače. Vypadá to, že auto je v nejlepší kondici. Dokonce má najetých jen pár tisíc kilometrů.
Teď už sedíme s nastartovaným motorem a já s panikou v očích koukám na ten kruhový objezd před námi. Naprostá anarchie. A tím musíme projet. Auta kolem nás sviští ve dvou pruzích, přestože na silnici je namalovaný jenom jeden. Čekám, až na semaforu za námi padne červená, abych aspoň neměl nikoho kolem sebe. A jedem! Před kruháčem ani nemusím brzdit, hned první řidič mě gestem pouští. Pár kilometrů rovně, proplouváme 60kilometrovou rychlostí mezi čadícími mopedy, všemožnými vozítky, trakaři a kárkami. A přichází odbočení vlevo na obří křižovatce. Už jsem se do toho provozu trochu vžil a jak blikne zelená, popoháním spolu s auty za námi řidiče před sebou klaksonem. A mám z toho děsnou radost.
Zběsilý městský provoz už máme za sebou a svištíme po výpadovce směrem na východ. Sice projíždíme celou řadu kruháčů a křižovatek, ale jsme na psychologické hlavní, takže se po vzoru místních řítíme sebevědomě bez nějakého zpomalování a zmatkování.
Jak uhýbáme na ouarzazatskou N9 a Marakeš necháváme definitivně za sebou, opadají ze mě poslední zbytky vystrašenosti a opatrnosti. Po luxusní prázdné čtyřproudovce se řítíme přímo vstříc majestátním vrcholkům Vysokého Atlasu. Silnice, která je značená jako obyčejná okreska, je přímo výstavní a zdobí ji cedule 110 km/h. Na to z Čech taky nejsme úplně zvyklí. Přestáváme tolik vnímat samotnou cestu a rozhlížíme se všude okolo. "Pičo osel! Ne to je kůň, to nevadí. Ne to je osel, to je osel! ... Ne, to je kůň," je jen jeden z mnoha výkřiků na všechno trochu exotické kolem silnice.
Docela mě překvapuje, že jsme jedno z nejrychlejších aut. Většinu času trávíme v levém pruhu. Pravda, jedu lehce přes limit, ale máme dlouhou cestu, tak chci na téhle přehledné rovné čtyřproudovce nahnat co nejvíc času. Jediný, kdo nás občas předjíždí, jsou grand taxi, neboli pěkně nahejbnuté osmdesátkové mercedesy.
Marty má zkažený celý den, protože jeho mobil odmítá pustit zvuk do autorádia. Nejdřív jsme mysleli, že jsme od prodejce v Marakeši vážně dostali jen provázek, ale propojení s mým mobilem funguje. A k tomu nefunguje ani Martyho hudební flashka, zatímco ta moje hraje. Chce se mi hrozně škodolibě smát, jenže já mám s sebou sotva pár desítek písniček. A tak zkoušíme ladit rádio. Éteru dost překvapivě vládne současná mainstreamová muzika. Čekali jsme nějaké rádio Medina.
Terén se začíná vlnět a silnice se zužuje na dva pruhy. Ačkoliv dost často se přidává ještě třetí pruh. Na to, že už šplháme přes 2 tisíce metrů nad mořem, docela luxus. Prudké zatáčky obvykle obývají čiperní prodejci všeho možného, pro něž jsme vcelku rychle vymysleli obecné označení čičmundáž. Nejčastější věci na prodej jsou hrnce a sytě barevné minerály.
Teď už stoupáme vyloženě mezi vrcholky těchhle velehor. Ostrá zatáčka vlevo, 100 metrů rovně, ostrá zatáčka vpravo, a tak dále. Výhledy jsou dechberoucí. Nakonec na jednom z odpočívadel navzdory hojné přítomnosti čičmundáže zastavujeme. Každý z čičmundů si bere na starost jednoho z nás. Marty neumí francouzsky, takže je z toho celkem snadno venku, já ale vzbudím mnohem větší pozornost. Čičmundové mi podávají ruce, představují se a můžou se přetrhnout v nabízení věcí. Vypadá to, že mnohem lepší taktika, než být odtažitý a nevrlý, je hrát s nimi tuhle hru. Akorát jim prostě důrazně říct, že jsem tady zastavil kvůli výhledům a ne kvůli nákupu. Nakonec nám ještě přejou šťastnou cestu. Ale připravili nás o dost času a stejně jsem si nic nevyfotil, protože mě prostě nenechali.
Při dalších zastávkách už radši dopředu sledujeme, jestli jsou odpočívadla vážně úplně prázdná. Ale stejně nás prodejci občas dostanou. "Booonjoooour," zdraví nás z vesela čičmunda, který nám vpadnul do zad, když jsme zastavili doslova in the middle of nowhere a široko daleko jsme nikoho neviděli. Nechápeme, odkud se vzal. Ale už si to k nám šine s taškami plnými šutrů. Tentokrát mě to odmítání úplně bolí, protože tenhle čičmunda je snad 80letý dědeček a smutným hlasem říká, že to neprodává draho. Říkám mu upřímně, že se mi ty šutry moc líbí, ale netuším, co bych s nimi dělal. Nakonec přestává nabízet a jen se vyptává, odkud jsme, kam máme namířeno, a tak podobně. Chválí mou francouzštinu a přeje šťastnou cestu. Skoro mě ta interakce s čičmundáží začíná bavit.
Po spoustě zastávek na focení a vychutnávání výhledů nás čeká i jedno nedobrovolné zastavení. Silnice je zavalená kamením. Je tady ale úctyhodné množství dělníků a stavebních strojů, a po 20 minutách čekání nás a pár dalších čekajících aut pouštějí na uválcovanou prašnou cestu vedle silnice.
Nejvyšší bod silnice máme za sebou a teď už zase kličkujeme dolů. Ale ne nějak výrazně. Ouarzazate leží v bezmála 1200 metrech nad mořem, takže netrvá dlouho a najednou se před námi otevírá nekonečná náhorní plošina obklopená ze všech stran majestátními vrcholky. Krajina je vyloženě kamenitá, ale přímo pod sebou máme oázu kolem drobného vodního toku, plnou palem a další zeleně. Je už skoro 5 odpoledne a slunce se chystá zapadat. Tohle je zatím ten nejnádhernější pohled, co jsme potkali. Je tady naprosté ticho. Zastavujeme na odpočívadle vedle přístřešku s hrnci, protože čičmundáž už má zjevně padla, a mlčky sledujeme tu dechberoucí scenérii. Do cíle nám zbývá slabých 40 kilometrů a cesta už je teď zase jen nekonečná rovinka, takže vedle silnice chillujeme, dokud za obzor nezmizí poslední sluneční paprsky.
Na okraj Ouarzazatu se dostáváme se setměním. Shodli jsme se tak nějak bez diskuze, že noc strávíme tady, protože je to docela velké město, tak třeba i něco zajímavého uvidíme. Zastavujeme na benzínce a bookuju nám ubytování. Nemáme představu, jak moc středem pozornosti budeme ve městě, takže tam nechceme být bezprizorní, kor za tmy. Hotel Amlal přímo v centru stojí 220 dirhamů, tak bereme ten. Okolím se zrovna rozléhá muezzinské svolávání do mešit. Tak úpěnlivé a hlasité, až mi naskakuje husí kůže.
Přímo na vjezdu do města pak potkáváme policejní checkpoint. Až teď si uvědomuju, že to je dost zvláštní, že je to za celou cestu úplně první. Loni jsem při cestování kolem Tangieru nabyl dojmu, že jsou v Maroku rozeseté snad každých 20 kilometrů. Kličkujeme nízkou rychlostí mezi zátarasy a já se snažím odhadnout, kde asi máme zastavit, ale po zuby ozbrojení policisté na nás jen mávají, ať jedeme.
Ouarzazate působí na první pohled dost sympaticky a živě. Hlavní třída, která se samozřejmě jmenuje Avenue Mohammed V., je obklopená budovami v takovém pouštním stylu řekli bychom. Zajíždíme k hotelu a hned se nás chytá chlapík v reflexní vestě. Nevím, jak ho nejlíp nazvat v češtině, místní jim říkají guardian. V centrech větších měst jsou prakticky v každé ulici a za pár drobáků hlídají zaparkovaná auta. Navádí nás na místečko hezky přímo pod budovou.
Na recepci vyplňujeme detailní policejní přihlášku, kde se ptají i na to, odkud jsme přijeli a kam pojedeme. Recepční mi kouká přes rameno. "Jedete až do Merzougy jo? To jste stateční, je to dlouhá cesta," diví se. Nejdřív se chci zeptat, jestli tady někdo zastavuje i s jiným cílem, ale říkám si, že by to asi vyznělo tak, že mám tohle město za úplnou díru, která je dobrá jen jako nácestná zastávka. Ovšem za chvilku mi tahle moje nevyřčená otázka připadá na místě i s tímhle vyzněním, protože když nám recepční dává mapu, je na ní vyznačená jedna jediná památka.
Jelikož Ouarzazate je asi poslední civilizace, kterou potkáme, potřebujeme rozhodně bankomat. Ten, který máme před hotelem, mi způsobí slušný infarkt, když mi na dobré 3 minuty spolkne kartu. A potom mi stejně odmítá peníze vydat. Do banky jsem před odjezdem radši dával vědět, že se bude karta pohybovat v exotice, tak aby mi ji nezablokovali, takže zprvu nadávám na křovácký pouštní bankomaty. Jenže ve vedlejším bankomatu jiné banky je situace úplně stejná. Nejdřív chci v panice volat na infolinku, jestli mi někdo nevyluxoval účet, ale z toho mě rychle vyléčí fakt, že při roamingových 150 Kč za minutu bych už po ukončení hovoru ten účet měl vyluxovaný stoprocentně. No, tak až usednem někam najídlo, podívám se aspoň na bankovnictví. Jo a k tomu jsem v marakešském hotýlku zapomněl jedinou mikinu, takže super začátek road tripu.
Procházíme město od jednoho konce k druhému. Celá hlavní třída a i přilehlé velké náměstí Place du 3 Mars jsou vylidněné. A to je teprve 8 večer, na Maroko dost nezvyk. Ale jen co dojdeme na náměstí Place Al Mouahidine, atmosféra se razantně mění. Náměstí i přilehlé uličky jsou narvané stánky a překřikujícími se prodejci. Nevypadá to, že by měla zábava v nejbližších hodinách skončit.
Procházíme dál k té jediné vyznačené památce, Kasbah Taourirt. Docela nás zaráží, jak často nás míjí policejní auta. V Rabatu i Marakeši to tedy bylo podobné, ale tady snad připadá na každého člověka jeden policista. Ouarzazate není nijak zvlášť rozlehlý. Na impozantní prostranství před Kasbou přicházíme po nějakých 20 minutách a to už jsme v podstatě přešli celé město na délku.
Přímo před Kasbou stojí prázdné podium a proti němu schodišťové hlediště plné lidí, kteří vypadají, jako by na něco čekali. Chvíli čekáme s nimi, ale pak už se odhodláme zaplout do spoře osvětlených uliček Kasby.
Najednou si připadáme vážně jako uprostřed poušti. Prašné cesty obklopují domečky, které vypadjí, jako by byly z písku. Zdi se jim doslova drolí. V první chvíli pochybujeme, že tady vůbec někdo žije. Pak nás ale pozdraví první Maročan se špičatou kapucou. Čím víc se blížíme srdci Kasby, tím víc míjíme rozsvícených oken a pak dokonce i obchůdky a hospůdky. Končíme na menším náměstíčku, další uličky už jsou slepé. A tak se vracíme stejnou cestou. Většina lidí, které potkáváme, nás zdraví. Zase mám úplně husinu.
Vracíme se k centru a zkoušíme jinou cestu. Velká chyba. Najednou jsme ze všech stran obklopení hotely. Ale ne nějakými hezkými, autentickými hotely. Ale obrovskými komplexy nadnárodních řetězců. Pozemky jsou obehnané vysokými zdmi a ploty. Potkáváme několik zájezdových autobusů. Teďka totálně umřely pocity osamocených objevovatelů pouště, které jsem na chvíli měl. Hnus jak někde v pošahané Hurghadě. Nejbližší uličkou utíkáme zpátky na Avenue Mohammed V.
Během téhle prozkoumávací procházky jsme se ujistili, že město je prošpikované malými obchůdky s jídlem, takže na zítřek si nakoupíme ráno cestou z města. Teď už pokukujeme jen po nějakém místě na večeři. Když míjíme restauraci s příznačným názvem Restaurant Voyageurs, usedáme do ní. Voyageurs, to jsme teď my. Objednáváme samozřejmě tajine. Nejen, že tady stojí jen 35 dirhamů, ale jsou k němu kromě pečiva i hranolky! A v omáčce jsou olivy! Totální gastronirvána. Teda takhle boule za ušima jsem dlouho neměl. Martymu se musím smát, protože si objednal dražší verzi a zatím se na to jídlo jen mračí, protože v něm má spoustu zeleniny.
Zprvu zkažená nálada mi vyletěla o milion procent. Nejen kvůli jídlu, ale přes internetbanking jsem se navíc ujistil, že s účtem je všechno v cajku, jen mi banka zablokovala transakce mimo EU. Asi po návratu zajdu na někoho řvát.
Po jídle už zatahujeme na hotel. Sice teprve sotva táhne na půlnoc, ale já chci ráno vstát nejpozdějc v 9. V duchu kňučím a Marty kňučí nahlas, ale teď máme fakt slušnou šanci to na tu Saharu dotáhnout, tak musíme světlou část dne využít do mrtě!

» Pokračování - Konečně Sahara!