Marokem napříč až na Saharu - cestopis

Cesta do Marakeši

15. listopadu

Cesta do Marakeši trvá vlakem 4 a půl hodiny. Což je vlastně celkem rychlost, vzhledem k tomu, že je to skoro 400 kilometrů. V porovnání s českými vlaky už vůbec. Takže si nestěžuju, jen vysvětluju, proč jsem nám nařídil budíček už na půl desátou a Marty teď kňučí, jestli nemůžeme zůstat ještě den v Rabatu. Nechci zabít celý den na cestě a taky bych rád dorazil do Marakeši ještě za světla, abychom se stihli trochu zorientovat. Den v Maroku je v listopadu z obou stran o hodinu delší než u nás, takže s vlakem s odjezdem v 11:45 by to neměl být problém.
Marty má zkažený celý den hned zkraje, protože pytlíček s překvapením dneska v Carrefouru nemají, takže si k svačině musí koupit obyčejný chleba s Jeblym. Cestou na nádraží se ještě snažím na fotkách zachytit tu skvělou vychillnutou atmosféru Rabatu, protože tak nějak tuším, že se mi po ní bude ještě stýskat.
Počasí je i dneska přímo exkluzivní. Sluníčko peče a k tomu lehce zafukuje ten čerstvý atlantický vítr. Od pouličního prodejce kupuju po dvou dirhamech pár krásných pohledů a před půl dvanáctou už stepujeme na nádraží.
Oproti zkušenostem ze severu Maroka už zase neskutečný rozdíl. Nikdo nás neotravuje, nikdo tady nevykřikuje jako na trhu. Úplně v klidu si v automatu kupujeme jízdenku. Když v tom mi do obrazovky začne šmátrat něčí ruka. Tak přece! "Nechte to!" startuju na drobnou Maročanku v hidžábu. "Ale..." "Ne! Já nepotřebuju pomoc, nechte toho!" nepřestávám se bránit a důrazně Maročanku odstrkávám, protože mi do té obrazovky pořád hrabe. A v tu chvíli koukám, že má na hrudi visačku Marockých drah. Doprdele. Teď bych se nejradši na fleku vypařil. Do hajzlu to je trapas. Slečna na mě beze slova šokovaně kouká. "Já se hrozně omlouvám... Mam hodně špatnejch zkušeností, a pořádně jsem si vás neprohlídnul, a myslel jsem, že jste... Já se fakt moc omlouvám," blekotám páté přes deváté, protože mi v hlavě zoufale šrotuje, jak nějak kulantně říct, že jsem Maročanku považoval za váguse. Naštěstí mě evidentně pochopila, protože se teď směje a vysvětluje, že lístek si musíme koupit u pokladny, protože automat má rozbitou tiskárnu.
Jízdenku do 1. třídy dostáváme za 195 dirhamů. Ne že bychom měli potřebu hrát si na buržouse, ale rozdíl oproti 2. třídě je jen asi 25 dirhamů a na internetu jsem si nastudoval, že zatímco ve 2. třídě se jezdí v kupé, 1. třída má velkoprostor, což je pro mě daleko pohodlnější.
Nádraží je zrovna v rekonstrukci. V provozu je jen jedno nástupiště a než na něj můžeme po eskalátorech sjet, kontroluje nám revizor s ozbrojeným doprovodem jízdenky. Vlak přijíždí s 20minutovým zpožděním. Trochu mě štve, že uspořádání uvnitř je přesně opačné, než mělo být - 1. třída má kupé. Ale aspoň je v nich celkem dost místa, nohy si s protisedícími okopávat nebudeme.
Vlak je klimatizovaný a po pobřeží svištíme slušnou rychlostí. Za necelou hodinku už přijíždíme do Casablancy. Jsem nalepený na okýnku, ale není šance nic moc zajímavého zahlédnout. Nádraží není úplně v centru a trať celkem často prochází tunely. Že při cestování po západní Evropě tu úroveň infrastruktury vždycky závidím, na to už jsem zvyklý, ale že to bude stejné v Maroku, to už je dost velká potupa.
Opouštíme Casablancu, trať uhýbá od pobřeží a už míříme do vnitrozemí. Vagonem podruhé projíždí vozík s občerstvením, tak si dávám druhé kafe za 8 dirhamů. Krajina za okny se drasticky mění. Středomořská vegetace postupně řídne, stromy střídá nízký porost, až je nakonec všude kolem jen holá, do ruda zbarvená půda. Terén taky začíná být mnohem víc kopcovitý. Vlak zpomaluje a střídá jeden táhlý oblouk za druhým.
Přemýšlíme, co jsou zač naši spolucestující. Dva maročtí mladíci vypadají, jako by seděli na trní. A vždycky, když se blíží průvodčí, vystřelí pryč a za chvíli se zase vrátí. Na jízdu na černo nám tohle připadá neskutečně nápadné. Ale proč by to jinak dělali. Zvláštní...
Posledních 50 kilometrů do Marakeši. Městečko Benguerir, kde zastavujeme, se vynořilo úplně z ničeho. Poušť, poušť, poušť, a najednou pár domečků.
Strojvedoucí cestou zázračně nahnal celých 20 minut a na konečnou v Marakeši přijíždíme přesně na čas. O tomhle městě jsem četl jako o semeništi všech vandráků a žebráků, protože většina cizinců navštěvujících Maroko jezdí právě sem. Na nádraží čekám to nejhorší. A zase špatně. Nevypadá to, že bychom někoho byť v nejmenším zajímali. Jen jeden taxikář nám zkouší nabídnout odvoz, ale když zdvořile odmítám, přeje nám hezký pobyt v Marakeši a zase se vzdaluje.
Hotel jsem nám zarezervoval na okraji mediny. Ta je sice daleko jak od nádraží, tak od autopůjčovny, ale pokoj tady stál jen 21 €, zatímco mimo medinu byly všechny aspoň za 40. Paní na informacích nám radí, kde najdeme zastávku autobusu a jakým číslem do mediny jet, jenže je nám to nakonec k ničemu. Zastávka není vůbec nijak označená, takže její umístění tipujeme podle toho, kde stojí na chodníku hlouček lidí. Když už čekáme skoro 10 minut, chci se někoho z nich zeptat, jestli vážně stojíme na zastávce a za jak dlouho by asi mohl přijet autobus. Jenže všichni svorně tvrdí, že nerozumí francouzsky. Jelikož v Maroku mluví francouzsky víc lidí, než kolik je jich gramotných, a že nejsme někde na vsi, ale v Marakeši, jim to nevěřím ani za mák. Ještě chvíli čekáme a nakonec se vydáváme pěšky.
Pochodujeme po šestiproudé třídě Avenue Hassan II. Provoz je tak silný, že kolona aut vedle nás spíš stojí, než jede. To tam nakonec možná budeme dřív, než autobusem, i kdyby nějaký jel. Vzduch je tady teda ale naprosto otřesný. Nejen, že je strašně těžký, ale navíc hrozně smrdí. Ještě, že jsme vyrazili v listopadu, neumím si představit, jak by se tady existovalo v létě.
Město zatím působí vyloženě impozantně a když pomineme ten puch, není to tady o nic míň sympatické než v Rabatu. Prošli jsme velké kruhové náměstí Place 16 Novembre obklopené moderními budovami, v Carrefouru jsme doplnili vodu a po Avenue Mohammed V. se teď blížíme k závěru tříkilometrového pochodu. Míjíme mešitu Koutoubia a vcházíme na náměstí Jemaa el Fna, středobod celé Marakeši. Z prvního pohledu nemám slov. Plocha náměstí je komplet pokrytá stánky se vším možným. Okolím se nese šílený rachot, je tady celá řada pouličních umělců. Maročani s opicemi na rameni nebo živými kobrami na kobercích. A turisti. Stovky, možná tisíce.
Chtěli jsme jen napochodovat do hotelu, ale teď mlčky stojíme a sledujeme, co všechno to máme před sebou. A hodně rychle se stáváme objekty zájmu. Maročani nám nabízejí fotky s opicemi, odvoz taxíkem, průvodcovské služby, nebo se jen vyptávají, odkud jsme. Většina je jich dost neodbytná. Nasazujeme zase ostrou chůzi a míříme do mediny. "Sháníte hotel?" překřikuje se směrem k nám smečka marockých mladíků čekající u brány do mediny. "Ne, už máme rezervaci." "Super, jak se jmenuje?" chytá se jeden z nich a vybíhá k nám. "To ti neřeknu," odpovídám nekompromisně a Maročan se zase vzdaluje. Jenže mám obavy, že minimálně jednomu z těch čičmundů tady nakonec budeme muset zaplatit, protože najít něco v marocké medině s pomocí Google map je prakticky nemožné.
Hlavní ulička, kterou teď jdeme, je uprostřed rozkopaná a po každé straně je možná půl metru široký pruh, kudy se dá jít. Přetlačujeme se s davy turistů, smečkami neodbytných marockých čičmundů a dokonce s motorkáři. Zahýbáme do užší boční uličky a hned za rohem vážně stojí náš hotel Essaouira. To máme ale kurva kliku. Přesně podle map. Za dveřmi čeká překrásný, modrobílý, tradiční marocký riád. Než projdeme papírování na recepci a vylezeme schody do posledního patra, je už po šesté hodině a venku úplná tma. Pokoj je celkem velký, vypadá fungl nový a má naprosto luxusní koupelnu. Tu taky hned využiju, protože po tom pochodu s báglem jsem v tomhle horku slušně zplavený. Heh, v horku. V listopadu. To se neomrzí.
Teď chceme najít nějaké místo na večeři a při té příležitosti trochu okouknout medinu. Náměstí Jemaa el Fna nás úplně neokouzlilo, a tak se vydáváme opačným směrem. V úzké uličce to kolem nás celkem vysokou rychlostí s odporným burácením řežou motorky. Přitom se nám pod nohama motají převážně američtí turisti, kteří jsou vyjevení a zmatení, jako by se ocitli na Marsu. A k tomu po nás pořád skáčou prodejci, nabízeči, průvodci, zkrátka všichni, komu se líbí naše peněženky. A zbavit se jich není úplně jednoduché.
Ulička přechází v trochu širší ulici, kde už ale jezdí i auta, takže musíme jít za sebou nalepení na domech, protože by nás jinak něco srazilo. Tohle je teda humus. Poflakující se mladíci se nás každou chvíli chytají s tím, že nás dovedou na náměstí Jemaa el Fna. Nechtějí nám věřit, že tam jít nechceme. Marty se žene pořád dál v naději, že to bude lepší, ale nakonec ho ukecám a otáčíme to. Jeden z poflakujících se mladíků nám dokonce vynadá, že nám to říkal, že Jemaa el Fna je na druhou stranu. Když se na něj obořím, že nemůže vědět, kam chceme jít, odpovídá prostě, že na tohle náměstí chtějí všichni.
Chci se vrátit stejnou cestou a šup do moderní části města, ale Marty má chuť prozkoumávat, a tak zapadáváme do temných bočních uliček. Už si zase přijdu jako v Obrtlé ulici. Všichni po nás koukají podezřívavěji než já po nich.
"Tam jít nesmíte," zastavují nás dva mladíci, když jsme na křižovatce uliček chtěli pokračovat dál rovně. Vypadají, že to myslí smrtelně vážně, takže to otáčíme. "Tam se stoprocentně něco dealovalo," šeptá Marty nadšeně. "Proč myslíš?" "Už jsem hrál v životě dost her na to, abych poznal stráž," směje se potutelně.
Když už potřetí narazíme na slepý konec uličky, musíme si přiznat, že jsme zabloudili. "Hledáte Jemaa el Fna?" ptá se francouzsky kolemjdoucí stařeček se špičatou kapucou, zrovna když už jsem si říkal, že budu muset podmáznout nějakého mladíka, aby nás odsud vyvedl. Tihle staříci jsou neškodní a většinou zdarma, takže nám skvěle padnul do rány. Cestu nám ukazuje a dokonce jde kousek s námi. Akorát Marty mrmlá, že je to podvádění.
No, tohle byla zatím asi nejlepší část mediny. Pádíme na náměstí a honem ven. Dál se pouštíme nenápadnou uličkou, která vede podél mediny. Tady taky frčí pouliční prodej a ten sympatický marocký šrumec, ale vůbec nikdo nás neotravuje. A nejsou tady turisti. Fascinuje mě, že se to prostředí může na pár metrech takhle šíleně změnit. Zapadáváme do klasického marockého bistra a zatímco Marty zkouší další tajine, tentokrát za 35 dirhamů, já se pouštím do burgeru s hranolky za necelých 30. O těchhle cenách bychom si v medině mohli nechat zdát. Dokonce tady úplně poprvé ochutnávám mátový čaj, který není přeslazený.
Porce byla tak velká a jídlo tak vynikající, že to chvíli rozdýcháváme, než jdeme prozkoumávat město dál. Stejně vlastně nevíme, kam jít. Do mediny se nám už ani trochu nechce. Proti té rabatské je tahle jako za trest. Mám teď fakt radost, že jsme dali 2 noci v Rabatu a jen jednu tady, a ne obráceně.
Nakonec to bereme po Avenue Mohammed V. zpátky do Carrefouru, kde už jsme byli odpoledne, protože by tam podle Googlu mohli prodávat víno. Tahle část města se nám vážně líbí. Široké ulice jsou osázené palmami a honosnými budovami, přitom z toho ale ta exotika přímo dýchá.
V Carrefouru máme smůlu. Po důkladném prohledání obou pater sice sekci s alkoholem v suterénu najdeme, ale je zavřená. Prodavač tvrdí, že se tam smí jen do 7 večer. No nevadí, bereme aspoň něco na zobání a nějaké nealko.
Zpátky do bereme sympatickým parčíkem za mešitou Koutoubia a jak pak přicházíme na náměstí Jemaa el Fna, vypadá to, že se situace trochu uklidnila. Taky už je 11 večer. Turisti jsou vesměs pryč a otrapové s opicemi jakbysmet. O to větší zájem ale vzbuzujeme u všech těch rádoby průvodců. Tohle mě fakt nebaví. Nevadilo by mi se tu a tam s někým dohadovat, ale tihle frajeři jsou skoro agresivní, všudypřítomní a člověk se vlastně ani nemůže dívat kolem sebe a musí si akorát hlídat peněženku. Zatahujeme na hotel, stejně musíme ráno vstát docela brzo. Zítra bude líp.

» Pokračování - Směr Vysoký Atlas