Letní trip okolo Íránu a do Turecka - cestopis
Íránský Ázerbajdžán
3. srpna
Odlet v 8 ráno bych si nikdy dobrovolně nevybral, jenže organizace dopravy v Íránu se příliš neliší od té v Evropě. Myslím tím to, že se soustředí kolem hlavního města. Kdybychom do Tabrizu jeli z Teheránu, měli bychom na výběr nespočet letadel, autobusů i vlaků v kteroukoliv denní dobu. Ale z Isfahanu do Tabrizu létá jenom Mahan Air, a to pouze třikrát týdně, právě v 8 ráno. A letenka v economy stála z nějakého důvodu víc než business class z Teheránu do Kermanu. A proč letíme zrovna do Tabrizu? Protože leží na severozápadě Íránu a ten je v létě nejchladnějším (i když stále horkým) regionem. K vidění je tam toho dost a navíc je to blízko k Turecku, které chceme taky navštívit.
No nic, 5:45, čas vstávat. Probouzení rozhodně nepomáhá to, že je venku ještě tma. Dny jsou tady v létě o dvě hodiny kratší než v Čechách, takže slunce bude vycházet až o půl sedmé.
Isfahanské letiště leží tak daleko od města, že tam nejezdí Tapsi a musíme si od recepčního nechat zavolat normálního taxíka. Mezitím u portýra žadoním o kafe. Dostáváme dva šálky turka, ve kterých jsou kafe s vodou v poměru zhruba 1:1. Teda my musíme vypadat...
Taxík přijíždí, portýr nám bere bágly a popohání nás k autu. Tak teďka už si ten bakšiš zaslouží. Ale když mu ho dávám, tváří se zmateněji, než když jsem mu ho předvčírem nedal.
Takhle brzy ráno jsem v Íránu venku asi ještě nebyl. Při pohledu na úplně liduprázdné město si říkám, že pracovat se tady asi začíná později než u nás. Sobota je přitom v Íránu první pracovní den.
Sleduju vycházející sluníčko a zatímco mi Sara spí na rameni, přemýšlím, že Isfahan mě nijak zvlášť nenadchnul. A snažím se při tom hodnocení vytěsnit z hlavy to šílené počasí. To město bylo objektivně nádherné a asi fakt to nejhezčí, co jsem zatím v Íránu viděl. Jenže to mi právě nesedí. Bylo to takové moc načančané, evropsky načančané. Já chci v Íránu plnými doušky hltat atmosféru Středního východu. Takže jsem rád, že jsem "půl světa" viděl na vlastní oči, ale teď už se těším do Tabrizu.
K letišti přijíždíme po čtyřproudé, úplně prázdné dálnici. Projíždíme policejní checkpoint a za ním se dálnice větví. Jedním směrem je international terminal, druhým domestic terminal. Tak to čumím, na co mají speciální terminál. Do ciziny odsud létají akorát třikrát týdně Qatar Airways. A dneska asi ne, protože přes cestu k international terminálu je stažená závora.
Na letišti vystupujeme pár minut po sedmé. Domestic terminál je moc pěkná budova. Je to snad první letiště, co vidím, které je postavené v duchu historické architektury. Prostranství před terminálem je prakticky prázdné a podobně to vypadá i uvnitř. Ani u check inu žádná fronta. Odbavujeme se a slečna za přepážkou trvá na tom, že naše batohy se musejí poslat dolů. A nepomáhá ani to, že jsem ingilisi. Proč, zjišťuju za chvíli, když koukám na Flightradar, jestli už máme na cestě letadlo. Vidím, že pro nás letí Bae146, což je cvrček, ve kterém se na palubu vejdeme sotva my, natož bagáž. Při téhle příležitosti taky zjišťuju, že technicky je to let z Kermanu do Tabrizu, který má v Isfahanu jen mezipřistání. Asi proto s námi u gatu čeká doslova jen pár lidí, většina spolucestujících už bude v letadle.
Nastupuje se po schůdcích z plochy, letadlo je fakt maličké. Sedí se po dvou, což je paráda. A po vzletu dostáváme snídani, což je ještě větší paráda. V rámci možností je docela bohatá - dvě žemle s mazacím sýrem, marmeládou, nějaký čokoládový zákusek, mléko a kafe. Let trvá jen něco přes hoďku, takže než to všechno zboucháme, začínáme už zase klesat. Výhled na aglomeraci Tabrizu je skutečně působivý. Jde koneckonců o čtvrté největší město Íránu a rozloha tomu odpovídá.
Vystupuje se zase na plochu a k terminálu se jde pěšky. Hned si říkáme, že s úprkem na severozápad jsme udělali dobře. Ne že by bylo vyloženě chladno, ale na padnutí tu taky není a je tu takový příjemně čerstvý vzduch.
Já mám tahle "venkovská" letiště hrozně rád, jsou taková přívětivá. Mezi stojánkami pro letadla a terminálem je menší park. Projít terminálem trvá snad půl minuty a před letištěm nás vítá další parčík.
Lidi žijící na severozápadě Íránu jsou etnicky
Ázerbajdžánci, nikoliv Peršani. Mají i vlastní jazyk. A Sara říká, že Peršany tady nesnáší, protože je vnímají jako vykořisťovatele. Prý není výjimkou předstírat neznalost perštiny. A tak objednáváme Tapsi, které musí přijet z města, protože Sara říká, že nemůže zaručit, že by nás letištní taxikář nenatáhnul.
Sedáme do parčíku na lavičku. Po pár minutách, kdy odjedou všichni naši spolucestující, se na letišti rozhostí ohromné ticho. Nikde ani noha. Další letadlo sem přiletí až za tři hodiny z Teheránu.
Do města je to z letiště jen 9 kilometrů, ale je ranní špička. Sara mi spí na rameni, já mžourám z okýnka na ten šrumec v ulicích. Jsem úplně vyřízený, ale stejně mám radost, že jsme tady.
V půl jedenácté konečně parkujeme před hotelem Morvarid. Bydlel jsem tady už loni, byl to slušný hotel a noc tady přitom stojí jen 4 stovky, tak jsme si ho booknuli i tentokrát. Recepční chce vidět oddací list. No, ještě že si o něj řekl. Mám ho v příručním batohu. A ten jsem v rozespalosti nechal ležet na letišti...
No doprdele já jsem vůl. Mně bylo jasné, že takhle nevyspalý někde něco nechám. Stává se mi to pokaždé, loni jsem takhle přímo v Íránu ztratil pas. Ale tohle je teda pořádný zářez. Svatební papíry jsme dávali dohromady po všech čertech snad půl roku, a k tomu jsem v batohu nechal i noťas. Objednáváme Tapsi zpátky na letiště a Sara vysvětluje řidiči situaci. Ten nectí pověst Ázerbajdžánců a snaží se nám pomoct objížděním kolony uzoučkými postranními uličkami, abychom na letišti byli co nejrychleji. Srdce mi tluče jak o závod.
Zázrak! Batoh leží přesně tam, kde jsem ho nechal. Na lavičce v parčíku před terminálem. Nic v něm nechybí.
Tahle nečekaná dávka adrenalinu nás přiměla na chvíli zapomenout, jak strašně jsme unavení. Ale teď je po všem a únava je zpátky. Prosíme řidiče, aby nás odvezl zpátky do města a už se vidíme v posteli.
Bohužel, je teprve poledne a pokoj pro nás nemají. Posílají nás do snídaňové restaurace v suterénu a dostáváme čaj a sušenky jako pozornost. Portýr si nás vyzvedává až o půl druhé. Při vstupu do pokoje ještě na chvíli ožiju, když vidím, že pokoje od loňska zrekonstruovali. Pak už ale padáme do postele a nevíme o světě.
Probouzím se po čtvrté hodině a jsem už vcelku fresh. Ale Saře se z postele vůbec nechce, tak po nějaké chvíli lenošení vyrážím na obhlídku města sám.
Vydávám se po ulici Imáma Khomeiniho, což je taková hlavní třída obsypaná památkami. A narozdíl od loňska z nich letos i něco vidím, protože je ještě světlo. Hned kousek od hotelu narážím na ohromné prostranství s historickou bránou. Jde o pozůstatek městského opevnění ze 14. století, takzvaný arg. S výškou 28 metrů je skutečně impozantní. Hned vedle stojí podobně impozantní mešita Imáma Khomeiniho, která je ale nová a podle všudypřítomných lešení bych řekl, že ještě nedokončená.
Jak pokračuju ulicí dál, říkám si, že ta různorodost Íránu je fascinující. Každé město je na první pohled odlišné a dává to koneckonců smysl, Persie je obrovská země. V Tabrizu se mi líbí aleje vzrostlých, košatých stromů obklopujících ulice. Kromě toho, že jsou krásné, je tady díky nim i uprostřed léta vcelku příjemné mikroklima. No a pak mě vyloženě uhranula architektura zdejších obyčejných domů. Mají totiž všechny cihlovou fasádu, což je výjev, který si spojuju s Belgií či Anglií. V Íránu jsem to doteď nikde jinde
neviděl. Po loňské návštěvě jsem zdlouhavě dohledával, jestli to má nějaké vysvětlení, ale nenašel jsem k tomu jediný článek.
No a ještě jedna věc je tady proti zbytku Íránu jiná. Evidentně tady vůbec nejsou tak vyplácaní z cizinců. Zatím mě ještě nikdo nezastavil kvůli selfíčku, ani kvůli podání ruky a welcome to Iran. Když postávám delší dobu na jednom místě, pár lidí se na mě zvědavě zadívá, ale jinak mě mají všichni naprosto na háku.
Po dvou kilometrech chůze po Khomeiniho třídě
přicházím k Modré mešitě, což má být spolu s Grand Bazaarem highlight celého Tabrizu. Jenže se stejně jako loni nedostávám až k ní. Dostávám se do malého parčíku v těsném sousedství mešity, kde vysedává spousta vášnivě debatujících staříků, ale mešita je od parčíku oddělená vysokou zdí. A z boku jsou zase budovy, za které se nejde dostat. Tak nevím. Nedobytná památka. Třetí pokus dám asi se Sarou, protože ta se aspoň může zkusit zeptat na cestu.
Cestou zpátky si prohlížím radnici s hodinovou věží
a zastavuju se na třídě Tarbiyat, což je hrozně příjemná pěší zóna (v Íránu dost rarita) obklopená stánky se zmrzlinou a dalšími pochoutkami. A pak se rozhodnu zaplout do náhodných uliček mezi ty cihlové domy. Ta atmosféra je úplně neskutečná, připadám si, jako bych se propadl v čase o 100 let zpátky. Čím odlehlejší ulička, tím rozpadlejší domy. Na každém rohu stojí prodejce s kárkou a prodává ovoce, zeleninu, ale i boty nebo noviny.
Vracím se na Khomeiniho třídu, pomalu se už stmívá. U kebab stánku kupuju dvě falafelové tortilly, protože tuším, že ženě se na večeři nikam ven chtít nebude, a vracím se s nimi do hotelu. Potřebuju stejně ještě dodělat nějakou práci do práce, tak to dneska zatáhneme brzy.