Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Kasbah des Oudaias a další perly Rabatu

14. listopadu

Ne že bych neužil ještě trochu víc spánku, ale to ostré sluníčko mě dostává z postele na naše poměry už časně dopoledne. Otevírám francouzská okna v našem pokoji a poráží mě pětadvacetistupňový závan vzduchu. Mrhat v půlce listopadu tímhle počasím vevnitř by byla děsná nezodpovědnost. Z okna teď taky konečně vidím zdroj toho podivného zvuku, který mě chvílemi budil už od brzkého rána. "Héé? ... Héé?..." Prostředkem ulice pochoduje sem a tam dědeček s kárkou naloženou všemožným bordelem a v pravidelných intervalech vyluzuje tenhle zvuk.
Marty sice kňučí, ale nakonec se taky hrabe z postele a teďka pozorujeme ulici. Z prostého důvodu. Je vážně horko a nahodit kraťasy by se hodilo. Ale nevíme, jestli si to můžeme dovolit, aby naše středoevropská bíle zářící lýtka nevypálila ortodoxním Maročanům oči. Ale mezi Rabaťany zahalenými v kaftanech a bundách se tu a tam spřízněná duše vyskytuje. Největší radost mi dělá mladá Maročanka s výstřihem až k pupíku. Soudíme, že trocha chlapských nohou nikoho nezabije.
Ke kraťasům samozřejmě krátký rukáv a sandály. Dáváme si trochu chleba s Jeblym a už vyrážíme nejkratší cestou k Atlantiku. Máme ho prakticky za barákem. Probíháme jen pár úzkých uliček, kde potkáváme víc těch dědečků s kárkami. Ta směsice krámů, které na nich mají, je tak zvláštní, že se nemůžeme rozhodnout, jestli je prodávají nebo naopak sbírají.
Vlevo, vpravo, a už máme nekonečný oceán před sebou. Teda sbalil jsem si na cestu i plavky, ale tady to na koupání nebude. Nad hladinou se tyčí členitý útes a o ten se tříští tak vysoké vlny, že vodní tříšť dopadá určitě pár desítek metrů daleko. Působivá scenérie. Hledáme příhodné místo na fotky, ale vždycky, když už nějaké vybereme, opláchne ho během pár vteřin voda takovým způsobem, že nakonec radši fotíme z uctivé vzdálenosti.
Pokračujeme dál podél vody. Napravo přes ulici je ve svahu vyskládaný muslimský hřbitov. Náhrobky jsou nasázené v tak těsných rozestupech, že nám jde z toho pohledu mráz po zádech.
Terén se po nějaké čtvrthodince svižné chůze přece jen umoudřuje a máme před sebou písečnou pláž. Hned vedle ústí řeky, která Rabat odděluje od města Salé. Zahazuju věci, zahazuju boty a vrhám se aspoň po kolena do vody. Doprčic je studená jak blázen! Ale tohle je teprve euforie! Když si vzpomenu, z jakého hnusu jsme včera odlétali...
S promrzlýma nohama se přesouváme dál a na odchodu mávám na asi dvouletou holčičku, která nás opodál celou dobu zbožně sledovala. Mává taky a běží k nám. "Já nevim přesně proč, ale teď ses určitě dopustil nějakýho strašnýho faux pas," komentuje Marty, když za splašenou holčičkou vybíhá maminka.
Hned vedle pláže lezeme na molo vystrčené pěkných pár set metrů do oceánu. Po jeho stranách posedávají tu a tam zvláštní chlapíci. Zase se nemůžeme rozhodnout, jestli to jsou vágusové nebo prodejci. Mají většinou nějaký provizorní přístřešek nebo aspoň slunečník a okolo spoustu krámů. A taky docela puch. Tady se taky dopouštím dalšího faux pas, když si prohlížím svou fotku chlapíka se ženou v nikábu, načež zjistím, že žena v nikábu je ve skutečnosti složený slunečník.
Od pláže stoupáme po dlouhých, širokých, skoro zámeckých schodech do pevnosti Kasbah des Oudaias. Co se skrývá za mohutnou obvodovou zdí zjistíme, když na vrcholku schodů projdeme úzkou bránou dovnitř. Doslova labyrint modrobílých uliček. Tak sytě barevných, že z toho oči vyloženě přecházejí. A já jsem doteď žil v tom, že tyhle barvy jsou typické jen pro Chefchaouen.
Procházíme labyrintem úplně náhodně. Jinak ani nemůžeme, ta změť uliček není vůbec zanesená do map. Když zabočíme potřetí doleva a popáté doprava, stojí nám najednou v cestě mříž. A než se stihneme otočit, otevírají se nejbližší dveře. V nich stojí usměvavá Maročanka ve středních letech a láká nás na svou střešní terasu s překrásným výhledem.
"Mluvíte taky anglicky?" ptám se, když nadšeně souhlasím. "Jenom trošku. Proč?" "Protože kamarád nemluví francouzsky," ukazuju na Martyho. "Proč?" ptá se tak šokovaně, jako by francouzština byla úplně nejzákladnější lidskou znalostí.
"Tohle nebude zadarmo," cedí Marty mezi zuby, když lezeme na malý dvorek a Maročanka za námi zabouchává dveře. Je mi to nad slunce jasné, ale podívat se do autentického domečku v tomhle překrásném bludišti, na to klidně pár fufňů pustím.
Ta zdrobnělina, domeček, je na místě. Všechno je uvnitř hrozně malinké. Počínaje nízkými stropy, úzkými okýnky a uzoučkými schody. Veškerý nábytek je krásně orientálně zdobený. Maročanka nás táhne po schodech nahoru. "Je tam krásný výhled, můžeš fotit," ukazuje na můj foťák s podesáté stejným argumentem, když se podesáté cukáme, že už se nám dál do hloubi domu nechce.
Nahoře nás čeká prostornější kuchyň, skutečně pěkný výhled a...dítě přivázané za nohu ke stolu?! Nemůžu z toho tlustého provazu spustit oči, ale Maročanka se usmívá, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Vracíme se na dvorek a ženská nás táhne ještě po venkovních točitých schodech na střechu. Ale tak tohle je žrádlo. Město máme v podstatě na dlani a před námi se táhne celé nábřeží řeky. Maročanka nám v dálce ukazuje věž Tour Hassan a radí nám jít se tam podívat. Pak vysvětluje, jak se dostaneme do Andaluských zahrad a kam máme zajít na kafe. A nakonec ukazuje na dům pod námi. "Nedávno ho koupili Rusáci," říká se znechucením v hlase. "Nemáte ráda Rusy?" "Ne. Jsou hluční a nevychovaní. Ty je máš rád?" "Ne, já je nesnášim," směju se. To už nás Maročanka vede dolů a když nás pak vypouští na ulici, tak si v opojení ze sdílených nesympatií k Rusákům říkám, že to možná vážně dělala nezištně. Ale ne. "Dejte mi něco za prohlídku," mění medový hlásek na naprosto nekompromisní, když si založí ruce na hrudi. Lovím z peněženky desetidirhamovku, Marty přidává pěti.
"Celej baby proofing baráků může jít do hajzlu, prostě si přivaž dítě na provaz a máš vystaráno," propuká Marty v záchvat smíchu jen co se za Maročankou zabouchnou dveře. Stoupáme labyrintem nahoru a za chvíli strmě dolů. Přesně podle instrukcí. Tady taky narážíme na úplně první turisty. Skupinku Číňanů, kterou nahání dva vytrvalí prodejci čehosi.
Za pár minut překvapivě vážně přicházíme do Andaluských zahrad. Trochu jsme čekali, že instrukce nás dovedou k další mříži a Maroččině kamarádce. Ale ta Maroččina kamarádka by možná byla i lepší. Moc nevíme, co tady. O těchhle zahradách jsem jako o highlightu Rabatu četl už před odjezdem, ale zatím je to teda jediná nezajímavá věc, kterou jsme tady viděli. Prostě pár stromků a keříků. Zahrady mi přijdou jako přehnaně honosné označení.
Kasbu jsme prošli zhruba napříč, takže teď už lezeme bránou ven a pak bránou naproti přes ulici rovnou zapadáváme do mediny. Chceme projít skrz k té věži Tour Hassan. Na to by nám mělo stačit držet se téhle celkem široké uličky. Oproti večeru je to tu docela poklidná idylka.
Zdá se, že medina není jen úplně náhodný nepřehledný zmatek, ale je rozdělená na určité části. Chvíli jsou kolem nás jen stánky s nádobím, pak zase s nábytkem, s jídlem nebo s ozdobnými cetkami. A už jsme na konci. Procházíme bránou a před sebou máme...kruháč s vánočními ozdobami?! Koukáme nevěřícně podél zdi na neskutečně vzdálenou bránu, kudy jsme měli v plánu vylézt. Jak jsme se mohli odchýlit z kurzu o dobrý kilometr, když jsme šli pořád rovně, to nám hlava nebere. Ale tohle koneckonců taky patří ke kouzlu marockých medin.
"Já už takovou dálku bez kafe nejdu," vztekám se, protože jsem dneska ještě neměl ani jedno. A tak sedáme na zahrádku Café Arabe v podloubí jednoho z honosných koloniálních domů přímo naproti medině. Cukrovkářské cappuccino s jedním sáčkem a pěti kostkami cukru, a vynikající kuřecí quiche k tomu celkem za 18 dirhamů. Kdybych v téhle zemi pobýval měsíc, tak se do zpátečního letadla asi nevejdu.
Chystáme se k odchodu a jak přebírám mince na zaplacení, koukám, že Maročance z Kasby jsem nedal desetidirhamovku, ale jenom dvou. A stejně poděkovala. Mizíme z kavárny a vydáváme se směrem k řece. U zdejšího velkého stanoviště grand taxi uhýbáme z hlavní třídy Avenue Hassan II. vedoucí podél mediny a stoupáme úzkými bočními ulicemi.
Vstup k Mauzoleu Mohammeda V. hlídají stráže na koních. Za branou nás vítá neuvěřitelný prostor. Před samotnou 800 let starou věží Tour Hassan je obrovské prostranství posázené desítkami různě velkých sloupů. Po levé straně pak máme honosné schodiště, na jehož vrcholku se tyčí Mauzoleum. Tohle celé dohromady je vskutku majestátní podívaná, kterou ještě podtrhuje zlatá záře pomalu zapadajícího slunce.
Chvíli blbneme kolem sloupů a snažíme se na ty nižší z nich vylézt kvůli fotkám. Samotné by nás to asi nenapadlo, ale dělají to tady snad všichni a nevypadá to, že by to někomu vadilo. A pak už notnou chvíli ošlapujeme pod schody k Mauzoleu. Protože doteď nám kraťasy procházely bez povšimnutí, ale říkáme si, že tady by to možná přece jen chtělo decentnější oblečení. Teď už mezi všemi návštěvníky někoho podobně oblečeného hledáme marně, ale nakonec to hecneme. Strážci před vchodem proklouzáváme za zády a dostáváme se na úzký ochoz nad malým podzemním sálem. V sále sedí na chlupatém koberci předčítač Koránu. Zní to stejně, jako když muezzini svolávají k modlitbám. Až z toho jde mráz po zádech.
Jak už pomalu padá večer, chceme se vrátit na bydlení a stihnout nákup. Kousek procházíme medinou, protože jsem se ještě nenabažil toho genia loci, než náhodnou bránou vylezeme ven. Přímo u kruháče s vánočními ozdobami. Teď už se tomu nejde nesmát. Vždycky máme pocit, že jdeme úplně novou cestou, a vždycky skončíme tady.
Držíme směr k bytu, ale procházíme ulicemi moderní čtvrti Quartier Hassan. Z protější strany ulice k nám přebíhá mladý Maročan, jen aby nám řekl, abychom dávali pozor na tramvaje, protože jdeme blízko tramvajových kolejí. Kolejí se držíme dál, než nás dovedou na nenápadné náměstíčko před impozantní Katedrálou svatého Petra. Teď už si připadám naprosto jako někde v jižní Francii. Oproti té Francii je tady akorát mnohem míň zahalených ženských.
Úzká ulice zdobená palmovou alejí nás od katedrály dovede už zase k hlavnímu nádraží. "Vítejte v Maroku," pokyne směrem k nám z lavičky cizí chlápek.
Když už jsme u nádraží, musím vyzkoušet krámek s alkoholem, o němž jsem se dočetl na TripAdvisoru. Je to malinký obchůdek bez jakýchkoliv cedulí přímo vedle nádraží, přesně jak psali na internetu. U dveří posedává venku pár mladších chlápků, uvnitř je hodně šero, skoro tma. Připadám si, jako když lezu do nějakého drogového doupěte. Ale vážně tady prodávají všechen možný alkohol! Sedmička vína za 35 dirhamů, třetinka piva za 10. To je lidovka! Beru dvě vychlazená marocká piva Stork. Prodavač mi je balí do novin, aby je venku nikdo neviděl.
Přes Carrefour se vracíme do bytu. Martyho v krámě okamžitě upoutal vyhřívaný regál s nějakým jídlem v papírových sáčcích. Ale protože chceme jít dneska někam na večeři, nakonec jsem ho ukecal, že si ho nechá na zítřejší cestu do Marakeši a nebude s ním vonět a svinit v bytě.
Doma dáváme jen rychlou svačinku a razíme zase ven. Na odchodu nás odchytává hostitel Simon, rád by už dostal zaplaceno. A pak nám radí, kam jít na večeři. Já jsem měl v plánu jen nějaké obyčejné bistro, ale Marty si chce dát tradiční tajine, tak nám tip možná přijde vhod.
Vcházíme zase do mediny a Marty si umanul, že zabočíme do nějaké boční uličky, kde nejsou žádné krámky. Kývnu na to, až když objevíme jednu, která je docela široká a dokonce i osvětlená. Jenže jen co párkrát zahneme, lampy se ztrácí a šířka se značně zmenšuje. Teď už jsme po uši v pověstném marockém medinovém bludišti. Nejdelší rovné úseky mají možná 10 metrů, ulička se děsně klikatí a každých pár metrů se dá někam odbočit. Úplnou tmu zmírňují jenom rozsvícená okna. Každou chvíli mě k smrti vyděsí Maročan v kaftanu, když se nám doslova před nosem vynoří ze tmy. Připadám si přesně jako Harry Potter, když se přeřeknul při použití letaxu a skončil v Obrtlé ulici.
"Na hlavní ulici pořád rovně," oslovuje nás francouzsky s úsměvem starší Maročan. Ten zájem cením, ačkoliv netuším, co v tomhle bludišti znamená pořád rovně. Nejvíc creepy moment přichází, když se pootevřenými dveřmi podívám do jednoho z domečků, spatřím tři chlápky v kaftanech se špičatou kapucou stojící kolem stolu a ti se podívají na mě.
Najednou začíná tma ustupovat a ulička se rozšiřuje. A už vidíme uličku s obchody, která se teď zdá jako nějaký pařížský bulvár. Uf. V podstatě jsme akorát proběhli pár lidem po zápražích, ale byl to zážitek, že z něj mám husí kůži. No tak teď už jsme z mediny viděli asi vážně všechno. Nejbližší bránou procházíme ven a...stojíme u kruháče s vánočními ozdobami.
Náhodným bulvárem se pouštíme do hlubin moderní části města. Náhodným, ale dbáme na to, abychom šli cestou, kterou jsme ještě nešli. Ta koloniální architektura je překrásná. "Tady prostě když dostatečně dlouho chodíš po městě, skončíš u vánočních ozdob. A když ti to ještě nestačí a jdeš dál, tak dojdeš k nádraží," glosuje Marty naše dosavadní procházky po Rabatu, když se před námi už zase vynořila budova hlavního nádraží. A to jsme se tentokrát pokoušeli jít vyloženě opačným směrem. Každopádně už máme hlad, takže směřujeme k bráně do mediny Bab El Had, protože právě tam je restaurace Dar Naji, kterou nám doporučil Simon.
Teda vypadá to na pekelně fancy podnik. U vchodu je dokonce "vítač". Stoupáme po schodech a usedáme k velkému stolu na střešní terase. Teda dávat v Maroku za jídlo hodně přes stovku mi přijde vyloženě jako zhýralost. Navíc se tady sešli asi všichni cizinci, kteří jsou právě v Rabatu. Parta Rusáků, co sedí za mnou, se na číšníka rozčiluje, že tady nepodávají alkohol. Nepřekvapili, klasicky jako křupani.
Za chvíli už nám na stole přistává ta povědomá marocká vůně. Vynikající silně kořeněný tajine s ještě vroucí omáčkou. Tradičně přeslazený mátový čaj nám číšník nalévá v akrobatickém postoji s rukou nad hlavou. Zážitek z jídla nám zpestřuje taky sledování ulice pod námi, kde se nějaký prodejce dobrou čtvrthodinu marně snaží naskládat dost velkou hromadu krámů na dost malý rudl.
Domů to bereme oklikou, chceme si trochu projít tu čtvrť, kde vlastně bydlíme. Když míjíme obchůdek s vyskládanými oříšky "na váhu", dostávám děsnou chuť na mandle. Jenže ty tady zrovna nemají. Prodavač je z toho snad víc smutný než já, a jiný zákazník mě táhne za paži ven a ukazuje do uličky, kde je prý 100% mají. Tak už zase zalézáme někam, kde nejsou lampy, ale tentokrát táhnu já Martyho. Přicházíme na malé náměstíčko a na něm vážně stojí obchůdek. A vážně v něm mají mandle! Jen prodavač umí francouzsky zjevně jenom pár slov, takže ho nejdřív musím přesvědčit, že vážně prodává to, co chci. Za nějakých 15 deka pražených a solených chce 10 dirhamů. Jsem v nebi.
"V pořádku?", ozve se za námi, jen co mineme obchůdek, kde jsem zkoušel štěstí poprvé. Ten chlapík, který mi poradil, tady na nás snad čekal. "Perfektní, děkuju!" křením se. "Není zač. Vítejte v Maroku!" usmívá se. Mám teď neskutečně dobrou náladu. Nejen z těch mandlí. Rabat šíleně překonal očekávání. Jednak mi sedlo to nádherné město samo o sobě, ale hlavně jsem nadšený z těch lidí. To bylo jediné, co mi loni na Maroku vadilo loni, že se člověk musí pořád ohlížet, kdo ho chce stáhnout z kůže. Tady nejen, že to vypadá, že prakticky nikdo, ale ještě se zdá, že na nás spoustě těch lidí snad i záleží. Táhne na půlnoc a ráno jedeme do Marakeši, takže padáme spát, ale už teď se nemůžu dočkat zítřka.

» Pokračování - Cesta do Marakeši