Poprvé v Africe: Maroko - cestopis

Přes Paříž do Afriky

2. prosince

"Dámy a pánové, přistáváme za nulové viditelnosti. Zůstaňte připoutaní až do úplného zastavení letadla a zachovejte klid." No panejo. Když jsem se v polospánku v půl sedmé ráno před letadlem Českých aerolinií rozhlížel po té znuděné bandě businessmanů s kufříky, mezi nimiž jsem poutal pozornost jakožto jediný turista s báglem, čekal jsem, že let do Paříže bude tou nejrutinnější záležitostí, která mě během celé dnešní odysey potká.
Náraz přistání přišel z ničeho nic. Brzdíme na ranveji a z okýnka je vidět prostě jen bílo. Klobouk dolů.
Je po deváté ráno, přistáváme s dvacetiminutovou sekerou a mně to ve tři odpoledne letí z letiště Beauvais, které je přes sto kilometrů od Charles de Gaulle. A protože 50 € za přímý transfer ani 20 € za transfer z centra Paříže platit nebudu, nemám čas na rozdávání. Letadlo plné obchoďáků je teď děsná výhoda, protože nikdo neblokuje uličku haldami kufrů a řvoucích dětí.
Probíhám terminálem, očima visím na směrovkách k příměstskému vlaku RER B a zastaví mě až neskutečná fronta před automaty na jízdenky. Stačí chvilka, než si všimnu, že tyhle automaty jsou "turistické" - dáte 10 € a dostanete lístek do centra. O kousek dál stojí klasické automaty SNCF bez front. Ztratil jsem 10 vteřin ručním vyťukáním cílové stanice Gare du Nord a získal půl hodiny osvobozením od fronty. Jen ten lístek stál bohužel stejnou pálku.
"Centre ville, monsieur? Allez y," ukazuje mi zřízenec na vlak do centra, než vůbec stíhám prohlédnout odjezdovou tabuli. A už to sviští. Z letadla do vlaku za 11 minut, to musí být nějaký rekord.
Od centra Paříže čekám to nejhorší. Jako posledně. Spíš hůř než posledně, protože v zimě tady bude mnohem míň turistů, takže všichni ti vandráci budou mnohem hladovější. A skutečně. Na Gare du Nord potřebuju jen koupit lístek a rychle na vlak do Beauvais, jenže hned jak projdu turniketem do haly, připadám si doslova jako lovná zvěř. Šmarja vypadám, že jsem včerejší? Náramek nechci, parfém vážně zkoušet nebudu a věštit z ruky nepotřebuju, já se rád nechám překvapit.
Než se probojuju k jízdenkám, odmítám podobných provařených scamů pět. Když tahám peněženku, mám oči i vzadu. Vlak s odjezdem za půl minuty evidentně nestihnu, a tak se chvíli rozhlížím a přemýšlím, co budu tu hodinu do odjezdu dalšího dělat. Začátečnická chyba. Z rozhlížení cítí verbež zranitelnost. "Dobrý den pane, podepsal byste nám prosím petici?", zastavují se přede mnou dvě usměvavé slečny. "Já nejsem z Francie," snažím se zdvořile odmítnout, s rukou na kapse s peněženkou, protože hezké holky tady zpravidla odlákávají pozornost. "To vůbec nevadí, pomůže nám kdokoliv. Chceme donutit město, aby zřídilo centrum pro hluchoněmé," dělají na mě slečny smutné oči. No dobře no. Vymýšlím falešné osobní údaje a píšu. Při vyplňování formuláře teprve vidím, že papír je z druhé strany počmáraný a že není podložený deskami, ale kusem kartonu. A slečny mě s úsměvem upozorňují, že jsem se upsal k příspěvku. Tak mě nakonec přece jenom dostali. Za blbost se platí, tahám z kapsy dvě eura a chci zmizet, když mě slečna chytá za ruku a důrazně sděluje, že minimální příspěvek je 10 €. "Podvodníci mi nebudou diktovat, kolik jim dám peněz," vytrhávám se v takové nasranosti, že se frajerky dávají na ústup.
Přebíhám ulici do McDonald's naproti, tam snad najdu chvilkový azyl. Cestou uskakuju z trajektorie flusance, který mi naprosto cíleně poslal pod nohy postarší vágus. Město lásky. Bejvávalo, odporná díra z toho je, říkám si, když zalezlý v rohu žvýkám snídaňová vajíčka a popíjím dnešní třetí kafe.
Nasazuju nasraný výraz, ostrý krok a zpátky do bitvy mířím jen s pětiminutovým předstihem, abych náhodou nemusel odrážet útoky při postávání někde na nástupišti. Teda odjezdové tabule tady mají řešené vskutku geniálně. Přijít o pár vteřin později, už si správnost nástupiště neověřím, protože dvě minuty před odjezdem přeblikává seznam zastávek na nápis "Départ en cours (Vlak odjíždí)". Tak šup, už jedeme. Hodina v Paříži stačila až až.
Miluju nízkonákladovky. Člověk letí z Paříže, ale vlastně letí úplně odjinud. Souprava rychle vyjíždí z města a ladně proplouvá francouzským venkovem. První zastávka přichází až po půl hodině a člověka aby na ní pohledal. Za to ale na nástupišti postává zhruba 20 policistů a jen co vlak zastaví, hrnou se dovnitř a přichází kontrola totožnosti. To je tu teď spolu s občasnými výbuchy asi normálka. Moji spolucestující nevypadají ani v nejmenším vyvedení z míry.
Na konečné v Beauvais zastavujeme po hodince jízdy, přesně jako hodinky. A já si dneska poprvé konečně připadám jako ve Francii. Pořádek a hlavně normální usměvaví lidé. Teď jen potřebuju najít autobus MHD, který jede na letiště. Jestli se to povede, ušetřil jsem nejmíň 12 € oproti přímému transferu z centra. "Jedete na letiště?", zahlaholí na mě drobná babička, která už notnou chvíli sleduje, jak si zmateně prohlížím navigační cedule. "Zastavuje přímo tady před nádražím, nebojte. A lístek vám dá řidič. Ale proboha, vždyť zmrznete, jede to až za půl hodiny," sahá na rukáv mého tenkého saka. Nojo, v Maroku je teď 20 stupňů, tak jsem kabát optimisticky nechal doma. Ale tady je to teda slušná Sibiř. "Máte akorát čas na kávu, tamhle v té ulici máme výbornou kavárnu," brebentí na mě s nejširším možným úsměvem. A na zastávce se skví billboard "Beauvais nemusí být jen přestupní stanice". Nojo, snaží se hezky. Z tohohle musí být komplex méněcennosti, mít ve městě letiště, ale nikoho nezajímat.
Ne že bych babičce nevěřil, ale uchyluju se do tepla nádražní čekárny, odkud je výhled na zastávku autobusu. Kdybych tenhle spoj prošvihnul, bylo by to už docela o hubu.
Mám pocit, že šetřit peníze tímhle způsobem ještě nikdy nikoho nenapadlo. Se zavazadlem nastupuju do autobusu jenom já a postarší pán, jinak jsou tu převážně školáci s aktovkami. Lístek za 1 € k mému překvapení není jednosměrný, ale 24hodinový. Asi by tady opravdu o nějaké turisty stáli. Možná někdy příště, říkám si, když projíždíme okolo neuvěřitelně ohromné katedrály. Třeba to není taková díra, jak jsem si myslel.
Za to letiště díra opravdu je. I tohle město pro něj totiž zjevně bylo moc velké. Po 10 minutách míjíme přeškrtnutou ceduli Beauvais, vyrážíme za město, zajíždíme do vesničky Tille a zastavujeme před budovou menší než bylo nádraží v Beauvais. Nahlas se uchechtnu. Tohle jsem fakt nečekal. Bohužel bezpečnostní opatření jsou na nejvyšší úrovni i tady. Chci popojít trochu stranou od terminálu a vyfotit si letiště i s vesničkou, ve které stojí, ale prostor před budovou je obehnaný plotem a ven vede jen jediný výjezd se staženou závorou, který střeží vojáci. A jelikož jako dvacetiletý osamělý mladík s batohem jsem podezřelý sám o sobě, radši na sebe nechci upozorňovat.
A pěkně z ostra to berou i u letištní bezpečnostní kontroly. Přede mnou ve frontě stojí podle pasů dva Maročani a Íránec. Ani jeden z nich při průchodu rámem nepíská, ale stejně se musejí zout, celníci je projíždějí ručním scannerem a porovnávají s fotkami na pasech. Procházím rámem a už se skoro chystám zouvat, když se na mě celník usměje a prohodí jen "Bonjour monsieur, bon voyage." Panečku takový neskrývaný rasismus, to se mi líbí.
Kafe vpravo, suvenýry vlevo, přede mnou čtyři brány a odletová tabule velká asi jako můj domácí monitor. Toť vše. Tohle letiště mě baví. Kafi neodolám, za to vstávání v půl páté si ho zasloužím. A potom beru předražený balíček bonbonů s motivy Paříže na obalu, abych nepřiletěl s prázdnýma rukama. České pivo z ruzyňské duty free by mi tady asi neprošlo.
Teda letadlo z Francie do Maroka a všechno se odehrává jenom v angličtině, to je docela zvláštní, říkám si a v tu chvíli se mladá Francouzka s chlapečkem vedle mě nahlas rozčílí. "To tady jako nikdo nemluví Francouzky? Vy jí snad rozumíte?", otáčí se na mě v naději na podporu, přičemž vztekle ukazuje směrem k letušce. "No...jo," odpovídám rozpačitě. Chvilku na to už musím všem okolo překládat, že si mají zapnout pásy, i když pokyn letušky je z gestikulace zřejmý a Francouzi mají asi jen potřebu ventilovat dotčenost z toho, že na ně někdo mluví anglicky.
Vzlétáme a moje role překladatele teprve začíná. Okolo sedícím cestujícím objednávám jídlo, které letuška běhá dozadu ohřívat a zpátky, načež na ni navztekaní žabožrouti sedící u uličky spouští spršku francouzských nadávek, protože do nich při procházení údajně strká. Vrcholem je korpulentní monsieur, který přetéká do uličky, a na stevardku s ukázkovými mírami 90, 60, 90 vyštěkne, že by měla chodit opatrně, když je tak tlustá. Tady končím s překladem a vynervované letušce jen tlumočím holý fakt, že osazenstvo letadla je banda kreténů, tak aby si jich nevšímala. Než se naděju, přistane mi na stolku velká káva se vzkazem "Thank you!". Páni. To jsem možná první člověk na světě, který v RyanAiru dostal něco zadarmo.
Tříhodinový let je dlouhý, Francouzka usíná a pozornost asi pětiletého chlapečka se obrací ke mně. Nejdřív si mě jen prohlíží jako svatý obrázek, ale nakonec se odhodlá načnout konverzaci. Chlubí se svými hodinkami s obrázkem dinosaura, ale čas určovat neumí, no a protože cesta je vskutku dlouhá, učím ho to. Jde mu to. To si bude maminka myslet, že má doma malého génia, jestli si to bude pamatovat.
"Dámy a pánové, za několik minut budeme přistávat. Připomínáme, že v Tangieru je o hodinu méně než v Paříži a příjemných 21 stupňů." Z okýnka už jsou vidět marocká světla, když ze sedadla vyrazí Maročanka ve středních letech tlustá jako almara směrem k záchodům. Posádka okamžitě startuje proti ní a snaží se ji dostat zpátky do sedadla, ale odhodlaná ženština svou hmotností neochvějně vzdoruje tak dlouho, až vedoucí posádky vykřikne, že už je pozdě a pár metrů nad ranvejí se letušky vrací na místa. Přistání je naštěstí bravurně hladké, a tak doufám, že to pro personál nebude mít nějaké následky.
Tangier mě na letištní ploše vítá deštěm, ale je takové teplo a úplné bezvětří, že si to vyloženě užívám. Méně už si užívám detailní imigrační formulář, kvůli němuž se musím registrovat do letištní wi-fi a z mailu lovit číslo letu. "Tam stačí napsat Tangier," odpovídá mi asistent rozdávající formuláře a propisky na otázku, jestli musí být v kolonce Pobyt v Maroku přesná adresa. Tu totiž nemám.
"Zadržte," zpraží mě celník přísným výrazem, místo aby opětoval můj srdečný pozdrav. Načež se soustředěným pohledem projíždí můj pas stránku po stránce. Proboha celník by snad mohl vědět, že Česká republika je v EU a že z té vízum nepotřebuju, šrotuje mi v hlavě. Fronta stojící za mnou se mezitím přelévá k okolním přepážkám, kde každému odbavení trvá ani ne půl minuty. Prohlídkou pasu a fotografie to ale nekončí. Úředník stále bez jediného slova bere telefon, kamsi volá a čte moje údaje. V Paříži jsem se smál, ale tady se zjevně rasistické role obrátily. Mám se zouvat?
Za přepážku přichází druhý celník a za arabského brebentění si prohlížejí mě a moji fotografii. Nakonec jsem ale asi shledán nezávadným, protože můj pas jde stranou a pozornost se upíná k mému imigračnímu formuláři. Kolonka po kolonce. "Tady musíte vyplnit přesnou adresu." "Já ale neznám přesnou adresu." "Musíte ji mít." "Ale já ji neznám, v centru na mě čeká kamarád a budu přespávat u něj." Záměrně používám mužský rod, aby si ještě striktní celník nenašel záminku k zatčení za plánování mimomanželských nepřístojností. "A kde bydlí?" "To já nevím, a vlastně ani nevíme, jestli budeme zůstávat v Tangieru," vypadává ze mě poznámka, které lituju, jen co ji dořeknu. "Jestli nemáte adresu, budu vás muset dát do detence," hledí na mě, aniž by hnul brvou. Tyvole do detence? To je vtip?? V panice lovím mobil a děkuju Bohu, že už jsem se registroval do letištní wi-fi. Bleskurychle zapínám Google Mapy a klikám na náhodné místo v Tangieru. "Dobře dobře, už mám adresu," drmolím a dopisuju ji do formuláře. Tohle mi v životě nemůže sežrat, běží mi hlavou, když vidím ten přísný pohled. Ale asi sežral. Konečně bere do ruky to vytoužené razítko, asi se ještě naposled rozmýšlí a nakonec mi ho do pasu bouchne.
Jsem ze svého letu poslední člověk, který prochází kontrolou, a pro dnešek možná úplně poslední člověk. Chodba do veřejné části terminálu je potemnělá a úplně prázdná. "Pane! Stůjte!" Za mnou chvátají dva policisté. "Váš batoh prosím." Projíždějí mi zavazadlo ručním scannerem a já už jen čekám, kdy přijde prohlídka dutin.
Tak fajn, jsem úspěšně v Maroku, ale bez peněz. Dirhamy se v Česku směňovat nesmějí, a tak mám u sebe něco ke sto eurům, ale všechny tři směnárny v terminálu jsou zavřené. Vlastně je zavřené úplně všechno. Je nějakých šest odpoledne, na kdy jsme mimochodem měli domluvený sraz v centru, ale na letišti to vypadá jako hluboko v noci. Naštěstí tu mají bankomat, i když je to takové Pirrhovo vítězství. Raketa poplatek a dvojitý přepočet přes eura budou výživné. Ani bych se moc nedivil, kdyby mi to spolklo kartu, v Maroku o mě zjevně nestojí.
Na několika informačních tabulích cestou k východu se skví velkým písmem informace, že fixní cena za cestu do centra je 150 dirhamů. To je sakra víc, než kolik jsem ráno platil za taxíka v Praze. Začíná mě to tu pěkně srát. Prostranství před terminálem je oplocené a jedinou branku ven střeží dva vojáci. Jak se blížím, provrtávají mě očima. "Dobrý večer," zamumlám a zastavuju v očekávání další prohlídky. Reakcí je mi lehké pokývnutí a skoro neznatelný úsměv.
Na široké silnici stojí jediný taxík. Nikde nikdo. Být tu o 20 stupňů míň, připadal bych si už jako v Irsku. Platím v přepočtu 4 stovky a vyrážíme. Hned za letištěm vjíždíme do pomalu jedoucí kolony a já valím oči na ten zběsilý marocký provoz. Jízdní pruhy, a vlastně asi vůbec žádná pravidla se tady patrně neřeší. Chodci se promenádují mezi auty, kde to zrovna jde. A vlastně to vypadá sympaticky. Celý ten proud prostě tak nějak volně plyne. Můj řidič navíc ještě ani na chvilku nezavřel pusu. Většinu času se chlubí, jak moc je Maroko bezpečné a že když si dám pozor na falešné průvodce, můžu být úplně v klidu. A potom xkrát naléhá, abych si nepletl muslimy s "těmi lidmi", které znám z Evropy, protože Maroko je muslimská země, ale fungují tu kostely i synagogy a každý je tu vítán. No, po zkušenosti z letiště si připadám všechno, jenom ne vítán, ale uvidíme.
Mapu Tangieru jsem si načetl ještě na wi-fi, takže na GPS sleduju, jakými možnými i nemožnými uličkami se protloukáme. "Nechám tě tady," praví nakonec rezignovaně taxikář asi 300 metrů od náměstí 9 Avril, kam jsem chtěl odvézt. "Snažil jsem se tu kolonu objet všelijak, ale to by trvalo ještě půl hodiny. A odsud to máš 3 minuty. Půjdeš takhle rovně. Prostě, rovně. Tamhletudy, jo? Rovně. Pořád rovně a dojdeš tam." "Díky, díky, chápu." "Chápeš? Jakoby takhle pořád rovně, vlevo budeš mít baráky, vpravo park, ale půjdeš rovně...pořád rovně a dojdeš tam. Dobrý? Jo? 3 minuty rovně." "Pořád rovně, chápu. Kdyžtak mám mapu," ukazuju snaživému Maročanovi mobil, protože mám pocit, že by dokázal rozpitvávat pokyn "pořád rovně" dalších 10 minut.
Čekal jsem od Maroka leccos, ale tyvole...tady je to nádherný. Internet i kamarádi ze mě před cestou udělali paranoika, takže mířím svižným tempem jasným směrem, ale několika zastávkám z překvapení se neubráním. V první řadě to vypadá, že ulice tady uklízejí každý den a trávník v parcích někdo zastřihává nůžkami. Lehký déšť nikoho netankuje, jsem snad jediný, kdo má v ruce deštník, a v malém parčíku s dekorativními světly vedle náměstí si hrají děti.
Náměstí 9 Avril vévodí honosná kašna a vládne tady čilý ruch. Po pár minutách zmateného rozhlížení, kdy mi asi deset lidí stíhá nabídnout hašiš a dalších deset lidí nějakou jinou službu, si sedám na okraj fontány, deštník si pokládám na hlavu, aby na mě nikdo nemohl mluvit, a obětovávám asi padesátku za omluvnou SMSku o svém hodinovém zpoždění.
Tohle je nejsilnější obětí, v jakym jsem kdy koho svíral. Během té celodenní štreky se moje víra v tohle shledání pomalu vytrácela a teď už si připadám jako ve snu. Chvilku na to už mi Péťa v nedaleké kavárně představuje německou kamarádku Nadiu, která v Tangieru taky bydlí. "Musíš si dát čaj," naléhá na mě, protože mátový čaj je tady big deal, takže obratem už cucám drink, který mi připadá jako půl napůl smíchaná voda s cukrem. Načež už s očima navrch hlavy spouštím vyprávění svých zážitků z cesty.
"Ty jsi letěl taky z Beauvais?", ozývá se francouzsky mladík od vedlejšího stolu. "Já si říkal, že jsem tě viděl v letadle. To tě tak zdrželi na letišti? My dorazili asi před hodinou," představuje se Francouz jménem Geo a já nevím, jestli se mě snaží rozplakat. Ale klube se z něj i s jeho přítelkyní Alix příjemný páreček, takže nakonec musím ještě znovu budit své potlučené frankofonní já.
A pak za nás Geo beze slova zatahuje útratu a jelikož jsem moc vyčerpanej, abych protestoval, zbyde nám aspoň víc dirhamů na to podstatnější. Nikam do baru se mi teda dneska nechce, ale svlažit hrdlo fakt potřebuju. Míříme na Avenue Pasteur, které prý nikdo neřekne jinak než bulvár a která je útočištěm cizinců vzhledem k velkému množství barů a prodejen alkoholu.
Že se tu pivo nedá pořídit v normální prodejně potravin je pochopitelné. O to víc mě překvapuje, kolik tu září alkoholických prodejen, přičemž spoustu z nich zdobí neonový nápis 24/7. To i v Praze leckdy něco k pití sháním delší dobu. Pořizujeme pár piv a lahev vína, všechno marockého původu. To by mě vskutku nenapadlo, že si tu alkohol dokonce vyrábějí. Usměvavý majitel krámku nám nutí igelitky. Říkám si, že těch pár věcí pobereme, ale tady se vlastně alkohol nesmí ukazovat na veřejnosti.
Jak jsme dobře nakoupili, opadá ze mě únava a dobrá nálada je zpátky. "Kam jsi řikala, že bysme mohli jít na tu party?", chytám roupy, když nám Péťa v přepočtu za dvě koruny kupuje svačinku v podobě kořeněných fazolí.
"Počkej tady bydlíš? Jakože fakt tady v tomhletom baráku??" Prošli jsme obřím autentickým tržištěm, kde i v 10 večer davy uřvaných prodejců nabízejí hromady a hromady dobrot za pár korun, nakoupili jsme kupu oliv, proběhli pár uličkami historické Mediny a najednou Péťa strká klíč do zámku masivních dveří krásného starobylého domu.
V potemnělém obýváku plápolá oheň v krbu a okolo sedí tři spolubydlící a tři další bůhví kdo. Po pár obligátních zdvořilostech Pétě naznačuju, že na interakci s takovým počtem cizích lidí teď fakt nemam kapacitu a klidíme se do pokoje. Stoupáme po točitém schodišti, které obklopují dveře s ozdobnými oblouky a já už si připadám jako v pohádkách Tisíce a jedné noci. Tohle moc často neříkám, ale už se těšim na ráno.

» Pokračování - Den v Tangieru