Poprvé v Africe: Maroko - cestopis

Zastávka v Belgii

8. prosince

Allaaaaaahu Akbarrrr. Allaaaaaahu Akbarrrr. Neee. Neee. Achjo. Chtěl jsem nadávat na posraný meluzíny, že mě budí zrovna, když mám na spánek jenom asi 4 hodiny, jenže ty 4 hodiny už uplynuly. Je 6 ráno a budík mi má zvonit za 5 minut. Plížím se do koupelny, i když nevím, proč se plížím, když tenhle rachot musel dostat na nohy úplně všechny.
Dělám si ještě rychle kafe, protože jinak bych asi oči nerozlepil, a pak už jen Péťu v polospánku ujišťuju, že taxíka si seženu, a vyrážím. Venku je ještě tma. Aspoň, že je tady tak teplo. Zavírám za sebou dveře a jak se otočím, stojí za mnou chlápek v hábitu s kapucou. Leknutím jsem do těch dveří málem zase zapadnul.
Sbíhám po schodech na nejbližší ulici, kudy můžou jezdit auta, a akorát chytám projíždějící taxík. Uvnitř sedí další stařík s kapucou. To je sakra klika, myslel jsem, že se ještě kus proběhnu na stanoviště na náměstí. Ptám se francouzsky na cenu na letiště. Taxikář i přes můj údiv opakuje cenu 30 dirhamů. Nasedám, za rohem vysazujeme kapucáře a pokračujeme ve zběsilé jízdě.
Připadá mi, že jedeme na druhou stranu. A když se najednou řítíme po prázdné pobřežní čtyřproudovce směrem k přístavu, došlo mi, že taxikář si spletl aéroport a port. "Jedeme špatně, já potřebuju na letiště," ozývám se ze svého zadního sedadla. "He?," otáčí se na mě taxikář. "Že potřebuju na letiště. Aéroport." Chlapík zmateně vrtí hlavou. Až teď mi došlo, že nerozumí ani slovo francouzsky. "A-É-RO-PORT. Aeropuerto? Airport?," zkouším všechny jazyky. "Si, port," ukazuje směrem, kterým jedeme. To snad není pravda. Myslel bych, že slovo letiště budou všichni taxikáři na světě ovládat tak v 50 jazycích. "Tak moment, zastavte," naznačuju gestem, lovím mobil a googlím obrázek letadla. "aaaah. MATA!," rozzáří se taxikář a otáčíme se.
"Omlouvám se. Omlouvám se. Já, idiot," otáčí se na mě taxikář s lámanou francouzštinou, zatímco se beze srandy víc než stokilometrovou rychlostí řítíme zatím pořád vcelku prázdným městem. Po pravé straně už pomalu vylézá sluníčko.
Na letiště přijíždíme chvilku před půl osmou. Letí mi to za 40 minut. Strkám taxikáři stodirhamovku a doufám, že mu to bude stačit. "Ne. Moc," strká mi bankovku zpátky. "Ne, to je akorát," podávám mu ji, ale oponuje "Ne. Říct 30, tak 30." Jsem ještě pořád v Maroku? On si někdo nechce vzít moje peníze?? Ukládám bankovku a vyndávám padesátidirhamovku. "Padesát a dost," končím lámanou diskuzi. Taxikář si bankovku bere málem se slzami v očích, vyskakuje, otevírá mi dveře a než zapadnu do terminálu, stihne asi dvacetkrát poděkovat.
Chce se mi šíleně spát a mám děsnou kocovinu. Chci se už jen svalit na stoleček v RyanAiru, ale smůla. Vystál jsem jednu frontu, načež mě policista zpraží, že si musím jít nejdřív nechat potvrdit letenku. A tak stojím frontu na kontrolu letenky, pak znovu frontu na kontrolu kontroly letenky, frontu na odjezdové formuláře, frontu na bezpečnostní kontrolu a pak frontu na pasovou kontrolu. Celkem mi zatrnulo, když si celník prohlížel můj pas bez jediného slova dobrou půlminutu. Už jsem se bál, že za ten týden stihli zjistit, že jsem si vymyslel adresu. Ale nakonec mi ho vrátil s úsměvem a ještě popřál šťastnou cestu.
Ještě že je tohle letiště tak strašně maličké. Těch pár gatů je hned za pasovou kontrolou a boarding mého RyanAiru už je v plném proudu. Nastupuje se po letištní ploše. Sluníčko už pěkně peče. Achjo, to teplo mi bude hodně chybět.
Místo uprostřed je neobsazené! Sláva, tak to tady možná i usnu. "Létáš často?," ptá se slečna u uličky ve velkých slunečních brýlích, jen co jsem se stihnul zachumlat do úplně pohodlné polohy. "Docela jo," vrčím. "Já taky, ale pořád se bojím." "Hm." "Co ty, bojíš se?," nedá mi pokoj. "Já ne," odpovídám a doufám, že už si nebude chtít povídat.
"Tohle je nejhorší," ozývá se za chvilku, když se letadlo odlepuje od země. "No konečně, už můžu normálně dýchat. Ty se fakt nebojíš?," rýpe do mě znovu, když se letadlo narovná a zhasne piktogram bezpečnostního pásu. Já bych byl normálně vážně empatičtější, ale v tomhle stavu mě fakt hrozně vytáčí, že mě někdo nenechá spát. "Ne, vážně ne. A vzlety mě bavěj nejvíc, úplně cejtíš, jakou má to letadlo sílu," vzmůžu se na delší odpověď. Už mi došlo, že tady se nevyspím, takže otevírám oči a objednávám si kafe. A koukám, že ta slečna je docela hezká.
"Mně to normálně až tak nevadí, ale dneska mam hroznou kocovinu," pokračuje. "Ježiš já taky. Já taky!" Nic není hřejivější, než sdílené utrpení. Teď se jen oba smějeme. Slečna je z Budapešti a jmenuje se Betti. Ptá se, jestli jsem byl někdy v Maďarsku, tak musím přiznat, že ne, ale že Marty mě tam lákal a zmiňuju jeho nedávnou výpravu do Budapešti za tokajským vínem. "Jé to je super. Jo tokajský maj holky rádi, my tomu řikáme ladies wine," raduje se. "Hah, on kamarád je chlap," opravuju ji, když mi došlo, že friend může být v angličtině dost dobře kamarádka.
Překvapuje mě, jak děsně se liší naše zkušenosti z Maroka. I když je to spíš tak, že já jsem si dal do popředí ty krásné památky, kulturu, přeslazený čaj, a Betti ty všudypřítomné vandráky. A taky neumí francouzsky, takže pro ni bylo všechno o dost obtížnější a s těmi vandráky se musela trochu víc mazat, protože anglicky tam nikdo jiný nemluví. A nejvíc se rozčiluje, že nikde nebyl k sehnání alkohol. Chci namítnout, že já jsem počítal s tím, že tam nebudu pít vůbec, protože to prostě nepatří k jejich kultuře, ale nechci si hrát na moralistu před někým, koho jsem zrovna potkal. A tak se místo toho chlubím tím, kde všude jsme sehnali pití my s Péťou. A Betti se rozčiluje, že až poslední večer narazila v Tangieru na jeden jediný bar. Tangerine. Tak my jsme včera pařili na stejném místě, a dopadli jsme úplně stejně. Teď už se prostě jenom smějeme.
Po 3 hodinách tohohle osvěžujícího letu přistáváme na bruselském letišti Charleroi. Jeho vtip tkví v tom, že leží 60 kilometrů od Bruselu. Sice mám do odletu do Prahy nějakých 7 hodin, ale i tak je to dost velká štreka na nějakou rychloexkurzi. Navíc se mi v Bruselu při poslední návštěvě ani moc nelíbilo. Ale do centra samotného Charleroi je to jen kousek, tak se chci vydat aspoň tam. Betti to sice letí až za 9 hodin, ale říká, že je na nějaké chození moc ospalá. Já to mám přesně obráceně. Potřebuju se hýbat, jinak bude těch 7 hodin na letišti vysloveně mučení.
Je vidět, že tady mají nízkonákladovky pré. Parkujeme do nekonečné řady letadel RyanAiru. Při výstupu z letadla jsou to slušné manévry. Kordon policistů nás navádí do místnosti plné stolů. Až teď koukám, že s Betti jsme tu asi jediní Evropani. Policisté se jednoho po druhém přísným tónem vyptávají, jestli mají nějaké věci k proclení. Všichni odpovídají, že ne, ale policisté jim to nežerou a každý musí dávat zavazadla na stoly a vybalovat. Když přijdeme na řadu my dva, policista totálně pookřeje a s úsměvem se ptá "Tak co? Přivezli jste si z Maroka dost drog? Hahahaha. Vítejte v Belgii."
Betti je rozhodnutá, že zůstane na letišti, a tak vyrážím sám. Tohle letiště je snad ještě menší než to v Beauvais. Ale nenechávají tady nic náhodě. Celé velké prostranství před terminálem je plné plotů, ostnatých drátů, betonových bloků, a uprostřed placu stojí velký stan plný vojáků. Jinudy se ven ani dovnitř nejde dostat. Ach Belgie, ty jsi to dopracovala. Vojáci kontrolují moji občanku a posílají mě do úzkého koridoru obehnaného vysokými ploty. Shuttle autobusy do Bruselu za 20 € stojí hned vedle stanu, ale já pokračuju podle provizorní cedulky Transport public. Po dobrých 10 minutách slalomu mezi ploty konečně přicházím k nenápadné zastávce. V automatu kupuju za 5 € lístek a čekám. Interval je překrásných 20 minut. Já jsem vážně blbec. 5 éček. A taková kosa tady je.
Autobus to bere po dálnici a nikde nestaví, takže za 10 minut už vystupuju u nádraží Charleroi Sud. Přecházím most přes řeku Sambre a šlapu do starého města. Prostředek ulice...i všech okolních ulic je rozkopaný. Je tady hrozně mrtvo a většina obchůdků má zatlučená okna. Začíná mi to připomínat takové ty obrázky z Detroitu. Občas se nahlas směju, protože mi připadá, že takhle debilně jsem snad 250 Kč ještě nevyhodil. Betti mě provokuje fotkami z letištního baru.
Přecházím přes náměstí Place Verte, které je plné stavebních strojů a dávám se do kopce k náměstí Place Charles II, kde je na Google Mapách zapíchaná spousta značek s památkami. Tady už aspoň začíná taková ta klasická belgická architektura, ty malé domečky s cihlovými fasádami, co se mi tak líbí. Akorát že při tom množství zkrachovalých obchůdků, malém množství lidí a pošmourném počasí vypadá tohle město asi jako nejdepresivnější místo, kde jsem kdy byl.
Na Place Charles II stojí kostel a radnice. Tak to už jsem asi viděl všechno. Foto a honem do tepla, těch 8 stupňů není v tom marockém oblečení na nějaké dlouhé trajdání moc dělaných. Oklikou mezi cihlovými domečky a okolo Paláce krásných umění se vracím na hlavní třídu - Boulevard Joseph Tirou a zapadávám do kavárničky Point Chaud. Betti mi posílá série vytlemených smajlíků za to, jak jsem vyhodil 10 €. Nojo, ale teď jsem si dal cappuccino a sendvič za 4 € a ji stejné kombo na letišti stálo sedm. Tak si to dám ještě dvakrát a jsem na svém, ha.
Já vím, že hodnotit nějaké místo po hodinové procházce je hodně brzy, ale na druhou stranu takový ten genius loci člověk většinou vycítí hodně rychle. A jak tak za výlohou upíjím kafe a koukám ven, působí na mě Charleroi čím dál tím víc skličujícím, tísnivým dojmem. Tak moc, až z toho mám husinu.
Nic, zpátky na letiště. Aspoň si ještě koupím levnou svačinu, když už jsem dal 10 € za výlet z letiště. V trafice vedle kupuju pár známek, protože jsem v batohu objevil marocké pohledy, které jsem zapomněl poslat, a pak mi skupinka snědých mladíků, dost možná z Maroka, pomáhá najít Carrefour schovaný v průjezdu jednoho z domů. A ani za to nechtějí dirham dirham.
V Carrefouru mě ještě víc než svačina zaujme belgická čokoláda v krásném suvenýrovém obalu. Za 1 €! Beru jich deset. Panečku tohle je kauf. V Maroku nebyl na suvenýry moc čas, tak ať kamarádům přivezu aspoň něco.
Teďka už spěchám zpátky na nádraží. V tom lehkém saku už mi ta zima celkem leze na nervy. Akorát když scházím z mostu přes řeku Sambre, vidím odjíždět letištní autobus. Takže zase 20minutové čekání. Schovávám se do nádražní haly za automat na kafe, protože jsem tam našel zásuvku. Docela se na to prťavé letiště těším. Dokonce ani nemám návratovou depku, asi skrz ten maďarský objev. A v Maroku jsem koneckonců rozhodně nebyl naposled.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Vydat se do pouště, skončit v Belgii
» Další podobná cesta: Marokem napříč až na Saharu