Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Přes Belgii do marockého Rabatu

13. listopadu

Ladies and gentlemen, welcome to Brussels Charleroi airport. Zase tady. Pokolikáté už? Potolikáté, že už tohle prťavé letiště začínám mít rád. Je pošmourné mrazivé pondělní dopoledne, ale to se nás naštěstí vůbec netýká. Máme před sebou 5 hodin čekání a pak už poletíme vstříc prosluněnému marockému Rabatu.
U vchodu do terminálu, před dlouhatánskou řadou zaparkovaných RyanAirů, čekám na Martyho, protože jsme seděli na opačných koncích letadla. Když přichází, vypadá, že to s ním každou chvíli sekne. Není zvyklý vstávat v jednociferné hodiny a já jsem mu dneska naordinoval budíček už na půl sedmou.
Ve svém oblíbeném baru Jupiler...no, oblíbeném, jediném, který tady je, kupuju snídani, kafe a obsazujeme 2 z asi 10 sedadel, která v terminálu jsou. Možná díky tomu, jak jsem ospalý, mi to čekání docela utíká. Ale Marty jen tupě zírá do mobilu a tvrdí, že se příletu do Rabatu nedožije.
Dvě hodinky před odletem už zapadáváme do baru v duty free. Marty má zase hlad a já si potřebuju dát aspoň třetinku Leffa, když už jsme v Belgii. Sedíme u stolečku s výhledem na runway a smějeme se malému letadýlku aerolinek TUI na stojánce pod námi. "My se smějem, ale to jsou ty naše aerolinky, tak doufám, že nám daj něco lepšího," komentuju situaci, když se fronta nastupujících lidí zastavuje a vypadá to, že se tam prostě všichni nemůžou vejít.

Konečně má náš let pokyn k boardingu. Procházíme do oddělené sekce, kam se musí přes pasovou kontrolu. V té jsou jen tři gaty. A my jsme tady asi jediní v evropském oblečení. Koukáme po nějakých turistech, ale marně. Tak to jsme si destinaci vybrali dobře.
Naše letadlo je vážně taky ten malý Boeing 737-700. Uvnitř je jen 20 řad sedadel. Tak to je fakt cvrček. Interiér vypadá jako z 80. let. Teda takhle ohyzdným letadlem jsem asi ještě neletěl, a přitom zrovna za tenhle let platíme na té naší štrece suverénně nejvíc. Aspoň, že vzlétáme přesně na čas.
Dávám si dnešní čtvrté kafe a hned potom rozdávají stevardi marocké imigrační formuláře. Tak tímhle si TUI trochu šplhly, aspoň se nebudeme zdržovat na letišti. Poučený z minula jsem si adresu našeho bydlení a číslo letu poznamenal už dopředu, takže teďka nemáme s vyplňováním žádný problém. Jen Martyho trochu vyschýzuju, když se směju, že c++ developer v kolonce profese bude znít marockému celníkovi jako developer výbušnin, takže radši doplňuje ještě závorku se slovem programmer.
V Rabatu přistáváme po necelých 3 hodinách letu a akorát zapadá sluníčko. Den je tady o hodinu delší, vzduch o 20 stupňů teplejší a na hodinkách o hodinu míň. Od letadla až k frontě na pasovou kontrolu se to docela hemží policisty. Teď začínám být trochu ve stresu já a doufám, že tady na mě od minula nemají složku za to, že jsem si vymyslel adresu pobytu. Když pak celník nascannuje můj pas a úlisně se ptá: "Vy už jste tu jednou byl, co?," vyschýzuje mě ještě trochu víc. "Byl, no," špitnu. "Tak to je super, že jste přijel znovu. Vítejte v Maroku," vrací mi pas, imigrační formulář ani neprohlíží a posílá mě s úsměvem dál. Teda to šlo víc hladce, než jsem doufal.
Na letišti potřebujeme vyřídit jen pár věcí. Měníme peníze, protože marocké dirhamy se mimo Maroko směňovat nesmějí. Letištní směnárna má na rozdíl od té v té naší banánové republice prakticky středový kurz, takže za 140 € dostávám přes 1500 dirhamů. Jako stvrzenku dostáváme lísteček, který vypadá jako účtenka z předrevoluční Jednoty.
SIM karty na letišti bohužel neprodávají, a tak míříme rovnou do centra. Chlapík na informacích nás posílá na autobus, který staví přímo před terminálem a končí u rabatského nádraží. Tak tam by snad SIMky prodávat mohli.
Řidiči autobusu platíme 10 dirhamů. To jsme proti 150 dirhamům za taxíka celkem ušetřili. Nikde není žádný jízdní řád, žádná informace o intervalu, ale vyjíždíme za pár minut, přesně v 17:45. Marty se směje, jak valím oči na zběsilý marocký provoz, protože ve čtvrtek plánujeme půjčení auta a řídit budu já. Náš autobus je mezi auty a dalšími neidentifikovatelnými motorovými vozítky na ulici suverénně největší a řidič si to zjevně uvědomuje, protože většinu křižovatek a kruhových objezdů projíždíme bez sebemenšího brždění, jen za zvuků intenzivního troubení.
Na konečnou přijíždíme se šestou hodinou. Do Martyho jsem po loňských zkušenostech už doma hustil, že se pokud možno nebudeme s nikým vybavovat, protože ve výsledku chtějí všichni akorát peníze. A teď to hnedka musím porušit, protože internet na marocké SIMce z loňska nefunguje, takže nevím, kde jsme. Ptám se chlapíka, který s námi vystupuje, jestli jsme u nádraží Rabat Ville. Ten je až moc ochotný a nejen, že nám budovu nádraží ukazuje, ale nechce se od nás oddělit, dokud do ní nenakráčíme. Nějak jsem mu nedokázal vysvětlit, že se chci jen rozhlédnout po ulici, jaké tady jsou krámky.
Uvnitř nádražní haly jsou pobočky dokonce dvou operátorů. Jen ta Maroc Telecom, od nichž mám svou starou SIMku, je zavřená, i když by měla mít otevřeno. A tak po chvilce ošlapování bereme zavděk operátorem Inwi, kde nám SIMku se 2 GB internetu nabízejí za 50 dirhamů. Prodavač je děsně vstřícný a děkuje nám za návštěvu Maroka, ale Martyho telefon ho málem dožene k pláči, protože přes zoufalou snahu nemůže najít bodák na vysunutí rámečku se SIMkou.
Po širokánském bulváru Avenue Mohammed V míříme k historické medině, protože kousek od ní máme mít bydlení. Já zatím nestíhám valit oči. Nechce se mi věřit, že jsem ve stejné zemi jako loni. Jsme tady už dobrých 20 minut a ještě nás nikdo neotravoval. Bulvár obklopují honosné paláce a prostředek zdobí dvojitá palmová alej. A ty palmy jsou obalené světelnými řetězy.
Jak se blížíme k medině, tak už tu marockou atmosféru cítíme mnohem víc, ale v dobrém. V podloubí domů se to hemží prodejci všeho možného a je tady prostě šílený kravál. Takový ten správný marocký ruch. A k tomu je tady úžasně teplo. V lehkém saku je mi vyloženě horko.
Medinu obcházíme zleva, přecházíme obří křižovatku u brány Bab El Had s šíleným provozem a zaplouváme do trochu víc rezidenční čtvrti s poetickým názvem Quartier Océan. Prostředkem hlavní ulice se prohánějí moderní tramvaje. Zahýbáme do jedné z vedlejších ulic, kde už má být náš hostel, či co jsem nám to vlastně objednal. V Rabatu moc možností nebylo. Označení domů jsou trochu zmatečná a celkem napřeskáčku, takže našemu hostiteli nakonec radši volám a ten nám ochotně vybíhá naproti.
Stoupáme po schodech do 2. patra poměrně honosného činžáku. Přemýšlím, jak by asi mohl být starý, ale nedokážu to odhadnout. Hostitel Simon nám v rychlosti ukazuje náš pokoj, koupelnu a vrací se k puštěné televizi. Tak tohle není hostel ani náhodou. Tohle je prostě Air B&B, v tom původním slova smyslu, jen ho Simon vystavil na Bookingu. Nevadí. Pokoj je obrovský a má francouzská okna. Jen s postelemi je to trochu fórové. Máme dvě, ale jedna je manželská, a jedna je jen taková válenda s povlečením se Sponge Bobem. No nic, se v nich zítra prostřídáme.
Ze všeho nejdřív vyrážíme nakoupit. Hned za rohem máme Carrefour, a tak míříme tam. Těšil jsem se sice na nějaké autentické nákupy v medině, ale po celém dni na cestě máme už tak ukrutný hlad, že chceme něco osvědčeného. Ačkoliv cestou potkáváme několik prodejců s pojízdnými vozíčky a takové kořeněné fazole za 2 dirhamy by asi taky nebyly špatný kauf.
Martyho už jsem dlouho neviděl v takové euforii, jako když začal studovat cenovky v Carrefouru. 100% džus za 18 Kč, chleba za 7 Kč, a bereme i česnekovou pomazánku za dvacku, co se jmenuje Jebli, a litrovku mléčného nápoje za 15 Kč, co se zase jmenuje Jibal.
Po večeři bychom to nejradši zalomili. Ale je teprv 9 večer, a tak vyrážíme aspoň na krátkou prohlídku, ať z toho dne ještě něco vytlučeme. Nejbližší bránou Bab El Had vcházíme do mediny. Marty se s jiskřičkami v očích hnedka vrhá do temného zákoutí, kde už je všechno zavřené a není tam ani noha, jen pěkný bordel. Ale nakonec ho dostávám na patrně hlavní třídu, která vede napříč celou medinou. Tady je ještě pěkně rušno. Krámky po stranách prodávají všechno od ovoce, přes oříšky a oblečení po nádobí. Tu a tam stojí uprostřed vozík, kde na hořícím bůhvíčem grilují prodejci maso a jiná jídla. Navzdory zjevně neexistující hygieně mám na to všechno strašnou chuť.
Skoro na konci ulice se k nám belhá bezzubý dědeček. Podává mi ruku a ptá se, odkud jsme. Děkuje nám, že jsme přijeli do Maroka. A pak žvatlá něco, čemu už nerozumím. Ani nejsem schopný říct, jestli je to francouzsky. Z gest chápu, že by rád nějaký drobák, ale vyklouznul jsem z toho se ctí s tím, že mu prostě nerozumím. Nakonec nám ještě přeje hezký večer. A hned o pár kroků dál nás zase vítá v Maroku mladík na motorce. Rabat se v mých očích zatím vyšvihnul do pěkných výšin.
Vypadá to, že z mediny už toho takhle večer víc nedostaneme. Koukáme do nějakých bočních uliček, ale všechny jsou úplně prázdné a ve většině z nich je naprostá tma. A tak procházíme celou hlavní uličku zpátky a ven z mediny vylézáme na začátku bulváru Avenue Mohammed V. Přímo u kruhového objezdu s rozsvícenými vánočními ozdobami. No doháje. Předtím jsme spekulovali, že těmi světelnými řetězy si možná jen zkrášlují dlouhé zimní večery, ale tohle už jsou prostě úplně beze sporu vánoční ozdoby. To jsme v muslimské zemi vážně nečekali.
Pochodujeme po hlavní třídě vzhůru a zíráme na ty honosné domy okolo. Na samém konci přicházíme k nádherné mešitě Assounna. Marty se směje, že dekorativní nasvícení minaretu je udělané z RGB LED pásků, ale mě to naopak přijde děsně elegantní.
Procházíme ještě kolem moderního Muzea Mohammeda VI., od pojízdného prodejce kupujeme za 5 dirhamů čerstvou zázvorovou limonádu a pak už se vracíme na bydlení. Z krátké procházky se vyklubala dvouhodinová a po té celodenní štrece už se nám chce vážně děsně spát.

» Pokračování - Kasbah des Oudaias a další perly Rabatu