Poprvé v Africe: Maroko - cestopis
Taxíkem vstříc hašišovým horám
5. prosince
Vstáváme už před desátou, protože jsme se ještě nevzdali myšlenky opustit Tangier, jenže nevíme jak. Sahara už je definitivně passé, ale projetí středomořského pobřeží a možná nakouknutí do Melilly by se pořád dalo zvládnout.
Dneska konečně neprší a Němci pro změnu obsadili terasu na střeše, takže se můžeme v kuchyni poradit s Thomasem a Jordim. Doporučují nám nikam se zbytečně nehonit a udělat si výlet do 100 kilometrů vzdáleného Chefchaouenu. Tohle městečko se nalézá v pohoří Rif a je proslulé hašišem a tím, že všechny domy mají modrobílé fasády. Thomas nám dokonce dává kontakt na kamaráda Nathana, který má v městečku hotel Dar Bildia, kde můžeme přespat za 100 dirhamů na noc. Zní to fajn, ale já se nechci vzdát spontánní cesty autem, takže ještě googlím autopůjčovny. Takové, které by byly ve městě a ne na letišti, nacházím jenom dvě. Obě na bulváru, což se docela hodí, protože je to na půl cesty k autobusáku a stanovišti taxíků. Balíme dobroty, co nám z večera ještě zbyly, a v poledne vyrážíme.
Než stačíme přejít Grand Socco a vyšlápnout na bulvár, začíná už zase pršet. A to se mi kamarádi před odjezdem smáli, že jedu do pouště... I přes déšť mám ale z počasí radost. Teploty pořád poskakují lehce nad 20 stupni, zatímco v Praze je pod nulou a k tomu ten odporný sibiřský vítr.
Že s těmi autopůjčovnami, co jsem vygooglil, nepochodíme, mi bylo tak nějak jasné už dopředu, stejně jsem ale lehce zklamaný, když ani na jednom čísle popisném není vážně po půjčovně ani stopy. Když se tak zmateně rozhlížíme, oslovuje nás už zase vandrák s otázkou, co hledáme. What the hell, pár dirhamů už mě nezabije. "Hledáme autopůjčovnu." "Tak pojďte za mnou," reaguje vandrák sebevědomě a vede nás směrem, odkud jsme přišli. Po chvilce už je nám jasné, že nemá tušení, kam nás vede. Nakukuje do všech dveří, které míjíme, a kolemjdoucích se v arabštině ptá. Snažíme se ho zbavit, ale i když už se vyloženě otočíme a odcházíme pryč, zase nás doběhne a trvá na tom, že nám půjčovnu najde.
Pobíháme po ulici sem a tam. Až najednou skutečně zastavujeme před obchůdkem, který prý má s nějakou půjčovnou co dočinění. Pánové postávající okolo se v arabštině dohadují s naším vandrákem, probíhá několik telefonátů, až se k nám náš nový kamarád obrací s tím, že někdo z půjčovny za chvíli přijede. Achjo. Je mi úplně jasné, jak to dopadne, ale pánové na moje protesty, že jejich služby nepotřebujeme, nereagují, a jen tak odejít je mi hloupé.
Čekáme přes 10 minut, když před obchůdkem uprostřed jízdního pruhu zaparkuje na blikačkách černý mercedes. "Jaké auto potřebujete?", ptá se jeho řidič. "Co nejlevnější." "300 dirhamů za den dobré?" "Jo, to by šlo." "Tak tady počkejte, já vám ho přivezu." "Ne, ne. Já chci to auto nejdřív vidět." "Ale to nepotřebujete vidět, já vám ho přivezu." "Ne. Vezměte nás s sebou, já chci to auto vidět." "To auto nepotřebujete vidět." Achjo. Já chápu, že jsem v Maroku, ale na tenhle shady business prostě nemám odvahu ani zkušenosti. Přebírat auto od nějakého čičmundy uprostřed ulice a dávat mu kopie dokladů, to prostě odmítám. "Buď nás odvezte tam, kde tu půjčovnu máte, nebo to auto nechceme," uzavírám rezolutně. Řidič, vandrák i osazenstvo obchůdku se na mě mlčky dívá, jako bych totálně zkazil veškerou zábavu.
Řidič mercedesu zklamaně odjíždí, vandrákovi strkám do ruky pár dirhamů, abychom se ho zbavili, a odcházíme. "Hej! Jedna půjčovna je tady ve dveřích vedle," volá na nás z ničeho nic jeden z chlapíků z obchůdku. A tak to ještě zkoušíme. Stoupáme po schodech a až ve 3. patře nacházíme dveře s nenápadnou cedulkou location voiture."Tady jste!", ozývá se za námi nadšené zvolání. Našemu známému vandrákovi asi těch pár dirhamů nestačilo a pořád nás pronásleduje. V tuhle chvíli už vypění Péťa, která se doteď tvářila úplně v klidu. "Nechceme pomoc. Chceme být sami! Je to jasný?! Chceme být sami! Jdi pryč!" Vandrák na nás chvíli šokovaně zírá, než se zkroušeně otočí a odejde. "Teda ty jsi zlá. Třeba se s náma chtěl jenom kamarádit," neubráním se sarkastickému rýpnutí, za které schytávám žďuchanec do ramene.
Recepční v autopůjčovně vypadá, že víc jsme mu otrávit den už nemohli. Hází nám na pult brožuru s auty a pokračuje v SMSkování. Ukazuju na nejlevnější Peugeot 206 a ptám se na kauci. "13 tisíc dirhamů," odpovídá otráveně chlápek, aniž by pořádně zvednul oči od mobilu. "Tak tolik peněz nemáme." "Hm," zvedá ke mně oči s výrazem značícím, že je mu to úplně jedno.
Teď už to definitivně vzdávám. Ten kulturní šok je pro mě až moc velký na to, abych se dál o něco pokoušel. Tak si prostě uděláme výlet do Chefchaouenu. Míříme k autobusáku a Péťa mě zatím seznamuje s tím, jak to tady chodí s taxíky. Většina těch meziměstských jsou pětimístné mercedesy z 80. let, v nichž ale jezdí 6 cestujících + řidič a platí se pevná částka za jedno místo. S tímhle popisem bych se asi vážně radši vydal autobusem. Jenže když vcházíme do odbavovací haly, zjišťujeme, že přímo do Chefchaouenu nic nejede. Museli bychom nejdřív do 60 kilometrů vzdáleného Tetouanu a tam přestoupit. Tak holt teda taxíkem.
Stanoviště taxíků je pro mě už zase fascinující zážitek. Stojí jich tady seřazených několik desítek ve frontách podle cílových destinací a řidiči se překřikují s nabídkami odvozu. Přicházíme ke skupince vykřikující "ŠFŠAUEN! ŠAUEN ŠAUEN!" a Péťa se dotazuje na cenu. 60 dirhamů za jednoho. "Ne, to je moc drahý," oponuje Péťa. "To není moc drahý! 60 dirhamů," odpovídá vztekle jeden z taxikářů. "Né. Já myslím, že je to 40," oponuje Péťa, načež všichni taxikáři vztekle přistoupí o krok blíž k nám a já si říkám, že tady vlastně asi není moc zvykem, aby se žena hádala s mužem, protože všichni taxikáři se útočně dívají na mě, ačkoliv jsem neřekl ani slovo. Asi že bych si ji měl srovnat. Mám trochu nahnáno, zato Péťa se tváří naprosto neohroženě. "My nejsme zloději! 60 dirhamů je fixní cena!", rozčiluje se další z taxikářů. Tentokrát s odpovědí předbíhám Péťu a radši říkám, že to bereme. Taxikáři se pořád tváří dotčeně, ale jeden si nás odvádí ke svému autu. Máme asi neskutečné štěstí, protože tohle auto jako jedno z mála není starý mercedes, ale sedmimístný Citroen Berlingo. Taxikář nás usazuje a říká, že musí sehnat ještě 4 pasažéry. Docela se mi ulevilo, protože jsem trochu čekal, že nás sem bude chtít nacpat devět.
"ŠAUEN ŠAUEN! ŠFŠAUEN!", neustává volání z krytého nástupiště, zatímco bubnování deště na střechu taxíku se neustále zintenzivňuje. Třetího pasažéra získáváme po čtvrthodině, čtvrtého až za další půlhodinu a poslední dva až po víc než hodině. Tou dobou už se nás jeden z cestujících ptal, jestli se na ta zbývající dvě místa nechceme složit.
Vyjíždíme po půl třetí a hnedka vidíme, že tady se na přizpůsobení jízdy stavu a povaze vozovky nehraje ani v nejmenším. Po 5 minutách už svištíme ven z města po výpadovce, která je vyloženě zatopená. Do hlubokých kaluží najíždíme takovým stylem, že nám voda z nich nahazuje celé čelní sklo. Řidiče to moc netankuje, každou chvíli pouští volant a drží ho jenom koleny, aby si zatopenou silnici mohl fotit. Z rádia do toho duní zběsilá berberská hudba.
Uhýbáme ze směru Tetouan a najíždíme na silničku klikatící se vzhůru do hor. Vozovka je užší a místy vysypaná štěrkem. Teď už to naštěstí nemůžeme tak kulit, protože nás každou chvíli brzdí kolony způsobené bouračkami. Nejhorší potkáváme kousek před odbočkou k závěrečnému stoupání do Chefchaouenu. Autobus to zapíchnul vedle silnice do příkopu a protože odtahovka zabírá skoro celou šířku silnice, visíme tady půl hodiny.
Čekali jsme krátkou cestu, nakonec trvala víc než 2 a půl hodiny. Řidič nás chce vyklepnout na náměstí Mohammeda V., jenže venku už je tma a jak pořád prší, nechce se nám skrz město bloudit zbytečně dlouho a ukecáváme řidiče, aby nás dovezl až k medině. Souhlasí až moc ochotně. Pochopitelně. Když zastavujeme na náměstíčku u chefchaouenské pevnosti, říká si o příplatek. Z 5 dirhamů, které vylovím z peněženky, se akorát vzteká a když přidám dalších 5, netváří se o nic líp. Tady už zasahuje Péťa, která se v tom přece jen naučila docela chodit, a řidiči ostře oponuje, že 10 dirhamů je až moc.
Ještě než vystoupíme, vidíme tu spoustu mladíků, která přebíhá od taxíku k taxíku. Nabízejí deštníky, hašiš a pomoc s cestou. Smáčknutí pod naším vlastním deštníkem se prodíráme pryč a až v jedné z bočních uliček mediny taháme mobil a koukáme, kde to vlastně jsme a kam máme jít. Síť uliček je tak hustá a spletitá, že dobrá půlka ulic na mapě vůbec není. A taky tak strmá, že se uličky v neustávajícím dešti proměnily v koryta potoků. Stoupáme vzhůru po kolena ve vodě a podle map se motáme v kruhu kolem hotelu. Stejně ho nemůžeme najít a zkoušíme nakonec oslovit chlapečka, kterému je déšť úplně ukradený a v proudu vody si hraje. Ukazuje nám cestu vzhůru do dalších schodů a dokonce po nás ani nechce dirham.
Cedulka Dar Bildia na dveřích je tak nenápadná, že jsme trochu nervózní, jestli nelezeme někomu domů. Za dveřmi totiž není žádná recepce, ale jen dlouhá tmavá chodba a schody vzhůru. Až nad schody narážíme na zavřené dveře. Zvoníme a v mžiku nám otevírá bodrý černoch Nathan a jeho usměvavá partnerka Teresa. V domě prý kromě nás nikdo bydlet nebude. Dostáváme pokoj s koupelnou a malým obývákem. A platíme vážně jen 100 dirhamů.
Nathan je původem americký ajťák, Teresa je Španělka. Samozřejmě nás zajímá, jak se Američan a Španělka dají dohromady a dostanou se k provozování hotelu v Maroku, ale jako odpověď nám musí stačit, že osud je prostě nevyzpytatelný. Naše hostitele zajímá hlavně to, jaké jsou naše plány. Na odpověď, že v tomhle nečasu bychom rádi jen někam na skleničku, schytáváme hlasitý smích. "Tady nejste v Tangieru děti," dívá se na nás Nathan jako na ty nejnaivnější lidi na světě.
Jenže já jsem o krok napřed. V taxíku už jsem si vygooglil, že jeden jediný bar v tomhle městečku je. Nathan oponuje, že to je třikrát dražší bar než jsou bary ve Španělsku, ale prý nás tam dovede.
Z domu odcházíme všichni čtyři. Venku se stačilo rozpršet snad ještě víc, jestli to vůbec jde. Malebné modrobílé uličky stěží vnímáme, jak se brodíme po kolena ve vodě a z děr v okapech na nás crčí voda, i když jsme schovaní pod deštníkem. Nathan s Teresou nás opouštějí na třídě Hassana II před hospůdkou Chez Aziz, kam se jdou najíst, a ukazují nám na podnik "pro zoufalé cizince" naproti přes ulici. Jmenuje se Oum Rabie a všechna okna má kompletně neprůhledná. Nabízíme jim, že by se k nám po večeři mohli přidat, ale smějí se, že už si na abstinenci zvykli.
Když úzkými dveřmi, za kterými čeká ještě tlustý závěs, vcházíme dovnitř, připadáme si jako bychom vážně lezli do nějakého doupěte neřesti. Vítá nás stylový interiér a číšník ve fraku. Duní tady současná taneční muzika a mají tady i menší parket, ale nikdo na něm neřádí. Osazenstvo tvoří asi 5 smutných osamocených chlápků. Lahev marockého červeného z královských vinic nás stojí 160 dirhamů, z čehož by se asi průměrnému Maročanovi protočily panenky. Trochu se protočily i nám, takže se už moc nedivíme, že tu skoro nikdo není.
K první skleničce ale dostáváme zdarma talíř zeleniny s krevetami, během večera nám pak na stole přistane ještě grilovaný losos a košík pečiva. Tak teď už večera stráveného v hospodě nelitujeme ani trochu.
V půl jedenácté už jsme v baru úplně sami, a tak bereme druhou lahev na doma. Číšník nám ji otevírá, daruje nám šroubovací gumovou zátku a ještě látkovou tašku, protože po ulici bychom prý
s alkoholem chodit neměli. Servis pro zoufalé cizince rozhodně na jedničku. Liduprázdnou medinou se vracíme zpátky do bydlení. Teď už skoro neprší, tak se mi i daří udělat pár rozmazaných fotek.
Uvelebujeme se na obřím pohodlném gauči mezi kvanta polštářků v našem dočasném obýváčku a ke královskému červenému přidáváme olivy na všechny možné způsoby, co nám zbyly ze včera. Takhle jsou i ty propršené večery docela fajn.