Poprvé v Africe: Maroko - cestopis

Den v Tangieru

3. prosince

Probudil jsem se chvilku po desáté, což je na moje poměry docela brzká hodina. Péťa nikde a protože z kuchyně o dvě patra níž se rozléhalo docela dost hlasů, proklouznul jsem se nejdřív do koupelny polidštit.
Předchozí večer jsem si vůbec neuvědomil, že ten starý autentický baráček má sice nepopiratelné kouzlo, ale trpí vážně šíleným vlhkem. Promoklé kalhoty mi přes noc neuschly ani trochu, papírový mezinárodní řidičák se mi vyloženě zkroutil a vstupní razítko v pasu se trochu rozpilo. Sprcha mi taky moc radost neudělala, protože tlak vody byl asi takový, jako když nám doma v Praze dvě ulice od domova bouchlo potrubí. To ne že bych chtěl držkovat. Kdybych chtěl stoprocentní domácí komfort, tak bych nejel do Maroka. Za chvíli už jsem navíc na nějaké nepohodlí zapomněl, Péťa mi udělala vynikající kafe a seznámila mě se skvělými spolubydlícími - Francouzem Thomasem a Kataláncem Jordim, který si velmi zakládá na svém nešpanělství. Třetí spolubydlící z Německa se k nám moc neměl, protože měl zrovna na návštěvě několik německých kamarádů a halasně se spolu německy bavili, což Jordi neopomněl několikrát se zatnutými zuby tiše zkritizovat. Thomas nám přes kamaráda na zítřek zajistil půjčení auta, tak jsme ještě dohadovali detaily a ven jsme vyrazili až po poledni.
Vyděsil jsem se hned po odchodu z domu, protože jsem si chtěl vyfotit sympatickou uličku a na displeji foťáku bylo jenom bílo. Naštěstí nebyl rozbitý, jen jsem ho musel rozebrat a vysušit, protože při té děsné vlhkosti zkondenzovala mezi objektivem a tělem foťáku voda.
Péťa bydlí uprostřed mediny přímo pod historickou pevností zvanou arabsky kasbah, takže jsme nejdřív vylezli tam a potom jsme to vzali po okraji útesu s výhledem na rozbouřený Atlantik ke 3 tisíce let starému fénickému pohřebišti. V téhle fázi jsem dělal totálního turistu, protože doslova všechno kolem nás byla pro mě děsná exotika. Starší Maročani a Maročanky v berberském oblečení, zářivě bílé fasády domů s nápisy v arabštině, které prostě vypadají spíš jako nějaké ozdoby než jako písmo.
Z temně šedých mraků začalo už zase pršet, a tak jsme vedle pohřebiště usedli do Café Hafa, slavné kavárny otevřené už v roce 1921. Slavné hlavně díky světově proslulým spisovatelům z generace Beatníků. No a taky díky tomu, že je seskládaná z mnoha teras ve svahu přehlížejícím celý tangierský záliv, s výhledem až do Španělska. Dali jsme si za dvacku vynikající hutnou hovězí polévku a přeslazené kafe, ke kterému jsme dostali ještě čtyři kostky cukru do foroty.
Déšť se po půl hodince zase rozmyslel, a tak jsme se přes park Marchan vydali zpátky k Medině. Chvilku po tom, co jsem zavtipkoval, že tráva v parku vypadá jako ručně zastříhávaná, jsme potkali chlapíka, který uprostřed trávníku vážně klečel s nůžkama.
Přešli jsme přes zahrady La Mendoubia, celé obsypané stánky s ovocem a zeleninou, a dál už jsme klesali skrz medinu a přes náměstíčko Petit Socco dolů k přístavu. Zmocňovalo se mě čím dál větší nadšení. Po všech ustrašených poznámkách od kamarádů jsem od Maroka čekal leccos, ale zatím jsem měl kolem sebe jen neuvěřitelně malebné a udržované město a samé usměvavé lidi.
Když jsme dorazili na pobřeží k přístavu, začalo se zrovna okolím rozléhat halekání muezzinů svolávajících věřící do mešit. Nemohl jsem si pomoct, ale jak byla všechna volání promíchaná do jednoho neidentifikovatelného zvuku, strašně mi to připomínalo hluk ze vzdáleného automobilového závodního okruhu.
V prodejně jízdenek na trajekty v přístavu jsem se zkusil optat na místní SIM karty, protože internet se nám bude při cestě autem rozhodně hodit. Prodavač mě nasměroval na trafiku naproti, kde mi za 5 dirhamů (asi 12 Kč) prodali SIM kartu a za dalších 10 dirhamů přidali gigabyte internetu. Výbuch euforie jsem si nechal až na ven. Kéž bychom u nás jednou měli služby, jako mají země třetího světa.
Vyrazili jsme podél pobřeží, protože jsem měl hroznou potřebu dojít na pláž. Jako suchozemec nikdy nevynechám možnost setkání s mořem. Cesta k pláži vedla po nádherné promenádě lemované domy ve francouzském stylu, zjevně z koloniálního období. Na předzahrádce jednoho z nich jsme si sedli na další přeslazené kafe a přeslazený mátový čaj za pár korun.
Na pláži pak čekalo něco ještě lepšího než moře - líně se tam povalovali velbloudi! Připoutaní, takže zjevně na někoho čekali, ale stejně mi udělali děsnou radost.
Cestou zpátky od pláže nás potkal první nepříjemný zážitek. Při té skvělé náladě jsem odhodil veškerou ostražitost, takže když nám vstříc kráčel usměvavý chlapík, zdravil nás a podával mi ruku, podal jsem mu ji bezmyšlenkovitě taky. Jenže pozdrav byl poslední, co nám řekl. Pak už na mě jen cenil zuby, kulil oči a ruku mi drtil pěkně pevným stiskem a odmítal pustit. Musel jsem se vyloženě vytrhnout, načež chlapík pokračoval v chůzi, takže to byl nejspíš jen nějaký blázen, ale stejně to nebyl nic moc zážitek.
Z promenády jsme zahnuli do náhodné uličky a už jsme zas prudce stoupali. Prošli jsme skrz bezejmenný trh, kde prodávali všemožné cetky, až jsme skončili v ulici Avenue Belgique, kde prakticky vedle sebe stojí katedrála a mešita Mohammeda V. A taky benzínka, která mě nadchla nejvíc, protože podle jejího ceníku stojí litr benzínu asi 23 Kč. Katedrála měla neuvěřitelnou atmosféru. Interiér byl totiž oproti evropským katedrálám dost surový a monumentálním prázdným prostorem se nesl zvuk varhan.
Prošli jsme na náměstí Place 9 Avril a zapluli jsme zase do mediny. Více méně jsme bloumali náhodně a hledali, kam bychom zapadli na večeři. Nakonec nás jedna z hospůdek nalákala, mě na kuskus s kuřetem, Péťu na kuskus se zeleninou. A samozřejmě přeslazený mátový čaj. Když jsem dostal obrovskou horu kuskusu posypanou zeleninou a pár kousky kuřete, říkal jsem si, že za v přepočtu asi 50 Kč jsem moc velký zázrak čekat nemohl. Jenže když jsem se do té hory opřel příborem zjistil jsem, že hora kuskusu není hora kuskusu, ale hora kuřete posypaná kuskusem posypaným zeleninou a kuřetem. Blaho.
Péťa měla pozvánku na soukromou párty, takže po večeři jsme to s osmou hodinou zabalili a šli se domů nachystat. Během půl hodiny jsme už zase odcházeli, ale venku se mezitím stihla rozpoutat naprostá apokalypsa. Skrz hustý déšť nebylo pomalu vidět na krok a úzkými ulicemi se valily proudy vody, takže jsme byli okamžitě zmáčení po kolena. Smáčknutí pod jedním deštníkem jsme klopýtali na bulvár, protože jsme na párty nechtěli přijít s prázdnou a Péťa o žádném bližším obchodu s alkoholem nevěděla.
Pobrali jsme 3 lahve vína, pár piv a snažili jsme se chytit taxík. Zevnitř aut té pomalu jedoucí kolony nemohlo být přes ten déšť absolutně nic vidět, takže jsme pod jeden z taxíků nakonec museli vyloženě skočit. Řidič po chvilce jízdy fascinovaně zkonstatoval, že takovýhle déšť snad ještě nezažil. Já teda asi taky ne a to nebydlím v severní Africe.
Po opuštění taxíku v rezidenční čtvrti mezi vysokými bytovými domy jsme museli počkat, až pro nás někdo z hostitelů přijde, a tak jsme se běželi před deštem schovat pod převislou řadu balkonů. Rovnou do cesty bandě dětí, která nás začala celkem agresivně otravovat. No, dětí, nejstaršímu z nich mohlo být nejmíň 16. Ten od nás přitom nejmenší děti odháněl a smířlivým hlasem s námi vyjednával, že nás nechají na pokoji, když jim dáme pár dirhamů. Normálně bych trochu peněz obětoval, abychom měli klid, ale v takovéhle přesile mi bylo jasné, že jak vytáhnu peněženku, rovnou o ni přijdu. Když už začal být agresivní i tenhle vyjednavač a důrazně do mě strčil, strčil jsem na oplátku já do něj a táhnul jsem Péťu za ruku doprostřed silnice. Parchanti se za námi sice dívali odhodlaně, ale nakonec se asi rozhodli, že jim za totální zmoknutí a honičku mezi auty nestojíme.
Jen co jsme děti ztratili z dohledu, doběhli nás naštěstí naši hostitelé a za chvilku už jsme stáli v neuvěřitelně moderním a prostorném bytě v asi 25. patře. Než jsem se s přítomným osazenstvem dal do řeči, musel jsem se ještě chvíli vzpamatovávat z venkovního zážitku. Naštěstí mi hned v ruce přistála sklenka vína.

» Pokračování - Vzhůru na Saharu!