Poprvé v Africe: Maroko - cestopis

Chefchaouen

6. prosince

Budí nás ostré sluneční světlo. Slunce. No vážně! Nemysleli jsme, že se ho ještě dočkáme. Vyčasilo se neskutečně. Otevíráme okno, venku je vyloženě horko. Snažíme se udělat průvan a trochu se zbavit té děsné vlhkosti uvnitř.
Ještě než vyrazíme ven, koštuju sprchu. Tlak vody je tady snad ještě slabší než v Tangieru. Musím se hodně krčit, protože jak zvednu hadici nad hlavu, voda z ní spíš jen kape.
Péťa mezitím utekla na střešní terasu, kde to teď vypadá jako v létě. Jen voda z předchozího vytrvalého deště nestihla pořádně vyschnout. Je tady houpací síť, několik pohodlných křesílek a dechberoucí výhled. Modrobílou medinu máme pod sebou jako na dlani, přes okolní vrcholky se tu a tam převalují mraky. Za chvilku se objevuje Teresa s tácem plným kafe, zákusků, jogurtu a sušenek. Říkám jí to, co každému. Když mi někdo ráno udělá kafe, tak mě nic dalšího nezajímá a miluju ho.
Ještě jsme bohatou snídani ani nestihli vychutnat, a muezzini už svolávají k polední modlitbě. Jak máme celé město pod sebou, je to zážitek vskutku z první ruky. Když volání dozní, vyrážíme konečně ven. Teresa s Nathanem nám doporučili pár míst k návštěvě mimo samotnou malebnou medinu, a tak to chceme vzít postupně.
Medinu opouštíme nejbližší bránou u říčky Fouara. Od té už je to jen pár kroků k malým vodopádům zvaným Ras El Ma. Vodopády jsou sice malé, ale v okolních horách je teď zjevně naakumulované šílené množství vody, protože síla průtoku budí respekt.
Zaplouváme zpátky do mediny a hned prvními schody za bránou nahoru. Křivolaké modrobílé uličky jsou tak malebné, až z toho oči přecházejí. Bál jsem se tady davů turistů, ale asi jsme to vychytali, když jsme se sem vydali v tom děsném nečasu. Nikde nikdo. Tu a tam potkáváme hloučky hrajících si dětí anebo dealery hašiše. Někteří jsou dost neodbytní a klušou chvíli vedle nás, jenže moje zkušenost s policií z letiště je ještě dost čerstvá na to, aby se mi tady chtělo zaplétat se zákonem.
Za chvíli procházíme bránou Bab El Mahrouk a stojíme na hradbách nad městem. Teď už máme výhled nejen na město, ale i na okolní údolíčka a v dálce vyšší a vyšší vrcholky. Ale cesta tady nekončí. Mění se na úzkou štěrkovku a prudce šplhá dál do hor. A tomu my neodoláme. Míříme vzhůru. Na svazích kolem cesty se pasou kozy turystyczne a přímo podél cesty rostou opuncie se zralými plody. "Na co kupovat dobroty, když tady rostou na kaktusech," raduje se Péťa, když se přes bodliny natahuje pro sytě červené ovoce. To má přímo na sobě bodliny taky, ale takové hodně tenoučké. Takže se nám do rukou zabodávají jak po másle, ale zase se z nich snadno dostávají.
Míjíme už trochu velkorysejší vodopády, u nichž pěšina říčku překračuje. Cesta nám dává celkem zabrat, proto docela zíráme, když pod sebou spatříme chlapíka s igelitkou, který to do kopce bere kolmo vzhůru, jako by se nechumelilo. Přemýšlíme, kam má asi namířeno. A za chvíli už víme. Vcházíme do malého olivového háje, u něhož stojí taková horská salaš. A taky asi 70letý bezzubý Maročan. "On peut avancer?", ptám se opatrně francouzsky, jestli můžeme projít, když vidím, jak na nás zírá. Neodpovídá, ale nadšeně se kření a mává, ať jdeme.
Kousek nad salaší se cesta ztrácí. Terén už je taky pěkně ostrý, dál bychom asi místy museli po čtyřech. Do toho se nám v městských hadrech pouštět nechce, a tak končíme tady. Děláme si pohodu na obřím balvanu a sledujeme ten výhled pod sebou. Podle mobilu jsme zmákli 400 výškových metrů. Musíme vyseknout poklonu sobě, a taky muezzinům, kteří zrovna v Chefchaouenu svolávají k modlitbě. Slyšíme je totiž až tady.
Jak se tak sluníme mezi těmi vysokými vrcholky, slunce se najednou za jeden z nich sklání. Teď si připadám jako někde v Alpách, protože teplota rázem spadla snad o 10 stupňů. Dáváme se do pohybu a míříme zpátky do města, protože je nám vážně docela chladno.
Necelá hodinka svižného klesání a už zase zapadáváme do křivolakých uliček v medině. Vracíme se do Dar Bildii, protože si chceme trochu orazit a taky nám Teresa slíbila, že nás navečer trochu provede medinou, a teď už táhne na pátou hodinu. Zatímco jsme byli vevnitř, stihlo krátce zapršet a když ve třech znovu vyrážíme, slunce akorát zapadá a mokré uličky se zlatě lesknou.
Dealeři hašiše nám nedají pokoj ani v téhle přesile. Nojo, Teresa je sice místní, ale vůbec na to nevypadá, takže jsme prostě za bandu turistů. Přicházíme na malebné náměstí El Haouta a dáváme se přes hlavní silnici k říčce Fouara. Sleduju po očku mapu a fascinuje mě, že většinu času jdeme místy, kde nejsou žádné ulice nebo cesty zmapované. Teď jdeme po chodníku, kolem něhož stojí domečky, které zjevně sílu řeky využívají, nebo aspoň dřív využívaly. Voda se tady totiž valí nejen úzkým korytem, ale různými náhony i dovnitř a zase ven z domečků. Říčku přecházíme po drobném kamenném mostě a najednou stojíme u muslimského hřbitova. Teď mám čelist na zemi a nevím, kam se koukat dřív. Jednak je odsud úžasný pohled na medinu - modrobílé domečky jsou v protějším svahu tak překrásně vyskládané, že to ani nevypadá jako skutečnost. A samotný hřbitov je taky dechberoucí. Hroby nejsou zvrchu nijak uzavřené. Jsou jen ohraničené nízkými zídkami, modrobílými, jak jinak. A některým zesnulým se nedostalo ani takového luxusu a jejich hroby mají kolem sebe jen vyskládané kamínky.
Tady se s námi Teresa loučí a posílá nás po cestě vzhůru k takzvané Španělské mešitě. Říká, že od doby, kdy ji Španělé v minulém století postavili, nikdy nefungovala. Oficiálně proto, že ji postavili nevěřící, a je tedy znesvěcená. A neoficiálně proto, že je od města tak daleko, že by se tam na modlitbu nikomu nechtělo táhnout.
Stoupáme po úzké cestě a snažíme se zůstat jakž takž v suchu. Seshora se totiž pořád valí proudy vody. Deště byly zjevně dlouhotrvající. Po pravé straně nám definitivně zapadlo slunce a začíná se rozsvěcet město. Výšlap k mešitě nám zabere necelou půlhodinku a za tu dobu se už úplně setmí. Z toho výhledu nám došla slova. Je krásně vidět, jak velkou část města tvoří historická medina, protože v ní jsou na rozdíl od zbytku zástavby bílé lampy a ne žluté. A tak sledujeme tu modrobílou záři a ani nedutáme. Kolem nás se poflakuje jen skupinka zdejších puberťáků. Nechci na ně moc zírat, ale připadá mi, že popíjejí pivo, což mě docela překvapuje. Ale když se dívám dolů přes okraj zídky, hádám, že to tak vážně bude, protože pod zídkou leží spousta lahví právě od piva.
Vracíme se zpátky do mediny a přemýšlíme, co se zbytkem večera. Chceme ho zakončit u mátového čaje, ale přímo na hlavní ulici narážíme na drobný podnik Chez Aziz, kde kolem 10 dirhamů prodávají shaky a džusy ze všeho možného ovoce. Tak to je ještě lákavější možnost. A protože tady mají i jídlo, dáváme si tortilu za 20 dirhamů. Péťa vegetariánskou, já kuřecí. Je asi třikrát větší, než se zdála z obrázku, a jsou v ní nacpané i hranolky, takže to nemáme šanci dojíst. Obzvlášť proto, že kromě džusu jsme si dali ještě avokádový a mandlový shake.
Míříme zpátky do Dar Bildii, ulice se mezitím děsně zaplnily. Všude se vyrojila spousta pouličních prodejců, kteří nabízejí všechno od jídla, přes šperky po koberce. A nás na náměstíčku u pevnosti, kde jsme včera vystupovali, zastavuje dealer hašiše. Péťa už se smířila s tím, že se mnou nic nebude, ale já se teď bůhví proč zastavil a jak jsem se zastavil, dostal jsem chuť to vyzkoušet. A protože Péťa je mistr smlouvání a v tomhle businessu taky není úplně nová, nechávám to na ní a hlídám. Když se dohodnou, zamíří dealer pryč s tím, že nám hašiš za chvíli přinese. Klestí si cestu mezi lidmi...přímo na roh, kde stojí policista a dívá se naším směrem. Teď mám nohy z olova. Popadám Péťu za ruku a táhnu ji opačným směrem do mediny.
Jen co zahneme za roh, dáváme se do běhu. Doleva, doprava, doleva, doprava. Asi jsem úplně paranoidní. Kdyby byl tenhle dealer "volavka", tak by přece nešel žalovat policistovi v uniformě, ale já tady vážně nechci přebírat před očima policie něco, za co se dávají takřka hrdelní tresty.
Nakonec jsme usoudili, že nás vážně nikdo nepronásleduje, a v jednom z mnoha miniobchůdků jsme se ještě stavili pro džus a trochu oliv, abychom měli něco na popíjení před spaním. Když už jsme se rozhodli šetřit peněženku a nekupovat další víno. A to bych ho zrovna dneska vážně užil. Srdce mi pořád ještě tluče.

Zpátky do Tangieru

7. prosince

Teda jestli se na něco těším domů, tak na to, až se obléknu do suchých hadrů. Ono se to zdá jako prkotina, ale ta všudypřítomná děsná vlhkost mě začíná dohánět k šílenství.
Je už 1 dopoledne a navíc je nám vážně hloupé se tady za těch pár korun nechat i vyživovat, takže se jdeme rozloučit rovnou už i se sbalenými bágly. Na terase potkáváme Teresu, která nám radí s cestou domů, abychom v taxíku nečekali 2 hodiny jako při cestě sem. Máme si sehnat taxíka jen do Tetouanu na půl cesty a do Tangieru pak dojet autobusem. Na to přichází Nathan a rozpovídává se, že na Maroku se mu nejvíc líbí oslové. Protože je to nejefektivnější způsob dopravy. Dá se s ním zajet kamkoliv, zaparkovat kdekoliv, není náročný na údržbu, uveze spoustu bagáže, živí se bordelem kolem cest a je to krásné zvíře. Už nás bolí břicho smíchy, když Nathan vážnou desetiminutovou přednášku zakončuje upřímným "Sorry guys I'm high as fuck."
Loučíme se v pravé poledne a popocházíme jen pár kroků. Péťa už v Chefchaouenu byla, takže mě vede na snídani do prý věhlasného Café Tounsi. V sympatické kavárničce s velkou terasou s výhledem platíme každý 20 dirhamů a dostáváme vynikající kafe, košík bagetek a dva talíře s volskými oky, taveným sýrem, náloží šunky a olivami. Nebe.
Procházíme medinou a po trochu delším bloudění po nekonečných schodištích jsme se konečně vyloupli na hlavní třídě Avenue Hassan II. Hned vedle copy centra, a tak si aspoň tisknu letenky na zítřek. Ochotná slečna za pultem mě pouští ke svému počítači a za vytištění dvou letenek chce půl dirhamu. Doteď jsem nevěděl, že se ty měďáky ještě dál dělí, ale tak dává to smysl, když je to tu levnější než u nás a přitom je ta měna silnější.
"Hej!", ozve se za námi, když opustíme obchůdek. Ostrým krokem k nám míří dealer, kterému jsme včera utekli. "Kam jste jako šli?!", pouští se do nás z ostra. "Stál tam policajt, museli jsme zmizet," vysvětluju s pokorou, protože mě tenhle chlapík celkem vyvedl z míry. Dostáváme poučení, že hašiš policii vůbec nezajímá a že jsme pěkní parchanti. Panečku, dostat zprcáno od drogového dealera, to je stylové rozloučení s tímhle hašišovým městečkem.
Z třídy Hassana II. odbočujeme na bulvár Hassana II. a končíme na náměstí Mohammeda V. na stanovišti grand taxi. Ta frekvence, s jakou se v Maroku střídají tahle dvě jména, je obdivuhodná.
Teresa dobře poradila. Platíme jen 30 dirhamů a vyjíždíme po pár minutách. Konečně tím osmdesátkovým Mercedesem. Denně bych tím jezdit nechtěl, ale teď z toho mám druhé Vánoce. Na zadních sedačkách sedíme ve čtyřech jako v klaunském autě, a vepředu prostě jeden cápek sedí druhému na klíně. Úplně na férovku. Mám hlavu zaraženou do okýnka, protože se musím bez přestání uchechtávat. Oba mají vytažené mobily a tváří se, jako by to byla ta nejrutinnější činnost v životě. Z rádia duní berberská muzika a řidič to dolů z hor kulí jako blázen.
Uběhla hodinka a půl a přijíždíme na autobusák v Tetouanu. Hned vedle stanoviště taxíků je zaparkovaný osel. Je naložený bagáží a zrovna svačí zabordelenou trávu z malého záhonku. Tak teď už mám třetí Vánoce a vzpomínám na Nathanovu ranní přednášku.
V odjezdové hale autobusáku není k hnutí. A jakmile vkročíme dovnitř, obsypou nás čičmundové, kteří přeprodávají jízdenky. Tak tohle fakt nechápu a nehodlám se na tom podílet, lístek si koupíme normálně u okýnka. Kde je sice fronta, ale my nepospícháme. Autobus do Tangieru odjíždí za 5 minut, to máme celkem štěstí. A stojí jen 10 dirhamů, docela úspora. Vstup k nástupištím hlídá pár policistů a chlápek v reflexní vestě nás tam pouští až po předložení jízdenek. A nutí mě připlatit 5 dirhamů za zavazadlo. Péťa se chce hádat, ale chlápek jen suše pronese, že to platí každý. A mně je asi jedno, jestli mě natáhnul, protože v přepočtu 30 Kč za 70kilometrovou cestu mi přijde pořád jako slušná lidovka.
Autobus mě celkem překvapil. Má kožené sedačky, klimatizaci a máme to i s kulturním doprovodem - z reproduktorů nad sedačkami hraje muzika. Jsme si možná připlatili nějakou vyšší třídu. Autobus vedle nás, který jede taky do Tangieru, vypadá o poznání hůř. Dokonce ani nemusíme vézt nikoho na klíně. Autobus startuje a ještě než vyjedeme, probíhá jím pár čičmundů, co prodávají sušenky, chipsy, chlazené pití a nějaké cetky. České dráhy tomu říkají služba minibar.
Autobus se s tím nemaže, vlastně jede stejným stylem jako taxíky. Když přijíždíme do Tangieru, je teprve půl páté. Ale slunce už pomalu zapadá a panorama města je krásně zlatě nasvícené.
Od autobusáku sypeme přímou cestou k pláži, protože chci ještě naposled vidět moře a smočit aspoň ruku. Nemůžu si pomoct, ale tahle čtvrť mi na první pohled připomíná Monaco. To asi ty palmové aleje, vysoké prosklené budovy a jejich bohaté partery.
Pláž stíháme doslova s posledními paprsky slunce. Velbloudi jsou pořád tady, ale teďka osedlaní a za nějaký ten dirham vozí lidi sem a tam. Voda je pekelně ledová, ale furt jsem si v prosinci sáhnul na moře. Po letech cestování je to pro mě pořád vzácnost. Jen škoda, že je břeh tak zaneřáděný odpadky, že tady ani neposbírám žádné mušle.
Mezitím se stačilo úplně setmět, a tak míříme podél pobřeží domů, odložit bagáž. Do mediny zahýbáme až u přístavu. Velká chyba. V tomhle místě a s mým velkým báglem vypadáme jako dvě zmatené kořisti, které zrovna dorazily ze Španělska. Nemůžu vstřebat, co se to děje. V mžiku jsme zatlačení do rohu a přetlačuje se o nás možná tak desítka rádoby průvodců všeho věku. Když konečně nechají Péťu mluvit, aby jim řekla, že tady bydlí, nedůvěřivě se rozestoupí a nechají nás projít. Jenže v zápětí uděláme další chybu. Já nevím kudy, a Péťa se na chvíli zarazí, protože si není jistá. A v tu ránu nás mají znovu. A tentokrát o dost ostřeji. Teď stojíme uprostřed úzké ulice a smečka vandráků nás obklopuje v úzkém kruhu. "Lžeš! Nebydlíš tady! Jinak bys věděla, kudy máš jít! Proč si nenecháš poradit?!," opírá se do Péti starší vandrák, zatímco se ostatní překřikují v tom, komu patříme.
"JDEME!," zařvu načež všichni na chvíli ztichnou. Kruh vandráků rozrážím tělem a táhnu Péťu za ruku do kopce náhodnou ulicí. "ZŮSTAŇ TAM!," zpražuju čičmundu, který se sebevědomě vydal za námi. Skupinka se za námi mlčky dívá a tváří se, jako bych vůbec nerozuměl srandě. "Sorry jestli jdem špatně, ale já už mezi těma zmrdama nemoh stát ani vteřinu," cedím mezi zuby, zatímco rázujeme do hlubin mediny. "Neřikej jim tak," ohrazuje se Péťa dotčeně, protože trpí láskou k marockému lidu a z pro mě neznámých důvodů tyhle vandráky nevyjímaje.
Proběhli jsme naslepo všemožnými uličkami, najednou jsme se vyloupli na náměstí 9 Avril a za chvíli už doma skládáme bagáž. "Užili jste si to u Nathana?," vítá nás Thomas, který si zrovna u krbu vychutnává hašiš. To je prostě stejně styl, mít doma krb. "Němci odjeli," tetelí se Jordi, když ho míjíme cestou po schodech.
Jsme z té cesty docela zmožení, jenže pro mě je to poslední večer v Maroku, a tak jen zahazujeme věci a vyrážíme ven. Nejdřív chci sehnat koření, které tady cítím snad z úplně každé restaurace. Procházíme od stánku ke stánku a já zmateně čuchám ke všem vystaveným hromádkám koření. A konečně! Sytě červené koření s cedulkou Ras El Hanout. Ta vůně je neskutečná. Beru ho 20 deka a k tomu ještě trochu kurkumy, protože mě vážně překvapilo, jak silně voní. Ta, co jsem si doma koupil v Tescu, akorát žlutě barví.
V obchůdku na bulváru bereme lahev vína a pak zapadáváme hned vedle do baru Number One na pivo. Péťa se bránila, protože tady třetinka stojí v přepočtu 60 Kč, jenže jak to má punc něčeho zakázaného, měl jsem hroznou chuť do nějakého baru jít. Navíc se tady dá platit kartou, a to pak člověk tak nějak nevnímá.
Uvnitř je šíleně natřískáno. Obsazujeme poslední dvě volná místa na baru. Na rozdíl od restaurace v Chefchaouenu tady mají dokonce otevřená okna. Rozhlížím se po stolech okolo. No vida, muslimská země a jaký tady mají splávek.
"Ještě něco?," ptá se barman, když dáme během 20 minut dvě rundy. "Ještě dvě." "Ještě dvě?!" "Jojo." Barman na mě kouká, jako bych si měl dělat srandu. Hochu to jsi ještě nic neviděl, myslím si pro sebe, když nám tu třetí rundu udiveně naservíruje.
Po třetím pivu střídáme lokál. Péťa navrhuje podnik Tangerine, jen o dvě ulice vedle. Tykráso. Uvnitř duní klubová muzika a je tu dokonce malý taneční parket. A pivo stojí jen 25 dirhamů! Tak tady to půjde. Já si stejně z ciziny nerad vozím hotovost zpátky domů.

» Pokračování - Zastávka v Belgii