Poprvé v Africe: Maroko - cestopis

Vzhůru na Saharu!...

4. prosince

Teda na to, že jsem čekal, že Maroko bude více méně abstinence, se včerejšek docela vymknul. Maročani celkem překvapili. Když jsme na tangierském předměstí naháněli taxíka domů, tak už pomalu svítalo, takže se teďka chvilku před polednem choulíme s hrníčky s kafem v posteli a přemýšlíme, co nás vlastně dneska čeká. Noví maročtí kamarádi nám včera cestu do 800 kilometrů vzdálené Merzougy na okraji Sahary, na kterou máme 3 dny, důrazně rozmlouvali jako nemožnou. Že prý na to sami přijdeme, až poznáme marocké silnice a marocký provoz. A tak nakonec plánujeme, že prostě plánovat nebudeme. Dojedeme do města Meknes, kde je poslední možnost odbočit někam jinam, a podle toho, jak na tom budeme s časem, to buď opravdu namíříme na Saharu, nebo to stočíme přes pohoří Rif na středomořské pobřeží. Do El Hoceimy a možná do španělské enklávy Melilla.
Thomas na nás klepe s tím, že půjčení auta nám domluvil na jednu hodinu u brány Bab Kasbah, kousek od domu. A nabízí se, že mě dovede do nejbližší trafiky, abych si okopíroval řidičák a mezinárodní řidičák. Mezitím do pokoje leze i Jordi, protáčí oči v sloup se slovy "Němci...Němci" a ukazuje směrem ke kuchyni, odkud se stále nese hlasitý hovor. "Ty jsi milý, představil ses a povídáš si s náma. Ale nechápu, proč jsou tady oni. Nevím ani, jak se jmenujou. Pořád tady jen s Aldim řvou německy a ještě snad ani jednou nebyli venku. Němci...," protáčí znovu oči v sloup. Spíš než soustrastně se tvářím nadšeně, jednak z pocitu, že jsem zapadnul, a hlavně z toho, že má někdo taky takovou averzi k němčině jako já.
Thomas mluví jenom francouzsky, ale cesta k trafice je naštěstí krátká, takže mi slovní zásoba na nějaký ten small talk stačí. Prodavači v trafice ukazuju dokumenty, které potřebuju okopírovat. Pokýve hlavou, beze slova vyleze ven, zapaluje cigáro a vůbec si mě nevšímá. Po téhle dvouminutové pauze zase zaleze a papíry mi za 2 dirhamy okopíruje. Po nějakých 40 hodinách v téhle zemi mě to pracovní nasazení nepřestává fascinovat. Španělská mañana hadr.
Vracím se domů, stíháme akorát pobalit batohy a v 1 už stepujeme před bránou Bab Kasbah. Prohlížíme zaparkovaná auta, ale zatím na nás patrně nikdo nečeká. Když ani po čtvrt hodině nikdo nepřijíždí, jdeme okouknout i auta zaparkovaná na nádvoří pevnosti a vracíme se zase před bránu. Během půl hodiny čekání nás dobrých 10 čiperných mladíků stihlo oslovit s otázkou, co hledáme. Rádi by nás za pár dirhamů kamkoliv dovedli. Nedokážou pochopit, že jen na někoho čekáme.
Thomas nám naštěstí dal na svého kamaráda, který půjčovnu vede a auto nám přiveze, i telefon. Když už táhne na třičtvrtě, tak volám. Myslím, že akademickou čtvrthodinku jsme dopřáli docela štědrou. Na své zdlouhavé představení a osvětlení situace dostávám stručnou odpověď "už jedu".
Stříbrný Renault Clio s vysmátým řidičem Aminem se konečně objevuje v půl třetí. Ani slůvko omluvy. Proto já nerad cokoliv zařizuju přes kamarády. Protože darovanému koni se nemá koukat na zuby a když dostáváme auto bez kauce a za pětistovku korun na den, těžko můžu držkovat. Než vyřídíme papírování, jsou už skoro tři hodiny, takže den v podstatě v háji. Jsem už dostatečně vytočený a chci jen rychle nasednout a jet, jenže jsme neuváženě poznamenali, že vyrážíme směrem na Rabat a chceme se cestou zastavit v obchoďáku pro zásoby, protože nevíme, kde vlastně skončíme. Amin teď trvá na tom, že nás k obchoďáku navede a nenechá si vysvětlit, že máme GPS a spěcháme. Sedá na místo spolujezdce a naviguje mě k sobě domů. Chválí mě, jak řídím. No nevím, v tom vzteku řídím docela zběsile, ale možná jsem se právě tím přiblížil marockému levelu.
Amin přesedá do vlastního auta a máme jet za ním. Až teď koukám, že ručička se stavem benzínu je prakticky na nule a svítí nám hladové oko. "Řídí se to dobře?", ptá se Péťa, když svištíme po čtyřproudové silnici ven z Tangieru. "Ale jo," vrčím, když se celkem marně snažím zařadit čtyřku. Páka vzdoruje. Amin zastavuje při okraji silnice s tím, že zbytek cesty už je jednoduchý a vysvětluje nám, kudy jet. Ukazuju mu zapnutou GPS a že přesně víme, kudy máme jet, že nemusí mít starost, ale dělá, jako by mě neslyšel.
S půl čtvrtou konečně zastavujeme u obchoďáku Marjane. Jen co vejdeme dovnitř, jsme jako u vytržení. Tohle je ještě vyšší level než ta tržiště v medině. Prostředek supermarketu okupuje asi dvacet velkých košů plných nakládaných oliv, papriček a jiných dobrot. A ty ceny, z těch nám jde hlava kolem. Ještě nižší než na tržištích. Když se konečně vyřádíme na dobrotách, říkáme si, že by to chtělo asi i nějaké normální jídlo. Chleba, pár malých bagetek, salám, sýry, pár dvoulitrových džusů. Chipsy, čokoládové zákusky. Jediné, co nemůžeme najít, je pivo. Prý ho tu mají, ale musíme vylézt ven a vejít zvláštním vchodem. Platíme něco přes dvě stovky korun.

...anebo nikam

S plným nákupním košíkem přicházíme k autu. Připadám si, jako když jsem jezdíval na nákupy s rodiči. Péťa otevírá kufr..."Počkej...já jsem to ještě neodemknul." Že bych to nezamknul? V hlavě mi šrotuje. Nechávali jsme v kufru bágly, takže jsem si rozhodně dával pozor, abych zamknul. Zavíráme kufr a zkouším zamknout. Zámky zacvaknou, ale během vteřiny cvaknou znovu. Auto je odemčené. Cvakám ovladačem, opakuje se pořád to samé, jen po každém cvaknutí zůstanou odemčené jiné dveře. Sedám dovnitř a zkouším zamknout zevnitř. Nic naplat, voláme Aminovi. Je pořád stejně vysmátý a říká, že přijede za námi. Během pár minut začíná brutální slejvák. Je už skoro tma a pořád trčíme v Tangieru.
Amin přijíždí asi za 10 minut a usmívá se na nás jako na bezradné děti, které si neumí zavázat tkaničky. Přestane se usmívat, až když si zamykání sám vyzkouší. Pečlivě prochází všechny dveře, až zjistí, že dveře u spolujezdce se při zavření úplně nezacvaknou. Francouzská kvalita v marockých podmínkách. Narazí do dveří ramenem a zamyká. Vážně to pomohlo, auto zůstává zamčené. Zkoušíme proceduru párkrát opakovat, vážně to funguje. Amin přeje šťastnou cestu a mizí. Tak teď už jen natankovat a můžeme asi fakt vyrazit. Jdu pro jistotu ještě jednou obejít všechny dveře.
A chce se mi křičet. Pravé zadní zůstávají odemčené. V zoufalých pokusech zkouším kopat a narážet do všech dveří, nic nepomáhá. A tak znovu volám Aminovi. A dostávám od něj skvělou zprávu. V Maroku se auta nekradou, můžeme ho klidně nechat odemčené. Nevěřím vlastním uším. Jestli se hodně bojíme, máme ho prý nechávat na hlídaných parkovištích. Tak to teda ne. Celá pointa půjčování auta tkvěla v tom, že budeme flexibilní. A taky v tom, že si v kufru budeme moct nechávat bágly. Po dvou dnech v Tangieru vidím těch nenechavých ručiček všude až moc, než abych někde nechal postávat odemčené auto. Tohle všechno drmolím svou neandrtálskou francouzštinou do telefonu Aminovi. Načež mi to zavěsí.
Jsme v takovém šoku, že sedíme mlčky v autě a do střechy nám zatím bubnuje neustávající průtrž. "Jedem to vrátit," prolamuju ticho rezolutně. Péťa neprostestuje. Cestou k obchoďáku jsme zapínali GPS, takže na Google mapách máme naštěstí v historii polohy přesně zakreslené, kudy jsme jeli. Jsem vytočený do běla, tankovat odmítám. Směrem k centru jede stabilní rychlostí kolona aut, takže se naštěstí dá jet dost úsporně. Když přejíždíme retardér, zachrčí převodovka a samovolně vyskočí rychlost. Teda...asi dobře, že to jedeme vrátit.
Za tu krátkou cestu jsem překvapivě stačil dost přivyknout zdejšímu provozu. Pravidla tady de facto neplatí, ale jede se mi snad líp než u nás. Stačí prostě jen sledovat auta okolo a trochu předvídat, což v Čechách nikdo nedělá.
Do problémů se dostáváme až ve druhé půlce cesty. GPS jsme zapínali až po pár minutách jízdy, takže Google mapy už nám zbytek trasy neporadí. K tomu už je úplná tma a v hustém dešti nemáme představu, kudy jsme tak mohli jet. Zastavuju na kraji silnice a jdu se optat prvního kolemjdoucího, kde je nejbližší benzínka, zatímco Péťa smolí SMSku Aminovi, že jedeme auto vrátit a jestli by nám mohl napsat adresu. Na bloudění už si s prázdnou nádrží fakt netroufnu. Chlápek mi ukazuje, kam máme odbočit, a jen co to uděláme, tak už najednou poznáváme, kde jsme. Tak teď už to dojedeme. Odbočujeme do brutálního kopce, který jsme předtím sjížděli. Vyjíždíme ho na jedničku asi desetikilometrovou rychlostí, víc auto nezvládne. Držím křečovitě volant a modlím se k Alláhovi, aby to nekleklo, protože spotřeba teď musí být tak 150 litrů.
Amin nám SMSku s adresou trochu překvapivě vážně napsal. Jenže než ji stačíme najít na mapě, klekne pro změnu mobil. Power banku mám někde hluboko v batohu a víme, že už jsme pár set metrů od cíle, jen nevíme, do které uličky odbočit. A tak znovu zastavujeme, tentokrát u trafiky a běžím se rychle zeptat prodavače, kam máme odbočit, dokud si adresu pamatuju.
Jedeme z mírného kopce, auto se zvládne až k bráně půjčovny dokulit na neutrál. Takhle na krev jsem vážně ještě nikdy nejel. Amin se na nás zase usmívá jako na malé děti. Ještě si zamykání zkouší sám, než uzná, že je to vážně rozbité. A moc se nám omlouvá. Ne za to, že auto nefunguje, jak by mělo, ale za to, že se nám nelíbilo. Snažím se vysvětlit, že nám šlo vážně jen o to, že jsme nechtěli riskovat krádež, ale vůbec mě neposlouchá a pořád drmolí, že ho to moc mrzí. Jsem pořád vytočený, ale zároveň mám teď trochu černé svědomí, protože mi tak dochází, že mám asi na zdejší poměry jen příliš nadstandardní nároky. Amin navíc trvá na tom, že nás odveze domů. Naštěstí svým autem a ne tím, které nám půjčil.
Když přijíždíme na nádvoří Kasby, vytahuju z peněženky 100 dirhamů, protože i když to nebyla tak úplně naše chyba, je mi trochu hloupé, kolik s námi Amin strávil času. Jenže na to se tváří skoro uraženě, dirhamy mi cpe zpátky do peněženky a naopak mi ještě nabízí, že mě zadarmo odveze na letiště, až budu odlétat.
Je půl osmé večer. Ještě se díváme za odjíždějícím Aminem, než propukneme v záchvat smíchu. Tak jsme si půjčili auto, abychom dojeli na nákup. Cestou domů se ztrácíme v uličkách mediny, které jsou v neustávajícím slejváku úplně prázdné. Jen na jednom zápraží sedí schoulená drobná mladá Maročanka. Ptáme se na cestu a vede nás až domů. Když jí strkám do ruky dirham, protože už jsem pochopil, že to tady tak chodí, vysekne nám poklonu a se smíchem uteče.
Thomas sedí v přízemí u krbu. Když celí zmoklí, s bágly na zádech a plnými igelitkami v rukách vlezeme dovnitř, začne se po chvilce šokovaného výrazu halasně smát. "Vysvětlíme potom," zmůžeme se na jediná slova, odkládáme věci a vyrážíme na bulvár pro nějaký alkohol. V podstatě se jenom smějeme. Čekali jsme od dnešního dne leccos, ale tohle vážně ne.
Cestou zpátky Péťa navrhuje, že mi aspoň ukáže typický marocký noční život. Lezeme do podniku, který na první pohled vypadá jako evropský bar, ale je to marocký bar. Situace, kterou máme před sebou, mi připadá hrozně komická. Hloučky mladíků sedí u stolků a kultivovaně pijí čaj, někteří hrají karty nebo šachy, zatímco z videojukeboxu hrají písničky od Ricchi E Poveri. Za 12 dirhamů dostáváme dvě stylové konvičky s přeslazeným mátovým čajem. S nevěřícným širokým úsměvem sleduju, co se to okolo odehrává. Až do mě Péťa strká, že zírám možná už trochu moc.
Před půlnocí se vracíme domů, Thomas pořád chilluje u krbu a nadšeně nás vítá s tím, že je vážně zvědavý na vyprávění. Vybalujeme dobroty, co jsme nakoupili, Thomas přidává vlastní piva a k tomu trochu hašiše. To jsme ten den nakonec docela ještě zachránili.

» Pokračování - Taxíkem vstříc hašišovým horám