Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Zpátky do Marakeši

18. listopadu

S desátou ráno nám Mohammed chystá vskutku prvotřídní snídani. K náloži pečiva máme nespočet misek se vším možným, co se na něj dá namazat. A navrch džbán čerstvého džusu a vynikajícího kafe. Marty kafe nepije, takže si pořádně dopřávám sám.
Vypadá to, že v celé kasbě bydlíme úplně sami. Marty prosí Mohammeda, jestli by se nemohl na jeho počítači podívat na svou flashku s muzikou. Když se vrací, uculuje se. Flashku sice nerozchodil, ale sledovat Mohammedovu práci s počítačem prý stálo za to. "Vypadalo to, jak když se chystá na nějakej obřad. Když vyndával klávesnici, ofoukával z ní prach," směje se.
Než vyrazíme na cestu, lezeme ještě na střechu. Je volně přístupná a výhled z ní je úžasný. Přes všechny ty pouštní domy s ozdobným cimbuřím vidíme do dálky ty nekonečné roviny a okolní hory. Na ulici pod námi panuje čilý ruch. Nasazuju teleobjektiv, protože tady to má velký potenciál takřka špionážních fotek. Tuarega, který ve stánku pár desítek metrů od nás vyrábí boty, mám takhle přímo před sebou. Vůbec je zajímavé sledovat všechny ty lidi na ulici. Od takřka evropských mladíků přes chlápky v kaftanech až po starší chlapíky v takovém oblečení, že si je přesně dokážu představit na velbloudech, jak kočují napříč Saharou.
Mohammeda se na odchodu ptám, jak je to se stářím téhle kasby, protože jsem upřímně nedokázal rozluštit, jestli je to z gruntu zrekonstruovaná historická stavba, nebo zdařilá replika. Prý už za sebou pár set let má. Tak teď si toho spaní tady cením ještě víc. Taky se dělím o náš včerejší zážitek s policií. Ale o policisty na silnicích si prý nemusíme dělat starosti, protože přestupky Evropanů vůbec neřeší. Dobré vědět.
S jedenáctou hodinou vyrážíme. Plán už budeme zase vymýšlet za pochodu. V každém případě se chceme zastavit v Ouarzazatu na oběd a hlavně na nákup suvenýrů, protože v tom marakešském blázinci na to nebudeme mít nervy. A v ideálním případě dojedeme dneska až do Marakeši, protože auto máme vracet zítra v poledne a chceme si ušetřit časné ranní vstávání, které by nás čekalo, kdybychom to zapíchli někde cestou. Na okraji Nkobu ještě bereme plnou nádrž. Jestli dobře počítám, tak do Marakeši bychom měli dojet zhruba s tou půlkou, se kterou jsme auto dostali. Čičmunda, který mi benzín tankuje, se na sedmidirhamové dýško zase klaní málem až k zemi.
Teďka už vím, že na cestě nečekají žádné nástrahy, takže neohroženě svištíme prostředkem silnice a během půl hodinky už sjíždíme do oázy v údolí řeky Draa. Policejní checkpoint na křižovatce v Tansikhte ještě pořád stojí, a tak radši zase čekám, dokud na nás policisti nemávnou.
Ujedeme jen pár kilometrů a musím v naprostém ohromení zastavit. Od hlavní silnice se odděluje prašná cesta obklopená marockými vlajkami a překračuje řeku Draa, která tady má celkem úctyhodnou šířku. Na opačném břehu je doslova palmový les a v prudkém úbočí hory za lesem je vyskládaná vesnice Ait Khalfoune. Došla mi slova, tohle je jak namalované, skoro to nevypadá skutečně. Lezeme na most udělat nějaké fotky, když se z lesa vynoří starší Maročan na kole, které sotva drží pohromadě. "Boonjoooour," zahlaholí, jen co se k nám dostane trochu blíž. "Mluvíš skvěle francouzsky," schytávám už zase pochvalu, když Maročan zjistí, že jsme z Čech. Překvapivě ví přesně, kde Česká republika leží. "Proč ty nemluvíš francouzsky? Já mluvím francouzsky, španělsky a arabsky. Ty nic?" chvástá se, když zjistí, že mu Marty nerozumí. V zápětí už se představuje a podává mi ruku. Jmenuje se Adil a nabízí nám přespání. "U mě doma, zadarmo! Nebojte," dodává, když zdvořile odmítám. A když pak vysvětluju, že večer musíme být v Marakeši, nabízí aspoň oběd s jeho rodinou. Jsem hodně nalomený, ale nakonec se vymlouvám na časovou tíseň. Jednak se obávám, že nějaký háček by tahle pohostinnost přece jen měla, a taky si říkám, že Marty by z toho přes tu jazykovou bariéru asi moc neměl. Adil mi nakonec aspoň diktuje svoje telefonní číslo s tím, že kdybych se tu ještě někdy objevil, určitě mu mám dát vědět. "Vítejte v Maroku. Moje země je vaše země," loučí se a nasedá zpátky na kolo.
Mám teďka chuť zastavovat ve všech vesnicích, které budeme projíždět. V nejdivočejších představách jsem si nemyslel, že budou místní takhle strašně milí a pohostinní, kor po všech těch otrapech v Marakeši. Tady žijou lidi uprostřed nehostinné krajiny v něčem, co bych stěží nazval domy, a stejně nás zvou k sobě.
Proplouváme oázou dál, potkáváme zase spousty naložených oslů, koní, i Maročanky, které mají náklad naložený na hlavách. A za chvíli už přijíždíme do Agdzu, opouštíme údolí a začínáme stoupat do Antiatlasu. Dneska si ty dechberoucí výhledy můžeme užívat mnohem víc. Vymetáme snad všechna odpočívadla, protože každé skýtá úplně jedinečný pohled. S foťákem řádím jako zběsilý.
Nejvyšší bod silnice máme za sebou a už klesáme k Ouarzazatu. Líbí se mi, jaký máme navzdory četným zastávkám čas, takže ho chci udržet a hraju si na jezdce rallye. "Pítr měl ráno asi 3 kafe a zjistili jsme, že policisté neřeší přestupky turistů, takže jízda podle toho dneska vypadá," komentuje Marty moji snahu do kamery. Ta prázdná silnice a dlouhá cesta před námi má děsné kouzlo. Už zase mě chytá ta šílená včerejší euforická svoboda a mám pocit, že auto každou chvíli vzletí.
Teď už jsem si v podstatě jistý, že dneska to do Marakeše dotáhneme. Projíždíme po ouarzazatské Avenue Mohammed V. a je teprve půl druhé. Den máme před sebou. Auto necháváme u toho stejného guardiana, který mě včera nasral. "Vy už jste zpátky, zdravím!" vítá nás s úsměvem.
Hned na hlavní ulici kupuju v malém krámku pár pohledů, které se mi ani tolik nelíbí, ale vypadají, že tu leží už pár desítek let. Vybledlé a zaprášené, dělají takový pěkný pouštní dojem. A na jídlo sedáme do bistra hned naproti. Je tak malé, že pro pití musí číšník běhat do podniku přes ulici. Už jsme si zvykli, že marocké porce jsou dost velké, ale tady musíme po jídle vážně chvíli sedět a rozdýchávat, než se můžeme odkutálet někam dál.
Procházíme na zdejší hlavní náměstí Place Al Mouahidine, kde vlastně začíná zdejší souk neboli tržiště, a už zaplouváme do úzkých uliček mezi stánky. Okamžitě jsme středem pozornosti, se svou bíle zářící kůží nemáme šanci žádnému z prodejců uniknout. Nabízejí nám dost vehementně všechno od koberců přes dekorativní cetky po oblečení. I tady je nejjednodušší být milý a trpělivě vysvětlit, že si nic koupit nechci. Většina prodejců nám pak přeje hezký pobyt v Maroku. Kupujeme hlavně arganový olej, od jednoho z mála prodejců který se na nás nevrhal jako na kořist, a taky pěknou nálož koření od kluka, který byl asi mladší než my a vypadalo to, že snad prodává první den. Už máme všechno, co jsme chtěli, ale stejně bych chtěl nakupovat dál. Mám hroznou radost z toho, jak jsem se tady rychle celkem naučil fungovat. A tak kupuju ještě aspoň plechovku Coly.
Je půl čtvrté, takže máme ještě dobré dvě hodiny světla před sebou a už jsme se zase tak nějak mlčky shodli, že dnešní konečná zastávka bude v Marakeši. Vracíme se k autu a chvíli se tak plátěnkujeme okolo a sledujeme, jestli si nás guardian všimne. Za ten včerejšek bych mu nejradši ujel bez placení. Stojí na druhé straně ulice a s někým se vybavuje. Nasedáme, startuju, do ulice hbitě vycouvávám v podstatě naslepo a už frčíme. Všimnul si nás, ale pozdě. Haha!
Než necháme Ouarzazate definitivně za sebou, odbočujeme ještě k vesničce Tifoultoute, kterou jsem ještě doma našel někde na TripAdvisoru nebo kde, a poznamenal jsem si ji. Na obrázcích to vypadalo jako hrad z písku. "Jako jo, je to pěkný, ale takovejch už jsme za tu cestu viděli hromadu," mručí Marty, když zastavujeme na malém vyhlídkovém místě. Nojo, má pravdu, ale to se neokouká, takže fotky si stejně děláme.
Hned za Ouarzazatem potkáváme zase policejní checkpoint, ale policisti nás jen odmávnou. Do Marakeši zbývá posledních 190 kilometrů. Netěším se tam a hrozně bych se chtěl ještě zdržet na téhle straně Atlasu. A tak zastavujeme ve vesničce Amerzagne na kafe. "Boonjoooour," zdraví nás sborově skupinka dětí na návsi, když zaparkujeme. Na návsi jsou dokonce dvě hospůdky naproti sobě. Vybíráme si tu, kde to vypadá, že nezpůsobíme takové pozdvižení. K už oslazenému kafi dostávám 5 kostek cukru, Marty má podobnou dávku vedle svého mátového čaje. Sedíme na venkovní zahrádce a vyhříváme se na posledních slunečních paprscích. Ačkoliv si život na takovéhle vesnici moc nemaluju, je to neskutečná idylka.
Číšník se nemá k tomu, že by přišel podruhé, a tak jdu zaplatit dovnitř. Scénka jako z westernového filmu. Vkročím do potemnělého lokálu, veškerý ruch okamžitě utichne a všechny oči se stočí na mě. Snažím se lokalizovat číšníka. "Hassan!" zvolá jeden z chlapíků ostře do éteru po pár vteřinách ticha. Číšník Hassan byl zalezlý za barem, kterého jsem si v tom šeru nejdřív ani nevšimnul. "Díky, že jste tady zastavili," dodává, když mi za čaj a kafe účtuje 16 dirhamů. Nechávám mu dvacku, načež se mi doslova klaní. "Šťastnou cestu," dodává a to samé slyším i od některých chlápků v lokále. Vypadá to tady prostě jako v nějaké české venkovské hospodě, jen místo piv mají ti zdejší strécové na stolech kafe.
Teď už stoupáme do Atlasu. Dělám ještě několik zbrklých zastávek na poslední fotky, než definitivně padne tma. Odjíždíme až pozítří, ale začíná se mi stýskat už teď a chci toho ještě dostat na fotky co nejvíc a zachytit nějak ten nepopsatelný pocit z celé téhle cesty, který teďka mám.
Silnice je prakticky prázdná, takže rychlost moc nehlídám a prostě jedu, jak nám to jede. Ve vesnici Agouim to zrovna sypeme skoro osmdesátkou, když se za zatáčkou vynoří policejní checkpoint. A policisti nás zastavují. Srdce v kalhotách. "Vaše národnost, monsieur?" ptá se policista přísně. "République tchèque," odpovídám. "Dobrá, šťastnou cestu," pouští nás policista s úsměvem potom, co si nás důkladně změřil pohledem. Jak ztratíme checkpoint z dohledu, dostáváme záchvat smíchu. Se svou národností máme zjevně free pass na cokoliv.
Než projedeme průsmykem Tizi N'Tichka, není už okolo vidět ani na metr. Cesta je dobrodružnější, než jsme mysleli. V horách bylo asi v posledních dnech trochu divočejší počasí, protože silnice je celkem často zavalená a musíme ji objíždět po provizorních prašných cestách. To pracovní nasazení nás ale naprosto fascinuje. Nejen kvůli tomu, jak rychle jsou tady vybudované provizorní cesty, ale hlavně kvůli tomu, že je sobota, večer, tma, a tady se to jen hemží dělníky, kteří ve světle silných reflektorů pracují. A my budeme někoho hodnotit jako rozvojovou zemi...
Co se před námi objeví, jen co projedeme průsmykem, je už zase k neuvěření. Silnice je najednou neprůjezdná přes hradbu kličkujících aut a motajících se chodců. Jsme pořád přes 2 tisíce metrů nad mořem a tohle není žádná vesnice. Podél silnice jsou prostě jen nasázené restaurace a obchůdky. A strašně moc lidí tady parkuje. Taková vysokohorská občerstvovna. Zastavujeme taky, protože se mi chce ten šrumec chvíli sledovat, a taky se nám hodí koupit vodu, abychom ji nemuseli shánět hnedka v Marakeši. Krámek, kde vodu beru, je úplně nestřežený. Chvíli s lahví stojím venku a až když zvolám "Můžu zaplatit?", vyběhne z hospůdky přes ulici starší chlápek. Teda, doufám, že je to prodavač, a ne náhodný čičmunda.
Poslední klesání k Marakeši. Teď jsme pro změnu jedno z nejpomalejších aut. Každou chvíli uskakujeme na odpočívadla a pouštíme místní, kteří to tu zjevně mají najeté. Na vyšší rychlost si netroufnu. Provoz v protisměru je dost silný, takže na dálková světla můžu zapomenout a při tom množství zatáček bych to nerad poslal dolů ze skály. I přesto jsme ale na začátku čtyřproudého marakešského přivaděče už před osmou. Zastavujeme na benzínce, abych nám našel ubytování. Medina je pro nás dneska nepřijatelná, protože potřebujeme někde zaparkovat auto. Jenže veškeré bydlení v moderním centru je za úplně nesmyslné ceny. A tak nakonec bereme zavděk řetězcovým Ibisem za 440 dirhamů, který je na úplné periferii, dobrých 5 kilometrů od centra.
Závěrečná 40kilometrová rovinka do Marakeši. Jedu úplně po prostředku, protože do pravého pruhu zasahují neosvětlení oslové a další zvířata, a na kraji levého se zase prohánějí neosvětlení motorkáři a cyklisti v protisměru. Teda teď si tady těch 110 fakt nelajznu ani zdaleka. Naštěstí jsme v našem směru široko daleko jediné auto. V protisměru za svodidly je to jiné kafe. Večerní špička à la Maroko.
Přijíždíme k Ibisu. Hotelový portýr se nás snaží napasovat do posledního podélného parkovacího místa. Marně. Že je auto větší, vidím na první pohled, ale portýr je odhodlaný, že nás tam vmáčkne. Mimochodem, ano, náš hotel má vážně portýra. Takhle fancy bydlení jsme ještě nikdy neměli. Chlapík nás nakonec posílá zaparkovat trochu partyzánsky vedle budovy. Vypadá to vyloženě, jako by někdo z hotelu rozhodnul, že vedlejší pozemek je zbytečně nevyužitý, a tak jedné noci proboural díru v jeho zdi a zřídil tam parkoviště.
Jak přicházíme na recepci, přijdu si s tím zaprášeným báglem jako děsný vágus. Tohle fakt nevypadá jako běžný Ibis. Spíš jako nějaká pětihvězda. I reakce recepčního celkem sedí. Než si ode mě vezme kartu, ukazuje mi několikrát částku, která na terminálu svítí, a tváří se tázavě, jako jestli jsem si vážně jistý, že na to mám. Hochu, my už jsme projeli i Belgii, 40 éček za pokoj nás fakt nepoloží. Dostáváme pokoj číslo 222. Na mysl se hned krade vtípek two rums to room two two two.
Teď, když máme celou výpravu bezpečně za sebou, na nás najednou padá děsná únava. Ale máme hlad. A protože hotel je doslova in the middle of nowhere vedle dálnice, bereme auto a míříme do centra. Parkujeme mezi rezidenčními budovami hned vedle Place 16 novembre. I tady se nás hned chytá guardian. Jenže tenhle snad neměří ani metr a kulhá, takže celkem pochybuju, že by tady mohl být nějak užitečný. Ale stejně mu pár drobáků strkám, jinak to tady asi nejde.
Marty má po týdnu tajinů a chlebů s Jeblym hroznou chuť na Mekáč, a protože jeden stojí přímo na Place 16 novembre, míříme teda tam. "Jo! Konečně budu něčemu rozumět!" vrhá se Marty nadšeně po objednávkovém panelu. V zápětí chytám záchvat smíchu, protože v nabídce je jenom francouzština a arabština.
Mekáč má dvě patra a navrch střešní terasu. Jdeme samozřejmě tam, máme výhled na celé rušné náměstí. Budova je nacvakaná, i když je už po jedenácté večer. Většinu zákazníků dělají takové ty dětské gangy.
K autu se vydáváme velkou oklikou, protože tahle část města působí hrozně příjemně a přátelsky. Procházíme po širokém bulváru mezi nějakými vládními budovami, silnice je obklopená alejemi košatých stromů. A na lampách visí vánoční ozdoby. Tak přece jen jsou i jinde než v Rabatu.
Čiperný miniguardian nastavuje při odjezdu ruku na další drobáky. Teda tohle může být docela fajn business. Z uličky vyjíždíme přímo na Place 16 novembre, kterému jsem se hrozně chtěl vyhnout, protože místo normální křižovatky je tady neskutečná změť pruhů, odboček, zatáček a semaforů. Navigace se s tím vůbec nedokáže vypořádat, takže v zoufalství najíždím do zákazu odbočení, omylem projíždím červenou a přímo do rány policejní hlídce. "Tohle byla takzvaná hulváž," směju se, když se v zrcátku ujistím, že auto nevyjelo za námi. "Je suis de la République tchèque," prohýbá se Marty v záchvatu smíchu.
Jedeme rovnou do hotelu. Táhne na hodinu po půlnoci a ráno se bez budíku ani tentokrát neobejdeme. Čeká nás čištění auta a vlastně ani nevíme, kde a jak to provedeme.

» Pokračování - Chill a smlouvání v Marakeši